Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

11. Kapitola - Supermarket

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 11

Supermarket

 

„Tak jdeme, chci to mít rychle za sebou," zabručela jsem i když jsem tušila co tam asi najdeme, „kryj mi záda, jdu první."

Obě jsme se rozeběhly vpřed, zatím to vypadalo, že je kolem klid ale zdání mohlo šeredně klamat. Každou chvíli se někde z rohu mohla vynořit ta banánová lebka a bafnout na nás.

Občas jsme zaslechli syčení ale hned zase přestalo a vzdálilo se. Xenomorfové nebyli daleko a tak jsme raději zvolnili krok a byly co nejtišší.

Možná to byl ale jen vítr, který se prohnal rozbitou výlohou nebo byl taky vetřelec uvnitř obchodu a na něčem si pochutnával, raději jsme to nezkoumali.

Mé oči pozorně pátraly v okolí města duchů po sebemenším pohybu.

Mohl by tu někde být Bee, napadlo mě záhy a pak jsem nad tím zakroutila hlavou. Pranic se mi nelíbilo, že můj chorý mozek se o něho v minulých hodinách staral a vracel se k němu.

Nestačilo co mi způsobil? Ty jeho škrábance jsem cítila ještě teď nemluvě o tom, že mi dělalo potíže si rovně sednout. I přes to všechno jsem pomyslela na to, zda mě hledá. Kousla jsem se do rtu, ještě z toho budu mít výčitky proboha.

Za pár minut jsme s Candy rychlým tempem dorazily k parkovišti Food Basics, napsaném na počasím zašlém transparentu nad obchodem. Ale krám, do kterého jsem chodila nakupovat už nebyl to co býval. Z dálky se mi jeho namalované jedovatě zelené zdi zdály jako našedlý seschlý salát a dvě prosklené výlohy vedle vchodu byly rozbité. Střepy v nich trčely vzhůru jako ledové zuby nějaké příšery pro případ, že byste si chtěli podřezat zápěstí než čekat, až vám do kůže proniknou ostré špičáky xenomorfů.

Lákavá nabídka pro slabé povahy.

Jak jsme se s Candy blížily, po straně jsem mohla vidět ještě k rampě připojený náklaďák ale my jsme se stočily k hlavnímu vchodu a kličkovaly jsme po parkovišti mezi auty, abychom se dostaly co nejblíže bez možných potíží.

Evidentně jsme asi moc štěstí neměly, protože zevnitř se ozýval nějaký hluk jako když někdo shazuje z police skleněná akvária. Skousla jsem si spodní ret a natáhla ruku, abych Candy naznačila ať se skrčí a čeká. Pozorovaly jsme, zda se něco neukáže.

„Myslíš, že to jsou ostatní? Třeba se jen trochu zdrželi," pošeptalo mi do ucha to rozcuchané strašidlo s brýlemi přes půl hlavy. Její naivita mě málem rozesmála.

Neradostně jsem se ušklíbla, „jo, určitě to budou oni, jen berou posledního tuňáka s lízátky a za chvíli se objeví ve vchodě."

Candy jen hloupě přikývla, jak mohla být tak tupá mi bylo záhadou ale nechala jsem to být, jenže čas utíkal a slunce zapadalo a třpytilo se za siluetami střech.

Rozhodně jsem tu nechtěla zůstat ani o chvíli déle ale když se nikdo neukazoval, věděla jsem, že budeme muset dovnitř nebo tam alespoň nakouknout a zjistit co se děje.

Pohnula jsem se a Candy mě chytila za mikinu, „chceš jim pomoct s tím tuňákem? Asi je moc těžký, ty konzervy se pronesou," spekulovala bezelstně.

„Jestli tebe dnes nesežerou tak to bude zázrak," zamumlala jsem ironicky, „teď se drž u mě a hlavně buď tiše, nezakopni, nesmrkej a nebreč, možná vůbec nedýchej."

Obě jsme přeběhly k Food Basics, který svou rozlohou a vroubkovanými zdmi připomínal obří krabici od sušenek.

Ta vyzáblá nána za mnou vážně cupitala, alespoň se nervózně rozhlížela kolem a nespoléhala jen na mé dvě oči, které dozadu vážně neviděly. Pak už jsme proklouzly dveřmi, které se stále ještě sami otevíraly, když mě někdo popadl a nečekaně mi přikryl dlaní ústa, zatímco místo mě vykřikla Candy.

„Ticho do prdele, chcete aby nás slyšeli?" zavrčel Bud, který mě vzal jako rukojmí.

Zakroutila jsem hlavou na souhlas a on ruku z mých úst pomalu sundal. Bylo na něm vidět, že je napjatý, šlachy na krku měl vystouplé a byl ve střehu. Asi jsme právě dorazili v půlce rozjetého večírku.

Měla jsem k němu jakousi povrchovou důvěru ale raději jsem si rty utřela do rukávu, bůh ví kam tu ruku všude strkal.

Výmluvně jsem ukázala za sebe na Candy, „ale na ni raději opatrně Bude, má mozek koupací kačenky, takže mluv pomalu a srozumitelně aby tě pochopila," zašeptala jsem k němu a mířila prstem na svou společnici.

Voják před námi se trochu uvolnil ušklíbl a přikývl zároveň.

„Dám si na to pozor. Co tu vlastně děláte? Nemáte být náhodou v bezpečí na služebně?"

Z jeho hlasu byla znát starost ale byl v tom tvrdý podtón.

„Sid nás vykopnul, prý se máme podívat, co s vámi je, že se nevracíte," věnovala jsem Budovi výmluvný pohled a on kysele mlaskl, rty se mu stáhly do přísné linky a jeho výraz se zcela změnil v naštvaný za pouhou vteřinu. Nejspíše s některými hloupými rozkazy svého šéfa nesouhlasil ale teď je poslat zpátky nemohl, byla skoro tma, bude lepší vzít celou skupinu, která se bude moci navzájem chránit.

„Trochu nám to trvá, jo, museli jsme se ukrýt, pořád tu jeden z těch šmejdů obšlapuje. Asi je láká to zkažený maso v mrazáku a na pultech, není to právě hezký pohled a už to zavání," zamával si před nosem rukou a skutečně, po celém obchodu se nesl pach rybiny a prošlého masa z chladících boxů, které už vypověděli službu.

„Nechci sýčkovat ale čekala jsem, že tu nejdeme jen přilepený krvavý fleky, překvapil jsi mě," zazubila jsem se abych tu napjatou situaci trochu odlehčila, tak jsem si ironicky přisadila, naštěstí to vyznělo jako vtip.

„Počkejte tady a nikam nechoďte, my se zpakujeme," poručil mi Bud a šel přes kasy za ostatními mezi regály. Odtamtud se ozýval šelest, jak potřebné potraviny cpali do batohů.

Osvětlení zde z nějakého neznámého důvodu příliš nefungovalo, možná za to mohla ta vichřice, která někde strhla vedení a už ho neměl kdo zapojit. Pár podlouhlých zářivek viselo jen za jeden kabel svisle dolů a po zemi bylo poházené zboží jako při výtržnostech.

Slunce už téměř zapadlo a já se chtěla co nejrychleji vrátit do bezpečí, abych mohla Sidovi nakopat tu jeho prdel.

„Já jsem tě slyšela, nebylo to od tebe hezké," urazila se Candy, jakmile Bud odešel. Našpulila spodní ret jako malé dítě, kterému se něco nelíbí a začala se na mě mračit.

Candy, vlastně už jen to jméno bylo docela trefné, její vlasy totiž připomínaly cukrovou vatu, ne barvou ale hustou konzistencí jako afrikánci, že jste měli spíše chuť se zakousnout než o něčem přemýšlet.

„Promiň Candy, já..." zastyděla jsem se za sebe, abych taky brala v potaz něčí city ale náhle jsem se zarazila, protože se venku něco mihlo. Letící pták to rozhodně nebyl.

Rychle jsem bez dalšího přemýšlení padla reflexivně na kolena a přitiskla se zády ke zdi pod rozbitou výlohou, kde byl ještě dobrý metr zdiva, Candy vedle mě takové štěstí neměla.

Něco pro ni z venku hmátlo, možná sama smrt. Ne, určitě to byla ta stará známá, která mi zatím jen občas zamávala z dálky.

Ze své pozice dole, kdy jsem zatínala pěsti do dlaní jsem viděla jen černou šmouhu. Ruka s drápy, která se zmítající dívce zasekly bolestivě do krku ji doslova vtáhla přes rozbité sklo ven. Zatnula jsem zuby.

Candy do mě stačila ještě kopnout ale to bylo tak vše.

Nevydala jsem ani hlásku jen pevně zavřela oči a modlila se, když jsem za zdí slyšela syčení a pak jako když se vylije kbelík něčeho hustého na chodník, nejspíše to byly dívčiny horké vnitřnosti skvostně seřazené na chodníku.

Sakra, nemohla jsem ani varovat ostatní, jinak bych na sebe upozornila a byla bych další na řadě, to ale ještě neznamenalo, že nejsem v pořadí...stále jsem byla jaksi na dosah.

Další zvuk, jež se ozval a rozvibroval okolní prostor byl ještě nepříjemnější, tiché chrčivé zavřeštění, křupnutí s měkkým POP a pak opět ticho.

Mohla jsem si živě představit, jak ta černá zrůda udělala do Candiny hlavy krvavou díru.

Chudák holka, byla sice hloupá ale takový konec si rozhodně nezasloužila, nikdo si ho nezasloužil!

Hlas mi uvízl v hrdle, téměř jsem nedýchala, raději jsem se plazila v leže po zemi mačkající se ke stěně vedle sebe. Prostě jsem dělala, že jsem prkno a součást obchodního interiéru.

Pot mi tiše stékal po zádech a krku, jak se ve mě stupňovala nervozita z toho, jak dlouho tomu parchantovi bude trvat než si na Candy smlsne a pak skočí po mě.

Shora na mou hlavu dopadly malé úlomky skla, jak se kolem krajů výlohy zahákly černé drápy a vetřelec dovnitř pomalu strčil hlavu jako by se bál, že mu ji někdo uřízne. Na rameno mi ukáplo pár jeho slin a krve a já se přestala hýbat, abych nevydala nějaký nechtěný zvuk. 

Potlačila jsem znechucení nad tím hnusem a nechala ty provazce kapat a vsakovat do oblečení. Vážně jsem tyhle situace nesnášela.

Dovolila jsem si jeden pohled vzhůru, kde se krásně vyjímala xenomorfova zakulacená plochá brada. Kdybych vzala některý ze střepů a zabodla mu ho tam, prorazila bych tu tvrdou kůži?

Jenže i kdyby to nakonec nepřežil, odsoudila bych se ke zkáze i já, protože bych si dala krásnou zelenou sprchu jeho kyselinovou krví.

Ne to byl špatný nápad, zatraceně Wando přemýšlej!

Xeno zatím nasával vzduch a pozorně poslouchal co se uvnitř supermarketu dělo, zatím o něm nikdo nevěděl a ostatní se připravovali k odchodu. Ten šelest ho do zajisté lákal. Z toho, jak otevíral tu svou tlamu a jak na mě kapaly sliny.

K mému zděšení skočila ta černá mrcha dovnitř. Naštěstí mě přeskočila a nevšiml si mě, jak se za ní lepím na zeď, zato já jsem měla krásný výhled na její zadek a musela jsem uznat, že se od toho lidského vůbec neliší.

Xenomorfův ocas, který sklouzl dovnitř se za ním táhl jako ostnatý bič. Mířil svou leopardí tichou chůzí po všech čtyřech do nitra supermarketu, aby prozkoumal, co se tu děje.

Já jsem se rychle rozhlédla, mohla jsem jít ven a utéct, ale nebyla jsem si jistá, že to bude to pravé řešení a navíc, samo otevírající dveře by na můj pokus hned upozornily. To nebylo jediné čeho jsem se bála. Na stanici mě nemuseli vůbec pustit dovnitř, kdybych s někým jiným nepřišla a že toho byl Sid schopný.

Ten bastard tu měl být místo mě!

Po kolenou jsem se plazila k poslední kase u strany zdi číslo pět. Odstrčila jsem pojízdnou židli a zalezla pod pult jako do nějaké kryté budky a čekala, kdy uslyším první vyplašený křik.

Teď nebo nikdy, musela jsem ostatní upozornit a doufat, že nastane zmatek a alespoň několika se jim podaří utéct než když je xenomorf překvapí ze zálohy.

Zatnula jsem pěsti a vykřikla: „utečte je tady!"

Můj hlas se obchodem rozlehl jako výstřel z brokovnice.

Ozvalo se syčení a překotný spěch, jak se muži začali před vetřelcem krýt a rozhlížet ale už bylo pozdě.

Nic jsem ze své pozice neviděla jen poslouchala a čekala až všechno utichne a já se budu moci proplížit pryč.

Přitáhla jsem si kolena k sobě jako traumatizované dítě a objala je pažemi, přála jsem si aby ti muži, kteří se starali o ty chudáky na služebně byli naživu ale věděla jsem, že tohle se mi nesplní, aniž bych já nevystoupila a dobrovolně nenabídla svoje tělo k sežrání, aby mohli prchnout.

No, kdo by byl takový idiot, aby to udělal? Já rozhodně ne. 

Slyšela jsem bouchání, šustění, syčení i výkřik bolesti, jež moc nadějně nezněl. Nakonec následovala i střelba, která se jako ohlušující výbuch prohnala kolem. Sklonila jsem hlavu a bradu položila na kolena, bála jsem se. Xeno byl tady, mezi regály a bojoval s přeživšími. Jako bych na své kůži cítila pohlazení jeho ostré ocasní břitvy, ten hvízdot než vás jím probodne. Ty napjaté vteřiny zpomaleného času, jež otečou až moc rychle.

Brrr.

Jak cení zuby, blánovité sanice se mu doširoka rozevřou a pak když jeho vnitřní čelist nečekaně vyrazí proti vašemu obličeji a nakonec prasknutí lebky. Je po vás. Jste jen krvavým flekem na papíře minulosti černé kroniky města.

Tohle se přesně muselo stát některému z těch chudáků mezi regály, byl to přesně ten zvuk a tupý náraz těla. Nejspíše ho to monstrum odhodilo na zeď a pak se sesunul na zem.

Otřásla jsem se když se nečekaně nad mým pravým ramenem zhoupl nákupní pojízdný pás a trochu popojel dopředu jako by tam bylo zboží.

Byl ten parchant nade mnou?

Právě jsem musela vypadat jako když mi uvízne rybí kost v hrdle.

Ani jsem nedýchala, něco těžkého bylo nade mnou. Ozval se rámus. Na druhé straně, kde většinou stávali lidé ve frontě než na ně dojde řada, spadla dotyková obrazovka.

Teď jsem se vážně začala bát.

Posunulo se to blíž.

Pokud je nade mnou, proč...proč nejde za tím hlukem dozadu? HUŠ, běž za nimi, já jsem kost a kůže! Na mě si moc nesmlsneš ty černá zubatá zrůdo.

Začaly se mi klepat ruce, nemohla jsem se přinutit uklidnit, tím spíše, když se xenomorf naklonil nad pás jako by si chtěl vzít ze stojanu cigarety, které měly prodavačky po pravé straně v zásobníku.

Klidně bych mu i připálila ale nebyla jsem typ co kouří a žel bohu, neměla jsem kuřáky příliš v lásce.

To však nevysvětlovalo proč šel za mým hlasem, dokud jsem neviděla jeho známku na krku houpat se mi de fakto před očima, aniž by mě pod pultem viděl.

Dva černé plíšky se pomalu ve vzduchu otáčely a na jedné z nich byla římská číslice II.

Byl to Bee.

Vážně mě našel! Sledoval mě, vyčenichal, čekal, nehodlal se mě vzdát. Zvláštně mě to zahřálo u srdce. Chtěla bych vidět jiného chlapa v téhle situaci, který by se na mě nevybod a nezachránil si vlastní zadek. Bee se mě ale nevzdal, měla jsem chuť vyskočit a obejmout tu černou zrůdičku kolem krku ale na místě mě držel strach z toho co by pak se mnou udělal.

Unesl by mě do jiného domu? Potrestal by mě? Nebo mě teď dokonce lovil? Byla to možná i část jeho hrdosti, která nechtěla nechat kořist uniknout? A nyní místo toho, aby šel po ostatních zamířil za mým pachem. Muselo tam tedy nějaké pouto být.

Ale počkat, pokud on byl tady, kdo tedy byl vzadu? Pak mě to trklo.

Oni byli dva!

Nehýbala jsem se z místa a nevěděla pro co se rozhodnout. Měla jsem se vzdát? Vystrčit prstíky a omluvit se? Pak by mě možná Bee odnesl a místo, aby ostatní napadli dva xeno byl by to jen jeden a sním by si možná poradili.

Ne to byla blbost. Bee tu byl kvůli mně, alespoň tak mi to našeptávalo mé druhé já, kterému to zvrácené pomyšlení dělalo dobře. Nechtěl je ale MĚ.

Pokud tím ale odvedu jeho pozornost od Bada, udělám to.

Protáhlá hlava nade mnou začala čichat.

Rozruch vzadu ho nijak nevzrušoval ani když kolem proběhl jeden z mužů a proskočil rozbitým oknem ven.

Neznámý xenomorf nelidsky zařval a skočil na vysoký regál, který se rozkýval jeho vahou a s hlukem spadl a přimáčkl pod sebou dalšího přeživšího.

Všechny věci se z polic vysypaly a muž na zemi zavalený krabicemi od rýže začal skučet bolestí, jak mu těžká konstrukce zatížila hrudník. Neměl však šanci, nejen že by ostatní siláci celý regál nezvedli také neměli čas, protože se na ně xenomorf z vrchu vrhl.

Bud stačil uskočit a odkutálet se pryč ale ten vetřelec se vztyčil před tím nejpomalejším a uchopil ho v pase jako gumovou hračku.

Agresivita roky stlačená v jeho velkém těle se natlakovala jako parní hrnec a začala syčet.

Chlap se vzpíral ale proti tvorovým nestvůrným pařátům byl jako myš proti tygrovi.

Xeno mu zaryl prsty pod žebra a druhými chytil jeho stehno a trhl směrem od sebe.

Kůže povolila, šlachy se roztrhly a na zem vystříkla krev. Přeživší byl na dva kusy tak rychle jako když roztrhnete papír. 

Slyšela jsem výkřiky děsu i agónie a to mi projelo tělem jako nějaký elektrický impulz, byl čas jednat.

„Bee...“ zašeptala jsem nejistě, aby se nevyděsil a neroztrhal mě na kusy. Poté jsem vykoukla zpoza pultu.

Byl tam, tyčil se na pásu shrbený k místu, kde mě cítil jako velký ještěr.

Než po mě však stačil hmátnout, natáhla jsem ruce i tělo a objala ho kolem krku. Ani se nehnul, jen dlouze zasyčel. Pokud by mě lovil, už by mi dávno utrhl hlavu ale nehnul se.

Nejspíše se mu líbilo moje teplo, to jak jsem se k němu tiskla jako k zaběhnutému psovi.

Chtěla jsem rozptýlit jeho myšlenky a upoutat ho k sobě a tak jsem se mu tváří otřela o krk, nečekala jsem však, že jeho reakce bude tak silná.

Bee byl napjatý ale jakmile jsem byla u něho tak blízko, jeho zlověstné syčení se změnilo v něco jako hrdelní chrčení.

Náhle se odtáhl a já zadržela dech. Bee přitiskl své čelo na mé a začal se tak o něho třít.

„Bee, to jsem já...“ uklidňovala jsem ho a vypadalo to, že to zabírá. Jeho drápy se sevřely kolem mého ramene jako by mi říkal: nikam už nepůjdeš.

Ty ostré špičky se mi zarývaly od kůže ale mohlo to být daleko horší, nejspíše si neuvědomoval svou sílu, dokud jsem nesykla bolestí. Jeho stisk mírně povolil ale otírat se mi o čelo nepřestal. Bylo to až dojemné u někoho tak strašlivého.

Vzadu z obchodu se najednou ozval výstřel a ihned na to hlasitý výbuch, který otřásl celým supermarketem jako když v mrazáku vybuchne vojenský granát.

Oslepilo mě bílé světlo a tlaková vlna mě odmrštila tvrdě na zem.

Když jsem se probudila, hlavu jsem měla položenou na dlaždicích a podle nepříjemného zápachu a kouře hořelo. Slyšela jsem jak plameny praskají a o chvíli i jak šlehají do výše a olizují strop. Pet lahve se kroutili jako tanečnice flamenga a voda, která z nich unikala syčela a plast se škvařil. Téměř bych přísahala, že slyším bouchat popkorn ale spíše mi zvonilo v uších.

Snažila jsem se vzpamatovat ale kouř mě štípal v očích až začaly slzet.

„Sakra,“ zamručela jsem těžce a musela je na chvíli zavřít, štípalo to.

Postavila jsem se na lokty a přivřenýma očima skrze řasy se rozhlédla kolem  po tom žhnoucím pekle.

Naštěstí se hned rozezněl pronikavý alarm a s ním i požární systém, který mě začal kropit vodou a bojovat s ohněm, což chvíli jistě potrvá.

„Bee kde jsi?“ začala jsem kašlat, musela jsem ven ale jeho jsem nikde neviděla. Možná ho oheň vyděsil a utekl ale proč mě nevzal sebou? Jeho tělo ale nikde neleželo.

Můj omámený mozek zahlédl pohyb kdesi vzadu. Něco mě tam táhlo, nechtěla jsem tam Beea nechat napospas ohni. Byla to sice zrůda ale on by pro mě šel i do pekla. Musela jsem se vážně zbláznit, když jsem si stoupla a rozeběhla se za ním.

Co to dělám? Vážně dělám takovou blbost?

Oheň šlehal všude ale ledová sprcha tomu dost pomáhala a tak jsem si dala ruce před obličej a proskočila hradbu ohně, která stravovala vše poživatelné od preclíků až po kočičí žrádlo. Prostě vše co se mu namanulo.

Měla jsem pár ohořelých vlasů ale ty dorostou. Nakonec jsem zapadla za igelitovou plentu, která dělila obchod od prostorného skladu. Ten se zdál netknutý.

Byla tam tma, jen průhlednou clonou pronikalo dovnitř trochu světla za mými zády, že jsem alespoň rozeznala regály nebo ještě zabalené palety fólií.

Vše bylo strnulé když se mezi zbožím, pohnul nějaký stín.

Už jsem na Beea chtěla promluvit, když mi někdo zacpal rukou ústa dost silně, aby ze mě nevyšla ani hláska.

„Tiše, nebo nás uslyší,“ zašeptal mi do ucha mužský hlas. Můj mozek vyhodnocoval situaci jako velice starý počítač ale znervózňovala mě krev, kterou jsem cítila a kterou měl podle hlasu Bad na ruce u mého nosu.

Když jsem mlčela, pomalu ji dal dolů a zatáhl mě do většího stínu na sebe navršených palet.

Xenomorf chodil okolo jako žralok cítící čerstvou krev ale pak prošel do druhé části skladu skrze plastový závěs.

Netušila jsem co teď mám dělat, nechtěla jsem tu Beea nechat ale nemohla jsem ani Badovi říci, že chci pomoct zrůdě, která povraždila ostatní. Sakra situace.

Takhle to teď alespoň vypadalo, že jsem přišla pomoct Budovi, oddechla jsem si.

„Co to bylo sakra za výbuch?" zeptala jsem se a ohlédla na zlatě ozářenou stěnu v obchodě, která vesele plápolala skrze igelit za našimi zády.

„Ten černej zmetek nás napadl, chtěl jsem ho nějak rozptýlit a tak jsem střelil do plynové bomby co měli připojenou ke grilovacímu pultu a trochu to bouchlo. Ta zubatá potvora u toho byla dost blízko, ale nevím zda ji to zasáhlo nebo jen zlámalo hnáty. Alespoň Jimmy a Herb stihli utéct. Já chtěl ještě popadnout dva batohy, když jsem to zahlédl a šel po tom. Nemůžu uvěřit, že je to tak odolný jako by měl tu kůži z karbynu. Mimochodem jsem rád, že jsi v pořádku," objal mě kolem ramen jednou rukou.

Nemělo to právě ten přátelský efekt v jaký jsem doufala, nijak mě to neuklidnilo.

„Co budeme dělat?“ zašeptala jsem jak nejtišeji to šlo a snažila se improvizovat i když mě bolela hlava a z mikiny mi odkapávala voda jako vodníkovi ze šosu a to jsem nemluvila o nevolnosti jako bych byla tři hodiny na kolotoči.

„Mám super plán,“ sykl Bud směrem ke mně, viděla jsem jen jeho ostrou bradu a zvlnění rtů. Vpředu najednou něco spadlo co upoutalo naši pozornost, oba jsme poslouchali, jak ve vedlejší místnosti xenomorf bloudí jako náměsíčný přízrak a hledá do čeho se zakousnout nebo nějaký otvor, jak se dostat ven.

Z mého pohledu to vypadalo jako chladírna pro řeznictví. Asi cítil krev a maso a to ho přitahovalo.

„Jakej? Ale ať řekneš cokoliv mám lepší. Co odtud rychle vypadnout? To je nejlepší plán jak si zachovat hlavu na krku a vnitřnosti v těle.“

„Vidíš tamty ty velké kovové dveře vzadu?" zeptal se mě Bud a kývl hlavou k průchodu, kde předtím vetřelec zmizel a teď se tam někde potácel. Vůbec se mi nelíbilo kam to směřovalo.

„To ho mám jako zavřít do mrazáku?" vykulila jsem oči. To si musel dělat legraci.

„Stačí když ty dveře otevřeš a schováš se za nimi a až vejde dovnitř, tak je za ním zavřeš a zajistíš, aby nezdrhnul ven. Při troše štěstí se nikam nedostane a za pár hodin tam umrzne, když mu dáme trochu ochutnat Antarktidu. Bude jako zmrzlá treska."

„A jak ho tam asi dostanu ty chytráku?"

„Proplížíš se tam, otevřeš dveře a ostatní nech na mě. To je všechno co po tobě chci."

„Nějak se mi to nelíbí, je to moc riskantní Bude, když se to nepovede, zabije mě i tebe. Stojí ti to za to?" snažila jsem se ho přemluvit a dát do svého hlasu zoufalý tón.

Bud mlčel, nejspíše to zvažoval a já zajásala.

„Mrtvol už tu bylo dost, mám strach..." zašeptala jsem mu do ucha ještě úpěnlivěji a zatahala ho za ruku. Cítila jsem že se s ním dá mluvit, jen se přes jeho vojenský výcvik dostat.

Nejspíše teď přemýšlel, jak xenomorfa přelstít ale naše šance nebyly nijak vysoké. Proti nám mělo to zvíře daleko lepší předpoklady třeba instinkt zabijáka, i když k tomu už jsem se taky dopracovávala.

„Připrav se na to, že venku jich pár bude,“ řekl mi na rovinu, „oheň je nejspíš ještě drží venku ale pokud se odtud máme dostat, nesmí nám nic být v patách, musíme si to co nejvíce ulehčit. Musíme se ho zbavit."

Sakra asi jsem nebyla tak přesvědčivá jak jsem si myslela.

Nebylo v tom jen tohle, to jsem tušila. Bud se chtěl pomstít za ostatní a já se mu ani nedivila. Vetřelci měli na svědomí už tolik životů.

„Na, vezmi si tohle, umíš s tím zacházet?" vnutil mi do ruky středně velkou pistoli, doufala

jsem že je alespoň nabitá.

Stiskla jsem mu ruku na znamení že ano.

„Fajn teď ho musíme nějak nalákat sem zpátky do skladu. Dostaň se k té plachtě a snaž se schovat co nejblíže průchodu. Přilákám ho. Pak už víš co máš dělat." 

V tu chvíli jsme se rozdělili. Já se plížila ve stínech směrem k té syčící bestii a kryla se paletami a konstrukcemi obřích ke stropu vysokých regálů, nakonec jsem si dřepla za vysokozdvižný vozík a nezbylo mi nic jiného než napjatě čekat.

Bud chvíli čekal a nechal mi náskok a pak vzal do ruky láhev nějakého alkoholu, kterou vydoloval mezi novým zbožím a napřáhl se k hodu ale zafungovala náhoda a v obchodě znovu něco bouchlo.

Z vedlejší místnosti to začalo zuřivě syčet jako roj včel a vetřelec se prosmýkl zpátky do skladu hledaje původce toho zvuku.

Byla jsem napjatá když prošel kolem vozíku, kde jsem byla skrčená. Mohla jsem se ho pokusit střelit a ukončit to ale byla tu vysoká možnost neúspěchu.

Spolu s velkým xeno jsem cítila i spáleninu, nejspíše ho výbuch a plameny přeci jen trochu poškodili. Chudák Bee. Ale mohl to být také ten druhý.

Jako velký ještěr se nořil skladištěm a větřil ve vzduchu, jakmile byl však dostatečně vzdálený proklouzla jsem opatrně vedle.

Popadla jsem kliku mrazáku. Namrzlá západka povolila a já otevřela dveře dokořán a schovala se za nimi.

Chlad pronikl ven v bílých chuchvalcích mlhy, budilo to dojem jako by zevnitř měl vejít nějaký hybernovaný super hrdina, který by se už sakra měl probudit a začít něco dělat.

Čuchni si jsou tam rybičky, lákala jsem ho v duchu, protože jsem je opravdu cítila. Ale vetřelec se rozhodl nespolupracovat, chlaďák ho nijak nezajímal, zato lidská vůně ano a tu cítil tam, kde byl. Bud se musel stále tiše přemisťovat tak, aby se neprozradil.

Xenomorf si dával načas jako stopovací pes, který štve raněnou kořist před sebou.

Jako velká tmavá silueta chodil z místa na místo, skočil z palety na paletu. Vypadalo to beznadějně a adrenalin i nervozita stoupala.

Bud však zachoval chladnou hlavu a dostal se co nejblíže ke mě. Poté natáhl ruku a hodil to láhev přímo dovnitř mrazáku, kde se roztříštila.

Vydalo to hezký zvuk rozbíjejícího se skla, který nešel přeslechnout.

Xeno to zaregistroval a během dvou vteřin ho ozářilo světlo z mrazáku nechávaje na jeho lesklé kůži matnou jinovatku, jak se opatrně a nedůvěřivě sunul dovnitř.

Schovaná za silnými ocelovými dveřmi jsem neviděla vůbec nic a tak jsem vykoukla zpoza dveří a sledovala jeho ocas, jak se klikatí po podlaze jako had.

Musel tam být celý, jinak bych mu ho tam přivřela, což by asi nepřehlédl. No tak běž...

Xenomorf postupoval dopředu dokud i ostrý bodec nezmizel uvnitř a pak jsem prudce dveře na jeden nádech zabouchla a ohnula kolmou páku směrem dolů.

Povedlo se, oddechla jsem si, otřela zpocené čelo a zhluboka vydechla.

Do dveří za mnou něco těžkého narazilo. Vetřelec se snažil dostat ze svého vězení ven, silné stěny propouštěly jen minimum zvuku ale dokázala jsem si živě představit jak zuří, škrábe a syčí.

Promiň Bee, dodala jsem v duchu a na termostatu nastavila tu nejvyšší možnou teplotu mrazu pohybující se pozvolna k -40 stupňům Celsia.

„Bude, hotovo, je tam uvnitř," zavolala jsem a šla do tmavého skladiště skrze plentu.

„Dobrá práce. Fajn teď bychom měli zmizet zadními vrátky."

Snažila jsem se pátrat po jeho hlase, protože tam byla velká tma a když jsem ho konečně našla, stojícího u nakladače, čas se pro mě zastavil.

Za Budovými zády se pomalu vztyčila postava převyšující ho nejméně o další metr. Než jsem stihla vykřiknout a varovat ho, sám poznal že není něco v pořádku. Asi cítil, že za ním něco stojí a pokusil se i s pistolí otočit.

Vetřelec byl však rychlejší. Napřáhl se a sekl Buda drápy do hrudi!

 


 

Zase jsme se o kousek posunuli v honbě za životem a smrtí.

Bud měl pravdu, ano, venku na ně jistě něco čeká ale záchrana to není, jak se právě přesvědčili.

Výbuch v supermarketu jistě přitáhl nechtěnou pozornost a ohýnek už pomalu doplápolal. Ti dva jsou tam uvěznění v pasti jako myši na papírové loďce.

Bud je raněn, jak si Wanda poradí s dalším vetřelcem? Jak to celé dopadne?

 

Ještě poznámka: Karbyn je nově vytvořená zatím nejsilnější slitina na zemi a je 40 x tvrdší než diamant.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 7. 04. 2017 - 22:33 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.