Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 17

 

Kapitola 17

Jafarova výchovná lekce

 

Tak tohle je nejlepší model? Zeptala se blondýnka v duchu sama sebe ale nahodila úsměv, "kromě toho, že má výstavní tělo ještě neznamená, že má v hlavě mozek," poučila ji Rose.

"Většina takových se u nás promenádovala na modelingu ale, že by za něco stáli..."

"Modeling? Zní to zvláště, co je to za slovo?"

"Eh," Rose se znovu podrbala, něco ji kousalo.

"To jsou muži a ženy, kteří si oblékají šaty a pak se ukazují před těmi, kdo si je chtějí koupit, aby věděli jak vypadá látka a střih. Jsou to lidi, kteří jsou hodně namyšlení a hrdí na to co dělají."

Jasmína se kupodivu zasmála, "to zní vážně zvláštně, když já potřebuji nové šaty, tatínek povolá královského krejčího, obchodníka s hedvábím a poté mi bere míry. U vás jsou opravdu divné zvyky."

"Někdy ano a to jsem ti ještě nevyprávěla o zákonech. I když u vás jsou taky divné zákony, zvláště pro ženy," obrátila oči v sloup a s odporem si vzpomněla na nikáb a burku...nemluvě o právech žen ve společnosti, která se tu dala přirovnat k psovi u pánových nohou.

„Jaké třeba?“ zeptala se Jasmína nechápavě.

„Tak třeba ty ošklivé černé šaty, co se nosí na ulici, burka a tak,“ vysvětlila Rose.

„Ošklivé?“ podivila se princezna udiveně.

„Vždyť jsou z jemné, hebké tkaniny a nádherně splývají. Co ti na nich připadá ošklivého?“

Rose nemohla uvěřit svým uším.

„Vždyť neodhalují nic z mého krásného těla! A navíc pak všichni vypadají jako Batman.“

Princezna se zahihňala aniž věděla, kdo to je.

„Ty bys snad chtěla...Ne,“ zasmála se ještě víc, „ty bys snad chtěla své překrásné tělo ukazovat na potkání každému cizímu muži a pobíhat venku nahá? To by ses pak, moje milá, v životě nevdala. Dopadla bys hůř než otrokyně v nevěstinci, ty si za to nechají alespoň zaplatit.“

Rose napadlo, jak tohle mohla Jasmína vědět? Nebyla od takových věcí daleko? Možná byla uvědomnělejší než myslela.

Rose Jasmínino pobavení nesdílela.

„Ale ten Ramses, co tu teď byl, byl skoro nahý, to ti nevadí?...“

„Ale to byl muž,“ namítla Jasmína důležitě jako by to bylo jasné.

Naše hrdinka v tom rozdíl neviděla.

„Mužské tělo je úplně jiné než ženské. Nemá v sobě to tajuplné kouzlo. A myslím, že je to právě proto, že se muži tak odhalují. Naše tělo je to, co nás dělá ženami, náš jediný poklad. Kdybys chodila venku nahá, byla bys jako blázen, který rozdává svůj jediný poklad žebrákům, až mu z něj nakonec nic nezbude a stane se jedním z nich. A žebráci budou stejně pořád chudí. Tělo ženy má patřit jen jí a jejím nejbližším a hlavně manželovi. Ach...jak zbožňuji, když se na mě dívá tatínek. V jeho očích cítím tolik obdivu a hrdosti...“

„Ale u nás je zvykem naše těla vystavovat, aby se ukázalo, kdo je krásnější,“ namítla Rose, protože nic lepšího ji nenapadlo.

Jasmína se opět pobaveně zasmála.

„A jak se k vám pak staví muži? Nemá to na ně nějaký vliv?“

„No, abych pravdu řekla, než jsem se sem dostala, už jsem si nějakého hledala, ale byla to bída. Mysleli pořád jen na sebe a o mě jako by snad ani nestáli...“ přiznala Rose smutně.

Na té princeznině teorii něco bylo.

„No vidíš. A to je tvé tělo nádherné, svůdné a přitažlivé,“ řekla Jasmína s úsměvem. „Jak k tomu přijdou dívky, které nebyly obdařeny takovou obdivuhodnou krásou? I ty si přece potřebují najít manžela, aby mohly mít děti.“

„Ty jsou na tom nejspíš ještě hůř...o ty už nikdo ani nezavadí,“ přiznala Rose.

„Já myslím, že Aláh trestá vaši civilizaci za to, jak se protivíte jeho zákonům,“ řekla princezna a Rose už raději mlčela. Opravdu se nechtěla s Jasmínou hádat, zvlášť ne o náboženství.

 

***********************************************************************

 

Když Rose odešla, očekávala, že se objeví Jafar nebo snad sám sultán a budou se jí snažit vysvětlit místní mravy po tom, co řekla Jasmínině nápadníkovi. Ale nikdo se neobjevil.

Bylo překvapivé ticho, jen kdesi za rohem se cosi šustlo, ale Rose tomu nevěnovala pozornost, protože ji právě zase něco kouslo do nohy. Podívala se na to místo a byl tam malý smutný červený flek.

To bylo hrozné, ale na druhou stranu měla Rose radost, že z té věci s Ramsesem vyvázla tak snadno. Třeba už se ten idiot sbalil a vyděšeně utíká pouští zpět do Egypta, protože na takové chování od ženy není zvyklý...

Stejně to byl jen otravný, neurvalý primitiv, takový ten typ, co umí jen vyhrožovat válkou, a když mu seberete jeho hračky, rozbrečí se a volá maminku.

Ale už se blížil večer a Rose si vzpomněla na svůj slib.

No nic, blechy bude muset vyřídit později. Třeba na ně Jafar něco má. Ano, její naděje se upínala právě k vezírovi, on jediný ji mohl vrátit do jejího světa a tam už se s blechami vypořádá snadno.

Cestou do kuchyně však uslyšela slabé volání: „Rrrchrose!“

Znělo jí to jako její jméno, tedy skoro...

„Rrrchrose!“ opakovalo se. „Pojď sem, prrrosím!“

Ten hlásek poznala. Otočila se a spatřila Yagovu malou hlavu, vykukující nenápadně zpoza rohu. Přišla tedy k papouškovi a zašla s ním do vedlejší chodby. V dálce se ozvalo další slabé zašustění.

„Rrrchrose, musíííš mě zachrránit,“ žadonil Yago.

„Před čím?“ zeptala se Rose, ale už tušila odpověď.

„Před Jafarrrem,“ zvolal Yago a rozhlédl se na obě strany zda je někdo neslyší.

„Utekl jsi, že?“ vyzvídala Rose s mírným úšklebkem, že by se teď mohla ona bavit na jeho účet.

„Kdepak, pustil mě sám, prrrotože měl moc dobrou náladu.“

„To ráda slyším,“ řekla dívka, to se jí bude hodit do karet, až k němu půjde.

„Ale jestli mu zítrrra nedokážu svoji věrrrnost a oddanost a nenahrrraditelnost, tak mě strrrčí zpátky do té hnusné klece. To už bych nevydrrržel, všechno peří mám celé zkrrroucené. Musíš něco vymyslet! Třeba pro Jafarrra něco uděláš a řekneš, že jsme to udělali spolu a že bez mé jedinečné inteligence bys to nikdy nezvládla, co ty na to?“

„Hele, ty jeden nafoukaný ptáku, jestli mě chceš před Jafarem ponížit, tak na naše kamarádství můžeš rovnou zapomenout. Tohle si kamarádi nedělají,“ poučila ho blondýnka a zamračila se.

„Prrromiň, tak jsem to nemyslel, jen jsem úplně zoufalý. Prrrosím, nenapadá tě něco?“

„Teď zrovna ne, ale mířím do kuchyně, abych udělala Jafarovi slíbené palačinky. Mám ti pak nechat pár zbylých oříšků?“ zeptala se Rose.

„Hrrrozně bych rrrád, ale nemůžu, oprrravdu nemůžu. Jafarrr má uši všude, a kdyby na to přišel, třeba by mě už nikdy nepustil nebo by mě nechal zazdít. Nevíííš, co v něm je, jaký dokáže být, když zuřííí,“ šeptal Yago.

No tedy...pomyslela si Rose. Pokud Jafar dokáže odnaučit Yaga mlsat, co teprve může provést mě?

Najednou jí vezír připadal mnohem děsivější a nebezpečnější než dřív a to byla jen představa.

„Teď je třeba úplně bez sebe,“ krákal Yago.

„Cože neříkal jsi že měl dobrou náladu? A proč vlastně vyšiluje?“ zeptala se Rose podezřívavě.

„Celé odpoledne se dohadoval s novým prrrincezniným nápadníkem, proto."

„To chápu, už jsem toho nápadníka viděla, nemá mozek na svém místě a srdce... hm... to taky ne, možná někde v anální oblasti,“ řekla Rose.

„Tak si dej pozorrr,“ varoval ji spěšně Yago.

Blondýnka arovi poděkovala a pokračovala do kuchyně, kde požádala otroky o suroviny. Měla obavy, co s ní Jafar udělá, takže raději vynechala mandle a přidala víc cukru a skořice. Snad mu to tak bude chutnat...

Chtěla, aby měl opravdu dobrou náladu. Pak ji snad vrátí do jejího světa a celé tohle šílené Agrabah bude moci pustit z hlavy.

Také měla obavu, aby jich bylo dost, tak jich pro jistotu připravila dvanáct a udělala je řádně tlusté, ale poctivě propečené.

Než se začalo stmívat, zamířila s vysokou věží palačinek seskládaných do pyramidy do Jafarovy pracovny. Když odhrnula známí korálkový závěs, byla připravená na ledacos, ale to, co spatřila, ji přesto překvapilo.

Jafar, jindy tak energický a sebejistý, tam schlíple seděl za stolem a jeho tvář byla plná obav a starostí jako když hrál s Aláhem šachy o svou duši a prohrál.

Teprve když zaregistroval někoho vstoupit a to, co nese, vstal a předstíral svůj standartní povýšený úsměv na přivýtanou.

Ale Rose bylo jasné, že teď z něj dobrou náladu nedostane ani horou palačinek, které by se koupaly v medové lázni, možná kdyby mu je nacpala do krku...

„Dobrý večer, Jafare,“ pozdravila ho Rose stejně usměvavě a nezapomněla na něho i mrknout.

„Dobrý večer,“ řekl Jafar neurčitě a na rozdíl od svého úsměvu i chladně.

„Nesu slíbené palačinky,“ vrkala Rose a položila talíř na jeho pracovní stůl. „Doufám, že její výsosti budou chutnat.“

„Děkuji,“ odvětil vezír stoicky a posadil se zpátky na své místo.

„Pokud budou tak dobré jako ony placky včera, bohatě se ti odměním.“

Neznělo to moc upřímně, spíš to znělo jako věta, kterou opakuje různým patolízalům dvakrát denně a už se z ní dávno stalo klišé, poté si vzal palačinku a pustil se do ní. Vypadalo to, že mu chutná, tak Rose raději mlčela, aby ho nerušila při jídle. Na dotazy a kouzlo na vrácení domů bude určitě čas pak.

„Mimochodem, zítra tě čeká veřejné bičování, tak se připrav,“ zmínil Jafar hladce mezi sousty.

„Bičování? Není to kruté?“ zeptala se Rose, ale vzpomněla si, že už něco kdysi takového viděla v televizi a byla to docela příjemná podívaná. Pocítila skryté sadistické touhy. Sledovat někoho, jak ho šlehají bičem a on omdlévá, ji docela lákalo.

„Vlastně...není to tak zlé. Chci to vidět. Tak dobře. A koho budou bičovat?“

„No tebe,“ řekl Jafar.

Rose ztuhl úsměv na rtech. Neznělo to jako vtip i když u něho člověk nikdy nevěděl. Přestože se Jafar pustil do dalšího sousta jako by nic, myslel to smrtelně vážně.

„Prosím, odpusť mi to, nevěděla jsem, že nemáš rád tolik skořice,“ snažila se Rose omluvit své kuchařské umění, protože byla přesvědčená, že ta věc s Ramsesem už ji prošla.

„Opravdu se vám ženám divím, jak dokážete pomíchat věci podstatné a naprosté malichernosti. Co někomu chutná a kdo má koho rád, je pro vás hlavní, ale to, zda se rozpadne svět nebo zda zemřou tisíce cizích lidí, je vám jedno.“

„O čem to proboha mluvíš?“ řekla Rose, už řádně vyděšená.

„Celé odpoledne jsem musel omlouvat tvůj zásah do návštěvy princeznina nápadníka Ramsese II. Uvědomuješ si vůbec, co jsi mohla způsobit?“ vyčítal jí tvrdě Jafar.

„Co?“ odpověděla otázkou Rose.

„Vyhrožoval nám válkou, je to hrozný primitiv, který nejprve jedná a pak myslí, bohužel jeho slovo je svaté. A taky myslím, že je to uvnitř slaboch,“ dodal téměř sám pro sebe Jafar.

„Takže jsem ho odhadla správně,“ přitakala Rose.

„Ano, ale nemůžeš říct synovi jednoho z nejmocnějších panovníků, že je neurvalec a neumí se chovat,“ snažil se jí to trpělivě vysvětlit vezír.

„Ale sám jsi řekl, že je slaboch, tak by si snad netroufl na nás zaútočit,“ odpověděla Rose.

„Sám asi ne, ale v Egyptě je zvykem považovat panovníka za živoucího boha a jeho syna za božího syna a ten je považován za ztělesnění dokonalosti. Jeho lid by byl ochoten nás i za drobnou urážku srovnat se zemí,“ vysvětloval klidně Jafar.

„To jsi chtěla?“ pozvedl tázavě obočí.

„Proboha, to ne!“ omlouvala se Rose.

Byla z toho celá zmatená, nejen, že bude zítra zbičována, teď ji tu ještě Jafar obviňoval z genocidy. To je jako dávat za vinu malé holce konec světa.

V Rose pomalu bublal vztek na Ramsese, asi se z ní stával cholerik. Je ale zvláštní, že doma se k takovým výbuchům a nerovnováze svých pocitů neuchylovala. A vlastně nebylo proč. Doma byla spíše tichá a teď? Jak moc se za těch pár dní změnila a co by z ní teprve udělal rok nebo dva?

„Být diplomatem je neskutečně těžká a důležitá práce a k tomu je potřeba trpělivost a dobře volená slova, ne pár urážek, kterými odsoudíš celou říši k zániku díky svému ostrému jazyku,“ poučil ji přísně vezír.

„Já nemám ostrý jazyk!“ vyjela na něho ale hned provinile sklopila pohled do perského koberce.

Vážně výmluvné Rose, teď ses předvedla. Musíš se uklidnit, nenech se tím hadem vyprovokovat, říkala si.

„Dobře, tak se omlouvám ale on...on je takový hrozný idiot, tak namyšleného chlapa jsem ještě nepotkala, nejraději bych ho uškrtila na té jeho roušce a předhodila supům. Umíš si představit, kdyby si ho Jasmína vzala? Pracoval bys pro někoho takového?“ odfrkla si pohoršeně a spráskla ruce jako při motlitbě.

Jafar přestal kousat a věnoval Rose otrávený pohled ale přikývl.

„Každý děláme co musíme. Na mě závisí chod celé říše a není to jen sepisování dokumentů. Kdyby zde nebyla žádná autorita, město by bylo plné zlodějů a vrahů,“ zveličil svou důležitost a měl pravdu.

Rose překvapeně zamrkala, nevěřila vlastním uším. Vezír nebyl jedním z těch, který by ze sebou nechal vorat nebo poslouchal něčí rozkazy, byl to veskrze vůdcovský typ, cítila to vždy, když byla blízko něho. Měl štěstí, že je sultán tak lehce ovlivnitelný ale byl by i Ramses? Nebo by si ho Jafar dokázal omotat kolem prstu, aby mu nechal volnou ruku.

Rose se přiblížila k vezírově stolu jako ledoborec, důležitě ťuknula prsty o desku a zamračila se.

„Princové jsou dobří akorát tak na okrasu, jsou to nafoukanci a mnohdy nevědí ani jak se jmenují jejich nejbližší a někteří s nimi dokonce i spí a takový rozmazlený blbec řekne jen pár slov a už je válka. Proč muži musí pořád válčit? Co si tím dokazují? Mít nové území, získat novou ženu. Zabít někoho v boji není přeci hrdinství. Napadlo vás někdy, že i když tisíce mužů bojují za svou zemi, zbydou po nich doma jen děti a smutné manželky? Navíc si ho Jasmína stejně nevezme, znám historii,“ zvolala se založenýma rukama, „ale já mu to vysvětlím.“

Prudce se otočila a chtěla si s Ramsesem dát velice diplomatický rozhovor ale náhle jí na rameno dopadlo něco těžkého a znehybnilo ji to.

Když pootočila hlavu, na rameni měla zlatou hlavu kobry, coby prodloužení Jafarovy paže. Znovu se tedy obrátila čelem k němu.

Vezír stál na nohou a v ruce třímal tu svou zatracenou hůl, jinak by na ni nedosáhl, aby zabránil katastrofě.

Rose tak děsivý výraz viděla naposledy, když jí onehdy vyhrožoval na chodbě než mu kývla na to, že bude jeho špeh. Mračil se skoro jako profesor Snape na své hodině lektvarů.

„Nikam nepůjdeš, chceš všechno ještě zhoršit ženská?“ obořil se na ni.

„Jmenuji se Rose,“ zavrčela už asi posté a to, že ji tak oslovoval jako nějakou bábu s ovocem na trhu ji ještě více rozezlilo, div jí nelétaly blesky z očí.

Jafar stáhl svoji zlatou hůl k sobě, která na ni hleděla rubínovýma očima, z čehož neměla vůbec dobrý pocit, zvláště když věděla, čeho je schopná.

„Trvalo mi celé odpoledne, než jsem Ramsese přesvědčil, že jsi sultánův host a ne nějaká poslední drzá otrokyně z kuchyně, která se neumí chovat. Zde jsou určité zákony, které musíš respektovat ať chceš nebo ne, zítra to jistě pochopíš a doufám i zapamatuješ. Nebýt totiž mě,“ dával si záležet na každém proneseném slově a provrtával ji těmi černými perlami plnýma obvinění, „nezůstalo by jen u zbičování.“

„Co tím chcete říct?“  otázala se nevěřícně a zcela přehlédla to, že se jí právě on snažil zastat.

Jafar chytře nechal otázku nezodpovězenou v domnění, že to Rose dojde a natáhl se zpátky pro palačinky, které mu dodávaly potřebný cukr na uklidnění.

Plavovláska však sáhla po jeho talíři a přitáhla ho ke své straně stolu, „to jako myslíte, že by mě nechal za pár slov zabít? Takhle to tu chodí? Kdykoliv někomu řeknete pravdu, upadne vám hlava?“ ironicky se ušklíbla.

Jafar se nadechl nosem a zavřel oči, aby se uklidnil, pro nic za nic se nenaučil od všech předchozích vezírů než je spravil ze světa zvládání nepříjemných situací s cizími následovníky, proti tomu jedna nezvladatelná holka nebude problém.

Natáhl tedy ruku a zase si talířek s tou dobrotou přitáhl zpátky k sobě.

„Za tu tvou drzost? Ano. Arabské ženy jsou podřízeny mužům, nesmějí promluvit, pokud to není dovoleno a plést se do důležitých jednání, dokonce nesmějí být přítomny u sepisování smluv, dohod a podobných věcí, což se považuje za urážku,“ vážně prostá odpověď.

Rose se kousla do rtu, „takže mi chcete říci, že můžu mluvit o štěstí, že mě zítra jen utýráte k smrti?“

Její ironie se nesla celou místností, málem se tomu i zasmála.

„Ne, protože tě kouzlem přemístím domů, jak jsem slíbil.“

Jafar se podíval do talíře, protože nevěděl, zda by jeho lež dokázala poznat.

„Opravdu? Tak na co čekáme?“ vyhrkla Rose, pro kterou se celá situace rapidně změnila k lepšímu.

„Ne tak rychle,“ Jafar pomalu znovu vstal a byl zase vyšší než ona. Vážně ten rozdíl nenáviděla.

„Je v tom nějaký háček?“ našpulila dívka rty a dala si ruce v bok.

„Měla by ses ze svých činů zodpovídat...“ prohlásil zcela vážně jako by ji chtěl poškádlit ale znělo to smrtelně vážně.

„To nemyslíte vážně? Zodpovídat? Neznám vaše zvyky, u nás jsou lidé hrdí na to říkat pravdu. Navíc to vy jste mě sem přenesl, nesete tedy zodpovědnost místo mě,“ obrátila to proti němu, obešla stůl, stanula proti čaroději čelem a zaryla mu ukazováček doprostřed hrudi.

Vážně měla odvahu, to jí nemohl Jafar upřít, líbil se mu její oheň bojovnice i odhodlání a nepochyboval, že by se postavila s pouhým klackem i samotnému peklu ale dnes na to neměl náladu, byl unavený, zatímco za ní musel orodovat, aby ji nesetnuli hlavu a teď ho ještě bude obviňovat ze svých činů jako nějaké rozmazlené děcko?

„DOST!“ vykřikl a přerušil její únavný monolog, až lahvičky na obou stranách lehce zacinkaly. Rose se přikrčila jako králík, bušilo jí srdce, že ji teď popraví on rovnou na místě. Jafar však zcela zapomněl na palačinky i vše ostatní a chytil ji pevně za ruku.

„Nemáš právo mě z ničeho obviňovat, slušné vychování učí rodiče své děti a pokud odmlouvají a neposlouchají jsou potrestány,“ pravil vezír a pohledem ji přimrazil k podlaze.

"To mě jako ohneš přes koleno?" vykulila nevěřícně své modré oči. Rose začala propadat panice a pokusila se Jafarovi ruku vytrhnout ale byl jako orel, který drží myš. Vážně ji děsil.

„Mohl bych tě tu nechat do zítra,“ přimhouřil oči do malých štěrbin, "rozhodně si trest zasloužíš," vyhrožoval.

"Ale říkal jsi, že mě pošleš domů..." dívčin hlas už zněl více zoufaleji, což se vezírovi zamlouvalo. Chtěl, aby si uvědomila, co provedla. Chtěl její pokoru. Chtěl ji zkrotit.

„Říkám, že jsi nezodpovědné dítě a ano, pošlu. Bude lepší, když se tě zbavím hned, než abys tu nadělala ještě větší škody,“ zavrčel vezír jako když kárá nějakého školáka a postrčil ji neúprosně ke korálkovému závěsu. Vážně na ni byl naštvaný.

„Já nejsem dítě, a jsem zodpovědná,“ oponovala Rose ale nechala se vyvést ke dveřím a na chodbu.

Vůbec se jí nezamlouvalo, že ji tak vidí, a dokonce jí to i mrzelo. Kdyby nebyl Jafar tak slepí, mohli by spolu vycházet ale on všechny ty věci dělal zbytečně složité. Vždyť tu byla spokojená a spolupráce s ním byla až na některé výjimky i zábavná jako dělat dvojitého agenta.

„Máš štěstí, že jsem tolerantní muž a dokážu odpouštět ale ani má trpělivost není bezbřehá, jiní na mém místě by k tobě tak milosrdní nebyli.“

Jeho trpké lamentování jí bylo čím dál tím víc líto, přeci neodejde ve zlém, nejspíše to však vypadalo že ano.

Naopak Rosina naděje s odchodem znovu stoupla. Ano, ve svém světě už se nebude strachovat o svůj život, o to co bude jíst, o nějaké nemoci nebo komu se vlísat, aby přežila.

Až bude doma...

 


 

Hoho Jafar jako školitel zákonů. Sama se divím, že s ní má tolik trpělivosti. Ale myslím, že to Rose dobře vysvětlil a vlastně měl pravdu, třeba to není takový parchat jak vypadá, je to jen prostě tvrdý muž a má své zásady a prosazuje spravedlnost a pořádek, což je dobrá vlastnost.

Ale stejně jako má pár dobrých vlastností, má hodně i těch špatných. Kdo je ale z nás nemá?

Rose se naopak trochu chová jako dítě, které hází zodpovědnost na druhé a očekává, že se za ni někdo postaví a bude za ni vylizovat maléry. Co když je tohle ale konečná stanice a je čas převzít zodpovědnost na sebe. Zocelí ji bičování?

Pochopí, že její ostrý jazyk je někdy na škodu? Jak to celé dopadne?

Nechá ji v tom Jafar vykoupat a bude se dívat, jak ji hladí bič?

Nyní nás čeká připravované kouzlo, které má Rose přenést zpátky domů. Nenechte si ujít jak to dopadne a nebojte se, příběh nekončí a stále jede na plné obrátky!


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 28. 11. 2016 - 22:48 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.