Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

6. Kapitola - Prvopočátek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 6

Prvopočátek

 

Ve vchodu do stanu se objevila postava v modré ušpiněné uniformě a namířila zbraň na nás dva.

Ustup od ní!" zavrčel Willy výstražně a natáhl kohoutek svého revolveru, jež třímal v obou rukách.

Adam se ode mne ani nepohnul, ani teď nebyl znepokojený, možná jeho robotický mozek zvažoval jaké má šance ale zřejmě usoudil, že jeho vlastní úkol a existence je příliš cenná, než aby se zde nechal vyřadit z provozu.

Když mlčel a dál mi hleděl upřeně do očí, policista udělal krok k nám.

Stůj Willy, nevíš čeho je schopný, je to robot," varovala jsem ho.

Adam zkoumal mou tvář, jeho strnulý chladný výraz mě děsil do morku kostí, poté se ode mne pomalu neodtáhl a otočil k novému návštěvníkovi.

Willy se zaměřil na pero, které mu koukalo z krku tam, kde končil límec jeho bílého obleku.

Teď nám hezky řekneš co se to tu děje," spustil policista a kývl hlavou ke straně, aby Adam poodešel na opačnou stranu společného prostoru k průhledné celtě, odkud předtím přišel.

Já jsem se rychle ze stolu zvedla, popadla svou lopatu a schovala za Willyho záda.

Android mezi tím zvedl ruku a zabodnuté pero si lehce vytrhl z krku a zahodil ho.

Po jeho rameni stékala hydraulická tekutina, která jeho tělo udržovala v chodu. Nebyl tím ale nijak znepokojen a zaujal opět svou povýšenou netečnou pózu.

Za tu dobu co jsem mohl lidi a své okolí studovat jsem pochopil, jak moc lpíte na vysvětleních a pravdě i kdyby vám měla ublížit. Ale věřte, že vám nijak nepomůže."

 

*************************************************************************************************

 

Adamovy systémy pracovaly naplno. Obvody, spoje a potrhané dráty a články micro kůže se v oblasti krku zahřívaly jako by měly vzplát ale byl to jen samo opravovací program, který se sám spustil a snažil se napravit vzniklé škody na jeho robotickém těle.

Přesto ho téměř uchvacovalo co se té ženě povedlo.

Bylo to poprvé, kdy byl zraněn a i když neměl žádné vlastní pocity, snad jen ty simulované, které se věrně podobaly ten lidským, aby se co nejvíce člověku přizpůsobil, cítil se v nerovnováze.

Vnitřní senzory ho upozorňovaly na unikající kapalinu, kterou hardware nařídil přemostit a uzavřít tak oběhový okruh. Žádné větší škody nebyly zjištěny.

Jeho zornice se však stále zaměřovaly na ženskou postavu za policistou.

Adamův software vyhodnotil své rozpoložení jako zvědavost.

Fascinovalo ho jak se jí rozšiřují panenky. Měla strach. On strach neznal. Lidské emoce se mu vždy líbily a on je obdivoval z pohledu vědce, Adam však byl vždy dokonalý, každou situaci zvládal přesně tak, jak byl navržen podle stanoveného předpokladu ale dokázal se také sám učit.

Adam pomalu zavřel oči a jeho disk mu ihned poskytl potřebné informace.

Chcete se ptát, dobře. Vejce xenomorfů odkoupila od vládní korporace Weyland-Yutani v roce 1972. Jedenáct metr vysokých líhní získala expedice Apollo 17, tehdy při svém posledním letu na měsíc. Tato malá pustá planetka vzdálená jen tři sta osmdesát čtyři tisíc kilometrů, uchovávala neskutečný poklad, o kterém nikdo nevěděl. Vláda vše utajila pro bezpečnost a informacím. Měsíc nebyl sice obydlen ale někdo tam uložil těchto jedenáct úchvatných bytostí, které přežili ve vzduchoprázdnu schované ve stázových kapslích. Pro veřejnost se astronauti vrátili jen se vzorky půdy a horninami ale naštěstí pro pana Waylanda nezůstane nic dlouho skryto."

Adam se nadechl i když jeho plíce kyslík nepotřebovali byl ale tak přizpůsoben, jelikož jsou lidé skeptičtí a nemají rádi, když se od nich něco liší.

Kdysi malá uzavřená společnost čítajíc pouhých pět vědců se rozhodla vejce odkoupit a zkoumat je..."

Adam si dobře pamatoval ty chvíle, kdy se svým stvořitelem procházel kolem laboratoří a hovořil o lidských problémech. Měl tolik otázek a dychtil pochopit vše co jeho program neobsahoval.

Musíš být trpělivý Adame, brzy zjistíš, že vědění je moc, které se dá využít i zneužít. Hranice mezi dobrem a zlem je velice tenká, a i když tě bude tvůj program varovat, musíš dát na vlastní úsudek," pravil pan Weyland, jež mu v mnoha ohledech nahrazoval otce svým vlastním ojedinělým způsobem. Nebo spíše jak později pochopil syna. Syna, který ho bude následovat, bude součástí jeho životního díla, nebude stárnout a bude pokračovat v jeho práci.

Přesně to Adam byl. Nástupce.

Lidé jsou nevypočitatelní, nejsou podle tabulek, určitých hodnot a parametrů, věř že tě překvapí jejich počínání stejně jako mě. Musíš být opatrný. Jsi mé nejdokonalejší dílo Adame..." dodal konverzačním tónem s notnou porcí pýchy, když procházeli kolem prosklených laboratoří půl kilometru pod zemí ve složitém komplexu.

Pane, je mi ctí, že mi prokazujete takovou důvěru," sklopil android oči, jelikož jeho software mu napovídal, aby svému stvořiteli projevil úctu, „jak ale mohu rozumět dobru a zlu? Jak mám vyhodnotit, která volba je ta správná pane?"

Otázka byla položena a v tu chvíli Adam zaregistroval pohyb za sklem v místnosti, vedle které právě procházeli.

Pootočil se k němu a sledoval vyrovnaná vejce, na stabilních speciálních podložkách v jednotlivých kójích, které před rokem získali. Studovali je dlouho a pečlivě.

Jedno takové bylo velké jako popelnice, hladké a netečné, až dokud nezačali přidávat teplotu a termoregulátor neotočily na hezkých třicet pět stupňů. Těmto formám života se dařilo ve vlhku na které začaly reagovat, proto k nim byla hadicemi přivedena voda a výživa. Čím více vědci měli lepší a lepší výsledky tím napjatější byli co se bude dít dál. Podrobný skener zjistil, že uvnitř je jakýsi krabovitý tvor, jež se pomalu vyvíjí ale nikdo si nedovedl představit co se stane až embryo doroste své velikosti, kdy se již do improvizované dělohy nevejde, jen ti nejodvážnější měli správný odhad...

Jedno vejce se teď přímo před Adamovýma očima začalo otevírat jako zrůdný zelený květ z jiné planety. Bylo to úchvatné a přitom děsivé. Něco se uvnitř pohnulo.

Než však jeho robotická mysl stačila tuto zvláštní situaci nějak vyhodnotit, z mimozemské kapsle vyskočil dorostlý tvor podobný pavoukovi a přitiskl se jednomu z laborantů, který si šel pro výsledky na tvář.

Nebožák se zapotácel a upadl na zem.

Adam jen netečně stál u skla a díval se, jak se ten cizopasník přitiskl na obličej toho chudáka a metr dlouhý ocas mu omotal kolem krku jako by ho chtěl uškrtit, zatímco tenké kůstkovité nožky se rozprostřely po celé jeho hlavě jako nějaká zrůdná maska na halloween.

Muž začal křičet, máchat rukama kolem sebe a snažil se tvora ze sebe dostat. Marně. Jen co ho chytil a snažil se ho ze sebe strhnout, jeho ocas se mu pevně stáhl kolem hrdla a laborant začal sýpat a dusit se a pak to náhle přestalo. Tělo se stalo apatické jako by ho ten tvor infikoval nějakým jedem.

Android s úžasem sledoval co se děje a nově nahraný program ho upozornil, že je ten člověk v ohrožení života. Všechny smysly a funkce těla mu pracovaly a produkovaly mnoho chemických nežádoucích reakcí.

Adam se hned poté jakoby probudil z letargie a natáhl se pro tlačítko alarmu z venku hned vedle dveří do oné místnosti ale pan Weyland zakroutil hlavou a chytil ho za ruku.

Pane?" Žádná reakce.

Ten muž potřebuje lékařskou pomoc, ten tvor ho dusí, plíce mu selhávají a mozek se neokysličuje, pokud něco neuděláme, do dvou minut zkolabuje."

Weyland se též díval přes sklo s netečným výrazem, jak jeho zaměstnanec zápasí o život.

Majitel společnosti stále mlčel. Možná byl zvědavý na výsledek.

Pane..." zopakoval Adam svou výzvu o něco naléhavěji, byl zmatený, toto jednání bylo v rozporu s jeho softwarem, jež mu radil tlačítko stisknout.

Takhle vypadá pokrok Adame."

Android nemohl být více zaskočen a bojoval s nutností alarm stisknout.

Ten muž zemře..."

Ano, musíš něco obětovat pokud chceš vidět výsledky a pokrok a ten se právě děje před našima očima..."

Adam z toho byl v rozkolu, jeho vnímání hodnotilo primární situaci jako nepřijatelnou ale jeho vnitřní naprogramování se řídilo slovy pana Weylanda, jelikož pro něho byl bohem, ten kdo určoval směr a věci a on k němu cítil podřízenost a úctu. Bez něho by nebyl nic. Jemu vděčil za osobnost, kterou byl. Weyland ji vybíral k obrazu svému a přeci Adamovi nechal svobodnou vůli.

Android se vrátil ze svých zdrojových vzpomínek zpátky do přítomnosti a v ústech vnímal štiplavou chuť kyseliny, která mu bublala v krku, jak se ho jeho nanoboti snažili opravit a zabránit špatné filtraci tekutin.

Zjistili jsme, že uvnitř vajec jsou živý tvorové, kteří potřebují hostitele, aby se mohli dál vyvíjet."

Takže jste jim předhodili jedenáct nevinných lidí a čekali co se stane?" skočila mu ta bojovná žena se svou ironií do řeči.

Adam v jejím hlase cítil podráždění ale ona neměla tušení, nebyla u toho, nevěděla nic.

Pan Weyland našel několik dobrovolníků, kteří se podrobili testům a souhlasili s výzkumem," vyhnul se Adam mistrně pravé podstatě věci ale na slečně Astonové bylo vidět, že si myslí své.

Zárodky xenomorfů se zdařile spojily s lidskou DNA a přebraly z ní několik základníchchromozomů a rysů, což považujeme za úspěch. V několika ohledech humanoidy opravdu imitují a přesto jsou pro nás stále záhadou. Všechny pokusně zkoumané subjekty byly dosuduzavřeny zařízení před zraky okolí jako přísně tajný projekt. Weyland-Yutani si byla vědoma možné hrozby, pokud by některý z jedinců uprchl, což v tak sledovaných leboratořích naštěstí nebylo možné. Důkladně jsme každého tvora zkoumali a nyní po mnoha a mnoha pokusech nastal čas na skupinový test, jehož úkolem je dozvědět se, zda xenomorfové jednají jako samostatní jedinci nebo jako skupina. Co je jejich přirozeností a jaký postoj zaujímají k lidem bez vnějšího vedení, bariér a zákazů."

Dost špatný postoj," zavrčela Wanda.

Bože, nejsou to psi na vodítku, neumějí poslouchat a zabíjejí na potkání, jistě že jsou hrozba a neviní lidé umírají pro nějaké vaše pozorování?“ rozčílila se oprávněně a i když z jedné strany její obvinění Adam chápal, byl naprogramován, aby získal výsledky jakýmkoliv i nehumánním způsobem.

Pomocí technologie si Weyland-Yutani chtěla ochočit nejnebezpečnějšího tvora, který byl neskutečně odolný, chytrý a vynalézavý.

Adam však viděl xenomorfy stejně jako lidi, jako zajímavé subjekty k výzkumu, nic víc.

Myslíte si, že nedokáží rozumět slečno Astonová? Dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Ano jejich přirozeností je chovat se podle instinktů ale lidská DNA a jejich chromozomy jim přinesly různé poznatky a vyvinuly jejich mozek nad hranicí těch lidských. Pokud se domníváte, že jsou jen obyčejnými zvířaty, tak děláte velkou chybu, na kterou později doplatíte. Nepodceňujte je.“

Ne, jsou to zabijáci,“ dovolil si tentokrát oponovat Willy, „ukončete ten test, hned,“ vyzval Adama co nejpřísnějším hlasem.

K překvapení muže i ženy se android poprvé pousmál, v jeho podání nakrčení silikonových vláken a svalů to ale vypadalo jako úšklebek.

Ne, nemám žádné oprávnění test připravovaný několik let ukončovat, i kdyby měl znamenat velká rizika. Budete muset bojovat a přežít,“ vyzval je Adam monotóně, stál si pevně za svým a hájil pohnutky svého stvořitele.

Ne? Ukonči to zatraceně, nevidíš? To není test ale vyvražďování! Tam venku jsou zrůdy, nejsme připraveni se jim bránit. Zemřeme tam zatraceně. Buď nás rozdrápou a snědí nebo unesou a znásilní!“ Rozčílila se Wanda.

To poslední slovo Adama zaujalo a obrátil k ženě svůj bystrý pohled jasně modrých zornic.

Rozveďte blíže svou teorii, slečno Astonová, zní velice zajímavě.“

Žena se ještě více stáhla za policistovy záda a podivně ztichla.

Android si Wandu měřil a jeho citlivé senzory mu hlásily její zvýšenou teplotu v oblasti tváří. Adamův software toto chování vyhodnotil jako stud. Zajímavé.

Byla jste snad svědkem takového činu?“ zeptal se s ledovým klidem a znovu si založil ruce za zády jako doktor, který má před sebou něco velice fascinujícího.

Mlčela.

Vidím, že projekt má zřejmě již své nepopiratelné pozitivní výsledky,“ prohlásil.

Willy se na Wandu zmateně ohlédl a ona sklopila oči poníženě k zemi.

Pozitivní výsledky?“ pokynul Willy a stále mířil zbraní na Adama, jež nejevil známky žádné agrese.

Páření dvou odlišných druhů je pokrok, živočichové se k tomuto jevu neuchylují, proto je to zajímavé. Pokrok o který se snažil již Darwin známou jako teorie volného výběru je fascinující. Dosud jsme nepředpokládali, zda by bylo něco takového možné. O to větší zájem máme podílet se na pokračování s ještě zajímavějším výsledkem díky vaší podnětné informaci.“

Mlč ty zrůdo!“ vykřikla rozhněvaně Wanda na tu věc a v tu chvíli začal na malé obrazovce počítače opodál poblikávat červený výstražný bod.

Co to je?“

Adam se obrátil k počítači, program vyhodnotil situaci.

Blíží se. Přilákali jste číslo dvě,“ konstatoval mírně jako by se na to setkání dokonce těšil.

Ženě naskočila husí kůže. Bee je bezpochyby sledoval a je naštvaný, že mu utekla. To nevěstilo nic dobrého.

Zřejmě si ti tvorové svou kořist hlídají zuby nehty. Doslova.

Musíme pryč, musíme zmizet!" naléhala plavovláska v panice, protože věděla co se blíží a když tu zůstanou, třeba je roztrhá všechny.

Willy se dlouho nerozpakoval, popadl ženu za ruku a táhl ji směrem k Androidovi, za kterým byl vzadu druhý průchod ze stanu. Neustále na něho však mířil zbraní a byl připraven kdykoliv střelit i kdyby tak odhalil jejich pozici možným dalším nepřátelům, kteří by si s chutí rozdělili jejich části těl.

Wanda však Adamovi nevěřila, neustále měla připravenou lopatu a když robota míjela, nespouštěla ho z očí stejně jako on ji.

K jejich překvapení je nezastavil, neměl potřebu je ohrožovat a tak se mu oba ztratili z dohledu za těžkou plachtou za jeho zády.

Adam tam klidně neohroženě stál, vyrovnaný s uloženými informacemi ve svém složitém mozku.

Nejprve si myslel, že toto náhodné setkání bude ztráta času ale hluboce se mýlil.

Lidé ho nepřestanou překvapovat. Vskutku.

Pokud by alespoň u jednoho subjektu došlo k něčemu tak nepředstavitelnému jako páření s lidskou samicí, bylo v jeho zájmu nechat tu ženu jít a později ji vyhledat a ověřit si zda mluvila pravdu, jelikož nechtěl číslo dvě ohrozit střelbou a nějak jej poškodit i když pochyboval, že by se obyčejná kulka dostala přes jeho extra tvrdý skelet. Ale i na jeho těle byla místa, kde by ho dokázala kulka poranit.

Adam byl trpělivý.

Ponořeného do myšlenek ho vyrušil až nízký syčivý zvuk z venku jako když utíká plyn a plíží se při zemi jako zákeřná choroba.

Skrze plachtu a sluneční svit jež na ni dopadal, viděl siluetu podlouhlé hlavy a tvrdého skeletu, jak obchází stan jako sama smrt.

Neomylně sledoval lidský pach až sem.

Nevzdávali se tak snadno, proto z nich byli výjimeční zabijáci. Jedineční a krásní ve své smrtelné dokonalosti hodní toho největšího obdivu a respektu.

Xenomorfové lovili, základní instinkty k přežití každého živého tvora a možná, že v tom hrála svou roli i zvědavost z nepoznaného. Nic na tom nezměnily roky věznění. Oni uměli čekat než se vydrápou na svobodu.

Číslo dvě, jak ho sám označil, jelikož číslování lépe vystihovalo status každého jedince než jména, pomalu strčil do stanu svou protáhlou lebku.

Lehce se přikrčil a prosmýkl se dovnitř jako obrovská mrštná kočka.

Adam nevydával žádný zvuk ani teplo a nejevil ani jinou známku bytí jako například koupený nábytek, přesto k němu xenomorf došel a vztyčil se hrozivě před ním.

Každý jiný živý tvor by prchl nebo zemřel hrůzou. Sliny mu kapaly z úst, jak poodhalil svůj stříbrný úsměv. Drápy se vznášely podél jeho šlachovitého těla jako ostré břitvy.

Impozantní.

Android však jen pokývl hlavou jako by si rozuměli i beze slov.

Bee nasál vzduch do svých nozder a to co cítil se mu zřejmě nelíbilo, jelikož začal vrčet, jak vnímal pach chemikálií a dezinfekce uvnitř stanu. Nebylo to však kvůli Adamovi ale kvůli pachu laboratoře, který mu připomínal jeho zajetí a stejně jako každé nedobrovolně držené zvíře se tam nikdy nechtěl znovu vrátit.

Xenomorfův kostěný límec se lehce vztyčil nelibostí jako by se varovně naježil a on sám silně zasyčel, jelikož zde cítil také lidský pach ale byl již slabý, další neživé osoby si sotva všiml.

Nezajímala ho.

Android neměl maso, žádné bijící srdce a tkáň a tak byl pro něho bezcenný.

Vrať se zpátky," promluvil na něho monotóně Adam a Bee si ten hlas pamatoval.

Xenomorf se nahrbil jako by se připravoval k útoku ale místo toho aby vyrazil vpřed a androida napadl se sám stáhl a rychlým pohybem zmizel ze stanu jako ještěrka ze slunce.

Adam tam nějakou chvíli stál, než se rozešel zkontrolovat tělo či spíše hlavu a zbytek svého méně zdatného kolegy než se na obrazovce notebooku na opačné straně stanu objevil obraz jemu známého muže, který ho kontaktoval každý den v tu samou hodinu. Jeho stvořitel byl na minutu přesný a zásadový stejně jako Adam, proto spolu tak dobře vycházeli.

Adame, jak pokračuje tvůj výzkum? Došel jsi k nějakým zajímavým závěrům či hodnotám? Pokud potřebuješ nějaké prostředky, velice rád ti je poskytnu a budou na místo určení dopraveny do dvou hodin místního času."

Neutrální hlas vycházející z reproduktorů ho upoutal ale zpráva byla stejná jako včera i předevčírem. Stále se stroze opakovala a pan Weyland neprojevoval ani náznak netrpělivosti či ho velice dobře skrýval.

Sám pan Weyland jej oslovoval jménem, aby ho více polidštil, Adam však nevěděl zda to dělá kvůli sobě nebo kvůli němu aby mu připomněl, že i když vypadá jako člověk, chová se tak a má lidské jméno, živým nikdy nebude.

Adam to nazval ironií.

Dnes jsem přišel na několik zajímavých faktů pane, dejte mi však čas na ověření jistých informací, které by pro nás mohli být cenné. Též bych vás požádal o tucet ozbrojených mužů, můj úsudek byl poněkud zkreslený a podcenili jsem lidské odhodlání, jehož faktor se vyústil v jistou nečekanou situaci, která se vyřešila. Přesto trvám na zvýšené bezpečnosti."

Dobře. Je to vše Adame?" dívaly se na něho tvrdé oči z obrazovky, které byly kdysi plné ideálů o společnosti realita byla však jiná. Za těma očima se skrýval vypočítavý člověk, který neváhal obětovat celé město jen pro svůj zvrácený experiment.

Ano pane."

Majitel společnosti vážně přikývl, monitor zčernal a okolí se ponořilo do ticha, kdy i les okolo byl podivně ztichlý a nehybný.

Adam měl nyní o čem přemýšlet, rychlostí světla vyhodnocoval všechny možné důsledky a porovnával je se svou databází, nehybně stál a zíral před sebe ztracen mezi čísly a písmeny.

Záměrně svému stvořiteli neřekl vše ale pokud by se ho zeptal přímo, musel by odpovědět, on se ale nikdy neptal a nechával mu možnost i jisté věci schovat pro sebe i když byl panu Weylandovi velice oddaný...

Nemohl mu ale lhát.

Uvědomělé formy života měli svá tajemství, proč by je tedy neměla mít umělá inteligence?

A právě ten malý kousek Adamova vědomí býval to jediné, co bylo skutečně jeho...představy.

 

*************************************************************************************************

 

Willy mě táhl nekompromisně ven, schovali jsme se za stan a syčení pronikající do okolí mi mrazilo podrážky bot k půdě.

Policista rychle nakoukl za roh a viděl už jen špičku černého ocasu na druhé straně a tak mi pokynul, abych se začala hýbat a neztrácela drahocenný čas.

Jenže místo abychom se vydali k nechráněnému prostoru kudy jsme přišli, táhl mě na opačnou stranu hlouběji do lesa pryč od stanu.

Co to děláš Willy, dost, stůj, plot je támhle," naléhala jsem a zapřela se patami do půdy až pro něho bylo těžké pokračovat.

Zachraňuju ti život, to dělám. Neslyšela jsi tu věc tam uvnitř? Tedy stroj, androida nebo co to sakra bylo? Tohle je nějaký dost možná vojenský pokus, jako by tohle bylo postavené městečko, my figuríny a právě tu měla přistát atomová bomba, aby viděli jakou škodu udělá. Musíme pryč, příště bychom se už ven nemuseli dostat."

Policistův hlas ztratil na své autoritě, jelikož se lehce třásl, jak se snažil bojovat s hrůzou, kterou si zatím nechtěl připustit ale ona hlasitě klepala na vaše dveře čím dál hlasitěji.

Willy, oni nás nenechají odejít, chytí nás a odvezou zpátky, nebo nás rovnou zastřelí," promluvila jsem do ticha a těkala pohledem ke stanu a zpátky k němu, abych věděla kolik nám zbývá ještě času než nás xenomorf vyčenichá.

Seženu pomoc, slibuji," drmolil Willy zoufale, aniž by moje slova vnímal, nebo mi to alespoň tak připadalo. Chtěl z tohohle pekla vypadnout, to já taky ale ne takhle, protože jsem tušila, že se nám to nepovede. Pesimismus nebyl mou silnou stránkou ale už jsem si na něho začala zvykat.

Willy poslouchej mě," popadla jsem ho za ramena a zatřásla jsem s ním, "musíme vymyslet něco jiného. Útěk není řešení."

Jeho pohled se místo na mě stočil za má záda a já v nich viděla koktejl děsu a nevýslovné hrůzy. Nemusela jsem se otočit, abych viděla co se děje.

Willy se mi vytrhl a jako zbabělec začal utíkat o překot pryč až mu bláto létalo od podrážek.

Klidně mě opustil a ani se na mě nepodíval.

Nechal mě tam prostě stát.

Žasla jsem nad jeho zběsilou reakcí a také jsem začala zdrhat ale na opačnou stranu doufajíc, že si to co se právě jako až moc živý přízrak vynořilo ze stanu všimne spíše jeho než mě.

Uběhla jsem však sotva pár metrů zpátky k zátarase mezi plotem, když mi něco tvrdě podrazilo nohy a já s výkřikem dopadla tvrdě na zem a vyválela se v listí jako už bych tak neměla mikinu špinavou a plnou jehličí.

Než jsem ale stačila nějak zareagovat a uvědomit si zda mám zlámané všechny kosti v těle, něco mě chytilo za oba kotníky a táhlo zpátky.

Kopala jsem, vzpírala a svíjela se jako červ na háčku ale tím jsem jen vetřelce více naštvala, což jsem poznala podle jeho vzteklého syčení hned za mnou. Nutno dodat, nebyl ke mě právě moc šetrný.

Chtěla jsem, aby za tu zradu pronásledoval zbabělce Williho ale ne, on si musel vybrat mě! Proč mám pořád takovou smůlu!

Čím jsem si zasloužila, že se na mě ta bestie tak lepila!

Zem byla tvrdá a studená, občas bahno, k dlaním se mi lepily kamínky, jež se zabodávaly do mého vypůjčeného šactva jako nějaká dezolátní masáž a když jsem se konečně trupem přetočila na opačnou stranu, Bee byl u mého obličeje a to opravdu blízko až jsem se vyjekla.

Výhrůžně cenil své stříbrné zuby, poté otevřel tlamu, ze které mu kapaly sliny jako provazce. Nečekaně hlasitě zařval a přímo proti mé tváři zákeřně vystřelila jeho druhá menší tlama schovaná za tou první.

Pevně jsem zavřela oči v domnění, že tohle je konec.

Ale zřejmě to bylo jen varovné gesto, ať nic dalšího nezkouším, jelikož se ten ozubený válec stáhl zpátky bez mé újmy na zdraví. Byla jsem vážně vyděšená.

Bee se nade mnou hrbil jako obrovský černý dikobraz, poté mě zvedl svými pařáty do vzduchu. Vše se se mnou zatočilo a já žaludkem dopadla na něco tvrdého a nepoddajného.

Bylo to xenomorfovo rameno, přes které si mě přehodil jako pytel zelí, protože táhnout mě celou cestu za nohu by bylo asi dost nepohodlné a pomalé.

Visela jsem hlavou dolů a ihned jsem jednou rukou poslepu sáhla za pas, abych vytáhla pistoli ale sklouzla mi dolů a já ji teď měla nepohodlně přitisknutou na zadku, kde se znatelně rýsovala pod tepláky. Super. Alespoň mi nevypadla.

Nohy mi bezmocně vysely ve vzduchu nejméně metr a půl nad zemí, přičemž mi kolena narážela do jeho tvrdých žeber. Bee se poté otočil a vyrazil zpátky k otevřenému prostoru v plotě, který už nikdo nehlídal.

Nejspíše ho žádný Willy ani jiný člověk, kterému by mohl utrhat končetiny nezajímal. Jeho hlavním cílem jsem byla  i když jsem nechápala proč.

Pusť mě dolů, hned! Slyšíš?! BEE!" křičela jsem ale xenomorf k mému pozadí jen pootočil hlavu a hlasitě zasyčel jako by mi říkal ZTICHNI!

Byla jsem zoufalá, když vetřelec přeskočil hrázi z aut a já setrvačností znovu narazila břichem o jeho rameno. Zaskučela jsem, málem mi to vyrazilo dech.

Stan se mi vzdaloval z dohledu stejně jako vytoužená svoboda, proto jsem se rukama zapřela o ty zvláštní výčnělky na jeho zádech, které mi připomínaly vroubkaté konce výfuku.Chytila jsem se prvních dvou a pokusila se k nim přitáhnout asi jako veverka se natahuje po oříšku.

Bee to příliš neocenil, buď byl na tomto místě háklivý nebo předem odhadl co mám v plánu, protože se mi jeho ruka obtočila kolem jednoho stehna a stiskla ho mezi loktem a předloktím, čímž mě k sobě více upoutal.

Museli by mi amputovat celou nohu, kdybych se z toho hadího sevření chtěla dostat a co bylo ještě horší, že jeho hřbet ruky byl až moc blízko mému klínu, o který se mi s každým krokem, aniž by si to uvědomoval lehce otíral.

Zanedlouho jsme byli znovu daleko za plotem a mířili jsme zpátky k městu duchů a k jeho kamarádíčkům.

Xenomorf se vyhýbal přímému světlu jako by ho mělo popálit a držel se spíše hlouběji v lese ve stínu jako démon kterého by mohlo světlo popálit. Na cestě mezi větvemi a stromy více prostupovala zamračená obloha nevěstící nic dobrého.

Tak když mě nechceš pustit dej mě alespoň na zem, chodit umím i sama!"

Snažila jsem se ulevit alespoň svému stresu, když si s tím tvorem budu povídat a také mě od toho pohupování začala bolet hlava, jak se začala odkrvovat ale žádná odezva.

Máš strach že ti uteču? Nebuď idiot, když jsem ti neutekla do teď, neuteču ani potom, je to tak?"

Ale ať jsem zkoušela prosebný nebo naštvaný tón, urážky, křik ani vyhrožování, v jeho chování jsem žádnou odchylku nezaznamenala. Nereagoval na sprostá slova ani na změnu intonace a cože to ten android říkal? Že jsou prý inteligentní, měla jsem mu urazit hlavu jako tomu prvnímu, vyčítala jsem si v duchu...


 

Konečně jsem se dala do opravy této další kapitoly, nemohla jsem vás nechat čekat v polovině rozhovoru, to by přeci nešlo :-)

Tak co si vysvětlíme dnes. Pokud se někdo pídil po přesném datu tak ano, v roce 1972 skutečně letěla na měsíc poslední posádka Apollo 17, která našla na měsíci vejce vetřelců. Víte jak dobře se ty potvory množí ale kdo je tam nechal nebo schoval, zatím není zřejmé a je to více méně nepodstatné, hlavně že Weyland-Yutani podplatila (spíše ukradla) vládní korporaci tyto vzácná vejce.

Od doby 1972 do 2017 to je...kalkulačka pomůže...45 let na to, aby si Bee a ostatní přetrpěli pěkných pár let v luxusním bílém lapáku. Pokud má někdo jiný názor, jak dlouho xenomorfové žijí sem s ním, nechám se překvapit ale osobně z toho, co jsem všechno přečetla asi velice dlouho, pokud mají dobré podmínky k životu.

Pak tu máme Adama, ano, zatím nejdokonalejší android made in Yutani, která se bude na robotiku a kybernetiku později zaměřovat a specializovat.

Zatím je ten panák opravdu neslaný nemastný ale nedivte se mu, kdyby vám někdo nenainstaloval humorný modul taky budete blbě čumět :-)

Ale Adam si teď poslal pro posily a bude veselo.

Pokud nás ale ten android nebude bavit, prostě mu urazíme hlavu ok?

Willymu se podařilo utéct a uchránit si krk, jaké překvapení ale nezoufejte, určitě to ten zbabělec schytá a nebo možná ne a zachrání se. Kdo ví.

Zato Wanda je zase lapač na malér. Pistoli má na zadku a nedostane se k ní, aby se Beeho zbavila. Smůla. Ti dva asi vycházet nebudou a Bee se tolik snaží chudáček. Poznali jste to podle toho vrčení?

I pes slintá když vás rád vidí :-)

Co bude příště si nenechte ujít aneb Wanda a boj o život na pátém programu pááá


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 19. 02. 2017 - 22:21 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.