Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

15. Kapitola - Starý důl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 15

Starý důl

 

Adam nechal dění kdesi za sebou a vydal se k hlavním dveřím, u kterých čekali dva muži se kterými se už jednou setkal. 

Když se k nim přiblížil tak si ho prohlédli, ale jinak na něm nic zvláštního neobjevili. Adam totiž vypadal nepřístupně ale nikoliv jako někdo, kdo by působil problémy a to byla jeho výhoda. Androidův vzhled byl vybírán inženýry designu tak, aby budil důvěru.

„Co se tam děje? Je slyšet nějaký hluk. Stalo se něco?" zeptal se ten hubenější v propocené modré kdysi nažehlené košili. 

Nejspíše měl větší obavy než jeho urostlejší společník tmavé pleti, který se opíral zády o zeď a v ruce držel brokovnici z pevné oceli. 

„Nevím, byl jsem sem poslán, abych vás přivolal k nehodě u schodiště," zalhal Adam bez mrknutí oka a oba muži se po sobě nejistě podívali jako by zvažovali situaci.

„Nemůžeme oba odejít, co kdyby někdo chtěl dovnitř, neměl by mu kdo otevřít. Běž tam ty Vašo a pak mi řekneš co se stalo," odvětil Hyde a zarostlý černoch mu podal svou zbraň a rychle odešel.

S tímhle android nepočítal a vyhodnotil situaci jako nevyhovující, oba dva muži se měli přesunout do služebny, náznak nebezpečí zevnitř je měl odlákat a přesto tu jeden z nich zůstal hlídat. Nepřípustné.

Jeho ale ani jeden z nich nemohl zastavit, ani celá armáda. Byl tak navržen, aby předvídal různé možnosti a nepřeberné množství situací a řídil se podle nich.

Adam proto vybral jednu z několika možností a vydal se přímo ke dveřím ale ten pošetilý muž mu zastoupil cestu. 

„Kam chcete jít? Nemáte žádnou zbraň, chcete aby vás ty bestie dostali a roztrhali?"

„Bylo mi řečeno, že přes den nevycházejí ven," zkusil to po dobrém a navázal s Hadem oční kontakt ale čim více se snažil vyjednávat, tím to v hlídači vyvolávalo větší podezření.

„Poslední dobou je zataženo a někteří z nich se i ve dne potulují venku, není tam bezpečno," trval muž zásaditě na svém a varovně v ruce pozvedl zbraň a přitiskl si ji k hrudi.

Adam na sobě nedal nic znát a to muže naproti němu mátlo ale byl přesvědčený, že pokud se uvnitř něco stalo, nikdo nesmí odejít než se to vyřeší. 

„Co tam vlastně chcete?" Další všetečná otázka.

Adam se rozhodl jednat a neztrácet tu čas nějakou bezduchou konverzací.

Injektor s uspávacím prostředkem by nyní nepozorovaně nevytáhl, Hyde byl v pozoru a bedlivě ho sledoval, proto Adam udělal přesně mířený chvat a uchopil oběma rukama jeho zbraň. Silou s mužem smýkl ke straně a přirazil ho zády tvrdě ke zdi.  

Bankéř si málem vyrazil dech a další úder, jež následoval způsobil, že se jeho hlava setkala s omítkou jako ořech s louskáčkem a on ztratil vědomí. Sesunul se podél zdi na zem jako špageta, jež se odlepí od dlaždice.  

Android na nic nečekal, odemkl dveře klíčem, jež byl strčený v klíčové dírce a vyšel ven.

Bylo zataženo a jeho drahé subjekty nebyly nikde vidět ale on přesně věděl kde jsou celou tu dobu. Byl s nimi dálkově propojený skrze čip v jejich známkách, jež přenášel specifický šifrovaný signál. Zabudovaný software v Adamově dokonalém mozku lehce skrze satelit digitálně ověřoval data a poskytl mu přesnou mapu s umístěním každého jednotlivce a bylo zajímavé, že se všichni zdržovali na jednom místě, což nebylo obvyklé.  

Jejich pohyb byl jiný než na začátku projektu a bylo zajímavé sledovat vývoj jejich existence, reakce na prostředí a jak se s ním dokázali sžít. Instinktivně našli potravu a úkryt, to co potřebovali k přežití.  

Za posledních 24 hodin se xenomorfové stáhli z celého města na jedno jediné místo.

Proč? To se snažil zjistit...a jemu se načítali velice zajímavé věci. 

 

*************************************************************************************************

 

„Marry poslouchej mě, musíš tady zůstat," snažila jsem se ji uklidnit ale holčička začala srdceryvně vzlykat. Za celou dobu co tohle peklo začalo jsem ji neviděla uronit ani slzu a teď jsem se v nich měla utopit?

„Nikam nechoď, nechci abys odešla, buď tu se mnou Wando," štkala a utírala si oči svými pěstičkami a dlouhými rukávy. 

Nesměla jsem se tím nechat strhnout, pak mi za to jednou poděkuje. Musela jsem nejprve zjistit, kde je ta kovová plechovka a co má v plánu. Rozhodně jsem si nenechala namluvit, že ten chudák, který ležel vedle na chodbě náhodou spadl ze schodů a zlomil si vaz.

Chytila jsem Marry za třesoucí se ramínka a odtáhl ji na délku svých paží, "podívej se na mě holčičko, musíš být silná a brekem se nic nevyřeší," spustila jsem přísně.

Na mě tohle tedy nikdy nefungovalo i když se má matka snažila ale ona neměla tak přísný hlas jako já.

To děcko popotáhlo a zvedlo ke mě svůj pihami poprášený nosík.

„Budeš tu za mě dávat pozor na Buda, je to tvůj největší úkol princezno, budeš jeho malá ošetřovatelka," moje svraštělé čelo se vyhladilo a já se povzbudivě pousmála a když jsem uhnula pohledem ke zraněnému muži zjistila jsem, že se na mě šklebí, těžko říci zda bolestí nebo tím, jak jsem se tu ze sebe snažila dělat drsnou matku. 

Mrkl na mě pravým okem a já poznala, že se drží. Moc jsem doufala, že bude v pořádku i když byl celý bledý a měl zavázaný celý hrudník jako mumie. Bílá gáza neukazovala ani kousek jeho pevného svalstva ale naštěstí přes ni ani neprosakovala krev, což bylo dobré znamení. 

„Dobře, budu na něho dávat pozor," přikývla pomalu Marry a kousala si spodní rtík.

Bud náhle ošklivě zakašlal a svaly na těle se mu napnuly námahou.

„Přines mu prosím trochu vody," požádala jsem dívenku, abych ji trochu zaměstnala a odvedla její pozornost a hned jak od spěchala jsem si ke svému parťákovi klekla na zem.

„Jsem ráda, že jsi v pořádku kámo," usmála jsem se na něj a přátelsky ho poplácala po rameni. 

„Jo sešitej jako Frankenstein a víš co? Vůbec to plácání nebolí abys věděla," zasmál se a lehce zkřivil koutek popraskaných rtů, které měly popelavě nezdravou barvu. Přemáhal se, abych neviděla jeho bolest, byl to hold tvrďák a vytrpěl si své.

„Taky se cítím jako po týdenní dovolené," oplatila jsem mu to kousavě, abych odlehčila situaci. Doufala jsem, že to jeho smysl pro humor ocení.

„Pořád vypadáš líp než já," odfrkl si Bud a shlédl na svůj obvázaný hrudník.

„Kdyby ses nehonil za tou zubatou mrchou, nemusel si skončit s dírou v hrudníku pane hrdino," povzdechla jsem si ale na rtech mi pohrával úsměv.

Nevyčítala jsem mu to, měl své důvody proč to udělal. 

Bud na mě upřel prozíravý pohled a pak zavřel oči jako by se styděl přiznat pravdu ale nakonec odpověděl: „kdybych nebyl takový blbec a věděl co vím teď, nikam bych nešel a rovnou vypadnul." 

Prostor kolem naplnil tíživý vzduch a trapná chvilka ticha, jež se táhla jako smůla.

„Víš co se stalo vedle?" začala jsem raději o něčem úplně jiném než si sdělovat své sympatie z boje jako dva staří veteráni. 

„Slyšel jsem dost a kdybych mohl chodit, udělal abych tu větší pořádek."

„Ty koukej ležet a uzdravit se, já tu mám ještě práci. Mám takové tušení, kdo je za to zodpovědný," zamumlala jsem spíše sama k sobě v myšlenkách a podívala se ke dveřím.

Bud můj pohled následoval se zamračením a zakroutil hlavou, "ať tě ani nenapadne se zas do něčeho namočit," varoval mě a já bych si jeho slova velice ráda vzala k srdci, dřepla si tu a nechala za sebe rozhodovat pro změnu někoho jiného ale v posledních čtyřech dnech jsem se naučila rozhodovat sama za sebe a ten svůj život nějak koridovat.

„Nemůžu, ty nevíš co se děje Bude a o co tu jde," stiskla jsem mezi zuby spodní ret a lehce kousla. Bolelo to. 

„Ženský mají sakra tajemství, moje matka mě před tím varovala, jaké je to tvoje? Že sem vtrhli monstra z jiné galaxie? Že se sem seběhnou muži v černém?" dělal si legraci ale ono to tak legrační nebylo. 

Jak jsem mu tohle všechno měla vysvětlit během pár minut, aniž by na mě koukal jako by mi upadla hlava? Rozhodla jsem se to odložit na potom, nechtěla jsem aby tu pak ležel a o všem urputně přemýšlel a hledal odpověď, která jen tak nevisela ve vzduchu.

To jsem mu nemohla udělat i když jako voják by to mohl skousnout. 

„Muži v černém jsou proti tomu jen postavičky z legolandu," zazubila jsem se smutně a uhnula pohledem. Takhle budu mít zanedlouho vrásky. 

Bud nic neříkal, nejspíše čekal co ze mě vyleze a předstíral zdrženlivost.

Musela jsem ho zklamat.

„Budu muset jít Bude. Pokud se mi to podaří vyřešit, tak se zase uvidíme," odvětila jsem už s pohasínajícím úsměvem a něčím, co mě štípalo v koutku oka. 

„Zatraceně Wando, nikam se nežeň, víš jak je to nebezpečný, nebyla jsi snad tam venku?" v jeho hlase zaznívala nefalšovaná starost možná i náznak vzteku a mě moc mrzelo, že nemůže jít se mnou a krýt mi zase záda. Někoho jako on by byl tím nejlepším parťákem, které jste chtěli mít po svém boku kdyby došlo k tomu nejhoršímu a bylo potřeba vytáhnout pojistku granátu. 

Hrdlo se mi sevřelo obavami a nejistotou a já nemohla nic říct snad se jen otočit a odejít. Už jsem se odvrátila a chtěla vstát, když mě chytil za ruku a otočil zpátky k sobě. Naléhavý stisk jeho prstů byl pevný a horký. 

A než jsem se nadála, přitáhl mě dolů a políbil.

Byla jsem v šoku. Nejednalo se jen o takové to lehké otření rtů o rty při vzájemné důvěře stydlivým mládencem, tohle bylo něco víc. Bud byl ohleduplný, dával mi na výběr se kdykoliv odtáhnout ale já nemohla, nešlo to, čímž jsem mu mlčky sdělila, že s tím souhlasím. Nebyla chyba si ho pustit více k tělu? Byla jsem špatná, že ho neodstrčím? Nic jsem k němu necítila ale nechtěla jsem ho ještě více ranit. 

Ne že bych byla na city takový expert, vše jsem si brala hned osobně, na úřadech jsem trpělivostí právě neoplývala a srdce jsem měla zlomené už několikrát, že se pomalu podobalo kulkami prostřílenému vědru ale nabídnout falešné city? 

Cítila jsem, jak Bud trochu pootevřel rty a já mohla ochutnat jeho ústa.

Mučilo mě to a já stále váhala. 

Nebylo to nepříjemné spíše mě to vnitřně potěšilo ale nechápala jsem co to má znamenat. Nemohla jsem si připustit, že bych na něho tak moc zapůsobila, znal mě jen dva dny a to ještě přeháním. 

Přesto to byl lidský kontakt, za který bych v těch nelehkých chvílích, které se mi sypaly na hlavu dala nevím co ale teď jsem si nebyla jistá jak mám reagovat. Co vlastně chci. Co chce on a co čeká? Vázat se na někoho si v téhle době koledovalo o to ho každou minutou ztratit, kdykoliv se totiž mohlo něco posrat v obrovský problém. 

Bud byl milý a dalo se o něho opřít ale to bylo všechno co jsem o něm věděla a co mi mohl nabídnout a přesto jsem držela zmrzlá v čase skloněná nad ním.

Mohlo uběhnout jen pár vteřin ale mě se to zdálo neskutečně dlouho, proto jsem se rozhodla odtáhnout. 

„To bylo na cestu," mrkl na mě optimisticky ale pořád mě nepouštěl a držel mě za ruku jako by mě tím dotekem chtěl uklidnit a připravit na to kam se chystám. Přikývla jsem.

„Vrať se Wando," podíval se mi do očí a pomalu mě pustil.

Nechtěla jsem cizí dotek, tak proč jsem se ho najednou chtěla držet jako záchranného kruhu? Rychle jsem ten pocit setřásla z ramen ale ani teď jsem ze sebe nedokázala vyloudit jediný zvuk a raději jsem odešla na chodbu, kde se ten tupý dav stále hádal na koho svalit vinu. 

Jedna strana byla pro to kazatele vyhodit ven a druhá ho zlynčovat provazem jako odstrašující příklad. 

Bylo strašné pozorovat, jak se z civilizovaných lidí stávají pomstychtivý neandrtálci.

Rychle jsem se rozhlédla a prohledala celou služebnu ale po Adamovi jako by se zem slehla. Nikde nebyl a to bylo podezřelé. Kam se jen mohl zdejchnout? Měl mi hoch hodně co vysvětlovat a já se nevzdávala ale stejně zas a znovu kdy jsem koukala do různých místností jsem docházela k závěru, že tu už nebyl. 

Vrátila jsem se proto dolů, kde se to začalo postrkovat. „Pověste ho!"

I když byl dav zprvu rozdělen na dva kmeny s různými názory, pomalu se za tu dobu sjednotil, zapomnělo se na fakta a nastala masová hysterie protkaná krvežíznivostí.

Přeživší čekaly v kruhu jako supi kolem starého kazatele na to jaký Sid vynese rozsudek.

Ohavná ukázka lidské soudržnosti. Bylo to nemorální ale nemohla jsem zasáhnout jako minule, abych pak nebyla v kruhu vedle starce na druhém místě a za chvíli se nehoupala u stropu.

Protáhla jsem se podél zdi, obloukem se vyhnula davu a šla ke dveřím, kluci budou vědět zda někdo vyšel ven nebo ne. 

Jakmile jsem ale dorazila na místo, čekal mě další šok.

Nejenže byly dveře otevřené dokořán ale pan Hyde ležel na podlaze jako ubitá chobotnice, tedy doufala jsem, že není mrtvý ale z dálky se to nedalo poznat.

Doběhla jsem nejprve ke dveřím a rychle je zamkla, aby nic neprošlo dovnitř, zvláště ne něco co má zuby a drápy, pak jsem se dotkla toho chudáka. 

Obrátila jsem ho opatrně na záda, na podlaze i zdi byl krvavý otisk, naštěstí dýchal. Jít pro pomoc zpátky bylo marné, nikdo by mě neposlouchal, jediné co jsem mohla udělat bylo nechat ho tu s otřesem mozku.

Chudák, bylo mi ho líto, nikomu neublížil a přesto byl obětí násilí, chycený v téhle síti s černými pavouky. Nyní už jsem přesně věděla, kdo těmi dveřmi odešel a nechal za sebou krvavou spoušť a zmatek. 

Adam za sebou nezahladil stopy jako by pospíchal a to mi dávalo dobrou šanci ho najít a...a co pak? Promluvit si? Zahrát si karty nebo ruskou ruletu?

Můj pohled padl na opuštěnou brokovnici u Hydovy nohy. 

Jediné řešení, které na mě koukalo z vnitřku dlouhé hlavně. Pro dobro všech jsem to musela udělat, vzít na sebe to riziko, donutit ho aby tenhle hrozný experiment na lidech ukončil a pak ho zničit. Jedna rána do jeho lebky by měla bohatě stačit, aby ho nenávratně poškodila a vyřadila z provozu natrvalo. 

Můj plán se dál a dál rozvíjel a nabízel nové možnosti jako přibývající vzor tkaného koberce a já jsem se automaticky sehnula a vzala zbraň do svých poškrábaných rukou. Pořád jsem se zuby nehty držela naděje, že tohle skončí, nevytrpěli jsme si toho už dost? Měla bych se obětovat? 

Bože drž mi palce, protože tohle bude dlouhá jízda na horské dráze, protože Weyland-Yutani prohraje na plné čáře o to se postarám, zařekla jsem se.

Zkontrolovala jsem zda je lovecká zbraň nabitá, ano dva kulaté náboje velké jako mužský palec připravené v komorách spustit ohňostroj.

Dva výstřely, dva pokusy proti tomu co běhalo venku, to nebylo mnoho ale já měla tuhý kořínek. 

Brokovnice byla těžká zbraň, se kterou zdejší lovci s hustých Kanadských lesích lehce ulovili i jelena jednou ranou. Kdyby bylo potřeba vynasnažím se provrtat s ní xenomorfův skelet. Potěžkala jsem zbraň a cítila jsem se lépe než vylézt ven s holým zadkem. Tohle bylo víc než lovecký nožík. Ráže 12 už udělala pěknou paseku. 

Tohle bude hračka, dodávala jsem si odvahy. K čertu s následky. Jakmile jsem zacvakla karabinu zpátky, zaslechla jsem za sebou polekané vydechnutí... 

Překvapeně jsem se otočila a tam pět metrů ode mne stál Vašo.

Jeho pohled sklouzl na Hyda a mě náhle došlo co musí vidět svýma očima.

„Cos mu to udělala ženská? Zastřelilas ho?" spustil na mě zvýšeným hlasem plným opovržení a zatnul pěsti, téměř jsem slyšela, jak mu praskají klouby.

„Co? Vašo? To jsem nebyla já, neblázni, nikomu jsem neublížila," snažila jsem se bránit ale něco mi říkalo, že mi nevěří nebo ani nechce věřit, jediný kdo tu stál se zbraní jsem byla já, krev na zdi byla dosti výmluvná. 

Sakra copak se tohle kolo náhody nepřestane nikdy točit?

„Zabilas ho?" zeptal se znovu ještě pevnějším hlasem a vydal se ke mě jako by si myslel, že mě jeho výška zastraší a já se schoulím v koutě. 

„Nic jsem neudělala, přísahám, STŮJ!" namířila jsem na něho zbraní, cítila jsem se v ohrožení, jelikož on mě už za přítele nepovažoval. 

Jakmile se podíval do hlavně, tím více jsem ho utvrdila v té domněnce ale naštěstí zůstal stát. I sebe blbější člověk, dokáže stisknout kohoutek a ze dvou metrů se trefit cíl.

Černoch mě provrtával svým tmavým nepřátelským pohledem a já druhou rukou poslepu zašátrala za sebou, nahmatala klíč a odemkla, pak už jsem jen vyběhla ven.

Tohle bylo vážně o chlup ale mrzelo mě, že se to takhle stalo. 

Musela jsem opustit jediné bezpečné místo ve městě a teď jsem byla odpadlík ve vyhnanství. Souhra zatracených náhod tomu tak napomohla a já už se neohlédla.

Musela jsem pryč. Ranní studený větřík mi připomněl, že jsem už zase sama. Nesnášela jsem když se karta takhle rychle obracela, musela jsem ale věřit že k lepšímu.

V dostatečné vzdálenosti jsem slyšela cvaknutí ve dveřích a otočení klíče, alespoň jsou v bezpečí oddechla jsem si a to mě drželo při životě. Merry a Bud. Dva lidé na kterých mi záleželo. 

Uběhla jsem několik desítek metrů bezhlavým tempem, zpocené konečky vlasů se mi lepily ke krku a začal mě bolet kotník, což se stávalo vždy při změně počasí.

K čertu s tím, stejně tak s drápanci na druhé noze a ještě ten luxus přeleženého krku.

Mé nohy se zastavily před cukrárnou s utrženou markýzou, snažila jsem se myslet jako android. Kam jen ten parchant mohl jít?  

Buď šel zpátky na svou základnu nebo do toho zatraceného supermarketu.

Rozhlédla jsem se po zdevastované ulici a vydala se pomalu k obchodu, obhlédnout zda Adama někde nevystopuju. Přeci se nemohl jen tak ztratit. To by se mu tak líbilo, když jsem měla konečně zbraň na kterou nestačí. 

Prošla jsem mezi domy ale vypadalo to neskutečně opuštěně jako bych byla jedna z postav Walking dead, z toho pomyšlení že by se tu na mě vyřítili zombie mi přeběhl mráz po zádech ale co bylo proti nim čtyřnohá neuvěřitelně dravá a rychlá zrůda?

Prošla jsem kolem několika obytných domů, město nebylo zas tak velké, byl to venkov, zapadákov s tolika množstvím vidláků, že by naplnily fotbalové hřiště ale ulic jsme měli dost. Nejspíše proto si Yutani vybrala právě tohle odříznuté místo ale podle mého názoru by byla taková Aljaška nebo nějaký ostrov s domorodci vhodnější, my jsme byli více u civilizace, což sebou neslo rizika odhalení, přitom jsem si vzpomněla na Willyho. 

Podařilo se mu utéct? A měla jsem mu za zlé že mě tam nechal?

Neudělala bych to samé na jeho místě? Ne že bych byla tak pomstychtivá že bych chtěla jeho hlavu na stříbrném podnosu ale mohl někoho zavolat. Proč už se to tu nehemžilo policií a vojáky? Nemohla jsem pochopit, jak nás mohli takhle lehce odstřihnout. Jak dlouho to připravovali? 

A je Willy vůbec naživu? Co když...co když ho chytili a zabili?

Mé prsty se pevně zaryly do dřevěné pažby, kéž by to byl Adamův obličej.

Tohle jim neprojde…Nesmí. 

Ale vnitřní hlásek mi říkal, že už jim to dávno prošlo, podplatili úřady, korporace, pro takovou firmu to jistě nebyl problém strčit někomu pár stovek do kapsy. Zkorumpovaní hajzlové, kteří vidí jen peníze a lidi jako pokusné myši.

Do tváří se mi opřel vítr a probudil mě ze zamyšlení právě v čas, abych před sebou zahlédla něco podezřele bílého. Dohonila jsem ho.

Rychle jsem vešla do kavárny skrze vyražené dveře abych se skryla. Místnost zela prázdnotou, převržené židle, stoly a střepy z výlohy po zemi, odrážely tu smutně ponurou atmosféru kolem, stejně tak vajíčka hozená o stěnu.

Schovala jsem se a skrčila za sloupkem, zbraň připravenou, pomalu jsem vykoukla na silnici zda už mě nešálil zrak ale byl tam. 

Krčil se uprostřed silnice mezi auty, ta dodávka s dírou v boku kousek od něho mi byla jaksi povědomá…no jo. 

Adam tam klečel vedle mrtvého xenomorfa, kterého jsem si poprvé mohla zblízka prohlédnout. 

Těžko říci co z něho už zbylo a zda se jeho kostra nerozpustila ve vlastní krvi a nezbyl tam jen zelený flek a opuštěná díra v zemi. 

Android byl ke mně otočen zády. Moment překvapení, ale bohužel na tu vzdálenost bych se bez zaměřovače netrefila ani s otevřenýma očima, rozhodla jsem se proto počkat na vhodnou chvíli a pak BUM! 

Já ti ještě ukážu!

Adam tam chvíli zkoumal svůj mrtvý výtvor s posmrtně vyceněnými zuby a ochablými končetinami, natáhl k němu ruku, neviděla jsem přesně co dělá ale nakonec vstal a vydal se klidně dál. Nijak se nerozhlížel jako člověk, který se ocitl ve smrtící zóně.

Neměl strach nebo ho spíše neznal, záviděla jsem mu. Nečekaný útok zřejmě nepředpokládal. Jo, zlé ke zlému, své ke svému.

Pohyboval se tak jako by každý stejnoměrný krok byl předem vypočítaný.

Díval se jen vpřed jako stroj, který sleduje jediný cíl, kolem nebyli lidé a tak nebylo potřeba zachovávat humanoidní návyky. 

Chvíli jsem počkala a pak se vyplížila z budovy za ním. Adam šel stále po hlavní, občas odbočil než se dostal k parkovišti supermarketu, který mi připomínal nepříliš hezké chvíle před pár hodinami. 

Přikrčila jsem se a snažila se dostat co nejblíže k němu krytá za řadou nákupních košíků a opuštěných vozidel. 

Cestou na zemi jsem viděla několik nelidských otisků od xenomorfova chodidla, protože noha měla jen tři prsty dva kratší po stranách a jeden dlouhý uprostřed. Přes to bylo zeleně vypálené do betonu, nejspíše má teď jeden z nich teď z nohy seškvařený pahýl.

Jak jsem se dívala pod sebe a zkoumala cizí stopy, android se dal znovu do pohybu a začal budovu obcházet a pak se zastavil u stažené kovové rolety. Sehnul se a prolezl dovnitř do skladu.

Rychle jsem zvedla zbraň ale už jsem nestačila zamířit.

Zkřivila jsem tvář nad propásnutou šancí, vůbec se mi tam nechtělo, to byla jedna věc, druhá že i když byl den, tam bude tma a já neměla baterku, což bylo velké plus pro něho. Mohl mě tam napadnout a zabít, nebyl to náhodou jeho plán? Věděl že jdu za ním?

Šla jsem kolem supermarketu, až k zadní části a pohledem probodávala tu tmavou škvíru u země. 

Nastražila jsem uši ale nic jsem neslyšela, žádné kroky nic co by naznačovalo, že se Adam uvnitř hýbe. Divné.

Zaskřípala jsem zuby ale dřepla si a nakoukla opatrně dovnitř, moc se toho vidět nedalo, světlo z venku házelo světlý nádech na obrysy zaprášených věcí a regálů a já jen doufala, že tam na mě nic nečíhá. 

Dva malé krůčky a prolezla jsem také dovnitř, pár vteřin a mé oči se dostatečně přizpůsobily. Byla jsem nervózní, brokovnici připravenou ale nikde žádný pohyb.

Šla jsem opatrně dál, rozhlížela se a zakopla, trhla jsem sebou, nabourala do zdi a přitom rukou na své zbrani o něco zavadila. 

Ohmatala jsem to a náhle si uvědomila co to bylo, nebyl to zaměřovač ale svítilna. Vypadalo to jako malá baterka přidělaná dvěma drátky ke středu mezi hlavně.

Že mě to nenapadlo hned! ANO! 

Nepatřilo to tam ale někdo si očividně vyhrál a já bych mu za to teď líbala ruce.

Nahmatala jsem drobný výstupek a zapnula ten boží nástroj. Žluté světlo nemělo velký rozptyl byl to spíše dlouhý kužel světla jaké vydával světelný meč v hvězdných válkách ale stačilo to. 

Posvítila jsem si kolem ale po Adamovi jako by se zem slehla. Chvíli jsem bloudila, zkoumala konstrukce po včerejším boji, když baterka padla na metr širokou jámu v podlaze, do které jsem málem s křikem zahučela. 

Kraje byly spečené a ztvrdlé, nevím kam to vedlo ale o okraj se zachytilo něco bílého. Vytrhla jsem to a mezi prsty jsem držela kousek sněhové látky Adamova pláště.

Že by šel dolů? To nemohl jít jinam a ne pod ten dům hrůzy?

Posvítila jsem tam ale v místnosti pode mnou byla ještě jedna díra. Xenomorfova žíravina byla opravdu ničivá. 

Nasucho jsem polkla a začala se soukat dolů, co nejopatrněji jsem skočila a dopadla na okraj druhé díry, zato brokovnice mi vyklouzla z prstů a spadla, až dolů s tupým nárazem.

Světlo baterky zablikalo a zhaslo, ocitla jsem se bez varování v naprosté tmě.

Tělo se mi třáslo, nyní jsem neviděla vůbec nic paralyzovaná strachem.

Ztracená někde kde jsem ani nevěděla jak to vypadá a moje jediná záchrana byla dole. Poslepu se zatajeným dechem jsem opatrně prolezla úplně dolů, rychle se sehnula pro svou zbraň a třesoucími prsty hledala ten blbej výstupek a přitom se modlila, aby se svítilna při pádu dolů nerozbila. 

Z hrdla se mi vydral dlouhý výdech, když jsem zase mohla vidět a nestačila se divit. Ta poslední místnost ve které jsem byla, vypadala jako velice staré skladiště nářadí. Viděla jsem pavučiny, které se táhly z jednoho rohu ke druhému, bíle obalené krumpáče, petrolejky, lopaty i kladiva. Bedny vzadu byly seskládané do pyramidy a na dřevě bylo černým písmem vytištěno TNT. 

A do prdele, tohle by vyhodilo i půlku města, napadlo mě. Kde se to vzalo pod supermarketem? Tohle bylo hornické náčiní a nejspíše i dost staré, možná 30 let.

Něco mi náhle přeběhlo před nohy. Začala jsem tancovat a lapat po dechu.

Kolem mě proběhla pěkně tučná myš a zapištěla na mě. Se srdcem v kalhotách jsem odolala výkřiku i nadávce ale ať jsem hledala jak chtěla, ten parchant nikde. 

„Zmiz ty potvoro,“ uskočila jsem před krysou jejíž chamtivá malá očička hleděla co by kde sežrala ale moje palce to nebudou i kdybych ji měla nakopnout. 

To chlupaté klubko velké jako ježek uteklo do tmy a já se začala otáčet. Kužel světla obkroužil všechny čtyři stěny a pak vypáčené jediné dřevěné dveře v místnosti, po obou stranách visel přetržený silný rezavý řetěz. Aha, tak tudy do myší dírky... 

Vypadalo to jako brána do pekla. Zapečetěný vchod někam do hloubi země. BOŽE!

Cítila jsem tam odtud zimu jako by tam měli být ledové krápníky ale po chvíli chůze tou chodbou, která se proměnila ve štolu podepřenou dřevěnými trámy jsem jsem podivné teplo, dusno a vlhký zápach. To sílilo, jak jsem se blížila...blížila k čemu? Ta myšlenka mě zarazila, kam to vlastně Adam šel? Co jsme tu dělali? 

Můj vnitřní radar detekoval něco neblahého. Co se vlastně skrývalo pod Hollhope? Nikdy jsem nečetla, že by zde byly nějaké uzavřené doly, natož aby nad nimi postavili obchod. To musel vymyslet opravdu jen idiot. Skoro to znělo jako povídka od Stephana Kinga.

Ano přesně tak to na mě působilo. Vlhkem prosycená hlína všude okolo jako v nějakém zatuchlém hrobu. Brrr. 

Kolem mě proběhlo několik krys spolu s jejich většími stíny, což mi dávalo naději, že tu musí být i jiný východ než ten odkud jsem přišla, kde jinde by se tu ta havěť vzala, otázkou bylo, proč tu byla a co žrala? 

Ne, vůbec jsem tu nechtěla být… Dokonce jsem se jednou otočila a chtěla jít zpátky ale přinutila jsem se pokračovat a zbaběle neutíkat, jen jsem se modlila, aby ty dřevěné pilíře na mou hlavou jako velrybí páteř vydržely a nepohřbily mě tu zaživa.

O další chvíli později jsem slyšela něco téct, s každým dalším krokem to sílilo.

Došla jsem k rozcestí, jedna byla podobná cesta jakou jsem šla a ta druhá se zdála jako řeka nějakého nechutného slizu. Připomínalo mi to našedlou poloprůhlednou hmotu slin, mezi kterou se občas vynořilo něco organického jako kusy nějaké placenty nebo kůže.

Vydala jsem se raději doleva a za pár desítek metrů cesta konečně končila a otvor se otevíral do daleko většího prostoru. Už z dálky jsem viděla něco jasně bílého a tak jsem sklonila světlo zbraně k zemi a našlapovala ještě tišeji. 

Tady mi na konci útesu nemohl nikam utéct, ušklíbla jsem se.

Dostala jsem se až k ústí tunelu, kde se cesta měnila v hornatý výčnělek skály a zužoval se do špice vysokého srázu pod námi. Přede mnou se otevírala velká tmavá dračí jeskyně jako vystřižená z nějaké divné pseudo pohádky. 

Nebo se mi v tu chvíli tak mohla zdát. Její nerovné stěny jako by měly žluté klikaté žíly ve kterých proudilo tekuté zlato, nebyl to však vzácný kov za který by horníci položili život, nýbrž světélkující fosfor dodávající celé jeskyni zvláštní nádech tajemna. Bylo to na jednu stranu úchvatné a na tu druhou to ukazovalo hrůzu pod námi. 

Nakoukla jsem opatrně přes okraj, aby mi nesklouzla noha s téměř dychtivým úžasem ale jakmile mé oči popatřily na dno, přestalo mi tlouci srdce jako by z něho vyždímali všechnu krev. Byli tam, černí, velcí, nebezpeční a schoulení ke kamenům až vypadali jako samotná hornina nebýt jejich obsidiánově lesklého skeletu, jež prozrazoval jejich pravou tvář.

Tady společně ukrytí před světem a denním světlem xenomorfové nerušeně spali svým zrůdným spánkem. 

Nestačila jsem je ani spočítat, když Adam promluvil svým tichým hlasem jako by četl Byronovu báseň. 

„Krásné že? Slunce, které sem proniká otvorem ve stropě nutí fosfor v hornině reagovat na teplo i světlo a tím vzniká jedinečná chemická reakce. Fosfor, ve větším množství škodlivý ale v malém pro lidské tělo velice prospěšný. Já tento jev nemohu zcela docenit slečno Astonová ale vy nejspíše ano," podotkl věcně. 

Nevěděla jsem co na to říct. Připomínal mi záměrně že není člověk ale robot? Proč?

Chtěl mi tu poskytnout vědeckou definici nebo to mělo nějaký hlubší význam?

Nedala jsem se ale zmást a udržovala si odstup ale přesto jsem zvedla pohled vzhůru. Uprostřed vápencových krápníků byl kruhový otvor jako komín, který jak postupoval vzhůru byl obehnán řadami starých opracovaných kamenů a mě napadlo, že to kdysi musela být studna a tohle místo byla jako velká nádoba s vodou. Nejspíše už dávno vyschla, až na malé vodnaté louže ale po vší vodě zbyla jen díra v zemi, kterou si vetřelci vybrali jako svůj domov, odkud mohli nepozorovaně vylézat na povrch, vlhko jim zřejmě vyhovovalo. 

Adam se pohnul a posunul jednu nohu kupředu jako nějaký vojevůdce, který chce kynout svým vojákům a mě zatrnulo, nechtěl je snad vzbudit! 

Ihned jsem pozvedla zbraň a ostré světlo namířilo na Adamova záda, stále se ke mě neotočil jako bych mu nestála ani za pohled. Arogantní stroj, který si myslel, že je něco víc než jeho stvořitelé. Raději se zájmem hleděl dolů na své výtvory jako hrdý otec než na mě. Asi nevěřil že bych byla schopná ho střelit, to mě ale neznal.

Jediné co jsem teď chtěla bylo, aby se mi podíval do hlavně mé brokovnice a pak pá pá topinkovači. 

Ale pokud vystřelím, bude to poslední co udělám, protože vzbudím všechno to co bylo pod námi a přesně na to on spoléhal, na můj pud sebezáchovy. Nemohla jsem přeci posledním nábojem zabít všechny ostatní a to mě stavělo do nezáviděníhodné situace.

Nemohla jsem mít alespoň jednou štěstí? Kruci! 

Adam nevěřil že budu tak hloupá ale já mu nechtěla dopřát vítězství. Ne, nevyhraje, tentokrát ne. Člověk může nad strojem vyhrát...

Byla jsem vážně tak hloupá a iracionální? Ptala jsem se sama sebe…napětí stoupalo.

„Řekni mi Adame existuje peklo?“ 

„Ptáte se na něco na co ani já neznám odpověď?" odvětil.

„Tak to bys ji měl fofrem vymyslet, protože ti moc času nezbývá," pravila jsem s jistotou a on se ke mě pomalu otočil.

„Hodláte mě zastřelit slečno Astonová?" zeptal se přímo a žluté světlo baterky se odráželo v jeho safírových duhovkách a já ho měla hezky na mušce.

„Jo přesně to chci ale nejdřív tě donutím tohle všechno ukončit."

„Vaše předsevzetí je marné, není nic co by mě donutilo projekt plánovaný pět let zničit."

„Ani když budeš mít díru v hlavě velikosti mojí pěsti?" mé rty se roztáhly do neskutečně zlověstného úšklebku.

 


 

 

Utnuto právě v tom nejlepším! Já vím, nechávám vás v napětí jak to bude pokračovat. Vystřelí Wanda? Nevystřelí? Co bude Adam dělat? Věděl že za ním šla a snažil se ji tam vlákat aby ji předhodil xenomorfům a zbavil se jí? Pokud ano mohl se jí zbavit už ve skladu.

No, nechtěla bych být ve vaší kůži, až si tím budete lámat hlavu.

Předem se omlouvám těm, kterým jsem slíbila, že v této kapitole bude Bee, nestihla jsem to tam vmáčknout, potřebovala jsem připravit půdu pro to co bude nadcházet a že to bude mela. Trochu jsem se zasekla na popisu ale nemyslete si, i já jsem si lámala hlavu kde udělat vetřelčí hnízdo. Oni sami o sobě nejsou zas tak nároční ale nějak se mi nezdálo to pravé udělat ho ve skladu, moc předvídatelné, jednoduché a tohle mi přišlo více tajemné a strašidelné. Kdo by čekal, že pod supermarketem je šachta do podzemí, staré skladiště horníků a jeskyně. 

Prozradím jen, že Adam to věděl, sakra ten ví taky všechno :D Hold když se můžete připojit k matrixu budete vědět i číslo mého účtu :-) Ale teď vážně. Už když se projekt Hollyhope v Yutani utvářel a vybíralo se místo, bralo se v úvahu vše, počet obyvatelstva, rozloha a hlavně geografie. Adam už pak jen sledoval blikající bod znázorňující své mazlíčky a šel.

Přestože někteří nepřežili, zůstalo jich dost aby si na vás smlsli. 

A co Wanda? Nenavratitelně si pod sebou podtrhla židli a do služebny (pokud to přežije) ji už asi nepustí. Držte jí palce bude je sakra potřebovat, jen vás potěším, Bud je na tom dobře a evidentně situaci přežije i bez transfúze. Hold má tvrdý kořínek ale je to lazar a z lůžka se magicky nezvedne, není to superman a tak naší hrdince moc nepomůže, toť k její smůle. 

Příště nás čeká...ale to snad ani nebudu prozrazovat, přišli byste o překvapení! :D

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 05. 2017 - 22:52 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.