Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

12. Kapitola - Útěk z pekla

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 12

Útěk z pekla

 

Vše se událo tak rychle a přitom tak pomalu, že jsem nestihla nijak zareagovat.

Drápy se mihly vzduchem jako tmavý vějíř s ostny a vystříkla krev.

Bud stihl ještě vypálit ale výstřel vyšel naprázdno a kulka se zavrtala do kovového stropu s ohlušující ozvěnou.

Vetřelec to ani nezaregistroval, sekl a oblečení, které měl voják na sobě jen těžko odolalo takovému prudkému úderu, který se rovnal pohlazení břitvou.

Bud zasténal a setrvačná síla vetřelcova pohybu ho donutila se v bolestech ohnout v pase ale měl dost síly to celé ještě ovládnout a zachránit si kůži.

Co nejrychleji se snažil při pádu zaměřit zbraní šlachovité vetřelcovo tělo před sebou, nestihl to a xenomorf po něm hmátl jako dítě po kostičce barevného lega.

Nyní ho držel půl metru nad zemí jako nějakou plyšovou hračku.

Bestie mu zaryla své prsty do ramene a zařvala, možná v té chvíli jen přemýšlela co mu má utrhnout jako první a já se na to jen dívala neschopná pohybu.

Až Budův výkřik mě probral z letargie a já si uvědomila, že mám také jednu pistoli v ruce.

Namířila jsem dopředu právě ve chvíli, kdy vetřelec chytil muže za ruku. Sevřel mu zápěstí jako ve svěráku.

„Nech ho být ty velká černá svině!" zařvala jsem do ticha a střelila. Vlastně jsem pořádně nevěděla kam přes tu tmu střelím, jen jsem doufala, že to nebude do toho jediného co jsem chtěla chránit, ostatní mi bylo jedno.

Jeden výstřel, druhý, třetí...

Jako by ten revolver byl bezedný. Pevně jsem sevřela chladnou pažbu a snažila se tou tmou vidět nějaký lepší obrys celé situace.

Xenomorfovu pozornost jsem teď do zajisté upoutala, protože zapomněl vše co měl v té své banánové hlavě a muže hodil ladem stranou jako by o něho už neměl zájem.

Horší bylo, že ten zájem našel u mě.

Bud se zaúpěním upadl na zem. Netušila jsem, zda jsem ho nestřelila a zda mám ještě nějaké kulky v zásobníku, protože se ten obrovský zabijácký parazit rozeběhl přímo na mě!

Doprdele!

Xeno se prosmýkl mezi paletami a jednu svým ocasem převrhl. Hlavou mi běželo co mám dělat? Ale na nic jsem nepřišla, schovávat se nemělo smysl, věděl že tu jsem a střílet? Nebyla jsem dobrý odstřelovač, natož abych dokázala v šeru slepě zacílit na jedno z těch málo míst, kde by se kulka nějakým zázrakem přes ten jeho exoskeleton mohla provrtat do jeho těla. Dřív by mě nabodl na své drápy jako farmář kupku sena na vidle.

Otočila jsem se a se srdcem v kalhotách jsem se dala na zbabělý úprk jako zajíc. Probíhala jsem tím bludištěm s bubákem v zádech a jediné co mi padlo do oka byl...

Mrazák!

Bylo to buď a nebo. Buď ten co byl uvnitř se přidá k tomu prvnímu a sežerou nás nebo se jeden vrhne na druhého a budou se kočkovat, jak jsem to viděla předtím.

Moc jsem doufala, že si to Bee nebude brát osobně.

Můj vytyčený cíl byl jasný a přesto to bylo nerozumné ale hranice dobra a zla byla taky tenká, alespoň to jsem si myslela, když jsem poprvé viděla Halka.

Teď by se mi ten velkej zelenej svalouš moc hodil.

Poslední tři metry byly vážně nadoraz, vetřelec už mi dýchal na paty a šlehl po mě svým ocasem, naštěstí jsem rukou chytila kliku mrazáku a prudce ho trhnutím otevřela dokořán a tím se znovu schovala za dveře právě ve chvíli, kdy do nich narazil xenův bodec. Slitina a plast proti mrazu byla naštěstí dost silná, aby vydržela a já neměla v

žaludku díru o velikosti golfového míčku, přesto se mi žaludek stáhl.

Hluboce jsem se nadechla, až se mi ňadra přitiskla ke studenému povrchu.

Už předtím se z mrazírny ozývaly děsivé zvuky ale to pořád nebylo nic proti tomu co se z ní vyřítilo.

Xenomorf, který mě pronásledoval se na poslední chvíli zarazil a ohnul hřbet v jakémsi agresivním postoji. Začal varovně syčet a rozevírat pařáty. Kdyby byl více rozeběhnutý mohl padnout tomu druhému do náruče a já je tam mohla zavřít oba ale člověk nemůže mít všechno.

Ze své pozice jsem nic neviděla ale slyšela jsem jak chladný vzduch unikl z místnosti a na podlaze zacvakaly drápy, jak se Bee vynořil ven a zařval tak, že jsem se rozklepala.

Na tohle si nikdy nezvyknu.

Kapky potu mi stékaly po zádech i po tváři, možná že kdybych se tam sama zavřela a umrzla, udělala bych lépe.

Dobře, nechala jsem si to jako záložní plán, pořád lepší než mít střeva ověšená po celém skladu jako světýlka na vánoční stromeček.

Jen jedním okem jsem se s modlitbou na rtech rozhodla podívat, jak moc jsem tu černou potvoru rozdráždila. Do něj Bee! Ukousni mu prdel!

Viděla jsem už jen černou šmouhu, jak se do sebe oba vetřelci pustili v boji o kořist.

Ani předtím jsem nic tak krutého neviděla. Vzduchem se míhaly drápy, údy, zuby, ozývalo se syčení, věci padali na zem a aby to nestačilo, přidal se k nim odněkud ještě další! Ty zrůdy snad lezly dírou přímo z pekla!

Další vetřelec se připojil k prvním dvěma a sklad byl jedno velké bitevní pole.

Proplazila jsem se podél zdi zpátky do větší místnosti a pospíchala za Budem. Seděl opřený o zeď kousek od místa, kde ho vetřelec zahodil.

Pohledem jsem zkontrolovala jeho rány na hrudi, cáry krvavého masa nevypadaly jako povrchové zranění ale díky bohu, alespoň nebyly vidět vnitřní orgány. Pořád tu ale byla možnost, že by lehce vykrvácel.

"Sakra, musíme odtud, seber se Bude, seš chlap, bez tebe to nezvládnu," dodávala jsem mu odvahy ale sama jsem ji potřebovala o to víc. Svlékla jsem si mikinu, rychle ho objala, provlékla ji za jeho zády a utáhla mu ji na hrudi, netušila jsem zda to nějak pomůže ale takhle to dělali doktoři v televizi.

Bud zatnul prsty do dlaně a zaskřípal zuby když jsem látku pevně stáhla k sobě.

V očích se mu zračilo odhodlání i vděčnost, že jsem ho tu nenechala.

„To jako že beze mě nemůžeš žít?" ušklíbl se ale mě nemohlo uniknout, že se snaží zůstat při smyslech a čim víc odvedu jeho pozornost tím lépe.

„Tolik si zase nefandi a teď ještě jedno přátelské objetí co říkáš? Spolu to zvládnem," kde se ve mě bral takový optimismus? Vážně to zvládneme? Pochyby kolem mě vířily kolem dokola jako roj bzučících včel.

Nadechla jsem se, objala ho jednou paží kolem zad a zapřela se o své koleno, abychom alespoň vstali.

V zorném poli jsem pořád měla všechny zuřivě se škrábající vetřelce, zatím si nás nevšímali. Výborně.

Bud napnul svaly a zasténal ale jinak si na tu bolest rychle zvykal. Z pod mikiny stekl další krvavý potok ale já se to snažila ignorovat a nasměrovat nás zpátky do obchodu.

„Ne, můžou tam být další, nechceš jim snad rovnou zamávat na pozdrav ne?"

„Co teda? Mám si vzít pájku a provrtat díru do stěny?" opáčila jsem s neveselým pohledem.

„Přesunem se k rampě, obchod jich pár má, třeba bude některá pootevřená."

„Fajn," pochválila jsem jeho geniální nápad.

Společně se odpírajíc se nám podařilo překonat cestu až k zavřeným průchodům. Každá rampa byla opatřena číslem ale všechny stažené dolů. Zkusmo jsem stiskla

knoflík se šipkou vzhůru ale něco mi říkalo, že když nejde proud, nepůjde ani tohle.

„A jsme v prdeli, budeme se muset vrátit," ulevila jsem si.

„Ne, stačí jen nahodit náhradní zdroj energie, jistič bude nejspíš v řídící místnosti," zamumlal Bud, těžce se opřel zády o vrata a trhavě dýchal. 

„Řídící místnosti?" přemýšlela jsem a rozhlédla se.

„Ochranka," napověděl mi. 

Nadechla jsem se, táhnout tělo jednou tak těžké dalo zabrat nejen mým nohám ale i plícím a především svalům. Lepší posilovnu jsem si nemohla přát.

„Zahlédl jsem, kde jsou další dveře, když jsem se schovával před tím bastardem, budou tam nejspíš kanceláře," vydechl těžce a svaly na krku se mu napjaly, jak přemáhal bolest, která přicházela a odcházela ale přesto natáhl ruku a zacílil někam do tmy. 

„Dobře, zůstaň tady, podívám se na to," už jsem chtěla odejít ale Bud mě chytil pevně za ruku a zadržel mě. 

„Jdu s tebou, nebudu tady čekat, až si to ty zrůdy vyříkají a půjdou po mě. Zbraň máme jenom jednu," lesk jeho očí mluvil jasně, nemohla jsem ho tam nechat i když to znamenalo mu způsobit další bolesti, když se mnou bude ploužit za dalším dobrodružstvím.

Ani jeden ale nechtěl riskovat hlavní vchod, jediné místo, kudy mohli vetřelci přijít.

„Dobře, tak se mě zase chyť." 

Podepřela jsem Buda a společně jsme se vydali podél jednotlivých zavřených ramp dál. Uši nám drásal nelidský řev, vrčení, syčení a směs zvuků naznačující demolici.

Pistoli jsem měla v pohotovosti a pohybovali jsme se co možná nejtišeji, jen krev za námi ulpívala na podlaze, jak odkapávala z Budovi hrudi. 

Stranou od nás spadl celý vysoký kovový regál, který se nárazem černého těla do jeho dolní konstrukce celý zhroutil na zem. Zvedl se oblak prachu, jak popadalo všechno zboží i s paletami. Jako když odpálíte dům a sesype se na hromadu. 

Tak moc se mi chtělo kašlat, až mi to vehnalo slzy do očí ale odolala jsem.

Stejně na tom byl Bud, jež se soustředil na cestu a vytrvale klopýtal vedle mě, dokud jsme se nedostali k dvoukřídlím dveřím, kterými jsme se procpali do dlouhé chodby.

Obklopila nás neprostupná tma všude kolem. 

Má ruka zapátrala po zdi, dokud mě nenapadlo, že vypínač mi asi moc nepomůže ale jak jsem pohnula rukou, ucítila jsem pod prsty něco slizkého a organického.

Ucukla jsem a prudce se nadechla, „něco tu je a vůbec se mi to nelíbí. Zeď je popatlaná nějakým sajrajtem nebo bahnem," předávala jsem nové informace Budovi a svaly v celém těle se mi napjaly. Co když je to vetřelcova kyselina?

Naštěstí mě na ruce nic nepálilo, co to tedy bylo a chtěla jsem to vůbec vědět? Neměli by jsme se raději vrátit? Páchlo to tu zatuchlinou, vlhkostí a bylo tu horko.

Náhle ve tma něco zašustilo, zapraskalo a já pevně uchopila pistoli a prst položila na spoušť ale nevěděla jsem na co mám mířit, protože jsem neviděla zhola nic než temnotu.

„Vydrž," ubezpečoval mě můj společník a já nechápala o čem to mluví. 

Chodbu osvítilo jasně oranžové světlo, až jsem musela se syknutím odvrátit a zavřít oči.

Byla to světlice, kterou škrtnutím o zeď Bud zapálil. Ani jsem si nevšimla, že něco takového měl u sebe. 

To co jsem však uviděla mě zaskočilo.

Ohňostroj jisker, který sršel z konce světlice osvětloval prostor před námi ale nebyla to tak docela chodba, už ne, spíše to připomínalo průchod do jiného světa. 

Stěny na sobě měly nános nějakého hladkého tmavého sekretu, který tvořil jakousi jeskyni ze které občas vykouklo něco původního z interiéru jako koš, hasící přístroj na zdi nebo...

Mé oči se setkaly s plánkem tohoto sektoru, který byl zpola pokrytý tou zvláštní hmotou.

„Co je to sakra za hnus?" ozval se vedle mě Bud než jsem stačila z plic dostat nějaký vzduch zformovaný do odpovědi. Vypadalo to jako když to něco vysmrká obr a pak mu to ukápne na zem.

Ne vážně jsem nechtěla hádat ale tušila jsem co to má na svědomí. 

„Já...nevím ale smrdí to a rozhodně to není normální, pokud nejsi obří slimák," natáhla jsem se k plánku a prsty s odporem sáhla na tu věc. Byla tvrdá a překvapivě pevná i horká. Fuj.

Přejel mi mráz po zádech, když jsem prsty zahákla za ten nechutný okraj a snažila se ho odstranit. Musela jsem vynaložit sílu jak moc to drželo. Ale nakonec se mi to podařilo servat jako ztuhlý kus keramické hlíny. 

„Co tam máš?" zeptal se mě Bud a přiblížil světlici ke mě.

Mé oči luštily plánek. 

„Na konci chodby jsou kanceláře, v polovině šatna a naproti ochranka. Půjdeme to prozkoumat a když tam pojistky nebudou, můžeme se rovnou přes zeď prokousat ven."

Můj zraněný parťák přikývl. posunuli jsme se vpřed, dávali jsme si pozor na každý pohyb, kdo ví co tu mohlo číhat, mrazilo mě z toho prostředí v zádech. Má zbraň mířila do chodby a znatelně se třásla, byla jsem k smrti nervózní a nejistá ale věděla jsem co potřebujeme. 

O dalších pár metrů naše kroky dorazily k prvním dveřím, jedny byly otevřené. Budova prskavka odhalila skříňky jedna vedle druhé rozestavené po celém obvodu místnosti.

„Takže to jsou ty druhý dveře."

Obrátili jsme se k šatně zády a já vzala za kliku.

Zamčeno. 

„Co to do prdele...pauza na oběd?" strhla jsem přilepený vzkaz na dveřích a zmuchlala ho i s plánkem, oboje skončilo na zemi. 

Znělo to vážně jako špatný vtip. „Tak oni si zrovna musí odskočit na gáblík když tu začíná apokalypsa?" měla jsem chuť se na ty dveře vrhnout a udělat z nich ohrádku na dříví.

Opřela jsem jemně svého společníka o zeď a sama se chtěla alespoň pokusit dveře rozrazit svým ramenem i když jsem předem věděla, že to není dobrý nápad, mohla jsem si ho vykloubit ale v tu chvíli jsem viděla rudě a rozhodně to nebylo kvůli světlici, která ukazovala ohnivé plamínky zuřivosti v mých očích. 

Nevzdám se, Marry na mě čeká.

Nevěděla jsem proč na tom dítěti tak moc lpím ale asi proto, že bylo tak bezbranné a opuštěné a ještě ke všemu byla blízko toho androida. To mi znovu dodalo potřebnou sílu.

„Počkej neblbni holka," zasténal Bud a druhou rukou si přidržoval mikinu na své ráně, která se pomalu barvila do červena. Odtáhl se od zdi a sám  těžkopádně klopýtal na opačnou stranu zpátky do šatny. 

Následovala jsem ho, vděčná že mě nenechal tu hloupost udělat.

„Něco mě napadlo," komentoval podíval se po stropě chodby a šel dál, zastavil se až vprostřed šatny a znovu mrkl vzhůru na mřížované víko ventilační šachty. 

„Počkej, to jako myslíš, že tam mám vlézt? Nejsem veverka, ani tam nedoskočím a pochybuju že mě, vezmeš na ramena, sotva se držíš na nohou." 

Oba jsme věděli, že nemáme moc času ale nějak jsme se do té místnosti dostat museli i když tam byla alespoň nějaká šance, že tam bude ten zatracený jistič. Jestli ne, asi sama si z toho půjdu hodit mašli. 

Přelétla jsem frustrovaným pohledem místnost, klíče od dveří by mohli být v některé skříňce ale byl to stejný princip, museli by jsme všechny otevřít a nebylo čím. Špatný nápad. Nakonec jsem se střetla s něčím kovovým opřeným vzadu u zeď. 

Rozeběhla jsem se proto a přinesla kovové štafle, které tam zřejmě zapomněli údržbáři.

„Hele co mám," položila jsem je pod víko a podala zbraň Budovi, sama jsem vylezla nahoru a zahákla se za mříže a skočila dolů. 

Šroubky povolily, nebyly na takovou zátěž stavěné a tak jsem dopadla na zem bez újmy. Cesta byla volná. 

„Nemůžu jít s tebou, počkám tady," věnoval mi Bad těžce hraný úsměv a přidržoval se štaflí. Mě však neušlo, jak do nich zatíná nehty a pokouší se překonat bolest. 

Moje svědomí protestovalo, nechtěla jsem ho tu nechat napospas situaci, kdykoliv sem nějaký vetřelec mohl přijít čmuchat a Bud by byl opravdu snadná kořist a neměl by se ani čím bránit.

„Ne to nemůžeš ale musíš se někam schovat." Ukázala jsem k otevřené skříňce. 

„Není to nic moc ale alespoň něco, na první pohled když se zavřeš by to mělo být ok, chvíli tu počkáš a já pro tebe přijdu," natlačila jsem ho do malého prostoru aniž by se vzmohl na protest. Nejspíše usoudil, že není potřeba slov a jen přikývl. Podal mi světlici, a jak jsme ji odtahovala jeho čelo bylo zpocené a celý se třásl jako v horečce, oči se mu klížily, nevypadal vůbec dobře. Spolkla jsem slova útěchy, které se mi draly na jazyk a  Zavřela jsem za ním. 

Byl to silný muž, věděla jsem, že bude zticha a nebude panikařit. S vědomím, že je v relativním bezpečí jsem se vrátila ke štaflím a dostala se do kovové šachty. 

Procpala jsem se dovnitř i s tím svým velkým zadkem a na chvíli zaváhala. Průchod byl na velikost mého těla dostačující možná těsnější ale kdyby bylo přede mnou nějaké nebezpečí, nemohla bych se otočit. 

Sakra. Musela jsem to risknout. Nebylo cesty zpět a já nebyla zbabělec a rozhodně se neleknu když na mě ze tmy vybafne Penny Mays a jeho žraločí zuby.

Nechala jsem světlici, aby mi posvítila dopředu a začala jsem prsy utírat nánosy prachu.

Ventilace nebyla právě nejčistší ale vedla přímo do té místnosti ochranky. Pošoupla jsem se o několik metrů a byla jsem přímo nad chodbou, kde jsme prve s Budem stáli, i zde bylo mřížované víko a já viděla pod sebe.  

Náhle se ozval ten nejhorší zvuk jaký jsem kdy slyšela.

Celé tělo mi jako na povel ztuhlo. Podobalo se to velice pronikavému pískotu nějakého zmutovaného delfína a pak to přímo pode mnou proběhlo! 

Trhla jsem hlavou jak jsem se lekla a bouchla se tvrdě o strop té myší chodbičky ale zadržela jsem dech když se po chodbě přehnalo něco podobného velkému béžovému pavoukovi o velikosti domácí kočky.

Nevypadalo to jako zvíře, sakra nevypadalo to jako nic co jsem kdy viděla! Z toho bych si mohla nadělat do kalhot ale zvládla jsem to udržet. Ale stačily dvě vteřiny a bylo to pryč, víc jsme ze svého místa neviděla. 

Co to proboha bylo? Mělo to nějakou spojitost s xenomorfy? A co ten biologický odpad v chodbě na stěnách? Něco mi tu nehrálo a nový tvor, kterého jsem právě viděla mi dělal ještě větší starosti, zvláště jeho metr dlouhý ocas, který se za ním vlnil jako kormidlo, které určovalo směr.

Snad...to nebude taky v šachtě! Ta myšlenka s mým žaludkem udělala rychlý kotrmelec a já trhla světlicí do dvou opačných směrů, byla jsem totiž na jakési křižovatce. Nic.

Oddechla jsem si ale nejistota ve mě pořád zůstávala, o to více jsem byla ostražitější.

Kousla jsem se do rtu, opatrně se posunula dopředu tak, abych nepropadla dolů skrze poklop, jež by mou váhu neunesl. Tak jsem se sunula až jsem byla u posledního poklopu nad oddělením ostrahy.  

Nakoukla jsem obezřetně dovnitř, nic se tam nehýbalo a vypadalo to tam čistě. Opřela jsem se a víko odpadlo s řinčením na podlahu a já za ním. 

Vydrž Bude, hned jsem u tebe, slibovala jsem mu v duchu.

Posvítila jsem si a otočila o 180 stupňů k pultu s deseti malými obrazovkami. V každé jsem se viděla ale raději ani vidět nechtěla. 

Ani jedna nefungovala, to ticho se zdálo ubíjející, chtěla jsem z toho pekla vypadnout co nejrychleji a hledala nějakou skříň s pojistkami.

Něco takového bylo u dveří vedle průhledné skříně s kabely a servery.

Jakmile jsem skříňku otevřela a málem se začala radovat, z pod stolu za mnou se něco vyřítilo.

Celou dobu mě to muselo sledovat a čekat. 

Mé srdce udělalo dva údery a pak vynechalo, jak jsem se začala otáčet po tom zvuku, upustila jsem světlici dolů na zem a sáhla po zbrani zastrčenou za pasem. Pozdě.

Něco mě přirazilo tvrdě ke zdi a pak smetlo na zem.

Vyděšeně jsem vykřikla a začala se svým nepřítelem prát a s překvapením zjistila, že je to člověk. Žádný vetřelec s drápy ani ta menší potvora ale člověk!

V jeho tváři se zračilo naprosté šílenství a panický strach, když se mě snažil poškrábat jako zvíře.

„Počkej ty idiote, já nejsem zrůda! Přestaň mě MLÁTIT!" vyhrkla jsem a snažila se pažemi bránit před jeho útokem stejně jako nohama. 

Ale nereagoval na moje slova ani na fakt, že nemám ocas, nejsem schopná mu udělat do hlavy slušivou díru a vycucnout mu mozek tím brčkem co měl Bee v tlamě.

Ne, ten chlap byl mimo, možná se z toho vážně zbláznil a mozek přebral jen ochranné základní instinkty nutné k přežití.

Snažila jsem se uhýbat jeho rukám a tomu, aby mi ublížil svými pěstmi, nakonec jsem ho já bouchla do ramene a vrazila mu facku.

Muž zatnul zuby a zaváhal ale to byla moje příležitost. Prudce jsem do jeho hrudi strčila dlaněmi a shodila ho ze sebe. Moje tělo se vymrštilo, cítila jsem jeho škrábance, jak se mi prve jeho nehty zasekly do kůže nad loktem ale vyhoupla jsem se nad něho.

Mužovy maniakální rozšířené zornice vypadaly jako by právě vykouřil pěkný pytel marihuany.

Vzhlížel ke mě, cenil zuby jako šelma, skřípal jimi ale já měla dojem, že mě ani nevidí.

Prostě se jen bránil nebezpečí. 

Seděla jsem na něm a snažila se udržet jeho ruce i tělo dole.

„Chlape vzpamatuj se," mluvila jsem k němu s naléhavostí ale on na mě bestiálně vrčel a snažil se ruce vytrhnout.

Rychle jsem se snažila něco vymyslet ale v dosahu nebylo nic, čím bych ho praštila a poslala mezi spící. Musela bych z něho vstát ale to by znamenalo, že se na mě znovu vrhne.

Musela jsem ho zmást. Rychle jsem vyhodnotila situaci, pustila jeho pravou ruku a dala mu takovou facku až se mu otočila tvář ke straně. Vyskočila jsem na nohy a vrhla se ke stolu s kamerami. Popadla jsem jednu z obrazovek a potěžkala ji v rukách. 

To bude stačit.

Rychle jsem se obrátila ale muž se po mě nevrhl, ne pomalu a malátně se zvedl na lokty, vlasy mu spadaly do tváře a ta byla skloněná, takže jsem měla skvělou možnost k úderu. 

„Moc se nehýbej, jinak se netrefím ty maniaku," zašeptala jsem a udělala krok k němu.

Muž sebou trhl a já už se napřáhla, když před sebe natáhl ruku s roztaženými prsty: „prosím neubližujte mi," zasýpal s viditelně se třásl jako by se probudil z nějakého zlého snu.

„Co seš zač?" zeptala jsem se a stále měla obrazovku připravenou kdyby si ten chlap náhodou hrál na Jokera a chtěl mě zmást změnami nálad.

„Já..." polkl a pak zvedl hlavu a podíval se na mě, ve tváři měl vepsané utrpení, „hlídal jsem objekt a když to všechno začalo, zamkl jsem se tady. Čekal jsem, že přijede armáda a něco s tím udělá ale nic se nestalo a pak začali přicházet oni, sledoval jsem je. Je jich tady od včerejška hodně. Slyším je za dveřmi, chodí sem a tam, hledají, syčí. Slyším je, cítím..."

Ten muž byl vážně nervově zhroucený a mě ho bylo líto ale měla jsem svůj úkol.

„Tak mi pomoz a já pomůžu tobě odsud do bezpečí," navrhla jsem mu a tím upoutala jeho pozornost.

„Ty mě odsud dostaneš?" zeptal se mě a v očích mu svítilo světlo než pohaslo a on se ironicky usmál, „to se mi musí zdát co?"

„To se ti sakra nezdá, tak šoupni zadkem a nahoď jističe ať vypadneme z téhle továrny na zrůdy," poručila jsem mu a natáhla k němu ruku, abych mu pomohla vstát.

„Co chceš dělat?" mužův hlas byl protknutý obavami ale vstal.

Popadla jsem světlici ze země a šla zpátky k jističi. „Potřebuju nahodit proud a vytáhnout vrata na rampě, hlavní vchod je trochu eh, nedostupný," studovala jsem různé značky a knoflíky, bylo jich tam nejméně sto.

„Ale to nás uslyší a uvidí," strachoval se zaměstnanec velkoobchodu stojící mi za zády.

„Nebudeme rozsvěcet, jen zapnout hlavní jistič," uslyšela jsem za sebou dva kroky a pak se přes mé rameno natáhla ruka a stiskla jediný knoflík v horní řadě. 

Něco začalo hučet, nejspíše klimatizace a odvětrávání a pak také naskočily kamery na stole, několik z nich jich zrnilo a pak problikávaly různé diody mezi kabely ve skleněné skříni, jak se spouštěl systém. 

„Musíme jít," chytila jsem muže za ruku a dovlekla ho ke dveřím, ve kterých byly zapíchnuté klíče. Cítila jsem, jak se sekuriťákovi svaly napjaly. Nejprve jsem proto přitiskla ucho ke dveřím a po ujištění žádného zvuku jsem odemkla a vtáhla ho naproti do šatny.

Buda jsme našli ve skříňce, pobledlého ale živého. 

Rick, jak se muž jmenoval ho vzal a pomohl mu ven na tu zatuchle porostlou chodbu plnou svinstva.

Bud se na mě zvláštně zadíval ale asi poznal, že ten nový je další přeživší a nic nenamítal.

Alespoň ho měl kdo tahat. 

Zamířili jsme zpátky do skladu. Já jsem uzavírala se zbraní skupinu a svítila na cestu.

Rick už měl ruku na dveřích, když jsem za sebou uslyšela zvláštní pronikavý pískot.

Dost dobře jsem si pamatovala, co to vydává a byla v pohotovosti.

Hlaveň pistole mířila do tmy a oranžové světlo se lesklo na tom mazlavém hnusu, když se to objevilo. 

Mířilo to přímo na nás, pavoukovité nohy se pohybovaly velkou rychlostí a zkracovalo metry. Už jsem to viděla jasně a vystřelila. Vyhnulo se to! Ta hnusná věc byla zatraceně rychlá.

Znovu jsem se snažila zamířit už zbývalo méně než dvacet stop. 

Muži za mnou se otočili, aby se podívali co se děje a já stiskla kohoutek a ten cvakl naprázdno! Moc pozdě jsem si uvědomila, že jsem právě vystřelila svůj poslední náboj, když se ta věc s pištěním odrazila od země a nečekaně skočila přímo proti mě. 

Všechno v mém těle se napjalo jako struna, která praskla a mě se podlomila kolena.

Klesla jsem na zem právě v čas, aby mě ta potvora minula a skočila na Ricka, který byl těsně za mnou. 

Přisálo se mu to k obličeji a muž s výkřikem zavrávoral, pustil Buda a upadl na zem, kde se začal svíjet. Bud padl k zemi také, jak ho přestala jeho podpěra přidržovat. 

„Pomozte mi, po..." Rick stačil zamumlat v hysterii jen pár slov, když se začal dávit a dusit.

„Proboha..." zamumlala jsem dívala se, jak Rick zápasí a jeho tělo se třese strachem, snažil se to zvíře či co to bylo ze sebe dostat. Tahal za něho ale ten dlouhý tenký ocas se mu omotal kolem krku jako nějaká avantgardní ozdoba a začal se utahovat.

Čím víc do něho zatnul nehty a tahal od sebe, tím víc se přisál k jeho tváři, dokud tam neležel nehybně jako prkno. Bylo to ze vteřiny na vteřinu a nanejvýše děsivé.

Vypadal jako mrtvý. Paralyzovaný.  

Pootevřela jsem rty v němém výkřiku děsu. Že by tahle potvora byla ještě lepší zabiják než vetřelci? Žádná krev, žádné poškození. Čistá práce. 

Chtěla jsem na něho sáhnout, pokusit se sama tu věc popadnout a odstranit ale nebylo to nic platné, ocas se stáhl kolem Rickova krku tak, že jeho hlava začala rudnout, jak do ni neproudila krev.

Byla jsem zoufalá i zděšená touto novou událostí, která mezi nás vrazila klín a mě obstoupil pocit provinění.

To já jsem Ricka vytáhla z té místnosti, on mi věřil...a teď kurva ležel a...

Další hřebík do už tak nerovného lešení mé psychiky. Kolik toho ještě unesu? Kolik smrtí způsobím než se moje já odporoučí? Můžu z toho vůbec proklouznout bez újmy? Ne, věděla jsme že, pořád to budu mít před očima.

Teď, zítra, vždycky...

Přitiskla jsem si dlaň na ústa a vzhlédla k Budovi, prosila ho o pomoc.

Už jsem nechtěla to břímě zodpovědnosti nést ani minutu.

Bud zakroutil hlavou a kapka potu mu stekla po tváři, i on byl bezmocný. Nakonec rty naznačil několik slov jako by říkal: musíme jít a já se přinutila vstát. 

Naposledy jsem se ohlédla na tělo za sebou a pak už jsem zahodila tu prskavku od sebe, aby nás její světlo neprozradilo... 


 

Uffffffffff tedy to je vážně namáhavé udržet někoho při živote, teď myslím sebe jako autora, ale nebojte, takových sadistických kousků bude ještě víc :-)

Příběh nemůže bez nějakých obětí být, to dá rozum ne? Joker by se nad tím ještě zasmál tím svým maniackým jízlivým způsobem.

Ale udělám vám radost, alespoň někdo přežil ne? Rick už byl stejně případ pro psychiatra.

Tedy pokud nepočítáme tu rozervanou hruď a možná polámaná žebra. Chudák Bud snad se z toho vylíže. Ale ještě nejsme u konce a dobrodružství supermarketu má ještě svá tajemství a nejsme venku, ne ne.

Jak to dopadne? Ti tři vetřelci ve skladišti ještě bojují? A co tam dělají ty obličejové přísavky? Omlouvám se za svou neznalost ale jak jinak schopně přeložit "facehugger?"

Tak jako tak se těšte na další díl :-)

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 15. 04. 2017 - 19:39 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.