Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

10. Kapitola - Nový domov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 10

Nový domov

 

„M...Merry?“ vydechla jsem nevěřícně a holčička se šmouhou na tváři ke mně zvedla svůj bledý obličejík.

Je to vůbec možné?

Málem jsem se rozplakala z toho, že je naživu nebo možná jsem to chvíli vydržela než jsem přestala dělat tvrďačku a začala brečet jako želva. Klekla jsem si na zem a začala ji pevně objímat.

„Ty žiješ, Merry, díky bohu,“ opakovala jsem dojemně stále dokola, až mě pálily slzy v očích a já je nestačila prsty utírat.

Škoda že mi nikdo nepodal kapesníčky, teď bych je upotřebila.

Třela jsem si šťastně svou tvář o její a Merryjiny malé ručičky mě držely kolem krku a nehodlaly se jen tak rozpojit, stejně jako ty moje kolem jejího malého tělíčka.

Holčička na sobě měla dospělácký svetr, jehož konec tahala jako příliš dlouhé šaty po zemi. Vypadala dobře a v pořádku, nezraněná.

„Ráda tě vidím,“ popotáhla Merry a snažila se mě umačkat. Musela jsem vzdát hold tomu, že ona neuronila ani slzičku, zatímco já vypadala jako při sledování nějaké romantické telenovely.

„Už tě neopustím, nemusíš mít strach,“ šeptala jsem jí do vlásků a pak jsem se od toho plavovlasého andílka odtáhla a zkoumala, zda nemá ve tváři nějakou újmu ale tváře měla stále baculaté a zdravě růžové.

„Jak...“ začala jsem ale Merry na někoho za mými zády zamávala.

„Sid mě zachránil, Side!“ zavolala na něho a já vstala a otočila se.

Dveře do kanceláře byly tentokrát otevřené a v nich mezi sebou hovořili dva muži. Toho jednoho už jsem viděla prve dole a ten druhý mi byl nějak povědomí.

Ale odkud?

Snažila jsem se zamyslet a pak mi to došlo, ten chlap byl ve skupině, ke které jsem se přidala než mě našel Bee. Byla to zvláštní směsice chlapa, punk stylu a zapřísáhlého drsňáka s hlavou vyholenou do šachovnice, z čehož už mu ty rádoby bílé čtverce pomalu začaly obrážet strništěm. Všechno doplňovala neodmyslitelná kožená bunda se znakem místního gangu, tetování na předloktí a šmrncovním silným stříbrným řetězem kolem krku.

Sid byl všechno možné jen ne hodný hoch, proč jsem měla tedy pocit, že tady tomu velí takový idiot s Napoleonským komplexem? Z toho co jsem si pamatovala, jsem ho akorát viděla se vystrašeně krčit u ostatních v hloučku.

Vážně nepochopitelný paradox.

Nemohla jsem mu ale upřít, že tu našel pro ostatní bezpečné útočiště. Usmála jsem se tedy přátelsky na přivítanou.

„Side, Wanda je tady, víš jak jsem ti říkala, že mě schovala do auta než jsi mě našel ty,“ Merry k němu přiběhla a radostně rozhazovala rukama jako malý indián, aby si jí vůbec všiml.

Muž shlédl dolů, rozcuchal holčičce vlasy a vzhlédl ke mně, bohužel ten pohled nebyl ani za mák příjemný.

Můj úsměv mi odumřel na rtech, když se ke mně přiblížil a jeho těžké okované boty dupaly po podlaze jako by ke mně přistupoval obr.

Obr? Čeho se vlastně bojím? Když zadupu já s křikem uteče do díry, dodala jsem si odvahy.

Sid však tentokrát nevypadal nijak ustrašeně jako předtím, v očích se mu zračilo něco nebezpečného, že by šílenství? Nejspíše to, že tu měl všechny pod palcem.

Šéfovat bandě zraněných lidí nebylo nic moc ale budiž. Snažila jsem se úsměv ještě na chvíli nuceně udržet.

„Ta ženská která se pro tebe nevrátila?“ zavrčel Sid k Merry a probodával mě pohledem, cítila jsem jak se do mě strefuje více pohledů z různých stran.

Bylo to sakra nepříjemné jako osina v zadku.

Cože? Z čeho mě tu chce jako obviňovat? Vykulila jsem nevěřícně oči a potlačila vztek, který rezonoval v celém mém těle.

„Chtěla jsem se vrátit,“ vyhrkla jsem a zaťala pěsti, „a vrátila jsem se ale Merry už tam nebyla, snažila jsem se ji najít.“

„Kdyby čekala na tebe, už by byla dávno mrtvá,“ odfrkl si ten parchant pohoršeně a mě se sevřelo srdce nespravedlností, kterou na mě chtěl hodit. Vždyť jsem za nic nemohla, sama jsem byla v ohrožení života a jen tak tak vyvázla. Chtěla jsem mu jednu vrazit.

„Já jsem se o ni starala celou dobu, zatímco si dobře pamatuju, že ty jsi utekl s ostatníma jako krysa,“ oplatila jsem mu to, i kdybych na sebe měla přivolat hněv ostatních. Bylo mi to jedno.

Několik lidí něco zamumlalo, těžko říci, zda souhlasili s ním nebo se mnou.

Sid se nehezky zamračil, sjel mě pohledem, pak se obrátil, zmizel v kanceláři a zabouchl za sebou hlasitě dveře.

Přeživší po mě a holčičce ještě pár vteřin pokukovali než se začali věnovat svým věcem.

Super uvítání! Díky SIDE! Ty vážně dokážeš člověku ulehčit ty zasranej imbecile.

Jen jsem tam stála a nevěděla, co si myslet. Takové obvinění jsem si nezasloužila. Po tom co jsem prožila a on pak klidně zabouchne dveře?

To jako vážně? Tak to tedy ne, to se chlapeček přepočítal.

Měla jsem toho právě dost. Vrhla jsem se ke dveřím, popadla kliku div jsem ji nevyrvala a rozrazila dveře, vtrhla dovnitř a zase zabouchla. 

Měla jsem na něho vztek a on se přitom klidně rozvalil na židli jako bych tam ani nebyla.

„Tak hele, nebudeš mi bouchat dveřmi před nosem, když jsme ještě neskončili,“ ukázala jsem na něho prstem plným obviněním.

Siď se na mě podmračeně podíval svýma skelnýma očima, takovýma, které má každý chlap po Silvestru a nehnul ani brvou.

Ignoroval mě záměrně?

„Už jsme domluvili,“ odsekl hrubě, „a teď vypadni, mám dost jiný práce než se tu hádat s šílenou ženskou,“ mávl rukou a hodil nohy na stůl v kovbojském stylu a to bylo vše. Evidentně se chtěl zabývat nicneděláním a jen mě odbýt. 

Pohlédla jsem na ty jeho špinavý křusky jako by to byl červený prapor, kterým mi míhá před obličejem. Rty se mi stáhly do pevné linky.

Tak Wando, právě ti bouchly saze, ale nezapomeň, že tu s ním pak musíš být, tak to zas tak neposer, varoval mě můj vnitřní hlas ale v tuhle chvíli jsem ho odsunula až na druhou kolej a pěkně si našlápla dopředu.

Moje boty taky dokázaly pěkně dupat až vrzala podlaha.

„Jak mě tu můžeš z něčeho obviňovat ty hajzle, na rozdíl od tebe mám pořezanou nohu, vyrvané vlasy, modřiny, naražená žebra a možná i slabý otřes mozku a ty si tu sedíš v teple a ostatní ti kryjou tvoji prdel, to je postup v kariéře,“ spustila jsem a nebrala si žádné srvídky.

Fajn Wando, už jsi to posrala ale zkus se ještě ovládnout.

„Děláš mi tu kázání jako moje matka?“ zavrčel sarkasticky ale stále klidně. Urážky pro něho byly asi jako chleba s máslem k snídani pokud přihlédneme k tomu, kde se celé ty roky pohyboval.

„Jo to sakra dělám,“ zatnula jsem pěsti do dlaně až jsem myslela, že mi poteče krev.

„Závidíš mi snad, že jsem dal tuhle skupinku dohromady? Že jim našel bezpečné místo? Pokud se ti to nelíbí, tak můžeš jít, nikdo tě tu nedrží v opačném případě drž hubu a dělej, co ti říkám.“

Už jsem se nadechovala k další odvetě ale zarazila jsem se, něco mi říkalo, že by mě odkud mohl i vyrazit a já se ven vrátit nechtěla, zvláště když zanedlouho bude tma, navíc 

řvát na chlapa, který je schopný všeho taky nebyl právě dobrý nápad. Určitě měl všude poschovávané nože a já neměla ani otvírák na konzervy.

„Fajn, ale pro příště si ty kecy odpusť, všichni jsme na stejný lodi,“ hodila jsem po něm nevraživým pohledem a vyrazila ke dveřím než z té místnosti udělám třísky a z něho jiskru na podpal.

Někdo však z druhé strany otevřel první než jsem stihla sáhnout na kliku.

„Šéfe, vypadá to...“ kluk se zarazil v půlce věty a rychle ustoupil stranou, protože jsem kolem něho prošla jako harpye a nechala dvojici v kanceláři.

„To bylo na ženskou slušný," podotkl za mnou čísi hlas.

Rychle jsem se otočila a viděla, že vpravo od dveří stojí muž, od pohledu voják tím sympatickým způsobem, navlečený v maskáčích a docela padnoucím khaky tričku a černé vestě.

„To měl být kompliment?" nadzvedla jsem překvapeně obočí, zatímco se muž odlepil od zdi o kterou se opíral a napřáhl ke mě svou ruku. Jo, byl docela pohlednej ale pokud si myslel, že mu skočím do náruče jako vyděšená chudinka tak to se spletl.

„Možná, major Bud O'connell," představil se, sálala z něho autorita stejně jako z jeho svalnatého hrudníku, „vedu tu výpravy ven za zásobama, už jsme se viděli předtím dole."

„Voják," podotkla jsem suše a vztek ze mě rychle vyprchával ale váhala jsem jeho ruku přijmout.

„Nedůvěra hm? Příště budu raději mlčet," zazubil se, stáhl svou ruku a pak si obě založil na hrudi.

„Ne v tom to není, jenom, připadáš mi jako někdo s rozumem v hlavě, vojáci dokážou lidi organizovat, hodil by ses líp na Sidovo místo, kdokoliv by se na to hodil kromě něho," pohodila jsem hlavou k zavřeným dveřím.

Bud se ušklíbl, „ale potíž je v tom že nikdo nechce," udělal prstem kolečko ve vzduchu znázorňující tak celou místnost.

„A ty majore?" naklonila jsem hlavu mírně na stranu v očekávání jeho odpovědi.

„Ne, promiň holka. Já ho raději usměrním a zasáhnu v případě nějakýho omylu ale je lepší když budou civilisti věřit někomu koho znají, já nejsem místní a cítím jejich nedůvěru," řekl mi to přímo, jak jsem od vojáka očekávala a ten přístup se mi zamlouval. Usmála jsem se.

„Nejspíš máš pravdu, kdo vlastně jsi? Voják z povolání odhaduju z nějakýho velkýho města?" sklouzla jsem pohledem na jeho uvolněný postoj.

„Přiletěl jsem z Oklahomi na bratrův pohřeb, nečekal jsem ale že těch pohřbů bude o trochu víc. Kapitán mi dal týden, ještě mi zbývají tři dny," podíval se na své hodinky, "pak mi zkrouhne plat, mám mu totiž jako přítel podávat vyznamenání na přehlídce. To už bych se vážně měl nechat sežrat než se nakrucovat v naškrobený uniformě. Ten límeček je hroznej a ještě lepší je když tě okukují generálové a další hlavouni jako by ti vyrostla druhá hlava."

Musela jsem se usmát, ten muž byl výžně smysl pro humor to se musí nechat. Vojáci měli výhodu, byli na takové situace stavění a připravení, evidentně neztrácel dobrou náladu ani v tomhle pekle, což bylo dobře. A pak že jsou vojáci suchaři.

„Měl by sis to ještě rozmyslet, uniforma by ti slušela," můj úšklebek prozrazoval sympatie a měla jsem pravdu, jeho krátké hnědé vlasy ala ježek a pár malých jizev na tváři mu dodávalo jakési hrubší přitažlivé kouzlo. Nebyl mladý ale ani starý, tak akorát.

„No, možná to ještě zvážím, tak jako tak tě tu vítám."

„Jmenuji se Wanda," osmělila jsem se a tentokrát jsem já k němu natáhla ruku a on ji přijal. Potřásli jsme si. Měl pevný stisk. Toť k formalitám.

„Wanda, fajn. To si budu pamatovat." Bud zvedl dva prsty v náznaku zasalutování a odešel pryč.

Poté už mi nikdo nevěnoval pozornost jen Merry, která čekala jak to všechno skončí.

„Tak co? Je všechno v pořádku?" zeptala se mě a já přikývla, neměla jsem ráda lži ale tohle bylo překvapivě lehké. Naštěstí to holčičce stačilo.

„Pojď musíš mít hlad," chytila mě za ruku a odvedla stranou do malé kuchyňky, kde jsem nám nalila z ohřáté konvice čaj a rozdělala nějaké sušenky z obalu.

Posadili jsme se ke stolku, já jsem se spíše do židle svezla a pak sebou trochu trhla, jak mě zabolel namožený klín, což mi připomnělo, že Bee je tam někde venku.

„Bolí tě něco?" strachovala se o mě moje malá společnice.

„Ne, jen...jsem trochu unavená."

Sakra já se tu ještě naučím lhát, říkala jsem si nevěřícně a zastyděla se za sebe. Lhát dítěti, co horšího ještě dokážu?

Když se moje svaly trochu uvolnily, dopřála jsem si pořádný doušek horké tekutiny, která mi popálila hrdlo ale já si to i tak vychutnala.

„Jak dlouho už tu jste Merry?" zeptala jsem se abych zapředla rozhovor a snažila se přitom odpočívat, konečně po všech těch hodinách strachu jsem mohla vypnout.

Merry těmi drobnými prstíky si hodila do čaje kostku cukru ve tvaru srdíčka, zacinkala lžičkou o šálek a pak se usmála.

„Asi dva dny. Sid nás sem přivedl těsně ráno kdy vyšlo slunce, všichni jsme se snažili spolupracovat, staráme se jeden o druhého a ven vycházejí jen někteří pro nutné zásoby. Je tu docela dobře, dokonce funguje i topení a teplá voda."

„Zprovoznili jste i sirénu viď?"

Holčička rychle přikývla, „jo, ale Sid ji pouští jen ráno a odpoledne, říká že večer se tu potulují ti divní čerti a tak jsme raději tiše. Ale i tak sem přišlo hodně lidí, bylo nás sotva..." Merry se podívala na svou ručku a ukázala mi všechny vztyčené prstíky.

„Pět? Přišlo vás sem jen pět?"

„Jo, a podívej se teď!" zaradoval se ten andílek a ukázal do místnosti. Shodou okolností tam začal nějaký muž vykřikovat něco o bohu a zachraniteli. Katolíci mi šli vážně na nervy, snažili se v takových chvílích z lidí vytěžit to dobré a kompenzovat jejich strach ještě větším strachem.

„Ďábel nás pokouší, je v každém z nás ale ti venku, ti nás mohou spasit, jsou to naši mesiáši, vydejme se jim a oni se nad námi smilují, jejich láska bude naší láskou. Nechme je nás prostoupit a otevřete jim svou mysl!"

Ten vyhublý chlapík v urousaném kabátu to pronášel s takovým zápalem jako fanoušek Star wars přísahu Darthu Vaderovi.

Lidé se od něho znechuceně odvraceli a já se ani nedivila. Jeho mysl byla zřejmě hodně pokroucená a dost možná se zcela zbláznil, což by bylo pochopitelné. Jeho modré vodnaté oči těkaly po ostatních a čišela z nich maniakální zoufalost. Otřásla jsem se.

„Otevřete jim dveře, vzdejme se, pokloňme se! Oni jsou naše spása! To jediné světlo!"

Tu se rozrazily dveře a do služebny napochodoval Sid, chytil muže za umaštěné klopy a pořádně s ním zatřásl až muži vypadla bible z rukou a rozplácla se na podlaze.

„Dost ty starej blázne, všechny tu vyděsíš, chceš rozpoutat paniku? Nikdo není na ty tvoje bohoslužby zvědavej dědku, tak si sedni a sakra mlč!" náhle ho pustil a dotyčný se skulil na zem, sprostě nadával a hrozil na Sida zdviženou pěstí ale více se neodvážil.

Pozorovala jsem to s velkou rezervou. Měla jsem sice k tomu pouličnímu grázlovy své výhrady a na rande bych s ním nešla ale alespoň si uměl sjednat pořádek. Jistě by mu byl schopen i ublížit ale tím by zničil důvěru ostatních.

Zatímco na mě Merry mluvila, po očku jsem sledovala okolí. Bylo tu několik žen ale převládali muži, staří, zde nebyli vůbec, nejspíše byli dost pomalí a tak byli zabiti mezi prvními ale i dětí se tu zahlédnout moc nedalo. Možná dvě nebo tři.

Snadná kořist, uvědomila jsem si, děti nemají sílu a nemohou se bránit.

Ne, vážně jsem na to nechtěla myslet a tak jsem Merry přerušila zdviženou rukou. „Myslím, že potřebuju na chvíli zavřít oči, dopovíš mi to zítra viď?"

„Jo, to bych mohla, i když mě se moc spát nechce, je teprve odpoledne. Pojď lehnu si s tebou a budu na tebe dávat pozor," prohlásil ten anděl strážný a já se na něho za to unaveně usmála.

O pár minut později už jsem ležela na podlaze ve spacáku, nebylo to moc pohodlné ani měkké ale měla jsem čistou hlavu a nemusela jsem se ohlížet za záda.

Zavřela jsem oči a úlevně jsem vydechla, ale místo kýžených snů i přes velkou psychickou únavu jsem nemohla do říše snů vplout.

Mé tělo bylo sice unavené ale pořád v pozoru.

Poslouchala jsem šeptání, šoupání nohou a další všední zvuky ale spánek nikde.

Marně jsem tedy přemýšlela co bude zítra. Vichřice už nejspíše polevila, protože se už žádné bouchání z venku neozývalo.

Všichni ti chudáci okolo vypadali depresivně, někteří se stranili ostatním jako by byli sami v jiném světě. Hlavu měli skloněnou a hypnotizovali podlahu ve vlastních trýznivých myšlenkách, když přišli o celou rodinu a doufali, že je někdo zachrání a svět nad nimi nezanevře nebo naopak, přemýšleli proč je xenomorfové nezabili také.

Byli jsme všichni jako vyhnanci z ráje, kterým před nosem bůh zavře vrata a vykopne je tou svou velkou nohou ven.

Ale pomoc nepřijde. Já to věděla ale nechtěla jsem to nikomu říci, protože naděje je držela při životě tak pevně jako realita namazaná medem a přitisknutá k duchovnímu světu plného fikce.

Až teď jsem si mohla konečně trochu srovnat myšlenky a roztřídit je do pomyslné kartotéky.

Vystrčila jsem ze spacáku ruku, ohnula ji v lokti a položila na ni hlavu. Připadala mi neskutečně těžká, jak pytel zlata ale nebyly to cennosti spíše starosti, každá myšlenka vážila jako zatracená lesklá ryzý cihla.

Co bude zítra jsem opravdu netušila ale věděla jsem, že jsem chtěla přežít a pokud se mi to podařilo do teď, co mi zabrání...

Dobře, nebyla jsem to vždycky já, kdo mě dostával z maléru, mohla jsem poděkovat mému nestvůrnému kamarádovi, který se teď honil za zábavou někde venku nebo jako stín obšlapoval kolem služebny.

Co teď asi dělá? Prokusuje hrdla jiným obětem? Hledá mě? Našel si jinou kterou uzurpuje? Honí se za ocasem?

Ah, Bee...

Sice to byl nepřítel, ano, poškrábal mě, pokousal a hm, další jiné věci ale kdo ví proč jsem mu nepřála nic špatného. Nebyla jsem nijak pomstychtivá, možná jsem za těch pár dní trochu zdivočela jako domorodec z Jurského ostrova ale stále jsem měla své hodnoty. Za to, že se o vás někdo stará a hlídá vás mu přeci nemůžete nadávat a trhat mu hlavu i když by to zde nikdo nepochopil a tak jsem raději svůj příběh nikomu neřekla.

Navíc co bych asi komu vyprávěla? Hele užila jsem si s vetřelcem. Jo byl to drsný sex jaký jsem ještě nezažila a do kategorie zážitků bych ho dala někam nahoru?

Vážně super jízda, nechceš to taky zkusit?

Když jsem si však vybavila, jak mě jeho tělo tisklo tvrdě k podlaze, jak jeho boky narážely do mé kůže a jak jsem s dychtivostí přijímala jeho mohutný penis, stáhl se mi klín touhou, což mě samotnou překvapilo. Zastyděla jsem se.

Tváře se mi rozpálily, raději jsem si přitáhla konec spacáku až k nosu.

Zatraceně, ten xeno mě nenechá být ani tady.

Sama na sebe jsem se zamračila a snažila nevnímat to protivné šimrání tam dole jako by ho mé tělo chtělo znovu. Znovu to otravné otírání, ty nudné pohyby, děsivé syčení a drápy bolestivě zaseknuté v mé kůži, zatímco mi slintal na krk.

Jsi blázen?? Už se vzpamatuj Wando!

Napětí v klíně se ještě více zintenzivnilo.

Zatnula jsem pěsti, abych to nutkání v mých dolních partiích překonala a překulila se na bok. Ty jsi vážně špatná holka Wando, nad kdejakým chlapem ohrnuješ nos, že není dost dobrej a zabiják z jiný planety ti vyhovuje? Ještě aby měl kravatu a v peněžence pořádnej

balík co?

HAHA. Vážně k popukání.

Nakonec jsem přeci jen usnula plná výčitek ale zanedlouho mě probudilo zvláštní světlo a to jak se Merry vedle mě pohnula, jelikož se ve spánku přitiskla ke mě jako medvídek k medvědici. Rychle jsem otevřela oči, protože jsem si myslela, že jsme v ohrožení a že se jedna nebo víc těch bestií prokousala dovnitř.

Jenže v místnosti bylo hrobové ticho, jen na východní zdi svítila červená žárovka, která vrhala své světlo na celé ležení.

„Co se to děje?" pootočila jsem se a Merry si dala ukazováček na rty.

„To je výstraha, ti nahoře nám hlásí co se venku děje. A když svítí tohle světlo, tak to znamená, že těch čertů je venku okolo hodně a my máme být raději tiše," pošeptala mi tichounce jako víla, která hlídá vaše sny.

Dala jsem tedy na její radu a snažila se znovu usnout.

 

*****************************************************************

 

Další den jsem se začlenila do provozu naší základny. Aneb úkol dne: jak dnes přežít když se mi do zad zavrtává Sidův nepříjemný pohled.

Otvírala jsem konzervy, obvazovala raněné, dezinfikovala jejich rány a roznášela jídlo.

Prostě vše co se dalo udělat s maximální ochotou, přestože na vás ostatní koukali jako byste je chtěli kousnout.

Co to se všemi sakra bylo? Možná to bylo tím, že Sid každých pár hodin na někoho bez příčiny řval, aby podněcoval morálku. Pokud vládne strach, ti nejsilnější drží opratě a ostatní se krčí před bičem.

Jedině já jsem se někoho občas zastala a vysloužila si za to jeho pohoršené zamračení a nějakou tu nadávku a pak tu byl ten kněz, který raději pro změnu mlčel ale hrozil pěstí.

Když jsem později nesla oběd hlídačům, musela jsem vystoupit po schodech až do podkroví, kde u okna stáli dvě židle a na nich seděli muži se zbraněmi v klíně jako profesionální odstřelovači.

Okno bylo na rozdíl od zbytku budovy otevřené, naštěstí tam byla pevná mříž a také dobrý výhled na celou ulici z ptačí perspektivy.

Stejně jsem si ale myslela, že kdyby některý z xenomorfů chtěl, hravě by svým bodcem na ocase, jež by prostrčil mříží, usmrtil minimálně jednoho z nich.

Jeden z mužů měl armádní dalekohled a plnou hubu keců, že je jídlo studené, avšak největší překvapení přišlo až odpoledne a to doslova.

Právě jsem obvazovala rameno ženě ve středních letech a Merry jako malá zdravotnice držela otevřenou lékárničku a podávala mi obvazy, když se v místnosti objevil bílý plášť.

Viděla jsem to jen koutkem oka ale i tak to přilákalo mou pozornost, protože jsem věděla, že zde žádný doktor není.

Moje tvář se lehce pootočila já jsem div nezkameněla na místě.

To není možné...co to do prdele...jak se tu vzal...co tu dělá?

Dobře vypadající muž v okatě čistém oblečení se rozhlížel kolem sebe jako by skenoval každou osobu ve svém dohledu. Ty krystalicky modré duhovky, které se senzoricky zaostřovaly se podívaly i na mě, setrvaly na mé tváři o dvě vteřiny déle než bylo nutné a pak se bez zájmu zase posunuly na další osobu.

Projel mnou chlad až do morku kostí, krev mi ztuhla v žilách a každá krvinka se měnila na zmrzlé krystalky. Co tu ten android dělal? Ať už byl ten důvod jakýkoliv, bylo špatné že se tu objevil. Znamenalo to zkázu, cítila jsem to v kostech.

Žena vedle mě zasténala, aby mě upozornila na své zranění, kterému jsem se přestala věnovat.

Nereagovala jsem, v hlavě mi vyvstávaly ty nejhorší scénáře co by se mohlo stát.

Merry mě zatahala za svetr a já od Adama uhnula očima jako bych se popálila.

„Jsi v pořádku Wando?" zeptala se holčička a já jsem spěšně obvázala pacientce rameno a pomohla jí opatrně do starého kabátu.

Znovu jsem zkontrolovala toho parchanta ale ten jen poodešel o pár metrů dál ke zdi a posadil se na stůl jako by se nic významného nedělo a sledoval okolí jako nějakej blbej turista atrakce v lunaparku.

„Merry, chci po tobě, aby ses k tomu muži nepřibližovala, může být nebezpečný, ten v tom bílém plášti, už jsem ho předtím viděla. Za žádnou cenu s ním nemluv a nechoď k němu," tlouklo mi srdce a nespouštěla jsem androida z očí, bylo mi jedno, zda mě jeho citlivý sluch slyšel nebo ne.

Nenápadně jsem si zkontrolovala svůj nůž, jehož pouzdro jsem měla v kapse kalhot. Trochu vyčuhovalo a tak jsem ho zakryla dlaní a rozhodla se jít přímo za tím bastardem na malý chat.

Bublal ve mě vztekna tu napodobeninu člověka že se tu ukázal, že měl drzost sem vůbec vejít a tak jsem vyrazila, dokud jsem měla stále kuráž mu ten nůž bodnout do srdce a přeříznout jeho hadičky, které ho držely pod tou umělou kůží pohromadě.

Jenže v půlce cesty mě někdo chytil za ruku a otočil k sobě.

„Kam ten spěch holka, mám pro tebe důležitý úkol," zašklebil se na mě Sid, kterého jsem teď vůbec nějak nevnímala, ani jsem netušila, že vylezl z té své jeskyně, kde trávil nejvíce času a postavil se mi do cesty.

„Chlapy, kteří šli shánět jídlo do supermarketu na konci ulice se ještě nevrátili. Půjdeš se podívat co se stalo," poručil mi tvrdě a já mu viděla na tváři, že je to cílené. Ten bastard se mě chtěl zbavit! Asi proto, že jsem si ty jeho kecy nechtěla nechat líbit. Srabe! 

„Posíláš mě na sebevražednou misi?" ohradila jsem se prudce a vytrhla mu svou ruku, „víš co? Ty jsi chlap, běž si to tam zkontrolovat sám."

„Poslal bych tam ty ze shora," ukázal palcem vzhůru, „ale pochybuju, že ty nebo ostatní ženský umíte místo nich používat brokovnici," odfrkl si pohoršeně.

Chceš vidět jak ji dokážu použít? Urvu ti s ní palici a použiju přitom jen jeden náboj.

„Takže raději pošleš ženskou ty slabochu? Fakt hrdinský, co uděláš dáš mi pánev na cestu a sadu kuchyňských nožů?"

Znělo to vážně tak blbě? Jasně že by toho byl schopnej. Nesnášel mě stejně jako já nesnášela jeho.

Vzájemná láska dělá divy.

Škoda že tu nebyl Bud, aby se mě zastal a tohle mu rozmluvil.

„Tak se rozhlídni, všichni tu jsou zraněný, ty vypadáš, že ještě ujdeš, alespoň budeš moct běžet v případě nouze," založil si silácky ruce na prsou jako Goliáš.

Zatvářila jsem se asi jako dvacet metrů velká lidožravá housenka, tak ten zkurvysin chtěl hrát na city? Nikdo jiný jako nemůže? No, možná že to byla pravda, ale to ještě neznamená, že mě takhle klidně před večerem pošle jako záchranou výpravu, ze které se nevrátím.

Ať jsem se ale snažila jak chtěla, za pět minut už mě a ještě jednu nechtěnou holku vystrčil dole ze dveří a já se zase jednou nedobrovolně ocitla na bitevním poli. Ještě dvakrát jsem pěstí zabouchala zpátky na dveře ale Vašo mi řekl jen pár slov lítosti a zavřel okénko. Alespoň to myslel upřímně, když už nic jiného ale to mi fakt moc nepomohlo.

Super.

Tak si jdeme hrát na hrdiny.


 

Konečně se Wanda dostala do bezpečí, máte radost? Máme tu také nové postavy a konečně krásné rodinné setkání s Marry, která je v pořádku. Ta copatá holka bude jednou Wandina smrt.

Tím to ale nekončí, příběh dál pokračuje a smrt odkládáme na dobu neurčitou.

Kromě vší té pohody a mírumilovnou idylku naruší nečekaný host.

 Ano, říkala jsem, že Adam má v příběhu také svou úlohu.

Nic nedělám jen tak, vše má svůj důvod a řešení.

Co má ten sytetik v plánu a proč ze sebe dělá uprchlíka? Je to jeho obraz zábavy dívat se na utrpení druhých? Hmm nechte se překvapit kam to povede.

 A jak to tak bývá ani zde Wanda moc štěstí nemá, asi nasrala tu správnou osobu :-)

Teď ji čeká menší výlet do supermarketu a co se bude dít tam si nenechce ujít v další  kapitole! 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 23. 03. 2017 - 17:52 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.