Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 18

 

Kapitola  18

Super kouzlo

 

Rose už se těšila z vyhlídky na to jít konečně domů.

Přeci to sám velký Jafar řekl a ona mu věřila jako ještě nikdy.

Nebude žádné úmorné horko, žádný Jafar a žádní namyšlení princové a princezny. Ale s lítostí musela dodat, žádné pletichy, které ji bavily, žádné další záhady a dobrodružství.

Byla jako Petr Pan v Zemi Nezemi a nyní se měla vrátit domů a vyrůst z pohádek. Jenže ona už dospělá byla, v tom byl ten problém.

Rose pomalu přestala odrážet Jafarovy výtky, které se do ní zabodávaly jako jehly a nechala se vést do jeho předpokoje a pak ke kamenné pohyblivé tajné stěně.

Oba dva stanuli u schodů vedoucí do hlubiny temnoty.

Z vezírovy hole vyšlehl záblesk světla a louče po obou stranách se rozsvítily, aby mohli bezpečně sejít dolů.

S každým krokem bylo víc a víc chladněji. Rose měla husí kůži a proto se objala ochranitelsky pažemi.

Jako by opouštěla svůj druhý tajný život. Něco uvnitř ní ji přesvědčovalo, ať tu zůstane a druhá, ať se vrátí.

Proč ale tak najednou? Předtím si to asi neuvědomovala ale byla tu svým způsobem

spokojená.

Dvojice se nakonec pohroužila do tíživého ticha. Rose měla ještě nepříjemnější pocit za zády, kdy ji provrtávaly vezírovy oči.

Bez dalšího vysvětlování ji Jafar obešel, přistoupil ke svému stolu a začal cosi mlčky připravovat.

To mlčení bylo k uzoufání. Rose měla chuť si do něho rýpnout ale v tomhle stavu by to dopadlo katastrofálně. Soustředila se tedy na svůj odchod a naděje.

Přešla proto k policím s různými předměty a čekala než bude čaroděj připraven.

„Stoupni si támhle,“ oslovil ji náhle po pár minutách a dívka si stoupla do kruhu, jehož linie jako by byla tvořena pískem. Poté před ni položil získanou kartu a nakreslil svou holí do podlahy několik znaků po obvodu celé kružnice.

Rose stála na místě jak řekl.

Míchaly se v ní různé pocity štěstí i strachu z neúspěchu.

V místnosti se ještě více ochladilo a z hliněné nádobky, kterou Jafar nakonec držel v obou rukou se začaly valit chuchvalce tmavě fialové a šedé mlhy. Na efekt to bylo neuvěřitelné. Kouř se plazil do všech rohů a zůstával při zemi, takže neviděla na svoje nohy.   

Rose napjatě zavřela oči, když se jí opar dostal až k pažím, přejel ji mráz po zádech.

Cítila, jak ji kouzlo omotává jako bandáže starou mumii, obtáčelo, lepilo se ke kůži, až ji mlha zcela pohltila.

Jafarův hlas začal pronášet nějaká neznámá slova, trochu ji to připomínalo elfštinu ale co to bylo přesně za jazyk nevěděla. Náhle se nad ní zablesklo jako by mělo co nevidět pršet. Leknutím málem vykřikla.

Čarodějovo vzývání magie bylo impozantní a bralo dech. Téměř to připomínalo jako by se otevírala brána pekla. Nebo se kolem točil miniaturní vesmír, jak se v té mlze okolo leskly různé body jako hvězdy.

Poté se náhle opar rozplynul do ztracena a vesmír přestal existovat.

Rose překvapeně zamrkala.

„Eh? Pořád ty? To ještě není celé?“ vydechla zklamaně, jakmile Jafara viděla stát na tom samém místě se stále zúčastněným výrazem.

„Co se stalo?“ ptala se poněkud popuzeně a rozhodila rukama, naděje v ní pomalu umírala. Takhle to asi vypadat nemělo.

„Nevím. Kouzlo se zřejmě nepovedlo, jedna karta nejspíše nestačí snad...“

„Snad?“

Jafar důležitě přiklopil víčko na nádobku, otočil se zpátky ke svému stolu a sám se nad celou situací pobaveně usmíval ale to ona nemohla vidět.

Opravdu, ten její výraz utrpění a zklamání mu vykompenzoval celé perně strávené odpoledne. Hehe.

„Až budu vládnout Rubínové lampě, až nashromáždím všech osm magických karet, pak má moc bude nezměrná a nejen, že budu moci vládnout nad všemi živly, žádný smrtelník se mi nebude rovnat a budu moci otevřít spletité smyčky času a vrátit tě zpátky,“ sdělil ji prostě jako by to byla ta nejjednoduší věc na světě a slyšel, jak zklamaně za jeho zády vydechla a popotáhla.

No nemohlo to být lepší? Ušklíbl se znovu.

„Ale...ale...to bude za hrozně dlouho...může to trvat i roky, a ani nevíš, kde ty karty jsou...“

Rose byla zdrcená. Vše co vypadalo tak dobře se proměnilo v prach během několika minut a jediný chlap, co jí mohl pomoci, jí pomoci nedokáže nebo alespoň zatím ne. Vše v jejím nitru se zhroutilo jako domeček z karet, se kterými Jafar zamíchal. Kdyby jen věděla, jak pravdivé to je a tahá ji za nos.

Dívka vnímala, jak jí pálí oči a plní se neprolitými slzami, dokud nezačaly po její tváři

stékat dolů jako kuličky hrachu. Připadala si hrozně, bezmocně a zničeně jako odkopnuté kotě, které někdo vyhodil z auta a teď neví co dělat.

„Ano, i to je možné, tak by ses měla začít snažit, zvyknout si na naše zákony a nebrečet tu jako slaboch.“

Vezírova tvrdá slova jí otřásla a zatímco si utírala tváře, nechala volný průchod svým emocím. Nechtěla mu ukázat svou slabost ale prostě to nešlo zastavit, proto se na něho obořila jako někdo, kdo je zahnaný do kouta.

„Ty nemáš žádný soucit, jsi jako kámen. Neslyšíš nářek, nevidíš utrpení...jsi tak...necitelný,“ brečela Rose.

Nenáviděla ho. Chtěla ho zadupat do země nebo mu polámat žebra hezky jedno po druhém. Ale jeho autorita ji i přes tento zoufalý stav držela zpátky...

Stále ho potřebovala a on to věděl.

Pokud tu chce přežít, musí hrát podle jeho pravidel ale to neznamenalo, že si ona neudělá vlastní.

 

***********************************************************************

 

Ano Jafar si byl vědom své moci. Celé kouzlo byla jen fraška ale přeci jen něco pravdy na tom bylo.

Prvně kdy se pokusil nabourat čas a prostor mohl zničit celý palác a místo Agrabah mohla být jedna velká černá díra a přesto byl ochoten s touto hrozbou vše uskutečnit. Hnala ho touha po kartách, po moci a Rose toho byla výsledkem.

Jeho sebevědomí a ego narostlo do obřích rozměrů, že se mu něco takového podařilo ale sám nevěděl, zda se mu to podaří znovu.

Tři měsíce se na kouzlo připravoval a vzácné suroviny sháněl od obchodníků i z dalekého západu a východu. Tak složitá magie byla. Každý komponent, každá surovina byla propojena, poté připravována, louhována, krájena a samostatně podrobena menšímu kouzlu.

Byl to dlouhý proces a jeho největší úspěch. S přivoláním Rose ho přešla chuť jej opakovat.

Navíc se do jeho tajné kumpanie hodila, alespoň prozatím.

S jejím odchodem zatím nepočítal.

Chtěl se od ní dozvědět různé věci z její doby a k tomu ještě neměl příležitost. Ale bylo tu mnoho dalších důvodů. Především chtěl zjistit, proč mu kouzlo přivolalo právě ji, když u sebe kartu neměla ale ten kdo kouzlo psal vše šalamounsky zaonačil a on si myslel, jak lehké to bude.

Ale Rose svou důležitost jako pomocnice prokázala nade vší pochybnost.

Jafar nepochyboval, že se mu bude ještě hodit ale musel si také dát pozor na její bystrost a ostrý jazyk, proto se otočil a pokynul k dřevěné stoličce na třech nožkách.

"Sedni si," poručil a Rose uposlechla. Co jiného jí zbývalo.

Či byla spíše tak rozmrzelá, že jí bylo jedno co udělá.

Jafar poté vrátil hliněnou nádobku s víčkem na své místo a vzal jinou, vrátil se k dívce, odzátkoval a nabídl ji jí.

"Co je to?" polkla ty slané potůčky a zvedla k němu svou uslzenou tvář.

"Uvidíš, napij se. Neotráví tě to, neměj strach," ubezpečil ji chladně.

Rose přes rozmazaný pohled poslepu zvedla nádobu ke rtům a napila se.

Jafar ji celou dobu pozorně sledoval, dokud se nenapila a on se pro nádobku zpátky natáhl. Rose však uhnula, odmítla mu ji vrátit a napila se znovu.

"Arabské víno je silné, být tebou tak to nepřeháním," doporučil jí.

"Ale mě to uklidňuje, a vůbec když se opiju, nebudu zítra nic cítit," popotáhla.

Vezír ji chtěl jen uklidnit ale nečekal, že mu vypije zásobu, co tu měl schovanou. Kořeněné víno mu totiž pomáhalo na bolesti hlavy jako lék lépe něž nějaká všeléčivá bylina.

Rose držela hliněnou karafu za hrdlo jako opilec a povzdechla si, „já chci domů, mám tam rodinu, přátelé, práci a vůbec celý život, zkuste to ještě jednou, prosím, já tam musím...nechci být v téhle písčité díře plné škorpionů...“ dodala zoufale ale už předem věděla, že by to bylo zbytečné.

„Ne, nebudu opakovat tak těžké kouzlo se stejným nulovým výsledkem, pokud se to nepovedlo napoprvé, tak se nepovede ani teď,“ utnul ten chlap její prosby energickým mávnutím ruky.

Plavovláska se cítila zničeně, potřebovala nějakou podporu, o někoho se opřít, kdo by ji utěšil. Cokoliv, ale v mysli se jí objevil obrázek dlouhého tenkého biče, který na jejích zádech udělá doživotně nevzhledné jizvy.

„Ale to mě zítra stráže zbičujou,“ znovu popotáhla a polkla. Víno ji uvolňovalo ale ne dostatečně.

„Dostaneš jen to co si zasloužíš, alespoň si dáš příště pozor na pusu a svůj temperament,“ Jafar znovu potvrdil svoji temnou stránku, evidentně si to měla vylízat až do dna a on se na to bude v klidu dívat a jíst popkorn.

Rose proto rychle přemýšlela, jak z toho vyváznout.

„Není tu nějaký způsob, jak se tomu vyhnout?“ vyzvídala, mohla bych si oholit hlavu a převléknout se za kluka...

„Ne,“ zněla strohá odpověď.

Plavovláska se rozhlížela po té hrozné místnosti, dokud ji to netrefilo do nosu a nevzpomněla si na Yaga.

„Mám pro tebe obchod,“ vyhrkla náhle.

Jafar se na ni skepticky podíval jako na někoho, kdo ho chce podvést. Pořád ji nevěřil. Byla to žena a ty bývaly pěkně proradné.

„Jaký obchod? Nemáš s čím smlouvat, jedině že bys mi nabídla své tělo,“ měřil si ji jako dravec svou kořist ale pravdou bylo, že ho to vážně zajímalo. Obchod měl v jeho životě čestné místo a pokud jste byli dobrým mazaným obchodníkem jako on, mohli jste ze svého umu dobře těžit.

Rose se nenechala vyvést z míry, hnala ji zoufalost, „přinesu vám další kartu.“

V místnosti zapraskala louč ale jinak by bylo slyšet spadnout i špendlík.

Náhle se však Jafar k jejímu překvapení zasmál, oběma bylo jasné, co to znamená. Nejenže to byl vskutku zoufalý pokus ale oba dobře na vlastní kůži věděli, kde se takové cennosti nacházejí a že taková místa byla sakra nebezpečná dokonce i pro něho.

„Přinesu ti kartu, když mě zítra ušetříš bičování. Je mi jedno, jak to uděláš, za to ti opatřím to co chceš.“

Rose posunula sázku o další level a vzhlížela k Jafarovi ze svého poníženého místa na stoličce.

„Kde bys ty věděla, kde ji hledat?“ nadzvedl čaroděj posměšně obočí, možná z ní v tomto rozpoložení chtěl nenápadně dostat to tajemství ale Rose se nenechala zmást.

„Říkejte si tomu třeba šestý smysl, nebo mám moc o které nevíte, kouzlo přeci přivolalo mě z nějakého důvodu,“ zmátla ho a teď si nebyl jistý zda mluví pravdu nebo ne.

Žádné schopnosti u ní ale nepozoroval a magii také necítil, avšak vyloučit to nemohl.

Vezír si ji dlouho prohlížel jako by se jí snažil vidět do hlavy, nakonec však přikývl.

„Dobrá, máš čas do zítřejšího západu slunce, pokud ji do té doby nedoneseš, bičování neujdeš. Ale spolu s kartou, pokud se ti tedy podaří ji přinést od tebe budu

ještě něco chtít,“ vždy bylo dobré se ještě pojistit.

Rose přikývla a vstala. Musela se přitom přidržet jednou rukou stolu.

Při odchodu nastavil Jafar obrácenou dlaň vzhůru ale i teď mu Rose odmítla víno vydat, tentokrát se ale nevzdal.

"To by stačilo," přikročil k ní a vytrhl ji protáhlou nádobku z ruky.

Na to nebyla plavovláska připravená a v doprovodu s trhnutím jeho ruky neudržela rovnováhu a nechtěně se k němu přitiskla.

Byla u toho chlapa na chvíli tak blízko, že cítila dokonce i skořici z palačinek, které měl před chvílí.

Proč ji tedy sakra napadlo ho právě teď políbit? Jak by to asi chutnalo? Po skořici a vínu jako svařák? A proč jí to připomínalo vánoce? To jí všechny ty problémy dnes nestačily?

Ať ale byla ta zrádná myšlena sebesilnější, odolala.

Rose se začervenala, v čemž ji pomohl i alkohol kolující v jejím těle jako tekutý oheň. Kousla se do spodního rtu, jak se za sebe zastyděla.

Raději však mezi ně vložila své dlaně, které čaroději přitiskla na prsa a odtáhla se s významným, "nic od toho neočekávejte."

To byla její poslední slova před odchodem, než se vypotácela ze dveří a po schodech k tajnému průchodu, nechávaje Jafara v myšlenkách, zda je skutečně nějakou záhadnou vědmou.

Protože pokud existovala magie, mohl být i člověk s takovouto schopností, čímž by celá věc byla ještě zajímavější.

Opravdu ho ta tajemná  holka s vlasy jako zlato nepřestávala překvapovat a sám byl zvědavý, co bude příště.

Stejně jako pro Rose se i pro něho dnešní večer stal velkou záhadou plnou zvratů. Teď byl zvědavý, zda kartu opravdu přinese nebo ne...

Pokud ne, dostane deset ran a pokud ano, stane se pro něho někým opravdu nenahraditelným...

 

***********************************************************************

 

Už byl čas jít spát, tak Jafar zhasl svíčky a odebral se přímo do své ložnice. Celou noc ho pak trápila myšlenka, zda má Rose opravdu moc, o které dosud nevěděl, nebo si to jen tak dětinsky vymyslela, aby oddálila svůj trest. Když to řekla, působila na něj sebejistě, velice sebejistě, a ta sebejistota ho na ní přitahovala, snad dokonce víc než její tělo, které už měl příležitost poznat zblízka.

Teď toužil poznat i její duši...Nicméně, musel vymyslet nějaký způsob, jak oddálit její bičování, a dlouho ho nic nenapadlo.

Začalo se mu stýskat po Yagovi.

Dřív s ním trávil tolik času, a i když byl otravný, občas měl opravdu chytré nápady, a když si je Jafar přivlastnil, vypadal pak mnohem chytřejší a všechno mu šlo lépe. Čím dál víc mu bylo jasné, že Yaga opravdu potřebuje. Nakonec ho přece jen jistý plán napadl, tak konečně v poklidu usnul.

Hned ráno ještě před společnou snídaní však zamířil za princeznou Jasmínou.

Když ji vyrušil, přivítala ho nevraživým pohledem plným nedůvěry.

Vezír nasadil podbízivý úsměv hada a začal: „Princezno, váš otec mi sice naznačil, že si nepřeje, abych vám o tom říkal, ale věřím, že vy byste to chtěla vědět. Mám pro vás špatnou zprávu ohledně vašeho zlatovlasého hosta.“

„Snad ne Rose?“ lekla se Jasmína.

„Váš nápadník Ramses II. se cítí nedozírně uražen jejími slovy a přes veškeré moje přesvědčování a úsilí trvá na tom, abychom dnes tu dívku veřejně zbičovali před palácem,“ prozradil s předstíranou lítostí.

„To je strašné! A někoho takového si mám vzít za manžela?“ zděsila se princezna. „Musím hned mluvit s tatínkem,“ řekla a rozeběhla se k dveřím.

Vezír ji však pohotově zastoupil cestu.

„To samozřejmě můžete, ale i sultán je nyní bezmocný. Mám však pro vás lepší radu.“

„Jakou?“ zeptala se podezíravě princezna.

„Co kdybyste se svým nápadníkem vlídně promluvila a na oko mu naznačila svoji náklonnost,“ navrhl vezír.

„Kdybyste se s ním sblížila, snad byste dokázala obměkčit jeho srdce.“

„Ale mně se protiví, nechci se s ním sbližovat,“ odsekla princezna rozhodně.

„V tom případě bude Rose už dnes v poledne ošklivě zbičována,“ řekl vezír a zdůraznil poslední slovo, „a můžete si domyslet, co k vám bude cítit, když se pak dozví, že jste pro ni mohla něco udělat, ale neudělala.“

Jasmínu najednou její rozhodnutí zamrzelo.

„Dobře. Pro Rose to udělám,“ souhlasila a přikývla.

Sotva Jasmína vezíra propustila, už tu byl její otrok a ohlásil, že Ramses II., princ egyptský, ji žádá po snídani o audienci.

Princezna se poté setkala se svým nápadníkem.

Po obvyklých formalitách dostala příležitost k důvěrnému rozhovoru mezi čtyřma očima. Snažila se ho přesvědčit, že Rose není zlá, jen trochu praštěná, ale praštěný jí teď připadal spíš on, protože to nechápal. Nejen, že neměl smysl pro humor, ale snad ani nevěděl, co to humor je. Vše bral smrtelně vážně a na bičování se vyloženě těšil, čímž princeznu značně štval. Zabralo teprve, když Jasmína prohlásila, že je dnes podivně unavená, smutná i osamělá a sledovat bičování v tomto stavu by jí bylo nepříjemné, a poprosila prince, zda by to nemohli nechat na zítřek, že zítra jí bude lépe a nebude to tak špatně snášet.

„Nechtěl bych, aby ses cítila špatně, jsi tak krásná jako lotosový květ,“ pěl Ramses II. ódy.

A kdybych byla ošklivá, nechal bys mě třeba utonout v slzách, ty jsi ale nápádník! pomyslela si princezna.

„Ale co na to moji poddaní, kteří jsou tu se mnou? Byli toho svědky a mnozí z nich se jistě na naši spravedlivou odplatu těší,“ promítal princ svoje pocity do členů svého doprovodu.

„Ten čas dnes bych mohla věnovat jen tobě. Jsi pohledný a vznešený, jistě mi s tebou bude dobře. Ukaž svým poddaným, že jsi hoden stát se bohem, a rozhodni, jak je to správné,“ řekla princezna a doufala, že to ten primitiv pochopí správně.

Ramses II. to naštěstí pochopil, jak princezna chtěla.

Domluvil s vezírem, který zdánlivě úplnou náhodou, postával v menším sále, kde spolu hovořili, že bičování se odkládá na zítřek.

A Jafar měl radost, že opět dosáhl svého cíle.

 

***********************************************************************

 

Sultán mezitím seděl v prázdném trůnním sále a trápil se. Otrok mu donesl látkový pytlík se zvláštními sušenkami ve tvaru květů, o které si ráno řekl. Sultán jednu z nich vytáhl.

„Vezme si Ramsese,“ řekl, ulomil ze sušenky první okvětní lístek a snědl ho.

„Nevezme si Ramsese,“ zamumlal a snědl druhý lístek.

„Vezme si Ramsese,“ řekl nadějně a snědl třetí lístek.

„Nevezme si Ramsese,“ zamumlal zklamaně a snědl čtvrtý lístek.

„Vezme si Ramese,“ řekl nadějně a snědl pátý lístek.

„Nevezme si Ramese,“ zamumlal a ulomil poslední lístek. „Ach jo!“

Zkusil další sušenku ale bohužel to dopadlo úplně stejně.

Zrovna kolem letěl Yago a vypadal, že něco hledá. Když spatřil sultána, doletěl k němu a posadil se na jeden ze zlatých klů, které u trůnu sloužily jako opěrátka.

„Co vás trrrápíí, velectěný sultáne?“ zeptal se.

„Dnes musím nechat zbičovat tu mladou cizinku, jinak by proti nám povstal celý Egypt. A to řekla jen pár ostřejších slov. Ach, Yago, ani nevíš, jak mě bolí, když vidím ženu trpět. Jasmína to ještě neví. Bojím se, že až se to dozví, pukne jí srdce žalem.

Mé jediné dítě...A k tomu to vypadá, že se jí princ egyptský nelíbí. A takový by to byl výhodný sňatek! O egyptské dynastii se říká, že je nesmrtelná. Ach, Yago, dnes je mi tak smutno...“

Sultán podal Yagovi novou sušenku ze semišového pytlíčku. Ten si ji vzal do zobáku, a když se sultán nedíval, vyplivl ji za trůn.

„Ta je dobrrrá, můžu ještě? Nejlépe celý pytlík...,“ prohlásil ara.

„Obávám se, že to byla poslední,“ řekl sultán Azzam a chystal se zavolat otroka, aby pytlík odnesl.

„Já to odnesu,“ prohlásil ara. Chytil pytlík do drápků a už s ním letěl pryč.

„Děkuji, Yago,“ pronesl za ním ještě sultán.

„Jafar by si z tebe měl vzít příklad.“

Poslední sultánova slova pohladila Yaga po jeho opeřené duši.

Červený ara si pytlík schoval do pelíšku s polštáři, který měl poblíž Jafarovy ložnice. Rozvalil se na ně, užíval si pohodlí a čekal na Jafara, aby mu mohl dokázat, jak moc je pro něho důležitý a nepostradatelný...


To byl fofr a je tu další kapitolka.

Chudák Rose se vážně asi domů nedostane, má to ta holka těžké a bude si nejspíše muset v Arábii zvyknout na místní poměry. Všude vedlo, mouchy a nezapomeňte, že velbloudi po vás plivají.

Řekněme to tak, že si Jafar sám na sebe upletl bič a on to také nebude s ní mít lehké :-)

Jste zvědaví co naše ovíněná hrdinka vyvede?

A co Yago a jeho nově získaný pytlíček? Jak asi dokáže Jafarovi svou nenahraditelnost?

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 30. 11. 2016 - 19:35 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.