Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

9. Kapitola - Konečně v bezpečí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 9

Konečně v bezpečí

 

Nějak jsem ztrácela přehled zda je den nebo noc, obě poloviny toho času se prolínaly a čas jako nehmotný společník přestával neexistovat.

Zdál se mi nepříjemný sen a hned zase další, dokud mě neprobudila rána. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že jsem stále na podlaze chodby. Tma poněkud ustoupila ale byla jsem tam sama.

Venku ještě doznívala bouře, jak vichr tlačil déšť do oken ale nehřmělo nebo jen vzdáleně.

Nehledala jsem svého nestvůrného milence, protože bych ho stejně nejspíše nenašla. Byl pryč, jako už mnohokrát. Využila jsem raději toho, že jsem si mohla dojít na záchod a osprchovat.

Avšak i příjemná voda na kůži neodplavila únavu, kterou jsem cítila. Možná, že to bylo od té ledové vody, ve které jsem se venku vykoupala, možná jsem byla trochu nachlazená.

Vydechla jsem bílé obláčky páry a uslyšela zavrzání jako by se otevírali dveře.

Ihned jsem vypnula sprchu ze strachu, že by to mohl být někdo z přeživších, ještě teď jsem si pamatovala ten gang násilníků a jak skončili či spíše, jak bych skončila já nebýt...

Kdyby mě viděli takhle nahou, bůh ví co by udělali.

Rychle jsem se utřela, popadla nějaké tričko a domácí kalhoty, které leželi na skříňce vedle umyvadla a vykoukla zpoza dveří.

Ticho.

Chodba byla prázdná.

Možná se jen utrhla okenice a jak se odlomila, panty zaskřípaly. Ten zvuk mohl jít z venčí.

Přesto mohli být útočníci tiše stejně jako já, když prohledávali dům, což by bylo logické když se tu potulovaly ty bestie venku.

Plížila jsem se z místnosti do místnosti a když jsem zahnula za roh v kuchyni, uviděla jsem tam známé černé tělo s výstupky na zádech a ocasem.

Oddechla jsem si.

„Bee, to jsi ty, vyděsil jsi mě," vydechla jsem s úlevou ale ihned se mi zadrhl hlas v hrdle, ne to nebyl Bee...

Sakra. Všechna má nervová zakončení byla v pozoru.

Ještěrčí výstupky a obratle měl ten tvor menší a vůbec postava byla štíhlejší a neměla onen límec za krkem. Ale už bylo pozdě napravit svou chybu a odplížit se někam pod prádelní hrnec nebo zalézt do lednice.

Ani jsem se nehnula ale nemohla jsem dělat sochu napořád.

Xenomorf se mrštně otočil ale to už jsem já běžela jako o život na opačnou stranu.

Doprdele! Doprdele!!

Proběhla jsem obývákem, předsíní a směrem k ložnici, protože venku bych byla ještě snadnější cíl stejně jako bych mu mávala zadkem před obličejem a říkala: kousni si.

Za mnou se ozýval zvuk jako když se rozjede vlak, jen mnohem, mnohem rychleji. To černé tělo zabijáka cenilo zuby a po čtyřech se hnalo za mnou jako pekelný pes. Jeho dlouhý ocas narážel do zdí, jak se snažil vyrovnávat zatáčky, když mě hnal do slepé uličky.

Sakra, koupelna nebo ložnice? Kam mám zapadnout? Rozhodni se Wando!

Ještě včas jsem naštěstí stačila zahnout do koupelny a zamknout. Na dveře jako by dopadl balvan velikosti asteroidu.

Neoddechla jsem si však, protože ihned se dřevo podrobilo další těžké zkoušce a to v podobě brutálního škrábání jako když pila řeže strom.

Xenomorf nenávistně syčel, vztekal se a snažil se za mnou probojovat. Panty dveří skřípaly ale stále držely na místě, přitiskla jsem se zády k nim a snažila se je udržet na místě svou vahou, tak jsem se zapřela a stiskla námahou zuby.

„No tak vydrž," mumlala jsem ke dveřím jako by to byla živá bytost ale dům byl poněkud starý a jistě nevydrží věčně. Pot mi stékal po čele a mé nádechy se zdály čím dál těžší prosycené strachem, což ta bestie na druhé straně jistě cítila a o to více ji to lákalo.

Kdo by také odolal bezbranné oběti že?

Co jsem ale tady měla vymyslet? Žádné okno tu nebylo abych vylezla, volat Beea? Blbost. Nebyl tu a i kdyby, ještě bych k sobě nalákala další. Dál tu byl fén, šampon, mýdlo, sprcha. Že bych ho umyla? Třeba by se rozpustil.

Jedině, že bych ho tak uškrtila hadicí. Můj mozek už vymýšlel opravdu zoufalé věci, když jsem ucítila něco, z čeho se mi zvedal žaludek. Cítila jsem síru a spáleninu. Dech se mi zadrhl v hrdle. Ne. To...

Že by se ta zrůda sama zranila, aby mohla svou krví popatlat ty dveře? Znělo to opravdu tak divně? Ale pach spáleného dřeva byl co vteřinu nepříjemnější, jak pronikal škvírou pode dveřmi a nakonec se i přímo v nich udělala malá dírka, která se rychle rozšiřovala.

S vyjeknutím jsem ustoupila ke sprchovému koutu.

To ne. Ne, ne, ne.

Díra se zvětšovala přímo před mýma doširoka rozevřenýma očima, jak ji zelená tekutina olizovala a ničila, požírala jako by to byly podzimní listy a ne tvrdý opracovaný buk. Nyní škvírou velikosti mé pěsti už jsem viděla část vetřelcovy hlavy a když byla díra dostatečně velká, protáhl jí svou ruku a snažil se ji ke mě natáhnout. Drápy se mi míhaly těsně před obličejem a mě bylo do pláče, nevydala jsem ale ze sebe ani hlásku.

Xenomorfovy vražedné instinkty pracovaly naplno, začal rozšiřovat díru vlastníma rukama, jak se nemohl dočkat, až si mě dá jako svačinku mezi dva chleby. Lámal nestabilní narušené okraje jako by to byla čokoláda, která se drolila pod jeho chtivými prsty.

Dřevo povolovalo a ta syčící zuřivá bestie už protáhla dovnitř rameno. Nemohla jsem nic dělat a začala křičet, jak se mé nervy vymkly kontrole.

Byl to zoufalý ryk a já se upírala k tomu jedinému, co mě mohlo zachránit.

K čertu s hrdostí. „Bee! BEE!!!!!!"

Křik se rozléhal po celém domě ale záchrana nikde.

„BEEEE!!!!"

Xenomorf na chodbě nasál můj opojný pach strachu a díra už byla velká jako lidská hlava. Vetřelec se snažil procpat dovnitř ale ještě to nestačilo, vztekle ten parchant syčel, sliny mu kapaly na zem jako vodopády.

Ještě chvíli a bude po mě.

Poslední nádechy.

Raději jsem zavřela oči před drápy, které se mi míhaly před obličejem, ze kterého bude asi zanedlouho krvavá kaše.

Kde je Bee? Proč tu není? Proč mě nechrání když je potřeba? Mé myšlenky se upínaly k němu, dala bych cokoliv za to, aby přišel jako nějaký zatracený hrdina z knížek. Tohle ale nebyl romantický příběh, tohle byl HOROR.

Ten krvelačnej bastard už dovnitř strčil kus protáhlé hlavy a ukázal mi ten svůj stříbrný úsměv filmového herce, jeho menší tlama vystřelila kupředu ale ani tak se mě na tu dálku nemohla dotknout.

Xenomorf lebku strčil zpátky a lomcoval dveřmi ještě víc jako by byly z papíru. Divila jsem se, že zámek stále drží.

Celá jsem se třásla strachy, když v tom okolím začala vibrovat policejní siréna jako by někdo vykrádal obchod, ale dobře to mohlo jít přímo i z auta nebo policejní služebny v centru města.

Ten pronikavý zvuk, který jsem já z koupelny slyšela tlumeně, můj zabijácký nepřítel musel slyšet tak, jako by mu v hlavě cinkal kostelní zvon. Trhl sebou a nachýlil hlavu ke straně, moc toho přes otvor vidět nebylo ale k mé úlevně a překvapení zmizel.

Byl pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Nějaký chudák spustil alarm a odsoudil se ke smrti a mě tím zachránil.

Po dvou minutách jsem si dovolila hluboké nadechnutí a vydechnutí. Očima plnýma strachu jsem hypnotizovala díru před sebou, zda to není nějaká past. Ale v domě vládlo ticho, až na sirénu, jež se ozývala venku.

Odlákala ho snad? Určitě.

Přinutila jsem své roztřesené nohy k pohybu a ze strany nakoukla opatrně skrze díru ven. Chodba byla prázdná.

ANO!

 

************************************************************************************************* 

 

Místnost bez oken měla bílé titanové stěny, které tvořily přesnou Rubikovu krychli.

Nábytek tu nebyl, jednalo se o více méně sterilní prostředí, kde nic z toho nebylo potřeba. Ve dvou rozích nahoře se otáčely malé kamery a po stranách u země byly mříže a za nimi speciální ventilace s velkým větrákem, z jehož lopatek každá zabírala půl metru pro rychlý výkon a odsávání.

Uprostřed laboratorního pokoje bylo ke stropu vysoké zařízení a v něm ukotvený tvor jako přišpendlený motýl v napnutém rámu. Dlouhé paže měl uvězněné, kolem zápěstí sevřená pouta stejně jako kolem kotníků a krku. Opatrnost tu byla zásadní pro manipulaci s takovými vzácnými subjekty.

Xenomorf neměl šanci se sám osvobodit a rozpoutat na základně peklo.

Přístroj s tvrzenou konstrukcí a hydraulikou byl velice vyspělý, měřil všechny životní funkce svého vězně a stejně tak zaznamenával vše potřebné pro nadcházející experiment, který majitel Weyland-Yutani odsouhlasil.

Vetřelec čekal.

Jeho touha a instinkty mu říkaly bojovat, vymanit se z okovů a zakusit krev svých věznitelů ale nemohl. Natahoval se, mrskal ocasem, zatínal drápy do pout, až byly poškrábané ale nebylo to nic platné.

Zde po celé ty roky otroctví pocítil co je to bezmoc ale naučil se taktéž trpělivosti.

Po několika hodinách čekání se postranní dveře otevřely a dovnitř vstoupil muž v doktorském plášti, který sebou nesl pach chemických prostředků a dezinfekce.

„Pane myslíte si, že je opravdu čas na..." Adamův hlas jako by mluvil ke xenomorfovi ale vše se přenášelo mikrofonem zabudovaným v místnosti do kanceláře majitele budovy, který byl momentálně na jiném kontinentu ale chtěl být přítomen nezbytným přípravám.

„Jistě, teď je ten vhodný čas," skočil mu muž do řeči a Adam mohl jen pokorně přikývnout. Nedovolil si znevažovat slova svého stvořitele, který byl v jeho očích bohem a tak se jen postavil před jednoho ze svých děsivých chráněnců.

Tento jedinec byl více jak padesát let starý a přesto jeho biologický věk byl nečitelný. Nikdo ještě s jistotou nevěděl, kolika let se vetřelci dožívají ale Adamovi, který s nimi trávil nejvíce času připadalo, že nestárli stejně jako on. Napospas věčnosti.

Dalo by se říci, že k nim přilnul. Fascinovali ho a on se o ně staral. Pohyboval se mezi nimi a oni se ho nesnažili zabít, protože byl stroj. Hadičky, syntetická kůže, čipy, články, hydraulické končetiny, olej a kapalina, která ho poháněla. Cítili to.

„Začni s testy, do dvou hodin musí být všech deset subjektů připraveno," zazněl hlas, kterému se nedalo odporovat. Ač byl pan Weyland starý, dokázal v lidech vzbuzovat respekt jako tvrdý generál, který prošel několika válkami.

Adam pozorně sledoval to černé tělo před sebou. Natáhl ruku doprava.

„Zopakuj můj povel," přikázal tvorovi ale xenomorf odmítl spolupracovat.

Adamovo obočí se lehce svraštilo. Vetřelci byli jako děti, učili se a jejich inteligence byla vyšší než u běžných zvířat ale velice pomalu dosahovala té lidské. Adam věděl, že mu rozumí, i oni si dokázali postavit hlavu ale pan Weyland požadoval poslušnost.

Adam vytáhl z kapsy pláště malou krabičku, jednoduché efektivní zařízení s jediným knoflíkem. Ukázal ho xenomorfovi a ten zbystřil a lehce se napjal.

Poté Adam tlačítko stiskl a tvorovým tělem projel elektrický výboj dost silný, aby ho na pár sekund uklidnil ale neublížil mu. Byla to jedna z nehumánních ale účinných metod, jež byly k dispozici. Android se upřeně díval ale žádné city to v něm nevyvolávalo.

Vetřelec zachrčel a hned co Adam odtáhl palec z tlačítka, začal vztekle syčet, cenit zuby a drápat nehty o podlahu jako by se chtěl rozeběhnout na toho, kdo mu působil újmu.

Zařízení ho ale nenechalo, drželo ho na místě.

Adam znovu natáhl ruku a řekl: „zopakuj můj povel."

Vetřelec tentokrát trhl zápěstím na požadovanou stranu a pak na druhou podle ukázaného vzoru.

Následovalo další cvičení a pak zkouška důvěry. Adam na dálku poslal signály do celé konstrukce, aby subjekt pustil.

Vetřelec byl volný. Nedůvěřivě se hrbil jako by přemýšlel, zda má zaútočit ale Adam mu ukázal svou pojistku a zakroutil hlavou.

„Pokud zaútočíš, tak tě to bude bolet," varoval ho, „víc než předtím," dodal.

Puštěný Xenomorf si vědomě spojil ten elektrošokový přístroj s bolestí ale už si nedokázal domyslet a spojit k sobě to, že bolest mu působil stroj, který ho už nedržel. Mozek však si pamatoval jen vjemy a to stačilo jak je ošálit.

Jakmile tedy Adam pozvedl krabičku vetřelec hned pochopil, že má spolupracovat a byl tvárnější ze strachu z bolesti.

Z jistých důvodů však do těchto zkušebních laboratoří chodil jen on a ne muži z masa a kostí, kteří by se snadno stali jejich kořistí z neopatrné manipulace, avšak i takové pokusy tu byly. Nejprve vetřelcům bylo podáváno syrové maso, kus zvěřiny ale další výzkum ukázal, že když do místnosti hodí mrtvé prase a živého člověka, xenomorf vždy dá přednost lovu před snadnou kořistí.

„Je připravený pane," promluvil Adam jako by před ním stál voják a kamera v levém rohu se lehce posunula a skenovala situaci.

„Dobře, dej mu známku Adame."

Android vytáhl z druhé kapsy dvě černé známky na černém řetízku, dost silném, aby se jen tak nepřetrhl. Musel odolat i v nepříznivých podmínkách.

Speciálně navržené známky v sobě měly čip pohybu, aby byla možná okamžitá lokace a mapování subjektů.

„Nehýbej se."

Adam se beze strachu pevným krokem přiblížil ke svému úchvatnému dílu, natáhl ruce a zacvakl kolem vetřelcova krku obojek. Poté ustoupil, „hotovo pane," konstatoval neutrálně.

„Dobře, můžeš jít k dalšímu subjektu."

Adam se otočil a u dveří počkal, dokud se místnost nenaplnila jedovatě zeleným plynem a černé tělo se nezhroutilo na podlahu v bezvědomí.

Až pak co výkonná ventilace odsála všechnu látku, odešel bez toho, aby se ohlédl.

Cestou k dalším dveřím ho míjel tým, který měl za úkol xenomorfa naložit.

 

***********************************************************************

 

Sny jsou pro člověka důležité, nikoliv však pro androidy, ti nic takového nemají.

Adam se odpojil od zdroje, jelikož vědci ve Weyland-Yutani stále ještě nevymysleli zdroj, který by se nemusel každých pár dní napájet.

Během tohoto procesu si jeho paměť přehrávala různé úseky z minulosti a on se v nich snažil najít chyby a napravit je. Hledal otázky a k nim také odpovědi.

Mohl se sice zcela vypnout ale to nechtěl. Nebylo to užitečné. Práce pro něho byla důležitá, byl to jeho primární úkol a on nesměl zklamat.

Neúspěch neměl naprogramovaný a on se s ním ještě nikdy nesetkal.

Adamova robotická sítnice se zaostřila, přizpůsobila okolí a setkala se s béžovou plachtou stanu.

Obrazy jež přehrávala jeho výkonná paměť byly pryč a zbyla už jen realita.

Z venku sem přicházely hrubé hlasy žoldáků, kteří přijeli po tom co se stalo na jeho pokyn. Byla nutná zvýšená ostražitost. Ti však neměli přístup do stanu povolen, jen v případu nouze. Měli jen své omezené rozkazy.

Jejich sprostá artikulace ho nezajímala.

Adam vstal z lůžka a zkontroloval svůj stav kapalin, zda by nebyla potřebná výměna. Baterie byla zcela nabita na 100%.

Poté přešel ke svému pracovnímu stolu, na kterém spočívala hlava jeho méně vyspělého kolegy, jež byl napaden před třiceti hodinami tou ženou.

Adam otevřel box a vzal pár speciálních nástrojů do ruky a snažil se nastavit několik obvodů, přemostit dráty, aby mu byl další android znovu nápomocen. Bude to trvat pár hodin ale jistě vzniklou škodu napraví. Tím si byl jistý.

Nedařilo se mu však zastavit odkapávající bílou látku, jež mu potřísnila ruce a rozlila se na stole.

Kdyby byl Adam člověk, jistě by si povzdechl, takhle jen bez výrazu pokračoval a dál přemýšlel.

Všechny nově získané informace už několikrát přehodnotil ale minimálně jedna věc mu dělala starosti.

Měl by experiment nechat běžet a nevměšovat se do něho ale on chtěl posbírat potřebné vzorky, chtěl vidět, co jeho subjekty dokázaly a chtěl zjistit, co se dvěma z nich stalo, jelikož se jejich souřadnice nehýbají už minimálně jeden den ze stejného místa. Také tu byla ona otázka samic co bylo potřeba odůvodnit a...

Adamova dokonalá paměť mu poskytla obraz té ženy, se kterou mluvil a která ho ovlivnila zvláštním způsobem. Fascinovala jej svou primitivní povahou.

Odhodlání a dispozice přežít, ty ho zajímaly. Lidské indispozice podnícené adrenalinem bylo neskutečné sledovat. A přeci v tom bylo něco víc. Adam možná lpěl na svém projektu až přespříliš.

Pod rukama mu zajiskřilo a on odtáhl tenký nástroj zakončený pájkou. Až bude hotov s hlavou, podívá se na tělo, které leželo stále na tom samém místě v groteskní zkřivené pozici.

Adama však v té chvíli upoutal zvuk motoru přijíždějícího auta. Zanedlouho se z venku ozval rozkazovačný hlas dožadující se oprávnění.

Android Weyland-Yutani se obrátil a vyklouzl ze stanu, aby viděl, že je nedaleko zaparkovaný vojenský Jeep.

Přítomnost vlády nebyla dobrým znamením.

 

***********************************************************************

 

Vítr se do mě opřel s nepříjemnou silou, která mě nutila jít zpátky ale já jsem odolala. Vichřice, která se tudy prohnala pomalu ustupovala ale ani to nezabránilo těm bestiím vycházet ven, jak jsem se předtím přesvědčila.

Nebo jen hledali někoho, s kým by strávili hezký večer ve dvou.

Naštěstí byl den a to většinu z nich eliminovalo. Doufala jsem, že zalezli někam hodně hluboko a nevystrčí nosy dřív než padne tma.

Tvář mi potřísnily ledové kapky deště, které mi stekly po bradě ale ani kapuce natažená přes hlavu mi moc nepomáhala, spíše se nadouvala jako límec u kobry a tím víc mě brzdila, tak jsem ji musela dát dolů a hned to bylo lepší.

Hnusné počasí, které se tu objevovalo každý podzim opět dorazilo. Hurá. Potlačila jsem kýchnutí ale kdo by mě tu přes ten vítr asi tak slyšel, všude něco rámusilo a strašidelně rachotilo jako v ďáblově dílně.

Město připomínalo vybydlený Pripjať v okolí Černobilu. Při tom pomyšlení jsem se otřásla.

Najednou ty opuštěné domy a nad nimi tmavé mraky vypadaly o 50% hrůzostrašně než předtím, tohle nebylo mé město a já jsem si tu náhle připadala jako vyhnanec.

Byla jsem vůbec ještě místní?

Siréna se po deseti minutách ztratila jako by někdo odřízl zvonící telefon. Ale já si byla jistá, že to nebyl alarm v autě, šlo to z rozhlasu, že by na sebe někdo chtěl upozornit?

Jsou tu ještě živý lidé? Kolik? Nenamlouvám si to?

Možná byla první středa v měsíci a rozhlas se zapínal zcela automaticky.

Eh, jaký byl vlastně den? 

Vše mi tak nějak splývalo. Mohlo být pondělí ale i sobota.

Nejspíše se mi můj vlastní mozek snažil namluvit, že tu nejsem sama, jinak bych se musela z toho pomyšlení zbláznit. Musela jsem věřit. I lidé v dobách války se upínali k bohu a měli svou víru. Problém byl v tom, že já věřící nebyla. Sakra že ne.

Pokud by existovala vyšší bytost dopustila by to, co se tu právě dělo?

Ten kdo však zapnul poplach byl odvážný. 

Dobrý plán, vskutku, pokud jste si pak domysleli, že se na vás xenomorfové sesypou jako kobylky, protože je to přiláká až k vašim dveřím, na které hezky zaškrábou drápky.

Ostražitě jsem se rozhlédla na rohu osmé a sedmé.

Nikde se nic nehýbalo jen utržená markýza plápolala ve větru u nedaleké cukrárny jako rudý prapor Toreadora. Trhal svými střapatými konci jako v posledním tažení a co nevidět hrozilo, že se utrhne docela jako stěžeň potápějícího parníku.

Raději jsem zaplula do prázdné uličky plné odpadků, než být dokonalým cílem na hlavní ulici. Cihlové stěny alespoň byly stále stejně smutné jako když jsem tudy šla z práce naposledy, naštěstí vítr odnesl pach zkažených ryb, zeleniny a ovoce od jediné místní restaurace, která sem házela zbytky.

Evidentně se už v nich někdo i hrabal.

Ještě jsem proklouzla další uličkou a měla jsem na dohled rohovou policejní služebnu. Byla to na toto město poměrně stará historická stavba a starosta do ní investoval nemalé peníze ale vyplatilo se. Stála tam jako maják naděje. 

Neustálá opatrnost, která mi dýchala na záda mě nutila mapovat okolí.

Přikradla jsem se blíž, dokud jsem nebyla přímo před budovou, na jejíchž dveřích byl rychle barvou načmáraný nápis: „zadní vchod.“

Vážně chytré, pokud tedy neumějí ty černé potvory číst, v tom případě to byl geniální nápad.

Přední dveře byly zabarikádované stejně jako okna ale i tak na nich byli mříže. Nic se dovnitř dostat nemohlo, alespoň co bylo vidět pouhým okem.

Rychle jsem utíkala podle plotu za budovu tou nejkratší cestou, celou jsem ji oběhla a vzala za kliku.

Bohužel se ani nepohnula. Sakra. 

Vážně mě to vyděsilo i zklamalo zároveň, tolik nadějí a teď...

Náhle se odsunula zástrčka a bylo vidět malé okénko ne větší než tři palce v horní polovině dveří.

V něm se objevily přimhouřené oči, než jsem však stačila otevřít ústa a povědět co chci, dveře se pootevřely a cizí ruka mě vtáhla dovnitř.

Zámek za mnou zacvakl a já začala poznávat, že v chodbě nejsem sama.

Vedle mě stál starší muž u něhož jsem viděla jen jeho bělmo, jelikož měl kůži tmavou jako ebenové dřevo a ten druhý běloch mě stále držel za ruku, což mi pomohlo se uklidnit a vydýchat.

„Klid děvče, už je to dobrý,“ poplácal mě po zádech afroameričan a povzbudivě se zazubil. Jeho tvář byla porostlá několikadenním strništěm ale tvář měl poněkud strnulou jako by už několik dní odolával spánku a vydatné cigaretě, protože z jeho oblečení nepříjemně čpěl tabák. Nedivila jsem se.

„Už jsem se bála, že je to všechno jen nějaký vtip,“ vydechla jsem s úlevou a radostí, že

zase vidím lidi. Živé lidi. Ty mrtvé jsem do toho nepočítala.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, protože jsem ani jednoho z Holyhope neznala.

„Starej Vašo je dřevorubec,“ řekl sám k sobě černoch a dal si své šlachovité ruce v bok, „dělal jsem za městem na pile a tak nějak jsem přežil to řádění satanášů děvenko.“

Svůj pohled jsem pak otočila k tomu druhému, který mě mezi tím pustil, aby si získal mou důvěru.

„Fredy Hyde madam,“ pokývl uznale hlavou, „cestoval jsem vlakem za obchodem do zdejší banky a nenadálou situací jsem byl nucen, zde zůstat chycený s ostatními," představil se uhlazeně.

Super Jekyll a pan Hyde, za dveřmi tlupa zabijáckých mimozemšťanů, ještě tu chybí Mickey Mouse, aby zachránil situaci.

„Wanda,“ vyslovila jsem své jméno, více jsem dodávat nemusela.

„Jděte nahoru, po schodech a pak rovně k ostatním,“ navigoval mě Vašo ale v tom někdo třikrát rychle zabušil na dveře, až jsem poskočila, jak se dveře otřásly v základech.

Bankéř přikročil ke dveřím a rovnou otevřel na smluvený signál.

Dovnitř se vecpalo pět mužů s plnými batohy, až tam bylo opravdu plno jako byste se snažili vecpat kolíčky do škatulky od sirek. Musela jsem se přimáčknout ke stěně, aby mě neudupali svými pohorami.

„Jsme zpátky, zajistěte dveře. Cestou jsme viděli ty dva parchanty ale byli jsme po větru tak nás necítili, bavil se jeden ze skupiny se dvěma strážnými a já si všimla, že tito muži mají i zbraně.

Vybaveni noži, mačetami i revolvery jako by vykradli policejní arzenál. Něco mi říkalo, že tady jsem na správném místě jako by to byl nějaký tajný odboj povstalců a ne hrstka obchodníků a farmářů z malého města uprostřed Kanady, která bojovala o život.

„Co jste přinesli?“ ptal se Vašo a jeden z mužů si poplácal na svůj potrhaný bágl na němž se houpala figurka pejska, nejspíše pro štěstí.

„Konzervy, léky. Stefany potřebuje obvazy a nejen ona.“

Pan Hyde chápavě přikývl.

Nakonec si skupinka těch odvážlivců všimla mě. „Hm, nová tvář? Dobře, kolik dnes dorazilo lidí?“ obrátil se ten neznámí nejprve na mě a pak znovu ke dveřím.

„Jen dva, včera to bylo lepší ale nemůžeme počítat se zázraky.“

Skupina mužů se začala tlačit do chodby jako přílivová vlna. Zařadila jsem se za ně jako pěšák a následovala jejich kroky.

Po chvíli jsme všichni vstoupili do služebny, kde se předtím nalézaly pracovní stoly, které byly nyní po obvodu místnosti a sloužily spíše na odkládání věcí nebo jako lavice na sezení.

Uprostřed bylo ležení, rozložené spacáky, svetry a vše co se dalo najít teplého, bylo tu i pár peřin a polštářů.

Jediné co stále budilo respekt, byly dvě překřížené vlajky s javorovými listy na červeném pozadí.

Muži kteří právě přišli, odložili své batohy a vyndavali z nich to co našli venku, jeden se od nich oddělil a šel k prosklené kanceláři s matnými skly, za kterými jsem viděla jen obrys další postavy.

Mě to připomnělo detektivní kancelář z šedesátých let s nějakým moulou v dlouhém kabátu a kloboukem, který si jinak neumí najít normální práci, než špehovat ostatní jako soukromé očko.

Jak jsem se tak rozhlížela po těch dvaceti zbědovaných přeživších, něco se mi otřelo o nohu a já jsem instinktivně ucukla ale k dlani se mi přitisklo něco jemného. Periferním viděním jsem zahlédla zlaté kudrny.

Moje srdce začalo rychle tlouci a závodit s dechem o jedno místo a o druhé s radostí.

„Merry?"


Je tu další pokračování. Wandu čekalo nemilé překvapení, brr najít v kuchyni někoho jiného než je Bee asi nebylo právě příjemné ale i to se dalo očekávat. Kde ale ten náš hrdina byl? Nepovím asi si jen odskočil zahrát si poker, když ženuška doma spí.

Dozvěděli jsme se alespoň něco o jeho minulosti. Jo, být hostem Yeyland-Yutani asi není med. Nedivím se, že je rád, že odtamtud vypadl. Vetřelci i po tolika letech v zajetí, ve kterém se narodily mají své instinkty a loví, jaké překvapení. Rozhodně se své svobody nebudou chtít jen tak vzdát na to vemte jed.

Wanda ale našla chráněný ostrůvek naděje plný lidí. Doufejme, že se jí od teď bude dařit i když v to moc nevěřím. Vzpomínáte si na její smůlu? Jo, tak ta pracuje i když spí.

Co ji ještě čeká a jaké bude přivítání s Merry a ostatními přeživšími?

A co Adam? Vydá se do terénu? Pokud jde o jeho robotické tělo, musí se napájet, v této době je Weyland-Yutani ještě malou společností a technologii teprve vytváří, Adam není dokonalý po technické stránce a má se ještě hodně čemu učit.

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 03. 2017 - 12:56 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.