Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 13

 

Kapitola 13

Polibek

 

Rose mezi tím co ukryla Aladiina na nepoužívaném záchodku znovu přišla do vezírovy pracovny.

Rozhodla se tam na mistra počkat, ale popravdě nevěděla, jak Jafarův slavný plán bude pokračovat?

„Co mám teď dělat?“ zeptala se Yaga.

Ara pokrčil opeřenými rameny, „jak to mám vědět, já mu do hlavy nevydííím.“

„Ha, a kdo říkal, že je jeho nejbližší, nejdokonalejší spojenec komu se svěřuje?“ vpálila mu to, co jí sám řekl.

„Jafar je takový jaký je, když z něho chceš něco dostat, musíš počkat, až se tím bude chlubit, mě se dnes nechlubil,“ narážel na jeho samolibý stav.

„Dobře tak si zkusím poradit sama.“

Rose přešla k jeho stolu a drze začala nahlížet do šuplíků.

„Za to tě zabije,“ zaskřehotal Yago ale nijak se nenamáhal jí v tom zabránit.

"Kuš!"

Rose ho ignorovala, dnes už ji rozčílil dvakrát a v zájmu jejích stále ještě odolných nervů a dobrých vztahů si rozčilení schovala na příště.

První šuplík odhalil dokumenty s pečetěmi, druhá zásuvka nějaké příkazy pro stráže nařízení a pokyny pro byrokraty, ale žádné písaře tu ještě neviděla. Asi se někde hezky zašívají.

Tak nějak ji lákalo objevit nějaké Jafarovo tajemství ale pochybovala, že by to nechal právě v otevřeném stole a své pracovně, kam mohl přijít kde kdo.

Navíc vše co mu bylo nějak drahé a vzácné měl v té děsivé místnosti dole. Takže smolíček.

„Sakra, pomůže mi tady něco?“ zamumlala si pod vousy.

Až v posledním šuplíku našla kupodivu nějakou starou mapu.

„Jako by si nemohl pořídit novou,“ lamentovala kysele, "tahle už se skoro rozpadá."

„To je kouzelná mapa,“ upozornil ji Yago, který dívku nespouštěl z očí pro případ, že by Jafarovi žaloval, co tu prováděla.

Rose se napřímila a vytáhla mapu na stůl. Ale ať na ni koukala, jak chtěla, nic kouzelného na ní nebylo.

„Kouzelná? V jakém smyslu? Vždyť je obyčejná, stará, zažloutlá a ohmataná.“

Papoušek slétl na kraj stolu.

„Když na ni položíš ruku a proneseš kouzlo, ukáže ti to, co si nejvíce přeješ. Předvedu.“

Yago doťapkal až k ní a svou nožkou několikrát plácl do mapky, „eh ale to kouzlo zná jen Jafar, nikdy ho přede mnou nevyslovuje,“ zdržoval a čekal, až jeho pán přijde a uvidí ji se svou mapou.

Docela se těšil, co z toho může vzniknout.

Už se škodolibě těšil, až té holce vynadá. To jí patří, že odmítla jeho nabídku s kartou.

„No to jsi mi pomohl, není nad tvůj ptačí mozeček,“ zakoulela Rose očima a sama se snažila připlácnout ruku k tomu kusu pevného papíru, „abraka dabra, zjev se mi sakra, hmm nic?“

„Zkus něco jinýho,“ pochechtával se Yago a docela ho to začalo bavit, sám ale kouzlo opravdu nevěděl, jediné co vždy svého pána viděl dělat, bylo, že položil svou dlaň kousek nad mapu a pak do ní udeřil z jeho ruky fialový blesk.

Tuhle legraci si ale nemohl nechat ujít.

Rose se nad mapou zamyšleně mračila.

„Mapo mapo mapo, stojí mi to zato? Zjev se místo veliké, s tajemstvími ukryté.“

Yago Rose dodával odvahy a při svém počínání si ani nevšimli, že do pracovny vstoupil sám vezír a chvíli se díval, o co se ta ženská s jeho papouškem snaží.

Jeho pohled padl na JEHO tajnou mapu a i on se začal nebezpečně mračit.

Nikdo mu nebude brát jeho věci!

„Jak vidím, brát někomu co je jeho není právě známka slušného vychování,“ zpražil je svýma černýma očima.

Čtyři páry kukadel se zaměřily na vysokou černou postavu, která k nim mířila.

Yago už se nadechoval ke své nové zákeřnosti, ale Rose byla tentokrát rychlejší.

„To mi poradil Yago, řekl mi, že nějaká mapa je dole ve stole, protože jsem nevěděla, kde mám sama tu jeskyni najít, tak jsem myslela, že tam bude zakroužkovaná,“ ukazovala prstem na papouška.

Jafar střelil pohledem na svého aru, luskl prsty a Yago se ocitl v malé zlaté kleci na zemi, kde viděl akorát Jafarovy zakroucené boty, protože hlavu výše nezvedl.

„Kolikrát jsem ti říkal, že si máš dávat pozor na jazyk, tohle ti snad má slova připomene, než se vrátíme.“

„Ale Jafare, to jsem nebyl jááá…přásahám!“ vřískal Yago a vezír ťukl svou holí o zem a papoušek ztratil hlas i když otevíral zobák.

Rose v duchu vítězně vykřikla a pak se zarazila.

„Eh, říkal jsi, až se vrátíme? Množné číslo?“

„Ano,“ odsekl Jafar a ještě chvíli hleděl na svého papouška, než se zaměřil na ni.

„Pojedeš s námi?“

„Jistě, kdo jiný si myslíš, že vás ochrání před pouštními piráty a kdo zná cestu?“

Dobře, v tom případě tu mapu nepotřebuju,“ zase ji úhledně složila a nasadila nevinný úsměv.

Přeci jen s Jafarem se cítila bezpečněji, než aby jela s Aladdinem sama. Nejspíše by na to místo nedorazila a už vůbec ne zpátky.

„Kde je vlastně ta pouliční krysa?“ otázal se vezír nevrle, protože ho nikde okolo neviděl.

"Doufám, že ti neutekl."

„Jmenuje se Aladdin a je na bezpečném místě,“ tedy doufala, že tam stále je.

„Dobře, připrav se na o…“ náhle se vezír zarazil, jelikož jeho pohled se setkal s prázdným místečkem ve své polici.

„Kde je má lahvička?“ rozčílil se, přešel k tomu místu a svým ukazováčkem netrpělivě zaťukal na absenci svého flakónku.

Vyzařovala z něho opravdu komorně zabijácká atmosféra.

Jafar se podíval na Yaga, který přestal cvakat svým němým zobákem a další výhrůžný pohled patřil Rose, které náhle svitlo.

„Hned budu tady!“

Prohnala se kolem něho jako vichřice, až za ní vlál korálkový závěs a hnala se ke dveřím starého nepoužívaného záchodku ve vedlejší chodbě.

Když prudce otevřela, myslela, že bude mít mrtvici.

Ti dva stáli nad dírou v podlaze a ukazovali na ni, těžko říci, jak se dorozumívali, jelikož opice uměla jen vřeštět.

Rose ale myslela na to nejhorší, buď nikdy neviděli záchod, nebo a co je ještě horší doufala, že tam nestrkali ruce, aby zjistili, k čemu to slouží.

Z té představy, šla málem do mdlob.

„Rose,“ otočil se na ni Aladdin s úsměvem.

„Nejdřív ukaž ruce,“ zastavila ho, protože chtěl jít k ní. Byla připravená zabouchnout mu dveře před nosem.

„Proč?“ zeptal se nechápavě zlodějíček a natáhl k ní ruce, čisté ruce.

Ze srdce si oddechla.

„Chci zpátky tu lahvičku, hned,“ přikázala.

Abu a Aladdin se na sebe nechápavě podívali.

„Abu?“

Opičák se podrbal na hlavě, ale věděl, že musí s pravdou ven a vytáhl ze své červené vestičky flakónek, který předal svému pánovi a ten pak Rose.

„Teď tu ještě počkejte, a…nesahejte na tu díru, vlastně nesahejte vůbec na nic, jasné?“

Nečekala na odpověď a vyrazila zpátky.

Jafar tam pořád netrpělivě čekal.

Postavila se tedy naproti němu a dala lahvičku zpátky na své místo.

„Omlouvám se, ale zloděje jiným kouskům nenaučíš,“ zazubila se.

Vezír nasadil svůj povýšený pohled a pootočil nádobku štítkem do místnosti.

„A teď neztrácejme čas,“ koně by už měli být připraveni.

Eh, na tu jeho nedočkavou povahu si bude muset zvykat. Jo pán honem, honem by se asi zbláznil, kdyby počkal na světlo.

„Vždyť je noc, je skoro asi devět hodin,“ protestovala Rose.

Jafar se k ní těsně naklonil a ona za sebou měla už jen poličku s jeho ingrediencemi.

Byl tak blízko, až téměř nedýchala.

Světlo svíce mu zářilo do zad, takže na ni on sám vrhal tmavý stín.

Nevypadal právě potěšeně.

„Nemám rád odmlouvání,“ zašeptal jí výhrůžně tichým hlasem do tváře a Rose měla dojem, že je maličká, asi jako králíček proti hroznému drakovi.

„Já se tvých výhrůžek nebojím,“ vzhlédla k němu s lehce přivřenýma očima plnýma nesouhlasu.

„Dokaž mi to,“ usmál se ten chlap jako sám ďábel.

Sám cítil, jak se ta žena před ním nepatrně třese, jak jí buší srdce, jak rychle dýchá, snaží se co nejvíce přitisknout k polici, proto ještě o krok přistoupil blíž, až se jí téměř dotýkal. Musel jí ukázat, kde je její místo, chtěl, aby se před ním krčila, protože jen tak budete mít nad druhým převahu.

Nesměl jí dovolit, aby si myslela, že je nad ním, aby prosazovala své plány nad jeho. Ne, to by jeho nadřazenost nepřenesla přes srdce.

Tak nějak předem odhadoval, že se s ním bude hádat, ale rozhodně nečekal, že udělá něco tak pošetilého jako to, že natáhne své ruce, chytí ho zepředu za oděv a nepřitáhne k sobě.

Rose téměř nedýchala, vlastně ani pořádně nevěděla, co dělá, tak moc ji rozčílil, že měla v hlavě prázdno a to prázdno vyplnil rudý mrak, přes který ani neviděla.

Měla těch jeho arogantních rozkazů a keců dost a jediný způsob, jak ho umlčet byl ten, že ho chytí, přitáhne k sobě a políbí.

Jakmile přitiskla svoje rty na jeho, už nešlo couvnout. Mohlo to být ještě horší?

No, vlastně ano, mohl ji odstrčit a začít jí nadávat co si to k němu dovoluje, ale situace se vyvíjela zcela nad rámec možného.

Nejen, že se Jafar neodtáhl ale ani polibek neopětoval, spíše byl zaskočen, to bylo to správné slovo. A o to jí přesně šlo.

Vykolejit ho, překvapit a umlčet. Chtěla mu dokázat svoji neústupnost, že je odhodlaná jít i za hranice.

Když Rose usoudila, že to by stačilo, chtěla se odtáhnout, ale tentokrát už po jejím nebylo.

Ne.

Jakmile mezi nimi vzniklo jen pár milimetrů, ten chlap na ni zaútočil novým polibkem.

Tohle už nebylo jen lehké spojení dvou rtů, nabralo to zcela nečekaný spád.

Plavovláska zalapala po dechu, když ji donutil ještě více zaklonit hlavu a rozevřít rty od sebe v pravém polibku.

Tohle už byla nebezpečná hra, která jí pronikala do každého kousku těla jako láva a rozpalovala ji.

Něco takového by od něho nikdy nečekala, myslela, že jí opovrhuje a ona ho tak chtěla ponížit, ale teď se zdálo, že prohrává ona jako zamotaná do neviditelné sítě.

Rose byla zmatená.

Vnímala jemné zvlnění jeho horkých panovačných rtů, jeho dech i jazyk. Nikdy tak silné emoce necítila.

Chtěla se bránit, odstrčit ho ale neměla sílu protože…se jí to líbilo. Bylo to vzrušující, příjemné až měla pocit, že se rozpustí jako máslo na pánvi.

Zaskočilo ji to nepřipravenou a nevěděla co dělat, jestli utéct nebo se nechat laskat.

Tváře jí pálily a zároveň se propadala studem, ale to všechno v kombinaci s jeho blízkostí bylo jako nějaké hříšné kouzlo.

A ke všemu všude ta omamná vůně bylin.  

Když se konečně odtáhl a ona otevřela oči, zjistila, že si prohlížel její rozpaky.

„Proti mně nemůžeš vyhrát,“ jeho znovuobnovená chladná grimasa ji nechala na pochybách.

Těžko říci, zda to na něho zapůsobilo, bavil se tím nebo ji chtěl jen pokořit, jako ona chtěla pokořit jeho.

Nutno říci, že Rose se nevzmohla na slovo.

Vezír se pomalu stáhl jako stín a šel ke svému stolu a mapě ležící na něm.

Ukazoval jí záda a pravil: „vezmi tu pouliční krysu a odveď ji ke stájím, budu tam čekat.“

Rose nasucho polkla a rozeběhla se na chodbu, jako by jí hořelo za patami, aby byla od něho co nejdál.

Tam se cestou ke svému pokoji snažila uklidnit. Vyzvedla si tam kartu, ale pořád se jí v myšlenkách vybavoval ten zatracený polibek.

Nakonec zamířila k záchodku.

Spílala si, jaká je husa. Proč to vůbec dělala? Proč měla hned hrozný zlozvyk vždycky chtít vyhrát za každou cenu? Zvláště hrát s někým, kdo má úplně stejnou vlastnost.

No tak Rose, je to chlap, jen využil situace, nic víc, říkalo její svědomí.

Ale bylo to tak opravdové…

Ten k tobě nikdy nic cítit nebude, ten má jen svoje ambice, do kterých ty nepatříš, radilo jí její druhé já.

Já si na něho nároky nedělám jen…ten bastard…on…

Takhle se hádala sama se sebou, dokud neotevřela dveře Aladdinova úkrytu.

 „Mám pro tebe úkol Aladdine,“ vydechla.

Mladík se zatvářil zamilovaně, „cokoliv, patří ti můj život, za to, že jsi ho zachránila.“

„Jo, jo. Pojď se mnou, pojedeme do pouště, je tam něco co moc potřebuji a pak můžeš jít, kam chceš a budeš volný hm?“

Aladdin rychle přikyvoval jako zamilovaný blázen, ale Abu kroutil hlavou.

„Dobře jdeme.“

Byl večer, ale přesto se plížili po chodbách opatrně, aby na nikoho zbytečně nenarazili.

Rose se na nádvoří nechtělo, ale musela.

Vše co chtěla, bylo jít zpátky domů a k tomu potřebovala tu zatracenou kartu.

Prostě výměnný obchod, něco za něco.

 

****************************************************************************************************

 

Jafar už tam dávno čekal, za uzdu držel dva přichystané koně.

Hasan hrabal kopytem do země, nejspíše už se nemohl dočkat dalšího výletu.

Vezírova nálada se rázem změnila od ponuré na přijatelnou až potěšenou.

Jeho nová pomocnice spadla do své pasti a to ho neskutečně těšilo. Neměla proti němu šanci.

Možná jí dal chvíli pocítit svou převahu, než sám přebral vedení a proměnil jejich malý nevinný polibek v něco daleko temnějšího, co ji mělo srazit na kolena.

Nemohl ale říci, že samotnému se mu to nelíbilo.

Ta dívka chutnala jako čerstvě utržené sladké ovoce, ne jako konkubíny v nevěstincích, jejichž rty poznaly už mnoho mužů.

Bylo na tom něco hříšně přitažlivého.

Musel přiznat, že to byla vítaná změna, která mu dokázala vrátit náladu, i když tak na první pohled nevypadal.

Na další toulky svou myslí ale nebyl čas.

Z dálky viděl, jak se ve vchodu objevily dvě lidské siluety a jedna malá zvířecí.

Jakmile přišla dvojice blíže, Aladdin se zdál být vyvedený z míry a velice ostražitý, jakmile viděl, kdo to před ním stojí, a že s Jafarem neměl právě dobré vztahy.

„Ten je tvůj,“ hodil po něm vezír uzdu a sám nasedl na svého opečovávaného černého hřebce.

Pak udělal to nejméně pravděpodobné a natáhl k Rose ruku.

Víc ji po tom všem šokovat nemohl.

Dívka se podívala nejprve na zloděje a pak na čaroděje.

Nebyl to lehký úkol vybrat si s kým jet.

Aladdin a Abu měli blechy, byli špinaví a řekněme, že pobyt ve vězení zapracoval i na jejich vůni. Na druhou stranu Jafar nevypadal v dobré náladě a to co se stalo v jeho pracovně před necelou půl hodinou…

"Dělej!" pobídl ji rázně.

Bylo rozhodnuto, blechy mít nechtěla.

Navíc, pokud na něho ta pusa neměla účinek tak na ni také ne.

Natáhla tedy k vezírovy ruku a nechala si pomoci, dokud neseděla za ním a nebyla nucena ho obejmout.

Aladdin po své lásce hodil smutný zhrzený pohled a po několika pokusech se i on na koně vyškrábal a Abu se usadil před ním.

Párek arabských plnokrevníků vyrazil tryskem do města a skrze poušť…

 

****************************************************************************************************

 

V nastávající tmě vzduch rychle chladl.

Rose cítila, jak se jí vítr zakusuje do tváří, profukuje oblečením a přitáhla si plášť k sobě a přitiskla se více k Jafarovi, také dávala pozor aby jí schovaná karta, kterou si vzala sebou, nevypadla.

Nikdy nevěděla, kdy ji bude potřebovat.

Na čistém, bezmračném nebi se objevila hvězdná klenba, tak krásná a zřetelná, jakou Rose viděla naposledy v planetáriu, když jí bylo patnáct. Netušila, jaké nebezpečí může v poušti v takovou noční hodinu číhat, ale s Jafarem v rukou, a to doslova, se cítila v bezpečí, a protože byla ospalá, k čemuž chladný vzduch ještě přispíval, málem usnula.

Byla ráda, že se tentokrát nemusí zahalovat do temných šatů, protože je všechny zahalila samotná noc.

Brzy však musela oči zavřít, protože jí do nich napadala zrnka pouštního písku, rozvířeného kopyty koní.

Všechno mělo svoje výhody a nevýhody...

Koně zpomalili a po chvíli úplně zastavili na pokyn svého pána.

„Ještě tam nejsme,“ prohlásil Jafar přes rameno než se stačila zeptat.

„Tak proč stojíme?“ nedala se Rose a zívla.

„Koně přestávají vidět, budu muset rozsvítit lucernu,“ vysvětlil čaroděj, vymanil se z jejího objetí a seskočil. Po chvíli ho ozářilo prudké, plápolající světlo z jakési kovové lucerny, která dívce připomínala železný lampión.

Světlo prskalo, tryskalo a prudce měnilo barvu jakoby mělo vlastní život a duši, až to málem působilo nevolnost.

Koně zaržáli, ale nevyděsili se, pravděpodobně už to několikrát viděli.

„Něco takového ve svém světě nemáš, že?“ naparoval se Jafar.

„V Číně vyrábějí lucerny z papíru a chytají do nich světlušky, ale tahle substance je tisíckrát účinnější!“

„Náhodou mám,“ prohlásila Rose, "na každé druhé diskotéce, říká se tomu stroboskop.“

Jafar mlčel a blondýnka, protože při těch záblescích měla raději zavřené oči, si představovala, jak se asi právě tváří...

Po chvíli ticha vezír naskočil zpět na koně a pokynul: „Hyjé!“

Kůň se opět rozeběhnul a Rose se potichu škodolibě zasmála, jak Jafarovi při vší té jeho inteligenci došla slova.

Když pak znovu pootevřela oči, všimla si, že lucerna, kterou Jafar nějak upevnil ke své holi, je ze tří stran zakrytá, takže svítí jen kupředu. Chytré, takhle neoslňovala je ani zvířata.

Zvířata...

Kde byl sakra Aladdin a jeho kůň??

Ten idiot se asi ztratil, tohle bude asi dlouhá noc...


 

Tak co na to říkáte? Rose začíná bodovat.

 Ani se jí nedivím, že toho chlapa má dost ale její strategie se jí moc nevyplatila chudince. Uvidíme zda to ještě někdy zkusí znovu. Ale jaký to na oba bude mít dopad? Hodí to za hlavu jako nějaký omyl nebo se tím budou probírat?

 Ještě je otázkou zda to Yago viděl nebo v té své kleci byl tak skřípnutý, že neměl šanci. Ale Rose s ním pěkně vymetla a oplatila mu stejnou mincí, pro teď už si na ni dá větší pozor. Hold důvěra se platí zlatem.

 A co náš Aladdin, když mu Rose nasedla k vezírovi. Je mi ho trochu líto ale je tak hrozně naivní, že to není možné, třeba se ještě otrká. V tom mu Rose určitě pomůže.

 V příští kapitolce se těšte na dobrodružství v jeskyni :-)

Uvidíme se zase příště u naší romantické komedie v Disney stylu.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 4. 11. 2016 - 21:37 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.