Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 5

 

Kapitola 5

První karta

 

„Jak se tedy mohl stát někdo takový vezírem, není to vysoká hodnost?“ nechápala Rose a nějak si nedovedla představit toho nepříjemného chlapa s injekční stříkačkou a chápavým výrazem nad svými pacienty.

To spíš s rozžhavenými důtkami, kdy bude z pacienta vyhánět zlé duchy.

I když jako gynekolog by třeba uspěl. Rose se při té představě stydlivě začervenala.

„To ano, Jafar je druhým nejmocnějším mužem v Agrabah a celé naší říši,“ přitakala Jasmína.

„Tehdy přišel do paláce, když byl můj tatínek churavý. Měl horečky a vypadal velice špatně. Mnoho léčitelů prorokovalo, že nepřežije, ale pak přišel on a otce vyléčil. Sultán se mu poté bohatě odměnil a začal mu naslouchat, tak se stal naším vezírem. Otec ho vzal pod ochranná křídla,“ dokončila celé to vyprávění princezna.

Rose mezi tím rozkousala ovoce a představila si celý ten obrázek dokonalého léčitele. Nějak se jí to stejně nezdálo.

Kdyby sultán ležel na smrtelné posteli s nějakou malárií a on ho najednou vyléčil, když si nikdo nevěděl rady…sakra to má moc jako Ježíš nebo co? 

Málem se nad tím sama zasmála, taková blbost.

Celá ta věc kolem něho byla skoro neuvěřitelná.

„Byla jsem ještě malá, ale už tehdy jsem mu nevěřila, i když se semnou snažil spřátelit. Je to děsivý mocný muž a říká se…“ ztlumila hlas do tichého šepotu jako by je snad někdo mohl slyšet, „že ovládá kouzla. Nikdy jsem to sice neviděla, ale zaslechla jsem to říkat několik služebných. I když to je přeci jen v pohádkách.“

Jasmína se lehce zasmála svým zvonivých hlasem a mávla ve vzduchu rukou.

Jo, někteří lidé s menším IQ uvěří i tomu, že na stromě rostou jitrnice, pomyslela si dívka v posteli, ale nic nenamítala.

„Já už na pohádky nevěřím, ale na něho bych si dala pozor. Je velice nebezpečný a znepřátelit si ho…“ větu raději nedokončila a Rose se zakuckala kusem jablka, když si Jasmína přejela ukazováčkem výmluvně po krku.

To se mám na co těšit, zamumlala si pro sebe.

„Říkala jsi něco?“ naklonila Jasmína hlavu na stranu a prsty si pročesávala konec svého černého copu.

Cizinka rychle zakroutila hlavou, „dokážu se o sebe postarat,“ zazubila se, ale uvnitř se jí sevřelo hrdlo, neměla z toho právě dobrý pocit a to nepočítala to, co se včera stalo na chodbě.

Raději ho už pokoušet nebude. Zatracený chlap.

Musí si dát pozor a dostat se do svého světa co nejrychleji, jak je to jen možné. Tady se totiž každý krok mohl stát tím posledním. A právě proto musí spoléhat na pana dokonalého a jeho užvaněného papouška.

„Dojedla jsi?“ Jasmína na ni dychtivě pohlédla a Rose přikývla.

„Dobře, tak se oblékni a půjdeme do zahrady,“ rozhodla princezna panovačně.

Rose by se ráda podrobila ale, když vstala a nechala peřinu ležet na posteli, stála tam jen v podprsence a kalhotkách.

Jasmína se začervenala a odvrátila tvář, „já jsem zapomněla, ty nemáš nic na sebe.“

To je dost že tě to napadlo, obrátila blondýnka oči v sloup.

„Moje šaty se někam ztratily,“ dodala na oko smutně.

„To nevadí, půjčím ti nějaké své,“ zamumlala princezna, vstala a hmátla po střapci.

Přikázala Barcovi, aby přinesl nějaké její oblečení a zanedlouho se objevil se třemi různými a položil je uctivě na postel.

Rose sáhla po žlutých, ale Jasmína si prosadila svou a ukázala na lososově růžové. Byly v podobném volném střihu, jen místo kalhot byla sukně a s rukávky navíc.

Když jí Jasmína vysvětlila, jak se nandavají, Rose měla chuť křičet.

Bože, nebyla přeci žádná nána ze Sibiře, aby nevěděla, jak se obléká sukně!

Trpělivě si tu třpytivou krásu natáhla na sebe a trochu se styděla. Jemné průhledné hedvábí zdobené bílými korálky bylo nádherné. Volná sukně s milionem záhybů jí spadala až ke kotníkům a odhalovala ladné nohy, zato zdobená podprsenka na tenká ramínka jen tak tak, pojmula její plná ňadra.

Cítila se v tom odvážně a sebevědomě, to nemohla upřít, ale když se podívala do zrcadla, vykulila oči. Ta dívka, která se na ni dívala, vypadala jako draze placená kurtizána.

Když jí to slovo vytanulo na mysli, vzpomněla si na Aladdina a ušklíbla se.

Tomu by z takového pohledu asi praskly kalhoty.

„Vypadáš úžasně!“ vyhrkla Jasmína a pohlížela na ni z různých úhlů jako na nějakou dokonalou sochu.

To určitě, asi jako překynutý dort se šlehačkou.

Ale i když k sobě byla sebekritičtější, šustění hedvábí, které se jí svůdně otíralo o lýtka a boky bylo neskutečně příjemné a také v tom nebylo tak horko.

„Moc ti sluší, víc než mě ale já je stejně moc nenosila, mám raději modrou barvu.“ Jasmínin hlas byl na pár vteřin lehce žárlivý, ale Rose tomu nepřikládala nějaký význam, jen se dívala do zrcadla a užívala si ten pohled.

Jasmína se pak otočila a její pohled padl na rudý kabát přehozený přes židli.

„Ve tvé zemi musela být zima,“ odvětila a vzala ho do ruky, zvědavě po látce přejížděla rukou a různě ho nakláněla, když z jedné z kapes něco vypadlo na zem.

„Co je to?“ zeptala se princezna a sehnula se pro to.

 „Nevím, ukaž,“ řekla Rose a princezna jí předmět dala.

Rose si tu věc prohlédla a poznala v ní kartu!

Větší a tvrdší, než na jaké byla zvyklá, proto ji nepoznala hned. Byla zašlá od sazí nebo něčeho podobného, ale přece nebylo pochyb, že je to karta. Rose se rozeběhly myšlenky. Co když je to ta, kterou po ní chtěl ten muž v černém? Není to jasné? Jistě, že je to ona! A když mu ji dá, on ji konečně vrátí domů…

Ale mohla mu věřit? Co když si kartu nechá a na ni se vykašle?

Jasmína její myšlenky přerušila.

„Ale stejně...je to špinavé a hnusné. Dej to někam pryč,“ řekla a věnovala se dál rafinovaně rudé látce Rosina kabátu.

„Nechybí tady knoflík?“

Rose si kartu dál prohlížela.

„I škaredé věci mohou mít pro někoho cenu,“ řekla.

„Je tady něco napsané.“

Ze zvědavosti se pokusila setřít zašlou vrstvu prachu a nečistot z karty. Nešlo to, ale rozeznala na ní obrázek orientálního koberce a pod ním na ozdobné stuze nápis: „LÉTÁNÍ.“

Kupodivu tomu rozuměla.

Na okrajích karty byly vykresleny jakési úponky rostliny, které nepoznala.

„Létání...“ přečetla Rose. „Ach...kdybychom tak mohly létat.“

Najednou jí karta sama od sebe vyletěla z ruky a ve vzduchu se rozložila na světlý prach, který se zformoval do podoby drobné vznášející se ženské postavy. To už se princezna otočila a zírala na to s Rose, nevěříc svým očím.

Z postavy se stal opět jen oblak prachu, vletěl do tapisérie na stěně a tam zmizel.

„Co to bylo?“ zamrkala princezna.

„Vidělas to, co já?“ odpověděla otázkou stejně šokovaná Rose.

A to nebylo všechno! Koberec sebou začal cukat, vyvěsil se z úchytů na zdi, udělal přemet ve vzduchu a zastavil se před Rose, asi dvacet centimetrů nad zemí. Rose na to zírala celá vyjevená.

„Tohle je u vás v Uhersku normální?“ zeptala se princezna.

„Není,“ odpověděla Rose. „Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřím tomu. A u vás?“

„Jsme na tom stejně...ještě jsem neviděla koberec létat,“ řekla Jasmína.

„Obrať se ještě jednou ve vzduchu,“ zkusila říct Rose. Koberec se vznesl, udělal salto a zastavil se opět před ní.

„Panebože, ono mě to poslouchá!“ vyhrkla nadšeně.

„Obleť mě kolem dokola!“ napodobila ji Jasmína. Koberec však nereagoval.

„Vypadá to, že poslouchá jen mě,“ řekla Rose lišácky.

„Jak to? Vždyť já jsem princezna. Mě tady musí poslouchat všichni!“ rozčílila se jako malé děcko a dupla nohou o zem.

„Nezlob se, třeba za to nemůže,“ uklidňovala ji Rose a zkusila na koberec stoupnout. Nebránil se a ani se moc neprohnul. Sedla si doprostřed.

„Dones mě k protějšímu oknu,“ rozkázala Rose a koberec jemně přeletěl postel a zastavil se před oknem.

Princezna byla ještě trochu uražená, ale tohle se jí líbilo. Chtěla si to také vyzkoušet. „Já chci také létat!“ řekla.

„Tak se pojď posadit,“ nabídla jí mile Rose. Jasmína takovému pozvání neodolala. Spokojeně zamrkala svýma dlouhýma řasama, usmála se a vylezla na koberec za Rose.

„Dones nás k protějším dveřím,“ řekla blondýnka a koberec s nimi opět přeletěl postel.

Obě poté slezly na podlahu, jelikož ani jedna zatím neriskovala let kamsi ven do neznáma.

„To je příjemné,“ řekla Jasmína a zamyslela se. Stále ji znepokojovalo, že koberec neposlouchá ji ale jen hezkou cizinku.

„Co se stalo s tou věcí z kapsy? Kde je?“

„Je teď asi v tom koberci,“ spekulovala Rose.

„A nemohla by se vrátit?“ řekla princezna. Doufala, že pak by třeba začal koberec poslouchat naopak ji.

„Staň se opět kartou!“ poručila Rose koberci. Ten však jen zvedl jeden ze svých zadních rožků a hněvivě s ním zavrtěl v gestu vzdoru.

Rose pokrčila rameny.

„Buď to neumí, nebo nevím, jak mu to přikázat. Ale nebuď smutná. Když si budeš chtít zalétat, vždycky můžeš přijít za mnou.“

Jasmína se přestala mračit, usmála se a spokojeně zamrkala.

„Dobře,“ odvětila, „necháme ho tedy tady a teď bych ti chtěla ukázat zahradu a Raju,“ nadchla se Jasmína a doslova svou společnici vyvlekla na chodbu z jejího pokoje.

Rose však po několika metrech napadlo, že vlastně v tak obrovských prostorách nenajde cestu zpět a málem nad tím zaúpěla. To ale nebylo to ráno jediná nepříjemnost.

Ta se stala až po dvou odbočení doprava a po třech doleva, když proti nim kráčela osamocená známá postava bez papouška na rameni.

Rose se nadechla a sledovala královského vezíra, jak se k nim blížil jistým krokem, zatímco Jasmína neustále něco povídala a gestikulovala.

Blondýnka se naopak snažila vypadat nepřístupně, aby mu ukázala, že to jeho včerejší zastrašování na ní nemá žádný vliv.

„Princezno,“ oslovil Jasmínu a o ní nezavadil ani pohledem, což Rose urazilo. Tak teď ji teď bude ignorovat?

„Příjemné ráno Jafare,“ odvětila poněkud stroze Jasmína, když ji přerušil v jejich rozhovoru. Všichni tři se zastavili, aby si vyměnili zdvořilosti a Jafar přidal zcela nepatrnou úklonu.

Ona by ti ta hlava asi spadla, kdyby ses trochu ohnul, pomyslela si skepticky Rose a zamračila se na něho.

„To jsou kruhy pod očima?“ vložila se do toho dívka v růžovém, „vypadá to, že jste v noci asi moc dobře nespal, že by špatné svědomí?“ rýpla si, aby z něho vyloudila alespoň nějaké slovo.

Jasmína po ní hodila varovný pohled, ale ona toho nedbala, prostě měla drzý jazyk. A navíc toho chlapa nesnášela.

Jafar k ní konečně pootočil hlavu, „naopak, dostal jsem něco, po čem jsem velice dlouho usiloval, proto mne to stálo mnoho času a méně spánku,“ zahleděl se na ni z výšky ale ihned, jakmile se jí podíval do očí, ty její opustil a sklouzl po jejím těle s nevyřčenou otázkou, která Rose uvedla do rozpaků.

Těžko říci na co přitom myslel, ale očividně mu došla řeč, což ji zahřálo na prsou.

Byl to však jen klam, vezír dobře věděl, co dělá a jeho bystrá mysl vymýšlela své plány za pochodu a právě teď jeden uvedl do chodu.

„Je se mnou snad něco v nepořádku?“ zeptala se blondýnka a přidala k tomu zářivý úsměv. V těch hedvábných šatech vypadala skvěle a věděla to, proto ještě nevinně zamrkala a upřela na něho svá safírová kukadla.

„Obávám se, že ano,“ sklouzlo Jafarovi zaujatě ze rtů a Rose poklesla brada.

„Cože?“ ohradila se.

Jestli teď řekne, že vypadá jako škatule, skočí mu po krku!

„Nevypadáte moc dobře, jste…příliš bledá, zdejší teplý vzduch vám zřejmě nesvědčí drahá,“ jeho hluboký podbízivý hlas jí rezonoval v těle a ona potlačila zavrčení.

Rose by dala ruku do ohně, že po ní schválně natáhl ruku a dotkl se svými chladnými prsty její tváře se zaujetím doktora k pacientovi, který má smrtelně zákeřnou nemoc.

Dívka zkameněla a na sucho polkla, tak moc se chtěla odtáhnout, plácnout ho přes ruku ale nevzmohla se na nic. Jeho dotek byl elektrizující.

„Hm, nemáte dokonce zvýšenou teplotu?“ Jafarovy prsty se posunuly po její tváři pomalu dolů na bradu v předstírané starostlivosti a až pak svou paži stáhl a mírně se usmál, což její tváře ještě více rozhořelo.

Bastard, ještě aby mi nebylo horko, když se mě takhle dotýká!

Počkej, tohle ti nedaruju!

Rose se rozhořčeně nadechla, ale vezír pokračoval s pohledem ztraceným hluboko v jejích safírových očích.

„Mohl bych vám dát něco na povzbuzení, přijďte za mnou odpoledne do mé pracovny,“ s tím se rázně otočil a odešel.

To musí mít vždy poslední slovo? Ta jeho arogance!

Obě ženy za ním hleděly, jako by je obešla smrt.

První se vzpamatovala Jasmína a chytila Rose za ruku, „jsi v pořádku? Opravdu se necítíš dobře?“

Její starost ji dojala, ale pořád se třásla vzteky a uvědomila si, že to Jafar řekl schválně.

Má za ním dojít odpoledne a rozhodně to nebude kvůli nějaké medicíně.

Pokud chtěla přijít, říci mu své ano a zbavit se přitom Jasmíny, aniž by ji sháněla, bude muset hrát jeho hru, což ji neskutečně dopalovalo, proč ji staví do takových trapných situací! K čertu s ním!

„Trochu se mi motá hlava, asi mi bude trochu trvat, než si zvyknu na tohle podnebí. Říkala jsi, že býval léčitelem, třeba má opravdu něco, co mi udělá dobře,“ přikývla i když o tom pochybovala a obě se vydaly svou cestou. 

 

    ***********************************************************************

 

Létající koberec se zatím rozvaloval v Rosině posteli. Pro ducha karty nebylo nijak pohodlné zůstat tisíc let v podobě čehosi nevyužívaného a tenkého, co by se při nejhorším mohlo použít jako záložka do knihy. Takže využíval každou příležitost, kdy mu neměl kdo poroučet, ve svůj prospěch.

V té chvíli však do okna Rosina pokoje nakouklo ještě něco jiného než jitřní slunce. Byl to pár drobných očí. Po něm následovala opeřená hlava, zobák, křídla a zbytek papouščího těla.

Yago nenápadně vletěl dovnitř a začal vymýšlet, co by Rose provedl za lumpárnu. Koberec na posteli mu byl nanejvýš podezřelý.

„Ta má ale způsoby...“ zamumlal a kroutil hlavou.

Když se však ke koberci přiblížil, ten se vzepjal a uletěl ke stropu. Ara zprvu vylekaně zamával křídly, ale když se zamyslel, bylo mu jasné, co se děje.

Jafar mu o kartách už lecos vybásnil, aby si mohl domyslet, že tohle je práce jedné z nich. Yago zakroužil ve vzduchu a vyletěl oknem ven.

Zanedlouho se vrátila Rose s karafou vody a tácem sušenek. Chtěla jen zkontrolovat koberec. Stále si úplně nezvykla na to být pořád obsluhovaná a vzhledem k tomu, že se chtěla vrátit do svého světa, ani si na to úplně zvyknout nechtěla.

Koberec u stropu ji překvapil.

„Pojď dolů!“ řekla a koberec se poslušně snesl k ní. Zamyslela se.

„Vrať se na zeď!“ poručila a perská tkanina se přesunula ke stěně a zavěsila se do úchytů. Rose k němu přišla a pohladila ho: „Hodný koberec...a teď tu zůstaň a nic nedělej, dokud ti neřeknu.“

Koberec se uvolnil a zůstal tam smutně viset jako docela obyčejná tapisérie.

 

****************************************************************************************************

 

„Jafarrre!“ zvolal Yago, když bez ohlášení vletěl do vezírova pokoje.

„Teď neruš, Yago!“ okřikl ho Jafar, který měl v tu dobu důležitou návštěvu.

Naproti němu seděl překupník Shalimar ve svém tmavě modrém hábitu a opotřebovaném turbanu. Jednalo se o muže kolem padesáti let, tvář měl věkem vrásčitou jako by celé dny trávil na vysušené poušti a písek se mu zakusoval nemilosrdně do tváře, což nebyl jeho případ, jelikož všichni kupující jezdili za ním, ne on za nimi.

Vezír byl výjimka, jelikož by se mu pozvání odmítnout nevyplatilo kvůli jeho pověsti a proto si ho musel předcházet.

„Sedni na bidýlko a buď zticha!“

Yago sice zabrblal, ale nakonec ho poslechl. Když měl vezír tuto náladu, nevyplatilo se mu odporovat.

Jafar se obrátil ke svému cennému hostu.

„Prý máte to, co hledám. Je to tak?“ Vezírovi se leskly oči dychtivostí jako dvě černé hvězdy.

„Ó ano Sáhibe, je to přesně ono, ale stálo mě to mnoho komplikací a bylo skutečně velmi obtížné se toho dopátrat,“ řekl překupník mazaně a neskrýval potěšený výraz.

„Ujišťuji vás, že pokud mluvíte pravdu, odměna bude víc než dostatečná,“ mazal mu Jafar med kolem úst.

„Hle, můj pane,“ řekl kupec a podal mu polovinu safírového přívěsku ve tvaru skarabea ukrytého ve slabém plátně.

Jafar si ho důkladně prohlédl. Zakryl ho rukou a zjistil, že světélkuje. Yagovi zatím zakručelo v břiše. Ještě ani nesnídal.

„Ano!“ zvolal vítězoslavně Jafar, „to je to, co hledám.“

Vytáhl ze svého roucha váček zlaťáků a podal ho Shalimarovi.

„Zde plním svoji část dohody.“

Kupec z pytle vytáhl několik mincí a kousnutím zkontroloval, zda nejde o kočičí zlato nebo nějaký podobný podvod.

„Až skončíte s tím ocucáváním peněz, chtěl bych něco k snědkůůů...“ zaskřehotal Yago. Instinktivně uskočil a kolem jeho bidýlka proletěl plamen z Jafarovy hole.

„To je ale pěkná hůl,“ řekl Shalimar s ještě větším zájmem ale neodvažoval se jí dotknout.

„Něco takového jsem ještě neviděl? Je to zlato? Jaký to má mechanismus?“ vyptával se zaujatě, prohlížejíc si detailně vyvedenou hlavu kobry.

„Kolik byste za ni chtěl?“

„Není na prodej,“ zamumlal vezír, vrhajíc zlostný pohled na svého opeřence.

„Opravdu? Dal bych vám za ni třikrát tolik,“ potěžkal váček s penězi.

Jakmile však zahlédl odmítavou vezírovu tvář, všechen zájem ho rázem přešel.

„Tak dobře. Ale kdybyste si to rozmyslel, dveře mého krámku jsou vám otevřeny,“ řekl kupec. „Aláh s vámi.“

„Aláh s vámi,“ zopakoval Jafar lehce podrážděně.

Když kupec odešel, čaroděj vytáhl z poličky skříňku, otevřel ji a vyzvedl z ní první polovinu skarabea.

„Mlč a poslouchej!“ rozkázal Yagovi a ukázal mu obě poloviny přívěsku.

„Víš, co to je?“

Yago se mlčky zašklebil. Vezírovy myšlenky nebyly vždy tak logické, jak si on sám soustavně namlouval, že jsou.

„Teď můžeš mluvit,“ dovolil mu Jafar, ale nepustil ho ke slovu: „To je nefritový skarabeus! Stačí dojet na správné místo v poušti, tam k sobě přiložit obě poloviny a objevím proslulou Alibabovu jeskyni zázraků, klíč k mému plánu. Jsem opět o krůček blíž k absolutní moci a nepřemožitelnosti.“

Yago věděl, že když je Jafar v tomto samolibém stavu, nemá cenu snažit se s ním rozumně mluvit. Naštěstí se Jafar brzy probral.

„Moment! Chtěl jsi mi něco říct?“ upamatoval se.

„Máš ššštěstí, že sis toho všiml,“ řekl Yago poněkud uraženě.

„Vím něco, co bys určitě moc rrrád slyšel. Když mi řekneš, kam jsi dal ty sladoučké hrrrozny, řeknu ti to.“

„Nemysli si, že se nechám zmanipulovat. Na to jsem příliš inteligentní než nějaký pták,“ prohlásil Jafar, zaklapl víčko a vrtil skříňku zpátky na své místo.

„Úplně se ve mně pleteš,“ řekl Yago, „vždyť ti jen pomáhám.“

„Nech si zajít chuť, nezasloužíš si je,“ řekl rázně Jafar.

„Budeš toho litovat,“ podotkl Yago, ale víc už Jafara nepřemlouval a nechal si svou informaci pro sebe.

Jistě se mu bude později hodit.


Tak kapitola č.5 Kdo to stále čte?

Dnes jsme objevili první kartu, další budou následovat. Děj se rozvíjí pomalu, ale nebojte se, bude tam hodně akce :-)

Brzy přijde na scénu i Aladdin :-)

Ale pro nějakou soudržnost jsme se rozhodly zanechat vztah Jasmíny a Alladina, jak byl původně ve filmu, takže se nebojte jen s malými okličkami.

I nějaký váš názor by se hodil. Jak to na vás zatím působí?

Zde je odkaz na Rosiny šaty: 

http://www.ourstories.cz/gallery/1%C5%A1atyarab.jpg

 

Příště Yagovy námluvy s plameňáky. Těšte se!


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 18. 09. 2016 - 11:38 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

kralovstvifantasie | 22. 09. 2016 - 12:45:29 | web | Reagovat

Děkuji Eliško, neboj se večer se na to vrhnu A snad tu bude další kapitolka


Eliška | 22. 09. 2016 - 10:19:30 | Reagovat

Příběh se pěkně rozvíjí, jsem moc zvědavá na pokračování. Intriky, láska, zastrašování, přátelství ... od každého něco
A šaty jsou krásné.


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.