Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

13. Kapitola - Z pekla štěstí

 

Kapitola 13

Z pekla štěstí

 

Otevřela jsem dveře do noční můry ale spíše bych je raději s prásknutím zavřela. Snažila jsem se, aby nevydaly žádný zvuk, žádné vrzání a co nejtišeji jsme šoupali nohama po podlaze. Ozvalo se jen nepatrné cvaknutí, jak jsem zajistila dveře a zamkla vstup do té nestvůrné chodby, aby se za námi nic nedostalo, hlavně ta kvičící věc, pokud jich je tu víc.

Doufala jsem že ne.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a ne toho těžkého a zatuchlého ze kterého jsme právě přišli. Mé plíce ho nadšeně vítali ale zalila nás děsivá vše prostupující tma. Mohli jsme jen šátrat rukama kolem sebe a pohybovat se pomalu a s rozvahou po zdemolovaném skladišti.

Plno neviditelného prachu bylo ve vzduchu a zvolna se usazovalo zpátky, musela jsem odolat jak vlastní nevolnosti tak i kašli, jež mě dráždil v suchém krku.

S Budem jsme se drželi jeden druhého jako dvě napůl potopené loďky plující v neklidných vodách.

Kolem bylo podivné ticho před bouří a já zadoufala, že se ty bestie zadávili navzájem.

Pomalu jsme společnými silami přelezli shozený stojan a vyhnuli se vozíku, mířili jsme k rampám u kterých svítilo jen orientační zadrátované světlo.

Neustále jsem se rozhlížela ale mé oči byly slepé, neschopné se přizpůsobit.

Ani jeden z nás nic neřekl ale jako bychom věděli na nějaké vyšší úrovni, že jakýkoliv hluk by nás mohl stát život. Co když tu pořád ještě něco bylo?

Překonali jsme několik metrů, nic se neozývalo až když jsme ušli dalších pět cosi tichounce syčelo ale nebyl to xenomorf. Jako by se něco škvířilo...

Páchlo to rozkladem a živočišnými prvky. Nechutné. Bud mě včas zastavil než jsem šlápla do něčeho, čeho bych do zajisté litovala.

Zůstali jsme stát na místě a já jen zkoumavě zvedla nohu a použila ji jako slepec svou hůl. Špička boty do něčeho pevného narazila a mě to konečně došlo.

Tam před námi bylo tělo, které se rychle rozkládalo, kyselina rozpouštěla vše čeho se dotkla a já doufala, že mi nesežere botu nebo že ta mrcha není ještě živá ale to už by nás jistě s chutí napadla. 

Muselo být po ní. Pocítila jsem zvláštní uspokojení a radost.

Vždy jsem byla typ holky, který pomáhal zvířátkům, nabídla jsem přes zimu domov ježkům, léčila jsem poraněná křídla ptáčkům a jednou jsem se ujmula zaběhnutého psa ale k tomuto jsem žádný soucit necítila. 

Vyhnuli jsme se tomu obloukem a jakmile jsme už byli kousek dál něco křuplo, jako když necháte spadnou těžký poklop od kanálu do stoky.

Kyselina toho tvora totiž rozleptala podlahu a celé neživé tělo dírou v podlaze prostě propadlo dolů a s žuchnutím zůstalo ve spodním patře, ať už tam bylo cokoliv.

Netušili jsme co je to za hluk ale o to víc jsme pospíchali kupředu k cíli a neohlíželi se.

Říkejte tomu třeba šestý smysl ale já jsem celou dobu cítila, že máme něco v zádech. Jako by vám něco neviditelného dýchalo za krk a vám se ježily všechny chloupky.

Mohl to být ten divný pavouk? Z toho pomyšlení jsem málem šla do kolen.

Moc jsem si přála být už venku!

Ještě kousek, už jsem viděla červený a zeleně podsvícený knoflík.

Bud byl stále těžší a těžší, rameno jsem necítila, když jsme k rampě dorazili.

Náhle se mi sevřel žaludek, kdesi z venku se ozval zvuk, který jsem rozhodně slyšet nechtěla.

Děsilo mě pomyšlení, že jsou tam venku a číhají na nás jako kočka na myš, která vyleze z díry.

Bylo to opravdu marné? Dostaneme se odtud? Jsou tam někde venku? Cítí nás?

Nemysli na to Wando, uvažuj pozitivně.

Dobře až mě budou okusovat budu se usmívat.

Stiskla jsem zelený knoflík s šipkou nahoru a vroubkovaná kovová roleta se ztěžka začala namáhavě zvedat.

Šlo to ukrutně pomalu a já jsem pořád čekala, že se dole v té zvětšující se škvíře začnou objevovat sekající drápy a ruce.

Nic z toho se ale nestalo, zato jsem zaslechla syčení za našimi zády. Já věděla, že je tu něco s námi! Zatraceně!

Ztuhla jsem s prstem na knoflíku a pomalu se otočila. Byla tma, všude kolem, náhle se v celém skladu na vteřinu rozsvítilo, bylo to jako blesk a pak vypadl proud! Zkrat. Jiskry.

Zatraceně, ochromila mě hrůza, že jsem ani nevnímala, jak mnou Bud třese.

V tom záblesku světla jsem mohla zahlédnout tu spoušť propletených konstrukcí, železa, trubek a zničeného zboží, podrápaných palet a zdí a...

Něčeho tmavého posazeného ve třímetrové výšce jediného stojícího regálu co ten zvuk vydávalo.

Nebyli jsme tu sami a teď jsme na sebe upozornili, pokud to tedy o nás už předtím nevědělo a jen nečíhalo.

„Musíme jít, prolezeme dole, je tam místo," šeptal Bud s naléhavostí, protože vidina svobody byla tak blízko, jen za zdí, cítila jsem na nohách chladný noční vzduch, tak blízko...

Přestala jsem mačkat nefunkční knoflík a podívala se dolů.

Bylo tam téměř půl metru na to, abychom se jako housenky procpali ven. Pocítila jsem závan naděje, škvíra byla příliš malá než, aby se jí vetřelec protáhl s těmi výčnělky na zádech, musel by si je zlomit. Ano!

„Dělej," popoháněla jsem Buda, který sebou praštil na zem, jak nejrychleji to šlo. Byl v hrozných bolestech ale tady umřít nehodlal a já taky ne.

Ale stejně jako jsme se snažili my, tak se vetřelec vydal k nám přilákán hlukem a vidinou lehkého úlovku, který tu čekal na vítěze.

Slyšela jsem jak poráží vše co mu stálo v cestě jako godzilla, vystupující z moře a dupající vesele po domech.

Padla jsem k zemi jako sestřelený holub a soukala se za Budem, když mě xenomorf chytil za nohu.

„Bude!" vykřikla jsem, jak mě ta bestie začala tahat zpátky.

Hrabala jsem prsty kolem sebe ve snaze se něčeho zachytit ale nebylo čeho.

Tmavé drápy se mi obtočily kolem kotníku, bolelo to ale nezranil mě. Tahal mě k sobě ale vzpírala jsem se.

„Pusť mě!" kopala jsem ho druhou nohou ale o to víc začal ten parchant vztekle syčet.

„Bude udělej něco!"

Nebylo nic po ruce, žádné lano, žádný zástup kulturistů a tak mě jako chlap popadl za paže a tahal ven jako špagetu, která se může přetrhnout. Celá jsem se zpotila stejně jako on. Dýchalo mi to na lýtko a modlila jsem se, aby mi neutrhl nohu a neudělal ze mě mrzáka.

„Ještě kousek, tahej, já tě tu nenechala, ne že mě pustíš," vyhrožovala jsem ale bylo to sponntání.

Bud zatnul zuby, musel zakoušet vážně hrozné utrpení, které se mu zrcadlilo ve tváři a podařilo se mu mě z pod rolety téměř vytáhnout.

Vetřelec chtěl lézt za námi ale nemohl. Hřbetem se snažil roletu nadzvednout ale byla tam pevně zamrzlá, bez proudu s tím nepohne, naviják nefungoval byl příliš velký.

Bud se mnou prudce škubl a já cítila, jak vetřelcovy drápy sjely po mé noze a zachytily se o botu, strhl ji ze mě ale druhou rukou se ještě včas stačil zachytit mé druhé nohy a pak jsem náhle zajela zpátky jako když zlý duch, jež okupuje váš byt zatáhne pod postel. 

Viděla jsem, jak Bud tím prudkým pohybem upadl a pustil mě.

„NE!" vykřikla jsem ale můj hlas zanikl na druhé straně barikády.

Znovu jsem se ocitla v naprosté tmě, jen za mou hlavou byly viditelné obrysy okolí.

Kolem mě se ozvalo syčení, silně jsem se třásla.

Vetřelec byl blízko a když pustil mou nohu za kterou mě přitáhl, byla jsem ztracená. Neslyšela jsem jeho pohyby, jak se plíží kolem mě, věděla jsem ale že nemohu uniknout. Celou dobu to byl jen klam. Hra.

„Wando! Wando!" vykřikl Bad, který hleděl dovnitř škvírou ale já neměla odvahu, abych mu odpověděla, jako by se zcela vytratila.

V hlase mu rezonovala panika jaká mi teď prostupovala každou buňkou, záviděla jsem mu že je venku, zatímco já jsem z každé strany čekala kousnutí. Věděla jsem, že vetřelce strach přitahuje, byly skutečně jako zvířata. Cítili to.

Tiché spokojené syčení se rozléhalo ozvěnou kolem mě a mé oči pátraly v temnotě, nebyly však tak přizpůsobené nočnímu lovu jako ty jeho, pokud tedy nějaké měl.

Hlas mi uvízl v hrdle jako když špendlík propíchne balónek.

Vteřina za vteřinou jsem čekala, že se na mě vrhne, že mě jedním kousnutím zbaví vší té hysterie a zoufalství ale nic.

Stále jsem ho slyšela, mírné šustění tady a cvaknutí drápů támhle, v zoufalství jsem se obrátila na břicho a po loktech se začala soukat zpátky k Budovi.

Najednou to na mě bez varování skočilo a prudce obrátilo zpátky na záda.

Můj výkřik zděšení se rozlehl tichem jako atomový výbuch.

Xenomorf byl nade mnou, cítila jsem jak mi jeho sliny kapou na prsa a pak...

Hlasitě jsem vydechla když se mi otřel o čelo.

BOŽE! Ta úleva, která mě skoro položila byla nepopsatelná.

Bee se mi začal otírat svou hladkou lebkou o tu moji, mazlil se s mou tváří jako malé děcko. Cítila jsem, že mi neublíží. Z očí mi začaly téct slzy, bylo toho na mě moc a přitom to bylo tak dojemné. Vyděsil mě.

Můj nelidský hrdina porazil všechny, aby mě chránil a odpustil mi vše co jsem mu provedla.

Poslepu jsem natáhla ruce a moje třesoucí prsty se dotkly jeho skeletu tvořící tu pevnou kůži. Pořád jsem z něho měla velký respekt ale míra úlevy ho značně potlačovala.

Bee tiše syčel, neznělo to agresivně téměř jako by předl, že mě rád vidí.

Takové přerostlé kotě.

Náklonnost té velké bytosti pro mě byla uchvacující.

Jak ke mě byl skloněný, poslepu jsem posouvala konečky prstů vzhůru, až jsem cítila chladný kovový řetízek a tak jsem po něm jela dál, až jsem ho objala z každé strany kolem krku.

Měla jsem vskutku zvláštní pocit nevím, kde se ve mě bral ale byla jsem mu vděčná, byla jsem s ním v bezpečí. Je těžké to vysvětlit a pokud to nezažijete, nepochopíte to.

Bee se mi otřel o tvář a pak začal dlouze čichat.

Cítil ze mě lidi a různé další pachy, kterým rozuměl jen on a nejspíše se je snažil identifikovat. Z toho co jsem věděla měl dobrou paměť, dokázal se orientovat a rychle rozhodnout, jako stopaři se mu nikdo nevyrovnal a nikdy jsem nevěděla čím mě ještě překvapí.

Téměř jsem se zastyděla, že jsem ho zavřela do mrazáku.

Cítila jsem na svých mokrých tvářích jako chladný dech a vzlykala jsem. Byla jsem mimo, potřebovala jsem několik minut na vzpamatování.

Netušila jsem co bude, jak skončím a zda tohle má nějakou budoucnost. Co se stane s městem a lidmi, kteří přežívají tuhle hrozbu, co bude s xenomorfy? Tohle nemohlo trvat věčně. Dříve nebo později se o tom někdo musí dozvědět.

A co bude pak?

Vezmou ty přeživší chudáky do laboratoří a budou je podrobovat psychologickým pokusům? Pitvat jejich vzpomínky? Budou zkoumat míru jejich zborcené mysli? Dají je do ústavu? Většina bude mít od konce života noční můry, představy, trauma možná záchvaty. Někdo uteče od reality a někdo už zůstane ve svém světě. Tohle dokázalo s člověkem hodně zamávat.

Vetřelcův skelet byl příjemně chladný, uklidňující, pevný jako brnění hrdého samuraje, který měl místo katany své ostré drápy.

Do jaké míry mi mohl rozumět? Stále jsem přemýšlela jestli je v něm více lidství nebo dravého zvířete.

V hrdle mi bublaly vzlyky když se to ozvalo.

Nelidský řev roztřásl všechny stěny i vzduch kolem byl jaksi prosycený zlobou. Bylo to něco co jsem nikdy neslyšela. Pokud jsem předtím cítila hrůzu, teď byla ještě daleko větší.

Takový protáhlý řev nemohl vydávat žádný xenomorf ale něco většího. Bylo to jiné, bolestivé, vzteklé, agresivní. Jako by to přicházelo z nitra země, z podlahy pod námi.

Bylo to všude.

Proboha co to bylo?

Chtěla jsem si zacpat uši, tak ohlušující a nepříjemné to bylo, měla jsem obavu, že mi povolí močový měchýř. Prosím už žádnou další obludu!

Nebylo už toho dnes dost?

Co mohlo číhat ve tmě kolem, bylo tu snad něco s námi? Něco podobného jako oni? Tohle znělo jako dinosaurus z Yurského parku, když se vzteká u ohrady.

Nebyla jsem však jediná kdo to vnímal. Bee se mnou přestal láskyplně mazlit a jak zvedal hlavu a poslouchal, musela jsem prsty za jeho krkem rozpojit a co mě ještě více vyděsilo, začal se odtahovat.

Ne! Nechtěla jsem aby šel pryč a nechal mě tu ve tmě samotnou jako obětního beránka! Umírala jsem strachy a on mě chtěl opustit v tu nejméně vhodnou chvíli? Tak to do prdele ani omylem.

„Ne, ne, ne," natáhla jsem se po něm ale prsty mi sjely už jen po jeho psí známce. Pevně jsem ji sevřela v dlani, jak nejvíce jsem mohla a najednou řetízek povolil a ochabl.

Přívěšek mi zůstal v ruce, utrhl se jako nějaká zkurvená památka na mrtvého vojáka, kterou pošlou jeho ženě.

„Bee! Ne! ne..." můj křik byl ostrý, bylo v něm tolik frustrace a pomalu s každou další hláskou utichal, až jsem polkla slané slzy a hrdlo jsem měla sevřené.

Nechal mě tam.

Do prdele, vážně mě tu nechal a utekl? Možná že šel za tím řevem, aby zjistil, co to je ale to by mě tu jen tak nenechal.

Když jsem se mohla pohnout a ruka smrti mě konečně pustila ze svého pevného sevření, strčila jsem si psí známky do kapsy u tepláků a co nejrychleji se vrhla zpátky. Tma se na mě lepila jako alobal na pečené kuře, nemohla jsem ve skladu dýchat, musela jsem ven.

Prolezla jsem škvírou na rampu.

Bud tam k mému překvapení stále ještě byl, přitisknutý ke stěně vedle mě. Hleděl před sebe, oči vytřeštěné, rty pootevřené v naprostém šoku.

Nechápala jsem proč se nevydal ke služebně, musel logicky předpokládat, že jsem mrtvá a sám k tomu neměl daleko. Krev z něho kapala jako ze ždímaného hadru.

Zvuk dopadu něčeho těžkého nad mou hlavou mě zarazil. Jeden rychlý pohled nahoru na střechu ale nic jsem tam neviděla a pak jsem otočila hlavu tam, kam se Bud díval a přitom mě zvláštně zamrazilo v zádech.

Kolem nás bylo setmělé město a za námi opuštěný obchoďák nebo ne?

V tu chvíli jsem si všimla přibližujících se siluet vystupujících z ulic.

Vyloupli se ze tmy jako démoni. Dlouhé stíny plné zubů. Pohybovali se opatrně a s rozvahou, predátoři jistí si svou kořistí.

 Něco nad námi zasyčelo tam, kde jsem prve slyšela to bouchnutí. Zprava i zleva se na deset metrů přibližovaly stíny do stále menšího půlkruhu. Nebylo úniku. Bylo jich příliš mnoho než abychom stihli utéct a schovat se, neměli jsme žádnou zbraň jen přání, ať to jde rychle.

Mé myšlenky se zastavily a zase rozutekly nanovo. Snažila jsem se něco vymyslet ale co?

Že bychom zase zalezli dovnitř? Bud i já jsme byli však příliš ochromeni na nějaký odpor. Pokud nás nedostali uvnitř, zbytek si počíhal venku. Parchanti. Situace šla od deseti k pěti.

Xenomorfové nám právě ukázali, že dokážou myslet jako skupina. Proč se najednou nervali mezi sebou? Nedávalo to smysl. Na tom, jak přicházeli bylo něco monstrózně ladného. Jediným cílem jsme tam byli my a pokud dokážou spolupracovat, měli jsme daleko větší problém.

Přitiskla jsem se vedle svého společníka, zády k vroubkovaným vratům, které mi z páteře dělaly tobogán a dívala se jak se rozmisťují, napočítala jsem čtyři a jeden nejspíše číhal na střeše.

Mínusové body pro nás plusové pro ně za dokonalou strategii.

Sborové syčení sílilo jako zlověstný chór, sliny jim kapaly v nechutných provazcích z tlamy, jak se na nás usmívali. Všichni stáli na zadních, tyčili se do dvoumetrové výše, čichali ve vzduchu ale šli na jisto. Cítili krev.

Dovedli si spočítat, že nemáme kam utéct, všude bylo prostranství, nic v čem se skrýt kromě velkého kontejneru, jenže ten byl svou vzdáleností nedostupný.

Srdce mi bušilo jako zvon proti žebrům, ruku jsem stáhla k sobě a strčila ji do kapsy, pevně jsem stiskla známky jako by mě snad mohly ochránit.

Kdyby se alespoň proměnily v žiletky, stačila bych si podříznou zápěstí. Otázkou by bylo, stačila bych vykrvácet než by se mě dotkli a rozdrápali?

Jejich nepříjemné zvuky mi připadaly jako výsměch.

Xenomorfové rozevírali tlamy, tenké chlopně ze stran jejich úst se napínaly, viděla jsem jak se v chladném vzduchu srážela pára jejich dechu.

Utíkala bych, alespoň tím bych měla pocit, že jsem udělala první poslední pro svou záchranu ale mé nohy byly srostlé se zemí jako by se beton proměnil v rozehřáté želé a obalil mi chodidla...

 

*************************************************************************************************

 

Bud měl naprosto stejný problém, těžko si sám uvědomoval druhé lidské bytosti vedle sebe, jak moc se soustředil nepřijít o vlastní rozum.

Ruku si pevně tiskl k hrudi, protože cítil, že má naštípnuté žebro, jak se do něho vetřelcovy drápy pěkně zaryly a dostaly se přes tkáň na kost. Bolelo to jako čert, nic horšího nikdy necítil, ani když ho na akademii střelili do stehna kousek do toho nejcennějšího co každý chlap měl, teď by si to s tím z fleku znovu vyměnil.

Tohle bylo jako by vás ponořili do kyseliny, strhávali z vás maso a vy jste se nemohli pořádně ani nadechnout, takže to byla kurva bolest ale pořád byl při vědomí ale teď by dal nevím co za to, aby se nemusel dívat, jak ho cupují na kousky.

Pomyšlení pro vojáka, že nemá zbraň byla nesnesitelná. Bud byl muž, který se o sebe uměl postarat, byl už v tolika situacích, kdy mu pomohli jeho ruce i rozum a on se pustil i do přesily ale nikdy se necítil tak bezmocný jako právě teď.

Pohledem přejížděl z jedné nestvůrné tváře na druhou. Už byli tak blízko, že cítil jejich pach smrti, viděl jak hýbou prsty, jak jim odchází pára od úst.

Sám pohnul vlastními prsty a o něco zavadil, bylo to teplé a povědomě lidské ale necítil pocit útěchy, přesto to pevně sevřel a to něco se k němu přitisklo, bolest v hrudi snad v té chvíli ani nevnímal.

Jeho vjem chránit ženu vedle sebe byl silný ale bojoval s vlastním pocitem prohry.

Tohle se mu nelíbilo. Nemohl si připustit, že tu teď umře.

Společně prolezli tu myší díru, společně se postavili vetřelcům a došli až sem a teď...

Bud posunul svou ruku po jejích zádech a objal Wandu kolem ramen jako by ji chtěl schovat před tím co přijde.

Třásla se zatímco on byl jako paralyzovaný jedem. Nepřinutil se na ni pohlédnout, aby v jejích očích viděl, že ji zklamal.

Tahle událost je spojila zvláštním poutem a bylo po všem.

Budovi se stáhly svaly opětovnou bolestí, pod prsty cítil vlastní krev a on se divil, že v něm stále ještě nějaká zůstává. Dělalo se mu špatně, cítil stavy bez tíže, že by mohl omdlít i když se mu to nejspíše několikrát v té skříňce stalo ale nedovolil si tu jen tak hloupě umřít.

Zavřel oči, nechtěl vidět, jak se mu zuby xenomorfů zakusují do tváře.

Syčení nejbližšího vetřelce bylo náhle tak blízko, že cítil jeho dech na zpocené tváři.

Přivinul Wandu pevně k sobě a pak se země otřásla neskutečným řevem.

Znovu.

Bylo to jako by se z moře přes husté mlhy ozval Leviatan.

Oběma ten zvuk proběhl tělem, o to více zavřel oči a když se nic nedělo, tak je otevřel a nestačil se divit, byli tam sami.

Jen oni a nehybné ticho. Po těch černých démonech ani stopy jako by si je něco přivolalo. Jako by se jim to všechno zdálo jen kaluže slin naznačovaly, že tu něco bylo.

Z Buda jako by spadl asteroid a přinutil se pohnout. Ohlédl se na dívku po svém boku, která se k němu tiskla. Ona měla oči otevřené ale byla otřesená.

„Jsi v pořádku?" zeptal se když si byl jistý, že ho hlasivky poslechnou.

Pár vteřin trvalo než zaregistrovala jeho slova a přikývla. Oddechl si.

„Co se stalo?" zeptal se ale bylo mu to jedno, jen ji chtěl přinutit myslet na něco jiného než na vlastní smrt a jak jí položil dlaň na rameno, odtáhl ji trochu od sebe.

Wanda se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že se jí to nezdá a že opravdu unikli.

Už potřetí.

„Oni...odešli, možná za to mohl ten zvuk, ten řev..." zamumlala do prostoru ale sama to nechápala, nechápal to ani on. To ale nebyla otázka kterou teď měli řešit.

„Jdeme, už takhle mám v hrudníku díru, že by se mi tam vešlo druhé srdce," zavtipkoval ale jeho hlas byl příliš otřesený, příliš dutý než aby se tomu zasmála.

„Nechci tu být už ani minutu," Wanda se na něho nepodívala v jejích očích byl schovaný stín jako by před ním měla nějaké tajemství. Bud si neuměl přesně představit, jak se mohla z toho skladu dostat po tom, co ji vetřelec zatáhl dovnitř ale o tom si promluví později.

Společně sebrali zbytek sil a vyrazili podivně nehybně tichým městem ke služebně.

Vašo jim otevřel jakmile kopla do dveří.

Asi nečekali, že se někdo jiný vrátí.

Bud se opřel o otevírající se dveře a málem upadl, kdyby ho černoch nezachytil svýma šlachovitýma rukama. Pocit bezpečí byl opravdu sladký ale v životě vojáka nebylo klidné místo a nebyl žádný domov, alespoň v Budově životě ne. Tohle ale muselo stačit.

„Zavři zatraceně ty dveře," zasténal a nohy už ho téměř nenesli.

Mohl ještě rozeznat, jak Wandino rameno nahradilo jiné a silnější a pak už nechal bolest, aby ho pohltila a svaly povolily. Stalo se z něho bezvládné těžké břímě a jen vzdáleně slyšel ženský vyděšený hlas, jak volá jeho jméno.

Připadalo mu to dojemné a k smíchu. Zvláštní, že o něho měl někdo starost, na což už si dávno odvykl ale bylo to příjemné.

 

*************************************************************************************************

 

Do prdele.

Viděla jsem, jak se Bud zhroutil přímo před mýma očima, které ještě stále vnímaly realitu skrze zamlžené zrcadlo. 

Nechtěla jsem aby zemřel. Dokázala jsem si představit kolik krve ztratil ale prostě...nemohl jen tak odejít zatraceně. Netáhla jsem ho sakra až sem, aby jen tak zamával rukou, popřál mi hodně štěstí a já ho měla celý život na svědomí jakmile usnu.

Dva muži, kteří hlídali dveře ho vzali a odtáhli ho dovnitř služebny, snažila jsem se na Buda mluvit svým roztřeseným hlasem ale bylo to zbytečné, nevnímal. To mě hnalo do krajnosti. Bezmoc stála za hovno, měla jsem kurva pěknej vztek.

Uvnitř budovy panoval ruch, několik stolů se proměnilo v lůžka, kde leželi zranění z té zpackané akce. Viděla jsem obvazy, popáleniny, řezné rány ale něco víc než bandáže a prášky na bolest nikdo poskytnout nemohl.

Tohle nebyla nemocnice a nikdo tu nebyl doktor, natož anesteziolog a chirurg. Ti muži, kteří na tom byli špatně možná pomalu umírali.

Jedno tělo vzadu bylo přikryté krvavým plátnem, někdo přes něho ještě položil vlajku, která předtím visela na zdi jako jakési poděkování, přeběhl mi z toho mráz po zádech.

Budovo tělo umístili pro změnu na zem a někdo už se poohlížel po dalších obvazech.

Sama jsem své škrábance a odřeniny nevnímala.

„Je úplně bledý, ztratil hodně krve, musí si odpočinout," slyšela jsem po své levé straně a někdo mě klidně od Buda odstrčil jako bych byla jen další neschopný čumil.

Chtěla jsem toho muže okřiknout ale neměla jsem sílu se s ním hádat.

Zatnula jsem nehty do dlaní, cítila jsem se hrozně a dobře jsem věděla odkud můj vztek pochází ale toho bastarda jsem nikde tady neviděla. Jistě byl zalezlí v té své kanceláři a já mu chtěla nakopat prdel.

Vykročila jsem k ní ale koutkem oka jsem zahlédla něco bílého a změnila jsem směr s ještě větším vztekem.

Došla jsem k Adamovi, jež stál stranou od ostatních a pozoroval okolí. Stále dělal jako by mě neznal, až když jsem si stoupla přímo před něho věnoval mi pozornost.

Jeho modré kovové oči se střetly s těmi mými v tiché bitvě.

Ve stavu, ve kterém jsem byla jsem se ho ani za mák nebála, to on se měl být mě a chytila jsem ho pevně za ruku.

„Pojď se mnou," zavrčela jsem tiše zato nebezpečně, aby si nás nikdo nevšiml.

Nestála jsem o zbytečnou pozornost a paniku.

Neprotestoval. Nechal se vláčet na chodbu a pak o patro výš, kde jsem otevřela jedny z dveří a vtáhla ho dovnitř.

Místnost byla tmavá, okna zabedněná ale přeci tu někdo kdo ví proč jedno světlo nechal svítit.

Přeletěla jsem očima od rohu k rohu jen opravdu rychle, byly tu zamřížované cely, nepočítala jsem je ale pochybovala, že by dokázaly androida jako on zastavit.

V tom jsem se prudce otočila a popadla toho zmetka za klopy pláště a přirazila ho k mřížím. Moc jsem doufala, že mu o ty tvrdé ocelové trubky praskne alespoň jeden obratel.

„Ty bastarde, jak se opovažuješ sem přijít! Nemáš tu co dělat!"

„Na dveřích nebyl napsán zákaz," odvětil bez emocí a díval se mi klidně do očí.

To měl být nějaký jeho posraný vtip?

Jeho klid mě provokoval a já ho ještě více přitlačila ke mříži. Nebránil se.

„Nehraj si se mnou, ty a tvoje společnost jste zlikvidovali celé město ty parchante!" mračila jsem se a vztek ze mě přímo sálal a ten elektrický drtič odpadků neměl ani tolik slušnosti, aby se zastyděl. Pohrdala jsem jím.

„Dohlížím na pokrok, můj úkol je životně důležitý, moje moduly neobsahují lítost, jak tomu vy lidí říkáte, namáháte se zbytečně," řekl Adam a v mých uších to znělo jako sarkasmus.

„A co kdybych si z tebe a těch ostatních gumovejch panáků udělala táboráček? CO?"
Náhle se mrknutím oka role obrátily a já jsem byla najednou přitisknutá jeho tělem k mřížím.

„Výhrůžky na mě nemají vliv," odvětil povýšeně, nic ho nemohlo rozházet.
„Co tu teda chceš?" vyštěkla mu vztekle do obličeje, když mě náhle někdo skrze mříže popadl rukou kolem krku a začal mě silně škrtit.

"Agh!" vykulila jsem zděšením oči a až teď si uvědomila, že tělo v cele které leželo na zemi nebylo mrtvé a rozhodně to nebyl žádný beránek. 


 

Konečně jsme se dostali z toho hrozného obchodu pryč a jsme v bezpečí, tedy pokud považujete za bezpečné být v jednom baráku s androidem, který má bůh ví co všechno naprogramovaného. Wanda ale určitě vymyslí, jak se ho zbavit i když to bude jako zbavit se terminátora. Mě tedy vždy děsilo, když mu někdo ve filmu odloupl půlku obličeje a na svět vykouklo to zlé krvavé oko v titanové lebce.

Ale máme alespoň jistotu, že to přežil Bee, který má tuhý kořínek a brání si to co je jeho i když Wanda by se mnou nesouhlasila ale pomalu si zvyká na to, že je jeho oblíbenou schovankou a vyhledávanou samičkou. Ten parchant se vždy objeví ve správnou chvíli to se mu nemůže upřít.

Nyní jsem vám ale nasadila brouka do hlavy, co byl ten divný srdce drásající řev, proč tam byl facegugger a ta divná chodba, která vypadala jako část hnízda. Jo, vypadá to, že to bude ještě zajímavá jízda.

Ještě trochu upřesním. Děj v této povídce se odehrává těsně před filmem Vetřelec vs. Predátor 2, kdy tým najatý Weyland-yutani odjíždí i s jeho zakladatelem zkoumat starou stavbu na Antarktidě. (Proto nemá Adamův stvořitel čas být u experimentu osobně)

Ještě se uvidí, zda tam zapletu nějaké následky, které z filmu vyplývají.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 1. 05. 2017 - 14:19 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.