Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

14. Kapitola - Nové okolnosti

 

Kapitola 14

Nové okolnosti

 

Mužská ruka, která jako had proklouzla skrze mříže a uchopila mě za krk, byla jako ocel.

Nečekala jsem to a nedostávalo se mi vzduchu v boji o každý nádech.

Ten někdo v cele ze mnou se mě pokoušel zabít jako by už nestačila Adamova nejistá odstrašující přítomnost. 

Vykulila jsem oči leknutím. Kovové tyče se mi zarývaly tvrdě do zad, jak mě útočník tiskl směrem k sobě. Moje průdušnice byla v ohbí jeho lokte, mohla jsem vidět část tetování na předloktí než jsem zaklonila hlavu ve snaze dostat do plic více vzduchu ale ten parchant stiskl ještě víc. Bolelo to, krev se mi hrnula do hlavy a já začínala vidět lesklé mžitky jako ozdobičky na vánočním stromečku. Zatnula jsem zuby. 

Cítila jsem na krku jeho hnusný dech, jak mi prostupuje vlasy, bylo to nechutné, s chutí bych mu vydloubla oči naběračkou na zmrzlinu, kdybych se mohla otočit.  

„Necukej se zlatíčko, ať si můžu hezky sáhnout, ženskou už jsem chvíli neviděl a docela mi to chybí," zavrčel mi ten úchyl vilně do ucha a já se odporem otřásla. 

„Mě tedy ne," zasýpala jsem.

Android se klidně díval do mé tváře, jak začala pomalu rudnout. Nechal mě tam jak jsem pohledem prosila o jeho pomoc jako by nejprve vyhodnocoval situaci a přemýšlel, zda mě má nechat uškrtit a vyhnout se tak potížím, které bych mu tu natropila nebo něco udělat. Zřejmě měl ale s mou osobou jiné plány, protože bleskově uchopil násilníkovu ruku. 

Jakmile ji ode mne odtáhl, co nejrychleji jsem se odlepila ze svého místa a uskočila stranou. Začala jsem kašlat a mnout si pohmožděný krk. Bastard. 

„Pusť mě ty zmetku," zavrčel násilník skrze zuby ale nestačil androidovi svou ruku ani vytrhnout. Neměl šanci. 

Se silně bušícím srdcem jsem se dívala, jak na první pohled slabá laboratorní krysa jakou Adam byl, vzala vězňovu ruku do obou svých dlaní, pevně stiskl a začal kroutit, každou v opačném směru. 

Místností se ozvalo hlasité křupnutí, kost nevydržela nápor, praskla a pak ještě jednou. Chlap začal řvát bolestí a tělo se mu zkroutilo v agónii jako by mu aligátor ukousl koule, zasáhlo mě to stejně, jen jiným způsobem. 

Neměla jsem s tím mužem slitování ale mohla jsem tam jen tak stát a dívat se? Zjistila jsem že ano. Tato ukázka Adamovi monstrózní síly byla strašlivá a dost přesvědčivá. 

Dívala jsem se, jak je nyní mužova ruka v nepřirozeném úhlu, polkla jsem knedlík v krku a pak Adam tu paži zapřel o mříž a trhl. 

BOŽE! Další zděšený výkřik mě upozornil, že násilníkovi vykloubil loket, takže paže byla v ještě grotesknější úhlu než předtím. 

Odvrátila jsem pohled a rychle dýchala, abych se vyhnula nevolnosti, která hrozila, že se co nevidět dostaví a já Adamovi nahodím rameno. Alespoň by mu ta skvrna přidala na věrohodnosti než ten dokonale čistý plášť, pošeptalo mi mé zlomyslné . Nějak jsem se ale nemohla přenést přes to, jak tu někomu tak drasticky ubližoval.

„Dost! Přestaň," vykřikla jsem, když se muž začal hroutit. K mému překvapení jsem jen koutkem oka viděla, že mě ten stroj z nějakého rozmaru poslechl a vězně pustil, ten se co nejrychleji po kolenou stáhl od mříží kamsi dozadu a trpěl, nadával a proklínal nás. 

Ten chlap byl násilník, měl to vepsané ve tváři a to byl nejspíše důvod, proč ho tu někdo zavřel, dost možná tu čekal na trest ještě než se tohle všechno posralo ale zasloužil si mít ruku zlomenou na třikrát? Věděl vůbec co se venku děje? 

K čertu s ním, kdyby tu Adam nebyl, býval by mě i uškrtil. Ne neměla jsem pro něho ani kapku soucitu natož pochopení, to co se mu stalo si dvojnásobně zasloužil ale vidět ho mučit to bylo něco jiného.

Něco se přede mnou znovu pohnulo a já tím směrem otočila hlavu. 

Adam se ke mě rozešel pomalým jistým krokem a já před ním začala ustupovat k oknu.

Byla jsem snad další na řadě? Připadala jsem si jako zbabělec.

Sakra, měla bych se mu postavit ale to co se právě stalo mou horkou krev jaksi zchladilo na tekutý fridex.

„Stůj!" varovala jsem ho ale neměla jsem nic v ruce, čím bych mu v případe nouze vysvětlila, kde jsou hranice mezi člověkem, strojem a železnou tyčí.

Adam se nezastavil, šel ke mě s tím svým chladným výrazem, dokud jsem se nepřitiskla k zavřenému oknu a žebrování zaprášeného radiátoru pod ním. 

Zastavil se dvě stopy ode mne, dost blízko na to, aby mi vstávaly chloupky za krkem a také na to abych ho cítila nebo spíše necítila? On neměl žádnou vůni, žádná kolínská, žádný pot, zemitá vůně, ani laciná voňavka, nebyl cítit jako muž, nebyl cítit ani jako kávovar nebo umělá hmota, pryskyřice a silikon.

„Chceš mi zlámat ruce jako jemu? Krk, nohu nebo prsty?" kývla jsem sarkasticky bradou ke straně směrem za jeho záda k mřížím ale stále jsem Adamovi hleděla do očí. Nedala jsem najevo strach, i myš zahnaná do kouta dokáže kousat a mě už se mu předtím ublížit podařilo, byl zranitelný a to mě uklidňovalo. 

Teď jsem o něho ale mohla snad jen omlátit dřevěnou okenici. 

„Ne, nemám v úmyslu ohrozit váš život," odvětil prostě a mě znervózňovalo, jak tam přede mnou jen tak stál jako bychom byli kolegové a potkali se v účetním oddělení. 

„Co tu tedy chceš? Klidně si sem přijdeš a děláš že mě neznáš. Jsi chodící hrozba, každou chvíli se může v té tvé plechovce něco porouchat a začneš tu likvidovat jednoho po druhém," vrátila jsem se ke své původní otázce, jež se mi honila hlavou sem a tam od chvíle, když jsem tu ten jeho hezký ksichtík viděla, ale ani teď se v jeho tváři nedalo nic číst. Mátlo mě to a neskutečně štvalo. Ráda bych mu vrazila hlaveň do nosu a stiskla spoušť, abych tohle všechno zastavila. 

„Sbírám informace, mám zakázáno se do operace vměšovat svým přičiněním."

Takže to znamenalo, že ač nikomu nezkřivý vlásek na hlavě se tu bude jen tak procházet a čekat jako sup až to skončí, kdy my uděláme nějakou osudovou chybu? Teď jsem si vážně připadala jako budoucí mršina, kterou bude pak pod mikroskopem zkoumat.

Pro něho byl každý tady jen pokusné morče. 

Na chvíli jsem oněměla, jak jsem se snažila svůj nově vzrůstající vztek udržet pod bublající pokličkou.

„Takže jsme jen nějaké vaše vzorky do zkumavek?" prskla jsem po něm hněvivě, "a ta hnusná pavoučí stvůra je taky vaše práce?"

Adamovo obočí se lehce svraštělo jako kartáč na boty, bylo to příliš lidské vidět ho nejistého ale slavila jsem úspěch. Překvapila jsem ho? Ha, trefa do černého. 

„O jakém tvorovi to mluvíte?" zeptal se Adam a já cítila tíhu jeho pohledu.

Zajímalo ho to.

V tu chvíli jsem dostala nápad, když ho na tu informaci nalákám, možná by odtud mohl vypadnout a jít si hledat nový objekt zájmu a při troše štěstí by ho to mohlo zadávit jako...

No nebyla jsem já to pomstychtivá hlavička? 

„Viděla jsem to v supermarketu, hnusné pavoučí monstrum velké jako pes. Bylo to menší než ty černé potvory, drželo se to u země, dlouhý ocas, dvě řady po čtyřech nohách po každé straně. Hrozně to pištělo a pak to skočilo a...přisálo se to člověku na tvář."

V Adamových zorničkách byla jiskra stále větší zvědavosti, pokud se to tak u syntetika mohlo nazvat, on by řekl vědátorský zájem ale bylo to jedno a totéž. 

Jeho kovově modré zornice se maličko roztáhly a sledovaly mé reakce, především znechucení nad tím kým byl a já odolávala tomu, abych mu neplivla do obličeje.

Nastala dlouhá chvíle napjatého ticha. 

„To je nemožné," odvětil strojově se skálopevným tónem, jež by mě možná i přesvědčil kdybych to neviděla naživo a já věděla co jsem viděla. 

„Ty víš co to je že ano," vydechla jsem nevěřícně. Něco přede mnou tajil, takže se dalo očekávat že všechno a přesto jsem věděla mnohem víc než všichni tady v budově. 

Ach to moje zatracené štěstí být svědkem něčeho o co jsem nestála.

Adam vypadal nepřístupně, "to není informace, kterou vám mohu poskytnout, neoprávněným osobám je přístup do systému zamítnut, přísně tajné," referoval stoicky. 

„Leda tak hovno. Klidně mi nic neříkej ale já znám pravdu a můžete za to vy. Málem to na mě skočilo a viděla jsem co to dělá, toho chlapa to uškrtilo za pár minut, takže vím že tu běhá i něco jiného než jsou ONI a ty se zdá tomu nemůžeš uvěřit, kdo by to řekl co? Což znamená, že pokud jste to tu nevypustili vy tak kdo? Nějaká jiná organizace která těží z neštěstí jiných, která se chce přidat do hry a dát do ohrádky jiné nebezpečné monstrum a pak budete sázet a čekat kdo z koho? Na to ti pěkně kašlu." 

„Weyland-Yutani nespolupracuje s jinou společností," odvětil skálopevně ale já mu moc nevěřila ani agenti FBI nevědí všechno o své vlastní organizaci. 

„Třeba je tu někdo o kom nevíš hm?" chtěla jsem ho znejistit.

„Není zde nic co bych nevěděl slečno Astonová, to vás ujišťuji," oponoval stále klidně.

„Ano já zapomněla, že ty víš všechno že jo? Ale faktem je, že ti tu pořád něco utíká a to něco je tam venku. Nevím co je lepší nechat se udusit nebo roztrhat na kousky?" rozesmála jsem se ironicky a absurdity toho všeho. 

„Volba je na vás ale nezapomínejte, že stále můžete přežít, to je podstata celého experimentu, buď lidstvo obhájí své místo na zemi nebo to bude jiný nový druh. Volba je na vás," zopakoval Adam jako by mi snad chtěl dát tu svou podělanou naději. 

Neuvěřitelné, že mě ještě povzbuzoval pokrytec, na jaké straně vlastně stál nebo nestál?

Pro nikoho tu nehnul ani prstem, pravda ale naštěstí neudělal ani nic proti nim, byl pouze jen pozorovatel. Stroj bez soucitu, to přesně byl, naprogramovali mu všechno důležité ale ne jak být člověkem. Kus kovu s lidskou tváří. 

Cítila jsem, že hrát na city u něho je zbytečné jako házet perly sviním ale stále mi neřekl důvod proč je tu, ta jeho chabá průpovídka mě nijak neošálila. Něco za tím bylo, měl nějaký úkol. Mohla jsem to odpřisáhnout na svatou knihu. Ale i kdybych věděla, že říká pravdu, nic bych s tím neudělala, Adam byl prostě nebezpečný špion, který se infiltroval do

skupiny, kdo mi uvěří že je to zrádce a že má místo kloubů hydrauliku a místo krve nějaké tekuté svinstvo.

V tom lepším případě by mě považovali za blázna v tom horším mě vyhodili za dveře ven.

„Nemáme moc šancí a ty to dobře víš, nebyli jsme na to připravení," uhnula jsem rozzuřeným pohledem ke straně a skřípala zuby.

Adam ke mě natáhl ruku, bála jsem se že mi ublíží jako tomu úchylovi kňučícímu v cele ale on ji strčil do mé kapsy a něco z ní vytáhl.

„Kde jste to vzala?" zeptal se a já poznala, že drží psí známky, které měl Bee předtím na krku. Jak o nich věděl?

„Co je ti do toho, našla jsem je, jsou moje," zalhala jsem a čelila jeho zkoumavému pohledu, nevěřil mi jako já nevěřila jemu. Pohled z očí do očí říkal vše.

Držel mi známky před obličejem jako by se mě snažil zhypnotizovat. Nezabíralo to.

Má chyba, že jsem věnovala pozornost právě jim, protože ten bastard něco stiskl v kapse svého pláště a pak jsem ucítila nepříjemné píchnutí a vše kolem mě zčernalo tak rychle, aniž bych stačila říct jediné slovo protestu. 

 

*****************************************************************

 

Adam odtáhl malý aplikátor speciálně navržený na takové nečekané chvíle. Původně byl zkonstruován techniky, aby pronikl xenomorfovou tvrzenou kůží a omráčil ho v případě nouzové potřeby tedy v případě, že jste se k němu dostali tak blízko, abyste ho dokázali omráčit, což už byla jiná podstata věci a štěstí ale nyní se stejně dobře hodil i na lidi. 

Wanda se podle očekávání okamžitě sesunula k zemi jako by jí někdo přestřihl vodící nitky. Látka v lidském systému působila okamžitě lépe než anestezie.

Android ji jednou rukou pohotově podepřel, aby její tělo neutrpělo při dopadu žádné škody a nechal ji bezhybně ležet na podlaze.

Syntetik u ní poklekl na jedno koleno a stiskl na svém malém přístroji, jež se hravě vešel do dlaně několik drobných podsvícených výstupků.

Paralyzující látka uschovaná uvnitř vydrží ještě na tři vpichy, tři dávky, což bylo víc než potřeboval, jelikož všechny ženy na stanici byly už zkontrolované.

Ode všech měl vzorky krve v malých ampulích v opačné kapse svého pláště.

Adam natáhl svou paži směrem k bezvládnému Wandinu tělu a drobná jehla injektoru pronikala kůží v loketní jamce a napíchla tepnu. Malá ampulka vtisknutá do spodní části pažby se rychle naplnila DNA kódem, který Adamovi chyběl do kompletní sbírky.

Rychlé a jednoduché, bez bolesti. Přesně tak, aby to nikdo nezjistil. Většina obětí si ani ničeho nevšimne, protože malý vpich se lehce ztratí vedle četných oděrek a jiných škrábanců, jež každá utrpěla venku. 

Takto dnes večer, jakmile předešlý čas strávil pozorováním a obhlížením situace, obešel všechny ženy na služebně když spaly, aby neměly žádné tušení co se s nimi děje.

Adam jako lékař vypadal věrohodně ale lidé byli vyděšení a neochotní, kdyby k získání vzorku použil sílu, prozradil by své krytí a takhle alespoň neztrácel čas nějakým vymyšleným vysvětlováním.

Takto postupoval od jedné spící oběti ke druhé a i přesto, že spali jim dopřál ještě delší kvalitnější spánek. Teď měl co potřeboval a pro co sem prvotně přišel.

Android odtáhl přístroj, vyndal jedním pohybem plnou ampuli z aplikátoru, zazátkoval ji a hned na to zacinkala v jeho kapce s ostatními. Každá byla opatřena číslem a jeho fotografická paměť obstarala zbytek. Prázdnou nádobku už se nasadit do injektoru neobtěžoval a i aplikátor zmizel v jeho druhé kapse, aby měl volné ruce.

Adam tiše vstal a vyšel na chodbu, nechal tam Wandu spát, byla mimo nebezpečí a nebylo tedy nutné se o ni strachovat, pokud ji někdo najde, uvidí že tvrdě spí.

Vše bylo v pořádku a až se vzbudí stejně tu už nebude.

Policejní budova skýtala tři patra kanceláří, cely, půdu ale suterén byl vyhrazen pro soudního koronela, což znamenalo, že se dole nachází zřídka kdy používaná pitevna. V tak malém zapadlém městě jako bylo Holyhope tam nebyly žádné převratné vymoženosti moderní doby ale to Adam ani nepotřeboval.

Za jistých okolností by se teď odebral ven zpátky na svou základnu, kterou dočasně přenechal najatým vojákům ale jeho systém musel přehodnotit situaci a shodou zajímavých okolností to bylo opět na popud té ženy. Poprvé kdy se setkali mu vnukla myšlenku o znásilnění, která by ho nenapadla, což byla vskutku zajímavá informace, která mohla vést k jiným nečekaným výsledkům, které si chtěl právě tady ověřit.Riskoval tím sice že by mohl být odhalen, ale rozhodl se to riziko podstoupit.A nyní ho znovu překvapila zprávou o tom podivném tvorovi, jak ho právě označila.

Z toho co Adam věděl se k tomu popisu přirovnal jedině nositel ebrya vetřelce, toho který se nejprve vyvinul v inkubačním vejci a poté se aplikoval do člověka coby hostitele skrze jeho ústní sliznici pomocí kladélka.

Inkubace k vylíhnutí trvala pár hodin nebo pár dnů, u každého exempláře to bylo jiné, záleželo na lidské indispozici a samotných podmínkách a prostředí. Adama stvoření nového života fascinovalo, plod se vyvíjel, formoval, rostl ale androidi byli stvořeni a zůstávali neměnní do opotřebování jejich formy.

Nebylo však možné, aby se tu něco takového objevilo, nebylo jak. Všech deset vajec, které Weyland-Yutani vlastnila se vyvinulo v dospělé samostatné jedince neschopné samooplození a jiné zvíře podle jeho dostupné databáze podobné tomuto exempláři na planetě nežilo.

To si získalo Adamovu plnou pozornost ale jedno po druhém.

Těch několik nočních hodin věnoval zkoumání sedimentu a rozboru krve v pitevně a většinu toho času přemýšlel a vyhodnocoval, pohrával si se sebemenší myšlenkou.

Nikdo z přeživších neměl o této místnosti ani tušení a to mu dokonale vyhovovalo k tomu, aby dokončil svou studii.

Bohužel každý vzorek k jeho zklamání vyšel negativně. Žádná žena nebyla těhotná. Slova slečny Astonové mohla být pravdivá ale pravděpodobně se žádné xenomorfovo semeno

neujalo kvůli svému biologickému rozdílu, což se dalo očekávat ale Adam chtěl mít jistotu a nic ponechat náhodě. Mít totiž takový zárodek, křížence člověka a mimozemského tvora bylo něco co by jeho touhu po vědění ještě více obohatilo a proto byl tady.

Nyní to však bylo bezpředmětné s nulovým výsledkem.

Vše co po sobě na stole zanechal pečlivě uklidil do koše po pravé straně a zasunul pod stůl. Nyní byl čas na druhý úkol.

Jak se ale proplížit ven, aby to nevyvolalo nějaký rozruch? Možnost se naskytla téměř hned, jakmile vystoupal po schodech ze suterénu.

Všichni ještě spali na zemi ve služebně zabaleni ve spacácích a dekách, do rozbřesku zbývaly dvě hodiny. Na chodbě v přízemí vládlo přízračné ticho jen zvuk kroků dupajících po horním schodišti se odrážel tím nehybným prostorem. Muž se vracel z hlídky, kde ještě s druhým v podkroví sledoval otevřeným oknem dění na ulici.

Přesně to potřeboval, žádní jiní svědci v dohledu.

Mladík sešel posledních pár schodů, zíval a vypadal dosti unaveně, zbraň přehozenou na pevném pásu přes rameno, hlaveň mířila k zemi, neočekával žádné nebezpečí a ani netušil, jak je mu s každým krokem blízko.

V chodbě bylo šero a chladno, topení se na noc vypínalo, Adam viděl jak mu pokynul rukou když ho míjel směrem k hlavní místnosti.

Mladík nestačil zpozorovat rychlý pohyb za svými zády když se ozvalo nepříjemné křupnutí a on spadl bezvládně na zem ve vteřině mrtvý. Android ho chytil za hlavu a bez výčitek svědomí mu zlomil vaz právě v čas, aby slyšel dupání těžkých bot ze shora.

Adam se rychle otočil ale to s čím nepočítal bylo malé děvčátko, které stálo vzadu v chodbě a svýma velkýma očima vykuleně sledovalo všechno co se stalo.

Kroky se rychle přibližovaly a tak se vydal přímo k ní. Musel jednat.

Merry sledovala, jak se ten muž před kterým ji Wanda varovala blíží k ní. Chtěla křičet, bradička se jí třásla a její pohled těkal z muže na zemi k tomu, který byl už téměř u ní.

Cítila že jí chce ublížit, ošklivě, ošklivě ublížit.

Chtěla se pohnout, utéct ale byla jako zdřevěnělá. Bála se, nohy ji neposlouchaly.

Najednou se ten muž tyčil před ní jako vysoký stožár a na ni padl jeho zlověstný stín. Chodba jako by se smrskla do dlouhého černého tunelu.

Děvčátko pomalu k němu se strachem vzhlédlo. Modré oči měl ledově chladné podobné oceli jako masový vrah, v jeho tváři se nepohnul ani sval a než Merry stačila mrknut, popadl ji za ruku a zacpal ústa dlaní, aby se pojistil, že ani nehlesne a nepřivolá ostatní.

Byla tak zaskočená, když na ni položil své velké ruce, že se ani nevzpouzela.

Adam ji odtáhl do malé místnosti na úklid, která byla nejblíže schodům právě ve chvíli, kdy dupání skončilo a nastal zmatek...

 

*****************************************************************

 

Probudila jsem se dezorientovaná neschopná říci co se vlastně stalo. Moc jsem se bála, že se probudím na nějakém lékařském stole pod oslnivým světlem a doktory kolem mě,

kteří si budou vyměňovat z ruky do ruky moje orgány. Se strachem jsem nakrčila čelo a pootevřela oči. Cože? Zahleděla jsem se na bíle omítnutý strop.

Spadla ze mě neskutečná úleva, oddechla jsem si ale přesto to bylo divné jako by mě brněly všechny kosti v těle. Divné. DIVNÉ...

A co jsem vůbec dělala na zemi? Užívala si malého šlofíčka? Něco tu nehrálo. Vážně bych si zdřímla na podlaze, abych si zarazila třísku do tváře? To ani omylem.

To poslední co jsem si pamatovala byl ten parchant a štípnutí jako od vosy. Štípnutí...

Určitě bych jen tak neomdlela po tom co jsem tu noc prožila i když...

Ne, měl v tom prsty on.

Pohled na obě strany mi říkal, že se nikde nic nehýbalo, zato jsem slabě slyšela nějaké rozčílené hlasy. Dupání spojené s povykem neznělo jako začátek nějakého bujného večírku. Něco se dělo, zatímco jsem spala a já se bála toho nejhoršího. Co když sem Adam pustil ty bestie? Ne, to by byl jiný čardáš, tohle znělo jako hádka.

Zprudka jsem se posadila.

Auuu všechny modřiny na mém zničeném těle jako by se spikly a začaly bolet jedna hezky podruhé. Z mých rtů se vydralo hlasité zasténání a nadávky, je čas se přidat na párty i když mi připadalo jako bych právě z nějaké přišla.

Chytila jsem se nohy železného stolu přišroubovaného k zemi a vytáhla se do pozoru.

Teď byl ten skvělý okamžik probudit se z té noční můry ale já jsem nebyla Alenka v říši divů a Adam se rozhodně nepodobal dobrosrdečnému Kloboučníkovi s šálkem čaje.

Teď bych si spíš dala panáka rumu. VELKÝHO panáka rumu.

Musela jsem si najít vlastní cestu tím trnitým labyrintem a v prvé řadě jsem musela zjistit co se stalo během mého medvědího spánku.

Klopýtavě jsem se vydala ke dveřím, vedle kterých visely na věšáčku klíče od cel.

Chodba byla prázdná ale hlasy přicházely zezdola a sílily.

Přidržovala jsem se zábradlí a šla opatrně dolů po schodech, první co mi padlo do oka byla záda všech kdo tam stáli.

„Co s ním budeme dělat?" zeptal se někdo.

„Já se spíš ptám kdo to udělal?" zazněl někdo jiný. „Ty zrůdy ne?" ozvalo se zleva.

„A jaký? Vidíš tady nějakou? Kdyby sem vnikla už bysme tu leželi taky, přemejšlej ty blbče než něco řekneš."

„Tak kdo to mohl udělat?" přidala se nějaká žena s obavami v hlase.

Zastavila jsem se na posledním schodě ale nic jsem stejně neviděla, chodba byla plná lidí. Nervozita kolem byla téměř hmatatelná jako když má prasknout přehrada, nebude trvat dlouho a budou po sobě házet obvinění.

„Co se stalo?" zeptala jsem se ale nikdo mě nevnímal natož, aby mi někdo odpověděl.

Měla jsem toho dost, procpala jsem se davem až dopředu a odvrátila znechuceně pohled.

Jeden z mužů ležel na zemi, hlavu otočenou přes rameno o 180 stupňů.

Viděla jsem už horší věci, potrhaná těla ve škvířící se kyselině ale tohle...tohle bylo v

útočišti které to poskvrnilo. Pomyslné bezpečí se pomalu rozpouštělo jako sýrový dort.

Měl vůbec člověk takovou sílu, aby tohle udělal? Myslím, pokud člověku zlomíte vaz nevrátí se mu hlava zpátky do původní polohy, pokud jen porušíte strukturu nervů krční míchy? Hlavou někdo musel trhnout tak silně, že se otočila dozadu a už tak zůstala, kůže kolem krku byla napnutá a silně zkroucená ve směru trhnutí.

Alespoň to bylo rychlé než umírat někde na ulici s rozervaným břichem a dírou v hlavě.

Napadl mě jediný viník, který měl takovou sílu ale ten nikde v davu nebyl.

„Nemůžeme ho zabalit a hodin jen tak ven, přilákalo by to JE a to nemůžeme potřebovat," přemýšlel někdo jak naložit s tím chudákem.

„Tělo zabalíme a necháme ho v jednom z pokojů to je jediná možnost, přines něco," zavrčel Sid, který od mrtvoly vstal a obořil se na nejbližšího přeživšího.

„Já tady s tím tělem nezůstanu, je to špatné znamení, od večera tu jsou dvě mrtvoly, je mi z toho hrozně, přináší to smůlu," stěžovala si nějaká žena hystericky a pár očí se na ni podívalo jako by měla tři hlavy.

„Jedna nebo dvě mrtvoly, co na tom sejde, všichni tu chcípnem," ozvalo se vedle mě ironicky.

„Nikdo tu sakra neumře," zaměřil Sid na mladíka varovný pohled.

„Ne? Tak kdo to udělal? KDO? Můžeš na někoho ukázat prstem ty chytráku? Nikdo tu není v bezpečí," rozčílil se můj soused a dvěma kroky obešel mrtvolu a chytil Sida vpředu za košili až mu zbělaly klouby.

„Můj kámoš je tuhej a někdo z nás to má na svědomí a já chci vědět kdo a proč? George byl dobrej kluk jedinou smůlu měl, že šel z hlídky o tři blbý minuty dřív, tak jakej vyšinutej sráč mohl napadnout ospalýho hlídače," procedil skrze zuby a podíval se po ostatních, nebylo potřeba ani hádat, že nikomu kromě sebe tu nevěří. Každý u něho byl podezřelý.

Kruh kolem mrtvoly se zvětšil, jak nikdo nechtěl vystupovat z davu a být viníkem.

„Uklidni se, chlape a dej ze mě ty ruce pryč jasný?" poručil mu Sid křečovitě a v hlavě se mu honilo, koho by z toho mohl obvinit, na koho ukázat, aby se to ostatní uklidnilo. Mohl ale obvinit nevinného? Zcela jistě ano.

Ustoupila jsem o krok a o další, abych zmizela z první řady a zatímco ty idioti vybírali obětního beránka já se stahovala tiše dozadu z dohledu.

„Tahle zrůda za to může!" vykřikl někdo a dav do mě strčil, jak se mezi lidmi udělala ulička.

Ať to nejsem já, ať to nejsem já, modlila jsem se.

Celé mé tělo ztuhlo očekáváním, kdy mě někdo strčí a předhodí vlkům.

Neukazuje ten parchant na mě že ne? Nemohla jsem se přinutit otočit a podívat.

Rychle jsem očima těkala z jednoho člověka na druhého ale nebyla jsem to já na koho se dívali, všechny pohledy se upíraly jinam. Ufff. To bylo o chlup.

„Určitě to byl on, celou dobu drží s těma příšerama, všichni jste ho slyšeli! Je s nima jedna ruka." Chlap, kterého jsem tu snad ještě neviděla držel za rameno starého kazatele a vedl ho do popředí.

Stařec si ke svému rouchu tiskl malou černou knížku jako ten nejcennější poklad, který mu poskytoval útěchu. 

„Já ho viděl," ukázal na něho prstem jeden z mužů a mě to až přišlo k smíchu. Jak někdo tak starý a slabý mohl napadnout mladého urostlého muže?

Nejspíše si to ten chlap vymyslel ale horší bylo, že tomu věřili ostatní jako tupé ovce.

„Udělal si to? Přiznej se," dav tu scvrklou postavu postrkoval dopředu uličkou jako odsouzence na smrt, dokud nebyl před Sidem.

Svýma vodnatýma očima se nejprve podíval na mrtvolu, suché svraštělé rty měl mrzutě stisknuté, „ne, vy všichni jste se zbláznili, já z vás všech mám nejméně krve na svých rukou," prskl po všech a kostnatým prstem ťukal výhrůžně na bibli.

„Kdo první hodí kamenem, zaslouží si boží trest," prorokoval skřehotavě a několik lidí se stáhlo, nejspíše tu bylo i pár věřících, kteří pomalu začali na svou víru zapomínat a zastyděli se za sebe. Obvinit nevinného byl ohavný hřích.

„Kdo jinej by to byl? Snažíš se nás tu všechny poštvat proti sobě," vykřikla postarší žena.

„Dost," snažil se Sid držet lidi v mezích a rozpřáhl ruce, aby si zjednal ticho.

„Za nic nemůžu, nic jsem neudělal, moje duše je čistá vy nečistí hříšníci, viděl jsem toho muže i s tou malou holkou, když jste všichni spali," vztekal se.

„Nesnaž se to hodit na nevinné dítě," obořil se na něho Sid a popadl ho za rameno.

Hlavou mi vířilo tolik myšlenek, které dominovala jedna základní hned po tom najít Adama.

Ale Merry nikde nebyla vidět, začala jsem o ni mít strach, znovu jsem se pohnula a dostala se na kraj té lidské tlačenice a když jsem se otočila, ve dveřích hlavní části služebny stála známá tvářička, kterou jsem hledala.

Spadl mi kámen ze srdce. Byl to tíživý nepříjemný pocit, který se náhle rozplynul. Marry byla můj maják v téhle šlamastice, jediné světlo kolem těch bestií, nevinnost kterou jsem musela chránit zuby nehty.

Zaregistrovala jsem ji okamžitě oblečnou v tom dlouhém svetru a zastoupila jí výhled na to co se v chodbě stalo, rozhodně to po tom všem co zažila nemusela vidět ještě tohle. Chtěla jsem ji od toho uchránit. Odříznout od toho negativního.

Ihned jsem jí položila ruku na ramínko a otočila, společně jsme vstoupili do provizorní noclehárny, kde jako jediný ležel nemohoucí Bud a mrtvé tělo na lavici zakryté vlajkou.

„Zůstaň tady Merry na chodbě není..."

Marry zakroutila pomalu hlavou.

„Je tam mrtvý muž," zamumlala holčička téměř tak tiše, že jsem ji sotva slyšela ale do tváře se mi nepodívala, její nakažlivá radost se kamsi ztratila a oči měly smutný nádech.

Připadala mi vystrašená a mě jí bylo líto.

Jistě nemohla jsem ji uchránit před vším zlým co čekalo za dveřmi a ona ve svém věku už viděla dost na to, aby její zvídavá nevinná mysl ledacos pochopila jako by byla nucena předčasně dospět vynucenými okolnostmi.

Chudinka.

Rychle jsem zakroutila hlavou tentokrát já a snažila se to popřít, „jen se mu udělalo špatně, nic víc zlatíčko."

Merry ke mě pomalu zvedla svůj utrápený pohled a já poznala, že jí nemohu lhát.

„Já vím že je mrtvý, nemusíš mi lhát," odvětila smutně.

Holčička byla zvláštně strnulá jako by viděla ducha, možná jí to otřáslo víc než jsem si myslela.

Sehnula jsem se a chtěla ji obejmout, utěšit ale odtáhla se ode mne jako by nesnesla lidský konejšivý dotek. Píchlo mě u srdce ale netlačila jsem na ni.

Marry ode mne ustoupila a zase se zahleděla na zem jako dítě, které něco skrývá před učitelem ale já nepoznala co. Byla nečitelná a ty malé ustarané vrásky kolem očí, které by děcko vůbec nemělo mít mi dělaly starosti.

„Merry to bude dobré, věř mi," donutila jsem se k těžce vydřenému úsměvu.

Ničilo mě ji takhle vidět jako by ke mě neměla důvěru.

Bolelo to.

Děvčátko nereagovalo. Povzdechla jsem si, všechno bylo tak strašně složité a měla jsem špatný pocit, že mrtvola muže na chodbě je jen pouhý začátek špatných událostí a já to chtěla změnit ale nevěděla jsem jak.

Jak se z toho všeho vyškrábat?

„Merry, poslouchej mě, tady jsi v pořádku, drž se Sida a mě a nic ti neublíží a teď zůstaň tady u Buda a dávej na něho za mě pozor, já se po někom musím podívat."

Narovnala jsem se v zádech ale Marry mě rychle chytila za ruku, „nikam nechoď prosím," zaškemrala zoufale s ještě větším zoufalstvím v očích.

Tentokrát se nechala pevně obejmout. Přitiskla se ke mě jako kačátko ke své mámě. Nebyla jsem její matka ale byla jsem jediný člověk, který by za ni položil vlastní život.

Vedraly se mi slzy do očí ale rychle jsem je rukou setřela, aby na mě nepoznala, že se bojím úplně stejně jako ona. Musela jsem být silná a odvážná, jít jí příkladem.

Tuhle bitvu jsme museli vyhrát i ty vnitřní i kdybych já sama seděla u okna a po jednom xenomorfy na ulici odstřelovala, dokud by z nich nebyla škvařící se kaše rozlitá po celé silnici...

 

Dobře, tentokrát to byl takový malý sitcom v našem malém útočišti kde to začíná vřít. Lidé jsou vyděšení a Adamovým zásahem začínají obviňovat jeden druhého, uvidíme čeho všeho jsou schopni pokud se člověk dostane na své hranice únosnosti ale věřte, že to ještě nic není. Bude to horší hehe.

Je mi líto, že v této kapitole nebyl Bee ale slibuji, že se v příští objeví, protože se vydáme na výlet. Tedy Adam se vydá na výlet, když se mu podařilo zdrhnout.

Jak to bude pokračovat myslíte si že to Bud přežije? Nemá transfúzy, no nevím nevím ale nerada bych tuhle kladnou postavu poslala pod gilotinu.

Vysvětlili jsme, že žádná z žen není těhotná, to dá rozum, možná mají xenomorfové funkční pohlavní orgány ale střílí slepíma nebo mají prostě zakrnělá varlata, to je jako zkřížit kočku a psa. Nemožné nebo ne? Ale naštěstí je Wanda z obliga oddechli jste si? 

Pak je tu ještě ta věc s Marry, přiznejte se, kdo z vás počítal s tím že v tom kumbálku umře? Pohrávala jsem si s tím ale i když se tam mezi ní a Adamem něco stalo, je stále živá.

Těšte se na příští kolo protože půjdeme do hnízda!

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 05. 2017 - 22:51 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.