Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 14

 

Kapitola 14
Jeskyně zázraků
 
 

Za další dlouhou chvíli opět zastavili.

„Tak, jsme tu,“ řekl Jafar, seskočil z koně a zabodnul hůl s lucernou do písku jako pochodeň. Tentokrát nastavil dívce náruč bez váhání a Rose se zase bez odmlouvání nechala chytit a postavit na zem.

Rozhlédla se a druhý kůň stále nikde.

Nezmenšil ho náhodou do nějaké miniaturní podoby a nedal si ho do kapsy? Ale to by zase nepotřeboval koně, přemýšlela Rose.

„Kde je Aladdin?“ zeptala se polekaně. Jafar se však zase věnoval svému koni a tvářil se překvapivě klidně. „Kde je Aladdin?“ naléhala na něj Rose, která začínala být trochu vyděšená. Začala ho podezřívat, že ji podvedl a že je to nějaká past. Což by u něho nebylo až tak divné.

„Přestaň šílet, ženo, dojede,“ odvětil Jafar s jistotou.

Rose však byla stále nervózní. Vůbec jí nešlo o Aladdina, toho by klidně nechala napospas nástrahám pouště, ale věděla, že bez něj se do jeskyně nedostane, a Jafar se tvářil, jako by mu to bylo úplně jedno, což ji zoufale vytáčelo.

Za chvíli se naštěstí v dolíku mezi dunami, osvětleném blikající lucernou, objevil chybějící kůň s jezdcem.

Kráčel pomalu, protože Aladdin na jeho hřbetu prostě usnul a kůň se musel snažit, aby ho po cestě neztratil. Jafar měl opravdu dobře vycvičená zvířata...

Když kůň zastavil, vezír vzal do ruky hůl a sejmul z ní ten svůj železný lampion.

„Vstávej, ty pouliční kryso!“ řekl nahlas a šťouchnul do Aladdina zlatou kobří hlavou.

Ozvalo se opičí zavřeštění, vzdáleně připomínající kokrhání kohouta, a ukázala se Aladdinova opice.

„To už je ráno?“ vysoukal ze sebe zloděj a trochu se zvedl.

„Vstávej! Potřebuji tě!“ řekla mu Rose, aby ho trochu podpořila.

Aladdin se poslepu zakymácel a najednou sjel z koně za Rosiným hlasem. Jafar přiskočil, aby ho chytil, ale jen ztlumil jeho pád a nechal ho žuchnout sebou do písku.

Abu vyskočil a hněvivě vřeštěl a poskakoval kolem.

Začal packami tlouct Aladdina do hlavy a jeho skřeky zněly Rose jako nadávky.

„S ním je práce,“ ulevil si vezír netrpělivě.

Aladdin se konečně probral.

„Kde to jsme?“ rozhlédl se.

„Na místě,“ pokusil se vysvětlit Jafar stroze.

„Na jakém místě?“ nechápal Aladdin.

Nyní se vysvětlování ujala Rose: „Aladdine, jde o toto: Jakousi nehodou jsem se ocitla v Agrabah, ale nepatřím sem. Můj domov je nepředstavitelně daleko a jediný způsob, jak se tam mohu vrátit, je kouzlem, ke kterému je potřeba magická karta, a ta je ukrytá v kouzelné jeskyni. A jedině, když se za mě přimluvíš, mohu tu kartu získat a vrátit se zpět domů.“

„E?“ to byla jediná Aladdinova reakce na tak rychlý proslov.

„Potřebuji tě, Aladdine,“ shrnula to Rose v kostce.

„Pro tebe cokoliv,“ odvětil mladík láskyplně.

Rose vrhla na Jafara pohled plný nejistoty, ale ten již byl připraven. Zakryl kovová dvířka lucerny, takže nastala tma, a spojil nefritové dílky přívěsku ve tvaru skarabea. Dunu před ním ozářila zelená záře a z písku vystoupila brána Alibabovy jeskyně zázraků.

„Vznešená jeskyně,“ pronesla Rose odhodlaně, „přivedla jsem člověka jménem Aladdin, kterému věřím, že má opravdu čisté srdce.“

Zlodějíček se postavil vedle ní.

Po chvíli oba ovanul vítr a ozval se hlas z hlubiny: „Aladdine, máš vskutku čisté srdce. Netoužíš mít víc, než opravdu potřebuješ, druhé miluješ stejně jako sebe, pomůžeš každému v nouzi a nikoho netoužíš podvést či oklamat. Tobě je má brána otevřena. Co však můžeš říct o této ženě?“

„Rose je ta nejkrásnější, nejúžasnější, nejchytřejší a nejpřitažlivější žena na světě,“ spustil Aladdin svou triádu. „Vzrušují mě její ňadra, její nohy... a zbytek jejího těla mě přitahuje, vše, co ona představuje. Je moudřejší než všichni mudrcové světa, cennější nade všechny poklady a úrodnější než údolí Nilu. Její líce jsou nejpůvabnější, jaké kdy spatřily světlo světa, a její ruce, ty heboučké dlaně a okouzlující nehty...“

Hlas z hlubiny ho však přerušil přísným tónem: „Můžeš se za ni zaručit?“

„Ó, ano, za Rose bych dal třeba vlastní život, je to jediná žena, pro kterou má smysl žít. Dal bych jí přednost třeba před celým harémem,“ prohlásil Aladdin.

Jeskyně opět chvíli mlčela a pak se ozvala: „Rozhodla jsem. Dovolím vám vstoupit, ale jen pod podmínkou, že se nedotknete žádných věcí, které skrývám, kromě karty, kterou potřebujete. Žádných pokladů, starožitností či pochoutek. Vstupte tedy!“

Tygří tlama se rozevřela dokořán, objevily se schody a ty odhalily chodbu vedoucí dolů do podzemí osvětleného tajuplnou září. Rose vstoupila dovnitř a Aladdin šel za ní. Jafara nechali čekat na povrchu.

Zdobeným průchodem ve zdi prošli do dlouhé síně, lemované truhlami plnými zlata a šperků, zdobných drahokamů, náhrdelníků, prstenů a vzácných ozdob.

„Ničeho se nedotýkej, jeskyně nás zkouší,“ připomněla svým společníkům Rose. Některé šperky se jí velice líbily a opravdu toužila si je alespoň vyzkoušet, jak by jí slušely, ale odolala.

Abu seskočil Aladdinovi ze zad a plížil se k jedné z truhel. Najednou ho však za ocas chytila zlodějova ruka.

„Abu, ne!“ vysvětlil rázně opici Aladdin a od té doby ji držel v rukou. Ten vřeštící chuchel to však zřejmě dostatečně nepochopil a naštvaně založil ruce.

Truhly plné zlata a šperků za několik uliček skončily a následovaly nádherné šaty, Rose připadalo, že všechny jsou buď v její, nebo v Aladdinově velikosti. Uklidňovalo ji jen pomyšlení, že Jasmína má nejspíš v šatníku podobné, a když ji poprosí, určitě ji nechá si je vyzkoušet.

Pak následovalo několik nádherných koberců a stoly se zdánlivě čerstvými jídly, dorty, zákusky se šlehačkou, ovoce a zelenina. Voněly tam různé druhy masa, pohled lákaly kiwi, banány, pomeranče, sladké špejle, turecký med...

Když došli k mísám plným oříšků a semínek, vzpomněla si Rose na Yaga. Ještě že tu teď s námi není, řekla si a také oddechla.

Musela by mu držet zobák.

Síň byla neuvěřitelně dlouhá a klikatá, ale pak skončili na jejím úplném konci. Tam stál malý stolek a na něm ležela veliká karta, kterou Rose znala.

„To je ona!“ vyhrkla a zamířila k ní. Aladdin přestal věnovat pozornost Abuovi a ten mu vyskočil z rukou.

Rose dorazila ke kartě, vzala si ji a prohlédla. Byl na ní zlatý pohár, kolem něj stonky sezamu a dole nápis: „POHÁR SMRTI“.

Rose si oddechla a řekla si, že teď už má to nejhorší za sebou. Když se šťastně otočila, všimla si, že Aladdin na ni tupě zírá. A také si všimla, že jeho opice právě vylezla na stůl asi pět metrů od nich a zírá na banán, pečlivě nakrájený na plátky na krásném červeném talíři.

„Abu, ne!“ zakřičela.

„Ten banán musí být už tisíce let zkažený! FUJ!“

Ale opice ji neposlouchala, a než Aladdin pochopil, co se děje, už ho kus shltla.

Blondýnka a po ní i Aladdin se zděsili. Nic se však nedělo a opice vklidu shtla další kousek. Rose nechápavě pohlédla na Aladdina.

Žádný boží trest? Na opici se to nevztahovalo?

Najednou se však ozval rozléhající se hromový hlas: „Podvodníci!“ Banán na talíři se proměnil v chomáček bílé plísně a Abu se chytil za krk, vyplázl jazyk a začal kuckat. „Dotkli jste se zakázaných pochoutek. Neprošli jste zkouškou. Už nikdy nespatříte světlo světa,“ dodal hlas jeskyně. Z nejbližšího zákrutu se síní pomalu valil proud doruda rozpálené žhavé lávy.

„A doprdele,“ splynulo Rose ze rtů.

Aladdin popadl opici, vyskočil na nejbližší stůl a začal nohama shazovat všechno jídlo po cestě k lávě.

„Pomoz mi!“ zakřičel na Rose. „Teď potřebuji já tebe!“

Blondýnka si prohlédla kartu, kterou držela v ruce. Došlo jí, že Pohár smrti jim asi moc nepomůže, ale měla u sebe ještě druhou kartu.

Vytáhla tedy kartu Létání a řekla: „Odnes nás do bezpečí!“ Karta však nereagovala. Rose si vzpomněla, že když poprvé tu kartu vyvolala, třela ji, tak to zkusila udělat přesně stejně. Jen co ji jednou pohladila, karta se rozplynula v třpytivý prach, který zformoval podobu ženské postavy. A uletěl chodbou pryč!

Rose tam stála jako přibitá. Ta karta byla jejich poslední naděje.

„Ty zmije!“ vykřikla.

„Rose!“ zaječel na ni Aladdin, poskakující po stole jako opice. Abu mu zatím stihl vyskočit na rameno. Rose se však nemohla vzpamatovat ze šoku.

Aladdin skočil na první stůl, jehož nohy už pohltila láva. Když však na něj doskočil, nohy stolu křuply a ten se začal potápět. Uskočil tedy zpět na předchozí stůl a začal zděšeně volat o pomoc, až se Abu chytil za uši.

Najednou zahlédla Rose nad vrstvou lávy létající koberec. Přihnal se k ní a nechal ji naskočit. Vydrápala se na něho jako tonoucí na kruh.

Koberec se otočil ve vzduchu a přihnal se rychle k Aladdinovi. Ten ale nechápal, co má dělat, protože tohle nikdy neviděl, tak mu koberec podrazil nohy a on spadl přímo na Rose.

Zatímco s nimi koberec tryskem prolétal síní, dívka byla vyděšená hned ze dvou důvodů - bála se, že by mohla spadnout dolů do žhavé lávy, ale skoro stejně se bála toho, že by mohla dostat blechy od Aladdina, což ji asi stejně nemine.

Koberec proletěl tygří tlamou a profičel vyčkávajícímu Jafarovi takřka před nosem.

Jediné, co čaroděj uslyšel, byl Rosin křik: „Slez ze mě!" 

 

*********************************************************************************

 

To dunění a ozvěny, které Jafar ze svého místa slyšel přímo z hlubin jeskyně, mu dělaly starosti.

Přemýšlel, co se tam asi tak může dít, pravda, neměl k Aladdinovi moc velkou důvěru, ale brána ho varovala. Snad ta prostoduchá pouliční krysa na nic nesáhne, jinak by kartu nikdy nezískal.

Pevně stiskl rty a k jeho překvapení se mu v mysli vybavila Rose.

Sám si ale nebyl jistý, zda by ji svými kouzly dostal zpátky.

Najednou se pod jeho nohama otřásla země jako pod menším atomovým výbuchem.

Hasan polekaně zaržál a ustupoval dozadu.

Čaroděj měl ještě větší obavy. Byl však připraven zasáhnout, i když nevěděl jak.

Náhle to, co se událo před Jafarovýma očima, ho málem poslalo do písku, vše, co viděl, byla jen tmavá šmouha, která mu proletěla nad hlavou, a pár slov, jež odvál vítr.

Neměl ale pochyby, co to bylo, proto se otočil, vyhoupl se na svého koně a jako blesk vyrazil zpátky k Agrabah s větrem o závod.

Kdyby se však ještě ohlédl přes rameno, viděl by, jak se písek za ním propadá a celá jeskyně zázraků mizí do neznáma. 

 

*********************************************************************************

 

„Slez ze mě!" naříkala Rose a snažila se svého dotěrného společníka odstrčit, protože na ní nepříliš pohodlně ležel. Doslova.

To nedospělé dítě si to snad ještě užívalo, funěla námahou, aby ho ze sebe dostala.

Konečně se vymotal z látky její sukně, překulil vedle a blondýnka si oddechla.

Koberec nebyl příliš velký, a tak si oba museli dávat pozor, aby nespadli přes okraj.

Rose měla hrůzu z otřepaných stran starého koberce, které ve větru trochu plápolaly, a tak se snažila držet v prostředku, to ale znamenalo přimáčknout se na toho zablešeného kluka, z čehož moc radost neměla.

Předtím v duchu Jafarovi poděkovala, že ji vzal k sobě na koně, ale teď se těm malým potvůrkáma asi nevyhne.

„Rose, Rose, vidíš to? Letíme! Vážně letíme!" křičel Aladdin a rozhazoval rukama jako pták.

No, alespoň ji nechtěl objímat, za což byla vděčná.

„To bude tím, žes ještě neviděl letadlo," obrátila oči v sloup a posadila se do tureckého sedu, aby získala rovnováhu a stabilitu.

„To je úžasné, že, Abu?"

Opičák napodobil svého kamaráda a rozpřáhl ruce, otevřel tlamu a vítr nafukoval jeho tváře jako psovi při jízdě autem.

Rose měla chuť začít toho mrňavého opičáka škrtit. Kvůli němu tam málem oba zůstali, kdyby s sebou neměla kartu, zahynula by tam, a to byla hrozná představa.

Naopak kdyby skončila v podsvětí, asi by tu opici po staletí kopala do zadku. Rozhodně by si to zasloužila.

„Jo, fakt si užívám výhled," zamručela a zahleděla se za ně, zda neuvidí jezdce v černém, ale koberec letěl tak rychle, že sotva stačila vnímat oázy a duny pod sebou.

Z výšky viděli divoké koně i utábořenou karavanu s ohněm ve svém středu.

Aladdin si výhled opravdu užíval a jeho oči v záři měsíce svítily jako dva tmavé diamanty.

Zato Rose neměla ráda výšky, o čemž se přesvědčila z koňského hřbetu, a co teprve půl kilometru nad zemí?

Snažila se rychle zhluboka dýchat.

Sám duch v koberci si volnost náležitě užíval. Protahoval se a třepotal svými střapcovými konci a občas se zavlnil, z čehož Rose dostávala mořskou nemoc.

Blondýnka popravdě nevěděla, kam letí, a vzpomněla si, že ještě neudala žádný směr. Mohl je odnést kamkoliv bezcílně, a to nechtěla, byla už ospalá a zdařile vystresovaná z toho, co se stalo.

„Odnes nás do Agrabah, koberečku," poplácala ho Rose po tkanině a koberec náhle prudce změnil směr.

Dívka se zakymácela, ale Abu přepadl přes okraj, ale naštěstí ho Aladdin díky svých rychlým instinktům stačil zachytit za ocas a vytáhnout zpátky.

„To bylo jen tak tak," povzdechl si a opičák si prackou otřel čelo. Nakonec se všichni usadili a sledovali cestu. „Eh, chtěl jsem se zeptat..." začal nejistě mladík a nervozně po ni pokukoval a podrbal se na hlavě, „jak ty znáš vezíra? Víš, co se o něm říká..." přiložil si svůj prst ke krku a přejel po něm v náznaku řezu. „On a ty... ty jsi z jeho harému?" koktal ze sebe nakonec a dívka vykulila oči a rychle začala kroutit hlavou.

„Jak tě tohle napadlo?" Aladdin už se nadechoval, ale naštěstí ho rychle umlčela zvednutou rukou a pokračovala: „Nic s ním nemám, nejsem jeho milenka, jen... nade mnou drží ochrannou ruku."

No, zas tak moc nelhala, a být pod ochranou téměř nejmocnějšího muže v širokém okolí mělo jistou výhodu.

Rose nebyla hloupá a věděla, že když se mu znelíbí, bude to pro ni hodně špatné, nebylo to tak dlouho, co jí usiloval o život, a proto se pro něho musela stát nepostradatelnou.

Aladdin se na ni překvapeně podíval, asi mu přišlo takové spojenectví bez fyzického kontaktu divné, ale pokrčil jen rameny.

„Co jsi mi to vlastně předtím říkala o tvém domově?" zeptal se a Rose vážně nebavilo to každému vysvětlovat na potkání. Tohle měla s Jafarem stejné.

Oh, vážně tu nějaká podobnost s ním byla?

Neeee. Joooo?

No, ona přeci nebyla děsivá, chamtivá a odstrašující osobnost, ale musela uznat, že v některých případech jednají podobně.

„Nejsem odtud a chci se dostat domů," zvolila raději jasnou odpověď.

„A ta karta ti k tomu má pomoct?"

„Ano. Jafar mi slíbil, že když mu ji dám, pomůže mi dostat se domů."

Chlapec si poklepal ukazováčkem na bradu v hlubokém přemýšlení, naštěstí v tom žádné ALE neshledal.

„Opravdu se chceš vrátit, Rose? Vždyť máš v paláci všechno, kdybych byl na tvém místě já, užíval bych si to plnými hrstmi," nechal své myšlenky rozvíjet.

Dívka přikývla. „Ano je to pohodlné, a když pak nebudu vypadat jako přecpané kuře, budu ráda, ale ty nemáš žádnou rodinu, která na tebe čeká." Hned ale jak to vyslovila, svých slov zalitovala, protože Aladdin vypadal smutně jako hromádka neštěstí. „Omlouvám se, nemyslela jsem to tak..." omluvila se.

Mladík přikývl a smutně se na ni zahleděl. „Nechci, abys odjela, když jsem tě konečně našel, jsi láska mého života, Rose."

Sakra, co na to říct?

„Aladdine, já... je hezké, že mě máš tak rád, ale vůbec mě neznáš," snažila se nějak diplomaticky vyjádřit své city.

„Znám, pomohla jsi mi, chováš se ke mně mile, ne jako ke zloději," v jeho očích svítila naděje a ona neměla to srdce mu říct pravdu. Raději ať žije ve sladké nevědomosti.

Vždyť co by z něho mohlo být? Kdyby byl syn nějakého písaře, tak možná, ale bezdomovec z ulice?

Rose měla nějakou úroveň a rozhodně blechy nebyly něco, po čem toužila.

„Jsem tvá kamarádka," usmála se proto, „a ty jsi můj kamarád, když budeš něco potřebovat, jsem vždycky tady a pomůžu ti," zazubila se, aby alespoň situaci nějak zachránila. Jak nesnášela tyhle drastické chvíle, kdy jste dotyčného nechtěli odmítnout, ale ani v něm udržovat naději. Aladdin se náhle rozzářil, a než se nadála, tak ji objímal a tisknul k sobě. „Jo, dobrý, dobrý, dobrý, v pořádku, chápu to," poplácala ho rukou po zádech, zatímco Abu vedle něho se urazil a založil si ruce na prsou.

Další půlhodinovou cestu vzdušnou čarou do paláce jí Aladdin vyprávěl, jak to chodí na ulici, a další ze svých dobrodružství, až se Rose utvrdila v tom, že za žádnou cenu bezdomovcem být nechce.

Přeletěli nad městem a zamířili k paláci s mnoha baculatými zlatými věžemi.

„Támhle, to je můj balkón," poplácala koberec znovu po zaprášených vláknech. Magický předmět vyletěl a nakonec i sletěl na terasu a Rose si konečně oddechla, že je v pořádku, živá a konečně s pevnou půdou pod nohama. „Koberec tě teď zanese do města a zase se ke mně vrátí," vysvětlila mladíkovi, který jen přikyvoval. Než ale seskočila, vtiskl jí Aladdin pusu na tvář.

Nakonec i zamával a zmizeli jí s opičákem z očí.

Proč ji tedy svědí noha? Snad... ne, ne, NE! Nechtěla na to myslet, ale začala se drbat.

Za chvíli to naštěstí přestalo.

Teď ji ale čekal jiný úkol. Vytáhla kartu, kterou přinesla z jeskyně.

Pohár smrti.

Musela být opatrná, Jafar určitě viděl, jak vylěteli na kouzelném koberci ven, a tudíž když mu dá pohár, bude se pídit, na čem to letěli a jak je to možné.

Bude mu muset dát létání a vzdát se ho. Ale nechá si pohár, se kterým by někoho mohl zabít, bude to bezpečnější.

Bylo rozhodnuto.

Vešla tedy dovnitř, schovala kartu ve svém stolečku a vrátila se na terasu, kde už čekal koberec.

Už měla na jazyku to zaříkadlo, ale zarazila se.

Když kartu z koberce vyndá, pak se bude Jafar ptát, odkud zná to zaříkadlo, ne, nebude hloupá.

Nechala tedy koberec kobercem a šla se převléknout a spát.

Doufala, že čaroděj s ní bude mít alespoň trochu slitování a nebude se po kartě pídit uprostřed noci, protože ona byla polomrtvá.

Rose se umyla, převlékla a padla do pokrývek vyčerpaná celým tím neskutečným zážitkem. 


Je to dobrý, mrzáci z nich nejsou :-)
Rose s Aladdinem se v pořádku vrátili a koberec si dal pohov. Navíc jak slíbila, zloděj zůstal volný. Ale na jak dlouho? Doufejme, že na dost dlouho, aby si volnosti užil.
A možná si Rose od svého kamaráda odnesla i malé štípavé zvířátko :-)

Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 6. 11. 2016 - 22:33 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.