Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

3. Kapitola - Návštěva

 

Kapitola 3

Návštěva

 

Všude okolo byla tma, ta nejčernější inkoustová temnota, jakou jsem si mohla představit.

Nebylo to ale břicho té bestie, kde jsem se ocitla.

Tvář mě bolela, byla otlačená od toho jak jsem ji měla položenou na tom samém koberci, přesně tak kam předtím dopadla, jistě na ní byly otisky vláken ale to mi v tuto chvíli nijak žíly netrhalo.

Nejprve jsem opatrně otevřela oči a měla pocit slabosti a dezorientace, protože jsem vlastně ani s procitnutím nepočítala. Bylo to jako nečekaný bonus.

Rozlepila jsem ztěžklá opuchlá víčka ale jinak nepohnula žádným svalem, jak byly namožené, dokud jsem alespoň trochu nevnímala své okolí.

Ano byla jsem přesně tam, kde jsem byla předtím.

Cizí ložnice vonící po dřevě a...OUU

Pach sexu se tu vznášel okolo jako sladký opar, který náhle zhořkl, jakmile jsem si vzpomněla, co se stalo. Trhla jsem sebou a moje namožené údy zaprotestovaly. 

Zaúpěla jsem.

Ten prudký pohyb než jsem se posadila, trval celou věčnost. Ke všemu jsem narazila do nohy postele a sykla bolestí.

Stále jsem se cítila maximálně vyčerpaná a zmatená, téměř jako někdo na konci své cesty, která náhle končila a objevila se nová jako chodník Alence v říši divů.

Otočila jsem hlavu doprava i doleva, nikde žádný pohyb, dveře byly otevřené dokořán.

Ten děs asi utekl, jako každej chlap z místa činu, pomyslela jsem si úlevně.

Nenechal ani kytku bídák.

Zapřela jsem se rukama o matraci, na které byl ten drahý vyšívaný přehoz a jakmile jsem se narovnala, cáry roztrhané látky pyžama ze mě spadly na zem.

Zůstala jsem nahá jako Eva.

Mezi stehny jsem měla nepříjemné vlhko, zatraceně. Přerývavě jsem se nadechla a chvějící rukou si sáhla mezi nohy ale dopředu jsem věděla, co tam najdu. Na konečcích prstů bylo cosi bílého a v tom šeru mi to připadalo i trochu nazelenalé. Ble.

S nechutí jsem si otřela prsty do přehozu a sebrala ze země to, co zbylo z pyžama a počala si utírat rozkrok ale tomu, co bylo uvnitř už jsem zabránit nedokázala.

Z mého snažení mě vytrhl nervy drásající ženský křik z venku.

Vrhla jsem se s obtížemi k oknu a lehce odtáhla závěsy, abych se podívala, jak nějaká žena prchá napříč ulicí k prosklenému krámku naproti, stíhaná další takovou zrůdou z pekla.

Naštěstí byla ta žena v poměrně velké vzdálenosti, takže jsem jí nemohla ani pomoci ale chtěla jsem vůbec?

Podívala jsem se na sebe. Sama jsem byla několikrát na pokraji smrti a jen zázrakem jsem vyvázla živá. Nechtěla jsem na sebe lepit další nehody i když...

Tohle lidské dilema mě ničilo.

Sledovala jsem, jak se vetřelec mihl kolem rohu jako obří ještěrka, zatímco žena lomcovala klikou, bylo zamčeno.

Světla na ulici poblikávaly do tmy a já si přála, ať vypadne proud, abych se nemusela dívat co bude dál.

Černé hbité tělo po čtyřech přeběhlo těch zbývajících pár metrů ladně jako panter a pak se vztyčilo do své úctyhodné výšky těsně za zády své oběti.

Napjaly se mi všechny svaly v těle, jakmile se k ní ta protáhlá hlava naklonila a z její tlamy vyrazila ještě jedna a dozajisté s mírným křupnutím prorazila ženě lebku.

Byla okamžitě mrtvá, sesunula se podél dveří k zemi s posledními nervovými záškuby.

Xenomorf vítězně zasyčel a dopřál si chutný koktejl.

Zaryla jsem nehty do šedého závěsu a cítila jako by to maso, které drásal drápy rval z mého těla, dokud se za mnou neozvalo zcela identické, avšak tiché zasyčení.

Znejistěla jsem.

Ať to není on, ať to není on...

Rychle jsem se otočila a snažila se očima prozkoumat tmavý pokoj, odkud to přicházelo.

Nic jsem ale neviděla, vše bylo jako předtím, až když jsem nepatrně pohnula závěsem a do místnosti pronikl malý záblesk nažloutlého světla z pouliční lampy, se světlo odrazilo od něčeho lesklého v rohu místnosti.

Vetřelec se tam krčil jako stín, tichý, velký a nebezpečný jako by si hlídal svou kořist.

Prudce jsem se nadechla a viděla, jak pozvedl výše svou velkou hlavu. Kdyby měl oči, vsadila bych se, že mě celou dobu pozorně sledoval ale možná je i měl, jen jsem je neviděla.

Střelila jsem pohledem k otevřeným dveřím a on napodobil můj směr, mohla to být náhoda nebo jen cítil můj strach, který mé tělo vydávalo pomocí feromónů.

Kolik vteřin by mi stačilo překonat tu vzdálenost a utéct? Měla bych šanci?

Zoufale jsem hleděla na prostor ve dveřích jako by mě doslova vyzýval k útěku, až jsem se tím směrem co nejtišeji pohnula.

Zůstaň tam...ani se nehni. Lehneš!

Xenomorf krčící se v rohu mě nechal udělat pár kroků jako kočka hrající si s malou myší a pak se vztyčil do celé své monstrózní velikosti a zlovětně vydechl jako drak v jeskyni.

Brala jsem to jako špatné znamení a nemýlila jsem se, protože se ke mě ten obr vydal.

Ustupovala jsem proto zpátky dozadu krok za krokem, dokud jsem pozadu nevlezla na postel a posunovala se dál dozadu. Šel za mnou a já si v duchu spílala, že jsem ho vyprovokovala.

Kdybych jen počkala až někam odběhne, byl to živý tvor i on potřeboval jíst, tedy za předpokladu, že jsem nebyla tím jídlem já.

Ne, já si chtěla hrát na hrdinu.

Vetřelec vydával zvláštní tichý zvuk, který mě moc neuklidňoval ale já poznala, že je v klidu, nejspíše byl zvědavý na mé chování. Než jsem však stačila přitáhnout nohu k sobě, tak mě chytil za kotník.

Jeho dlouhé pavoučí prsty se pevně stáhly kolem mého drobného nártu a tvrdě trhly, až mě k sobě o půl metru přitáhl blíž a já skončila na zádech ve vodorovné poloze.

Matrace se prohnula, jak vlezl pomalu za mnou.

To otírání vetřelcovi hladké kůže, jak se posunoval nahoru nade mne, mi moc jistoty nepřidalo.

Jeho dlouhé ruce se bořily do přehozu vedle mého těla jako hřebíky do rakve, až se zastavily nad mými rameny, zato jeho vystouplé kosti na bocích a hrudi byli až nepříjemně tvrdé.

Můj dech se zrychloval, protože každý nádech mohl být tím posledním.

Očima jsem sklouzla po jeho šlachovitém krku, dlouhé protáhlé bradě a postřehla jsem i to, že nedýchal jako by kyslík ani nepotřeboval. Můj šokovaný pohled stoupal pomalu vzhůru, až k jeho tlamě a širokým tenkým rtům, u kterých se dalo říci, že byly od ucha k uchu.

Ty rovné stříbrné zuby ve tmě téměř zářily jako úsměv smrti.

Vetřelec se sklonil k mé hlavě a svou lebkou se mi otřel o čelo v jakémsi neznámém gestu. Připadalo mi to jako když se mazlí kočka s kotětem.

Jak se xeno sklonil, zastudilo mě něco na hrudi.

Zavřela jsem pevně oči v domnění, že je to jeho ostrý bodec na konci ocasu, kterým udělá definitivní tečku za mým ubohým životem. Ale nic se nedělo.

Žádná bolest nepřicházela.

Uhnula jsem znechuceně tváří ke straně, nechtěla jsem, aby se mě dotýkal i když jeho kůže byla tak zvláštní, příjemně oblá a přitom tvrdá jako pancíř.

Přisunula jsem svou ruku k tělu a neskutečně pomalu ji zvedala podél boku až k hrudi mezi ňadra, kde jsem uchopila to, co mě studilo.

Stiskla jsem to v dlani, byl to malý a obdélníkový předmět.

Posnula jsem ruku nahoru k očím, byly to dvě tmavé psí známky na těsném řetízku, který si ten tvor sám rozhodně přes ten kostěný límec nemohl nandat. To mě dovedlo k další otázce. Kdo mu ho mohl zapnout? Ale jiné vysvětlení než člověk mě nenapadlo a já dostala vztek.

Jací lidé na nás mohli poštvat tyhle monstra?

Byli jsme snad jako nějací pokusní králíci?

Když xenomorf nereagoval a zůstával klidný, obrátila jsem plíšky v prstech.

Na těchto byla číslice 2.

"Dvojka?" vyslovila jsem to slovo a tvor nade mnou pohnul hlavou a vycenil zuby. Nevypadalo to ale, že by se mě chystal zbavit nebo zdlábnout na odpolední svačinku.

"Co chceš?" promluvila jsem na něho nevrle, protože konverzace třeba i jednosměrná byla lepší než napjaté ticho.

Alien znovu zasyčel v nějakou neznámou odpověď.

„Chceš mě zabít? Sníst?“ vydechla jsem ve snaze komunikovat.

Netušila jsem zda mi rozumí nebo reaguje jen na tón mého hlasu ale celý se náhle ohnul ve hřbetě a jeho velká hlava se snížila k mému krku.

Zblízka na něho dýchal a očichával.

Chtěla jsem vyjeknout ale hlas se mi zadrhl v hrdle.

Byl tak blízko, že mi na kůži ukáplo pár kapek jeho slin z toho, jak otevřel tlamu a já se jen modlila.

Vetřelec se ke mně sklonil tentokrát celý a jeho vyrýsovaná žebra se tiskla do mé kůže jako by v nich chtěla nechat identické otisky. Zalapala jsem po dechu, když jsem na krku ucítila malé zoubky jako jehličky.

„Prosím, ne, ne...“ šeptala jsem dokola, zatímco mě jeho druhá menší tlama štípala tak dlouho, dokud jsem se nezačala vrtět a otírat se o jeho tělo, abych tomu jakkoliv unikla.

Nakonec se mé dlaně vtěsnaly mezi ná a zapřely se o jeho hrudník.

„Přestaň, slyšíš?! Nekousej mě!“

Malé zlobivé štípání rázem přestalo a xenomorfovo hlasité zasyčení rozvibrovalo ticho jako výbuch bomby.

Pak už na nic nečekal.

Jak jsem se ho ze sebe pokusila shodit, zvedla jsem koleno a chtěla se otočit na bok, jenže ta potvora byla rychlejší. Chytil mě záludně za čéšku. Přirazil mi pokrčenou nohu k posteli a tím se lehce vtěsnal mezi má stehna a mě náhle došlo co chtěl.

Pokud to otírání a štípání byla nějaká bestiální předehra nebo nějaký namlouvací rituál, ten právě skončil, jakmile jsem dala najevo svůj nesouhlas.

„Ne! Ty zmetku!“ můj výkřik utichl s dalším varovným zasyčením.

Nemohla jsem uvěřit, že byl tak produktivní. Nechtěla jsem tu jeho velkou věc v sobě ale on se na můj názor neptal.

Ležela jsem pod ním jako převrácená beruška a snažila se ho od sebe odtlačit ale nalehl na mě a uzemnil. Nemohla jsem se hýbat a těžce jsem dýchala, lapala po každém kousku vzduchu, zatímco on hýbal svou pánví a snažil se najít můj odhalený klín a ten otvor uprostřed.

Váha jeho boků mě nutila roztáhnout doširoka nohy od sebe jako bych to snad chtěla dobrovolně.

Zmocňovala se mě bezmoc. Xenomorfovo tělo bylo doslova nalepené na tom mém, kůže na kůži a chladilo, zatímco to mé doslova žhnulo jako hromádka uhlí.

Vyhříval se na mě jako plaz na kameni, bastard.

Vetřelec veden svým neomylným instinktem, našel co hledal a doslova mě jedním trhnutím naplnil.

Uvnitř mě během pár vteřin jeho penis ještě více ztvrdnul. Cítila jsme ho všude. I nyní to šlo dovnitř lehce a mé tělo ho bez odporu přijalo. Bylo to k uzoufání. Nechtěla jsem ale musela.Cítila jsem, jak ve mně roste do obřích rozměrů, stěny kolem jeho údu se napínaly a tiskly ho o to více.

Donutilo mě to zasténat a on jen naklonil hlavu ke straně jako by se ptal, co to bylo za zvuk. Pak se prohnul ve své vystouplé krokodýlí páteři a začal si to užívat.

Pronikal do mě s neúprosným chtíčem a nepřestával.

Vynucoval si mou poslušnost s každým přírazem, který mě zarážel do měkké matrace. Vzpírala jsem se, nevzdávala ale když nešlo se zapřít rukama o jeho žebra, přejela jsem svými nehty po alienově lesklé kůži s úmyslem ho zuřivě alespoň poškrábat ale hned jsem toho začala hořce litovat.

Vlastní kůže a konečky nehtů mě začaly hrozně pálit a já zanaříkala leknutím i bolestí.

Rychle jsem si prsty začala otírat o přehoz.

Na xenomorfově těle bylo pár rýh v nichž byla vidět sytě zelená krev jako radioaktivní jedovatá tekutina. Hned se však zacelily v seškvařené jizvy.

To monstrum přirazilo ještě divočeji a srazilo mi ruce dolů vedle těla. 

Vnímala jsem, jak mám od jeho zatracené kyselinové krve olámané zubaté nehty až téměř do masa a říkala si, že takovou hloupost už příště neudělám.

Horký dech na tváři mě upozornil, že mi příště nic takového tolerováno nebude a tak jsem jen zavřela oči a vnímala ty dobyvačné houpavé nárazy, až mé vlastní tělo k mé hrůze samo začalo odpovídat.

Byl to sice primitivní sex s neznámím tvorem ale vše mělo své ale a tou byla má slabost. Má nejistota a nervozita, co bude dál.

Pokojem se nesly mé samovolné vzdechy a to velké černé tělo se nade mnou pohybovalo a otíralo se o má vlnící ňadra i břicho, dokud jsem nevyklenula sama boky proti němu.

Můj klín zvlhl a ta jeho podpůrná tekutina nebyla ani potřeba. Slyšela jsem ten mlaskavý zvuk, kdy se přitiskl svým podbřiškem k mým pyskům, zvířecí nenasytné syčení se neslo všude kolem mé hlavy.

Začínala jsem v téhle bezvýchodné situaci spolupracovat a sama se dožadovat dalších škubnutí a ještě delších pohlcujících přírazů. Mé boky našly soulad s těmi jeho.

Netušila jsem, kde se to vzalo ale násilné chování toho samce mě dostalo, až na samotný vrchol.

Nedalo se tomu ubránit a ani jsem nechtěla. Nehledala jsem v tom ani žádnou logiku, ale ten pocit uvolnění ve mně doslova vybuchl a mě bylo v tu chvíli všechno jedno.

Vykřikla jsem a zatímco mé tělo nabralo ještě větší teplotu, stiskla jsem svého děsivého milence v sobě.

Celý se nahrbil a jeho útok na můj vlhký klín byl ještě brutálnější jako bych ho svým orgasmem popohnala.

Netrvalo dlouho a xenomorf se napjal ve slabinách jako by se mu na těle postavily neviditelné chloupky a vyprázdnil se do mě.

Dnes už podruhé za pár hodin.

Nechápala jsem čím jsem ho tak přitahovala, co bylo tou rozbuškou jeho myšlení.

Jakmile ejakuloval své semeno, otevřel tlamu a vydal zvláštní zvuk jako by drak vyfoukl oblak kouře.

Skrze rychlé nádechy a zavřené oči jsem ho stále cítila v sobě než se odtáhl a zalezl zpátky do kouta ložnice, kde zůstal jako tichá stráž.

Nemělo cenu na něho mluvit a tak jsem se jen snažila ten prapodivný zážitek vydýchat a vstřebat, protože zapomenout se rozhodně nedal.

 

********************************************************************************************************

 

Když jsem se probudila moc jsem doufala, že to celé byl jen ohavný zvrácený sen. Něco co nemůže být skutečné a co jen tak nevymyslíte.

Pod sebou jsem měla teplou měkkoučkou matraci a celkově jsem byla jaksi odpočatá a spokojená, nehzky jsem se usmála, zavrtěla do přikrývek a dovolila si jedno dlouhé vydechnutí ale všechno to odvál vítr, jakmile jsem zcela procitla.

Všechny vzpomínky se vrátily zpátky se silou uragánu.

Ležela jsem na boku, nahá jako miminko a viděla na okno, jak proužkem, kde byl odhrnutý závěs pronikalo do místnosti rudé světlo jako krvavá šmouha z toho, jak se slunce šplhalo nahoru na oblohu.

Trhla jsem sebou a posadila se ale tělo mě stále bolelo při každém pohybu.

Přežila jsem tu nechutnou noc! Konec noční můry!

Můj pohled rychle přelétl celou místnost a zabodl se do černého rohu.

Byl tam. Nehnul se z místa.

OU!

Nemůžeš se jít alespoň vyvenčit? I káva do postele by nebyla špatná.

Vetřelec nebyl větší než něco přes metr, schoulený jako embryo v matčině děloze, nohy přitažené k sobě, hlavu položenou přes kolena dopředu a ocas omotaný kolem chodidel jako ostnatou hradbu. Připomínalo mi to traumatizované dítě, které se chtělo od okolí distancovat ale tohle nebyl člověk a nemělo to žádné city jen vražedné a sexuální instinkty. 

Hleděla jsem na něho několik dlouhých minut a přemýšlela o tom, co se v noci stalo.

Spal? Vypadal tak. Nehýbal se. Nedýchal, jako socha z tmavého kamene.

To mi poskytlo chvíli ho nerušeně vidět a zkoumat, odhadovat a nechat průchod různým myšlenkám, které navazovaly jedna na druhou.

Co byl sakra zač? Kdo sem tu smečku vypustil a co chtěl? Co bylo cílem toho všeho?

Ze vzdálenosti několika metrů jsem si se zatajeným dechem prohlížela jeho lesklou protáhlou lebku, dlouhé končetiny sepjaté křížem přes sebe, které dokázaly trhat a ničit.

Ve spánku alespoň neslintal, ušklíbla jsem se.

Odvrátila jsem tvář a přemýšlela raději o svém osudu. Nedávalo to smysl, pořád jsem tu byla, možná ale jen na vypůjčený čas než ho omrzím.

Neměla bych tedy spolupracovat, abych to měla lehčí?

To bylo to nejlogičtější řešení jaké se nabízelo a pak mě bez soucitu zabije, roztrhá a sežere.

Píchlo mě z toho u srdce.

V protějším koutě vlevo od postele ležela atrapa katany tak, jak mi ji včera vyrazil z ruky. Mohla jsem se pro ni vydat ale provokovat ho ještě víc?

Raději jsem co nejtišeji sklouzla z postele, postavila se na rozechvělé nohy, udělala jeden krok do strany ke skříňce a otevřela šuplík.

První nebyl nic víc než spodní prádlo, zato druhý skrýval nějakou sportovní soupravu a hned vedle teplákovku.

Zvolila jsem to druhé, protože byla teplejší a pohodlnější. Na své nahé tělo jsem si natáhla kalhoty na gumu a mikinu přes hlavu. Hned mi bylo příjemněji. Několikrát jsem se ohlédla na xenomorfa ale ani se nepohnul.

Hezky lež a bude to OK hafíku.

Oddechla jsem si, že jsem ho neprobudila, dokud se ze zdola nezačaly ozávat nějaké hlasy.

Nebyla jsem ale jediná, kdo to slyšel.

Mé oči se zaměřily ke dveřím a vetřelec pomalu zvedl hlavu a zbystřil stejně jako já.

Chtěla jsem ty lidi, kteří tu nejspíše hledali bezpečný úkryt na den varovat o nebezpečí a rozešla jsem se ke dveřím ale nečekala jsem od svého bachaře tak rychlý pohyb.

Sotva probuzený xeno byl v tu ránu přede mnou a bránil mi odejít, výhrůžně zasyčel, až mi tuhle krev v žilách a límec za krkem se mu napjal jako by mě chtěl zastrašit.

"Hej ty idiote, co tam děláš? Buď ticho nebo ty zrůdy přilákáš," ozvalo se zdola.

"Jenom hledám nějaký cigára, když něco po ránu nevykouřím uvidíte, kdo bude mít vražednou náladu dohajzlu," zavrčel ne příliš potěšený chlapský hlas a i já slyšela, jak vytahuje zásuvky a štrachá v nich, něco tam o sebe cinkalo jako když se přehrabujete v příborníku. 

"Tebe jsme měli z gangu vyrazit, máš mozek zralej akorát tak na rozmáznutí blboune. Víš co bylo tam venku a šlo nám po krku a ty chceš nějakou zasranou cigaretu?"

"Nech ho Venome, jen se chce uklidnit, to my všichni, tak zajistěte barák, ať můžeme bejt v klidu," odvětil někdo.

"Podej mi bouchačku, ty stejně střílet neumíš, akorát bys někoho trefil do nohy, vem si raději nůž, stačí že ses pořezal o to okno."

„To mi nemuší připomínat.“

Zadržela jsem dech. Myslela jsem, že to jsou nějací přeživší, ne banda pouličních chuligánů se zbraněmi. Hned se mi vybavili svalnatí potetovaní týpci, kteří raději večer okrádali slušné lidi místo, aby sami pracovali.

Zdálo se mi to nebo xenomorf zakroutil hlavou?

Možná odhadl, co jsem chtěla udělat ale volat o pomoc jsem si vážně netroufla.

"Doprdele, tady nejsou ani zápalky, co je to za rodinu, která nekouří?"

"Jiná než tvoje," zasmál se někdo a pak byly slyšet kroky na schodech.

Než jsem stačila vydat hlásku, vetřelec se prosmýkl dveřmi hladce jako kočka a šel prozkoumat narušitele našeho domečku lásky.

Xeno byl i ve dne neskutečně rychlý přihlédneme-li na to, jak velké měl tělo. Než jsem mrkla, viděla jsem už jen špičku jeho ocasu, která zmizela na chodbě.

Vrhla jsem se za ním, div jsem neuklouzla po dlaždicích.

Pak už dole začalo inferno.

Palba, která musela upozornit každého v ulici, že se tu něco děje se ozývala z dolního patra jako by tam byla vojenská střelnice. Zdola se ozával mužský křik a nadávky.

"Sakra Joe, tys nás zavedl do nějakýho hnízda, pozor!"

Další výstřel z pistole.

Tříštilo se sklo i padal nábytek, těžké rány prostupovaly zdmi. Panické splašené kroky se rozléhaly v celém dolním patře.

Doběhla jsem ke schodům a hleděla přes zábradlí do haly ale nic jsem neviděla, nikdo tam nebyl.

"Támhle je, zastřel ho! Ty vole, tys ho minul!"

"Hej Gusy běží přímo na mě! Pomozte mi!"

Tlumený náraz a křupnutí mi povědělo, že někdo to nejspíše nepřežil a asi nebude jediný. I s plným arzenálem neměli proti takovému chladnokrevnému predátorovi šanci.

Něco dalšího bouchlo o stěnu. Už jsem byla na posledním schodě dole, když se mi zezadu na krk přitisklo něco ostrého a já strnula jako strašák zabodnutý v poli.

"Ani se nehni kočičko," někdo stál těsně za mnou, došlo mi, že to musel být jeden z těch chlapů, který se vydal nahoru po schodech a nejspíše se schoval v některém z pokojů.

"Pusť mě, nevidíš že chci taky přežít?" vydechla jsem na toho blbce za mnou.

"To chceme všichni, tak sebou moc nemel a běž dolů. Pomalu a potichu," poručil mi napjatým hlasem a navedl mě do haly.

"Myslíš, že tím si nějak pomůžeš, to vylez raději oknem," navrhla jsem mu.

"Dobrej trik, ale dole jsou ještě mí kámoši, nenechám je tady, raději tě obětuju," zavrčel mi drsně do ucha a svou rukou v kožené rukavici mě přidržoval za rameno před sebou jako štít.

Nemohla jsem mu to nijak vymluvit, ale ke cti se mu muselo přiznat alespoň to, že sám neutekl a myslel na druhé k mojí smůle.

To si tyhle lidi museli dobrý skutky vybírat právě teď?

Měla jsem raději zůstat v pokoji a to jsem je chtěla varovat já nána.

"Srabe, co kdybys mě nechal jít a poradil si sám?"

"Nebudu nasazovat krk, když můžu použít tvůj holka," zastavili jsme se, ten za mnou se rozhlížel na všechny strany kam vedly jednotlivé dveře.

Náhle se kolem nás prohnal mladík v maskáčích s tváří potřísněnou krví jako by ho honili ďáblovi psi a nás si ani nevšiml. Instinkt mu prostě říkal utéct.

Něco zaškrábalo o podlahu a já přesně věděla co to bylo.

Večer jsem to slyšela několikrát dost zřetelně.

Alienovy drápy se zasekly do dlažby, jak se hnal za svou prchající obětí. Když ale zbystřil nás jako dva, pokusné objekty na zlikvidování, zamířil po čtyřech přímo k nám v bojovém přikrčení.

Nebezpečně cenil zuby a syčel jako hrnec před výbuchem.

Vnímala jsem, jak muž za mnou ztuhl a nůž mi najednou zmizel z krku, zato jeho ruka mě udeřila do zad takovou silou, že jsem padla k zemi jako by mě té šelmě házel do tlamy a sám se dal na zbabělý útěk za svým kamarádem.

Srdce mi divoce tlouklo a když jsem viděla to kobaltově lesknoucí tělo, jak se žene přímo na mě, zavřela jsem pevně oči.

Vetřelec se mihnul vzduchem, přeskočil mě a dál stíhal narušitele do vedlejší místnosti.

Ruce se mi z toho klepaly, jak jsem si jimi urychleně zakryla uši. Domem se znovu ozvaly poplašené výstřely, až mi z toho zalehly bubínky.

Otevřenými obývákovými dveřmi jsem viděla, jak se můj věznitel vrhá na toho zmetka, který mě chtěl použít jako návnadu. Zakousl se mu do krku, až ho stiskl jako plechovku a pak mu jedním pohybem svou rukou oddělil hlavu od těla lehce, jako když roztrhnete papír na dvě poloviny.

Nešlo od toho hrůzného obrázku odtrhnout oči.

Chuligánovo tělo dopadlo na zem jako mrtvá váha a vše okolo potřísnilo krví, k tělu se pak odkutálela i hlava, jakmile ji xenomorf už nepotřeboval.

Nyní jsem přesně viděla čeho byl schopen. Ta síla, destrukce a krvežíznivost vyrážela dech.

Udělalo se mi náhle špatně a jak jsem klečela, začala jsem vyzvracet na podlahu.

Nevnímala jsem zvuk rozbíjejícího se skla, jak poslední člen gangu nebo možná dvavyskočili zavřeným oknem do nadcházejícího rána a černý zabiják se je vydal lovit. Nic. Vše tak nějak děsivě plynulo kolem mě.

Já se raději držela za žaludek, zatímco jsem jeho obsah viděla před sebou.

Jakmile jsem tu vzpomínku dostatečně zaplašila, otřela jsem si pusu do rukávu, těžce vstala a belhala se zpátky ke schodům, nic než si vypláchnout ústa jsem netoužila...

Ať už ten den konečně skončí!

 

Tak co jak si Wanda užívá monstrózní líbánky? Neřekla bych, že je zrovna na pokraji blaha ale v žádné domácnosti to není dokonalé. Třeba alespoň najdou nějaký soulad v posteli :-)

Uvidíme, jak se s tím popere a jak to bude pokračovat. Dobrodružství nás teprve čeká tak se připravte.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 17. 01. 2017 - 17:34 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.