Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

7. Kapitola - Zase doma aneb já se tě snad nezbavím

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 7

Zase doma aneb já se tě snad nezbavím

 

Zase tu byl a já s ním a také strach. Kopec strachu.

Hleděla jsem na xenomorfovi záda, kde se mezi oněmi kosterními výčnělky klikatila jeho vystouplá páteř v podobě malých hrbolků jako u obrovského krokodýla, které se pomalu jak se snižovaly také zvětšovaly do plochého dlouhého ocasu, který se vlnil v trávě jako had.

Byl to zvláštní pocit vidět tuhle černou bytost, jak se pohybuje a přitom nevydává žádný zvuk, jak to bylo možné? Vedle něho jsem si já připadala jako nemotorný Hulk.

Měl přeci drápy a chodidla třikrát tak velká jako moje, tak jak je sakra možné, že jsem neslyšela prasknout jedinou větvičku nebo zašustit listí?

Dobře, klidně si mlč ale škoda, že mi nemůžeš říct kam mě to neseš."

Žádná odpověď a tak jsem do něho pro jistotu i udeřila pěstí ale spíše to bolelo víc mě než pána king velká hnáta.

Dnes se ti nechce mluvit? Hmm. Žádné řvaní King Kongu? Neseš mě do toho baráku? Nebo máš někde jiný brloh Bee?"

Když jsem protáhla poslední slovo, maličko naklonil hlavu na stranu.

Možná se s tím jménem vážně zpodobňoval nebo mu jen zvláštně znělo.

No fajn, ale jestli mě dáš do kuchyně, tak ti rovnou říkám, že neumím vařit a žádné lidské na pepři s křupavou kůžičkou u mě nečekej. Jsem hrozná kuchařka," drmolila jsem a tak to pokračovalo bez jediné odezvy, dokud jsem nezaslechla někde v okolí téct vodu.

Hm? Kde?

Ten zvuk mě překvapil, ale jediné místo v okolní přírodě byla klidná řeka, která tudy protékala. Občas jsem sem chodila abych zahlédla nějakou tu srnu a nadýchala se vzduchu a také ulevila svým myšlenkám ale teď to určitě nepomůže ani kdybych dýchala do pytlíku.

Bee zamířil ke břehu a shodil mě tvrdě na zem.

Au!" zanaříkala jsem hlasitě, když jsem dosedla na zadek a ten zase dosedl na kovovou pistoli. Její tvar si budu pamatovat ještě dlouho, což se bude odvíjet od toho, jak dlouho budu naživu. Tak jako tak ten obtisk tam bude.

Zamračila jsem se na tu protáhlou obsidiánovou hlavu a zůstala raději nepohodlně sedět.

Pozorovala jsem, jak si xenomorf dřepnul ke břehu jako pes a pak se ohnul, aby se napil. K mému překvapení to dělal jako člověk, hezky spojil ruce, nabral do nich vodu, zaklonil hlavu a obsah naklonil do úst.

To bylo pro mě překvapivé, že k životu potřebuje to samé co já a ne litry krve i když to byla nejspíše jeho potrava.

Taková ostrá mexická omáčka by mu asi pěkně popálila krk, ušklíbla jsem se v duchu.

Tento nový poznatek jsem si schovala do dalšího šuplíčku s názvem Bee.

Chtěla jsem však té tiché chvíle využít ve svůj prospěch a rychle se rozhlížela kolem ale nebyla tu ani blbá větev, kterou bych ho mohla přetáhnout po té velké mozkovně, musela jsem si tedy poradit s tím, co jsem měla.

Co nejtišeji jsem vstala ale moje bota zavadila o malý oblázek, který se skutálel se žbluňknutím do šumící vody.

Kousla jsem se do rtu a naštěstí vytáhla zbraň dřív než se ke mě ta černá bestie otočila a hrozivě se přede mnou vztyčila.

Neměl bys mi věřit a otáčet se ke mě zády ty hnusná ještěrko.

Namířila jsem na něho, ve vteřině odjistila revolver. Vydalo to hlasité cvaknutí, které jsem cítila v konečcích prstů a právě v té chvíli se mu vztyčil límec a mě chloupky na rukou.

Ani se nehni, varuji tě," přimhouřila jsem oči a odkrvené ruce se mi třásly, věřila jsem však, že ze tří metrů na jistotu trefím i grizzliho.

Nejhorší však byla hlava, nejen že mi šumělo v uších z toho jak mě nesl vzhůru nohama ale také se mi motala, což bylo horší.

Před očima se mi dělaly mžitky, jak jsem rychle vstala a snažila se soustředit, zatímco se můj mozek snažil zvyknout, že zem patří dolů a ne nahoru.

Bee začal varovně syčet, nízký zvuk unášel proud vody ale slyšela jsem ho a byla ve střehu.

Zbraň mu zřejmě byla více než povědomá a jistě věděl, co dokáže způsobit, třeba takové hezké slušivé dírky v jeho těle a ozdobný piercing.

Ten parchant musel cítit můj strach i odhodlání, chtěla jsem ho zabít ale prst na spoušti se mi chvěl.

Wando proč sakra nestřílíš! Křičel na mě můj druhý hlásek.

Odbouchni to, bude o jednoho méně! Ano měla jsem to udělat a zbytečně neváhat.

To štíhlé obsidiánové tělo se pohnulo směrem ke mě, obezřetně a pomalu jako policista k masovému vrahovi. Bee se hrbil jako by se chystal k útoku a vydával takový tichý nepříjemný zvuk.

To mě má jako uklidnit? Co spíš zkusit pískat?

Stůj!" O krok jsem ale ustoupila já. „STŮJ zatraceně!"

Překvapil mě vetřelcův rychlý chvat i když jsem si už mohla zvyknout, že to jsou zabijácká monstra a jejich svaly, šlachy a postřeh daleko předčí ty lidské.

Jeho ruka se blesku rychle sevřela kolem hlavně mé pistole a lesem se ozvaly dva pronikavé výstřely, které vyplašily ptáky ve větvích.

Bee trhl a vyrval mi smrtící zbraň, zavrávorala jsem, noha mi uklouzla po vlhké trávě a já jsem pozadu spadla do chladné vody, jež mě obklopila jako nějaký roztok k maceraci.

Byla všude stejně jako panika, která mi probíhala tělem sem a tam. Skrze bubliny jsem skoro nic neviděla.

Vodní hladina se nade mnou zavřela jako zrcadlo a moje tělo klesalo dolů ke dnu jako těžký kámen.

Třásla jsem se zimou a krev mi tuhla jako by zamrzly trubky bojleru. Nemáchala jsem rukama.

Možná jsem se opravdu raději chtěla utopit než být roztrhaná na kousky ale jakmile jsem pootevřela oči, nebyla jsem ve vodě sama.

Xenomorfovo tělo skočilo do řeky za mnou, černá kůže se mu leskla jako temné stříbro potažené malými třpytivými částicemi, které se od něho odrážely. Z rány na rameni blízko jeho šlachovitého krku unikala zelená nit jeho krve a voda okolo ní bublala a vařila se stejně jako mu druhá kulka rozřízla ruku mezi palcem a ukazováčkem.

Bylo to svým způsobem děsivá úchvatná podívaná jako by byl nějaký zvláštní vodní démon z legend, který mě přišel stáhnout ještě hlouběji.

Matně si vybavuji, jak se ve vodě pohyboval s lehkostí, mrštností a pařáty rozrážel vodu.

Začala jsem sebou mlít.

Pohyboval se ladně stejně jako na souši, zatímco mé neohrabané pohyby by si ani v nejmenším nezasloužily nominaci na plavce roku.

To co jsem převáděla byla imitace želvy a chromého kapra.

Bee svými prsty proťal vodu a hbitě byl několika tempy u mého těla a tam se vznášel. Z jeho trubek na zádech mu unikaly bubliny, takže to možná byly nějaké zásobárny kyslíku. Nechápala jsem, jak může být tak rychlý ale asi v tom hrál roli jeho ocas, kterým koridoval směr jako ryba.

Paprsky slunce pronikající hladinou mi ukazovaly, jak děsivá šelma to je a že je rozhodnutá jít za mnou i do pekla, o což jsem se jí neprosila.

Táhni!

Začala jsem se s ním prát, odstrkovat ho, kopat a životodárný kyslík mi pomalu ale jistě unikal z plic.

Škrábla jsem se o jeho drápy ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem mít pokoj, nepřála jsem si, aby za mnou skočil, chtěla jsem jeho smrt za všechno co ty zrůdy mému městu způsobily.

Pomstu.

Hrdlo mě náhle začalo pálit, jak se mi o něho otřela malá kapka Beeovy kyseliny a já měla touhu se nadechnout. Lapat po vzduchu. Nešlo to. Třpytící se hladina byla kdesi nade mnou mimo dosah.

To nutkání bylo čím dál horší, dokud můj mozek nevypověděl službu a já se nepohroužila do nicoty...

 

*****************************************************************

 

Kašlání. Nádech. Zima. Kašlání. Hluboký nádech.

Nechápala jsem co se děje.

Cítila jsem chlad jako bych byla potažena jinovatkou, tělo jsem musela mít zmrzlé a ztuhlé jako kus ledu a vítr na mokrých tvářích byl o to studenější. Klepala jsem se a chtěla se poddat smrti ale Bee mě musel vytáhnout z vody, protože takhle jsem si peklo nepředstavovala. Tam by bylo alespoň teplo.

Položit se do kotle s horkou vodu by nebyl špatný nápad.

Nechtěla jsem otevřít oči.

Jak jsem ležela na zemi, prádlo se mi doslova nepříjemně lepilo k tělu a dělalo pode mnou velkou louži.

Něco bylo u mě, cítila jsem to u svého boku. Ten tichý pohyb v trávě, zašustění, čichání, občasný dotek jako když pes strká čumákem do svého pána když chce jít ven. Přesvědčoval se že stále ještě žiju?

Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, křičet ale nezvedla jsem ani ruku jak jsem se třásla jako by mé tělo byla jemná harfa, do které někdo tluče kladivem.

Byla jsem vyčerpaná a moc jsem to chtěla vzdát, už jsem nemohla dál.

Ticho, které zavládlo kolem mě znervózňovalo, bylo snad po všem? Blouznila jsem nebo mé smysly byly obalené a umrtvené ledem že už nevnímaly?

Možná jsem spíš blouznila, ano to muselo být ono. Zvláštní světelné tečky, které jsem viděla za víčky mohly být začátkem konce, světla v tunelu, což znovu potvrdilo mou teorii a pomyšlení na smrt mě samotnou vyděsilo i když jsem se s ní chtěla smířit.

Bála jsem se toho, co je po životě a co mou duši ještě čeká.

Začala jsem se strachem ještě více třást, pocit bezmoci mi koloval žilami a měnil krev v divokou rozbouřenou řeku adrenalinu.

Neotevřela jsem oči. Nechtěla jsem čelit realitě. Prostě je nechám zavřené a je to, přeci nebude to monstrum poslední co uvidím.

Konečně se mi přes všechno úsilí podařilo pohnout rukou ale prsty jsem neohnula byly tak studené, téměř jsem je necítila a pak znovu přišlo zapomnění.

Ta chvíle mezi nevědomím a procitnutím byla jako nekonečná propast.

Každý nádech mohl být tím posledním ale jistý rozdíl tu přeci jen byl.

Teplo.

Zvláštní teplo kolem, nevěděla jsem z čeho přichází ale jak jsem byla rozespalá, připadala jsem si znovu jako holčička, která se ráno v sobotu vzbudí, jde si pro kakao a koukat na pohádky.

Hřálo to příjemně jako by se ke mě tiskl medvěd. Chtěla jsem k tomu teplu blíž, aby zahřálo i moje ztuhlé kosti ale musela bych otevřít oči a pátrat po tom zdroji tepla. Kdo ví proč mě to však odrazovalo.

Jak se mi postupně vracely smysly a zdravý rozum se rozpouštěl z kostky ledu, vnímala jsem něco za sebou. Tam odtud to vycházelo.

Že by mě někdo našel a zabalil do teplé deky?

Na zádech, zadečku a táhlo se to podél mých nohou dolů a přitom jsem měla i něco mezi stehny.

Ležela jsem na boku a přesto na něčem měkkém, což mi přišlo podivné, že bych se přeci jen dostala do nebe? Nějaký vyhřívaný obláček coby elektrická deka?

Odvážila jsem se pomalu rozevřít těžká víčka a hleděla na stěnu a pár kusů nábytku. Jeden šuplík prádelníku byl pootevřený a z něho koukala pruhovaná ponožka.

Zapadající slunce vrhalo svou zlatavou záři přímo na tu stěnu a já přemýšlela čí je to dům a kdo mě zachránil.

Lehce jsem se zavrtěla a vydechla jako kočka, která vlezla do vaší nejchlupatější mikiny a udělala si tam hnízdečko.

Když se však za mnou něco nepatrně pohnulo věděla jsem, že slovo záchrana je jen fráze zašeptaná do větru.

Srdce mi začalo rychle tlouci a krev se mi rychlostí světla rozehnala veškerým řečištěm, byla jsem však stále malátná a tak jsem jen nepatrně pootočila hlavu přes rameno.

Bee ležel hned za mnou přitisknutý k mým zádům jako by mě chtěl před něčím schovat.

Moje rychlejší poplašené nádechy ho musely upozornit, že jsem vzhůru a on si hlasitě odfrkl. Proud vzduchu se opřel mezi mé lopatky a já vyjekla a prohnula se dopředu.

Vylekalo mě to.

Vetřelec rychlým chvatem natáhl ruku a přitáhl mě k sobě jako plyšového medvídka.

Cítila jsem jeho žebra, jak se mi obtiskávají do kůže a pak se něco pohnulo mezi mýma nohama. Ani jsem se nepohnula, jen se podívala dolů. Kostěný ocas toho parchanta spočíval mezi mými stehny a pak spadal přes postel jako nějaký vyzáblý chobot anorektického slona.

Odvážila jsem se znovu svou hlavu lehce zaklonit jen, abych se podívala na křivku xenomorfovy protáhlé pevné brady nad sebou. Poslechla jsem svůj instinkt a lehce se skrčila do klubíčka.

Vetřelec si nejspíše myslel, že se chci opět odtáhnout nebo prchnout a tak mě chňapl a přitáhl si mě nekompromisně k sobě ještě těsněji, takhle jsem mohla počítat každou jeho kost, která mě neúprosně tlačila.

Znovu jsem cítila to příjemné uklidňující teplo, které z něho vycházelo.

Vážně paradox, nečekala jsem, že ta horkost vychází z jeho těla z jeho kůže, kterou jsem považovala za chladnou podobně jako měly plazy. Nejhorší však bylo, že já jsem ho potřebovala, abych se udržela v teple, jelikož přikrýt se peřinou, která ležela pod námi se nedalo.

Naše postavy se těsně kopírovaly jako milenci po namáhavě strávené noci a přesto slunce teprve zapadalo a brzy nastane tma.

Vzdala jsem to. V tomto stavu jsem nezmohla nic. Stále jsem měla trochu zimnici a tělem mi projížděl chlad jako malý elektrický výboj, navíc jsem neměla už ani zbraň a k mému novému zděšení jsem byla nahá. Vetřelec mé mokré oblečení nejspíše roztrhal a zahodil.

Jediné čím jsem se mohla bránit byly ztuhlé ruce a nohy.

Bee..." zaskřehotala jsem a zuby mi lehce drkotaly, naštěstí ne tak abych si ukousla jazyk.

Xenomorf nejspíše podle mé netečnosti cítil, že jsem bezmocná a tak na mě jen tiše sykl jako by mě nutil ke spánku.

Vážně uklidňující asi jako spát se zapnutou motorovou pilou.

Nenáviděla jsem se za to, že jsem potřebovala víc tepla. Natáhla jsem tedy ruku, pomalu po posteli ke kraji před sebou.

Slyšel jak se posouvá? Pokud ano nic neudělal.

Sevřela jsem v prstech konec přehozu a přitáhla si ho co nejvíce na sebe, aby zahřál mou kůži, navíc aniž bych o tom nějak přemýšlela, jsem se posunula dozadu ke svému nepříteli. Vnímala jsem jeho tvrdý hrudník, vystouplá žebra i propadlé břicho a...

Tiše jsem zalapala po dechu, když jsem se hýžděmi přimáčkla na něco co jsem nějak v tu chvíli neočekávala, k jeho erekci.

Mojí reakcí bylo ucuknout ale byla mi taková zima...Sakra.

Ale i přes to, že se mi Beeův úd tiskl k jistým intimním partiím, zůstával nehybně v klidu. Mohl by mě tu klidně znásilnit ale nic se nedělo. Oddechla jsem si. Prozatím.

Zůstala jsem tedy k němu takto přimáčknutá, zakrytá z druhé strany přehozem a hned mi bylo lépe. V tuto chvíli mi jeho přítomnost nevadila, možná jsem si dovolila i myšlenku chvilkové vděčnosti, vždyť lepší ochránce by se ani nenašel. Byla jsem tedy v bezpečí s tímto mimozemským smrtícím tvorem?

Lehce jsem se nad tím slovem pozastavila a omílala ho stále dokola jako gramofonovou desku.

Vše, co mi Adam řekl, musela být pravda. Bylo neskutečné ten celý příběh vyslechnout ale nedokázala jsem si to obrovské dvoumetrové tělo za sebou představit jako slepičí vejce. Muselo to být větší, daleko větší. A to co těm chudákům pak dělali...Tedy těm pokusným lidem, kteří skončili jako inkubátor.

Začala jsem o xenomorfech přemýšlet. Byli to vraždící monstra ale co když je takové chtěli mít? Kdyby byli někde jinde než v laboratořích chovali by se jinak? S touto otázkou jsem si vydržela dlouho a nakonec jsem se dostala k výsledku.

Nejspíše ne. I naše zvířata měla vyvinuté tělo k přežití, orli měli ostrý zobák a drápy, krokodýl zuby, kdyby byli xenomorfové hodní, měli by roztomilé čumáčky a tlapičky, kterými by vás umačkali.

Ne oni byli predátoři a to jak pobíhali venku a lovili byl jejich život, který nemohlo nic změnit a přesto tu se mnou Bee ležel téměř mírumilovně. Tedy až na to, co se mi tisklo zezadu k půlkám.

Snažila jsem se pokud možno nevrtět, abych ho nevyprovokovala k něčemu o co jsem nyní právě nestála i když by mě to zahřálo až až.

Jakmile jsem si vzpomněla na ty drsně strávené chvíle, zahořely mi tváře a já jsem pocítila zrádné chvění v palcích u nohou.

Stehna jsem stiskla pevněji ale tím i jeho ocas mezi nimi, který se lehce napjal ale zase povolil.

Měla snad jeho nynější netečnost něco společného s tím, že na mě byl naštvaný? Přeci jen jsem ho dvakrát postřelila.

Ano, postřelila a nyní po tom nebylo ani stopy. Zvláštní. Nikde mě nic nepálilo a on taky právě nevyváděl.

Bee pro mě byl velkou záhadou.

Cítila jsem náhle sžíravý pocit provinění. Kdy mě konečně ty protichůdné pocity opustí? Nestála jsem o ně a oni se sami vnucovaly. Bee nebyl domácí pejsek. Nebyl ani zvíře ani člověk s tím co mu kolovalo v těle. Nedal se ochočit. Přesto i když jsem ho nenáviděla za to co dělal a čím byl jeho teplo mě uklidňovalo.

Promiň, že jsem tě postřelila Bee..." zamumlala jsem do přehozu tak tiše jak jsem jen mohla.

Protáhlé zasyčení z jeho krku, jež mi přejelo po páteři bylo doprovázeno jakoby pohoršeným odfrknutím. Poté lehce sklonil hlavu a položil si ji na vrchol té mojí.

Ztuhla jsem a po dalších třech minutách se zase uvolnila.

Třes mého nahého těla pomalu ustával, protože se má teplota dostávala na tu původní, což bylo příjemné a k tomu napomáhalo, jak se ke mě lepil.

Ještě více jsem se zachumlala a zavřela oči.

Kde to vůbec jsme? To není ten dům, ve kterém jsme byli..." zamumlala jsem znovu skrze přehoz, který jsem si přitáhla až k nosu jako dítě, které se večer bojí bubáků.

Bee vydal neurčitý hrdelní zvuk, nedalo se z toho však nic poznat.

Takže to je jiný? Někde na kraji města? Centrum to určitě není, je tu ticho..." přemítala jsem nahlas.

Další zasyčení bylo trochu hlasitější ale krátké.

Nejsem trochu blázen, když se s tebou bavím? Ani nevím jestli mi rozumíš."

Tentokrát žádná odpověď nepřišla a já už se neptala a usnula.

Už tak mi to celé připadalo jako jeden zašmodrchaný špatný sen, který nechce sakra odtáhnout.

 

*****************************************************************

 

Z noci mě něco probudilo, nějaký šustot a nebo se mi to jen zdálo?

Či také ne, protože jsem v pokoji žádnou jinou přítomnost necítila. Odhodlala jsem se lehce pootočit ale můj děsivý žalářník byl pryč.

Šel si ulovit něco k jídlu? Hlídat teritorium? Nacucat se krve?

Zbyla po něm jen vyboulenina v matraci za mnou, jak bylo jeho tělo těžké. To však mohlo znamenat, že odešel i před chvílí.

Kdo ví proč jsem pocítila strach a zvláštní tíseň jako by vás opustil někdo u koho jste nechtěli, aby odešel, což bylo zvláštně zvrácené, protože Bee byl netvor, který by vám za jiných okolností bez svědomí rozdrásal hrdlo a přetrhl vás vedví a pak si pošmáknul na vašem mozečku.

Při tom pomyšlení jsem se otřásla ale únava a teploučko mě přemluvilo a já připlácla hlavu zpátky do polštáře a pořádně se zabalila do přehozu jako housenka.

Kašlu na to.

Ráno mě z příjemné zemdlelosti probudilo povědomé syčení.

Moje první myšlenka byla, že se Bee vrátil a nebyl sám.

Hned po tom nepříjemném zvuku jsem se prudce posadila, otevřela oči dokořán a přímo před postelí stál můj bachař v celé své temné kráse a v ruce držel něco co se nedalo nazvat jinak než lidská hlava!

Tak jsem se vyděsila, že jsem sebou trhla dozadu a spadla z postele na tvrdou podlahu. Celé jsem to doprovodila zhrozeným výkřikem.

Dopad na zadek bolel a když jsem pomalu vykoukla zpoza boční strany postele, xenomorf ke mě hlavu natahoval jako by mi svou trofej hrdě nabízel.

Eh? Co jako mám tě za to chválit? Budeme si hrát s míčem a kopat si tou hlavou?

Fuj, tohle to se nedělá!" vyhrkla jsem rozzlobeně na černého netvora jako by to byl jen zlobivý pejsek a ne něco třikrát tak většího jako já.

Bee nepatrně naklonil svou lebku ve tvaru fazole na stranu jako by ho můj ostrý tón udivoval a on si ničeho divného vědom nebyl a znovu ke mě ukořistěnou hlavu natáhl.

Musela jsem odvrátit pohled od těch vyděšených skelných očí, které hleděly přímo na mě. Na ten pohled do smrti nezapomenu.

Já to nechci, odnes to pryč, nebudu tě za to chválit," kroutila jsem odmítavě hlavou a doufala, že tomu porozumí.

Xenomorf na mě zasyčel jako by říkal: VEZMEŠ SI TO? Dobře tak ne. Bee byl neústupný.

Nabízel mi to snad jako potravu? BLE. Z představy že bych měla ohlodávat lidskou hlavu jako kanibal nebo sát její krev, se mi málem udělalo špatně a taky mi začalo nepochopitelně kručet v žaludku.

Než jsem tedy o takových nechutnostech mohla více přemýšlet, přiblížila jsem se k vetřelci, chytila hlavu za skalp a pak ji co nejrychleji vyhodila ven otevřeným oknem.

Štítivě jsem si pak otřela ruce o závěs ale i tak byly celé poškrábané, umazané od bláta a nečistot.

Xenomorf úsečně zasyčel jako by mi chtěl vynadat, že plýtvám potravou.

Pokud jde o lidi já je nejím a už vůbec nemám ráda krvavé maso," snažila jsem se k němu promlouvat a pak už zbývala jen gestikulace rukama.

Jako mim bych vážně neobstála. Spíše bych si zauzlovala ruce než bych se domluvila, když v tom se ozval opět můj hladový žaludek, který byl prázdný jako právě vysypaná popelnice.

Přepadl mě hlad, který se konečně protlačil skrze paniku do popředí. Teď bych nejspíše taky měla začít lovit.

Pomalu jsem se obloukem stáhla zpátky k posteli a omotala kolem sebe přehoz, aby mi nebyla zima. Nic jiného jsem stejně neměla a běhat tu nahá?

Na to ani nemysli, řekla jsem sama sobě.

Chtěla jsem jít hledat po domě nějaké jídlo, jistě tu nějaké bude. Za tři dny se nemohlo vše zkazit. Mělo to však jeden jediný háček.

JEHO.

Jakmile jsem se hnula ke dveřím, Bee rozzlobeně mrsknul ocasem o podlahu až jsem nadskočila, to už jsem si pamatovala, že je varování.

Potřebuju jíst."

Nemohla jsem si dovolit ztratit jeho nedůvěru i když jsem ji pravděpodobně včera už dávno ztratila. A čekat až do večera, kdy půjde lovit ven, abych se najedla, to nepřicházelo v úvahu.

Ne, potřebuju jídlo hned poněvadž když ho nedostanu, budu vzteklá, nepříjemná a hlavně mi bude špatně.

Musela jsem si prosadit svou.

I přes xenomorfovo varování jsem se rozešla ke dveřím a jak jsem očekávala byl v tu ránu hned za mými zády jako černá věž.

Nezastavil mě však, možná byl zvědavý co budu dělat. Dobře věděl, že jsem zesláblá a nemohu uniknout, byla bych blázen kdyby mě to jen napadlo.

Bee mě tedy následoval na chodbu jako stín, slyšela jsem jeho drápy, jak hrůzně cvakají o podlahu.

Dům byl jednopatrový a tak mi snad nedá tolik námahy najít jednu blbou kuchyň...


 

K této kapitolce snad nemusím dodávat žádné vysvětlení nebo ano?

Dobře, ty výfuky co má na zádech, slyšela jsem několik teorií a rozhodla jsem se pro tu, že mechanismus pracuje podobně jako žábry s tím, že v nich dokáže uchovat na velice dlouho svůj nashromážděný kyslík podobně jako v hrbech velbloudi vodu.

Myslím že jsem se ještě zapomněla zmínit o jednom významném jevu a to je echolokace. Kdo neví co to slovo znamená, použije google :-)

Jedná se především o jakýsi ultrazvuk ve vetřelcově velké hlavě, kterým zkoumá okolí, protože opravdu nemá oči i když jeho lebka by k tomu přizpůsobená byla ale oči vážně nemá a důlky jsou překryté tou silnou lesklou kůží.

Takže i když si Wanda myslí, že ji vidí není to pravda, vetřelci se orientují dobře vyvinutým čichem, hmatem a echolokací, takže je to JAKO by jí viděl.

A co dodat k této kapitole, no Wanda je zmatená. Bee ji stopuje na každém kroku a nechce se jí vzdát, ale i tak je mu trochu vděčná, že ji nenechal umrznout a neodhodil jako starou botu. Uvidíme jak se jejich napjatý vztah bude vyvíjet, protože nás čeká návštěva kuchyně :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 22. 02. 2017 - 22:04 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.