Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

18. KAPITOLA

 

Kapitola 18

Výlet do civilizace

 

Bronzový plamen pohybující se pochodně, vrhal zlaté stíny na sestupující nerovné schody mířící až kamsi dolů do pekel.

Všude byla cítit plíseň spolu s pachem namoklé srsti a hniloby, která by každého udeřila přímo do nosu.

Upír si na to, však už zvykl, musel překousnout ledacos.

Vysoký štíhlý muž plížící se v dlouhém černém plášti, měl tvrdý výraz a zapadlé tmavé oči viděly i to, co se skrývalo ukryté ve stínu. Pochodeň sloužila spíše jako takový doplněk iluze, kterou vlastně vůbec nepotřeboval.

Chlapík vypadající jako nekromant z knížek, vyznačující se chabou stavbou svého těla a kosti potažené jen kůží, nahlédl do srdce obrovské jeskyně.

V hlavě se mu shromažďovalo až příliš mnoho otázek na to, aby je mohl říci nahlas, proto s nimi počkal, dokud nedorazil na určené místo pod povrchem země.

Vše si v hlavě musel nejdříve uspořádat. Měl své neodkladné poslání a rozhodně nečekal tolik let plného ponižování a přesvědčování těch divokých zvířat, aby si tu šanci nechal proklouznout mezi prsty.

Fantom strachu překonal poslední schod a po chvíli stanul u zapomenutého kamenného oltáře potaženého mechem. To kdysi sloužilo jako pohanské obětiště.

Rozhlédl se okolo sebe.

Tato jeskyně mu už několik týdnů sloužila jako přechodný domov, ač byl zvyklý na zcela jiný přepych, než je kamenné lůžko z roští a kusem hadru.

Netrvalo dlouho a ze shora se ozvaly kroky.

„Konečně, co ti tak trvalo?“ zavrčel nevrle na příchozího, který vstoupil do kruhu světla a ukázal tak na odiv svou nehezky zjizvenou tvář horala ve středních letech.

„Nemáš snad na své straně všechen čas světa?“ opáčil urostlý vazoun a upřel na upíra své jediné oko.

Vlastně to vypadalo trochu komicky, jeden trpěl bezmála anorexií a druhý měl na sobě tolik svalů, že se nedaly spočítat.

„Nehraj si se mnou Farakkone, už jsem dost blízko na to, abych ztrácel čas s hloupými otázkami,“ zpražil upír lykana mávnutím ruky.

„Takže, vyřídil jsi můj vzkaz?“

Farakkon se napřímil do své celé velikosti, i jako člověk byl vskutku urostlý a nejednal bez rozumu jako ostatní druzi, to se od vůdce své smečky očekávalo, ale nikdo ho nebude okřikovat. Nahrbil se a zaujal výhružnější pózu.

S Lazarusem byli sice spojenci, jenže tohle křehké něco za něco, se někdy dalo jen těžko vydržet, protože upíři obecně jsou velmi arogantní a musí být po jejich, takže se vlkodlak musel hodně ovládat, aby po něm v jistých chvílích neskočil.

Vše začalo jednoho dne před několika lety na hranicích Ukrajiny a Ruska. Tenhle bláznivý podivín ho vyhledal a nabídl mu něco, po čem už jeho bratři dlouho toužili. Bohužel vše je za nějakou cenu a jim trvalo nějaký čas, než na mlhavou vidinu tajemného léku přistoupili.

Společná práce je dostala až sem, do Karpatských lesů.

Farakkon měl však na Lazaruse svůj názor. Jistě byl to nosferatu a vzájemně se vylučovalo nejít si po krku, ale zároveň ho upírova mazanost překvapovala stejně jako nyní.

Jejich občasné schůzky se vždy konaly ve dne, kdy byl oslabený jak upír, tak i lykan se nemohl proměnit do své krvelačné podoby, nehrozilo tedy velké nebezpečí, že se nechají strhnout odvěkou nenávistí, což si Lazarus po vybudování alespoň chabé důvěry nemohl dovolit.

„Jasně, nebyl snad na mě nikdy spoleh? Já svoje slovo držím,“ ozval se jeskyní hluboký hřmotný hlas vůdce té psí smečky.

Upír se na svého spojence varovně podíval, naneštěstí si nějaké uštěpačné poznámky odpustil, ihned se však otočil a v tichosti došel až k protější zdi, kam louč vsadil do držáku.

Světlo tak osvítilo zatím skrytou část upírova skromného pokojíčku, kde se povalovali bílé kosti bez masa a těla mrtvých zvířat pochytaných v lese okolo.

Něčím se prostě živit musel, protože tento úkryt se nacházel nejméně dvacet kilometrů od nejbližší vesnice.

„Kdo tedy pomůže naší věci?“ začala se kostnatá postava vyptávat. Lazarus potřeboval být v obraze a vědět každý detail, se kterým mohl dále pracovat.

„Jedna holka,“ odpověděl Farrakon klidně.

„Ty idiote!“ plácl se Lazarus do čela nad lykanovou neschopností, „kolikrát ti mám říkat, že nějaké husy co tam slouží, nám nepomůžou, v každém upířím domě je služebnictvo povinováno svému pánovi odpřísáhnout věrnost!“ začal se dlouhán rozčilovat, až mu naběhla žíla na čele jako varovný maják hrozícího infarktu.

Nebylo od věci občas noční zrůdu před sebou trochu rozčílit, vlastně si to zasluhoval, bavil se vlkodlak.

Ten zmatek by si neměl zvykal mít vše zadarmo, navíc o Lazarusovi věděl vskutku jen málo, a to bylo jen jméno. Vše ostatní si nechával pro sebe, svou minulost, příčiny i proč si vybral jeho ke svému nebezpečnému plánu.

Dokonce ho udivovalo, že se rozhodl žít skrytý v takovýchto hrozných podmínkách, což se s těmi nemrtvými choulostivými panáky moc neshodovalo.

Vlkodlak v kostkované košili zachoval klid. Vůbec s ním rozpoložení svého společníka nijak nehnulo, chvíli počkal, než se uklidní a pak pokračoval.

„Měl jsem štěstí, ta holka je nová, je to cizinka, ještě nevěděla o co jde, jsem si jistej, že nic neřekne a udělá co chceme, o to jsem se postaral.“

„Jistý, vážně?!“ sepjal upír ruce na hrudi a přešel více do stínu, odkud zářilo jen bělmo jeho očí.

„Už to jsou dva týdny.“

„Dobrá,“ přisvědčil Lazarus klidnějším hlasem, jeho myšlenky teď znovu zaujaly polohu maximálních otáček, „dnes večer se půjdeš přesvědčit, zda tvé varování ta ženská splnila, je to jasné?“

Jeskyní se ozval smrtelně vážný rozkaz.

Farakkon přikývl, hledíc svým okem do stínů. Pach smrti a krev mrtvých zvířat ho rozrušoval, vlastně celý tenhle úkryt s upírem v čele mu ježil chlupy po celém těle.

„Proč vlastně chceš ten pohár, pochybuju, že pro sběratelské účely to není ale…“

„To tě nemusí zajímat, do věcí mého klanu ti nic není!“ odsekl Lazarus smrtelně vážně, „jediné co po tobě chci, je ona a klíč, nic víc a pak dostaneš, co chceš. Teď jdi.“

Prostorem zafoukal nepříjemně studený vítr jako by zvířecího společníka postrkoval zpátky ke kamenným schodům.

„Očekávám tě tady za sedm dní, ani o den více ani méně, jasné Farakkone?“ diktoval si Lazarus podmínky, když se muž ubíral po schodech zpátky na povrch.

„Ano pane,“ posměšně se ušklíbl přes rameno a pospíšil si bez zbytečných řečí ven, kde si ještě odplivl.

 

 

Ještě ten den se trojice žen vydala na obhlídku nejbližšího města. Drze si půjčili auto i se šoférem a nechali Vincenta, Leonarda s Chestrem svým rozmluvám, hádkám a bůh ví čemu ještě, nebo jinak, spíše jim o tom neřekli a vypařili se jako pára nad hrncem.

Měli štěstí, sníh trochu ustoupil, takže cesta do Brasov po silnici byla poměrně sjízdná.

Daisy se tísnila uprostřed mezi dvěma upírkami, z toho jedna na ni hleděla skrze prsty a druhá se zdála až moc příjemná na to, aby to byla pravda.

Nejstarší žena jménem Lilyana vedla celou skupinku s úmyslem si trochu povyrazit a podívat se po okolí, navíc také chtěla obstarat Daisy nějaké vhodné oblečení, protože se kdysi sama ocitla v této nepříjemné situaci. Naštěstí Leonardo k ní byl štědrý, což se o Chestrovi říci nedalo. Ta chudinka vedle ní musela nosit jedny a ty samé šaty, navíc pánské.

Lily se rozhodla pro dobročinnost něco s tím udělat. Jen shodou okolností se k nim připletla Elisabeth, které také dlužila omluvu za Vincentovo nevhodné chování před dvěma týdny.

Nejlepší je udělat to naráz, zauvažovala.

Daisy na to měla jiný názor, nejen že se tiskla k té blonďaté barbíně, která by jí nejraději vyškrábala oči, ale také odjet beze slova si koledovalo o malér.

Nepříjemně se zavrtěla a ihned po ní střelil pronikavý pohled společnice vpravo.

Prostě sardinka v nálevu, teď si připadala ještě tlustá.

Ne, jen dobře vyvinutá, jen na ni žárlí, utěšovala se.

Skoro jako popelka ve špinavých hadrech vedle dvou svých dokonalých sester.

Naštěstí věděla, že v Lily, tak chtěla, aby jí ta cizinka říkala, měla zastání. Za tu dobu pobytu se spřátelili a mohla se jí s většinou svých starostí svěřit.

Byla jiná než ostatní, vypadalo to, že ji vzala pod svá ochranná křídla jako máma labuť své ošklivé káčátko.

Také jí udělila pár dobrých rad a vysvětlila některé věci, například jí řekla čím to je, že upíři mají mnohdá rudé oči, či proč se změní v takovou nepřirozenou barvu.

Odpověď zněla jednoduše: je to chemickým procesem v těle odlišného od lidí. Ona sama to zažila jen jednou, když byl Leonardo na pokraji smrti z nedostatku krve. V takovém stavu přebere upírovu stránku osobnosti jakási primitivní část, která mu zatemní mysl a tělo se řídí jen vlastními instinkty dravce nutného k přežití. Po tomto stavu si dotyčný nic nepamatuje a je dezorientovaný.

Daisy přemýšlela, tohle jistě nebyl Chestrův případ, když se na ni předtím vrhl, dozajisté vnímal všechno okolo, nezdál se jí smyslů zbavený, ale ten krvavý pohled ji občas nehezky strašil ve snech.

Co to tedy mohlo být?

Daisy náhle zčervenala.

To se nyní občas stávalo, kdykoliv na mladého upíra s drzým úsměvem pomyslela.

Jakou to mělo příčinu? A proč jí najednou tak tluče srdce?

Náhlý proud dívčiných emocí přerušila Elisabeth tísnící se u okénka.

„Už tam budeme, Jakube? Nedá se to vydržet,“ vydechla otráveně, očividně litovala svého výletu a házela nevraživé pohledy kolem sebe.

„Ale no tak Elis, jsme jako tři sestry, nekaž nám zábavu,“ usmála se okouzlující Lily v růžovém elegantním kostýmku, nestěžující si ani na trochu nepohodlí.

„Mě raději vynechte,“ obrátila kráska svou dokonale bledou tvářičku k zadýchanému okénku a raději znuděně pozorovala utíkající stromy okolo. 

Moldavská princezna nechtěla s dvojicí mít evidentně pranic společného.

Daisy raději ani nepípla a čekala, dokud za půl hodiny auto nezastavilo ve středu města na náměstí Piata Sfatului, kde se vyvalili z automobilu přímo před fontánu, nyní přes zimu vypuštěnou.

Místo nepřipomínalo středověk, jako tam odkud přijeli, přesto vysoké domy vypadaly poněkud osaměle a smutně stejně jako prázdné náměstí. Všichni obyvatelé se raději choulili doma nebo v okolních kavárnách, aby zapomněli na vlezlou zimu a chlad strkající své prstíky pod oblečení.

„Tak, nejdříve půjdeme po obchodech, už se na to moc těším, Jakub bude tak hodný a bude nosit tašky a odnášet do auta že?“ kývla cizinka na mladého muže v uniformě a ten na oplátku posunek zopakoval.

Lilyana zhodnotila situaci a zavelela vesele k odchodu.

Že jí není v té krátké sukni zima, přemýšlela Američanka a sama klepala nehoráznou kosu i v těch teplých hadrech.

Všichni čtyři se vydali k obchodnímu centru s konfekcí, ale vstupními dveřmi prošli jen tři, protože Elisabeth se neočekávaně někam ztratila.

Lily, nad tím mávla rukou.

„Nepůjdeme ji hledat?“ ptala se zmatená Daisy, přeci za ní musí mít někdo odpovědnost.

„Objeví se sama, ta se o sebe dokáže postarat.“

Tím končila veškerá starost o ztraceného člena skupiny a začal maraton nakupování. Jak slíbil, Jakub pracně odnášel každou věc, co mu dvojice žen hodila do rukou. Takovou zábavu Daisy ještě nezažila, nemusela se ohlížet na peníze, protože její blahorodí slíbilo všechno zaplatit a ona by byla hloupá, kdyby odmítla.

Nakonec po několika vyčerpávajících hodinách přehrabávání v nových kolekcích se usadili v hezké útulné kavárně a obě vyhlíželi velmi spokojeně.

„Două cafele, te rog, voi vídenňskou și Lattes mulțumesc tovarășul meu. (Dvě kávy prosím, já si dám Vídeňskou a má společnice skořicové latté, děkuji.)“ Oslovila žena mile příchozího číšníka ve středních letech, ten přikývl a dokonce se i lehce začervenal, než odešel vyplnit jejich přání.

„To se upíři učí jazyky tak lehce nebo jsi rodilá Rumunka?“ zasmála se růžovláska v novém hezkém červeném triku a jeansových kalhotách natažených těsně na těle.

Lily trochu pookřála a posunula se blíže. Naštěstí obě seděly úplně vzadu. Poblíž nikdo nebyl, tak se mohli bez problémů bavit o takových věcech.

„Učí se opravdu snadno, máme výbornou paměť a to co nám řekneš byť jen jednou nebo šeptem, si pamatujeme naprosto přesně, tedy někdy záleží na jedinci, to je pravda…“ připustila.

„To vypadá jako dobrá výhoda, mě učení nikdy moc nešlo a přesto jsem pracovala v knihkupectví, kde jsou stohy knih, ledacos jsem tam pochytila,“ usmála se Daisy a chvíli vyprávěla o svém životě.

Lily poslouchala a občas přikývla, ty dvě se za jistých okolností mohli stát dobrými přáteli, ale vždy tu bude nesmazatelný rozdíl mezi člověčenstvím a upírstvím a to se zapomenout nedá, ať jste se na to dívali z kteréhokoliv úhlu.

Naneštěstí však obě hodily za hlavu veškeré rozdíly jako použité boty.

Konečně se objevil číšník a přinesl objednávku.

Ženy si labužnicky přičichly ke kávě.

„Zvláštní jak ti některé zvyky zůstanou, já bych bez kávy asi nemohla existovat.“

„Jak to myslíš?“ pozvedla dívka na opačné straně obočí.

„Já jsem nečistokrevný upír, to jsi nevěděla? Byla jsem přeměněna, bývala jsem člověkem, stejně jako ty,“ to vyrazilo Daisy dech, až se málem udusila prvním douškem svého latté.

„Vážně? Jak to?“ vyhrkla.

„Jednoduše,“ složila Lily elegantně ruce na klín, „kdysi mě Leonardo unesl a já mu byla povinována poslušností, ty jsi zřejmě přijímací rituál nezažila, že ne?“ Naklonila hlavu na stranu.

„Ne,“ kroutila Daisy růžovou hlavou, vůbec nevěděla, o co jde, toto téma ji ale začalo opravdu zajímat. Napjatě seděla přilepená k židli s nastraženýma ušima, „já jsem myslela, že jsi Leonardova sestra…“ pípla nejistě.

Lilyana se zarazila a poté rozesmála zvonivým smíchem, který ji společnice tiše záviděla. Proč musejí být upíři tak dokonalý? Věřila by i tomu, že upírce v růžovém kostýmku by cizí muži jeden po druhém nosili kytice květin na požádání.

„Ne, to opravdu nejsem, řekněme spíše nenahraditelná společnice. Víš všichni nemrtví nejsou stejní, mají s lidmi ledacos společného a dokonce i Leonardo udělal jednu bezhlavou věc a přeměnil mě. Nechtěl o mě přijít a nesnesl by, abych jednoho dne zestárla a opustila ho. Tento jev se stává jen velmi zřídka a já si toho velmi cením.“

„Jaké to je?“ Daisy vysela na každém ženině slově.

„Zvláštní, některé tvé city se po proměně lehce otupí, ale začneš si pamatovat, učit se jako mládě v novém záhadném světě. Jeden život skončí a začne nový, procházíš historií a nestárneš, jen je smutné vidět smrtelné okolo tebe umírat,“ upírka lehce posmutněla a přitáhla si kávu za ouško k sobě.

Nechala onu větu vyznít do ticha.

Daisy měla nutkání jí položit dlaň na ruku.

„No, ale jako přeměněná například nemohu používat magii, což bych si někdy přála, mohu se sice přemisťovat ale to je tak všechno, bohužel schopnosti čistokrevného nikdy mít nebudu, ale také mám něco, co oni nemají. Zkušenost být lidskou a to ti nemůže nikdo dát, ani vzít,“ když se znovu Lily usmála, bylo to, jako když vyjde slunce a to dívku potěšilo. Takový rozhovor se jen tak někomu nenaskytne, navíc v přátelském duchu.

„To zní skutečně fantasticky a neskutečně. Chestr mi nikdy nic takového nepovídal, jsem ráda, že to slyším od tebe. Ale jedno mi pořád nějak nejde na rozum, na Branu se pořád mluví o nějakých pravidlech a kodexech a já se v tom nevyznám, o co jde? Víš o tom něco?“ tak ztrápený obličejík se nedal jen tak přejít a odmítnout.

„No…neměla bych o tom mluvit ale naštěstí jak jsem řekla, nejsem čistokrevná a tak nespadám pod žádný upírský klan a nejsem, tudíž nijak hlídaná, za což jsem vděčná. Ale abych ti to vysvětlila, existují čtyři upírské společenství,“ začala Lily tajemně a Daisy se pohodlně posadila, protože věděla, že tohle bude dlouhé vyprávění a ona chce pochytit všechno.   

„Začnu od toho nejstaršího. SABBAT, se počítá mezi zdánlivě nejprimitivnější, zato nejnebezpečnější klan, jejich počet naneštěstí už není tak velký, přesto tam patří nejsilnější jedinci, kteří holdují černým mším, smilstvu a krveprolití, i mě z toho jména běhá mráz po zádech, to mi věř, naštěstí jsem se s nikým z nich nikdy nesetkala a ani po tom netoužím.“

Daisy si hned představila tucet hrdlořezů válejících se v bazénech krve a vyžívající se v mučení.

„Myslím, že jsem měla raději mlčet,“ mrkla na svou společnici nejistě.

„Dalším je KARAMILA…“

„To jméno už jsem slyšela,“ začala rychle přikyvovat, Alric ho řekl několikrát, takže nejspíše patřili k nim.

Lilyana přikývla, „ti vznikly začátkem 14. století a nastolili potřebná pravidla k uchování pořádku. Přidalo se k nim hodně upírů, aby tak zabránili hrozícímu chaosu ve světě. Sem patří především vůdci starých rodů, mudrci a zastánci míru a pořádku. Fortunové patří k nim, stejně jako Malkaviané, už po staletí.“

„To jsou dva, a ti další?“ pobídla Daisy upírku.

„Pak je tu ANARCHOVIA, pokud jsi někde viděla znak růže s měsícem uprostřed, pak se jedná o ně, ti jsou nejmladší, patří sem vzbouřenci upírů, i mezi námi se najdou tací, kteří svůj dar považují za prokletí a musejí s ním žít. Právě od nich mám tohle,“ žena zapátrala v kabelce a vytáhla na světlo malou průhlednou lahvičku.

„Prášky na bolení hlavy?“ zasmála se Daisy a prohlédla si nic neříkající červené pilulky připomínající ji prášky na zastavení střevních potíží.

„Tohle potlačuje chuť na krev, víš já osobně jsem si na to nikdy nezvykla, a dělám to jen proto, abych přežila, tohle mi pomáhá, možná je to zbabělé ale cítím se tak lépe. Anarchovia je poskytuje všem zájemcům, kteří jsou ochotni je užívat.“

Rychle jeden spolkla a balení hodila zpátky do tašky.

„Teď jsi mě uklidnila.“

„Posledním upířím klanem je INNCONU. O této skupině se neví zhola nic. Celý svůj život a své společenství udržují v tajnosti, nemají domov ani identitu, je jen známo, že dohlížejí na ostatní jako nějaká tajná policie. Je docela nepříjemné nevědět, čím se zabývají nebo jak se s nimi spojit. Své členy si vybírají sami a to je tak všechno.“

„Hmm…vážně poutavé vyprávění, skoro mám strach vylézt ven, aby mě tam někdo nevysál. Nevěděla jsem, že početnost nosferatu je tak vysoká,“ pravila dívka zaujatě žertem. 

„To je tím, že jsi mezi nimi teprve tak krátce.“

Venku se pomalu začalo stmívat, sněhové vločky se pomalu snášely k zemi jako papírové vlašťovky naznačující, jak pozdě vlastně je. Daisy se zpátky nějak nechtělo, tenhle den si opravdu užila a byla své opatrovnici vděčná za každou minutu strávenou znovu v civilizovaném světě plného lidí, hudby a smíchu.

Támhle šli kamarádi do kina, tam zase pár na večeři a tadyhle si nějaké malé dítě vynutilo od maminky koupit plyšového medvídka.

Jak jí tenhle svět chyběl.

Neměla sice žádné přátele, a rodina na ni kašlala, ale měla samu sebe a teď se zdá, že nemá ani to.

 „Stalo se něco?“ zeptala se Lilyana pozorující zaujatý pohled své mladší společnice.

Daisy se probudila z uvažování a zakroutila hlavou, „ne nic, jen mi to všechno trochu chybí. Bran je odříznuté místo od zbytku světa, tak trochu depresivní jako rolničky v létě,“ ušklíbla se, aby dodala slovům patřičnou ironii.

„Ty a Chestr snad spolu nevycházíte dobře? Nestará se o tebe?“ začala se starostlivě vyptávat, až to bylo Daisy trapné.

„Stará,“ ihned se jí vybavily nedávné chvíle vášně, za což se vážně zastyděla, „snaží se mi vynahradit každý den, nenechává mě o samotě, pokud nemusí.“

Snažila se ho hájit a znovu se ozvalo to zrádné ženské srdce splašeným BUM BUM BUM. K čertu!

Znovu už ne…nadechla se Daisy, nenápadně vzala do ruky plastový pod tácek a začala se ovívat.

„Horko že?“ posmívala se Lily, schovávajíc svůj potutelný úsměv v dlani.

„Nic si z toho nedělej, nejedna žena se do upíra zamilovala, nejsi první ani poslední.“

Daisy se prudce nadechla, „j…já nejsem zamilovaná a do něho teprve NE!“ bránila se zuby nehty, ale rudé tváře prozrazovaly svoje, i když si to sama nepřipouštěla.

„R…raději mi řekni, jak jste se s Chestrem poznali,“ vyhrkla rychle směrem k Lily, aby změnila téma citlivého rozhovoru, jenže nakousla ještě citlivější.

Tentokrát zaskočila nepřipravenou ona upírku.

„Ehm, nevím, jestli bych ti to měla říkat…“ začala.

„Proč ne? Je to snad nějaké tajemství?“ zaujalo to Daisy, proč s tím Lily dělá takové obstrukce?

„Nechtěla bych ti zkazit…o Chestrovi dobré ehm…mínění.“

„Vysyp to,“ plácla růžovláska dlaní o stůl.

„No dobře,“ pozvedla žena ruce v obranném gestu, ale moc se jí do vyprávění nechtělo, jako by ji to tížilo, dál se však nevykrucovala. „Každý máme svou temnou nepříjemnou minulost, tak dobře poslouchej,“ dodala šeptem a ponořila se do rozebírání dávné situace.

Daisy naklonila zvědavě hlavu na stranu. Co mohlo být tak hrozné, něž to co s ním zažila ona sama? Znásilnění, osahávání, vydírání, únos a dokonce se nejednou octila blízko smrti. Tak co mohlo být HORŠÍ?

Brala to spíše s takovou nadsázkou, než pochopila o čem je to vlastně řeč.

„Myslím, že to bylo v roce 1912, kdy jsme se poprvé dostali do těchto záhadných končin, museli jsme s Leonardem a Vincentem jet přes celou Evropu a že to s ním nebylo lehké,“ vydechla Lily těžce ztracená v minulosti.

„Začíná to dobře, jako nějaký cestopis,“ skočila jí do řeči Daisy, ale Lily ji nevnímala a navázala tam, kde skončila.

„Mířili jsme sem, poznat nynějšího hraběte Drákulu, kvůli jistým neshodám, tím tě však nebudu zatěžovat. Cesta ubíhala poklidně přes Německo a Maďarsko. Pak jsme zavítali do opuštěnějších končin. Lidé zde se zdáli nedůvěřivý a nepřátelští, a měli proč. Jednoho večera náš kočár dorazil do tehdejší vesničky jménem Pestera. Bylo to hrozné. Už když jsme přijížděli, viděli jsme, jak do noční oblohy stoupal kouř z okolních domů, nic se však nevyrovnalo pohledu neštěstí přímo na místě. Okolo pobíhalo několik vesničanů, nesnažili se uhasit propuknutý požár, nýbrž chtěli utéct a zachránit si holé životy před hrůzou, co je tak nečekaně uprostřed noci napadla.“

„Co se stalo?“ snažila se Daisy představit paniku zachvacující budoucí město.

„Vincent se odhodlal zjistit co se děje, já jsem tehdy byla ještě moc nezkušená a tak jsem šla jen opatrně za nimi. Mysleli jsme si, že ty nebožáky napadla nějaká horda zlodějů z okolních lesů. Mýlili jsme se však. Při vstupu na náměstí se mi málem podlomili kolena a zhoupl žaludek. Kromě šedého kouře povalujícím se mezi uličkami, byla všude mrtvá těla těch sedláků. Potrhaná, bez života i umírající, poházená všude kolem, ženy děti i muži. Byl to odstrašující příklad krutosti ale po vrazích ani stopy. To bylo poprvé, co jsem viděla taková jatka jako by se vesnicí přehnal démon. Cítila jsem bezmoc, strach i vztek na ty, kteří tohle způsobili, šokovalo mě, jak někdo může být tak krutý a bezcitný. Pak se ozval ten smích.“

„Smích?“ překvapená Daisy zamrkala, tohle nečekala „jak se někdo mohl v takové situaci smát?“

Lily pokrčila rameny, „ten smích byl zvláštní, čišelo z něho pobavení a dokonce i radost. Nesl se ozvěnou mezi hořícími domy a zavedl nás až k hoře seskládané ze sutin, úlomků dřeva, různých jiných věcí a taktéž těl vesničanů naskládaných jedno přes druhé. Ten zvonivý hlas se ozýval z vrcholku té moderní umělecké bizarnosti. Seděl tam jediný osamělý upír jako král na svých poddaných, kteří nechtěli poslouchat jeho příkazy, tak je za to ztrestal. Ruce i oblečení měl od krve ve tváři děsivý výraz opojení nad svým dílem, v rukou další zmírající tělo nahé ženy s prokousnutým hrdlem.“

Dívka vykulila oči, „to byl Chestr? Tomu nemůžu uvěřit,“ skočila upírce znovu do řeči.

„Byl to jeden z mých nejděsivějších okamžiků, nemohla jsem uvěřit, že někdo tak mladý, skoro ještě dítě dokáže něco takového jako vyvraždit celé vesnice tak ohavným způsobem. V tu chvíli jsem sama měla strach a věřím, že i Vincentovi zatrnulo. Chestr měl tenkrát po pas dlouhé bílé vlasy a jeho oči…připomínal cosi mocného a divokého co právě vylezlo z podsvětí a rozhodlo se trestat smrtelníky za jejich hříchy.“

Daisy seděla jako na trní, nějak si to celé nedokázala představit, takový obrázek se vůbec s Chestrem neshodoval, ať se snažila jakkoliv. Ano, byl poněkud vznětlivý a divoký ale vidět ho jako běsnící krvelačné monstrum, to nějak nešlo.

Tím nechtěla říci, že Lily lže.

„Co se stalo dál?“

Opatrovnice vypila poslední doušek silné kávy, než znovu navázala.

„Dál se to odehrálo velmi rychle, mezi vším tím šílenstvím se na neznámého Vincent s Leonardem vrhli. Netrvalo to dlouho a Chestr procitl ze svého opojení. Víš, upíři co se napijí lidské krve, cítí jakousi sladkou euforii. Je to nepopsatelný pocit, proto se jako malý musí neučit kontrolovat, jinak se z nich stanou nemyslící bestie, ale zrovna tohle nebyl Chestrův případ,“ svěřila se svou domněnkou.

„Ale zpátky k příběhu. Ani jeden z nás neměl tušení, kdo ten divoch je a vzali jsme ho raději sebou, aby se celá situace vyřídila. Ani jsme nečekali, že Chestr si své jednání uvědomí, ale stalo se. Byli jsme překvapení, když jsme zjistili, kdo to je. Dozvěděli jsme se také, že to nebyla první vypleněná vesnice za několik let, byli jich spousty.“

„P…proč to dělal, jaký k tomu měl důvod, vždyť to nemá logiku,“ ptala se dívka v červeném tričku a i ona postupem času dopila své latté.

„Nikdy se nesvěřil, proč to dělal. Možná byl rozmazlený a všechno se mu promíjelo, pak člověk dělá zvláštní věci, aby se zviditelnil, či si spíše chtěl vydobýt své místo a rozhodl se pro tak drastické řešení, napodobit svého dědečka, kdo ví. Jen tě prosím, aby ses ho neptala, nic by ti stejně neřekl, na tuto temnou část své minulosti možná i sám nezná odpověď a jistě by nebyl rád, že jsem ti to vyprávěla.“

„Budu mít pusu na zámek, slibuju,“ věnovala Lilyaně váhavý úsměv a musela přiznat, že měla po těle husí kůži, „půjdeme tedy? Stejně nám vynadají a navíc už nemám sílu obléknout si ani ponožku.“

Po zaplacení vyšli na zasněžené náměstí, vločky se snášely pomalu k zemi jako o vánocích, ač měly ještě měsíc čas, než tu bude stát ozdobený strom.

Ženy zamířily k černému autu čekajícímu na druhé straně ulice, když Daisy něco, či spíše někoho zahlédla mezi promenádujícími se lidmi.

Ta tvář…

Zjizvená tvář…

Otočila tím směrem hlavu, aby se přesvědčila, zda ji neklamou smysly, ale v tu samou chvíli do někoho tvrdě narazila. 

„Moc se omlouvám!“ vyhrkla zcela automaticky, pěkně to bolelo, narazila totiž svou hlavou do něčí brady.

„V pohodě, nic se neděje,“ dušoval se mladík a Daisy ten hlas připadal nějak povědomí, spíše ji zaujal onen akcent vrčivého rrr.

„Spiku?“ i on byl náhle překvapen s kým má tu čest.

Jeho by tu vážně nečekala natož, že do něho narazí.

Toto setkání odvedlo dívčinu mysl od podivného přízraku v pozadí.

„Daisy? Jsi to ty? Kde je tvůj pánský doprovod? Nikde ho nevidím. Oh, promiň tohle je má přítelkyně Lukrécie, málem bych zapomněl ji představit, pojď sem prosím,“ usmál se sympatický vlkodlak a hrdě postrčil dopředu štíhlou usměvavou dívku s hřívou kudrnatých vlasů.

Spike se zdá pyšnil svou družkou jako by to byl ten nejvzácnější poklad, to Daisy potěšilo. Dívka, možná tak ve stejném věku, zachumlaná v teplém kabátku vyhlížela spokojeně, jen bylo na první pohled jasné, že je slepá.

„Já jsem Daisy Clárková a tohle je Lilyana Whistová,“ představila rychle svou společnici, která také do placu hodila malé zazubení, a vůbec ji nepohoršovalo, kdo Spike ve skutečnosti je.      

Obě dvě potřásly Lukrécii rukou, ta se však neustále držela v těsné blízkosti svého chrabrého ochránce v kostkované bundě, jakou u něho viděla naposledy. V duchu musela uznat, jak jim to spolu sluší, měli takový společný nedbalý vkus.

„Jsem tu jen s Lily, ostatní jsou na hradě, doufám, že se tam nepozabíjejí navzájem,“ vtipkovala Daisy a mávla nad tím rukou, „a co vy? Přišli jste se brodit sněhem?“

„Tak trochu,“ ušklíbl se hoch, „je před vánocemi a v mé zemi je skoro povinnost shánět dárky předem, tak jsme vyrazili do Brasov na nákupy. Nerad něco nechávám na poslední chvíli,“ sděloval přehnaně důležitě, až se všem chtělo smát, i Lukrécii cukaly koutky.

„Ráda bych šla s vámi, ale už musíme bohužel jet, tak si to užijte,“ popřála dvojici příjemnou zábavu a až pak si vzpomněla na svou děsivou vidinu, rozhlédla se proto znovu po těch pár lidech, kteří hodlali nějakou tu chvíli strávit na odlehlém prostranství večerní procházkou.

Nic.

Možná se mi to jen zdálo, opakovala si, náhlá vidina, jen podoba. Co by zrovna tady dělal statný muž s nehezkou jizvou přes pravé oko?

Přesto, že to mohla být jen náhoda, měla slečna Clárková nepříjemný pocit v žaludku jako by tam měla těžký kámen velikosti fotbalového hřiště.      

Nemohla však nic dělat, nastoupila tedy do auta k již čekající Elisabeth, která raději zaujala místo vedle řidiče na sedadle smrti, než se tísnit vzadu, což bylo pod její úroveň.

„Už tu na vás čekám celou věčnost,“ opáčila nepříjemně, „nechat Moldavskou princeznu čekat je vážně nestoudná drzost,“ vrčela a sundala si z hlavy svou černou kožešinovou papachu, protože s ní při odjezdu narážela do stropu auta.

„Tak už jeď!“ zavřeštěla na chudáka Jakuba, jedoucího kvůli námraze pomalu do zatáček. Dvojice vzadu potlačovala smích nad Elisabetinu špatnou náladou skoro až do svého cíle.


Hezký výlet že? Takový malý babinec ale účelný. Nejen, že bude mít Daisy konečně něco na sebe, také jí prospěla změna prostředí. Navíc nahlédnutí do Chestrovi minulosti bylo děsivé že?

Řekněme, že jsem si trochu vzala inspiraci z anime Hellsing – teď narážím na ty dlouhé bílé vlasy které měl Alucard. Ono Chester není tak milý kluk, jak jste si mysleli ale řekněme, že se hodně změnil. No, uvidíme zda to bude pokračovat.

Ale ještě několik vysvětlivek. Lily je přeměněná nečistokrevná a proto nespadá pod žádný klan ale i tací upíři, které někdo úmyslně nebo náhodou přeměnil se zodpovídají určité upíří čistokrevné rodině, která v tom kraji velí. Nebojme se tedy, že jsou všichni jako utržení ze řetězu. Pokud nějaký jedinec moc zabíjí nebo dělá nepravosti, rodina, která ho má na starosti musí zakročit, jelikož ona podléhá přímo jednomu ze čtyř klanů.

Jinak všechny názvy měst a vesnic jsou skutečné.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 27. 12. 2016 - 16:55 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.