Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

4. Kapitola - Přeživší

 

Kapitola 4

Přeživší

 

Bylo mi hrozně a nejvíce z toho co jsem viděla.

Dům najednou až nepříjemně ztichl. Dosoukala jsem se pomalu nahoru do koupelny rychlostí housenky a ještě váhala, zda nemám zbytek žaludku hodit přes zábradlí.

Snažila jsem se raději ani nemrkat, protože za zavřenými víčky jsem stále viděla to tělo bez hlavy, které leželo dole v obýváku a to jsem naštěstí nespatřila ty ostatní.

Strčila jsem ruce pod tekoucí vodu a opláchla si obličej i ústa. 

Několik hlubokých nádechů a pak zase opláchnout. Nepomohlo to.

Znovu se mi zvedl žaludek ale naštěstí už jsem neměla co vyzvracet.

Potřebovala jsem se vzchopit a bojovat, ne podlehnout a vzdát se.

No tak Wando, vzmuž se sakra! Takhle dlouho nevydržíš ty slabochu.

Taková jsem přeci nebyla, neprohrávala jsem, nemohla jsem si dovolit být slabým článkem, který neumí přežít. Proti tomu se moje já bouřilo a mělo pravdu.

Můj obličej v zrcadle byl popelavě bledý a já se štípla do tváře. Nevymáčkla jsem z ní ani trochu barvy ale alespoň jsem věděla že žiju.

Netušila jsem co chci právě teď dělat, bylo obtížné myslet a tak jsem jen držela umyvadlo a snažila se ve svém obličeji najít samu sebe. Připadala jsem si náhle starší, kousek tváře směrem k pravému uchu byl trochu červený a odřený, na krku a pod okem jsem měla škrábance jako někdo z motorkářské party.

Tělo jsem měla jednu modřinu vedle druhé, spálenou nohu i dlaň a přesto žádnou zlomeninu. Byl to zázrak. Dítě štěstěny.

Proč mě vetřelec ušetřil a pokud se to dá říci i zachránil, mi bylo záhadou ale v tom ten úmysl té potvůrky jistě nebyl.

Jedno jsem ale věděla a to, že se dřív nebo později vrátí. A to byla alespoň šance pro mě se opláchnout.

Smýt tu špínu, lepkavou hmotu ze svých stehen a pot z těla i ulpělou krev ze škrábanců.

Neváhala jsem ani vteřinu a strhla ze sebe teplákovku, nechala ji na zemi vedle sprchového koutu a hupsla dovnitř.

Voda byla horká, vřelá a já takovou milovala. Nastavila jsem se pod sprchu a nechala si máčet celé tělo. Omývala jsem se, drhla houbou a vydechovala obláčky páry. Potřebovala jsem se z toho zážitku dostat a zapomenout.

Sprcha bylo to nejlepší, co jsem za dnešek udělala. A ať se mnou má osud jakékoliv plány, budu tomu čelit alespoň čistá.

Nabírala jsem do hrstí vodu jako by to bylo zlato a hřála se. Uklidňovala. Možná to bylo naposledy. HAHA černý humor, ty boduješ Wando.

Nečekala jsem však, že se Bee vrátí tak brzy.

Ano, podvědomě jsem mu tak začala říkat, jelikož to bylo druhé písmeno v abecedě podle jeho známek. Jediná indicie, kterou jsem měla.

Tiché mrazivé syčení kdesi za mnou se i přes tu sršící vodu nedalo přeslechnout.

Rychle jsem se otočila a zbledla, byl přímo za mnou. Přišel až do koupelny! Kdybych na něho vytáhla fén asi by koukal.

Sotva se tam vešel a v okolní bílé barvě jeho černá děsivě vynikala.

Zalapala jsem po dechu, jakmile ke mě natáhl svou hlavu a nebál se ji strčit pod tekoucí vodu. Ustoupila jsem dozadu a přimáčkla se k vlhkým dlaždicím až tam zanechaly otisky, zatímco po jeho lesklé lebce voda stékala po okrajích dolů dál po tom extravagantním těle. Sršela i ven na podlahu, až se podlaha leskla jako zrcadlo.

Horká voda ho nezastrašila, natož malý prostor, dokonce to vypadalo, že se mu to snad i líbí, protože jeho syčení zcela změnilo tón. Byl tišší a protáhlý. Těžko říci proč. Bylo to zvláštní, voda mu nevadila ani horká, která mě téměř na kůži pálila.

Taková příjemná masáž viď?

Bee pomalu strčil pod sprchu více jak půl hlavy a u mých chodidel se barvila voda do růžova, jak mu smývala krev z tlamy a krku. Neměla jsem už kam ustoupit ale on naštěstí zůstal stát a více se nenakláněl. Stejně kdyby chtěl, byla jsem na dosah jeho pařátů.

Naštěstí už se dole vydováděl až až.

„Nech mě se vykoupat Bee," mluvila jsem na něho prosebně, hlas se mi přitom třásl a přeskakoval. Cítil můj strach.

Xenomorf lehce naklonil hlavu mírně doprava a já věděla, že mě poslouchá.

Rozuměl tomu?

K mé hrůze ke mě ještě více přiblížil svou protáhlou lebku a zůstal jen kousek od mé vyděšené tváře, musel se trochu přikrčit, jelikož sprchový kout nebyl zas tak velký aby ho pojal.

Měla jsem tendenci se schoulit a schovat do klubíčka ale bála jsem se odlepit od dlaždic, aby ho to nevyprovokovalo a on si ze mě neudělal škrabadlo.

Alien se nacházel tak strašně blízko, dýchal na mě jako sama smrt. Nakonec dál za mnou nepokračoval ale sklonil se o něco níž a udělal to samé co večer, otřel se o mé čelo svou hlavou jako by se ubezpečoval, že jsem v pořádku.

Tentokrát jsem se ale odtáhla já jak nejvíce jsem ještě mohla a přitom si všimla sežehlé kůže na jeho rameni.

Zásah po kulce, alespoň tak mi to připadalo.

Ta jeho zvláštní lesklá tmavá kůže byla v tom místě lehce ohořelá a roztřepená, uprostřed a po okrajích nazelenalá ale tvor přede mnou nevypadal znepokojeně jako by to bylo jen škrábnutí.

Můj mozek si představit něco opravdu fantastického. Pokud ho opravdu ti chuligáni  střelili, nerozpustila se ta kulka uvnitř jeho těla, jakmile ji kyseliny pohltila? Nebo jen náboj prošel skrz? Byli to jen teorie ale co kdyby?

I to mohlo být to správné řešení. Nebo jsem se dala moc strhnout představivostí.

Zvědavost zvítězila nad strachem a já se té rány opravdu dotkla.

Nepálila, už byla zacelená a nevypadalo to, že by to xenomorfa bolelo. Neuvěřitelné.

Byl snad nezničitelný?

Ne nebyl, to jsem věděla ale byl neskutečně odolný a přizpůsobivý.

Náhle se ke konečkům mých prstů, které přejížděly po tom místě lehce přitiskl jako by mu má starost o něho dělala dobře.

Nadechla jsem se, pokud mohu...pomalu jsem přejela po jeho vyrýsovaném tvrdém svalu, který se přes rameno táhl na záda. Mířila jsem však ke krku, kde jich nejméně tucet podpíralo pod kůží tu jeho velkou hlavu jako svazek hadů.

Lehce ji pozvedl jako by chtěl, abych ho tam podrbala, cítila jsem, jak se ty ocelové šlachy napnuly.

Děsilo mě to.

Bee mě nechal pokračovat a zkoumat jeho velké tělo.

Rozechvělou rukou jsem stoupala výše po straně jeho lebky, která byla rozdělena na dvě části podobně jako ořech, ta horní byla hladká, jemná zato tvrdá a ta spodní, která se spojovala s krkem byla hrubá a tvarovaná.

Musela jsem paži hodně zvednout, abych se ho dotkla nahoře ale stejně úplně dozadu bych stejně nedosáhla.

Byl to risk ale řídila jsem se tím jeho tichým zvukem jako když vám jazyk vibruje v ústech po tom co ochutnáte čili papričku.

Mezi mými rychlými nádechy jsem zadržovala dech a čekala, kdy se mu má zvědavost přestane zamlouvat.   

Ale alien držel, nechal se zkoumat mými opovážlivými doteky a já pomalu sklouzla zpátky na jeho krk až k řetízku.

Tuhle napjatou chvíli plnou vzájemné důvěry, že ty mě nekousneš a já nekousnu tebe, přerušil nelidský řev z venku, jež se dostal až do koupelny.

Vykulila jsem oči a ztuhla uprostřed pohybu.

Bee se však celý napjal a zbystřil, pootočil své tělo ke dveřím.

Řev se ozval znovu, mě to připomínalo godzillu a nechtěla jsem raději ani vědět, co to je.

Xenomorfovo tělo se ale stáhlo ze sprchy, separovalo od toho mého. Oddechla jsem si.

Vetřelec začal vztekle mrskat ocasem, až převrhl koš s prádlem.

„Co se děje Bee?" zeptala jsem se ho a snažila přes vodu, která mi stékala do očí vidět co dělá a jak reaguje.

Než jsem ale vystrčila hlavu ze sprchy, byl pryč jako by se vypařil.

Neváhala jsem a vyskočila ven, vypnula vodu a co nejrychleji se osušila a navlékla na sebe trochu vlhkou soupravu. Voda byla totiž po celé koupelně, jak se velký xeno vyřítil ven a kapky z jeho těla stékaly na zem.

Nechala jsem vše za sebou a sledovala mokrou stopu po schodech dolů.

Ta končila u poničeného okna v obývacím pokoji.

Z rámu trčely ostré střely, o které bych se pořezala, kdybych se snažila bosa vylézt.

Ihned jsem zamířila k hlavním dveřím a snažila se nevnímat tu spoušť roztrhaných těl okolo.

Nikdo nepřežil.

Rozpůlené a poškrábané lidské schránky byly rozesety všude. Dívala jsem se dopředu a rychle dýchala nosem, abych nezačala znovu zvracet.

Dokonce jsem byla nucena překročit jednoho nebožáka s utrženou rukou a rozpáraným břichem, jehož orgány si teď mohl leckdo zblízka prohlédnout.

„Bože..." zatnula jsem pěsti a překročila ho ale nemohla jsem si nevšimnout jeho zbraně.

Jistě jich měla ta banda víc ale nehodlala jsem se vracet zpátky pro jinou. Poslepu jsem se sklonila a nahmatala chladnou hlaveň.

Zatáhla jsem ale mrtvola ji svírala příliš křečovitě, jak se jí nechtěla vzdát. Musela jsem jí tedy rozevřít prsty.

To byl snad ještě horší zážitek než ten ze sprchy. FUJ.

Tělo bylo ještě horké ale rychle chladlo a to znamenalo, že ač se prsty svíraly kolem pistole jako nohy pavouka, šlo je ještě rozevřít.

Nikdy jsem nebyla s mrtvým člověkem konfrontována a teď jsem na něho byla nucena i sáhnout. Odporné. A ten pohled, ve kterém se zrcadlila moje tvář.

Pracovala jsem rychle, až se mi podařilo mrtvole pistoli vypáčit. Tu jsem si pak jako gangster zastrčila za kalhoty vzadu, aby mi nepřekážela.

Ještě jsem se zastavila u botníku a nazula si o číslo větší boty a pak opatrně sáhla po klice, bylo zamknuto. Málem jsem zapomněla.

Klíče byly nahoře v ložnici, hledat je by zabralo mnoho času a tak jsem se vydala k oknu a vyskočila ven.

Venku nikdo nebyl. Tedy zdánlivě to tak vypadalo a já sázela na to, že ty kreatury jsou přes den někde chytře zalezlé v díře.

Ulice měla rudý nádech jako by začínalo opravdu krásné ráno plné ptačího zpěvu, ale já věděla jaké doopravdy je a nebylo to nic hezkého. Navíc nebylo mnoho těch kdo by si ho všimli a užili.

Pěkně zasraný ráno.

Při pohledu ven se mi vybavila daleko důležitější vzpomínka, jež mě zasáhla jako blesk.

Merry!

Holčička, kterou jsem nechala schovanou v autě za městem! Sakra.

Srdce mi poskočilo a odrazilo od hrudního koše a já měla nepříjemný pocit stísněnosti. Do plic jsem nemohla nahnat vzduch jako by mi je právě někdo ždímal.

Doufala jsem, že tam stále je a čeká na mě.

Musela jsem za ní. Spoléhala na mě, bylo to jen malé bezmocné dítě a já ji tam nechala. Sakra.

V hlavě mi naskočil nový nouzový úkol a já hned věděla, co mám dělat.

Vydala jsem se na východ směrem ke konci města. Všude bylo podezřelé ticho, které narušoval jen vítr v zatuchlých vlhkých uličkách.

Držela jsem se ve stínu aut a rozhlížela se na všechny strany, i zbraň jsem vytáhla a měla ji raději odjištěnou v ruce.

Její chladná pažba mi dodávala odvahy i když jsem nikdy nestřílela.

Možná bylo na čase s tím začít.

Už jsem myslela, že mám vyhráno, když se okolím rozezněl nový nápor syčení a já se přikrčila a rozhlížela, odkud to přicházelo.

Hladina stresu mi stoupla nejméně o dalších čtyřicet za minutu.

Z leva se ozvalo tření štěrku, šustění a pak tvrdý náraz do auta přímo přede mnou. Nehybný těžký stroj na čtyřech kolech lehce poskočil a zavrzal.

Přes špinavé sklo auta jsem viděla, jak černé vetřelcovo tělo silou narazilo do modrého automobilu tak osm metrů ode mne. Zabořil se do dveří jako míč do sítě a udělal v nich moderní dolík, který by nevyklepal ani ten nejlepší automechanik. 

S hrůzou jsem sledovala, jak se od tvorovi kůže odráží ranní zlaté slunce jako by to bylo brnění ale nestihla jsem se kochat dlouho, protože se na scénu přihrnuli další dva.

Že jsem raději nezůstala v baráku, říkala jsem si a s vypětím sil sledovala, co se bude dít mezi nimi dít...

Všichni tři tvořili jakýsi nepřátelský trojúhelník. Jedním z nich mohl být Bee, byl největší a měl ten tvrdý límec, druhý který narazil do auta a teď se stavěl na nohy byl menší zato vzteklejší, syčel a z tlamy mu tekly sliny proudem. Hrbil se a prskal jako zvíře, které hodlá útočit, dokud svého nepřítele nezabije.

Ten třetí byl nejmenší, mohl mít přes metr, neustále byl na všech čtyřech a snažil se napodobit útočnost těch dvou jako učenlivé mládě.

Rozhodně to ale nebylo mládě té druhé černé bestie, protože ta sekala ocasem po velkém i malém ve snaze je zastrašit. Cenila zuby a pak na ně hbitě skočila.

Kulila jsem oči, že bojují i mezi sebou. Pakáž mizerná.

Bylo to nečekané a i když jsem si o tomto neznámém parazitickém druhu udělala nějaký obrázek, tento nový fakt mé teorie znovu poslal na začátek.

Byly nevyzpytatelní jako by jim nestačilo lovit lidi, teď lovili i své druhy.

O další vteřinu se agresivní samice vrhla na nejmenšího.

Byl pomalejší, nestačil se bránit a přímo před mýma očima s ním udělala rychlý konec. Nasucho jsem polkla.

Nejprve mu ošklivě podrápala hlavu a pak mu zabodla špičku svého ocasu nemilosrdně do hrudi. To kvílení bylo strašné.

Xenomorf zachroptěl a skácel se k zemi. Jeho fosforující zelená krev začala vytékat z jeho těla ven. Asfalt kolem začal bublat a pomalu propadat jako dílky skládačky, jak hmota rozpouštěla a tvořila škvířící díru kolem mrtvého vetřelce.

Ve vzduchu byla cítit štiplavá sýra a jiné plyny, znovu se mi zvedl žaludek ale nemohla jsem si dovolit žádný zvuk a tak jsem si jen přitiskla látku rukávu na ústa, abych to alespoň trochu filtrovala a dál sledovala nový boj mezi posledními dvěma.

Kroužili kolem sebe, skákali na auta a jeden druhého se snažil zabít. Nebyla to žádná hra.

Vůbec jsem nevěnovala pozornost té mrtvolce na silnici, jehož krev se dostala až k nejbližšímu autu a pneumatice, ta s ohlušující ránou praskla, jak ji tekutina propálila. Lekla jsem se. Myslela jsem, že mi explodovalo srdce a málem jsem zaklela.

I samice vetřelce se stáhla a vyskočila na střechu Suzuki, za kterým jsem byla schovaná.

Ani jsem nedýchala, jak se zhoupnulo pod její vahou.

Nade mnou čněl její zadek a ten vražedný ocas se míhal jen kousek ode mne, proto jsem sebou plácla raději na zem a dělala stále ještě živou mrtvolu.

Netušila jsem, zda je to dobrá strategie ale v této době jediná, která mě napadla.

Naštěstí ta potvora neměla náladu se ohlížet po nějaké náhodné oběti a byla fixovaná jen na svého většího druha.

Samice xenomorfa na střeše se připravila ke skoku a pak obloukem dopadla na druhé černé tělo pod sebou, které ji nějakým zázrakem v běhu odmrštilo přímo na přední sklo toho samého auta.

Ráno prořízl nepříjemný zvuk alarmu a já se modlila, aby to nepřilákalo ostatní.

Neustále jsem se ohlížela a nakukovala na ty čtyři páry pracek, jak se do sebe znovu daly jako lvi, kteří si vymezují teritorium.

Boj nabral na větší agresivitě a já se právě necítila na svém místě bezpečně. Mohli mě objevit každou chvíli. Pochybovala jsem, že když bych zastřelila jednoho, rychle bych znovu nabila a zabila i druhého za předpokladu, že by kulka tím jejich skeletem vůbec prošla. Raději jsem vlezla do auta zadními pootevřenými dveřmi a přivřela je.

Přední sklo se sice tvrdým nárazem vysypalo ale já jsem byla krytá zadními sedadly.  

Tak už se sežerte! Modlila jsem se.

Venku to syčelo jako když utíká plyn z nějaké chemické rafinerie, vzteklé škrábání a sekání drásalo nervy, dokud zvuk rázem neutichl.

Náhle byl klid jako když utne.

Hotovo?

Nepřipadalo mi to právě jako dobré znamení. Jeden z nich musel vyhrát a ať to byl kterýkoliv, pořád to vypadalo bledě.

Čekala jsem nejméně několik minut a pro jistotu ještě dalších pár, jistota byla jistota, než jsem se odvážila mrknout ven přes uhmatané sklo.

Nikde nic. Buď xenomorfové někam zmizeli vyříkat si svoje neshody jinam nebo se povraždili navzájem.

Byl čas jásat? Opatrně jsem se posadila a otevřela protější dveře.

Dala jsem nohy na zem a hned zakopla o něco tmavého a dlouhého.

Byl to ocas.

A sakra...

Padla jsem pozadu zpátky na sedačku. To co se z počátku zdálo nehybné náhle obživnulo a vymrštilo se to na mě jako kobra. Tentokrát jsem se už výkřiku neubránila.

Vetřelec ležící vedle auta byl viditelně hodně zraněný ale stále v něm bylo krvelačné odhodlání sebou do pekla vzít ještě někoho dalšího. Nenažraná bestie.

Jeho pařáta mě chytila za stehno, zasekla se od něho jako krokodýlí zuby. Chtěl si mě přitáhnout k sobě, protože jeho pohyby byly trhané a zřejmě měl velké bolesti od hlubokých škrábanců po celém těle a utrženou dolní čelist, takže jsem z první ruky viděla tu menší za předními zuby. Oh, bože!

Nestačila jsem vystřelit, protože mi zbraň jeho druhá ruka odrazila stranou a ta spadla pod přední sedadlo.

Pojala mě hrůza, že tohle nemohu přežít, i zcela schopná jsem pro to byla lehká kořist.

Vetřelec s utrženou čelistí spíše chrčel a sápal se na mě, snažil se si kleknout a stáhnout mě blíž ale má ruka nahmatala větší kus skla a jednala zcela instinktivně.

Vymrštila jsem ruku jako had, zabodla střep té potvoře do krku a co nejvíce trhla.

Sama jsem se pořezala ale to mi bylo jedno.

Vetřelec mě pustil ze svého sevření a já přitáhla nohy k sobě jako králík a vší silou jej kopla podrážkami do hrudi.

Svalil se na zem silnice a začal si sám drásat hrdlo, jak z něho začala kapat jeho zelená krev a rozpouštět jeho vlastní kůži.

Pozadu jsem se rychle sunula po sedačkách k druhým dveřím, přitom rukou šátrala po zbrani, která skončila někde dole a pak už jen utíkala, co mi nohy stačily.

Řev a vzteklé chrčení jsem nechala za sebou...

Alespoň bude o jednoho méně.

Běžela jsem s větrem o závod jako se mi do zad zakusovalo celé hejno piraní. Nepříjemný vítr mi sice chladil horké tváře ale prostupoval i oblečením a studil. Míjela jsem obytné domy i krámky. Obuvnictví, večerku na rohu kam jsem vždy skočila pro zmrzlinu, když jsem sledovala filmový maraton. Nyní ty všední vzpomínky byly jaksi melancholické.

Kolem pátého bloku byl podivný klid jako když jdete v neděli ráno do práce a na městě není ani noha.

Připadala jsem si úplně sama jako by zde vybuchla bomba a vše živé rázem zmizelo. Přeci ty bestie nemohli všechny zabít? Celé město, pět tisíc obyvatel za dva dny...

Ne, určitě jsem nebyla jediná přeživší ale ostatní se schovávali.

Před sebou už jsem měla les, mohla jsem ho obejít ale tím bych ztrácela drahocenný čas. Šla jsem přímo jako předtím v noci.

Minula jsem tu tvrdou skálu, za kterou jsem se schovávala a o dalších pět set metrů byl na dohled tunel i obě auta.

S každým dalším krokem jako bych klesala do prázdna.

Zrychlovala jsem i když mě zraněná noha neskutečně bolela jak se každý sval dával do pohybu. Posledních pár stop jsem zatajila dech.

„Merry...“ zašeptala jsem ale odpověď nikde.

Sáhla jsem po dvířkách. Otevírala. Nakoukla dovnitř a ihned se obrátila, ohnula v pase a začala zvracet. Slzy se mi hrnuly do očí a já nevěděla co dělat dřív.

Sesunula jsem se na kolena, něco tak nechutného jsem ještě neviděla, proti tomu byla ta utržená hlava jen čajíček.

Vnitřek auta byl červeně vymalován krví, střeva byla všude omotaná, tak jak je ta bestie rvala ven. A ten smrad rozkladu. Tělo se moc poznat podle zbytků nedalo ale nebyla to Merry. Hlava totiž toho nebožáka trůnila dole za sedadlem a byla bezpochyby mužská.

Ale i tak se ten pohled nedal snést.

Zaryla jsem nehty do hlíny a rychle dýchala nosem než jsem se chytila za napůl utržené zrcátko, které schlíple viselo dolů a pomohli mi vstát.

Nové odhodlání mě vrhlo k druhému autu a já se modlila, abych tam nenašla něco ještě horšího.

Tentokrát jsem dvířka doslova rozrazila.

Auto bylo ale prázdné a tiché.

Nikde žádná známka života. Potahy nebyly ani potrhané.

Merry musela utéct, nebo ji někdo z přeživších odnesl, dodávala jsem si naději a rozhlédla se okolo sebe.

Les šuměl a šedá mračna, která zakrývala oblohu, nevypadala právě přívětivě.

Začalo ledově foukat od severu a vypadalo to na déšť. Přesně tak jsem si představovala apokalypsu, kdy se otevřou brány pekla a na zem vstoupí démoni nebo už byly otevřené a oni mezi námi? To by vysvětlovalo ty černé nestvůry.

Tichem najednou něco zarachotilo.

Trhla jsem sebou, byla jsem ve střehu. Ihned jsem sáhla dozadu, vytáhla svou pistoli a namířila dovnitř tunelu. Nic se tam nehýbalo.

Nacházelo se tam hodně věcí, několik barelů, složené lešení a pak vše to co sebou nesla moje skupina přeživších a byla nucena to opustit, když se rozprchla do okolí.

Odjistila jsem spoušť, jak jsem to viděla ve filmech a čekala, zda se to ozve znovu, mohla to být ale jen zbloudilá krysa, která přišla mříží z kanálu.

Mohlo to být cokoliv.

Chtěla jsem to ale prozkoumat, co kdyby tu někdo byl? Někdo živý.

Přelezla jsem auta na druhou stranu barikády.

„Je tu někdo?" zašeptala jsem opatrně.

Chvíli se nic neozývalo, ale pak se z jednoho z barelů objevila hlava.

I bez čepice jsem ho spolehlivě poznala, sklonila pistoli a spěchala k Willimu.

Mladý policista dřepěl v prázdném sudu a hleděl na mě strachem zastřeným pohledem, který se trochu rozjasnil, jakmile mě poznal.

„Myslel jsem, že nikdo nepřežil..." sdělil mi svůj první dojem a oddechl si.

„Já také, ale musíme odtud, tady je to nebezpečné Willy. Mohou se vrátit. Dva na přežití máme daleko větší šanci než jeden. Honem."

Jako na zavolanou se z venku ozvalo syčení. Někdo se potloukal kolem.

„Schovej se," syknul na mě rychle.

Ohlédla jsem se ale to už Willy přitiskl na svůj barel víko.

Zatraceně ale kam?

Vyřešila jsem to naprosto stejným způsobem a vlezla si do vedlejšího, přiklopila víko a obklopila mě černá tma.

Dřepěla jsem tam jako gumová kačenka ve vaně a snažila se dýchat přes látku mikiny, kterou jsem si vytáhla nahoru, abych přežila ten pach benzínu. Trochu se mi začala motat hlava ale musela jsem to vydržet.

Z druhé strany sudu se ozvalo chrčení a pak něco spadlo. Bouchlo to.

Napjatě jsem čekala s pistolí v ruce zda ta potvora odklopí víko, aby dostala kulku mezi oči, čímž bych se asi odsoudila k jisté smrti nejen hlukem ale i kyselinou, která by na mě vystříkla a polila mě.

Napjatě jsem poslouchala zvuky a slyšela, jak něco přešlo těsně kolem a svými drápy to přejelo po barelu. Ten zvuk mi připomínal čichání dinosaura.

Prst se mi chvěl na spoušti. Ještě vydrž Wando.

Prošlo to naštěstí kolem, pak bylo slyšet nějaké hrabání jako by se to prodíralo věcmi, které tam skupina přeživších nechala. Možná ho mátl náš pach, který dobře maskoval čpaví benzín.

Monstrum se vrátilo k autům kolem barelů a vyskočilo zpátky na kapoty.

Zadržela jsem dech.

Vozidla se prohnula na kolech a rezavá konstrukce lehce zanaříkala.

Poté, jak ubíhaly dlouhé minuty, bylo ticho...

Odvážila jsem se lehce nadzvednout víko a podívat se malou štěrbinkou ven. Nakonec jsem ho sundala.

„Vzduch je čistý Willy."

Policista mě napodobil a oba jsme se na sebe podívali a přikývli současně.

„Během hodiny už tu byl potřetí, cítí mě to tu..."

„Jo ale na sprchu bude času dost potom," pokusila jsem se o vtip a pomohla ztuhlému policistovi ze sudu. Jeho kdysi blankytně modrá košile byla špinavá a zpocená jen zlatá hvězda na jeho prsou mi dodávala potřebný optimismus a zažité hodnoty pořádku, které mě uklidňovaly.

Oba jsme potřebovali něčemu věřit, protože pokud se ztratí spravedlnost a hodnoty, odumře v nás lidství a zavládne anarchie a já jsem nic takového nechtěla. Potřebovala jsem být silná, ne litovat toho co se stalo.

„Co máš teď v plánu? Najít nějaký úkryt? Stopovat ty co přežily?" zeptal se mě Willy a v jeho hlase zněla notná dávka ironie. Nedivila jsem se mu. Sotva jsme vyvázli, měli jsme co dělat sami se sebou, protože starat se o celé stádečko vyděšených lidí se prve moc nepovedlo.

„Chci najít Merry," odvětila jsem odhodlaně a rozešla se k ústí tunelu. Policista šel za mnou.

„Cože? Uvědomuješ si co se právě stalo? Nenapadlo tě, že už může být dávno mrtvá?" přistála mi jeho ruka na rameni jako dvoutunový kámen a otočil mě k sobě.

„Věřím že není, neodpustila bych si kdyby se jí něco stalo," kousla jsem se provinile do rtu, „už jsem ji opustila jednou...vícekrát se to nestane."

To byl slib, který jsem nehodlala nikdy porušit.

 


Tak Bee konečně dostal své jméno, jste spokojeni? Navíc Wanda zjistila, že mu nevadí voda, pro xenomorfy je to přirozené prostředí, umí plavat a voda jim nevadí ani horká ani studená, jsou neskutečně odolní a jejich tvrdý skelet dobře udržuje termoregulaci. Mohou přežít v extrémním horku nebo zimě stejně jako je uchvacující, že jim nevadí vzduchoprázdno z vesmíru, které by člověka bez skafandru roztrhalo. Čímž mě napadá, jak tam mohou dýchat? Vlastně oni nedýchají :-) Což je také v rozporu, každý tvor potřebuje dýchat i kdyby to byl kyslík nebo uhlík a jejich plíce byly na trochu jiné bázy. Vše je v těle propojené, pokud se neokysličí mozek je to konec ale xenomorfové jsou tak trochu záhadou, stejně jako kyselina v jejich krvi. Mají snad cévy z kovu, který se nedá rozpustit??

Ale pošoupněme se dál, Wanda je svědkem čehosi zvláštního, tři černé potvory bojují mezi sebou - to bude mít ještě zásadní dohru nebojte se, vysvětlení bude následovat. Jen na vysvětlenou, xenomorfové mezi sebou nebojují, jejich druh tvoří královnu a dělnice, tady se má teorie rozchází a rozšiřuje se o samce.

Původně pokud není přítomna královna, má teorie se opírá o to, že buď se jedna z dělnic začne na královnu měnit a převezme její úděl pro dobro celého úlu a nebo jsou samci schopni se se samicemi pářit sami.

Ještě nevím co přesně použiji ale můžete se těšit na zajímavé zvraty :-)

Navíc má teď Wanda nového společníka Williho (ano vzpomněla jsem si na školníka Willyho ze Simpsonů ale můj Willy je daleko hezčí :-)

Uvidíme kam to ti dva dotáhnou a pro vysvětlení vás ostatních, ten co čmuchal v tunelu nebyl Bee.

 

Obrázek Wandy: http://www.ourstories.cz/gallery/Wanda.jpg

Obrázek Willyho: http://www.ourstories.cz/gallery/WILLY.jpg

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 31. 01. 2017 - 11:53 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.