Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

5. Kapitola - Nové vodítko

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 5

Nové vodítko

 

Cítila jsem Willyho nesouhlas a dokonce jsem ho četla i v jeho očích.

„Nechci ti brát naděje holka ale rozhlédni se, já jsem přežil, protože mám výcvik v krizových situacích a ty protože to byla náhoda, jak by ale tohle mohlo přežít malé bezmocné dítě?" vštěpoval mi do hlavy a snažil se, abych uvěřila jeho teorii.

Setřásla jsem policistovu ruku, "tohle nechci slyšet. Nemůžeš mi brát naději. Najdu ji a ty mi v tom pomůžeš."

„To je vyhrožování?" ušklíbl se Willy skepticky a pokývla hlavou.

„Pokud to nepůjde jinak tak ano," trvala jsem na svém.

Muž se mi dlouho díval do očí jako by se tam snažil najít, proč cítím takovou zodpovědnost ale nejspíše viděl, že se mnou nepohne. Dokázala jsem si stát pevně za svým.

Willy nakonec dlouze vydechl a kapituloval.

„Dobře, ale nejprve pár pravidel. Nejdřív, miř zbraní k zemi, nerad bych měl prostřelené rameno. Dál se budeš řídit mými rozkazy, abychom neohrozili především sebe."

Přikývla jsem a podřídila se jeho autoritě. Měl pravdu.

„Nejdříve se přesuneme k boudě kousek odtud, je to malý srub v lese pro údržbu silnic, tam se poradíme co dál," uvažoval Willy.

„Dobrý nápad."

Oba jsme se dostali přes auta a rozhlédli opatrně kolem, slunce bylo pomalu v půli oblohy a já doufala, že xenomorfové se odklidili do stínů a čekají na noc než začne nový lov za kořistí.

„Jdi vpředu, já ti budu krýt záda," nasměroval mě Willy správným směrem, tak jsme se vydali lesem a nechávali město duchů za zády.

Dobrá půlhodina cesty mezi stromy byla vyčerpávající. Půda byla vlhká a boty se do ní bořily a těžkly nánosem bláta s každým krokem.

Zmáhalo mě to ale nestěžovala jsem si. Pohled mi přitom bloudil po okolí a prst ze spouště jsem pro jistotu nesundávala i když kolem padalo jen listí a jehličí když do něho strčil vítr.

Nechtěně jsem málem vystřelila po dvou zajících, kteří střemhlav vyrazili z podrostu, kde měli malou noru pod srázem ale včas jsem se vzpamatovala. Stres si vybíral svou daň. Byla jsem připravená okamžitě útočit.

O pár chvil od tunelu jsme s Willym narazili na vyšlapanou pěšinu, kde byly ještě znát otisky pneumatik a došli po ní k malé kůlně.

Willy našel klíč pod kamenem, kam ho zaměstnanci schovávali a odemkl.

Dvojice rychle zapadla dovnitř, zamkla a zavřela na petlice.

Nyní byli chráněni nebo alespoň pomyslně a dovolili si oddechnout i když být v naprosté tmě bylo hrozné a navíc to tam divně páchlo něčím zkaženým.

Nejspíše si nějaký dělník odložil svačinu a zapomněl ji tu.

Posadila jsem se na něco co jsem poslepu nahmatala, možná nějaká stolička, pohnula jsem tím směrem nohou a něco jsem s rachotem shodila na podlahu, řinčelo to jako kovové nářadí.

Ohnula jsem záda a sebrala to.

Podle hmatu to byla lopata, zastrčila jsem pistoli za kalhoty a přivlastnila si novou zbraň. Mé prsty se sevřely kolem násady, teď už mi ji nikdo nevezme.

„No, je načase vymyslet bojový plán," prohlásila jsem drsně do ticha.

„Ty nejseš holka, která propadne hysterii co?" ozval se hlas zprava a náhle se i rozsvítilo.

Willy nahmatal a stiskl vypínač a nad našimi hlavami se rozsvítila obnažená žárovka na drátu.

To co jsme ale oba viděli bylo...

Ihned jsem se vymrštila jako čertík z krabičky a přitiskla k Willimu, který na svět kolem nás hleděl vyjeveně stejně jako já.

„Proboha musíme vypadnout a to hned. Tohle je nějaká spižírna, může se to sem vrátit každou chvílí, dělej," poháněla jsem policistu, který třesoucíma rukama lovil klíče znovu z kapsy.

Já se snažila odvracet tvář od navršené hory těl vzadu místnosti mezi dvěma regály nad kterou byl ve střeše vyražený otvor, kudy sem nejspíše xenomorf lezl.

Nebo to taky mohla být skrýš nějakého šikovného masového vraha.

Bylo to odporné, zvedal se mi z toho žaludek. To na čem jsem prve seděla, nebyl žádný měkký podsedák ale záda jednoho z nešťastníků, co zde našel svůj konec. Vypadalo to tu jako u řezníka v krámě. Dřevěné stěny byly popatlané nějakým nevzhledným šedým slizem a tmavou lesklou hladkou hmotou, která vypadala jako ztuhlé bláto a vytvářelo to představu jeskyně. Bylo tu horko a k tomu přispíval rozklad těl. Kusy masa visely v té divné hmotě jako v nějaké špajzce.

Dvě mrtvé ženy dva metry od nás, byly přitisknuté ke stěně opatlané slizem a ten tvořil jakýsi blánovitý kokon, ze kterého se asi v motýla nepromění, taková byla moje teorie.

Když jsem se ale zaměřila na tu, jež k nám byla blíž, všimla jsem si, že se pohnula. Byla stále živá! Proboha! To snad ne!

„Willy ona dýchá, musíme jí pomoct," zatahala jsem ho za rukáv a než jsem stačila udělat pár kroků k ní, pevně mě chytil za ruku a zakroutil rozhodně hlavou.

„Jdeme pryč, jí už nepomůžeme."

„Nechtěl jsi snad říct, já ji nechci pomoct?" ohradila jsem se na něho.

„Je úplně mimo, možná je polomrtvá. Nemůžeme ji vzít sebou. Nemám obvazy, léky a nemohli bychom utíkat. To chceš?"

Ať jsem té nebohé ženě chtěla pomoci sebevíce, Willy měl pravdu.

Zatnula jsem proto zuby, sevřela v prstech lopatu a vyběhla za ním ven.

Sakra, nechtěla jsem ji tam nechat ale skončit jako zachránce, který nakonec umře?

Nepřemýšlela jsem co dělám a tak jsem se nechala Willym vést do kopce mezi stromy a přemýšlela o tom, čeho jsem právě byla svědkem. Bylo to jako ohavná noční můra, ze které jsem se nemohla probudit. Za každým rohem číhalo nebezpečí, krev a mrtvoly. Mohlo to být ještě horší?

Po delší době jsme se opět zastavili a nechali boudu dál za sebou.

„Musíme odtud,“ udeřil náhle Willy rukou do kmenu stromu, aby vybil svou frustraci. Marně.

Byl to muž zákona a vědomí toho, že je bezmocný a nemůže s tím nic dělat byla ubíjející. Chápala jsem to, protože jsem se cítila naprosto stejně k ničemu.

„V sousedním městě určitě bude funkční vysílačka, mobil, cokoliv co nám pomůže zavolat armádu." Natáhl ruku a ukázal prstem severně. Nejbližší město bylo tak deset kilometrů vzdálené, mohli by to hravě ujít.

„Co ale když tam bude to co tady?" namítla jsem ironicky.

Willy stiskl pevně rty k sobě a přemýšlel, nechtěl na sobě dát znát nejistotu, „musíme doufat, že se nikam jinam tahle pekelná monstra nedostala."

Znělo to dobře, až moc dobře ale co když byla realita jiná?

Co když to nebylo jen naše město a pak mě napadla ještě horší vidina, co když to v Hollyhope bylo jen takové polechtání a někde je to ještě drastičtější?

„Takže plán máme, fajn ale já musím najít Marry," připomněla jsem mu svůj prvotní plán a nadzvedla lopatu jako soudce kladívko. Myslela jsem to vážně. Pokud si myslel, že na to jen tak zapomenu, tak se šeredně mýlil.

„Té nejvíce pomůžeme tím, že seženeme pomoc a až to tu vojáci vyčistí, najdou přeživší a ty můžeš doufat, že ta holčička pořád žije," odvětil přímo z očí do očí.

„To se mi moc nelíbí, slíbil jsi mi, že mi pomůžeš," zvýšila jsem netrpělivě hlas.

„Ano, nabízím ti tu schůdné řešení, jediné logické řešení, tak se chovej trochu dospěle," obořil se na mě Willy a zatnul pěsti.

Každý jsme chtěl něco jiného ale za větší dobro jsem měla opustit své předsevzetí?

Proč jsem musela každýmu ustupovat?

„Dobře," zavrčela jsem a přerušila oční kontakt, „ale jestli jsou ty potvory i jinde, slib mi že se vrátíme a zachráníme co se dá."

Super Wando, teď jsi to vyřešila. Vezmi si atomovku a můžeš jít vyčistit město.

Policista vážně přikývl a konečně jsme se na něčem dohodnuli.  

Netušili jsme však, že se před nás postaví tak velká překážka, která nám v naší cestě zabrání.

Vydali jsme se tedy lesem až jsme došli k několika metrovému kovovému plotu, který tu neměl být a budil dojem, že se tu objevil přes noc. Nahoře byl namotaný silný ostnatý drát a lehce zlověstně jiskřil.

„Co to sakra je?" vydechla jsem se zakloněnou hlavou. Je to jako obehnaný koncentrační tábor, hodila jsem na plot větev, která se z jedné strany sežehla a dřevo spálila div nehořelo.

„Je to pod proudem!" vykulila jsem oči, „tohle nepřelezeme, i kdybychom se vyškrábali na nějaký strom a přeskočili, zlámeme si obě nohy a já nechci skončit jako usmažená kráva."

Willy na to hleděl snad ještě šokovaněji než já. Tohle tu nemělo doprdele vůbec být.

„Zkusíme silnici, měla by být odtud jen kousek."

Drželi jsme se linie plotu, ani jeden z nás moc nemluvil. Oba jsme přemýšleli, co to znamená. Proč nás někdo držel uvnitř jako laboratorní myši?

„Hele támhle něco je Willy," upozornila jsem ho. Trochu jsme se vzdálili od plotu a hleděli na silnici před námi. Pletivo tam pořád bylo ale čtyři metry ho chyběly a pak zase začínalo a v té mezeře stály dvě terénní auta a za nimi velký šedý stan.

Takže armáda konečně dorazila? Ale kde byla? Vypadalo to tam mrtvě. Nikde nikdo. Je možné, že je ty bestie taky odpravili?

„Půjdeme blíž, pokud tam někdo je, pomůže nám," naznačil mi policista rukou abych šla s ním.

Vydali jsme se tedy přímo po silnici vstříc té zátarase s rukama nad hlavou. V mém případě lopatou.

Náhle se ozval pronikavý výstřel a kulka ráže 5mm se zaryla do asfaltu přímo před našima nohama. Zůstali jsme ohromeně stát. 

Zbláznili se snad? Vypadáme jako dvoumetrové montrum s černou kůží nebo co? Idioti! Hluk by mohl xenomorfy přilákat! Bože, co v armádě pracuje za tupce? Umějí vůbec držet zbraň?

Co to tam je za debily?

„Stůjte!" ozvalo se chladně podivným dunivým hlasem a za auty se mihla postava.

„Jsme přeživší, proboha nestřílejte! Chceme pomoc, prosím, ve městě..." Willy to ani nedořekl a ozval se další varovný výstřel ještě blíž k nim.

„Co..."

„Běžte zpátky, hned!" tak zněl rozkaz.

Ani jeden z nás ho nechápal.

„Cože to myslí vážně?" zašeptala jsem, naprosto mě to nadzvedlo.

„Co tím myslíte jako běžte zpátky? Tady umírají lidi, chápete to? Jsme zranění, máme hlad a potřebujeme pomoc!" vykřikla jsem a sklonila lopatu, kterou jsem pevně sevřela v obou rukou.

„Běžte pryč, tady nemáte co dělat!"

S Willym jsme se na sebe vzájemně podívali, zda si dělají legraci nebo nás jen zkoušejí ale odpověď přišla hned v podobě opětovné palby.

Ty bastardi po nás stříleli!

Museli jsme skočit do škarpy vedle silnice, abychom neměli z těla cedník.

Naše těla tam ležela jako dvě žížaly v zákopech a později jsme nepatrně vykukovali ven jako štěňata z krabice.

„To si dělají prdel? Nepustí nás ven? Nechají nás tu jen tak chcípnout?" soptila jsem a probodávala to místo vpředu pohledem a doufala, že ten stan alespoň vzplane.

„Vše se určitě dá nějak vysvětlit. Podle těch znaků na plachtě to bude někdo z chemičky. Viděla jsi ty radioaktivní symboly? Třeba si myslí, že jsme byli zasaženi radiací nebo něčím podobným," nad tím jsem se musela zamyslet.

Já ničím nakažena nebyla ale hned jsem uhnula pohledem, když jsem si vzpomněla na společné nedobrovolné chvíle se svým děsivým milencem. 

„Co teď? Vrátíme se když nás na párty nechtějí? Mají nás zabít oni nebo sežrat ty zrůdy, nevyjde to na stejno?" navrhla jsem v naději, že bychom se mohli vydat po stopách Merry, „já si zadek od těch bastardů ustřelit nenechám."

Willy cosi zavrčel a sledoval okolí. Jeho cvičené oko nejméně čtvrt hodiny studovalo co se dělo za závorou. Ti za plotem se nejspíše domnívali, že to vzdali a vystrašeně utekli. Ha, chyba a bod pro nás.

„Nějaký plán?" dotírala jsem na něho, div jsem s policistou vedle mě nelomcovala jako s klikou u dveří. Čas utíkal a Merry mohla být klidně teď v obklíčení xenomorfů a bojovat o život.

Willy kývl ke stromům vpředu, které mírně clonily výhled na stan a také nás zakrývaly.

„Vypadá to, že tam jsou dva. Když se pořádně podíváš, jeden chodí za auty a druhého jsem viděl jít do stanu a už se neukázal. Budeme se každý z jedné strany plížit a skrývat se za kmeny stromů," vysvětlil mi. Jeho touha vypadnout byla asi větší než hrozba nebezpečí.

„To jako že tam jsou JEN dva? A kde je zbytek? Co když je tam celá armáda?“

„A vidíš je někde? Schovaná třeba v krabičce od zápalek?“

Pokrčila jsem rameny, „ne třeba jsou v tom velkým stanu namačkaní jeden na druhého a užívají si diskotéku. Fajn, ale i když nejsou vidět tak to neznamená, že tam nejsou. Nebo jen armáda nemá prachy, co já vím. A co pak? Vlítneme tam a já je umlátím lopatou jako nějakej zasranej malej terminátor? To by šlo ale nezapomínáš na to, že ani jeden z nás nemá neprůstřelnou vestu, titanovou kostru a já ani výcvik?"

No, výcvik bylo asi to poslední na co jsem teď myslela ale argument to byl.

„Když se to nepovede, můžeš mě v pekle škrtit," navrhnul muž zákona optimisticky. Nebo se o to alespoň snažil.

Nenávidím optimisty, berou všechno na lehkou váhu, k čemu jim to pak bude, až jim někdo zhasne svíčku?

„Hm jo, to ujde, tak jdeme," zalhala jsem s úsměvem. Akce lopata začíná.

Náš plán měl mnoho trhlin ale byl to alespoň nějaký plán. Plížili jsme se stíny a schovávali za silnými kmeny, blížili se vždy, když muž se zbraní uhnul pohledem.

Nakonec Willy i já jsme čekali za nejbližším stromem u plotu asi osm metrů od nepřátelské fronty.

Nenápadně jsem vykukovala a nevěděla co dělat a tak jsem raději zůstávala na svém místě.

Willy nestřílel a také jen pozoroval, co tedy dál? Rozhodla jsem se vzít celou věc do svých rukou. Číhala jsem, až když ten chlap sklonil zbraň a začal pít něco ze zkumavky, kterou vytáhl ze svého oblečení. Vydala jsem se rychle k autu a skrčila se u jeho zadního kola. Nic nepomáhalo, že za mnou Willy dělal gesta, abych to nedělala.

Než se voják stačil vzpamatovat, přelezla jsem jeep a rozmáchla lopatou. Schytal ji přesně, kov olízl jeho bradu i ucho a on lehnul jako opilec po velkém množství alkoholu.

Než dopadl k zemi, Willy ho zachytil a tiše položil do trávy. Neslyšela jsem ani kdy se za mnou objevil. Asi měl rychlejší reflexi než jsem si myslela, tedy hlavně potom, co jsem udělala všechnu špinavou práci.

„Měla jsi sakra čekat bylo to riskantní, co kdyby tu bylo střelců víc? Měla jsi zůstat na místě až na tebe kývnu. Takhle z nás mohli být hezké pohyblivé terče,“ rozhořčil se Willy a možná měl pravdu.

Já pokrčila rameny, „vidina záchrany byla silnější. A vidíš kdo teď drhne čumák o zem?“ podívala jsem se vítězně na toho chudáka ležícího na zemi.

Naštěstí tu byl jen jeden, jelikož se sem nikdo nehrnul a to už samo o sobě bylo absurdní, vědí vůbec proti čemu stojí nebo tu je jen nějaký paleontologický tým, který se proti vetřelcům postaví se štětečkem v ruce? Ty černé bestie byli schopné všeho.

Willy muži pohotově zabavil zbraň ale ani jednomu z nás ten chlap nepřipadal jako voják, měl sice maskáčové kalhoty a bundu, dokonce i výstroj ale stavbou těla byl asi jako mravenec. Drobný a hubený. Z dálky vzhled opravdu klamal. Tak co byl zač?

Poté jsem si náhle vzpomněla na toho druhého, který předtím vlezl do stanu, někde tu musel být. Je načase ho zpacifikovat.

Zatímco Willy klečel a prohledával mou nebohou oběť, doloval jeho kapsy jako bezdomovec nějakého boháče. Já jsem se za jeho zády vydala suveréně ke stanu. Cítila jsem se teď jako superhrdina, který zvládne všechno, i utéct smrti.

Plachta, která odkrývala vchod byla upevněna k celtě a já jen nenápadně nahlédla dovnitř. Bylo tam mnoho přístrojů, vybavení, strohý laboratorní nábytek, dva počítače a jiná lékařská a biologická výstroj ale žádné větší zabezpečení. U jednoho z mikroskopů stál muž, na malé sklíčko nakapal xylen - roztok a pak jej vložil pod čočku a snažil se zaostřit kolečkem po straně.

Plížila jsem se blíž a blíž ale byl zřejmě tak zaujat svou prací, že mě nevnímal a když se narovnal aby si zapsal poznámky...

Moje lopata vyrazila opět do akce a s tvrdým PLESK narazila ze strany do jeho hlavy a ta ulítla o pár metrů dál jako pingpongový míček sestřelený oponentovou pálkou.

Zděšeně jsem vykřikla, to jsem opravdu nečekala.

Bezhlavé tělo zůstalo stát ve smrtelné křeči jako němá socha. Z krku mu však koukaly dráty a podivné trubice.

Zakryla jsem si šokovaně dlaní ústa. S robotem jsem se nikdy předtím nesetkala a už vůbec ne s tím, který by vypadal jako člověk. Japonci ale uměli všechno.

Ohlédla jsem se po jeho hlavě, jež se odkutálela k průchodu ze stanu a pak nevěřícně zpátky k tělu. Snažila jsem se to vstřebat, co se právě stalo.

Náhle se v druhé části stanu, jež byla oddělena matově průhlednou plachtou, objevila druhá mužská postava, ta byla bez ochranného žlutého obleku.

Zaujala jsem bojový postoj, protože na výhodu překvapení už bylo pozdě.

„Stůj a vzdej se, nebo ti taky uletí hlava, nepřeháním!" Varovala jsem ho.

Muž se na mě zkoumavě zahleděl, jeho pohled mi projel celým tělem, jako by mě skenoval. V jeho očích nebyly žádné emoce a to mě děsilo, i jeho postoj byl takový divně dokonalý.

Mužovy průzračné modré oči neprozrazovaly nic ale naštěstí se nehýbal z místa a dbal mého varování. Jen tam hezky stůj ty parchante plechovej.

„Uklidněte se slečno Astonová, není zde důvod k násilí, odložte svou zbraň a vzdejte se," vyzval mě stroze s ledovým klidem jako nějaký psycholog, jež osloví sebevraha na mostě a ona intonace hlasu byla jaksi zvláštně podbarvená a měla mě uklidnit.

Nejspíše jsem zde neměla tu čest s člověkem ale s nejdokonalejším androidem jakého jsem kdy viděla a že se toho v zapadlém městečku uprostřed Kanady nedá moc zahlédnout.

Byla jsem na pozoru, kdo ví co měl ve svém programu ještě zastrčeného.

„Jak znáte mé jméno?" probodla jsem ho planoucím pohledem a zkoumala jej z patřičné dálky. Stále jsem měla v paměti dobře známého terminátora s rudýma očima a vražednými choutkami.

„V mé databázi je každý humanoid z této oblasti. Všechny informace, místa, geografie i identita lidí jsou nahrané do mé trvalé paměti a záložního disku."

Android se lehce pohnul a sebejistě si založil ruce za zády jako člověk jistý si celou situací a dál mi čelil s rezervovaností jemu vlastní.

Super, tak teď si jako podáme ruce a zasmějeme se?

Nevěřila jsem mu. Cítila jsem odtažitost přesto, že jeho vzhled byl na pohled příjemný a možná i přitažlivý.

„Prosím odložte svou zbraň, není zde důvodu k unáhleným činům, proti mě nemůžete vyhrát. Můj stvořitel mě vytvořil silnějšího, inteligentnějšího než jste vy a věřte, že vaše organické tělo se tomu mému nemůže rovnat. Nenuťte mě vám způsobit bolest," odvětil s klidem a jeho systém vybral ze škály hlasových možností úsečný avšak uklidňující tón, ve kterém žádal mou kapitulaci parchant.

O krok jsem od něho ustoupila, kdyby ty dva metry byly pořád ještě málo. Zakroutila jsem hlavou a pozvedla lopatu, „lidé se nikdy nevzdávají a já se nebudu podřizovat nějakému automatickému kávovaru," odsekla jsem a zahlédla v androidových očích netečnost a přeci jen jakýsi záblesk zájmu nad mým pro něho nelogickým chováním.

„Zajímavé, vyhlídka smrti s vámi nic nedělá slečno Astonová. Ženy se kterými jsem se setkal, byly slabé, ovlivnitelné, podřízené..."

„Tak to by sis měl nahrát nový software, protože tenhle je dost zastaralý," s tím jsem se na něho vrhla. Nechtěla jsem mu poskytnout možnost někde vzít zbraň a zabít mě i když by na to dozajisté stačily jeho ruce.

Vrhla jsem se vpřed a ohnala plochou stranou lopaty. Pokud jsem tomu předtím urazila hlavu, povede se mi to znovu.

„Vždy nejprve jednáte a pak pokládáte otázky? To je velice iracionální."

Lopata letěla vzduchem, dala jsem do úderu všechnu svou sílu a modlila se, aby ten stroj zůstal na místě.  

Zůstal a nejen to.

Zablokoval svou rukou mou ránu tak lehce jako když zkroutíte prázdnou plechovku, naštěstí mi zápěstí nezlomil jen ho pevně sevřel.

Než jsem se nadála, byla jsem přitisknutá zády k nejbližšímu stolu a on byl nade mnou.

Jednou rukou mi přišpendlil paži pod ramenem k desce stolu a druhou položil na můj krk, aby mě tak znehybnil a nedej bůh vymačkal ze mě všechen kyslík.

Lopata spadla na zem, jakmile mi ji prudce vytrhl.

Ten chlap měl velkou sílu, děsilo mě to a ještě více to, co mi mohl udělat.

Teď se na mě díval, kdyby to byl člověk, jeho výraz by prozrazoval vítězství, takhle byla jeho tvář jako zrcadlo bez duše. Chladná a vyrovnaná.

„Rušíte můj důležitý výzkum, který mi uložil můj stvořitel. Okrádáte o čas mě i sebe, zatímco máte plnil svou důležitou úlohu tam venku za plotem."

„O čem to mluvíte? Jakej výzkum? Macerujete tu masožravé kytičky do herbáře?" zavrčela jsem vztekle ironicky, přitom jsem se zavrtěla a zjistila, že mě něco tlačí do lopatky nejspíše nějaká tužka nebo injektor, jakmile jsem pootočila hlavu ke straně, pode mnou vykukovala nějaká rozložená mapa ale netušila jsem co na ní je a když jsem obrátila tvář na druhou stranu, trhla jsem sebou.

Necelý metr ode mne byl podlouhlý metr vysoký barel plný bezbarvé tekutiny, který jsem odhadovala na líh a v něm vznášející se tvor připomínající bledého pavouka jako z nějakého panoptika.

Dlouhý ocas mu bezvládně visel dolů a kůstkovité nožičky té krabovité bestie byly lehce svraštělé k tělu, nejspíše už byl mrtvý ale přesto mě ten tvor k smrti děsil.

Snad tu neběhalo ještě tohle??

„Vykazujete zvýšený srdeční tep, což není pro vaše tělo pozitivní," konstatoval bez emocí android, „přemíra estrogenu a adrenalinu je špatná pro lidský metabolismus a funkci fyzické zátěže, pokud dojde k přetížení, vaše tělo zkolabuje."

Střelila jsem pohledem zpátky k němu a snažila se soustředit a nevnímat své rychlé nádechy. Zkolabovat? Ne ty parchante, ještě bys mě použil jako žrádlo pro nějakou jinou potvoru jako byla ta v barelu. To určitě.

„Co jste zač, kdo vás poslal!" prudce jsem nasála vzduch nosem a zamrkala. Uklidnit se ale nešlo.

„Jmenuji se Adam, tak mě pojmenoval pan Weyland jako první muž vaší víry stvořený bohem.“

Adam? Jo, lepší jméno pro chodící toustovač nikdo nevymyslel.

I proti vší té situaci jsem se ušklíbla, znělo to vážně nepředstavitelně a domýšlivě jen co je pravda. Asi mu nainstalovali nějaký pokroucený program.

Ale to jméno jeho stvořitele...nikdo takový mi na mysl nepřicházel ale musel být jistě za vodou, nějaká korporátní firma s technologiemi? Když si mohli dovolit sestrojit něco takového co mluvilo, běhalo a dokonce vypadalo jako člověk tak nejspíše ano.

„To sotva. Vy nemáte s bohem nic společnýho,“ prskla jsem po něm hněvivě.

„Ne, protože já jsem víc než bůh slečno Astonová. Vše co tu děláme má vyšší cíl než si dokážete představit. Weyland -Yutani jednou pohne celým světem ale musí mít pevné základy na kterých bude stát,“ vysvětloval mi Adam monotóně a svůj stisk na mém krku nepovoloval. Cítila jsem jeho prsty, syntetickou jemnou pokožku, která nestudila ale ani nehřála.

Divné a nepřirozené jako by na mě sahal v gumových rukavicích.

„Základy postavené na mrtvolách? Nechtěli jste nás pustit do bezpečí, klidně byste nás zabili, proč? Co tu děláte? Co je tohle za pošahaný výzkum?“

Adamovo obočí se lehce svraštilo jako by se mu něco nelíbilo, možná jsem mu připadala hloupá a přemýšlel, zda mi něco takového má vůbec vysvětlovat.

„Nevidíte hlavní myšlenku, slečno Astonová. Naším cílem není ničit ale tvořit. Nechceme smrt ale život,“ náhle k mému překvapení zvedl ruku, jež mi do teď drtila rameno a pohladil mě po tváři jako by mi chtěl dokázat, že dokáže být i jemný. Bylo to neosobní a nevyvolávalo to ve mně žádné city. Takhle jsem si k obličeji mohla přilepit ponožku a byl by to stejný efekt. 

„Takže za to co se stalo s mým městem je zodpovědná vaše společnost?“ zajíkla jsem se a prozřela.

Adam bez váhání přikývl. „Ovšem, jedná se ne o jeden ale o několik experimentů zasazených do sebe. Tím prvním je očekávání, zda lidé v uzavřeném okruhu představující lidstvo, dokážou hrozbě v podobě xenomorfů odolat, přežít a ubránit se, poradit si. Pokud ano, předčí to mé očekávání o vás, pokud však nepřežijete, bude to pro pana Weylanda hořké zklamání.“

Skvělé, mluví jako bychom byli nějací závodní koně.

„Xenomorfové? Tak těm zrůdám říkáte? Kolik jich ještě máte?“ polkla jsem ztěžka a uhnula jeho drzému doteku.

Nesnesla jsem, aby se mě něco takového dotýkalo, stačilo že to mluvilo, ohrožovalo a bylo blízko mě.

„Jsou to jedinečné bytosti s vytříbenými schopnostmi, které nás mají hodně čemu naučit i když lidé nikdy takovému fyzickému potenciálu jako oni nebudou schopni. Někdo takový jako vy je nedokáže patřičně docenit. Lidstvo bere život jako samozřejmost ne něco o co musí usilovat. Je to dar. A mým darem je, že toho mohu být součástí. Lidé mě fascinují, skrývají v sobě tolik nevyužitých schopností..."

„Takže jsme jen pokusní králíci?" Další můj ironický úšklebek.

Adam nadzvedl obočí, „nerozumím tomuto verbálnímu spojení slečno Astonová. Srovnáváte se s primitivním nižším druhem?"

Těžce jsem vydechla, „jsme vám pro zábavu? Necháte nás jen tak umřít a budete se jen dívat z dálky? Jste krutí a bezohlední, vy i celá vaše společnost. Jste psychopati! Váš výzkum je ohavný a zvrácený!"

„Naopak, my tvoříme budoucnost. Nebojte se, nejste jediní, kdo je sledován. Každý xenomorf je studován od svého zrození. Jejich zvířecí schopnosti, druhové znaky, teritoriální chování. Vše se vyhodnocuje a pečlivě mapuje, zaznamenává. Mým úkolem je dohlížet na celý projekt jako nejdůvěryhodnější člen týmu."

Věděla jsem, že mi ten android neříká všechno a čím více jsem poslouchala, tím více mi docházelo, že toho je daleko víc než se na první pohled zdá a že já a Willy jsme jen dva malý pěšáci na velké šachovnici, bílý proti černým.

Povstalci proti impériu, jak by řekl darth Vader.

Vyhrát nebo prohrát, ale ať to bude jedno či druhé, Adam a Weyland-Yutani budou mít co chtějí - zasrané výsledky.

Zatnula jsem zuby a zatímco ten stroj potažený kůží sledoval mou tvář, ve které se střídaly emoce hněvu a znechucení, prsty jsem nahmatala něco hladkého a podlouhlého pod svou rukou, uchopila jsem to do dlaně a jednala zcela podle svých instinktů.

Vrazila jsem psací pero přímo ze strany do Adamova krku.

Možná ho můj protest překvapil ale rozhodně neznepokojil.

Chytil mou ruku, která se ještě svírala kolem toho drobného psacího náčiní a přirazil ji zpátky ke stolu. Bolelo to.

Viděla jsem, jak z jeho rány začala vytékat mléčně bílá tekutina a odkapávala na doktorský plášť, jež mu perfektně seděl jako by se v něm narodil. Jediná nedokonalost na dokonalém výtvoru.

Pero trčící z jeho plastické rádoby lidské kůže trčelo jako bodlina. Lehce i zajiskřilo, jak se dotklo jeho vnitřních obvodů...

„Tohle si myslím o vašem výzkumu!"

 


 

Začíná to jiskřit dámy a pánové, a to doslova :-)

No, objevila se nám nová postava, co vy na ni?

Adam je tak trochu imitací na Davida, kterého starý pan Weyland stvořil v Prométheovi, pokud se orientujete. Ale mějte na paměti, že Adam není zdaleka tak dokonalý jako David. Je jeden z prvních pokusů, kterými se firma může pochlubit.

Je jeden z prvních androidů velice podobný lidem ale jen vzhledem a jedná přesně podle svého rozkazu.

Weiland - Yutani je teprve firma v plenkách na začátku.

Pan Weyland, velký vizionář a muž měl vidinu a prostředky k založení firmy, která se tajně specializovala na biologický výzkum. Nejsou dokonalý ani tak početní jako v jiných knihách jako je Vetřeleci komplet svazek1 od Steve Perry nebo trilogie Vetřelec-invaze, Predátor - vpád a to třetí nevím, protože teprve vyjde od Tima Lebbona, kdy se děj odehrává především ve vesmíru o nějakých...hodně let později :-)

Tohle je začátek vzniku Weyland - Yutani. Jejich úspěchů i chyb.

Jak už bylo řečeno, vše co se s městem stalo se jedná o pokus, jak naznačil Adam, který bude více vysvětlen v dalších kapitolách s náhledy od minulosti jak, kdy a kde vzala Yutani vetřelce.

A pro ty, kteří se ptají se ještě rozhoduji, zda se mezi Wandou a Adamem něco stane. Nechte se překvapit, jelikož Adam svou roli ještě mít v příběhu bude. 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 02. 2017 - 11:39 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.