Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

1. Kapitola - Skrýš

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 1

Skrýš

„Dělejte všichni dovnitř! Za chvíli bude tma,“ zahřměl jediný policista v naší skupině, která čítala kolem dvaceti pěti lidí včetně dětí.

Celá tato grupa přeživších toho masakru, který se udál před pouhými čtyřiceti osmi hodinami místního času, se nahrnula do tmavého tunelu, těsně za městem.

Nevedla sem žádná silnice a přesto tu byly dvě auta, nejspíše už tu před námi někdo hledal úkryt, bohužel po nikom ani stopy.

Těžko říci co se s nimi stalo, byli zabiti? Utekli? Mohli to být jen bezdomovci, kteří tu trávili slunné léto a s prvními mrazíky odešli na teplejší místo než je zatuchlá stoka. Tak jako tak jsme byli za tento krytý přístřešek, jež se stal naším azylem vděční.

Auta ve vchodu byla postavená kapotami naproti sobě na šířku tunelu, museli jsme je přelézat, abychom se dostali dál dozadu.

Nejprve jsme byli jen malá skupina a těch pár mužů, co se k nám přidalo, nás hlídalo jako psi své stádo, ale bude to stačit proti těm černým zabijákům?

Venku se mezi tím zšeřilo a padla trochu mlha převalující se u země jako chuchvalce staré vlny, rodinné domy, co jsme měli kdesi v dálce na dohled, dostaly šedý kovový odstín a stíny se začaly prodlužovat. Obloha potemněla a my měli štěstí, že jsme byli až na samém kraji města. Ty zrůdy dozajisté budou lovit v centru, kde byl největší možný výskyt dalších schovávajících se lidí, kteří čekali na záchranu.

My věřili, že distancovaní od ruchu budeme v bezpečí. Proto jsme hledali úkryt takhle daleko.

Ženy, děti a staří, jež většina z nich kupodivu vyvázla bez zranění, se usadili úplně vzadu k betonové stěně, kde tunel končil silnou mříží, za kterou bylo slyšet jen pištění krys z kanalizace.

Kdysi tu tekla použitá odpadní voda ale Willy, náš policista venku uzavřel hlavní přívod, takže jsme byli alespoň ve větším suchu a nehrozilo, že se tudy přežene potůček použité vody a vyhnal nás do noci.

Moc to tu nevonělo, pravda, a o pohodlí a teplu jsme si mohli nechat jen zdát, ale bezpečí bylo to hlavní. To jsme potřebovali nejvíce.

Naši muži, z nichž jsem já dva znala podle vidění ze sousedství přes ulici, se posadili do aut za volant, kde byli proti případnému útoku alespoň trochu chráněni sklem, zbytek se schovával za auty jako by v blízkosti lesa byly terče jako na střelnici. Nahlíželi odvážně ven z tunelu na tiché prázdné město v dálce jako by tam nyní žili pouze duchové.

Žádná světla, žádné zvuky.

Zachvěla jsem se při tom pomyšlení, jak jsme dopadli, lidská rasa se chlubila, že si dokáže se vším poradit, všemu se ubránit a vše si podrobit. A teď? Když jsem se tak na sebe a ostatní podívala, vyhlíželi jsme žalostně a zoufale. Dovolila jsem si unavené vydechnutí.

Až po chvíli jsem si uvědomila, že mě někdo tahá za rukáv.

Malá Merry seděla vedle mě a vzhlížela ke mě, „je mi zima, nemůžeme rozdělat oheň?“ šeptala a třásla se chladem.

Zakroutila jsem rychle hlavou, až se mi po ramenou rozprostřely mé světlé vlasy, které byly stejně tak špinavé jako zbytek mého pyžama, ve kterém jsem byla nucena uprostřed noci utéct z domu a později se válet v blátě.

„Nemůžeme Marry, viděli by ho a přiběhli by ti ošklivý bubáci. Musíš vydržet, tady, vezmi si tohle.“

Natáhla jsem se a dala jí kolem ramínek starý velký svetr, jež jsem sebrala dnes na ulici. Či jsem ho spíše strhla z jedné mrtvoly naší školní kuchařky, ale to nikdo nemusel vědět, pak jsem se zvedla a po špičkách došla k naší zátarase.

„Willy,“ oslovila jsem policistu křestním jménem, protože potřeba příjmení nebo hodnosti v tuto chvíli jaksi zanikala.

Muž stál u zadku jednoho z aut a nahlížel do pomalu měnící se noci, dokud jsem si nezískala jeho pozornost.

„Hm?“

„Myslíš, že nás nějaká armáda přijede zachránit?“ šeptala jsem tak tiše jak jen to šlo, aby nás ti vzadu neslyšeli. Nechtěla jsem je rozrušovat více než bylo nutné. Ale dopředu jsem věděla, že nás v tom celý svět nechal jako by raději zavřel oči a dělal, že nic z toho se neděje. Za tu dobu už by dávno nějaký záchranný tým přijel.

Ze všeho nejvíce jsem ale potřebovala slyšet útěchu a bylo mi jedno, jak moc bude znít falešně.

Policista ve své modré uniformě se zlatou hvězdou na prsou, která měla v každém budit autoritu se snažil vyhlížet sebejistě, ale já v jeho očích na tu malou vzdálenost viděla nejistotu.

„Nevím, Wando," odvrátil ode mne pohled, "snažil jsem se někoho před pár hodinami kontaktovat vysílačkou i telefonem ale bohužel něco, tady ruší signál. Ale stále musíš věřit, víra je všechno co nám zbývá v tomhle pekle.“

No, nebylo to právě to co jsem chtěla ale musela jsem se s tím málem spokojit.

Pokusila jsem se lehce usmát, ale mé svraštělé čelo vypovídalo zoufalý opak.

„Co myslíš, že jsou zač? Nevypadají jako zvířata ale ani jako lidé, s těmi by se alespoň dalo vyjednávat a do teroristů mají taky daleko.“

Willy pokrčil bezmocně rameny, „netuším, nikdy jsem nic takového neviděl,“ připustil a zahleděl se do ztracena jako by si vzpomněl na svého kapitána, který včera zahynul, když jsme se přesouvali z obchodu na jiné místo, které tu noc mělo sloužit jako náš úkryt.

Všichni viděli, jak mu ocas té zrůdy pronikl hrudí jako nůž máslem. 

Nevědomky jsem si vzpomněla na ten samý zážitek a málem se mi zvedl žaludek z představy, že by se mi stalo to samé, ruku jsem si přitiskla na břicho a snažila se potlačit ten uzel, který se mi tam udělal.

„Ještě, že to jsou noční tvorové,“ dodala jsem jako tichou modlitbu.

„Tím bych si nebyl tak jistý, odpoledne,“ šeptal Willy a raději se podíval na skupinku vzadu a pak teprve pokračoval, nechtěl, aby to nikdo zaslechl, „když jsem vycházel z policejní budovy, jsem se jen tak tak schoval. Slyšel jsem to hnusný syčení. Ta bestie byla ve vedlejší uličce, viděl jsem její stín, držela se sice v šeru, i když byl den, ale určitě nespí, jen vyčkávají, než padne tma.“

„To jsi mě moc neuklidnil, Willy,“ poskočilo mi srdce, a v tu chvíli začalo za námi nějaké dítě popotahovat.

„Raději se vrátím,“ zašeptala jsem a vzdálila se ke skupině.

Vzadu lidé právě večeřeli něco ze svých skromných zásob, jež si za dne nashromáždili, pokud se tomu tak dá říkat. Pár ukradených baget a sušenek z obchodu, nemohly všechny nasytit, ale pomohou nám alespoň přežít do dalšího dne.

Jakmile jsem si sedla na své místo, Merry se ke mně přitulila a jeden chlapeček začal hlasitě brečet.

Matka se ho snažila uklidnit, ale nebylo to nic platné. Možná se něčeho lekl nebo ho pálila ta zavázaná rána, kdy na něho vystříkla nějaká kyselina, když jsme se střetli s těmi zrůdami venku.

Nebyl k utišení a to se nelíbilo jednomu muži.

Přišel k nám a začal vyhrožovat, že jestli nepřestane, v zájmu celé skupiny ho umlčí on sám.

Náhle se z venku ozvalo to co nikdo nechtěl slyšet. Syčení a cupitání, které všem projelo tělem jako blesk a vzbudilo hrůzu i u těch nejstatečnějších. Všechny oči se podívaly k ústí tunelu.

Matka přitiskla svému brečícímu dítěti ruku na ústa, ale stále nebylo k utišení, aniž by si uvědomovalo to nebezpečí, které číhalo venku.

Muž jednal instinktivně jako lovec, odstrčil ženu a sám svou velkou ruku přitiskl chlapečkovi na ústa.

„Nedělej to,“ hrábla jsem po něm, ale bylo pozdě. Tunelem se rozhostilo hrobové ticho a já jsem i v tom šeru viděla, jak tomu zabijákovi stéká po prstech horká krev.

Více bezmocnější jsem si už připadat nemohla. 

Zabít dítě byl ten nejhorší neomluvitelný čin jaký jsem znala ale on jednal v zájmu nás všech. Mohl jeden život vyvážit dalších dvacet? To byla otázka, na kterou bych ráda znala odpověď. Nebylo to spíše zvrácené a neodpustitelné? Zabít někoho vlastního druhu mohli vážně jen lidé. Bohužel ani tento ohavný čin nezabránil tomu nejhoršímu.

Nocí se neslo sílící syčení jako když někde uniká plyn, drásalo to nervy k prasknutí.

Hrozivý zvuk. Blíž a blíž. Jako by mi putoval po páteři a ježil chloupky na těle.

Občas ho doprovázel podivný klapot. Skoro jako by někomu cvakaly zuby.

Všichni byli jako na trní. Napnutí, skoro mrtvý strachy. Nikdo se nepohnul.

V tom málu světla, které se do tunelu dostalo díky měsíci na obloze, bylo vidět, jak zabiják stále drží nyní již bezvládné chlapečkovo tělo ve svých rukách ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Pak začala vzlykat nějaké žena.

Starší dáma, která se celý den třásla se nervově zhroutila v tu nejméně vhodnou dobu.

"Všichni tady umřeme. Jsme v pasti," začala naříkat tklivým hláskem a několik lidí na ni udělalo PŠŠŠ, aby proboha mlčela. 

Pak najednou syčení a klapání zvenku rázem přestalo. Pár lidí si oddechlo jen pro to, aby mohlo začít hned hlasitě ječet, když se od aut ozval první výstřel a mezi stromy se mihl ohromný stín.

Xenomorfova několikrát zvětšená silueta se otiskla zábleskem zbraní na betonovou zeď.

Vetřelcův kostěný ocas vyhlížející jako za sebou jdoucí břitvy, posazené jedna za druhou, několikrát šlehl ve vzduchu kolem sebe a téměř přesekl muže, který stál příliš blízko něho.

Od aut začaly vycházet nové poplašené výstřely a záblesky, které osvětlovaly to černé monstrum jako korouhvičku na pouti.

Dodávali mu ještě větší hrůzostrašnost, jako by už nestačila ta protáhlá lebka a tlama plná zubů, které to cenilo na všechny strany jako kočka nad hloučkem vyděšených myší.

V tunelu byla slyšet ozvěna křiku a paniky, střelba a vysoký jekot, který vetřelec vydával, když kolem sebe máchal ocasem a pařáty.

Viděla jsem to skočit na spojené kapoty k sobě přiražených aut lehce a obratně jako by měl dost času nám nejprve nahnat strach a vychutnat si svou převahu jednoho proti dvaceti.

Bylo to až děsivě tiché a mrštné a přitom impozantní, pokud to nesyčelo.

Téměř jako bizardní socha nějakého zvráceného umělce.

Xenomorf byl velký, štíhlý a rychlý. Dlouhým ocasem to mával potěšeně ze strany na stranu jako by si vybíral svou první oběť. 

Chtěla jsem omdlít ale bohužel.

Každou chvíli tunel naplnil hromový zvuk střelby, až jsem si musela zacpat uši, jak nepříjemně ohlušující to v tom zúženém prostoru bylo. Takhle jedině nalákají ostatní sem k nám!

Ale těžko radit člověku v panické hrůze.

Xeno zaryl své drápy do laku a nadělal tak v auťáku hezké moderní díry, pak se zapřel a skočil na nejbližšího muže jako horská puma. Ozval se zvuk, jako když přelomíte kost.

Svou vahou to černé stvoření lehce srazilo nebožáka k tvrdé zemi kousek od zbytku přeživších.

To už ale skupina nevydržela, začala ječet a panikařit.

Oba mí sousedé, kteří stále seděli se zbraněmi v autech za volantem, rychle vylezli druhou stranou a prchli do noci. Zbabělci. Ale neudělala bych na jejich místě to samé?

Já jsem ale popadla Merry a stejně jako ostatní jsme se snažili kolem toho obratného zabijáka tvora, který nebyl v šeru ani moc vidět, proklouznout podél stěn velkým obloukem, zatímco si pochutnával na své kořisti a trhal ji rozkošnicky na kusy jako žralok. 

Tedy, doufala jsem, že ho žere a chvíli mu to zabere, než se pořádně nasvačí, abych mohla zmizet.

Pozadu byli jen staří, kteří kvůli svým ztuhlým pohybovým aparátům nemohli běžet.

„Já se bojím!“ štkala Merry a já ji rychle zvedla a otevřenými dvířky ji nacpala do auta a přikázala, ať se zamkne a skrčí pod sedadlo, že se pro ni brzy vrátím.

Holčička poslechla a schovala se.

Já rychle přelezla kapotu, ale nebylo to právě lehké, jelikož ostatní se snažili o totéž.

Za námi se ozval přidušený zvuk. Když jsem si dovolila pohled přes rameno, viděla jsem, jak se Xeno vrhl na nejpomalejší stařenku, která ho do svého konce mlátila kovovou holí.

Zanadávala jsem a dostala se za zátaras, ostatní už prchali, buď do lesa, nebo směrem k městu jako vyděšené myši, které opouštějí loď a budou snadnou kořistí, jelikož na sebe upozorňovali hlasitým křikem.  

Raději jsem se více neohlížela, mlčela a vydala se k městu, abych toho neřáda odlákala od Marry, jež se schovávala v autě. Cestou jsem popadla do ruky kovovou trubku, která ležela na zemi, vypadala jako přelomená konzole na záclony. Nejspíše ji někdo při svém zběsilém úprku zahodil.

Pořád lepší mít v ruce něco než nic, říkala jsem si.

Kdesi za mnou jsem stále slyšela střelbu a moc jsem si přála, abych nepotkala víc těch děsivých stvoření.

Kolik jich tu vlastně mohlo být? Ne Wando, na tohle teď nemysli, radilo mi mé vnitřní já. Tak jsem ho raději poslechla.

 

*********************************************************************************************************

 

Po ne příliš dlouhé době, kdy odezněl jekot těch prchajících zbabělců, se rozlehlo okolím naprosté podezřelé ticho. To ticho, ze kterého na vás něco skočí.

Mezi stromy lehce prosvítalo světlo oblohy ale ve směru města, které ještě před pár dny v noci doslova zářilo pouličními lampami, nebylo vůbec nic vidět.

Najednou se v dálce rozezněl nový výkřik. Vyděšený a bolestný. A pak zase ticho...

Nemohla jsem určit, ze kterého směru to přišlo. Otáčela jsem hlavu ale nic. Šla jsem dál.

Až za dalším kopečkem se nedaleko mě ozvalo varovné syčení.

Ten příšerný zvuk, který sebou nesl bolest a smrt. Nedaleko mezi stromy zapraskala větev a silueta toho stvoření, které nemohlo být z této planety, vypadalo jako když se sklání k zemi na všech čtyřech a čichá k zemi. Jako stopující pes nasává pach lovené zvěřiny.

Nasucho jsem polkla.

Sakra. Doprdele.

To musel sledovat právě mě? Proti těm, kdo si mohl vyřvat hlasivky?

Pak že na světě existuje spravedlnost.

Schovala jsem se za skálu, která vyrůstala ze země kousek vedle mě. Terén byl totiž dosti nerovný, kdysi se tu v minulosti hodně těžilo. Občas se v lese daly nalézt i propadliště, ve kterých končila nebohá zvěř a někdy i neopatrné děti, pro které bylo později zřízeno pátrání.

Přitiskla jsem se zády k chladnému kusu kamene a jen opatrně nakukovala, co alien dělá.

Kapka potu mi stekla po zádech, když jsem ho drze pozorovala. Pařáty měl položené na mokré hlíně a jeho černá kůže se impozantně leskla jako latex.

I když přežil tu přestřelku v tunelu, nezahlédla jsem žádné zranění, nekulhal ani nekňučel. Byl snad nezničitelný? Určitě ho alespoň někdo musel střelit.

Vypadalo to, že k něčemu čichal. Nasával vzduch do nozder, ze kterých šly malé obláčky páry, jak se chladný vzduch srážel s horkým. Klečel tam poměrně dlouho a já jsem neriskovala útěk. Nebyla jsem tak blbá jako ostatní. Kdyby mě zahlédl, byla bych pro něho asi snadná kořist.

Takovou radost jsem tomu parchantovi nehodlala udělat.

Vetřelec byl dokonce tak blízko, že jsem slyšela takový nízký divný zvuk, bylo to jako syčení smíchané s vrněním. Děsilo mě to a přitom zvláštně uklidňovalo, což bylo v rozporu, jak vyděšená jsem právě teď byla.

Odporem jsem nakrčila ret.

Xenomorf sebou trhl jako by našel pach, který se mu zamlouval a vzhlédl přímo ke mně! Zůstala jsem jako přimražená treska, ale teď už jsem to slyšela taky. Někdo se rozeběhl.

Pod podrážkami toho idiota praskali větve, jako když lámete obří špejle.

Než jsem se nadála, alien byl pryč jako by tam nikdy nebyl, to jak dokázal rozpohybovat své tělo bez jediného zvuku, bylo neuvěřitelné.

Oddechla jsem si, že začal pronásledovat nějakou jinou oběť, která ho odlákala od mého úkrytu. Díky bohu za magory.

Neváhala jsem a vydala se zpátky ve směru města, nebo jsem alespoň doufala, že jdu správně. V té tmě jsem si nebyla jista ničím.

Vyhýbala jsem se chaoticky spadaným větvím a všemu, co na mě mohlo pronásledovatele upozornit, dokud jsem neuviděla první opuštěné domy.

Auta stála na silnicích jako poházené figurky na šachovnici, jak je tam lidé nechali. Dveře otevřené, jedno bylo dokonce obrácené na kapotu a poškrábané od drápů.

Dokonce i některé zástavby měly otevřené vchodové dveře dokořán, či rozbitá okna.

Jak asi dopadl můj dům, ptala jsem se sama sebe smutně.

Držela jsem svou ocelovou garnyž v obou rukách a obcházela prázdná auta, až když jsem zahnula za jedno velké jsem málem dostala infarkt. Na zemi leželo to lesklé cosi, co jsem viděla před chvílí v lese!

Ale rozhozené údy a fosforující zelená krev vytékající té bestii z hlavy po zásahu kulky naznačovala, že je to mrtvé. Alespoň to nedýchalo, což mi více než vyhovovalo.

Trochu se mi ulevilo, když jsem na vlastní oči viděla, že to lze zabít a že to nebyl jen zlý duch, kterého na nás povolala skupinka satanistů, jež ve sklepě vyvolávala pekelné síly.

Byla jsem zvědavá si svého nepřítele více prohlédnout zblízka a zjistit co je zač.

Rozhlédla jsem se na obě strany, naštěstí jsem byla v zákrytu chráněna dodávkou, jejíž bok byl seškvařený kyselinou.

Nejprve jsem tomu tvorovi šlápla na ocas zkroucený dokolečka jako bič, kdyby byl živý, jistě by s ním už začal hýbat, ale naštěstí bodec zůstal ležet u země. Překročila jsem jej a poklekla u xenomorfa na jedno koleno.

Nejprve jsem si prohlédla jeho zvláštní humanoidní anatomickou stavbu těla, ležel na boku ale i tak jsem viděla tvrdé vystouplé svaly po celém těle. Paže měl štíhlé a tenké, zato drápy ostré a smrtící, zahnuté jako opeření dravci.

Mé oči se zaměřily na prostřelenou protáhlou hlavu ve tvaru fazole. Byla dlouhá téměř jako tři lidské vedle sebe.

Vypadalo to trochu jako helma až na ty stříbrné zuby, které na mě cenil i ve smrti.

Mrcha jedna slizká, nakrčila jsem nos odporem.

Ta už si na nikom nepochutná.

Ale tento tvor byl odlišný od toho, který napadl mou skupinu.

Byl menší a drobnější, téměř tak velký jako já.

Ten druhý, který snad ještě lovil v lese, měl něco navíc, vztyčený tvrdý límec za krkem, který ho dělal ještě hrůznější, než tohoto drobnějšího předemnou na zemi, jež tam neměl nic.

Také byl ten druhý celkově silnější a trochu vyšší ale ne o moc. Možná dva a půl metru.

Nedávalo mi to smysl.

Proč nebyli stejní? Ale i naši psi neměli stejnou srst ani velikost. Nejspíše to tak prostě bylo, tečka. Tak jako tak to byli zabijáci bez rozdílu.

Pak jsem si všimla něčeho ještě podivnějšího. To monstrum mělo něco na krku.

„Co…“ vydechla jsem a natáhla se pro to. Dávala jsem pozor, abych se nedotkla jeho stříbrných zubů a odporných slin.

Alien měl na krku tmavý řetízek, vypadalo to jako dvě psí známky, které mívají vojáci.

Vojáci? Tak tohle bylo sakra lidské.

Rychle jsem to prohlížela a otáčela v prstech. Jedna byla prázdná, ale na té druhé byla vyražena římská číslice 10.

10? To jich tu běhalo tolik? Nebo možná ještě víc? Třeba je to jen zlomek toho, co můžu ještě najít.

To má být nějaký ohavný lidský experiment o přežití nebo co?

Zdvíhal se ve mně vztek na každou myšlenkou, co mi proběhla napříč hlavou, když jsem v okolí zaslechla znovu poměrně hlasité zasyčení. Jako by přicházelo ze všech stran.

Ne, tohle ne.

Nechala jsem známku známkou a sevřela jsem trubku v ruce, vstala a přitiskla se k poničené straně dodávky.

Co nejtišeji jsem vlezla dovnitř propálenou dírou u strany, kde býval úchyt pro otevření a pak jsem málem vykřikla, když něco těžkého přistálo na střeše přímo nade mnou.

Dodávka se zhoupla na pneumatikách a mě připadlo, že pokud mohl vyskočit na tři metry vysoké vozidlo tak lehce, kam až může ještě doskočit.

Přitiskla jsem si chvějící dlaň na rty, abych nezačala hystericky ječet a vyděšeně jsem vzhlížela ke stropu, odkud bylo slyšet tiché syčení a cvakání.

Nejspíše se ten bastard rozhlížel ze svého místa po okolí…

Huš běž pryč. Jinde jsou větší pochoutky co si můžeš ulovit. Běž.

Ale on se nehnul. Zatínal své drápy do kovu jako by to byla papírová krabice, znervózňovalo mě to. Následně se ozval další záhadný zvuk.

Usoudila jsem, že to musel být jeho ocas, který sklouzl přes střechu dodávky a teď visel kolmo dolů přímo přede mnou, či spíše před dírou v posuvných dveřích naproti mě, Naštěstí jsem se zády tiskla k opačné stěně auta.

Ta dlouhá věc ode mne byla asi metr a já to viděla opravdu zřetelně.

Každý obratel od nejmenšího po největší navazující na sebe jako u nějakého obřího vyhynulého ještěra ze Zoo.

Zapomněla jsem i dýchat, jak se mi stáhly plíce, když jsem zaslechla jemné cvakání, jak se vetřelec trochu nahoře posunul vpravo...

Nasucho jsem polkla a pak se dodávka znovu zachvěla, jak ta bytost seskočila dolů.

Jeho drápy zazvonily o beton silnice.

Oddechla jsem si, třeba teď konečně půjde pryč ale to bylo vážně jen moje hloupé přání.

Pokud mě tu cítil, nehne se ani na krok. Zavřela jsem oči a modlila se.

Nastalo ticho. Moje zvědavost mi nedala a já se přisunula tichounce po podlaze k díře, kterou jsem dovnitř prolezla a očkem nakoukla ven.

Hned jsem sebou ale trhla zpátky dovnitř.

Ta černá stvůra se skláněla nad svým mrtvým kamarádem jako by ho litovala, ale pochybovala jsem, že je toho schopná.

A pak jsem to konečně pochopila, on mu neprojevoval úctu, on stopoval pach, který byl u něho, můj pach!

Nasával ho nozdrami, vychutnával si ho a jeho protáhlá lebka se pozvedla a zavětřila ve vzduchu. Pomalu hlavu naklonil z jedné strany na druhou, dokud se ta banánová hlava nezačala otáčet k autu!

Do prdele, pomyslela jsem si a srdce mi začalo bušit rychleji jako nikdy v životě. Musela jsem začít jednat.

Trubku ve zpocených dlaních jsem možná měla ale ochránila by mě? I kdyby se mi podařilo ho vší silou udeřit do té velké mozkovny, nejspíše by se jen oklepal jako pes.

Zatnula jsem zuby a snažila se potlačit cvakání vlastních zubů a nával adrenalinu v krvi, který mi radil utéct. Posouvala jsem se dál a dál, dokud jsem se zády nepřitiskla k zadním dvoukřídlým dveřím.

Zůstala jsem schovaná v naprosté tmě a kousala jsem si spodní ret, dokud nebyl opuchlý a nebolel mě.

Náhle se za seškvařené okraje dveří zachytily prsty s tmavými drápy, sevřely je jako velcí pavouci a nakonec se v otvoru objevila i lesklá hlava s vyceněnými zuby a ďábelským úsměvem.

Viděla jsem to ze strany ale i tak jsem věděla, že můj chabý úkryt je jen oddálení nevyhnutelného.

Přimáčkla jsem se ke dvířkům a jednala zcela hystericky.

Zatímco se vetřelec nadechoval, což mě přesvědčilo, že oči nejspíše nemá, jinak by mě dávno viděl, jsem se vymrštila jako had a ocelová garnyž toho nebezpečného tvora zasáhla přímo do protáhlé mozkovny.

Přesná trefa!

Xenomorf se ihned stáhl ven a nelidsky zařval, slyšela jsem, jak o auto prudce narazil jeho ocas řízený alienovou agresivitou. Dodávka zavrzala.

To mi ale poskytlo pár drahých vteřin, abych nechala trubku trubkou, jež zazvonila o podlahu, blesku rychle otevřela zadní dveře a vypadla ven, zatímco se vetřelec rychle vzpamatoval a jako šelma se vrhl dírou dovnitř za mnou, aby mě roztrhal na kousky.

Byl rychlý, tímhle tempem jsem nemohla nikam daleko utéct. Slyšela jsem ho přímo za sebou a tak jsem padla k zemi na silnici a zalezla pod dodávku mezi kola.

Syčení nade mnou mi prozradilo, že jsem tu černou potvoru asi hodně naštvala. Prohnal se autem jako šíp a pak seskočil dolů na místo, kam jsem předtím dopadla.

Posunula jsem se dozadu více mezi velká kola ale i tak jsem měla téměř před obličejem jeho nohy a že to nebylo nic hezkého. Ten by tu asi boty nesehnal.

Velký Xeno vztekle syčel, jelikož mě nikde nemohl najít, připomínalo to tlakový hrnec před výbuchem a snažil se zjistit, kam jsem se to mohla schovat, obcházel auto sem a tam, svůj ocas táhl za sebou jako by to byl had.

Nebude trvat dlouho než mě tu vyčenichá, pomyslela jsem si. Když se pokusím vylézt, budou mu stačit vteřiny než na to přijde, přimáčkne mě k zemi a bude mi rvát maso z těla.

Naštěstí jsem doufala, že nemá zas takovou sílu, aby dodávku převrátil ale s roztlačením jsem nepočítala.

Alien znovu dvakrát auto obešel jako šelma, s každým jeho krokem se mi tělo třáslo víc a víc. Chtěla jsem žít, tak zoufale jsem chtěla žít ale smrt měla přijít každou vteřinou.

Číhala dva metry ode mne.

Rychle jsem se rozhlížela kolem ale pohled mi padl jen na mrtvolu řidiče, která byla hned vedle zadního kola a já měla co dělat, abych se při pohledu do jeho otevřených očích plných bezmoci nepozvracela. Stačilo mi vidět jeho hlavu, zbytek těla byl o kousek dál, či spíše to, co z něho zbylo.

Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem na jazyku ucítila krev, nesměla jsem začít křičet.

Ale něco vedle té hlavy mě upoutalo, byly to klíče od vozu.

Ten chudák je nejspíše upustil, když ho napadli nepřipraveného. Neměla jsem v plánu odjet, to by se mi asi ani nepovedlo, ale na odlákání vetřelcovy pozornosti to stačilo.

Natáhla jsem ruku ale asi příliš pozdě.

Xenomorf se obrátil přilákán neznámým šramotem a přiblížil se k ležícímu tělu. Moje prsty se sevřely kolem klíčů na zemi a ztuhly.

Ta nelidská zrůda se znovu rozešla a naštěstí mou ruku vystrčenou z pod auta minula, jen se mi o ni otřel jeho ocas. Naskočila mi z toho husí kůže.

Potichoučku jsem si klíče přitáhla k sobě a znovu se tiše nadechla, chladný vzduch naplnil mé plíce odhodláním. Byla to má poslední šance, jak se odsud dostat.

Pot mi stekl po čele a já se kolem sebe ještě jednou rozhlédla, nejsnadnější cesta byla skrze labyrint aut na silnici, než na nechráněný terén, kde na mě ta obluda mohla skočit.

Čekala jsem, až nohy přejdou pryč a pak hodila klíče co nejdál na opačnou stranu.

Alien a jeho vysoce citlivý sluch to zaznamenal okamžitě a než jsem se nadála, vyškrábal se na dodávku a skočil z ní na opačnou stranu přilákán cinkotem železa.

ANO! Hezky cupitej pryč ty mrško jedna, usmála jsem se

Na nic jiného jsem nečekala, soukala jsem se rychle z pod dodávky a vrhla se k automobilům rozesetým po silnici směrem k centru.

Za sebou jsem slyšela tak strašlivé zařvání, že jsem neměla čas žádná vozidla obíhat, vrhla jsem se k zemi s úmyslem se dostat pod další auto ale něco mě chytlo za nohu a doslova vytáhlo zpátky.

Alien totiž mou lest prokoukl daleko dřív, než jsem si myslela. Teď už o mě věděl a já pomalu cítila, jak se mi zakusuje do masa. Ale byly to jen jeho drápy, jež se mi zaryly bolestivě do lýtka i nohavice pyžama a vytáhly mě z pod auta, až se mi horní díl oblečení vyhrnul téměř pod bradu.

Začala jsem křičet, už jsem to v sobě nedokázala udržet. Mlátila jsem rukama kolem sebe a snažila se ho druhou nohou od sebe odkopnout.

To už byl ale nade mnou. Svou vahou mě tiskl k chladnému asfaltu, který mi pronikal do každé buňky v těle. Doslova mě uzemnil, jakmile jsem se chtěla trupem zvednout, přirazil mě nekompromisně zpátky. Nebyla možnost mu odporovat.

Svým vysokým syčením mě varoval ale já na to nedbala. Byl to ten nejhorší zážitek v mém životě.

Nyní jsem tu lesklou protáhlou hlavu viděla opravdu zblízka, z tlamy mu stékaly sliny jako provazce, které mu nechutně odkapávaly na můj odhalený hrudník a ňadra.

Už otevíral svou tlamu k poslednímu konečnému verdiktu ale v poslední chvíli jsem stačila ucuknout. Mé instinkty se zbystřily a já nevěděla, na jak dlouho dokážu odolávat jeho síle. Něco malého a dlouhého s kusadly se mu vymrštilo z mordy a zase rychle zmizelo, když nenašlo požadovaný cíl v mé tváři.

Přichystal se znovu k útoku, když ho ze mě něco prudce srazilo.

Byla jsem šokovaná, srdce mi ještě skákalo v hrudi jako pingpongový míček. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se cítila jako loutka ze dřeva neschopná pohybu bez svého loutkovodiče...

Co teď se mnou bude? Že by mě někdo přišel zachránit? Odvážila jsem se podívat...

 


Moje nová povídka, jak jste si už asi všimli se bude týkat mého oblíbeného sci-fi, se kterým vás doufám nezklamu. Nebude nouze o temné napětí, akci, litry krve a erotiku. Musíte však počkat než se to rozjede, vše má svůj začátek, a to co se zatím v příběhu odehrává, bude později vysvětleno. Zatím si hezky sedněte a počkejte na další kapitolu, snad přijde brzy :-) 

Začalo to jako takový chvilkový nápad ale nějak se to rozjíždí v delší drama, počítám tak s 15 kapitolama ale ještě uvidíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 8. 01. 2017 - 23:28 | Rubrika: Alien: Probuzení





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.