Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

19. KAPITOLA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 19

Démon Rumunska

 

Pomalu se chýlilo k pozdnímu večeru, kdy ručičky starých dřevěných hodin sedících na stolečku v Daisyně pokoji ukazovali krásnou desátou číslici ciferníku.

To tikání se zdálo nekonečně trýznivé jako trest za jejich opožděný příjezd.

Tak nějak se domnívala, že to bude mít nějakou dohru a taky se nepletla.

Chestr s ostatními na ně trpělivě čekal u brány s jedním malým dárkem.

Nejprve přišlo seřvání, poté jejich omluva a nakonec upír strčil Daisy do náručí těžké dřevěné hodiny s měděným kyvadlem se slovy: „abys příště věděla, v kolik se máš vrátit,“ a nezapomněl přidat ještě výhrůžný pohled. 

Nejspíše měl vážně alespoň trochu strach o její bezpečí a to se v celém tom maléru zdálo nejdůležitější, alespoň pro ni. 

Ani nevěděla, že upíři mají něco tak nicotného jako jsou hodiny určené spíše smrtelníkům, aby ukazovali jejich zbývající čas. 

To ale ještě nevěděla, že tu zatracenou věc bude tak nenávidět!

ŤIK-ŤAK, ŤIK-ŤAK. 

Chvíli se převalovala ze strany na stranu, než to vzdala.

„SAKRA!“ zacpala si uši a upíra proklela. Hodila po té ohavné nervy drásající věci polštář, ale netrefila se.

S protáhlým obličejem sklouzla z vyhřáté postele a musela uprchnout z pokoje.

Naneštěstí si ten den koupila vyhovující modré pyžamo, ve kterém nebyla zima a s polštářem pod paží zamířila po chodbě pryč.

Chvíli bezcílně mžourala dopředu a ospale vymýšlela kam se uchýlit, jít ke svému dobrodinci znamenalo poskytnout něco na oplátku a ona dobře věděla, co by to bylo.

„Ani náhodou, takovou radost ti neudělám, stačí, že jsi mě vytrestal tou věcí…“ mrmlala si pro sebe nahlas.

Kam ale teď?

Chvíli trvalo než se správné zámečky v Daisyně mysli otevřely a ona si vzpomněla, že trojice hostů pozvala oba bratry na nějakou pitomou hru, o které nikdy neslyšela.

Mohla by se tedy natáhnout v knihovně, kde se neustále topilo v krbu. Alric tam nebude a při dobré vůli jim hra vydrží až do rána.

Mohla si vybrat mezi nějakým ledovým pokojem, kde se bude třást zimou nebo tichému útočišti obklopena knihami a hřejivým teplem.

Je to jasný. 

Šup do knihovny.

Vymotala se tedy z bludiště druhého patra a sešla po úzkých schodech dolů, kde ji přivítaly nevkusně vytesané sochy nějakých ještěrů se zuby, jako lev, které podpíraly zábradlí svými mohutnými tlapami. 

Když však zatočila do dlouhé chodby, naskytl se jí zcela šokující obrázek.

Co je zas tohle?! 

Přímo uprostřed jedna postava objímala tu druhou a bylo zřejmé, že ji nechce pustit, bohužel už bylo pozdě na to se stáhnout a obejít celé křídlo z druhé strany.

„Ehm, promiňte, že ruším…“

Upír a upírka se od sebe odtáhli rychlostí jako by ten druhý měl vysoce nakažlivou nemoc.

„Co…ty…“ teď nebylo poznat, jestli Elisabeth mluví k ní nebo k Vincentovi, který si na tvář pověsil drzý úšklebek vítězství. 

Pak sebou Daisy nadskočila, když se ozvalo ještě hlasitější PLESK rovnající se úderu blesku.

Asi náhodou upírčina rozevlátá ruka našla mužovu bledou tvář a nehezky ji pohladila.

Vycenila zuby, naježily se jí vlasy a s opuchlými rty odkráčela opačným směrem nechávaje tam Anglického gentlemana stát.

Daisy ani nepřekvapovalo, že si on stále zachovává svůj pobavený výraz, i když právě dostal facku.

Co teď?

To je trapné…

Právě jsem je přistihla v kompromitující pozici přemýšlela otupěle, nějak jí nedocházelo proč zrovna tak nesourodá dvojice dělá něco takového, tedy pokud ji ten namyšlený chlap nepřinutit, v tom případě s ní soucítila. 

„Utekla vám společnice pane, asi se jí nelíbila vaše…vstřícnost,“ rýpla si. 

Ani za těch čtrnáct dní s lordem Fortunou nenašla společnou řeč a vůbec byla ráda, když se on na nic nevyptával jí a teď je tu s ním sama.  

Skvěle.

Ještě se vrhne na mě. 

Daisy si k hrudi přitiskla svůj polštář v obranném gestu jako štít před nepřítelem. Byla to chabá obrana, ale musela stačit, v horším případě ho kopne do rozkroku, ať si nemyslí, že je tak bezbranná, když je jen v pyžamu a chlupatých pantoflích. 

„Být odmítnut vážně bolí.“ Dramatická pauza, „vskutku některé ženy neuhodíte ani květinou, tak se to říká ne? Ale ona vám hodí květináč na hlavu,“ pravil vážně, ale jeho pobavený tón hlasu naznačoval, že se vlastně celou situací dobře baví. 

Prohánění ženských má asi ve zvyku, napadlo dívku.

„Pokud nemá v kabelce něco horšího než květináč, můžete mluvit o štěstí.“

Až nyní se k ní dokonale vyhlížející hrabě Dragony otočil čelem.

„Myslím, že se půjdu kát ke své druhé přítelkyni do pánského salónku, noc je ještě mladá.“

V dívce trochu hrklo, když se vydal přímo k ní a ona ucouvla, „druhé přítelkyni?“ zopakovala jeho slova a připravila své koleno k akci, kdyby bylo třeba.

Myslel tím ji? Odvede ji sebou? To snad ne!

Naneštěstí o ni upír vůbec nejevil zájem, jen ji těsně obešel a za jejími zády při chůzi pravil: „whiskey drahá, to je ta nejlepší milenka na dlouhé osamělé večery,“ a tím se ztratil Daisy z očí.

Whisky, nakrčila nos, odporné.

Oddechla si a její myšlenky se ještě na chvíli zatoulaly k líbající se dvojici.

Nakonec to vzdala, vnímání přišlo na bod nula.

Došourala se tedy ke dveřím knihovny a trochu se lekla, dole viděla mdlé světlo.

Už se nechtěla vracet a i únava z tikajících hodin žádala odpočinek za každou cenu, i kdyby měla spát přede dveřmi.

Stiskla kliku a opatrně vešla.

Po propátrání knihovny se zdálo, že tu opravdu nikdo není a lampa svítí na stolku jako věčný plamen, i když je Alric pryč.

Už jen pár kroků… 

Pohovka v rohu. Měkká, pohodlná, a to ticho…

Božské ticho.

Daisy vytouženě doklopýtala k sófě. 

Hodila na ni polštář a vytouženě ulehla. V tu chvíli jí bylo jedno, co se stane hlavně, že se vyspí v klidu.

„Postýlko…“ mumlala a bořila obličej do měkkého polštářku a spokojeně zamlaskala, není potřeba ani pokrývky, v místnosti je poměrně teplo, i když krb už nehořel.

Daisy zmožena náročným dnem ihned usnula spánkem spravedlivých.

Netrvalo však dlouho a z líbezného snu ji probudilo otravné vrznutí dveří.

Nepříjemný zvuk vtahující vás nemilosrdně do náruče reality.

Znovu zavrzání a pak ticho.

Dívka se usmála, někdo otevřel a zase odešel, díky bohu. Naobtěžovala se ani otevřít oči.

Bohužel tato teorie nebyla ta správná.

Skutečně někdo vešel.

Návštěvníka kroky zavedly až k pohovce se spící Růženkou.

Neznámo dlouho pozoroval každé sebemenší nadechnutí, jak se dívce zvedala ňadra pod látkou modrého nočního oděvu. Fascinovala ho ta uvolněná jemná tvář a třepotajícími se řasami vypadající jako dokonale rozprostřené vějířky spočívající na tvářích a novoroční rozcuch tomu celému dával punc nedbalé elegance. 

Upír natáhl ruku a prsty smetl jeden pramen z ženiny tváře, lehce nakrčila nos, asi to lechtalo.

„Ještě ne Iono, je moc brzy, přijď mě vzbudit hmm...až odpoledne…nebo raději zítra…“ poslední slova udusil polštář, načež se Daisy znovu přetočila, tentokrát na záda.

Útočník toho však neměl dost. 

Bez dalšího zaváhání se nad růžovláskou naklonil a uvrhl její tvář do stínu, nečekal, že se vzbudí a začne ječet, zato on trpěl zcela neracionální myšlenou poháněnou jakýmsi pocitem nutnosti svírající mu hruď. 

Bojoval sám se sebou, jak se tak díval na tu smrtelnou květinu, musel si přiznat porážku.

Co však s někým kdo se vplíží co cizího království? Kdo otevře Pandořinu skříňku?

Kdo se opováží narušit klid a probudit draka?

Tak křehká, zranitelná, vzrušující… 

Ano, z té trojice slov to bylo právě vzrušující, co chlapce zaskočilo.

Pokud se z racionálního hlediska jednalo o křehkost, tak zde to neplatilo, Daisy měla dobře stavěné tělo, kde nekoukala žebra ani jiné kosti, každá částečka těla sváděla pohladit, ochutnat, mnout, hýčkat. 

A zranitelná? To už vůbec ne. Pamatoval si, jak s ním bojovala, upírovi se silou sice vyrovnat nemohla ale výřečností ano, dokonce i on ztrácel tolik potřebná slova.

Zasloužila si jeho obdiv. 

Nyní měl však právo tu nebožačku potrestat.

Ponížit až by žadonila o smilování, tak proč mu v tom něco brání. Pokaždé když na to pomyslí, rozplyne se jeho vztek jako mýdlová bublina a zůstane po ní jen hořkost sama nad sebou.

Byla to slabost, jediná slabost.

Tak nějak si ji v sobě hýčkal, jinak už by ležela někde pohozená v příkopě pod hradem a okusovaly by ji vrány.

Alric v duchu zaklel, jeho zevnějšek se však nijak nezměnil, tvrdý odměřený výraz dokonalého mladého boha podsvětí značil, že byl stále nad věcí i přes ty rozporuplné pocity.

Vnímal je, ale nenechával se jimi ovládnout, jinak by byl jako ten idiot Chestr, který za ní běhal jako pejsek. Slaboch.

Pohrdal jím.

Pohrdal jí.

Nenáviděl ji i jeho a přesto tu drzou holku chtěl.

Ty dvě jasné rudé panenky se tím přiznáním na pár vteřin rozšířily v jezera krve.

Chtěl ji. 

Každý večer.

Myslel si, že když ji nebude vídat, bude to stačit. Vyhýbat se ale nebylo možné na vždy.

Ne, stále vnímal tu vtíravou vůni, občas na chodbě zaslechl její hlas…

Proč jen ji nemůže dostat z hlavy.

V čem je tak jiná než ty ostatní? Jen kus masa a pár litrů čiré krve. Přesně tak by to viděl každý jiný upír. Jídlo, potrava, proviant, zásobárna života.

Jaká ironie, že bez lidí by mocní upíři do jednoho vymřeli jako mrchožrouti.

Mladý chlapec putoval po stopách sebemenších záhad, po té tváři s roztomilými dolíčky, růžovými rty, které teď byly svůdně pootevřené. Hleděl na její nevinný spokojený obličej jako by mu mohl dát kýženou odpověď. 

Mlčela.

Spala.

Upír zavřel unavené oči. Nevnímal ji jen jako potravu, chtěl ji vlastnit, ten odvěký majetnický pud. Už po staletí muži toužili po ženách, bojovali za ně, umírali.

Psali se o nich pověsti a dokonce i o upírkách se vyprávějí legendy, zvláště tady v Rumunsku.

Alric pomalu otevřel oči lemované dlouhými řasami.

Ještě, že mu nemůže tlouci srdce, protože žádné nemá, pak by se nejspíše cítil jako opravdový blázen, bohužel na tuto nemoc nenašel ve svých vzácných knihách žádný lék, ať se snažil sebevíc.

Marné. Žádné rady, žádné lektvary ani byliny.

A čas, všechen čas co měl na své straně, se mu najednou zdál nehorázně krátký ve srovnání s Daisyným pobytem na tomto světě.

Čím déle vdechoval tu omamnou vůni mýdla z její pokožky, tím více se skláněl, dokud neuchvátil rty té srdcové královny pod sebou.

Zastavil se mu rozum.

Jen hlupáci dělají takové věci, je snad hlupák? Ptal se sám sebe.

Jenže jak se dotýkal těch malinových úst, uvědomil si, že zašel příliš daleko.

Provinile se odtáhl, aniž ženu pod sebou vzbudil.

Tohle nikdy nedělal a teď ho touha dohnala do takové situace.

Něco však bylo špatně.

Alric cítil v zádech nepříjemné horko, doslova to pálilo, jako když vás někdo upřeně pozoruje a nejraději by vám vrazil do srdce ne dřevěný, ale ostnatý kolík napuštěný prudkým jedem.

Upír se napřímil v zádech a otočil.

Ve dveřích stál, kdo jiný než Chestr s výrazem jako by ho zachvátila agónie vzteku.

Situace nevypadala moc schůdně a on by si to jistě nenechal nijak vymluvit. Proto se Alric připravil na nejhorší.

Viděl, jak bratrovy oči barvy rozbouřeného moře narážejícího do útesů, sklouzly z něho na Daisy a zase zpátky, nejspíš aby se ujistil, že stále žije a dýchá.

Nakonec udělal to nejméně očekávané, spolkl svůj vztek, probodl jej očima a žárlivě odešel, nechávaje dveře otevřené dokořán.

Snad to vypadalo, že ji Alric napadl, nebo podle polštáře, že sem Daisy za ním schválně sama přišla, odpovědí bylo mnoho. Mohl se jen domnívat, jakou si Chestr sám vyložil.

Tentokrát se katastrofa obešla bez boje, příště to tak být nemusí.

 

 

Tma, všude kolem.

Pod bosýma nohama Daisy cítila chladné jehličí a větvičky spolu s nepříjemně mokvavou hlínou.

Les, všude okolo, hustý večerní hvozd napuštěný strachem jako velká tmavá bublina.

Co tu dělala? Proč na sobě měla jen modré pyžamo a jak to, že tu nebyl sníh, byla přeci zima nebo ne?

Všude ticho, ani ptáci, sovy nebo netopýři o sobě nedávali vědět.

Daisy měla strach.

Jak se tu ocitla? Někdo ji sem odnesl? Proč ji tu nechali?

Narůstající panika vyvrcholila hlasitým křupnutím.

Dívka vyjekla, ale naštěstí to sama šlápla na suchou větev, která zaprotestovala a zlomila se na dvě poloviny.

Kam teď? Přeci tu nemůže zůstat, co když ji tu najde nějaká zvěř?

Nebo ještě hůř, co když se ztratí? A nebyla už ztracená?

Najednou se dívce do nosu vetřel podivný zápach kouře.

Nevěstilo to nic dobrého navíc, když byl vidět nad vrcholky stromů.

To asi nebude nějaký táborák.

To je jedno, oheň znamenal lidi a pomoc!

Rychle se vydala za tím božím znamením, které ji snad z lesa vyvede.

Celá zmatená a udýchaná po několika dlouhých minutách dorazila k nevelké vesnici.

Ze tmy se vylouply obrysy dřevěných domů, s množstvím stodol, horší už bylo, že se nacházely v plamenech.

Požár přeskakoval pomocí větru na vedlejší stavby a okolí zaplavoval oheň s jasně žlutou září.

Proč tu ale nikdo nebyl? Zcela opuštěné.

Skoro jako Černobyl.

Nikdo nehasil, nikdo nenosil vědra s vodou ani nepřijížděly hasičské vozy.

Co se to dělo?

Kam se všichni poděli?

Daisy z toho místa měla divný svíravý pocit v hrudi. Stála tam, bičována studeným větrem, div jí v těle kosti nerachtali.

Najednou okolní krajinu prořízl smích. Ostrý plný veselý hysterie.

Tak teď se jí ke všemu zježily i vlasy na zátylku. Ozvěna se točila kolem v divokém víru jako by přicházela odevšad a dotyčný se vysmíval zkáze, která padla na tuto chudou vesnici i s jejich obyvateli.

Mladý hlas prosycený šílenstvím znenadání po pár chvílích utichl do nicoty a ztratil se ve shluku Daisyných splašených myšlenek.

Nový příval Karpatského větru ji popostrčil dál do městečka. Procházela uličkami a dokonce jednou jen tak tak, poodběhla, jinak by se na ni zřítila stará shořelá chatrč.

Něco jí to připomínalo, modlila se, ať to není pravda.

Kroky nebožačku dovedly až na začátek malého náměstí, tady se kouř zvedal vzhůru a odhaloval srdce neštěstí.

Nikde nebyli lidé, protože leželi mrtví tady.

Různě poházená těla zachycená ve smrtelné agónii se povalovala jedno přes druhé seskládaná jako v nějaké ohavné stavebnici, nad kterou seděl Hádes bavil s ostatními bohy.

Bylo to tak skutečné, tak hmatatelné, ten kouř, pach krve a zmaru, hniloba a zoufalství ve vytřeštěných očích každého padlého vesničana.

Daisy nasucho polkla, zdálo se to jako nekonečné bitevní pole poražených ale bez jediného nepřítele.

Kdo to tedy měl na svědomí?

Ne, nebude čekat a zjišťovat to, rychle se otočila zpátky, musela pryč!

Jenže cesta, kterou sem přišla, tam nebyla.

Vykulila nevěřícně oči, zda ji neklamou. Jako by tam místo cesty vyrostla jiná polorozpadlá chatrč. Stalo se to samé těm chudákům? Uvěznila je tu temná síla zabraňující jim odejít a pak se jich zmocnila nějaká krvelačná bestie? Nebo mor?

V panické hrůze křičeli a čekali na vlastní záhubu.

Šedým kouřem proletěla nakažlivě pobavená slova, „nepůjdeš dál? Čekám tu na tebe…“

Co mohlo být horší?

Dívka pocítila chlad, ač tu bylo horko od požáru ze všech stran.

Ten nevině znějící hlas ji neošálil.

Pomalu se otočila nazpátek čelit svému vlastnímu přízraku.

Nikdo se však neobjevil, jen mrtvá těla se začala sesouvat napravo i nalevo a vytvořila před dívkou jakousi volnou cestu dlážděnou krví stejně, jako pomohl bůh Mojžíšovi rozdělit moře na dvě poloviny.

Tohle se rozhodně nepodobalo těm předešlým nesmyslným nočním můrám, tohle bylo děsivě reálné.

Vykročila vpřed. Co jiného měla dělat.

Snažila se uhýbat pohledem před tou spouští a nevnímat tu mokrou červenou věc co se jí lepila na chodidla.

Nic to není, nic to není, je to jen sen! Opakovala si a cesta lemovaná krajkou mlhy smrtelnici dovedla až ke kamenné kašně na protilehlé straně celého prostranství.

Seděl na ni někdo, koho znala a přitom tohle stvoření bylo na hony vzdálené Chestrově obrazu.

Díval se na ni skrze clonu svých bílých vlasů volně zplihlých podél tváře s tím rozdílem, že byly ještě delší než ty její a jakmile zavanul vítr, odhalil ty rudé zákeřné oči krutého dravce.

Hleděl na ni s úsměvem, ale to ji neukolébalo k jistotě, že na ni nevztáhne ruku jako na ty ostatní. Zamrazilo ji.

Nevěřila mu. Ony dlouhé vlasy mu propůjčovaly divoký vzhled dokonalého zabijáka.

Všechna nashromážděná důvěra byla najednou pryč. Tohle byl někdo cizí.

Před ní seděla zcela odlišná bytost něž jakou znala očekávající každého smrtelníka klečet u svých nohou.

Měřili se navzájem pohledy. Daisy se v tom rubínovém lesku snažila najít něco lidského, něco… co tam nebylo.

Chester náhle upustil bezvládné ženské nahé tělo, které měl položené na klíně. Bez zájmu jej shodil dolů na špinavou zem nespouštěje z jediné živé bytosti městečka svůj pohled.

„Krásný obraz že?“ uculil se a rozevřel ruce jako by chtěl pojmout celé toto místo do své náruče.

Mlčela.

„Dobře, vím, že ty to neoceníš, nejsi jako já. Musí tě to děsit, mám pravdu?“

Teď byla Daisy ještě navíc zmatená, poznával ji? Stejně tak mohl mluvit k úplně cizímu člověku.

„Je to však malá cena za věčný život,“ olízl si chlapec zbloudilou krvavou kapku z koutku úst. V odlesku ohně se zaleskly jeho děsivě dlouhé špičáky.

Monstrum, problesklo dívce hlavou.

Tak takový ve skutečnosti je? Bezcitný, požitkářský spratek? Daisy bylo najednou mdlo, když pozvedl ruku a pohnul ukazováčkem směrem k sobě.

Její nejisté nohy navlečené v modré huňaté látce se sami pohnuly kupředu.

Hrál si s ní jako s panenkou.

Nenáviděla ten pocit odevzdanosti a bezbrannosti! Ať to skončí, modlila se.

Každý krok byl jako skok přes nekonečný most.

Nakonec to netrvalo tak dlouho a ona stanula těsně před kašnou.

„Proč tohle děláš, Chestre?“

Upír naklonil lehce hlavu na stranu, bavil se tím? Odpoví vůbec?

„Pochybuji, že bys tomu rozuměla, váš život je tak krátký a nudný. Můžeš mi být vděčná, že jsem těmhle vesničanům pomohl od jejich trápení,“ pravil odměřeně naznačující, že jedině on tu má pravdu a jinou odpověď prostě nebral na vědomí.

„Spíše bych řekla, že se nudíš ty,“ spustila odhodlaně, „nezávidíš jim tak náhodou?“

Možná to jen tak bez rozmyslu plácla, ale podařilo se jí odkrýt kousíček jeho pracně schované pravdy, či si to myslela, když přes Chestrovu tvář přelétl tmavý stín a úsměv lehce pohasl za clonou vlasů.

„Závidět?“ náměstím se znovu rozprostřel hrdelní smích.

Daisy z toho zamrazilo, v jeho očích nebylo ani památky po té perleťově zelenomodré barvě motýlích křídel, ne, nyní žhnuly nebezpečným plamenem obráceným proti ní. Pokud si nedá pozor na jazyk, může dopadnout jako lidi okolo.

„Jak by těm nicotným loutkám mohl závidět někdo, jako já, pověz,“ zapředl a úšklebek se mu znovu vrátil na obličej.

Upír stále seděl na svém čestném vyvýšeném místě, takže měl tvář ve stejné úrovni jako jeho oběť, zvedl ruku a konečky prstů se téměř něžně dotkl dívčina krku, jen ho ladně obkroužil a nakonec chytl chvějící bradu mezi palcem a ukazováčkem.

Teď už toho měla dost, s chutí by ho chytla za ty vlasy a omlátila mu tu hezkou tvářičku o zem, kdyby se však mohla hýbat. Ani palcem u nohy, nejspíše strachem.

„Protože oni mají něco, co ty nikdy mít nebudeš,“ trvala stoicky na svém.

Chlapec si dívčinu tvář přitáhl blíž, „co by to tak mělo být?“

Daisy rychle pátrala v paměti, většinou jí rychlé odpovědi šly sami, ale tentokrát se jí podlamovala kolena z těch, jen několik centimetrů vzdálených rubínových očí.

Pak ji to došlo. ANO!

„Duše.“

„DUŠE?“ Chestr se zle zasmál až to bodalo do uší, už v tom ale necítila pobavení jako prve.

„Nechtěj mě rozesmát…“

Daisy se zatvářila dotčeně.

On se jí vysmíval, jistě že na  něco jako duši nevěřil, proč by měl? Když mu rodina nezabrání v takových zvrhlostech, které tu páchá, jak by ho měla zastavit vlastní duše. To potvrzovalo její domněnku, že nemrtví opravdu nic takového jako duše a svědomí nemají. Je v tom však nějaký rozdíl? Lidé jsou také vrazi a zvrhlíci a nic to nemění.

„Lepší rozesmát než tě vidět brečet,“ nakrčila nos.

„O tom pochybuji ještě víc.“

„Tohle je můj sen, proč by také jednou neměl být podle mých pravidel?“ Zeptala se.

„Co…“ tak to bylo jediné, co ještě stačil Chestr říct, než ho dívka chytila z každé strany za jeden pramen vlasů a přitáhla ho nemilosrdně k sobě.

Zaskočený démon noci nebyl schopen slova. Překvapeně hleděl na opovážlivce, který se rozhodl pokoušet své chabé štěstí před silou pekla zračících se v Chestrových krvavých zorničkách.

Byl tak zkoprnělý z toho odvážného ženského vetřelce tisknoucí se mu na rty, že se snad zapomněl i hýbat. Něco takového se mu stalo poprvé, nepamatoval si smrtelníka, který by se ho snažil porazit takovýmto podlým způsobem. Jenže ženská mysl je vynalézavá. Proti mužům s vidlemi, pistolemi nebo klacky nebyl problém poradit si a rozdrtit je svými nelítostnými drápy, jenže proti ženským zbraním?

Mohl ji odstrčit, nadávat, vrazit facku či zabít jediným úderem ale nemohl.

Divokého Chestra, toho který vyvraždil tolik vesnic a nikoho neušetřil, překvapil polibek.

A ne ledajaký.

Daisy do toho vložila vše a ještě něco navíc. To jak jím pohrdá za to co dělá, jak ho nenávidí protože jí všechno vzal a přivedl sem, jak ji přitahuje i svojí hrdost bojovat do posledního nádechu.

Chestr neměl slov.

Ta holka se ho dotýkala takovým způsobem, jak se to ještě nikomu nepodařilo. Držela ho za vlasy, dotýkala se ho a přitom zavírala oči, jako by se jí to líbilo.

Daisy skoro ani nedýchala, zato její srdce zrychlilo své smrtelné tempo do ještě přímočařejšího čardáše. Cítila děsivou pachuť krve z upírových rtů, ale nepřestala.

Chtěla mu ukázat, že tenhle sen se bude odehrávat, jak ona chce, a Daisy má dost všech těch nočních můr, hloupého šeptání vlastní mysli, byl čas odporu, čas bojovat.

Tohle přeci stvořila její chorá paměť a ona není žádná Alenka ve světě divů.

Můj sen, moje pravidla.

Už nebude zahnána do kouta, nebude utíkat, nebude umírat!

Ještě víc se přitiskla ke svému krutému společníkovi, nedávala mu na vybranou.

Nejspíše to fungovalo, protože i když cítila sama v sobě strach, on nic neudělal a držel.

Popoháněna větší sebejistotou mu vklouzla mezi rty jazykem.

Udělala by tohle ve skutečnosti? Ptala se sama sebe.

Daisy v sobě udusila všechny nežádoucí myšlenky a jala se zkoumat, co se nabízelo. Otřela se špičkou svého jazyka o ten jeho a pak dokonce přejela přes jeho ostré špičáky. Nebezpečně ale lákavé být jednou ta co rozhoduje.

To co nečekala bylo, že Chestr bude její drzost opětovat.

Ihned po vzpamatování se ujal své role dominantního, ač mladého upíra a zkoumavý polibek přerostl v cosi více vášnivějšího, až zalapala po dechu.

Ač obklopeni mrtvolami a hořícími domy, nemohl se ani jeden od druhého odtrhnout ale povedlo se.

Daisy nevěděla, kdy upíra pustila, zato on využil své převahy a roztrhl jí svými drápy horní díl pyžama vedví. Dívka vydala poplašený výkřik, on se toho však nezalekl. Měl v očích prapodivný divoký lesk.

„Snad se už nebojíš fetiță (holčičko), na to je ještě příliš brzy,“ zašeptal do mrtvolného ticha a sevřel svou oběť v těch skoro ještě dětských pažích. Síla však toho objetí se rovnala spoutání silných železných provazů obtáčejících se kolem jejího těla.

Najednou si uvědomila, že je v pasti, vše se náhle chytře otočilo v Chestrův prospěch.

Pozdě si uvědomit smrtelnou chybu.

Ochočit si upíra? Zcela nemožné. Co jen si myslela?

Na první pohled slabé ruce se jí sevřely kolem těla a spojily se Daisy za zády.

Znovu ten drzý vychytralý úsměv někoho, kdo je znovu nad věcí.

Poslední pohled a dvojice bílých tesáků se zaleskly ve vzduchu a bez slitování probodly jemnou kůži ženiny labutí šíje.

Nebožačka vyjekla bolestí, zatímco jí ta Rumunská bestie vysávala životní sílu jako parazit.

Bránila se, vrtěla, kňučela, ale když začala slábnout, bylo už pozdě, byla jen další z mnoha chodů na pestré paletě upířího jídelníčku.

Neměl žádné slitování.

Ostré tesáky pronikaly hlouběji a hlouběji a krev se z rány doslova řinula proudem.

Všechno se jí začalo mlžit a rozplývat před očima.

Hlava se nevinné oběti zvrátila bezvládně dozadu a poslední co zahlédla, byl jasně bílý zářivý měsíc vysmívající se její naivitě.

Tma…

 

 

Daisy se opět probudila v šoku, několik minut opravdu nevěděla ani kde je nebo dokonce kdo je.

Jako by nepříjemný sen na malou chvíli smazal její identitu.

O to horší probuzení to poslední dobou bývala.

Celé tři týdny jí ty noční bláboly daly pokoj až do teď. PROČ?

První šok přišel ihned, myslela si, že umírá, realita a noční můra se propojili dohromady a smíchaly tak oboje prostředí v nějakém nechutném koktailu.

Někdo s ní třásl. Nevěděla ani kdo to je.

Slyšela hlas přicházející z dálky, což ji vyděsilo ještě víc, třeba si pro ni přichází ta stará známá s kosou? 

Nechtěla s ní jít a začala mlátit rukama kolem sebe na všechny strany.

Hlas se zdál naléhavější plný starosti ale tak to právě teď nevnímala.

Konečně začala zaostřovat na postavu sklánějící se nad ní.

Až děsivá podoba se snem vytvořila v její hlavě černou díru.

Nad sebou hleděla do uklidňující tyrkysové modři mračící se nefalšovanými obavami.

Nerozuměla jedinému slovu, ty kolem proplouvaly jako obláčky páry.

Daisy cítila zimu, od konečku prstů se do jejího těla šířil chlad spojený s dějem hořící

vesnice. Zmrzlý oheň jako by měla právě teď v žilách.

Halucinace pomalu ustupovaly, upír dívku držel za ruce, aby si neublížila.

Obě Chestrovi podoby viděla najednou současně, naštěstí se jeho stará démonická verze začala vytrácet, až zmizela zcela.

„Slyšíš mě Daisy! Co je s tebou. Jsi celá studená,“ zatřásl s ní vehementně a ona konečně zamrkala.

Ovládl ji vlastní vnitřní třas spojený s nejistotou i strachem.

„DAISY no tak, probuď se,“ naléhal chlapec, který nevěděl co se to s jeho roztomilým mazlíčkem dělo.

„J…já…“ najednou se mu vrhla kolem krku.

Potřebovala se někoho držet, cítit podporu, vnímat něčí dech jako by na tom závisel její život. Chtěla ochranu.

„Už je dobře, byl to jen sen…“ utěšoval upír vyděšenou ženu, se kterou si noční snění zahrálo krutou hru.

„K…kde to jsem…“ zamumlala mu do ramene, jakmile se trochu uklidnila a přestala mu do zad surově zatínat své nehty.

Jemu to nevadilo, snášel ten sadistický projev s odevzdaností kněze.

„Jsi u sebe v pokoji, slyšel jsem tě křičet…“ hladil ji Chestr po vlasech, jako když konejší malé dítě.

Jak se tu ocitla? Nespala náhodou v knihovně? Kdo ji sem odnesl?

Pomalé tahy v Daisyných růžových kučerách dívku uklidňovaly, ale nějak si nedovedla teď představit, že by jediná její opora odešla, tak se k němu ještě více přitiskla.

„Zdál se mi hrozný sen, Chestre, bylo to...zdálo se mi o hořící vesnici, všichni tam byli mrtvý, povraždění a byl jsi tam i ty…“ vypouštěla ze rtů jednotlivá slova rychle za sebou, „byl jsi tam i ty a pak…“

Hmatatelně cítila, jak sebou upír nepatrně trhl jako by si na něco vzpomněl, ale neřekl nic.

Daisy chlapcova blízkost utěšovala ale i když mu řekne, co ví nenechá ho aby odešel, aby zůstala sama jako celý svůj život.

Nesnesla by to. Zešílela by.

„Lily mi řekla, co se stalo. Nebyla to její vina. Chtěla jsem vědět, jak jste se setkali a ona říkala, že bych to raději neměla vědět, ale já chtěla a prosila jsem ji. Řekla mi všechno …omlouvám se, byla jsem moc zvědavá ale… nezlob se na mě. Chtěla jsem tě jen víc poznat,“ drmolila a tiskla ho k sobě jako by ho už nikdy neměla pustit, navzdory zda ji vynadá nebo ji prokleje.

„Zdálo se ti o tom,“ slova zněla upřímně ale jaksi melancholicky, litoval toho, že to ví? Jak se na něho teď bude dívat, jako na bestii? Chtěl před ní svou nehezkou minulost pohřbít zaživa a dělat jako by žádná nebyla? Sám by jí určitě nic neřekl.

„Prosím nezlob se, neodcházej!“ prosila zoufale a žadonila tím nejprosebnějším slavičím hláskem.

Jaká ironie, žádala zabijáka, aby u ní setrval.

Nevěděla sice, jak se právě Chestr tvářil, ale doufala v zázrak.

Několik dlouhých minut vydrželi v této milenecké utěšující pozici, než se pomalu odtáhla.

„Prosím zůstaň tu se mnou celou noc.“

Upřela na chlapce své blankytné andělské oči plné provinění a zoufalosti.

Upír váhal, nakonec však přikývl.

Tak nějak očekávala, že si drze vleze k ní pod přikrývku, ale on se odtáhl a vstal z postele, kroky jej vedly ke křeslu ukrytém ve stínu naproti jejímu loži.

Nechtěla bez něho být, ale neodvažovala se nic podotknout.

Jako tichá stráž Chestr usedl ponořen v hloubi vlastních trýznivých myšlenek a vzpomínek které znovu prožíval.

Daisy se stále bušícím srdce ulehla. Sen se po nějaké době vypařil úplně a zůstalo po něm mnoho nezodpovězených otázek.

Dívka bojovala sama se sebou, ale musela se zeptat alespoň na jednu.

Váhala. Bála se promluvit a prolomit tak to křehké pouto mezi nimi.

Chlapec hleděl ze svého místa kamsi z okna do temné noci, když ho tichá otázka přepadla nepřipraveného. „Proč jsi to dělal, Chestre?“

Pokoj naplnilo tíživé ticho, a když už si myslela, že si své tajemství ponechá, překvapil ji.

Nejprve pomalu otočil tvář jejím směrem a pak pravil: „Chtěl jsem se pomstít.“

„Pomstít?“

„Ano, pomstít se za smrt své matky otci tím, že zpustoším jeho drahou zemi, sežehnu ji na popel a odsoudím k věčné nenávisti…“

Na to už žena v posteli neměla více slov.


 

Tak už je to nějaká doba ale tento příběh je stále otevřený :-) A neustále se na něm pracuje. Je to jeden z těch pracnějších a potřebuje hold více času a já se k němu moc ráda vracím, protože má zvláštní kouzlo.

Doufám, že vás však dnešní díl pobavil. Tentokrát byl trochu hororovější ale Daisy se nám ve snu odhodlala k útoku a to je dobrý pokrok. Navíc mezi ní a Chestrem raší důvěra. Držte jim palce!

A ještě jednou se omlouvám za své lajdáctví :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 4. 06. 2017 - 22:32 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.