Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 7

 

Kapitola 6

Probuzení

 

Ještě před pouhými deseti minutami se od zdi odloupla štíhlá ženská postava a utíkala chodbami do svého pokoje.

Rose se zaradovala, že vydržela u Jafarových dveří špehovat a vyplatilo se!

Ve chvíli, kdy při odchodu slyšela Yagovu otázku o kartách, se schovala a natahovala uši jako slon.

Nyní přiběhla do svého pokoje, který byl osvětlem svýcemi díky Barkovi, který se o něho dobře staral, proto ji nedělalo dobře při pomyšlení, co bude nucena udělat.

Nyní však přišla ke koberci na zdi a pohledem ho studovala.

"Karto...sezamu, ne..." tak to nebylo, "duchu sezamu, navrať se do podoby, která ti po právu náleží," znělo to z jejích úst docela hloupě ale z koberce jako by vyprchal život a jakýsi písek se separoval z tkaniny jako bysteho vyluxovali a zhmotnil v tutéž nepohyblivou, kartu, která spadla na zem.

Rose se zaradovala, schovala ji do stolku a otočila klíčkem.

Ráno si ji vezme ale teď musí sehrát přesvědčivé divadlo.

Rychle si rozcuchala vlasy svlékla se a vlezla do postele.

Nakonec zatáhla za střapec.

Do pokoje vstoupil Bark a Rose se snažila vypadat, že má přinejmenším nějakou malárii. Byla zachumlaná až po bradu a pošilhávala na něho z pod přivřených víček.

Tak nějak mu vysvětlila, že jí není dobře a že zítra zůstane ležet.

"Prosím, řekni princezně, že se na zítřejší den omlouvám, ale zůstanu raději v posteli."

"Velectěná paní Rose, nemám poslat pro lékaře?" strachoval se otrok.

Rose rychle zakroutila hlavou, "jen si poležím a bude to dobré," zakašlala a pak Bark odešel. Měl přitom v očích nefalšovanou starost ale co se dalo dělat...

Takhle si alespoň zařídila na zítra dobré aliby.

 

***************************************************************************************************

 

Nastala tma a ticho, jasné hvězdy prosvítaly oknem stejně jako srpkovitý měsíc ale Rose se nedařilo usnout. Hlavu měla plnou starostí a navíc přemýšlela nad rozporuplnými pocity vztaženými k Jafarovi.

Bála se ho, to jistě, nevěřila mu, ale cosi se jí na něm líbilo, ba ji dokonce přitahovalo. Nevěděla, co to je, a zneklidňovalo ji to, cítila se kvůli tomu tak špatně.

Vždyť ji včera chtěl dát zbičovat! Co ji to jen popadlo? Byl na ni zdánlivě přívětiví, jen když něco chtěl.

Když konečně po dlouhé a dlouhé době usnula, prožila bezesnou noc a probudila ji ještě za tmy bolest hlavy a břicha. Připadala si dezorientovaná a chvilku to vypadalo, že to, co mělo být výmluvou, se stane skutečností.

Rose se hrozila, že ji bude chtít Jafar léčit osobně jak sliboval, pokud je pravda, že býval kdysi léčitelem. Pak by si mohl s jejím tělem provádět, co bude chtít a toho se Rose děsila.

Přeci jen byl to chlap jako každý jiný.

Musela by se před ním svléknout, cítit jeho štíhlé ruce a svém těle, jak jedou po její kůži na břiše a ona téměř nedýchá, napíná svaly pod jeho prsty a snaží se potlačit zasténání.

Málem by si dala facku a rychle se rozhlédla ze strany na stranu jako by snad čekala, že tam někde bude skutečně stát v koutě, a to co si teď vybájila, se stane realitou a on ji bude zkoumat.

Dívka se zuřivě začervenala, ne že by ji to už několikrát nenapadlo ale je to opravdu bláznivé, něco takového se nestane.

To už je více pravděpodobné, že ji promění ve starou vrásčitou bábu? Nebo dokonce v ropuchu?

Rose to v jejím stavu moc nemyslelo a jedna tíživá noční minuta ubíhala za druhou naplněna trýznivými představami. Bolest břicha naštěstí brzy přešla, asi to byla jen drobná zácpa z těch oříšků, kterými se tak neuváženě přejedla. A bolest hlavy postupně odezněla také, takže když začínalo svítat, podařilo se jí konečně zase blaženě usnout, dokud ji nevzbudil nevraživý mužský hlas.

„Vstávej, je čas!“ uslyšela nad sebou někoho, komu docházela trpělivost.

Když si uvědomila, že jí někdo surově převaluje sem tam, varovně zavrčela.

Trhla sebou a mírně vyjekla.

Naštěstí Jafar hned pustil její rameno a nechal, aby se vzpamatovala z ospalosti, jinak by asi začala křičet. Ale i na to byl připravený. Naštěstí nezačala a tak se díval, jak se pomalu posadila, a nejspíše si neuvědomila, že na sobě prakticky nic nemá.

Vezírovi se tudíž naskytl královský pohled na ženina bílá záda, odhalená ramena a díky saténové pokrývce, jež se svezla na její stehna také celá ňadra.

Vše co si mohl jen představovat, mu teď ukazovala plnou měrou, zatímco si mnula pěstičkami oči, než ztuhla, napřímila se a hrábla prsty po peřině, kterou si ihned přitiskla k hrudi.

Jafar se ušklíbl, a už jen těch pár vteřin, kdy mohl popatřit na to krásné ženské tělo, se mu zlepšila nálada. Zachoval však distanc jako by se nic nestalo.

Rose se mezi tím prudce nadechla, svírala pokrývku v prstech tak křečovitě, jako by čekala, že se na ni právě teď vrhne a její bludy se stanou zákeřnou skutečností.

Husa! Co si myslela spát nahá, nadávala si.

Co teď? Cítila, jak ji po celém těle pohltila horkost, prosakující z hloubi jejího těla jako láva stejně jako vztek.

„Co tu děláte? Tady nemáte co pohledávat! Tohle je MŮJ pokoj!“ vykřikla polohlasně, přestože ji opět trochu bolela hlava, nejspíš z nevyspání, což tomu moc nepomohlo.

Nenáviděla ho! A on neměl ani dost slušnosti se omluvit!

„Tak ty už nechceš do svého rodného světa?“ popíchl ji vezír, který už byl čilý, bystrý a zjevně se stačil i dobře vyspat a ona mu tu připraví ještě takové erotické představení!

„Pamatuješ si, na čem jsme se včera dohodli...“

Jeho všímavé oči si ji stále prohlížely, zatímco plavovláska mu nemohla věnovat ani jeden pohled, aniž by zjistil, jak moc je ponížená.

Rose si vzpomínala jen mlhavě, napadlo ji odseknout mu, že si nic nedohodli, že to jen on mluvil a ona tam tak stála omámená tím jeho podivným kořením, které z něj cítila i teď, i když už nemělo ten omamný efekt jako včera, ale rozmyslela si to.

Do svého světa opravdu chtěla, a i když ji to štvalo, neměla jinou možnost než s ním spolupracovat.

„Nechte mě aspoň vyspat...vždyť teprve svítá, je ještě šero,“ řekla rozmrzele.

„Musíme vyjet rychle, než bude všude spousta lidí,“ řekl Jafar. „Stejně už jsi zaspala ranní modlitbu fadžr...“

„Tak jo,“ obrátila Rose oči v sloup a začala se soukat z postele samozřejmě s přikrývkou pevně omotanou kolem svého těla.

„Jen co se převleču a upravím si vlasy,“ prohodila a myslela, že teď vypadne.

„Obleč si tohle,“ řekl Jafar a hodil před ni na zem jakýsi černý, pečlivě složený oděv.

Hulvát! To udělal určitě schválně! Dobře ještě jednou se poníží ale naposledy!

Ohnula se tedy v pase a cítila, jak jí vzteky tepe ve spáncích, když mu tak ukazovala prohlubeň svého výstřihu.

Rose si ten hadr vzala a rozvinula. Byl černý, bez jakékoliv ozdoby, s dlouhými rukávy...

Rose na něj chvilku tupě zírala a pak se zděsila. Odhodila ho, odskočila od vezíra, jak to jen šlo, a byla najednou vyděšená k smrti.

„Nezabíjejte mě!“ řekla a objala se ochranitelsky pažemi.

Jafar otočil oči v sloup. „Co to do tebe vjelo?“

„Vždyť je to rubáš!“ vykřikla Rose.

„Pst!“ pokynul jí Jafar, aby někdo náhodou nepřišel. Vše bylo tajné a on neměl rád nepohodlné svědky.

„Co je to vlastně rubáš?“

„To jsou šaty pro mrtvolu. Tedy u nás...“ vysvětlila Rose, a když viděla, že Jafar to tak nemyslel, dodala: „Vypadají přesně takhle.“

Čekala, že jí vezír začne vyhrožovat a rozčilovat se, nebo že to na ní prostě silou navlékne jako na panenku. K jejímu překvapení se tak nestalo.

„Chápu tvoje zděšení a omlouvám se,“ řekl, čímž ji úplně vyvedl z míry.

Byla v šoku. Nejdřív jí vyhrožoval bičováním a teď se omlouvá? Měla chuť dát si tenhle jeho výrok zarámovat...

„Za svůj život jsem hostil už stovky delegací ze vzdálených zemí s velice, řekněme...různorodými zvyky. Ale toto je čádor, oděv, který u nás v Agrabah nosí ženy, když je jejich muž vezme někam ven.“

Tohle že tady nosí ženy? Rose už mohlo víc překvapit snad jen tvrzení, že muži v Agrabah vodí svoje ženy na vodítku, dávají jim náhubky, a když muž ženě pokyne: „Sedni!“ ta sebou musí okamžitě plácnout do písku.

Jafar pokračoval: „A radím ti si ho obléct, pokud nechceš, aby tě znásilnil první žebrák, kterého venku potkáš.“

„Cože? Oh, vážně kultivovaná země,“ zavrčela.

Rose si čádor štítivě vzala znovu do ruky a přemýšlela, jak by se tomu vyhnula.

„Tohle nosit nemůžu...“ namítla s nechutí a dlouho si nechala Jafarova slova převalovat v mysli. Byla rozpolcená. Věřila, že teď jí Jafar nelže, a nechtěla mu dělat problémy, ale ten čádor jí připadal tak ošklivý! Ráda stavěla na odiv svoji krásu a své ženství. Ve společnosti, odkud pocházela, bylo považováno za klíč k úspěchu a vzít si oděv, který zakrýval z jejího těla všechno, na co byla tak hrdá, jí připadalo ponižující.

„Je to opravu nutné?“ řekla skepticky a čekala, zda nepřijde s jinou alternativou.

„Čádor či burku nosí na ulici všechny ženy,“ vysvětlovat trpělivě vezír.

„Pokud ji mít nebudeš, každý muž to hned půjde nahlásit strážím. Je to trestný čin. Muži si zde své ženy hlídají kvůli jejich bezpečí.“

Jo, tak teď jsi mě uklidnil. Bezpečí jo?

„Chápu,“ přikývla Rose a rozhodla se tedy podřídit. Co jiného měla dělat.

„Vlastně jsem řekla Barkovi, že mi není dobře, aby sem nikdo nechodil. Takže mě tu nikdo nebude hledat. A tohle bude jen na chvíli.“

„Kdo je Bark?“ zeptal se Jafar nechápavě.

„Otrok, který mě obsluhuje,“ řekla Rose s náznakem úsměvu.

„Aha. Nevěděl jsem, že mají jména,“ odsekl vezír. Rose se mu teď v skrytu duše zasmála...

Nevěděl jsem, že mají jména, napodobila jeho hlas ve své hlavě a ještě dodala: jo vsadím se, že si nepamatuješ ani to moje.

Jafar konečně na chvilku odešel, aby se Rose mohla nerušeně převléknout. Když se vrátil, blondýnka už měla na sobě čádor včetně kapuce, prohlížela se v zrcadle a loučila se s posledními zbytky ostentativní ženskosti. Ještě, že to už je všechno, co budu muset vytrpět, říkala si a kritickým okem měřila ten stan, co měla na sobě.

Jafar se k ní nenápadně přiblížil jako hrozivá skála a bez varování jí na hlavu natáhl jakýsi látkový pytel.

Rose sebou trhla a začala se ošívat. „Co to je sakra?!“ vyštěkla.

„Tomuto se říká nikáb,“ vysvětlit chladně Jafar. „Uklidni se, až budeme mimo město, můžeš si ho sundat. Dřív NE,“ zdůraznil poslední dvě slova.

„Nemůžu v tom dýchat!“ zasýpala Rose.

„Mohla bys, kdybys to zkusila,“ odvětil Jafar sarkasticky.

Kdyby na něho pořádně viděla, snad by ho chytila za jeho pěstovanou bradku a vytrhla mu ji.

Rose naštěstí zjistila, že mluví pravdu. Dokonce, i když špatně, viděla ven úzkou mezerou pro oči.

„Mohl jsi mi to nejdřív říct, že mi to nasadíš,“ prskala Rose a cítila se jako v kostýmu na maškarní.

Jafar neodpověděl a raději hleděl ven na rozednívající se ráno, i když Rose připadalo, že zaslechla nějaké tiché zamumlání o rozmazlenosti...

Otočila se a nezmohla se na slovo. V zrcadle už z ní zbyly jen oči.

Vezír se poté mrštně otočil a ji chytil za paži. Jeho ruka byla chladná a drsná.

„Po cestě za žádnou cenu nemluv, nechci, aby tě někdo poznal,“ instruoval ji a nečekal na odpověď, zatímco odváděl Rose ke stájím jako vězně.

Prošli mnoha podlažími, až na druhou stranu paláce a ven, kde ještě nebyla.

Před stájemi už na ně čekal mohutný černý ušlechtilý hřebec.

Jeho kopyta byla obrovská a srst se mu v ranním slunci leskla jako samet.

Za uzdu jej držel štíhlý sluha.

Rose se ploužila za Jafarem, který ji po cestě taktně upozornil, že má jít dva kroky pozadu jako správný otrok. Určitě si tuhle nadřazenost vychutnával.

Jak se však blížili ke zvířeti, měla dívka stále větší podezření, že tu něco neklape.

Tak především byl tu kůň, zvíře a ke všemu jen jedno.

Co tím sakra myslel?

Rose všechny své myšlenky držela za svými rty a neřekla ani slovo přesně podle rozkazu.

Cítila se však v tom nemožném hábitu hrozně. Už teď bylo horko a látka se jí lepila k tělu, protože pod tím vším měla ještě svoje oblečení, aby nešla nahá.

Jak tohle mohly ženy nosit?

Omezovalo to v pohybu, pomalu přes to ani neviděla a navíc vypadala jako by se právě přidala k satanskému kultu!

Tiše probodávala pohledem Jafarova záda a měla silnou chuť ho nakopnout.

Místo toho si rychle sáhla pod nikáb a utřela si slzy bezmoci nad touto situací, jelikož už byli u hřebce, kterého vezír téměř láskyplně poplácal po krku.

Takovou ochotu neprojevil ani Yagovi, uvědomila si a hned si vzpomněla na ten včerejší výstup s plameňáky.

Když se u zvířete zastavili, otrok podal Jafarovi uzdu, uklonil se a odešel.

Nyní se Rose rychle rozhlédla kolem, zda tam nikdo není, ale zadní nádvoří bylo prázdné.

„Možná jsem to zapomněla říct ale…já neumím jezdit na koni, tady je to asi běžné ale v mé zemi nikoliv, raději mám letadlo,“ spustila a burka nepříjemně tlumila její hlas, až měla pocit, že pod tím hadrem nejen nemůže dýchat, ale také to znělo, jako když syčí. Měla chuť si to vážně strhnout z hlavy!

„Nepotřebuješ jezdit na koni,“ ten namyšlenec se na ni ani neotočil a raději sám zkontroloval upevnění sedla, nejspíše nikomu nevěřil kromě sebe.

„To jsem si oddechla, tak kde je nějaký vozík nebo nosítka? Nic tu nevidím,“ znovu se rozhlédla kolem sebe se stejným výsledkem.

„Nic takového není potřeba, pojedeš se mnou,“ až nyní se na ni významně otočil a klidně pokynul ke svému výstavnímu plnokrevníku, který netrpělivě přešlápl a podíval se na ni ne právě přátelským pohledem jako jeho pán.

Rose se nervózně nadechla nosem a zamrkala, zda se jí to nezdá.

Nedělá si z ní blázny?

Jakmile však přesunula oči z koně zpátky na muže, poznala, že to žádný vtip není.

„To nemyslíš vážně? Mám jet s vámi na jednom koni? Tomu říkáte důvěra?“ zpražila ho pohledem, „nestačí, že jsi mě před chvílí skoro nazval svou ženou a teď tohle?“

Jafar stál na místě se stoickým klidem a pozvedl v otázce jedno své tmavé obočí.

„Ano přesně to myslím a jestli teď hned nenasedneš na Hasana, tak tě k tomu donutím. Nejsem zvědavý na žádné pusté výmluvy a věř, že mi vidina společné jízdy nepřipadá nijak zábavná. Je to jediný možný prostředek, jak nejrychleji dorazit na určené místo.“

S tím nemohla Rose nesouhlasit, ale přesto měla předsudky.

„Přinutit?“ pípla.

Jafar sevřel rty k sobě do tenké čárky a čekal.

„No dobře, ale jestli spadnu…“

„Nespadneš, o to se postarám,“ ubezpečil ji a ukázal na třmen, sám v jedné ruce držel uzdu a ve druhé svou hůl.

Rose váhavě přistoupila ke zvířeti.

Bože, byl tak vysoký! To přeci nemyslí vážně, možná s nějakou stoličkou ale…

Nejprve si musela podkasat burku, aby vůbec mohla zvednout nohu a pak předvedla to nejtrapnější číslo svého života.

Jednu nohu skutečně do třmenu zvedla a pak skákala na jedné noze a to bylo tak všechno.

„Chyť se hrušky sedla,“ poručil Jafar a nehnul ani prstem.

On tam fakt bude jen tak stát!?

Rose začínala mít znovu vztek ale ani, když se chytila té věci nahoře, nedokázala se vyhoupnout.

Jafar za jejími zády obrátil oči v sloup.

„Ženy ve vaší zemi jsou všechny takto neschopné?“ dobíral si ji.

„Stejně jako muži, kteří potřebují jejich pomoc,“ zavrčela v odpověď a znovu poskočila.

Yago, který toho rána celé divadlo pozoroval z povzdálí jedné ze zlatých střech, se mohl potrhat smíchy, válel se ze strany na stranu a sotva popadal dech.

Když se trochu uklidnil a začal dvojici znovu sledovat, všiml si, jak jeho pán Rose odstrčil a sám se lehce vyhoupl do sedla a to v jedné paži stále držel svou hůl!

Z výšky pohlédl na dívku v burce jako na nějakého mravence na zemi, jako někdo kdo se ptá, co je na tom tak těžkého.

„Pojď blíž a chytni se,“ sám uvolnil nohu z jednoho třmenu, do kterého znovu strčila tu svou, poté vzhlédla k jeho ruce jako by byla otrávená.

Nakonec přeci jen vložila svou rukou do jeho a než se nadála, vytáhl ji za sebe.

Najednou to bylo tak lehké. Ani mu to nedalo žádnou námahu!

Skvěle, teď se cítila ještě víc jako idiot.

Když Hasan popošel nečekaně kupředu, Rose lehce zavrávorala, vyjekla a rychle se chytila vezírova tmavého pláště.

 „Takhle si zlomíš vaz, chyť mě kolem pasu,“ další rozkaz Rose znepokojil o to víc, když si vzpomněla, jak se mu ukázala nahá ve svém pokoji.

„Cože? To jako vážně? Mám tě obejmout?“

„Už mě tvé otázky unavují, ženo,“ zavrčel, jelikož nebyl zvyklý vše vysvětlovat dvakrát, většinou stačilo, že to dotyčný pochopil hned napoprvé.

„Jmenuji se Rose!“ vykřikla pobouřeně a zatahala ho za látku oděvu. Kdyby mu mohla vidět pod šaty, věřila by, že se naježil jako dikobraz.

„Jestli se mě nechytneš, skončíš dole se zlomeným krkem.“

Rose pohlédla vedle sebe na tu výšku, která by ji při pádu čekala a beze slova uposlechla.

Provlékla tedy své třesoucí paže pod jeho a spojila je na vezírově břiše, tedy doufala, že je to břicho, jelikož dopředu neviděla.

Když neslyšela žádné protesty, oddechla si.

Byla však pořád ztuhlá a napjatá, věděla, že je to nutné zlo se vezíra dotýkat ale rozhodně si na to nezvykne a to ji ještě čeká cesta zpátky!

Dál už se dal kůň do pohybu a vyjel zadní branou jako sám ďábel.

Dívka sebou trhla, jaká to byla rychlost.

Hasan se rozpohyboval jako pouštní tornádo a vyrazil ulicemi k severní bráně města.

Vše okolo se Rose míhalo jako rozmazané čáry, a aby zabránila pádu, raději se k muži před sebou více přitiskla svým tělem.

To otírání bylo, až nepříjemně intimní ale zanedlouho si na to zvykla, navíc to mělo i jednu výhodu. Jafar byl vysoký a tak na ni ani nefoukalo, navíc díky burce neměla letící prach a písek v očích, natož ve vlasech.

 

***************************************************************************************************

 

Čaroděj si oddechl, že ho konečně ta holka uposlechla. Kdyby ne, byla tu i druhá ne příliš příjemná možnost, kterou prozatím nechtěl použít.

Naštěstí se podrobila, jak očekával a teď se mu tiskla k zádům téměř jako by se chtěla do jeho oblečení vsáknout.

Cítil, že se bojí. Dokázal to vycítit. Nevěděl, zda to pochází z první jízdy na koni nebo z něho.

Magie vám propůjčovala mnoho možností ale na to, aby podle jejích třesoucích se rukou poznal, že má obavy, čaroděj být nepotřeboval.

Než však stačili vyjet z města, poznal, že se uklidnila, i když to mu mohlo být jedno.

Záleželo jen na jeho plánu, ne na nějaké cizí ženské, kterých mohl mít stovky.

Jako blesk míjeli trhovce, kteří právě časně ráno po modlitbě rozkládali své stánky a dávali do nich čerstvé melouny a pomeranče.

Nakonec Hasan projel severní branou, Jafar přitáhl otěže a kůň zaržál.

„Proč stojíme?“ okomentovala to Rose, ale odpovědi se nedočkala.

Jen cítila, jak její nepříliš příjemný společník cosi vytáhl ze své kapsy.

Něco zašustilo a pak cosi tiše klaplo jako by se do sebe zacvakly dva kamenné puzzle.

Pak se dal kůň znovu tryskem vpřed.

 


Jafarovi se naskytl zajímavý pohled na dívčino nahé tělo, opravdu byla to jen náhoda. Přísahám :-)

 Ale představte si, kdyby Rose bylo skutečně špatně, kdo jiný by byl po ruce než právě on a řekněme, že to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř. Neříkám, že během příběhu Rose nebude nemocná nebo zraněná, takže se k této situaci ještě vrátíme.

 Jste všichni zvědaví, jak bude jejich výlet k jeskyni pokračovat? Čeká nás ještě několik zvratů a zkouška důvěry, tak si ji patřičně užijeme.

 Rose a Jafar se stále otrkávají, vždyť se znají teprve dva dny a oba o sobě ví jen velmi málo a je potřeba, aby si náš čaroděj uvědomil, že dívka má také trny a není jen na okrasu, nepadá před ním na kolena a rozhodně neříká „ano pane“ na každý jeho rozkaz.

 Naopak Rose bude muset zjistit, kde je ta pomyslná hranice, za kterou může její drzost jít, naučit se trochu poslouchat, protože to mnohdy bývá jediné dobré řešení a také neučit se snášet Jafarovy změny nálad.

 Každá postava má svůj příběh, své lásky a strasti, tajemství, to dobré i to špatné. Objevme je v nich. 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 25. 09. 2016 - 12:54 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.