Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

15. KAPITOLA (1.část)

 

Kapitola 15

Co se skrývá ve stínu

 

Probuzení přišlo jako blesk z čistého nebe, nebo spíše prozření?

Úzkými okny proniklo do tmavého pokoje se čtyřmi kamennými stěnami několik drahocenných paprsků zářivého slunce, jaké se zde vidí jen zřídka, o to horší probuzení to bylo.

Daisy bolela hlava, co bylo však ještě horší, až věrně si pamatovala, co provedla.

Znovu. Stejná chyba! ZATRACENĚ! To nemůže alespoň jednou mít rozum?

Nahá těla, Alric na ní, v ní a ke všemu zakusující se jí do krku.

SKVĚLÉ! gratulovala si ke svému závratnému pádu. Lituje toho vlastně?

Chtěla to. Ne, její tělo se s ním chtělo milovat, ať tak nebo tak musela uznat, že si to vskutku užívala i přes to sadistické zacházení.

Jak se ale asi teď na něho může podívat? Svedla ho v opilosti, to se sice počítá, ale… Daisy studem zčervenala jako pivoňka. Teď měla náladu zahrabat se kilometry pod zem.

Mohla by hystericky sama sobě nadávat, ale čím by tomu prospěla? Co když bude dělat, že se nic nestalo? Bože, co když to někdo slyšel za dveřmi? Třeba ten podivínský majordomus. Zcela přesně si tu jeho vousatou svraštělou tvář podobnou macerované švestce dokázala představit. Plíží se neslyšně hradem a poslouchá u dveří, co se kde šustne, aby mohl donášet na těch správných místech.

Jak se vlastně jmenoval? Přemýšlela. Od doby, co tu je, ho naštěstí ani jednou nezahlédla.

Hmm… Jo, Silvius, morous Silvius.

BRRR.

Myšlenky na nepříjemného staříka odvedlo něco jiného.

A co ta postel?

Chodila kolem ní stále dokola a držela si bolavou hlavu. Nic zvláštního, paprsky svítily na dřevěné sloupky a rozhodně nevypadaly, že by chtěly znovu nějak obživnout. Téměř… jako by se nic nestalo, tedy až na ty kousance po celém těle jako pozůstatek Alricovy milosrdné péče.

No jistě, plácla se do čela, příště se s ním zase vyspi, ty blbko! Jak tohle schováš před Chestrem? Polil ji stud i strach. Pokud se dozví, že Alrica svedla, nebude s ní mluvit a může to dopadnout ještě hůř, musí mít zavřenou pusu na zámek.

Hned poté, co se umyla, oblékla své jediné věci, díky bohu svrchní oděv byl vysoko ke krku, takže se záhyby látky kupily až někam k uším jako hřejivý límec, aby chránil před nepříjemným větrem, takže nic neuvidí, oddechla si.

Musí si toho bělovlasého démona jen držet od těla v dostatečné vzdálenosti.

Jako na zavolanou vpadl do jejího pokoje sám ďábel osobně, samozřejmě bez klepání, za což si vysloužil, řekněme, ne zrovna její pochvalu.

„To sem musíš takhle vtrhnout? Co kdybych byla nahá?“ vyčítala upírovi jeho horlivost.

„Phe, nemáš nic, co už bych předtím neviděl,“ mávl laškovně rukou a jakmile se usmál, bylo jasné, že ji chce jen krutě popíchnout. Daisy se na modrookého chlapce zapitvořila. „Dneska jsem tě chtěl naučit něco užitečného, ale vidím, že to nepůjde,“ střelil pohledem na světlé mapy objevující se na koberci, kam prosvítalo slunce, a taktně se jim vyhnul širokým obloukem.

„Doufám, že to není jízda na koni, to by po včerejšku byla moje smrt,“ obrátila Daisy oči v sloup a v duchu zanaříkala nad svým příjemně bolavým klínem ze včera. Zastyděla se nad tím, co si sama přivodila, a ještě aby jela na koni!

Musí mlčet jako hrob! Nemysli na to, tvař se hloupě jako vždycky, Daisy, to přeci umíš!

„To jsem zatím nemyslel, ale v seznamu se to taky nabízí,“ culil se Chestr.

„Když venku svítí slunce, mohl bys mi alespoň udělat prohlídku hradem,“ navrhla nadějně, než vymyslí něco záludnějšího, z čeho jí budou vstávat vlasy na hlavě. Sama to shledala jako dokonalý neotřelý plán, protože vyhýbat se Chestrovi prostě nebylo možné, zvlášť když vás sám vyhledával a neptal se na váš názor.

„Dobře, jdeme,“ vyrazil energicky ke dveřím.

„Počkej chvíli, mám hrozný hlad. Iona tu ještě nebyla a já skoro umírám!“ zastavila svého rázného společníka uprostřed kroku. Upír se pomalu otočil se zdviženým obočím.

„To já taky,“ ušklíbl se ironicky, mezi rty mu přitom vykoukl jeden špičatý zoubek.

„Tak na to ani nemysli, nejsem žádná krevní banka,“ zakroutila rozhodně hlavou. Už takhle sotva stála na nohou nedostatkem krve, a ještě aby se na ni přiživoval on.

Pijavice jedna nenasytná!

Chestr to nechal bez odezvy.

Po snídani se hned ztratili v útrobách Branu, nyní měla Daisy možnost si ho lépe prohlédnout, a to i s drobným výkladem.

Později spolu i poobědvali a upír se vymluvil na to, že s rodinou jí málokdy, také nezapomněl přidat poklonu, že v ženské společnosti je jídlo mnohem chutnější, tedy pro upíra spíše krevní plazma.

Během jejich jídla odkudsi donesl broušenou karafu s rudou tekutinou uvnitř.

Nebylo pochyb, co to je, a místo nějakého vychutnávání na jazyku a znaleckého pomlaskávání ji do sebe celou vyklopil naráz.

Ten tedy neztrácel čas, kdyby mohl, vycucnul by ji jako malinu.

Američance z toho naskočila husí kůže.

Odporné. Pomalu přestávala mít chuť na své dušené hovězí.

„Myslela jsem, že upíři jsou gurmáni, alespoň tak se to tvrdí v knihách, kam se podělo pomlaskávání?“ schovala dívka své obavy za vidličku.

„Jak kteří, a taky podle toho, co je na talíři, obrazně řečeno,“ olízl si své rudé rty od zbylých červených kapiček.

To bylo poprvé, co nějakého nemrtvého viděla se takhle bez výčitek živit a nebýt hlavním chodem. Vždy si spíše představovala, jak vampýři sedí v pohodlném anglickém měkkém křesle, nohu přes nohu a z křišťálové sklenky usrkávají lahodný ročník 66 vyždímaný z nějaké mladé panny. Jaké zklamání.

„Rozhodně bych věděl o lepším chodu,“ odložil prázdnou karafu stranou.

Tentokrát poznámku nechala bez odpovědi ona.

Ten den utekl nějak velice rychle, slunce venku stále po celý den svítilo, museli tak odpoledne strávit hrou zvanou dáma, kterou ji Chestr s nelibostí naučil.

Tím ji rozhodně překvapil, netipovala ho na přemýšlivého hráče, hloubajícího nad každým budoucím tahem.

Na začátku neznala nic, ale později se vypracovala pomalu na experta, protože její společník byl buď zaujatě vzteklý hráč, nebo to bylo tím, že nedával pozor, když se na ni co chvíli po očku díval a nevěnoval dostatečnou pozornost hrací desce.

Na co asi myslel?

Daisy se mnohokrát zasmála, Chestr byl Alricův pravý opak. Neustále něco vyprávěl, poučoval a vtipkoval, prostě měl dnes svůj den i šarm, jak se říká. Kdyby pominula jeho odlišnost, považovala by ho téměř za kamaráda, pořád tu však převládal ten zakořeněný strach z vyšší autority ke svému pánovi a zvláště to neznámé cosi, co představoval. Nepokoušel se ji sice kousat ani jinak napadat, za což mu byla nesmírně vděčná, ale tak nějak Daisy náhle přišlo na mysl, co tu vlastně sama dělá?

No, co tu dělá?

Dřepí tu v křesle a hraje starou hru s figurkami, co šoupe sem a tam.

Toto povinné věznění bez mříží obklopené bestiemi se nijak nepodobalo takzvanému pravému otroctví z dob minulých, kde by měla na rukou pouta a byla přivázána někde v hladomorně, kam by ji chodili znásilňovat.

Jak Chestra pomalu poznávala, usoudila jediné. Chyběl mu někdo, s kým by trávil svůj čas, jak by ne, ostatní v domě se zdáli dost nepříjemní a jeden druhého se raději stranili, měl toho snad tenhle plavovlasý anděl dost?

Odkryla to velké tajemství svého bytí na Branu?

Jak se tak na upíra zahleděla, právě se soustředil na další prohraný tah. Bezradně koukal na svou poslední figurku na celé ploše obklíčenou bílými pěšáky svého protivníka.

Skoro jí ho bylo líto, ale i v takové situaci se nehodlal nikdy vzdát, zkoušel to zas a znovu, jako by si nechtěl připustit svou prohru. Pro nadřazenou bytost to muselo být zvláštní zjištění, ocitnout se bezmocný, kde není východiska.

V krbu plál hřejivý oheň, ovšem jen kvůli ní, aby v zimě neumrzla. Zlatavé plamínky vykreslovaly na Chestrových kroutících se sněhobílých vlasech uličnické bronzové nitky.

Měla by se ho zeptat, proč je tady? Proč ji přivezl? Odpověděl by vůbec?

Začalo to jako cílená hra, chytili ji a uvěznili, kdo mohl tušit, že to zajde tak daleko? Plánoval to celou dobu?

Toužil nevědomky po společnici?

Spřízněné duši?

Netoužila ona po tom samém? Po někom, komu by se svěřila se svými problémy? Komu by vylila svoje srdíčko? Komu by důvěřovala?

Náhlé prozření Daisy rozesmutnilo a musela ho spolknout jako trpké ovoce.

„Jsi na řadě,“ zavrčel Chestr nevrle a to Američanku vzpamatovalo.

Daisy zahořely tváře, celou dobu přemýšlela nad svými otázkami s upřeným pohledem na chlapce před sebou a nevšimla si jeho tahu, a ani toho, že dávno čekal na ten její.

Zkoncentrovala své schopnosti a znovu vyhrála. Už po desáté, ovšem několikrát ze soucitu nechala vyhrát i jeho, aby se mohl naparovat jako páv.

Nakonec je při hře vyrušila ta okouzlující dívka jménem Elisabeth s vzezřením orientální víly a tím kulichem na hlavě.

Daisy se držela zpátky, ale Chestr, jak už bylo jeho zvykem, se s moldavskou kráskou spíše hádal v jejím rodném jazyce a zanedlouho po dvou dalších kolech ji nemilosrdně vyhodil svým neotřelým způsobem ven ze salonku.

Daisy ho podezřívala, že s ní chtěl být sobecky za každou cenu o samotě, než že by se na upírku zlobil, ta neudělala nic špatného, za co by si zasloužila vykopnutí na chodbu.

Elisabeth se tedy uraženě odporoučela hledat si jinou zábavu a Chestrův mazlíček věděl přesně jakou.

Popíchl ji přitom osten žárlivosti.

 

Jakmile se pozdě večer rozloučila, zamířila Daisy do svého pokoje. Na chodbě zkontrolovala česnek, zda stále drží pevně na hřebíku, a až poté vešla k sobě.

Nebylo tam světlo, to znamenalo, že Iona ještě nepřišla s večeří a nezapálila oheň v krbu. Ta vlezlá zima byla hrozná!

Takhle jí upadnou všechny prsty na nohou!

Zachvěla se, jak neviditelné krystalky chladu pronikaly do každé skulinky i tak teplého oblečení, co měla na sobě.

Okno její ložnice bylo z nějakého nepochopitelného důvodu otevřené dokořán a jím sem proudil studený horský vzduch provoněný jehličím a deštěm.

Jenže v tuto dobu spíše hrozilo, že až půjde spát, umrzne nebožačce nos, leda by ji někdo zahřál.

Zamračila se sama na sebe, co ji to, proboha, zase napadalo. HUŠ!

Raději spacák plný blech, než ty dva devianty!

Ihned se vydala napravit tu kalamitu. Rozhodně by nepřežila, až by ji tu Iona ráno našla zmrzlou na kost.

Ještě že nesněží, jinak bych tu měla závěje, povzdechla si.

Daisy přešla tmavou místnost přímou čarou k okenicím, nevšimla si však podivně velkého stínu za svými zády, číhající doposud v temnotě.

Ne že by byla tak unavená, prostě svého útočníka neviděla, tedy spíše ani nečekala nějakou prazvláštní noční návštěvu.

Než však stačila zvednout ruce, pokojem zazněl hrubý těžký hlas, jež ji donutil se otočit a přitisknout se zády k okennímu parapetu.

„Cei, Soția (Ty, ženo…),“ zavrčel neznámý tvor divoce a ze tmy se mrštně vylouplo něco neuvěřitelně děsivého. Dlouhé, srstí porostlé svalnaté ruce s drápy na konci uměly jistě trhat dost dobře na to, aby obyčejné bezbranné ženě nezbyl na těle ani gram masa, co teprve morda plná ostrých zubů.

Obrovská vlčí hlava nepatřila nějakému neškodnému plyšáku nechanému ve skříni na zahnání strašidel, dokonce ani silné tělo ne. Měřilo možná i přes dva metry, ale stvoření se spíše v tuto chvíli hrbilo nad svou obětí, možná tak chtěl nahnat větší strach, což se mu vážně povedlo.

Daisy měla co dělat, aby neomdlela. Něco takového se vám jen tak nenaskytne.

Stačí neskončit v té tlamě, od které není vlastně tak daleko, bohužel na útěk měla nohy jako z mramoru.

Chudák holka se nezmohla ani na slovo a to děsivé stvoření se ještě více přiblížilo, chňaplo po ní.

Najednou se nacházela dost blízko na přímý kontakt tomu chlupatému vetřelci a ještě blíže smrti. Vlkodlakova silná ruka stiskla její rameno a přitáhla ji prudkým trhnutím do takové vzdálenosti, že stačily jen centimetry na to, aby pocítila, jakým horkem sálá jeho zvířecí kůže.

Daisy ovanul nepříjemný zápach rybiny, tady asi někdo povečeřel nějakou mořskou potvoru, to šlo jen těžko vydržet. Pomalu začala propadat do bezvědomí, když s ní vlkodlak těžce zatřásl, což ji vhodilo zpátky k nohám reality.

To nemůžu alespoň omdlít? Bože, ušetři mě bolesti!

Pozvedla těžká víčka a hleděla vlkovi do očí, měly nezvykle světle modrou barvu, tedy vlastně jedno, přes to druhé vedla klikatá jizva hyzdící jeho celé vzezření a dodávající tak celému obrázku pohled běsnícího maniaka.

Skvěle, našla jedinou jednookou šílenou bestii na kilometry daleko.

Proč musí pořád přitahovat takové typy!?

Znovu to zavrčelo, tentokrát zblízka, až se Daisy zježily chloupky na zátylku.

Sevření na jejím rameni zesílilo, ale naneštěstí jí své drápy do něho nezarýval, jen ji držel u sebe, a taky aby nevypadla nedopatřením z okna.

„Prosím, pusť mě,“ začala drmolit jedno slovo přes druhé, ale žádné prosby na tu stvůru neměly účinek, možná čekal, až se uklidní, ale v takové situaci to prostě nešlo, to musel pochopit.

Lykanova druhá ruka cizinku chytila vpředu za tuniku a znovu přitáhla až k čenichu.

Zřetelně slyšela, jak nasál její vůni a pak vzduch vyfoukl.

„Tušil jsem, že jsi cizinka…“ ovanul ji opět rybí dech a Daisy měla co dělat, aby udržela klidný žaludek.

Ač mluvil jejím jazykem docela dobře, přihlédneme-li k faktu té vlčí mordy a toho dlouhého jazyka, musel to leckdo obdivovat.

Zvíře nakrčilo opovržlivě nos, asi jí její pach nebyl zrovna po chuti, jenže pro ni ten jeho taky ne, byl cítit jako zmoklý pes.

Alespoň neslintal.

Zatím.

Co teď? Zabije ji? Unese, smlsne si na ní někde v lese? Tak proto bylo okno otevřené. Nezačínají obvykle panny v nesnázích křičet?

Nějaký princ na záchranu? Nikdo se nehlásí?

Daisy se už nadechovala k zoufalému jekotu, jaký by ho i dost možná zahnal na útěk, když vetřelec znovu varovně zavrčel a ona vzduch z plic zase nechala vyjít ven naprázdno.

„To ať tě ani nenapadne, padla bys k zemi mrtvá dřív, než by se tvůj hlásek dostal na chodbu, a to by byla přeci škoda,“ lykanova hromotlucká tlapa se z ramene přesunula k její bojovně pozvednuté bradě, stále si však svou kořist přidržoval za oblečení.

Věřila mu a jen polkla svůj chabý protest.

„C… co ode mě chceš, netvore.“ Ať se ho to oslovení dotklo, nedal to na sobě znát, asi byl zvyklý na horší nadávky, než jen konstatování faktu toho, čím byl, to už se ale jeho hrubé prsty dotkly dívčiny čelisti. Sledovala pohledem jeho tmavé ostré drápy, jak ji svými špičatými konci jemně hladí po tvářích jako nějaké varování, že když se pohne, bude to hodně zlé.

Kdyby jen lehce zatlačil, do smrti by ji hyzdily dost možná stejně děsivé jizvy, jako byla ta jeho přes pravé oko.

Vnímala, jak se pařáty stahovaly a rozevíraly, to v oběti probudilo instinkt kamenné sochy, ani se nepohnula, jen rty se lehce chvěly nevyslovenými obavami.

„Jednu malou službičku… za tvůj život,“ odpověděl vlčí přízrak vrčivě a přesto, jaké měl divoké vzezření, mluvil pomalu, jistý si svou nadřazenou pozicí zkušeného zabijáka.

Službičku, o čem to mluví, co za tím je? Takže mě nezabije? Cosi uvnitř stále doufalo ve vysvobození.

Snad to nebude tak hrozné, utěšovala se dívka a modlila se za to ke všem pohanským bohům.

„Prvně jsem tě viděl v lese, někoho jsi navštívila… că imigranții (toho přistěhovalce), mě spíše zajímá ten, komu patříš, pui (mládě),“ hrdelní hlas trapitele růžovlásce vibroval v kostech, něčemu rozuměla, něčemu ne, čekala, zda jí prozradí víc.

Netvor však mlčel.

„Chestr nic neudělal,“ začala chlapce ihned hájit, aniž věděla, zda je viníkem, či ne, musela se postavit na jeho stranu, tak jí to našeptával vnitřní hlas.

Blízko její tváře se ozvalo pohrdlivé odfrknutí. „Nikdo tady není bez viny, fetiță (holčičko), natož upíři. Prokletá skvrna naší země. Každý z nás, kdo byl otrokem nočních pánů, ví, o čem mluví, ale ty, care nu aparțin aici (kdož sem nepatříš), tomu nemůžeš rozumět.“ Daisy se při těch záštiplných slovech zahleděla na lykanovu klikatou jizvu, nejspíše pozůstatek starého boje. Možná by ho v tu chvíli dokonce i politovala, nebýt jeho palce, který si našel cestu na její spodní ret.

„Chci po tobě jednu jedinou věc a pevně věřím, že ji splníš, nebo tě čeká něco daleko horšího, než smilnit s upírem, to mi věř, ve tvém vlastním zájmu, străin (cizinko),“ zavrčel černý vlk.

Cítil z ní snad něco, z čeho by tak soudil, nebo to ten nezdvořák myslel jen obrazně? No, rozhodně to žádný gentleman nebyl, a vůbec, tady v Transylvánii jsou divné poměry, kde ožívá stará mytologie.

„J… jakou?“ vykoktala.

„Klíč… stříbrný klíč,“ opovržlivě nakrčil netvor nos a tlak jeho palce na Daisyn spodní ret na pár vteřin lehce zesílil, ale nakonec sklouzl zpátky na bradu a spolu s ukazováčkem ji tak pozvedl výš, chtěl, aby mu hleděla do tváře.

„Klíč od čeho? Jaký klíč?“ do hlasu se Daisy vkrádal nechápavý stín, opravdu nevěděla, o co tu jde, proč potřebuje nějaký hloupý klíč?

Pevný stisk lykanových čelistí mluvil za své, záleželo mu na tom víc, než dával najevo.

„Klíč od krypty, ty hloupá lidská huso, chci klíč od hrobky Vladislavuse Draculy,“ svá slova podpořil stiskem tlapy na tom jemném křehkém dívčím krčku.

Oběť zalapala po dechu.

Síla, jakou mohl vynaložit, se zdála strašlivá.

Potřeboval však tuhle bytost ke svému plánu. Ona jediná tady, nezasvěcená a hloupá, mu mohla přinést, co potřeboval. Nyní však jediné, co chtěl, byl její strach. Dechberoucí strach z jeho tesáků. Lidé často skrze tento cit udělali i nemožné.

Uhlově černý kožich se lehce naježil dalším závanem větru skrze otevřené okno. Nemohl tu být moc dlouho. Pokud chtěl svou tajnou návštěvu uchovat inkognito, musel si pospíšit a přesvědčit se, že ta dobře vyvinutá ženská udělá všechno.

Zjizvený obr povolil sevření, pokud chce klíč, uškrtit tu drobnou holku nemělo smysl.

„Tak rozuměla jsi?“ sklonil se blíž s vyceněnými tesáky, kde byl jeden dokonale špičatý zub stejný jako ten druhý, třetí, čtvrtý...

Měla snad na výběr?

Nohy se Daisy doslova podlamovaly, nelíbila se jí útočníkova převaha.

„Ano,“ vydechla a v hrdle měla náhle sucho, ještě dlouho bude cítit na svém krku ten neúprosný stisk, tohle nebyla hra, tady šlo vážně o ŽIVOT!

„Dávám ti dva týdny, fetiță (holčičko), nezklam mě,“ následovala nová výhrůžka společně s ultimátem. „Protože znepřátelit si Farakkona se ještě nikomu nevyplatilo,“ přivřel své modré oko, zářící v té změti černé srsti jako tvrdý safír.

A pak byl náhle pryč.

Rychlost toho velkého těla Daisy vyrazila dech, neslyšně vyskočil oknem do čekající noci.

Pokud se tedy nerozplácnul někde dole, musel se naučit létat.

Teď se začala opravdu bát. Pokud se k ní dokáže takhle snadno přikrást, je jen otázkou času, kdy svou návštěvu zopakuje, a co mu v tom asi tak dokáže zabránit?

Křik? Bude ho mlátit svýma titěrnýma pěstičkama? Nebo ho kopat do zadku?

Až nyní si uvědomila, že klečí na zemi se ztuhlými, chladem promrzlými prsty a nepříjemně nechutným pocitem na svém spodním rtu, kde ji ta zrůda ohmatávala.

Setřela otisk pachuti rukávem, co bylo však ještě horší, se zdálo rozpomenutí.

Tato nevítaná návštěva krvelačné šelmy Daisy připomněla jinou, stejně strašlivou, jen s lidštějším designem.

Úplně zapomněla na to, co včera slíbila! Sakra!

Měla jít na kobereček k Alricovi.

Vyžádal si to.

Myslí si snad, jak se tam bude před ním poníženě plazit? Není nějaký cvičený psík.

Matně si vzpomínala na tu ostudnou chvíli, kdy mu téměř klečela u nohou a prosila za chvilku slasti.

Nový příval mrazu ji obklopil a pronikl všude, kam jen mohl, jako smrt plíží se v lesích pod hradem značící se táhlým vytím.

Co teď? bušilo ženě srdce na poplach.

Je už večer, má za ním jít? Není už pozdě? Když neposlechne, bude to ještě horší. Už věděla, jak dokáže být ten malý démon tvrdý a nelítostný.

Těžce se vzchopila a zavřela okno na západku. Se stále staženým hrdlem opustila svoje prostory a zamířila do knihovny, ta však zela kupodivu prázdnotou.

Vydala se tedy k pokoji svého pána. Každý krok směrem k cíli se zdál těžší a těžší, jako jít nad propastí po úzké lávce, ve které chyběla prkna.

U dveří zaváhala.

Co když ho při něčem vyruší? Co když…

Co když je tam ta upírka, co ho neustále obletuje a skáče kolem něho jako zamilovaná horská koza.

Vztek v Daisy rozproudil zmrzlou krev, vtrhla dovnitř jako obrněné vozidlo s vědomím, co asi uvidí.

Na rozdíl od dívčiny bujné představivosti se pokojem nerozléhaly intimní vzdechy plavovlasé krásky, natož bolestivé výkřiky jiné náhodné oběti.

Zprvu Daisy myslela, že pokoj je prázdný, krb totiž postrádal oheň a vše se utápělo především v posmutnělém rubáši temnoty.

Na huňatý koberec po očku mrkal stříbřitý měsíc, jak se tak schovával za chuchvalce mraků, ale jinak se tam nic nepohnulo.

Zdejší nečinnost zchladila Daisyno odhodlání a ukolébala její žárlivost ke spánku.

Už chtěla dveře zase zavřít, když se vpředu někdo zvedl z křesla.

Dnes je to jedno velké překvapení a iluze.

„Čekala jsi tu snad někoho jiného, když sem tak bez rozmyslu vrazíš?“ ozval se mladistvý hlas.

Nechtěla přiznat, že právě trefil hřebík na hlavičku, místo odpovědi vešla a zavřela za sebou dveře. Alespoň děkovala náhodě a všeobjímající tmě, že Alric nevidí její zrudlé tváře a dotčený výraz vypovídající o jejím rozpoložení.

Nastala trapná chvíle ticha, tedy alespoň pro ni, on se dál choval se svou přirozenou odtažitostí jako pán celé situace. Pomalu přešel k lampě na stolku postaveného stranou a zapálil plamen uvnitř. Pokoj zalilo nažloutlé světlo.

„Včera, ehm, večer… řekl jsi, ať přijdu,“ upřela poníženě pohled do země s bušícím srdcem. Ne že by zase čekala nějakou vřelou odpověď nebo cosi víc, přesto jí uvnitř cloumala nervozita.

Alric si dával důležitě načas, poté se otočil a prohlédl si ženskou postavičku před sebou.

„Včera jsi něco zapomněla, pokud vím, nejsem zastánce nepořádku,“ sdělil bez emocí. Vskutku, na zemi ani křesle se tu nepovalovaly rozházené věci jako v tom Chestrově, když jí ho ráno ukazoval. Zde mělo puritánsky vše své místo.

Chlapcova dokonalost slečnu tázanou vyváděla z míry. Nebyla sice zastánce takzvaného bordelu, ale u kluka se to dalo považovat za pravděpodobně normální chování, tohle byl opačný extrém.

Puntičkář, zatvářila se kysele v duchu.

„Je to snad nějaká záminka?“ nechápavě naklonila hlavu na stranu. Až když ze stolku vedle lampy něco vzal a podal jí to, poznala, oč se jedná.

„Ta kniha…“

Tak to se povedlo! Včerejší kniha o vlkodlacích, co nejspíše zapomněla v tom čajovém salónku.

Teď se vážně hodí k věci, třeba v ní bude něco, co bude moci na svou ochranu použít, pokud ji ta zrůda hodlá ještě navštívit. Musí něco najít, jinak přijde o krk.

O svůj krásný mladý krk. Kdo by chtěl předčasně položit život za nějaký blbý klíč!

„Děkuji, málem jsem na ni zapomněla, teď už mám co číst, takže… nebudu rušit,“ přitiskla si svazek k sobě a otočila se k odchodu s úmyslem rychle vyklidit pole, než se zase ztrapní. Pokus to byl však marný.

„Stůj!“ zastavil krásku tichý rozkaz. Učinila tak. Nemělo cenu odporovat. Za sebou sice neslyšela kroky, ale vnímala, jak se upír přiblížil, podobně jako duch, co vás hodlá vyděsit k smrti, jakmile se otočíte.

Jednou už to dnes bohatě stačilo, usoudila, jenže Alric na ni nesáhl, nezakousl se svému mazlíčkovi do krku, jen tam tak stál, čekal.

Odvážila se otočit.

Hleděly na ni jeho pronikavé oči všemocného boha krve. Ustoupil ladně stranou a pokynul rukou ke svému prázdnému křeslu vzadu.

Zaváhala.

Co jen mohl ještě chtít?

Rychle překonala vzdálenost mezi jejich těly a více ji prodloužila, to, co neviděl, bylo, jak si nejistě skousla ret.

Ač v tomto koženém křesle jistě nějakou chvíli seděl, bylo zcela studené.

Zvláštní zjištění, být poblíž někoho, kdo je proti všem přírodním zvyklostem prakticky mrtvý, a přitom s vámi smluví a vůbec se nechová jako poslušná mrtvola.

Upírova ruka zamířila do kapsičky modrého obleku, vytáhl odtamtud malou keramickou nádobku velikosti víčka umělé pet lahve.

Vše si mohla na pár vteřin prohlédnout a přemýšlet, k čemu to asi slouží.

Jen co však dosedla, začal se přibližovat krokem tiše našlapujícího pantera. Nestanul před ní, aby podle Daisyna předpokladu udělal nějakou důležitou sáhodlouhou přednášku o pravidlech a prohřešcích, místo toho klidně obešel křeslo dozadu.

Co to mělo znamenat?

„Svlékni si košili,“ ovanul ji Alricův hlas na zátylku, málem z toho vyskočila z kůže.

Napřímila se v zádech, jako by spolkla pravítko. „Cože? Počkat, to, co se stalo včera… to, prostě jsem se neovládala, to jsem nebyla já, není třeba to opakovat,“ zakročila rázně a dovolila si pootočit hlavu dozadu.

Stál za ní jako kamenná socha, ve tváři se mu nepohnul ani sval, to byla odpověď?

Děsila ji ta chladnost zrcadlící se v tom rudém moři, které ji doslova pohlcovalo a nedávalo Daisy na výběr.

„Nebudu to říkat dvakrát,“ přivřel chlapec své oči, nejspíše čekal okamžité uposlechnutí.

To, jak stál výše než ona, mu dávalo zjevnou psychickou převahu velikánství.

Daisy měla chuť vsáknout se do křesla.

Co si, sakra, myslí, že se tu před ním bude hned svlékat? Že mu vážně skočí do postele a zatančí na klíně? Čeho je moc, toho je příliš.

„To nemyslíš vážně, Alricu,“ smlouvala, „já jsem byla včera opilá a nerozumná, to ale neznamená, že dnes nevnímám. Omlouvám se, pokud sis náhodou něco myslel nebo ses domníval, ale já nejsem žádná lehká… žena, abych se tu obnažovala…“ snažila se z toho nějak vycouvat a ihned se pokusila vymrštit z křesla jako had.

Alric bral celou záležitost s klidem, takové dohadování ho nemohlo vyvést z míry, sice se docela bavil nad tím, jak to celé musí vypadat, pravdou však bylo, že ji sem nepozval z důvodu své touhy.

Jeho oběť udělala odvážný krok, pokusila se utéct, tomu však pohotově zabránil svou rukou, jakou Američanku zatlačil zpátky do tmavě oděného křesla.

„Ztrácím trpělivost, Daisy,“ oslovil ji jménem, tak dal slovům větší váhu, „proč jsou lidé tak nerozumní, když se po nich něco chce?“ vydechl unaveně.

Ruka toho tyrana naštěstí zmizela.

Upír si vychutnával ženiny rozpaky, okouzlující lákavá červeň pronikla na dívčiny tváře, cítil, jak krev vybičovaná rychle bušícím srdcem šumí a koluje v těch lákavých lidských tepnách.

Měl chuť zajet svými prsty do těch růžových hustých vlasů, stisknout a zatáhnout, dokud by své otrokyni ze rtů neunikl tichý sten, jakmile by se zakousl do napnuté žíly schované na straně toho lákavého krčku.

Včera se nedržel zpátky, ochutnával a sytil se jak jejím tělem, tak kradmými pohledy do její chtíčem poznamenané tváře.

Dnes sem Daisy pozval z jiného důvodu, než ji hladově znovu napadnout a ukojit se, jistě si to myslela. Lidé jsou tak předvídatelní, opovrhl jimi v duchu. Je na nich ihned patrný strach, radost, žal i štěstí. Jakýkoliv záchvěv nějakého citu prozrazoval o jedinci vše, co lehce mohl použít proti němu a předvídat dotyčného další reakce.

Alric stál stále na svém místě, nepustí ji odtud, dokud se nenaučí poslouchat, tím spíše svého pána. S tím se bude muset smířit.

Konečně to pochopila a stáhla si tuniku přes hlavu, následně si látku cudně přitiskla na obnažená ňadra.

Ze své vyvýšené pozice mohl jasně vidět ty krásně kulaté bílé obliny zvedající se tím vystrašeným dechem jako dva obláčky, jaké včera držel v rukou a mačkal.

Sladké, měkké, velké, k nakousnutí, jedním slovem dokonalé.

Dívka strnule seděla, čekala na nevyhnutelné, když však namočil svůj prst do léčivé mastičky, kterou si připravil, trhla sebou.

Chladivými konečky začal balzám potírat citlivá zraněná místa, pozůstatky jeho včerejší vášně. Začal u krku a pokračoval k zápěstím na rukou, až se pomalu dostal nad ňadro, kterým započal svou hostinu.

Musel se lehce sehnout, aby tam dosáhl, ale tím, že nedýchal, protože upíři tohle prostě nedělají, jen když jsou mezi lidmi, nemohla tušit, jak moc je blízko.

Daisy skrze zavřené oči vnímala ten příjemný tanec milencových laskajících prstů. Nemohla uvěřit té péči, jakou ji hodlal poctít. Krouživé pohyby pomalu odplavovaly nahromaděný stres kamsi pryč do neznáma, takže se mohla pomalu uvolnit.

Od někoho takového rozhodně rozmazlování nečekala, o to víc za to byla vděčná.

„Co je to, voní to jako měsíček.“

„Mast, při které se ti rány do zítra zcela zahojí, recept na tento léčivý balzám se naší rodinou dědí po generace,“ zaznělo Daisy blízko ucha, až příliš blízko. Moc toho však hlas neprozrazoval, nejspíše to bylo opravdu tajemství.

Při tom hýčkání se dalo zapomenout na vše. Ač se věnoval jen stopám po kousnutí, Daisy se to líbilo. Nevěděla, kdy nastala ta změna a zda to bude dál pokračovat, ale přála si to. Tohle ještě předtím nikdy neudělal, ne nic, co by nepřinášelo užitek jenom jemu.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 5. 11. 2016 - 22:21 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.