Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

17. KAPITOLA

 

Kapitola 17

Druhá část dohody

 

Bouřlivě proměnlivé Rumunské počasí nevěstilo venku nic příjemného. Vítr trýznivě skučel a narážel do starých okenic, tak nebyly na chodbě slyšet ani Chestrovy loudavé kroky.

Nespěchal. Nechával Daisy dostatek času se uklidnit.

Situace, ve které se při večeři ocitli, nebyla dobrá, jediným štěstím bylo, že s vypětím všech sil Daisyno počínání otec skousl a to kvůli němu.

Nikdy však nebyl ochoten přiznat ti, že byl papínkův miláček.

Dívka se bála však oprávněně. Být o dvě století méně, už by byla její hlava napíchnuta na kůl na nádvoří, s takovou neslušností se Vladislavus dokázal ihned vypořádat.

Krutá pravidla dělali kruté bytosti.

Jak jinak si získat respekt, pomyslel si. Skoro jako by slyšel svého dědečka z každé kamenné stěny okolo, promlouvajícího mu do duše.

Každá chodba i pokoj co míjel, byl naplněn vzpomínkami.

Je načase se zbavit starých démonů minulosti, i tohle byl důvod, proč sem Daisy přivedl. Věčná osamělost z vás dokáže udělat nevrlou, popudlivou šelmu a on nechtěl skončit jako Alric i kdyby to mělo trvat jen sto let.

Vše se tak nějak začalo podivuhodně zamotávat jako klubko zmijí.

Už to nebyla jen klukovská hra s myší.

Cosi se změnilo.

Upír to nedokázal pojmenovat ani popsat, o to těžší se zdálo to vůbec pochopit.

A přesto to byla pro člověka vrozená jednoduchá vlastnost, kterou on nově objevoval. Důvěra.

Důvěra v někoho.

Kdysi důvěřoval své matce ostatně jako každý syn, s otcem tak dobrý vztah neměl, pak si navíc do domu přivedl Veronu. Vždy mu to dával za vinu ale byl malý na to, aby to pochopil, teď věděl, že i ten nejtvrdší vůdce svého stáda potřebuje někoho, s kým bude sdílet své starosti.

Chestr měl právo ji nenávidět, o tom žádná. Oprávněně se domníval, že Maryšku zabila ona. Bohužel, toto svědectví nešlo dokázat.

Musel se s tím smířit a přijmout nálepku nechtěného opomíjeného člena rodiny.

Chlapec si nestěžoval, za tuhle křivdu mu prošlo ledacos a nemusel se ani ospravedlňovat.

Občas však na matku pomyslel a zatvrdil se, protože nechtěl skončit jako ona.

Tak to v životě nosferatu chodilo, ač nesmrtelní jiní umírali a jiní žili. Tečka.

Nikdo pro mrtvé netruchlil, to nemrtví nedělali. Žádné květiny na hrob, žádné slzy.

Člověk by řekl smutné.

Chestr si stále matně pamatoval Maryščin kouzelný úsměv, její obětí, polibek na tvář.

Na ukolébavky a písně, na její hlas, který přicházel z dálky, až si ho přestal pamatovat úplně a teď znovu ožil ve chvíli, kdy uslyšel Daisy.

Její melodický tón nechal znovu oživit střípky pohřbených vzpomínek.

Jedna za druhou se melancholicky objevovali a zase mizeli do nenávratna jako starý černobílí film.

Bylo to zvláštní, s tou lidskou dívkou se cítil svobodný, byla pro něho cizí a přitom známá.

Nemohl se jí jen tak zbavit jako těch ostatních a pohodit její tělo někde v zapadlé smradlavé uličce.

A jeho náklonnost dospěla už do takového bodu, že se nabídl jí pomoci a raději se ztrapní před svým nevlastním bratrem, než ji nechat ohrožovat na životě.

Nechápavě nad sebou samým zakroutil hlavou.

Neustále dnem i nocí přemýšlel, zda ho tohle přátelství nepostrčí po skluzavce přímo do pekla.

Už teď porušoval dvě pravidla Karamili.

Za prvé: Neodhalíš svou totožnost smrtelníkům, pokud to pro tebe nebude mít užitek.

Za druhé: Míti citů přátelství, lásky nebo náklonnosti ke smrtelníkům není přípustné žádnému upírovi.

Chestr jako správný buřič a odpůrce zákonů se jako každý narozený upír musel naučit kodex svého klanu nazpaměť po svých dvou stoletích musel navíc složit přísahu.

Jako vždy to bezhlavě hodil za hlavu.

Co je mu po někom, kdo nehodlá zasáhnout v případě nouze? Má věřit v zázrak? Karamila se vždy starala jen sama o sebe. Nebýt slibu své matce, přidal by se k Sabbatu mající ve znaku křižácký meč v trnitém kruhu života.

Ti měli jen pár pravidel, které upíra nijak neomezovali. Nesvazovali vám ruce, nedrželi dýku u krku kdykoliv jste nějaké to pravidlo porušili. Jistě by ho přijali s otevřenou náručí, jeho, potomka samotného Drákuly.

Užíval by si černé mše, litry horké krve, které by požitkářsky usrkával na každém sabbatu, smilstvo.

Ta příjemná vidina Chestrovy ihned zhořkla na jazyku, jakmile se začal soustředit na své poslání.

Zanedlouho však dorazil ke dveřím knihovny.

Vešel klidně dovnitř jako pán celé situace.

Jako vždy tu svítila osamělá lampa dávající knihám zlatý tajemný lesk ryzího puncu.

Chestr se otřásl.

Nikdy neměl ty zažloutlé potrhané svitky a šustění stránek knih rád. Připadalo mu to jako ztráta času. Bohatě stačilo přečíst si noviny, abyste věděli co se ve světě dělo, nebo mrknout na internet.

Pohledem popatřil na všechny čtyři stěny, dokud nenašel to, co hledal.

Alric právě vytáhl jednu neurčitou knihu z police a jako by bratra neviděl, odnesl si ji sebou ke křeslu a dál dělal jako by tam nikdo nebyl.

Naprostá ignorace, ušklíbl se příchozí.

Chestr si stoupl k polici a zkusmo přečetl několik hřbetů té papírové ohavnosti. Vlastně nevěděl jak začít, ne že by mu v tom jeho drzost bránila, ale cítil se v této místnosti nejistě jako v domečku pro panenky. Tohle nebylo jeho království. Měl pocit, že když promluví, sesypou se na něho všechny svazky, co tu jsou, dokud ho nerozmačkají na prach.

Nemusel však s konverzací dlouho otálet, otázka přišla sama po necelých dvou minutách čekání.

„Pokud jsi sem přišel se mi vysmát, tak být tebou, byl bych opatrný, nemám dobrou náladu, takže si vezmi knihu nebo odejdi,“ promluvil Alric nezajímavým tónem, aniž by zvedl pohled od svého nového objevu.

Chlapec s vlasy bílými jako mléko se otočil a zády se opřel o polici za sebou, na rtech mu pohrával mírný drzý úsměv, aby tak zakryl své nedostatky.

„Nepřišel jsem si číst,“ odpověděl popravdě.

Alric otočil stránku a s loktem na opěradle si dlaní podepřel tvář, „jak předvídatelné pochybuji, že jsi kdy v životě nějakou přečetl, o to víc se divím, že víš kde je knihovna,“ rýpl si tmavovlasý démon mrzutě, ve tváři mu nezacukal ani sval, možná ho bratr nezajímal nebo prostě nechtěl dát najevo své emoce.

Ani tentokrát Chestr nezklamal a nenechal uštěpačnou poznámku bez odpovědi, „tak kupříkladu, historie mě vážně číst nebaví, protože v ní žiju dost dlouho, abych se sám stal exponátem v dějepise,“ mávl unaveně rukou. 

Kolikrát už se o tomhle hádali a stále nenašli jednotnou odpověď.

„Tak rovnou vypadni…“ zaznělo přímé varování strážce knihovny, který ztrácel s rušitelem trpělivost.

„Ale no tak. To musíš brát všechno tak zatraceně vážně Alricu?“ rozhodil Chestr rukama a tím na sebe konečně upoutal bratrovu pozornost.

Kniha hlasitě zaklapla.

„Stejně jako ty lehkomyslně,“ opáčil Alric.

Druhý chlapec se ušklíbl, konečně ho to začalo bavit, stejně věděl, jak to skončí, začnou se hádat a pak jeden z nich buď odejde, nebo to dojde tak daleko, že se poperou.

Jiná možnost nebyla na skladě.

Proč tomu tedy bránit, když je jedno nebo druhé nevyhnutelné?

„No, alespoň mám vlastnost, kterou ty nemáš,“ dodal s nosem nahoru, “a vzhledem ke tvé zatrpklosti jezevce z tebe takhle bude starý kmet s vousy, až na zem, kde si na ně budeš šlapat jako Boris, to je tvůj sen? Shnít tady? Být archivářem mrtvých zapomenutých konců? Nebo dokonce kronikářem Karamili?“ to poslední téměř opovržlivě vyplivl.

Alric to celé trpělivě poslouchal. Po dnešním večeru už neměl sílu se více hádat a odrážet kousavé poznámky svého bratra, takže jen těžce vydechl: „Co chceš?“

„Nemůžu si se svým bratrem jen tak promluvit?“

Mladší Malkavian nadzvedl jedno obočí, asi špatně slyšel.

„Nemáme nic společného, o čem bychom spolu hovořili,“ odložil pomalu knihu ve hnědé vazbě na kulatý malý stoleček vedle křesla a vyměnil ji za jinou, ta ležela na druhém stohu jako exemplář připravený ke čtení.

„Jistě že máme. Daisy,“ nedal se upír odbýt a připomínka toho jména v Alricovi vyvolala stále ještě velmi živou vzpomínku, proto se jeho mrzutost ještě prohloubila.

„Udělal bys nejlépe, kdybys o ní pomlčel.“

Chestr však dělal jako by nic, vůbec si nevšímal bratrova podrážděného výrazu a pokračoval provokativním hlasem: „vypadáš nějak podrážděně, to tě ta malá nehoda tak vyvedla z míry? Viděl jsem tě v horších situacích, kde si nehnul ani prstem. Ale pokud chceš, můžeš si to místo s ní vyřídit se mnou. Co říkáš? Jsem lepším soupeřem, něž nějaký slabý smrtelník,“ zkoušel Chestr Alricovu náladu a vlastně by se ani nezlobil, kdyby se s ním mohl poprat.

Černovlasý chlapec hodnotil svého oponenta vážným pohledem, nepouštěl se do něčeho po hlavě, a proto si dovedl spočítat všechny následky, o které nějak zvlášť nestál, jednak to znamenalo pro oba dva, výtku od rodičů a za druhé rány po těle by ho obtěžovaly ještě několik dní potom. Taktně tedy nechal výzvu proletět bezúčelně vzduchem a zaměřil se na jádro věci.

„Bojíš se, že bych jí mohl ublížit?“

Bratrova klidná slova Chestra poněkud zaskočila, nečekal, že se zeptá tak přímo ale rozhodně přikývl.

Teď už si musel dávat pozor, nechtěl Daisy zatáhnout do větších problémů, než jaké si sama nadělá a poštvat na ni ještě Alrica, slíbil přeci, že se přimluví a to hodlal dodržet.

„Popravdě? Ano.“

Celou dobu měl divný neurčitý pocit v žaludku, „nemůžeš mi odpustit, že si s mým návrhem souhlasil. Vidím, jak toho lituješ. Pokud se jedná o naše milé koťátko, tak za její činy nesu odpovědnost i já,“ hlásil se hrdě jak ke kladům, tak i k záporům, což se mu mohlo jen přičíst ke cti.

„Ještě jsem tě neviděl tak veřejně hlásit se k odpovědnosti, touhle chorobou ty netrpíš, tak ze kterého hrdinského filmu sis tenhle výrok vypůjčil?“ oponoval Alric a unaveně čekal co má vlastně Chestr na srdci.

„Otec z tebe bude mít radost, konečně všechny tvé problémy nebudou padat na mou hlavu,“ neodpustil si ještě malé rýpnutí.

Azurový pohled se střetl s krvavou červení toho druhého a vpili se do sebe. Napětí se dalo krájet.

Nakonec se jeden z nich ušklíbl, „možná,“ zamumlal, „ale nezapomínej, kdo tohle všechno zapříčinil. Já sice můžu za ledacos, ať je to vyvraždění celé vesnice nebo uštvání staříkova nejlepšího koně ale ten největší problém leží na tvých bedrech bratříčku.“

Možná to mělo být milé oslovení, ale skrývalo se za tím mnohem víc, jako když za dveřmi sklepa najdete vystlané hnízdečko plné mrtvol.

Pokud to bylo možné, tak atmosféra doslova jiskřila nabitými elektrony.

„Co ty o tom víš!“ rozkřikl se náhle Alric ale Chestr se tak nečekanou reakcí nedal zastrašit.

„Víc než sis kdy myslel. Vždy jsem se domníval, že se tu zahrabáváš před vlastní minulostí, ale ta tě vždy dostihne a nebude to tak dlouho trvat,“ prorokoval odvážně upír, pozoroval jak Alric nevědomky zatíná své drápy do opěradel polstrovaného křesla a bojuje s vlastními démony, zda se na něho vrhnout nebo ne.

„Do toho co dělám, ti nic není, i ty nemáš čisté svědomí, pokud si dobře pamatuji,“ zaútočil slovně démonický princ, udržujíc si v sobě stále jakousi pomyslnou rovnováhu.

„Popravdě je. Nechci, aby Daisy skončila stejně jako Crina,“ Chestr nechal dramaticky vyznít jméno mrtvé holčičky do prázdna a nakonec dodal: „tvou rukou.“

Teď očekával skutečný útok, ze kterého odejde s nejednou tou modřinou, bolest však nepřicházela.

Vždy stačilo málo k vyprovokování hádky a následné bitky, není se to však zdálo obzvlášť těžké.

Strážci knihovny se ve vteřině rozšířily karmínové panenky a hned se zase zmenšily do malého pronikavého kroužku jako by se na malou chvíli ocitl kdesi v minulosti u vzpomínek, které nikdy nechtěl vytáhnout znovu na světlo.

 Nakonec jen tiše odvrátil tvář do stínu pryč od lampy, „vypadni,“ řekl bez emocí.

„Dobrá, co jsem ti chtěl říci, jsem řekl,“ chlapec se pomalu odlepil od knihovny, o kterou se opíral a zamířil ke dveřím, nakonec se ke křeslu ještě otočil.

„Kdo získá moc nad druhými, snadno ztratí moc nad sebou,“ prorokoval, ač bychom to zrovna u Chestra tak hloubkovou myšlenku nečekali, to už však otevíral dveře.

„VYPADNI!“

 

 

„Už s tím zase začínáš? Dnes bych tě nejraději hodil do hodně hluboké jámy a neviděl tě nejméně pár desetiletí…“ hodnotil Leonardo Vincentovo dnešní chování.

„Leo má pravdu,“ přidala se Lilyana na stranu svého druha, „čeho si tím u všech svatých chtěl docílit? Nestačilo ti, že jsi té upírce o minulé návštěvě zapálil její oblíbený klobouk?“

„Byl to jen žert, navíc se té hrůze složené jen z mašlí a peří nedalo říkat klobouk, spíše nevkusná dekorace,“ zavrčel Vincent. Špatná nálada se u něho ještě více prohloubila a vůbec nepomáhalo, že ho jeho mladší bratr peskuje za nevhodné chování.

„Měla ho na hlavě,“ pospíšil si Leonardo s kyselým obličejem a obrátil oči v sloup.

„V tu chvíli mi to bylo jedno,“ odsekl upír.

Vincentovu tvář přitom ozdobil nehezký úšklebek, který z části zakryla naneštěstí tma, jak kolem lamp mířili po chodbě do svých pokojů v jižním křídle pro hosty.

Upírka se náhle zastavila v půli kroku a obrátila se k muži čelem, aby mu pohlédla do obličeje.

„Už toho mám dost, nerada to říkám, ale někdo ti to říct prostě musí. Jsi hrozný, mrzutý kocour. S Leonardem jsme mysleli, že tě tenhle výlet přivede na jiné myšlenky a ne, že upadneš do letargie. Daphne by si to takhle nepřála. Mrzí mě tě takhle vidět. A ke všemu ten alkohol, měl bys přestat pít, vůbec ti to neprospívá,“ snažila se nynější hlavě rodiny Fortunů smířlivě domluvit, jenže kopala na špatném hrobě.

Ostatně jako vždy, nefungovalo domlouvání, křik ani prosby.

Vincent si založil ruce odmítavě v bok, ani zmínka o jeho bývalé oplakávané společnici na něm nezanechala jiné stopy než holdování přemíře whisky.

„Odkdy žena nařizuje muži, co má dělat?“ obořil se na ni.

„Od té doby co ženy hlasovaly za rovnoprávnost,“ zašermovala mu vzdorně Lyliana ukazováčkem před očima.

„Dost vy dva!“ Vstoupil mezi ně Leo a jeho žluté krátké vlasy svítily i ve tmě jako žárovka.

„Ty ho nech, víš, že to stejně nemá žádný smysl se mu snažit domluvit,“ pravil k ženě po své pravici, „a ty si přiznej, že jsi to prostě přehnal, budeme rádi, když nás Radu Dracul nevyhodí,“ podrobil svého bratra tvrdému zamračenému pohledu.

Už toho měl vážně dost.

Každá voda jednou přeteče a nyní to bylo už nejméně po padesáté.

 „To by si nedovolil, jsem přeci v radě a navíc se musí řídit pravidly,“ namítal Vincent myslící si, že je všemohoucí se stejně nezměrnou silou samotného Satana.

„Myslíš ten zákon: CHOVEJ SE PŘÍSLUŠNĚ A BUĎ VDĚČNÝ, ŽE JSI ČLENEM BRATRSTVA KARAMILI, STEJNĚ JAKO JSOU TVÍ BRATŘI. PŘITOM ALE NIKDO Z NICH NEMŮŽE OMEZOVAT SLOVO TVOJE A TY NEOMEZÍŠ SLOVO JEJICH?“ Leonardo to hodil Vincentovi na zlatém podnose, „tohle jsi myslel? Zastaralé heslo minulého století? Tím se už dnes nikdo neřídí. Loajalita spolu s úctou jsou věci minulých časů, navíc nezapomínám na tvoje čestné místo, které si tam blahodárně odsedíš a odklepneš kladívkem. Pořád mi to připomínáš. Když už jsi zdědil titul i místo v radě po otci, měl by ses také naučit chovat v souladu s tímto úřadem, vážený hrabě.“

Vzduch proťala opět upírova ruka s otráveným: „eeee.“

K trojici z druhého konce chodby zamířila další menší postava.

Všichni lehce ztuhli jako by se měli jejich předpoklady změnit ve skutečnost a posílají pro ně sluhu, aby si sbalili kufry a vypadli.

„Jdete do pokojů?“ houkl na ně přicházející Chestr nyní už ke klidnějším hostům, kteří právě zjistili, o koho se jedná.

„Diplomatická večeře už skončila, bohužel fiaskem,“ odpověděl Leonardo za všechny.

„Neřekl bych Leo, docela jsem se bavil, což se nedá říct o bratrovi,“ zasmál se Chestr a ostatní se museli také trochu usmát, tím se prolomily ledy, tedy až na Vinniho, který se zdál ještě ukřivděný.

Mladý upír tyhle tři znal dost dobře, aby jim mohl důvěřovat, považoval je za jakési jedny z mála přátel v tom tvrdém světě, protože Vincent, jeho bratr a společnice nepatřili k těm co se ženou za mocí a respektem ale na první místo řadili především rodinu a ne své ambice.

Zažili spolu hodně dobrodružství a dokonce ho Leonardo kdysi přivedl k rozumu, za což mu byl nesmírně vděčný, ale veřejně by to Chestr nepřiznal.

Jen si na to vzpomněl, vybavili si všechna ty mrtvá těla povalující se jedno přes druhé ve vlastní krvi na nekonečné hromadě. Vůně zapálených domů a ohlušující křik. Zvláštní, už je to tak dlouho ale ten obrázek svého divokého já nikdy nezapomene.

To čím býval, je však už minulost.

„No hlavně, že už jsou ty formality za námi, nikdy se při takových schůzkách necítím ve své kůži, zvlášť když tam nejsou ženy, se kterými se dá bavit,“ odfrkl si Vincent a prohrábl si ležérně své tmavé vlasy.

„To bys je nesměl dřív vyštvat, ó ohleduplný princi,“ Lilyana dloubla kverulanta nevybíravě do boku a ten o krok ustoupil a srovnal si sako jako by mu nejvíce záleželo na svém zevnějšku než na vyjadřování.

„Taky bych řekl. Daisy si ale tak škádlit nemusel, má prudkou povahu a nenechá si nic líbit, navíc jsem to za tebe musel slíznout já a žehlit to u Alrica,“ vyčetl mu to nejmladší člen skupiny, neznělo to ale nijak nepřátelsky.

Všichni přítomní se podívali na Vincenta krčícího rameny jako by říkal: to nebyla moje chyba.

„Dopadlo to asi dobře, nejsi potrhaný, jak vidím,“ Leův hlas zněl spíše překvapeně než obdivně, „ovšem, ta politováníhodná ukázka Vincentova ignorantství nezůstane zapomenuta.“

„Měl by ses Chestrovi omluvit Vinnie,“ naléhala Lily.

Ctihodný hrabě Dragony obrátil oči v sloup jako by něco takového bylo pod jeho důstojnost. Nakonec se ušklíbl, ale přiznal porážku, „dobrá tedy nebo s vámi dnes nevydržím, omlouvám se, trochu jsem to přehnal. Stačí?“

Chestr přikývl, na rtech spokojený úsměv.

„Vlastně bych ti měl poděkovat.“

Vincent nechápavě zamrkal stále si uchovávaje půvab filmového herce, „za co?“

„Za jednu dobrou příležitost…“

 

 

Konečně klid.

Daisy sice pořád cítila nepříjemný vnitřní třas, ale ten se vzdaloval s každou minutou Chestrova odchodu.

S pocitem viny i únavy, zavolala věrnou Ionu a ta jí donesla večeři, a když ona jedla, nanosila do vany horkou vodu.

Po té teď vážně toužila, potřebovala něco uklidňujícího, něco horkého co z ní sejme všechny okovy starostí, jen ta mohla odplavit přebytečný stres a myšlenky poslat do nenávratna.

S každým dalším vědrem se radovala i nad touhle středověkou koupelí.

Trpělivě počkala, dokud Iona nedokončila svou práci a vzduch se v pokoji neohřál od krbu.

Daisy si pochutnala na dobrém propečeném mase se zeleninou a pak ze sebe shodila, co měla na sobě.

Kdysi hezké tmavé šaty se teď válely zcela zničené a pomačkané kdesi na zemi.

Jedna noha, druhá noha a bylo to.

Dívka nedočkavě vklouzla pod průzračnou vodu a jen ňadra se na hladině nadnášela jako dva růžové ostrovy čekající na objevení.

„Ah…“ vydechla úlevně.

Nic příjemnějšího ji v tuto chvíli nemohlo potkat.

Hlavu položila na okraj a zavřela oči, počala relaxovat, zatímco venku mráz kreslil na sklo bílé obrazce z vloček, ona se máčela jako okurka v nálevu.

Pokojem se linulo teplo doplňované občasným zapraskáním ohořelých polen.

V hlavě měla najednou úplně prázdno. Tenhle kousíček večera patřil jen jí, mohla nerušeně přemýšlet, nebo nechat všechno v zapomnění.

Takhle příjemně horkou vodu si dlouho nevychutnala. Doma to moc nešlo, koupelnu měli jen jednu ale tím, že byt okupovali čtyři lidi, neměla nikdy šanci si pohovět dost dlouho, aby na ni už někdo neťukal, ať si pospíší.

Doma…

To slovo mělo zvláštně nahořklou chuť skořice.

Už by na to místo pomalu zapomněla. To se stává, když k určitému místu nikdy moc nepřilnete, prostě se ztratí kdesi mezi mořem dalších nepotřebných vzpomínek.

Lehká melancholie se Daisy kolem těla omotala jako vodní had.

Dívka otevřela oči a zahleděla se s zakloněnou hlavou do tmavého stropu kam, až světlo nedosáhlo.

Žádné pavučiny, žádní netopýři, jak to popisovali ve filmech.

Nikdo se tam neskrýval ale i tak Daisy hleděla mimo toto místo hluboko do minulosti.

Tvrdě se od svého starého života odpoutala a znovu zavřela oči.

Měla by přemýšlet nad nynějšími problémy, třeba to co udělala. Jistě provinila se ale ne svojí vinou. Doufám, že toho namyšleného darebáka už nepotkám, vrčela v duchu.

Ten drzoun si zasloužil pořádný pohlavek a ještě jeden, přemýšlela a ani si neuvědomila, že už není v pokoji sama.

Tmavý stín neslyšně proklouzl škvírou ve dveřích a přesunul se mrknutím oka za hloubající dívku.

Neznámí položil své prsty na ta horká bledá ramena své dnešní oběti.

Dokonce ani chlad plížící se z konečků chladnokrevného upíra ji nijak neprobudil a tak vetřelec využil tohoto privilegia jako pozvání a začal Daisy jemně masírovat.

Chudinka to zaregistrovala až nejméně po několika dlouhých minutách.

Konečně si tělo uvědomilo ten cizí dotek a ona se napřímila vystrašeně v zádech.

„Ššš, v klidu, nechci ti ublížit,“ utěšoval ji sladký hlas vychutnávající si představení páry a stínů na ženině nahém těle pod průzračnou vodní hladinou.

„Vyděsil si mě! Baví tě to, mě takhle překvapovat Chestre?“ zavrčela Daisy na nevítaného asistenta a odtáhla se od okraje, aby unikla těm jeho všetečným rukám, ty ji však znovu vzaly za ramena a přitiskly zpátky ke kádi.

Takhle to nepůjde.

„Docela baví, to přeci patří k povolání netvora, děsit lidi, vyhrožovat, osahávat ženy při koupeli…“ vyjmenovával chlapec pobaveně další své nekalé aktivity s šibalským úsměvem na rtech, což tentokrát nemohla Daisy vidět.

Celá se chudinka červenala, nemohla vylézt ven, neměla co si přitáhnout k sobě a zakrýt se a dokonce ani nic na sebe!

Teď si mohla nadávat, jak ji však mohlo napadnout, že se tak brzy vrátí a že se vůbec vrátí? U Chestra se stávalo nemožné možným.

„To ses nemohl dočkat své odměny nebo mi nevěříš?“ zeptala se s lehce omrzelým tónem. Daisy naskočila husí kůže, jak by ne, když jste věděli, co bude následovat.

„Oboje, pokud tě to uklidní,“ další pokořující odpověď.

„Tak dělej, ať to mám za sebou, jen až nebudu při smyslech, tak mě nenech utopit prosím,“ smířila se se svou splátkou, poskytnout svému pánovi kousek sebe sama.

Co je pár nicotných kapek.

„Spěcháš snad někam?“ zavrněl Chestr a labužnicky znovu prsty promnul krk svého mazlíčka jako by si sám chtěl nejdříve osahat zboží.

Sama nevěděla, zda ho svým výrokem překvapila, ale jistě měl v úmyslu ji nadále trápit. Ďábelsky trápit.

Daisy vážně nečekala, že bude mít tak šikovné ruce, nevydala sice ani hlásku, ale v duchu vrněla. Zaplavovalo ji příjemné spalující horko a v kontrastu s jeho ledovým dotekem to dělalo neodolatelnou kombinaci lascivity.

Na malou chvíli si dokonce dovolila zavřít oči a vychutnat si upírovu nevinnou péči.

Vážně to nespěchalo.

Tohle mohl dělat celou hodinu a nijak by to nevadilo.

Znovu se tedy uvolnila a položila si hlavu na Chestrovo břicho za sebou, tak blízko stál.

Chvíli se zdálo, že konverzace ustala na mrtvém bodě doplňovaným jen krouživými pohyby upírových prstů na ženině vláčné pokožce, jenže on měl jiné plány.

Zatímco ji ukolébal k důvěřivosti, zeptal se: „jednou jsi říkala, že máš rodinu, vyprávěj mi o ní,“ pobídl ji chlapec.

Vnímal, jak lehce pohnula hlavou, naštěstí se neuzavřela do sebe a promluvila.

„Není moc o čem mluvit, byla jsem adoptovaná, svoje pravé rodiče neznám a nikdy jsem se o lidi, kteří nechtěli svou holčičku, nezajímala,“ prokládala svá slova ironií, „zato Marie a George mi to dostatečně vynahrazovali.“

Překvapivě se žádných slov lítosti Daisy od svého společníka nedočkala, možná je skutečně chtěla slyšet, ale cítila by se lépe?

Pomohlo by to její duši? Ne.

„Rodinné vztahy jsou složitá věc, vždy jsem zastával názor, že lidé jsou v tomto ohledu láskyplnější než my,“ svěřil se přemýšlivě.

„Neřekla bych, možná je to jen zdání, když o tom tak přemýšlím, docela jsem si tu zvykla, asi bych se nechtěla vrátit zpátky do Ameriky, není tam nic, co by mě tam táhlo,“ svěřila se s faktem, nad kterým sama žasla, že si přiznala takovou věc.

„To jsem rád,“ ozvalo se za jejími zády, až měla chuť se otočit a podívat se mu do tváře.

Neudělala to. Později toho litovala, protože mohla vidět jeden ze vzácných Chestrových upřímných výrazů.

„Kdo vlastně byli ti tři?“ přerušila Daisy koloběh trýznivých myšlenek na minulost s úmyslem dozvědět se něco nového.

„Přátelé. Vincent, Leonardo a Lilyana jsou Angličané, kdysi jsem se s nimi setkal za… řekněme ne právě příjemných okolností.“

Dívka čekala, zda tu nepříjemnou událost dál rozvede, ale nestalo se tak, odolala tedy své zvědavosti se vyptávat.

„Přátelé?“ voda se lehce zavlnila, jak sebou trhla. Více překvapivou odpověď nečekala.

„No, raději mít podivné přátele než nemít žádného,“ posmutněle přiznala.

Najednou jí spadla hlava lehce dozadu, jak se upír odtáhl a postavil na stranu, lehce se naklonil nad vanu s jednou rukou opřenou o hranu dřeva.

„Mě za přítele nepovažuješ? Jsem vážně zklamaný,“ našpulil ty své neodolatelně šibalské rty a výraz jaký vytvořil, se dal srovnat jen s opuštěným štěnětem, tedy až na ty zuby.

„Moc si nefandi,“ upřela na upíra naoko vážný pohled, „to co jsi zatím předvedl, je spíše milenecký vztah,“ vyhrkla, aniž o tom nijak přemýšlela a bylo to venku. Zastyděla se za to, no řekněte, není absurdní považovat za milence někoho, kdo vypadá na čtrnáct let a přitom je daleko starší než vy?

Chestr se neváhal chopit nabízené příležitosti. „Tak milenecký vztah říkáš, je vidět na co myslíš. Nečekal bych, že zrovna tohle budeš tak zviditelňovat,“ nadzvedl svůdně obočí a Daisy doslova cítila, jak sjel svýma očima po jejím obnaženém těle až pod vodní hladinu a zase zpátky, není pochyb o tom, na co pomýšlel.

Dívka zamrkala, vydechla a zachvěla, přesně v tomhle pořadí, jen stále nově se množící rudé skvrny na tvářích prozrazovaly, co se odehrávalo v jejím nitru.

No skvělé! Pěkně sis nahrála, teď si ještě bude myslet, bůh ví co! Nadávala si.

Jsem tu nahá, s bestií u krku a ještě mluvím na téma sex a neřesti!

„J…já jen,“ sklopila se staženým hrdlem oči a začala koktat jako dítě co jde k zápisu do první třídy, „říkám holý fakt, to je vše.“

„Tak to je škoda toho nevyužít když už jsem tady,“ stále se ten drzoun ležérně opíral o kraj vany a potutelně se culil na celé kolo. Nejspíše mu ženiny rozpaky dělaly dobře.

„To ať tě ani nenapadne!“ vyhrkla a střelila po něm vyčítavým pohledem, jako když vás někdo píchne jehlou.

Nečekala však, že za ty dvě vteřiny co stačila pozvednout hlavu výš, se přiblížil až moc blízko.

Zřetelně vnímala ten chladný bezprostřední dech na svém krku. Nemělo cenu bojovat, takhle beze zbraně by bitvu s upírem jen těžko vyhrála.

Chestr přitiskl své rty Daisy vášnivě k jemné kůži a začal hodovat.

Vdechoval tu neodolatelnou svěží vůni mýdla smíchanou s osobitou esencí jejího svádivého těla, které ho nenechávalo na pokoji.

Chlapec se sklonil tak nízko až jí na tváři polechtal svými vlasy exoticky bílými jako kokosové mléko.

Pomalu putoval sem a tam milimetrovými krůčky a lehce občas stiskl kůži v zubech, jak si vychutnával tuhle nabízenou hostinu.

Daisy se všemi smysly soustředila na Chestrova dravčí ústa, dokud si pozdě neuvědomila svou chybu. Smysly ji oklamaly a za tu dobu se jeho ruka přesunula přes okraj vany do vody, kde našla její pokrčené koleno a po něm sklouzla ještě hloub, dokud se nedostala až k odhalenému klínu.

Srdce jí začalo najednou prudce bušit jako pronásledovaný zločinec na dveře azylového domu. 

Dívka nemohla uvěřit, jak lehce ji dostal. Měla ho odhadnout!

Bídák! Prospěchář!

Zrovna když se upírovy rty zastavily na pulsující tepně, kde vnímal nejvíce té životadárné tekutiny, kterou potřeboval k životu, přitiskl svou dlaň ke klínu své oběti. Nevybíravě jedním prstem vklouzl dovnitř, až nebožačka zalapala po dechu a lehce zaklonila hlavu, takže se opřela o hranu vany.

Ten polekaný sten zanikl s dalším zaúpěním, kdy se chlapec zakousl svými zuby.

Několik karmínových kapek Daisy steklo po rameni a dopadlo do vody jako perly, kde se magicky rozpustily.

Chestr využíval svého privilegia silnějšího a bral si podle dohody, co mu patřilo.

Poskytoval své společnici ryzý rozkoš, když zkoumal její klín a s každým proniknutím byl hloub a hloub, dokud se neuvolnila a nezačala si to užívat.

Bylo to tak sladké. Svým prstem vyplňoval celé její nejtajnější místečko a nutil ji, aby po něm toužila.

Otíral se uvnitř ní bříškem prstu o vše co ji přivádělo k šílenství ale nechával tak i prostor, aby chtěla víc.

Daisy se nevzpírala, jak by mohla odolat jeho smyslné hře.

A on neustoupí, dnes bude mít vše, co bude chtít.

Vždy když chcete smlouvat s temnou bytostí mějte na paměti, že bude žádat víc než bylo dohodnuto, jelikož jsou nenasytní a nikdy nemají dost.

Chlapec ochutnával ten sladký nektar a s každou kapkou se bystřily jeho instinkty a tišily ten nekonečný hlad v jeho nitru. Jediné však utišit nedokázaly.

Bestii v každém démonovi noci.

Jednalo se o jinou primitivní touhu, jakou si dlouho odpíral. Teď se zdála ta hranice až moc malá, až moc nepatrná.

Nic se nevyrovnalo horké syté krvi proudící nezadržitelně do úst, až měl problém přestat.

Bylo to tak opojné jako kdysi, mlha, chlad, vesnice mrtvých lidí, na kterých hodoval a smál se nad těmi, kteří nedokázali utéct, ty velkolepé hostiny jakým holdoval a zabíjel pro zábavu, lidský strach vábící na kilometry daleko…

 

 

Daisy odevzdaně ležela v lázni, nechávala se upírem laskat a cítila se jako cukřík hozený do kávy, který se pomalu rozpustí. Probouzel v ní cosi chtivého, cosi nezadržitelného tím spíše, když se jeho rozevřená dlaň otírala o ten malý knoflíček pod vodou.

Slastí zavírala oči nad chlapcovou péčí. K jednomu prstu se přidal i druhý, aby ji celou vyplnil. Sevřela je v sobě a více rozevřela stehna od sebe, až kolena opřela o stěny své vany.

Jak rozkošnicky vzrušující pocit to byl a žádal víc.

Ba i bolest přicházející z krku se přehlušila tímto naléhavým poselstvím.

Najednou měla chuť Chestra stáhnout do vody k sobě ale ovládla se, pokud se přestane ovládat on, bude to mnohem horší.

Nesmí ho pokoušet.

Upír to však vyřešil za ni.

Využil Daisyna rozpoložení, ukončil tu sladkou hru a jednou rukou proklouzl za její záda a druhou pod koleny.

Než se nadála, vzal ji do náruče a zvedl jako princ mořskou pannu z moře.

Ač se zdál daleko mladší a slabší, pro něho nevážila ani gram.

„Co to děláš?!“ vypískla zmateně, to už mladík mířil rázným krokem k posteli.

Stačil jediný pohled do jeho tváře a poznala, že je něco hodně jinak.

Kdysi Chestrovy nádherně safírové oči jako studánky se zbarvily do temně rudé barvy připomínající ji Alrica. Daisy přeběhl mráz po zádech.

Co to znamená?

S nevyzpytatelným úsměvem upír svou trofej hodil na postel až nadskočila.

Nevěděla, co se děje, vypadalo to děsivě. Zlověstně. Nebezpečně.

Takhle Chestra neznala.

„Počkej, Chestre, co je to s tebou…“ těkala po něm pohledem a jeho okouzlující úsměv se ještě prohloubil.

„Co by se mnou mělo být?“ divil se a krčil rameny, vypadal jako znovuzrozený a plný energie potřebujíc ji na něčem vybít, či spíše na někom.

„Cítím se skvěle Daisy a chci ti oplatit tvou vstřícnost,“ pravil záhadně tichým hlasem, před kterým se měla na pozoru.

Možná ještě byl čas sáhnout pod polštář po pistoli.

„Počkej, dohodli jsme se jen na…“ nestačila odpovědět, jelikož se na ni vrhnul.

Vážně ji to vyděsilo, myslela, že ji rozdrápe nebo znásilní, ale on ji zatlačil do pokrývek a začal vášnivě líbat.

To vskutku nečekala.

Překvapující změna, nikoliv nežádoucí.

Nedalo se mluvit o něžnosti spíše o touze a chtíči. Každý polibek bral dech a s ním i zábrany.

Těžko říci, zda ty jeho nebo ty její.

Když se pokusila vzepřít, znovu Daisy zatlačil pod sebe, aby nemohla uniknout.

Příval té čerstvé krve ho musel úplně pobláznit, přemýšlela, když jí konečně dovolil se nadechnout, než se sklonil a znovu uvěznil její rty svými v naléhavé potřebě.

Neměla na vybranou.

Mohla tušit, že to takhle skončí, proč tedy necítila odpor a nechuť jako předtím?

Chestr tížil jako kámen na srdci, nutil ji k polibkům, a přesto není zhnusena, nechce křičet a bránit se. Zvláštní.

Co se to děje? To je přece proti vší logice!

Najednou mu začala ústy oplácet nabízenou rozkoš. Jeho polibky chutnaly po její vlastní krvi, bylo to zvláštní, odporné a přitom neodolatelné jako afrodiziakum.

Démon noci souhlasně zamručel, což ji ještě víc povzbudilo.

„Chci tě Daisy,“ vrčel, "teď tady, na posteli, pode mnou. Bezmocnou. Vzrušenou."

Neprotestovala, podlehla tomu majetnickému hlasu. Jen doufala, že toho později nebude litovat.

Vše šlo nějak moc rychle. Než se nadála, hladil jí stehna, a pak je bez problémů rozevřel a usadil se mezi nimi.

Když se zmocnil znovu těch lákavých dívčích úst vonících po jahodách, zabořil své kopí hluboko do čekajícího vlhkého klínu své milenky.

I ona souhlasně zasténala a přivítala ho v sobě s nutkáním dokončit to celé ďábelské kouzlo.

Bylo to náhlé a nečekané ale necítila se jako viník, protože ho chtěla.

Toužila se Chestra dotýkat, hladit, pobízet, a sténat pro něho zatímco ji sledoval těma rudýma očima plnýma sebevědomí.

Oba pohlceni vlastním zvířecím chtíčem se oddávali jeden druhému za zvuků toužebného milování, dokud dívka nedošla sladkého konce a on se znovu nenasytil.

Tentokrát se všechny rozdíly mezi lidmi a upíry smazaly.

Pro tento večer...


Překvapivě další vzrušující kapitolka, už tam dlouho nebyla žádná erotika, tak tady ji máte. Samozřejmě nechci nadržovat ani Alricovi ani Chesterovi, tento příběh je o tom, že se o svou hračku dělí dámy a pánové. Uvidíme tedy komu dá Daisy nakonec přednost ale jistě vás překvapí to si pište. Konec už mám trochu v hlavě ale na to je ještě mooooc brzy :-) Ještě se stane kupa dalších věcí :-)

Když trochu odbočím, co říkáte na novou návštěvu? Chtěla jsem zachovat charaktery všech tří z Mrazového doteku, snad je ještě dokážu vystihnout ale jsou tam určité rozdíly, ne v chování ale v ději samotném, například: zmínka o Vincentově bývalé společnici Daphne, na které velice lpěl a hodně ho zničilo když zemřela.

A jak jinak takovou ztrátu obejít než pitím, ano, náš provokatér Vincent se dal na Whisky to mu ale neubírá šarm a drzost :-)

Třeba ho v příběhu ještě někdo zachrání. Nechte se překvapit. Dále je tu Lilyana, která už není člověkem, vše bude vysvětleno, nebojte se. A nakonec je tam trochu posun v čase. Zatímco Mrazový dotek se odehrával v 18 století tento příběh je dnešní a tak jsou i naši tři přátelé trochu starší. Vincent už nevypadá na 25 letého mladíka a Leonardo už není 14 letým chlapcem.

No, snad jsem už vše vysvětlila a pokud máte nějaké otázky, neváhejte se zeptat :-)

No a abych nezapoměla jeden nový obrázek, abyste si mohli trochu přirovnat postavy :-)

http://www.ourstories.cz/gallery/vampire%20pet%20postavy.jpg

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 17. 12. 2016 - 12:13 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.