Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 22

 

 Kapitola 22

 Tržiště

 

Rose najednou polila neskutečná hrůza, až se jí ježily vlasy na zátylku a smích ji ihned přešel. Pokud je to Jafar asi z toho tak hladce nevyvázne.

Dívka zkřivila obličej a obrátila se, když ale otevřela oči, oddechla si.

Stín se rozkročil a vypadal jako ohromný ocelový titán.

"Co tu děláš? Špehuješ mě?" vzhlédla Rose k Bahadurovi s bušícím srdcem, "neřekl ti tvůj pán, že mě máš nechat napokoji?"

"Mám dohlížet na tvou ochranu," obořil se na ni vážně ale ona neustoupila.

Strážný si založil své silné ruce na hrudi jako nějaký džin z lahve a shlížel na ni přísně stejně jako předtím.

"Žádnou ochranu nepotřebuji a vůbec si nepřeju žádnou osobní stráž," vyčetla mu a neunikl jí jeho pohled, který z výšky opovážlivě sklouzl mezi její ňadra.

Ještě aby byl jejím stínem jako by byla nějaký Peter Pan.

"Vyvoláváš příliš mnoho potíží, uvědomuješ si vůbec co se mohlo stát, kdyby tě někdo viděl?"

"A viděl mě snad někdo?" naklonila Rose vzdorovitě hlavu na stranu, až ji ozářil měsíc.

"Já," odvětil Bahadur s neochvějnou jistotou.

"Aha, tebe nepočítám."

Jafarův nejvěrnější muž se zamračil jako bouřkový mrak a tmavé strniště na jeho tváři ho dělalo ještě hrozivějším než si dokázala předtím představit.

Byl by schopen jí ublížit? Teď si nebyla moc jistá.

Na takovou neúctu autority nebyl Bahadur zvyklý, spíše se ho všichni báli a odmlouvat mu by si dovolil jen blázen.

"Děláš si to jen těžšší, ve tvém vlastním zájmu jsem povinen podávat vezírovi hlášení o tvém pohybu..."

Rose nasála vzduch nosem jako dračice. Takže s tím nepřestane? Nechává ji špehovat, protože jí nevěří? Nikdo ji ale při tom neviděl, dávala si pozor.

"Dobře, klidně si mu žaluj, mě je to jedno," odsekla odvážně a pokusila se kolem něho projít ale on ji chytil za paži.

"Kdybys byla moje, naučil bych tě poslouchat," zavrčel z výšky a pak ji pustil jako by si uvědomil, že zašel moc daleko.

Bahadur to řekl bachařským chladným tónem, až z toho neměla Rose dobrý pocit.

"Ale nejsem a v tom je ten rozdíl, tak si nech zajít chuť," pohodila svou zlatavou hřívou a něco ji v tu chvíli napadlo.

"Pokud mě ale chceš sledovat, tak se mnou pojď do kuchyně."

Nejspíše neměl ten hromotluk jinou možnost než jít.

Rose si v kuchyni bez vysvětlení nabrala do prázdného košíčku nějaké jídlo a pak se ke svému zamračenému ochránci obrátila čelem.

"A teď mě zaveď do vězení, chci navštívil svého kamaráda," poručila mu.

Zdá se, že proti tomu kupodivu nic neměl, ale aby jí s košíkem pomohl, tak do toho se ten hromotluk právě nehrnul.

Když si tedy Rose vybrala některé potraviny, aby Aladdin nestrádal, nechala se od Bahadura navigovat po paláci směrem dolů.

Jak sestupovali po schodech, i ze zbrojnice se linul nakažlivý mužský smích.

Byl večer, nahoře oslava a tak se i strážní chtěli zůčastnit jen trochu jinak a po svém.

Rose šla krok před svým strážným, aby ji měl na očích.

Bahadur ji tiše následoval jako němý stín.

Rose se nechala vést bujarým hlaholem, dokud nepřišla do zcela obyčejné zděné místnosti se stolem a židlemi, na kterých sedělo pět mužů držíc velké hliněné poháry.

"Že by nám někdo poslal něco na zub a ještě s pěknou ženskou?" zahlásil někdo bodře ke vchodu, ve kterém se Rose objevila a pozvedl na připití svůj pohár.

Dívka zkřivila obličej a nakonec obrátila oči v sloup.

"To dnes večer vypadá na pěknou zábavu, jídlo, pití a krásné ženy," přisadil si jiný, ostatní po dívce v rudém chtivě pokukovali jen kapitán, který se pyšnil jakýmsi stříbrným odznakem na své vestě, se mračil.

"Co tu chceš?" zeptal se jako by tu neměla co dělat.

Rose přeletěla očima tu sešlost alkoholiků a ty zbývající přiopilé muže, kteří se houpali na židlích.

"Chci navštívit Aladdina."

"Aladdin, to mi něco říká, není to ta opice s tím klukem?"

"Ne to je ten kluk s tou opicí Ramule," bouchnul ho do ramene vyzáblí muž s protáhlím obličejem vedle něho.

"Jo ten jak jsme mu dali tu nakládačku?" ujišťoval se hloupě a Ahmed, kapitán stráží přikývl.

Rose docela zírala, že si ani nepamatují někoho, kdo se tu objevuje tak často.

"Hlavně mi neříkejte, že je mrtvý," vyhrkla Rose poněkud zděšeně a pevně zaryla prsty do ucha košíku.

"Kdybych řek že jo, zůstaneš tu s námi a zatančíš nám?" zkoušel to Ramul.

"Ani náhodou ty násosko!" rozčílila se ale velká Bahadurova ruka jí varovně přistála na rameno a až nyní si ostatní ve stínu chodby všimli jejího společníka.

"Vítej Bahadure," pozdravil velikána Ahmed, poté vstal, šel ke stěně a vrátil se pouze s jedním klíčem, aby se nestalo to, že by Aladdina pustila na svobodu.

Došel až k dívce a hodil jí klíč do košíku, "osmé dveře po pravé straně," střelil po ní nepříjemným pohledem a pak se zaměřil na svého vrstevníka jako by ji zcela přehlížel.

"Bahadure přidej se k nám, jedna židle je tu ještě volná, zahrajeme si kostky a popijeme nějaké to víno jako za starých časů."

Obr za Rosinými zády nejprve shlédl na ni a pak přikývl.

"Stejně až půjde vrátit klíč, musí se tu objevit a pak si ji zase převezmeš," ušklíbl se Ramul a dolil si víno z velkého hliněného džbánu, "ta holubička ti neuletí."

Dívka ustoupila a Bahadur prošel kolem. Ona neztrácela čas a vydala se zpátky do chodby.

Cestou si Rose reptala, jací ti chlapy jsou ale neurvalci. Dáte jim nějakou moc nad ostatními a hned to jsou páni světa.

Cestu jí osvětlovaly louče a přitom musela ještě dávat pozor na krysy. Odporné místo.

Neomylně našla celu a strčila dovnitř klíč.

Kolem bylo podivné ticho.

Když Rose otevřela, neviděla nic jen šero a tak nechala dveře dokořán, aby tam proniklo alespoň nějaké světlo.

Aladdin seděl na zemi opřený zády schlíple o zeď a Abu byl v těch samých poutech jako předtím.

"Aladdine jsi tady?" vydechla do šera a vstoupila.

"Rose jsi to ty?" ten hlas zněl jaksi nakřáple.

"Jo, kdo jiný by to asi byl, přinesla jsem ti něco k jídlu," obrátila oči v sloup a přiblížila se.

Mladík ihned nasál čerstvou vůni, svaly se mu napjaly a žaludek zakručel jako fanfáry.

"Aláhu, nejedl jsem nejméně týden! Taková vůně! Ach Rose, tolik jsi mi scházela!" Mladý zloděj nevěděl, zda má obejmout nejprve dívku nebo košík.

Rose si klekla naproti němu ale mezi ně raději dala všechny ty pochoutky, aby ji nezačal hned objímat.

Jak u něho byla blíž, všimla si fialového monoklu na oku.

"Co ti to udělali?" zeptala se a lépe si ho prohlédla. Zdál se jí trochu pohublejší, možná, že mu opravdu moc najíst nedávají a přitom nahoře je jídla, že by uživilo tři armády, zlobila se. Dokonce i Aladdinova živelnost byla jaksi potlačena.

Jediné na co se vzmohl bylo, že se přikrčil a uklonil se jí tak, že si div neodřel čelo o zem.

"Vezmi si, přinesla jsem nějaké banány a ovoce, jsou tam i placky a maso, to by vám na chvíli mělo vystačit, určitě sem zase přijdu," ujistila ho rychle.

To už se ale Aladdin hrabal v košíku a cpal si všechno do pusy.

Rose připadal jako malé dítě před vánocemi, které se cpe cukrovím, dokud nepraskne.

Nedalo se přitom neusmát ale přitom to Rose dělalo starosti. A pak ji něco napadlo.

"Aladdine..." přilákala jeho pozornost a on se na ni podíval s nafouklými tvářemi plnýma jídla.

"Hmm? Ehmmm...hm hm?"

"Jak dlouho už kradeš?" zeptala se.

Aladdin se zamyslel i zastyděl a počítal na rukou, "patnáct let," odvětil, "proč?"

"Mohla bych se za tebe přimluvit, aby tě někdo vzal do učení jako pomocníka, měl by jsi práci, a tvůj mistr by ti určitě poskytl i přístřeší a jídlo."

Mladík vypadal zmateně, tohle se jen tak nestávalo.

"A kdo by si k sobě vzal zloděje z ulice?" pohlédl na ni skepticky a smutně zároveň, odvracejíc od ní tu polovinu tváře s monoklem.

"To už nech na mě, dokážu být přesvědčivá. Zkusil bys to, kdybych ti takové místo našla?" usmála se dobrosrdečně dívka a Aladdin začal rychle přikyvovat.

"Dobře, zkusím udělat co se dá," vstala a zývla.

"Už odcházíš?" posmutněl zloděj a nevěděl, zda má jíst, slintat, polykat nebo se na ni dívat.

"Rose přikývla, je pozdě večer a já už skoro nevidím."

Poté se rozloučili a blondýnka zamknula a vrátila klíč do zbrojnice, pokud si ale myslela, že jen tak zmizí bez povšimnutí, tak se hluboce mýlila.

Bahadur, který seděl mezi svými, rozhodně odložil pohár a vstal.

"Nemusíš mě doprovázet, cestu najdu i sama, klidně se tu bav," mávla Rose rukou ale nebylo to nic platné.

Ten zatracený chlap byl jako její stín, zbavila se ho až tehdy, když mu před nosem zabouchla dveře.

Ve chvíli, kdy Rose uléhala do postele, přemýšlela o Aladdinovi. Musí s tím něco

udělat a bude prosit třeba u Jafara na kolenou, když to jinak nepůjde. Je škoda, aby tak mladý člověk kradl na ulicích jako bezdomovec. Ano něco s tím udělá ale dnes už ne. Navíc ji zítra čeká přemlouvání sultána...

 

********************************************************************************************************

 

Rose už byla docela unavená, tak brzy usnula.

Další den po snídani si vzpomněla na svůj slib a zamířila k trůnnímu sálu. Měla celkem dobrou náladu, kterou jen trochu kazily Bahadurovy kroky, které ji pronásledovaly a znervozňovaly.

Co si asi o mně Jafar myslí? Že mám nějakého komplice? Nebo že se chystám utéct? Kam asi? Nikoho a nic tu neznám, ztratila bych se jen bych vykoukla za hradby. Ten je ale paranoidní...

Třeba až získám víc jeho důvěry, nechá mě být. To už znělo jako plán. Už abych měla to dobrodružství v Egyptě za sebou.

Před vysokými dveřmi trůnního sálu, ve kterých byly zasazeny safíry a samaragdy, již postávala netrpělivá Jasmína.

„Zdravím tě, Rose, ráda tě vidím,“ řekla s úsměvem.

„Já tebe také,“ přikývla Rose. „Půjdeme dovnitř?“

„Ještě probíhají audience. Vlastně...možná by bylo nejlepší, kdybys také formálně požádala o slyšení,“ navrhla princezna chytře.

Rose souhlasila. Za chvíli se dveře otevřely, vyšel nějaký kupec a za ním sultánův úředník.

„Ještě někdo žádá sultána o audienci?“

„Já, prosím,“ přihlásila se dívka.

„Jméno?“ řekl úředník.

„Rose."

„A já půjdu s ní,“ dodala Jasmína.

„Dobře. Můžete vstoupit,“ ustoupil mužík s fezem na hlavě.

Zatímco procházely rozlehlým, takřka prázdným sálem po červeném koberci k sultánovu trůnu, Jasmína potichu radila Rose: „Říkej tatínkovi velectěný sultáne a nejdřív před ním poklekni a počkej, než ti dá slovo.“

Jak na Rose dopadaly sluneční paprsky, vyhlíželo to jako by na hlavě měla zlatý závoj, což udělalo na sultána i jeho temného vezíra dojem.

Dvojice žen došla do popředí, kde seděl pán Agrabah a vedle něj důležitě postával jeho ctihodný rádce s papouškem na rameni. Rose před nimi poklekla jako otrok, Jasmína zůstala stát opodál.

„Tebe znám, Rose že?“ řekl sultán s trochou obavy v hlase.

Zmíněná znervózněla. Doufala, že se nebude vracet k té nešťastné věci s bičováním. Asi by se musela omluvit a kdo ví, co by s ní ještě chtěl provést. Sultán však byl nervózní právě z téhož důvodu. Také se k té nešťastné události nechtěl vracet.

„Pověz nám, co máš na srdci,“ pokynul Azzam.

„Velectěný sultáne, přála bych si poznat zdejší město pod palácem, spatřit, jak žijí vaši poddaní, a navštívit místní trh. Bylo by mi ctí, aby mě doprovodila princezna Jasmína,“ řekla posebně Rose.

„Drrrzost,“ nadskočil Yago okamžitě.

Blondýnka po něm hodila vražedný pohled, jen počkej ty ptáku.

„To je odvážné přání,“ řekl sultán zamyšleně a promnul si svůj bílý vous.

„Co si o tom myslíš, Jasmíno?“

„Ehm...,“ připomněl se Jafar. „Váš rádce jsem já, velectěný sultáne.“

Azzam se obrátil na vezíra: „Jistě, ale teď mě zajímá princeznin názor Jafare.“

„Já souhlasím, tatínku,“ vyhrkla ihned Jasmína.

„Ráda Rose doprovodím a budu jí průvodcem po tvém městě.“

„Tak dobře,“ souhlasil krotce sultán a obrátil se znovu na svého vezíra.

„Šlo by to dnes po obědě?“

Jafar vrhl na obě dívky podezřívavý pohled svých přivřených očí.

„To by šlo, ale půjdete řádně oděné a se strážemi.“

„Samozřejmě,“ zajásala Jasmína. Rose tolik do smíchu nebylo. Představa, že se bude muset zase obléci do těch hrůzostrašně černých hadrů, které ukryjí celé její tělo, jí vůbec příjemná nebyla.

„Je to všechno?“ zeptal se sultán.

„Ano, velectěný sultáne,“ přikývla pokorně Rose.

Azzam si oddechl. „V tom případě můžete jít.“

„Počkej na mě v předsálí,“ řekla jí princezna a sama se vydala ke svému otci.

Rose se tedy odebrala ze sálu ven a tam na chodbě čekala. Jako první však ze dveří vyšel Jafar a jakmile ji zpozoroval, zamířil přímo k ní.

„Co za tou tvou žádostí vězí?“ vyzvídal.

„Co by? Nic. Jen se s Jasmínou chceme podívat ven do města,“ odpověděla prostě Rose.

Jafar pevně stiskl svou hůl v ruce.

„Tak dobře, ale varuji tě: nemám rád, když se kolem mě dějí věci, kterým nerozumím.“

„Pak se tedy divím, co tě lákalo na magii,“ hodila po něm úsměvem Rose.

Jafar nevěděl, co na to odpovědět, tak se raději jen otočil a beze slova odkráčel pryč.

Blondýnka se usmála, ale její úsměv opadnul, když si uvědomila, že Bahadur ji opět sleduje.

Ach jo!

 

********************************************************************************************************

 

Odpoledne se Rose a Jasmína vydaly na slíbenou procházku. Na rozdíl od původních Rosiných obav si tentokrát stačilo přehodit přes sebe čádor, takže jí zůstal odhalený alespoň obličej a lépe viděla.

Téměř jako jeptiška v hábitu Lorda Voldemorta.

Jako stráže je doprovázeli čtyři svalnatí muži z nichž šel respekt na dálku, mezi nimi i Bahadur, kterému bylo svěřeno velení. Stráže vedli Rose s Jasmínou mezi sebou a bylo zřejmé, že utéct by je nenechali.

Rose si povzdychla. „Připadám si jako vězeň.“

„Já si připadám konečně volná,“ oponovala jí Jasmína. „To v paláci si občas připadám jako vězeň.“

Rose zaujalo, že Jasmína má na věc docela jiný pohled. Chvilku nad tím přemýšlela a pak se zastavila a vytřeštila oči. Na stánku, kolem kterého šly, ležely mezi dřevěnou panenkou a zdobenou sklenicí ty křiklavé boty s podpatkem, které ztratila v den, kdy ji Jafar přenesl do Agrabah.

„To jsou moje boty!“ vykřikla Rose a ukázala na ně prstem.

Kupec u stánku nejprve vyděšeně obhlédnul stráže, zda ho nechtějí rozsekat nakousky, ale když viděl, že se nechystají k žádné drastické akci, uklidnil se a prohlásil: „Dva dináry a šest dirhamů.“

„Co?“ zalapala Rose po dechu.

„Budou vaše, když za každý zaplatíte jeden dinár a tři dirhamy, to dělá dohromady dva dináry a šest dirhamů,“ trval na svém kupec.

„Ale to jsou boty, které jsem ztratila asi tak před týdnem nebo před dvěma,“ prohlásila Rose s jistotou.

„Boty? Ale kdeže! Takhle přece boty vůbec nevypadají. To jsou vzácné starožitnosti z dalekého orientu. Vidíte ty díry? Mají velice důležitý účel,“ tvrdil kupec.

„Vy podvodníku!“ supěla Rose a málem se na něj vrhnula.

„Rose, uklidni se!“ zadržela ji Jasmína a objala Rose, aby neudělala něco nevhodného. Mezitím koukla na kupce a omluvila se mu, že na něho chtěla skočit jako fůrie.

Spolu se strážemi pak zamířily pryč ale Rose se pořád ke stánku ohlížela.

Věci z její doby pro ni byly jako poklad, právě teď jeden opouštěla, ještě měla v pokoji kabát tety Beáty a své krajkové šaty se spodním prádlem.

„Vážně jsi ztratila boty?“ podivovala se Jasmína, "vypadaly zvláštně, to se u vás nosí?"

„Ano, hned potom, co jsem se tu ocitla,“ vysvětlovala Rose smutně.

„A ten darebák je sebral a teď je prodává za ty svoje denáry, dendáry nebo co to je.“

„Dináry,“ opravila ji princezna a podivovala se: „Ale copak v něčem takovém by se dalo chodit, vždyď to bylo vysoké?“

„U nás se takové nosí běžně,“ řekla Rose.

Jasmína jen zakroutila hlavou. Představa bot s vysokými podpatky, které by se zde nejspíše bořily do měkkého písku, pro ni byla asi tak přijatelná jako pro Rose burka.

„Víš co? Až se vrátíme, pošlu pro ně otroka, aby je koupil, a ty mi pak ukážeš, jak se v nich chodí,“ navrhla Jasmína pobaveně.

„Dobře,“ přitakala Rose, která její pobavení nesdílela.

Po chvíli šli kolem sklenářství a Rose navrhla podívat se dovnitř.

Přivítal je starý zkušený sklenář do půli těla svlečený, jelikož vzadu u pece bylo neskutečné horko, ale po celou dobu, co si prohlížely jeho zboží, si nervozně prohlížel on je, jako by mu měli všechno rozbít.

„Proč na nás tak kouká?“ zašeptala Rose Jasmíně do ucha.

„To je jasné, dvě cizí ženy s ochrankou se asi jen tak nevidí,“ vysvětlila princezna v modrém a vydala se ke sklenáři.

„Dobrý den pane, jsem Jasmína, sultánova dcera,“ řekla.

„Buďte vítána v mém skromném krámku princezno,“ uklonil se jí sklenář.

Rose si domyslela, že vzhledem k tomu zahalování asi místní obyvatelé svoji princeznu znají nanejvýš jménem.

„Máte překrásné vázy,“ obdivovala je princezna a pohladila dvě svými prsty.

„Děkuji,“ odpověděl uznale sklenář, rád za takovou pochvalu.

Rose se také zeptala: „Neměl byste místo pro jednoho učně?“

Sklenář pomalu přikývl.

„Abych pravdu řekl, už delší dobu někoho sháním. Pracuji tu již desítky let a cítím, že už bych měl své řemeslo předat někomu mladšímu. Víte o někom?“

„No, znám jednoho šikovného mládenece,“ lákala ho Rose.

„Je zručný a silný?“ zeptal se sklenář.

„No...,“ zamyslela se Rose a vzpomněla si, jak se Aladdin ve vězení pokaždé rozplácl o zem. „Když nejsou poblíž ženy...“

„Chápu,“ usmál se potutelně sklenář.

„Kolik je mu let?“ vyzvídal.

„Tak...hmm kolem pětadvaceti, více určitě ne,“ řekla Rose velmi optimistický odhad.

„Aha,“ zachmuřil se sklenář. „A čím se doteď živil?“

Ha, teď to začalo být poněkud ožehavější téma.

„No...trochu kradl,“ přiznala Rose a zazubila se.

„Tak to ne!“ prohlásil rezolutně sklenář a ve vzduchu rukama udělal velké X.

„Já mám krám plný drahocenného zboží a nemůžu si dovolit pouštět sem takové podřadné živly.“

Jeho hlas zněl tak rozhodně a nekompromisně, že to Rose až zabolelo u srdce.

Když pak zklamaně vyšly na ulici, Jasmína se zeptala: „Aladdin, že?“

„Ano, je to on,“ přiznala se Rose.

„Pověz mi, co k němu cítíš,“ vyzvídala Jasmína a od ní to znělo skoro jako rozkaz.

„Jen je mi ho líto. Takový mladý zdravý člověk a nikdo o něj nestojí a nemůže být nic než zloděj, kolik takových tu musí být,“ vysvětlila Rose a rozhlédla se po tržišti, odkud vedli různé uličky, kde se mohli takové osoby skrývat.

„Ach, Rose, ty máš takové úžasné srdce!“ prohlásila Jasmína obdivně.

„Kdybys byla muž, hned bych si tě vzala.“

A Rose ani netušila, jak vážně to Jasmína myslí.

„Ale z ženy muže neuděláš a ze zloděje čestného kupce také ne...“

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 22. 12. 2016 - 17:34 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.