Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

14. KAPITOLA

 

Kapitola 14

Půlnoční sušenka

 

Všechno, mohlo dopadnout ještě daleko hůř, naštěstí sedět v křesílku se třemi dalšími duševně vyšinutými stvořeními, kde se jeden straní rozhovoru a další dva číhají jako supy, by se nedal popsat jako úspěšný ani za nic.

Vděčila sice Alricovi za jakousi ochranu, kterou si spíše jen namlouvala sama pro sebe, ale to bylo skutečně vše. Stejně šel s ní jen proto, aby byl svědkem jejího dalšího ponižování.

Avšak jeho nezájem jí spíše napověděl, že mu to bylo jedno.

Ke všemu ta neznámá dívka sedící naproti.

Kdo to je a proč vypadá jako bohyně? Alabastrová pleť, oči mandlového tvaru jiskřící energií a zlaté kaskády dlouhých vlasů až pod zadek.

Daisy přeběhl mráz po zádech, jedním slovem vypadala v těch dlouhých sametových černých šatech podšitých kožešinou jako štíhlý panter. Ta šelma seděla rovně a nadřazeně, nohy elegantně u sebe a černýma očima, ač byly upřeny na jedinou osobu v místnosti, sem tam zabloudila k sedící dívce naproti sobě.

Ať se Daisy snažila, jak chtěla, měla dojem, že ji zajímá jen to co má na sobě a celý svět se motal kolem jejích krásných žlutých vlasů barvy rozžhaveného slunce, které každou chvíli prohrábla dokonalými prsty jako hřebenem.

Uvědomovala si vůbec ten zlozvyk?

Naneštěstí právě Daisy nebyla objektem jejího zájmu. Ten seděl hned vedle mladé upírky.

Nerada by viděla tu ženu, jak se na ni vrhá a cenní zuby, už tak stačila nepřízeň paní domu.

„Tak dlouho jsem tě neviděla Alricu, už to bude téměř století, vůbec ses nezměnil,“ rozhodila blondýnka láskyplně rukama a pohladila svého souseda něžně po ruce, „nejsme tak daleko od sebe, abys mě nenavštívil jednou za čas,“ kárala chlapce. Ten se doteku nijak nevyhýbal a chladně své známé oplácel pohled, nic vřelého se v něm však nenašlo.

„To bude tím Elis, že nemám na zbytečnosti mnoho času,“přesně cílená urážka dopadla do dlouho chystané jamky a i přes to, se ta zlatavá bytost lehce přenesla, snad na to byla dokonce zvyklá, možná dokázala díky svému vzhledu manipulovat s lidmi, ale tady narážela na ocelovou zeď.

„Alricu, to nebylo moc uctivé,“ napomenula svého syna Verona.

Mladá upírka se jen zářivě usmála jako by ji právě pochválil, „to je v pořádku teto, on to jistě tak nemyslel. Víš, jakou mám pro něho slabost, všechno bych mu odpustila,“tetelila se blahem a znovu prohrábla své vlasy odshora dolů. Poté obrátila svou plnou pozornost k Daisy krčící se v křesle a snažící se vypadat neviditelně.

Jakou jinou pozici jste asi tak měli mít, když jste pro ostatní byli jen chutně vypadající kus jídla.

„A kdo je tohle? Tebe ještě neznám,“naklonila Elisabeth hlavu přemýšlivě na stranu, jistě si uvědomovala, že před sebou má člověka, nechovala se však kvůli němu tak otráveně a nepřátelsky, jak se dalo očekávat. Daisy přesto nedůvěřovala ani jednomu. Vše co mělo dlouhé drápy a ostré zuby patřilo do zoo.

„Tohle…“začala Verona.

„… je Daisy, Chestrova společnice,“zasáhl nenuceně do hovoru Alric, aby tím předešel ztrapnění jak sebe, tak Daisy. Naštěstí to nechala Verona bez poznámky, možná byla raději, že si ji syn nepřivlastňuje, jak původně myslela.

Karty byly rozehrány.

Růžovláska se nejistě ošila, všechen zájem a pohledy směřovaly nyní na ní. Naneštěstí se kráska stále usmívala, asi ji nepovažovala za žádnou konkurenci ani nebezpečí, co by se vměšovalo mezi ni a temného prince.

Daisy se v koutku duše urazila, ale neprotestovala.

Teď mohla Alricovi konečně poděkovat, nyní to vyznělo jako by byla slušně řečeno Chestrova děvka.

Sekla po něm zlobným pohledem, bohužel upír dělal, jakoby se ho to netýkalo.

„Já jsem Elisabeth Norocza, mým domovem je Moldávie a ty?“zeptala se upírka s lehce povýšeným tónem člověka, který se snaží být uctivý, ale moc mu to zatím nejde, protože byl vychován ve vyšších vrstvách.

„Daisy Clárková, slečno,“odpověděla aristokratce a vysloužila si od Verony opovržlivé odfrknutí.

„Jsi nějak bledá, vezmi si trochu vína, třeba ti udělá lépe, asi nejsi zvyklá moc ponocovat nebo tě Chestr až moc mučí,“zlatovláska se předklonila a nalila do jednoho ze čtyř pohárků rudé víno, poté ho posunula po desce stolu k Daisy.

Ta chvíli váhala, zda to není krev, jistě, co jiného tu asi tak pili? Je snad hloupá? Nakonec se odhodlala a přitáhla si sklenku nedůvěřivě k sobě. Nejprve obezřetně přičichla, ale naštěstí ucítila opojnou vůni nakvašených hroznů. Úlevou vydechla.

„Ten přízvuk je mi povědomí, Američanka že? Země kouzel a svobody, kde je všechno možné,“zasnila se a zamrkala dlouhými řasami,„už jsem tam nebyla velmi dlouho, co si ale jasně pamatuji, je Socha Svobody a námořníci na lodích.“

„Jsi z Chicaga? Nebo San Francisca?“vyzvídala zvědavě dál.

„Ale Elisabeth, přeci nebudeš tu chudinku zpovídat, jen se podívej, sama pomalu ani neví kde je a ještě by ti měla odpovídat na otázky,“ utrousila Alricova matka s důrazem na slovo chudinka.

Vyznělo to tak hrozně, přesně jak to řekla.

Daisy se zamračila a skřípala zuby, už ji nebavilo být považována za hloupou bezduchou věc, se kterou se manipuluje jako s balíkem na poště.

„Pocházím z NewYorku a nijak jsem se neprosila odtamtud odjíždět,“setřela svou uzurpátorku, která na oplátku nakrčila uraženě nos. Nejspíše by také byla vděčná, kdyby zůstala tam, kde byla.

Dívka musela sebrat všechnu svou sílu, co jí zbývala, aby odrážela všechny namířené zlovolnosti. Díky bohu si jí skupinka zanedlouho přestala všímat a ženy začaly debatovat mezi sebou o všem možném i nemožném.

Přeci jen to asi je zdvořilostní návštěva, pomyslela si růžovláska, bohužel to bude muset strpět, dokud se ta sešlost nerozpustí.

Tak Daisy jen tiše a nezaujatě poslouchala, usrkávala ten sladký nektar z poháru, zatímco si o skupince myslela své.

Pak přišla řada na sušenky položené na podnose.

Pozor. Tady zabodovala.

Vždy si vyčíhala, když po některé chtěla Verona chňapnout a vyfoukla jí ji schválně před nosem, tahle hra Daisy vystačila, dokud tam nezůstala žádná k mání.

Pokaždé si za to vysloužila vražedný pohled paní domu, nad čím se skutečně škodolibě bavila, protože si Verona nic nemohla před těmi dvěma dovolit, aby se neztrapnila.

Však ono té hyeně trocha toho zlobení jen prospěje.

Američanka měla dost času na přemýšlení, než se po očku zaměřila na Drákulova vnuka.

Celou dobu nepromluvil, za večer prohodil sotva pár slov a vyhlížel, že ho nic z toho nezajímá, ač se v jeho tváři nepohnul ani sval. Nejspíše to nebyl zábavný společník v dámské přítomnosti ale v posteli...

Ta myšlenka ji zarazila hned na počátku, že na sebe málem vylila zbytek vína.

Na tohle si zakázala vzpomínat, už nikdy se nic takového odehrávat nebude, červenala se.

Mám to zakázané, nařizovala si, ale tak nějak jí vzpomínka na dvě propletená těla vehnala tu vidinu ven ze svého úkrytu, což alkohol ještě více podpořil.

Zakázané ovoce chutná nejlépe, ozvalo se rýpavé svědomí, připomínající ozvěnu v jeskyni.

Eva taky utrhla zakázané jablko a podívej se, jak dopadla, oponovala Daisy.

Ale neříkej, že tě nepřitahuje, to bys lhala, mě lhát nemůžeš, jsem tvoje svědomí, tak se na něho podívej, je přesně to co chceš. Dráždí tě jeho chladný přístup, chceš alespoň jedno pohlazení, přiznej si to, pochechtával se alkohol střízlivé mysli.

Jsem ráda, že si mě nevšímá a nechce mě zabít, natož abych mu ještě lezla do postele, křičela Daisy.

A nechceš to ještě jednou zkusit? Třeba se něco změní, třeba tě bude uznávat, nechceš náhodou, aby tě nosil na rukách?

Ty ses asi zbláznilo! Nic horšího jsem neslyšela, vždyť je to zabiják a vůbec ho nezajímám. To co se stalo předtím, byla náhoda nic víc, kroutila hlavou Daisy.

Říkej si tomu třeba intuice, ale ty opravdu nevidíš, jak se na tebe Alric dívá pokaždé, když tě vidí? Co je za tou jeho ledovou hradbou, možná máš něco, co on potřebuje a on má něco co potřebuješ ty, navrhoval hlásek.

Vtipné. Co by to tak asi mělo být? Ironicky se v duchu ušklíbla a pomyslela na intimní část mužské anatomie, ale něco na tom přeci jen bylo. Jenže v čem byl ten zakopaný pes?

Není to snad jasné?

To tedy není, koukej to vyklopit.

To poznáš, až přijde čas, a prozatím nemarni svojí šanci a hoď předsudky za hlavu, s tím se svědomí rozloučilo a zamávalo na šťastnou cestu do zapomnění.

Skvělé už jí šplouchá na maják, vlastní svědomí ji přesvědčovalo o tak pošetilém činu rovnajícímu se dávat ruku lvovi do tlamy.

Přeci jen…NE! DOST! Okřikla se. Ani na to nemysli.

Nový náhled na Alricův profil Daisy znovu ubezpečil, že klepat na zamčenou bránu je hloupost. K němu se nikdo nedostane. Nenechá nikoho nahlédnout do sebe, a aby si zrovna ji pustil k tělu, je holý nesmysl.

A co ta mladá upírka z Moldávie?

Pořád dokola mlela a mlela, jaký asi vztah sdílí se zlatovlasou kráskou.

Alric nevypadal moc nadšeně, jenže tak se on chová ke každému, co si stihla všimnout. Ne, tudy cesta nevede.

Do hlavy se dívce začaly sunout zvláštní představy. Ovšem, už byla několikrát opilá, ale dnes to bylo jiné, dokonce i vyhlídka na zdánlivou smrt se zdála nepatrná jako skleněná kulička cvrnknutá do černé díry. Smysly se jaksi rozostřily a vjemy nabraly zcela jiné tvary. Zanedlouho si musela přiznat, že je unavená, ospalá a chce odejít, jenže nedokázala vstát!

Dnešek začal zvláštně a ještě podivněji končí, vzpomínala Daisy a pomalu přestávala vnímat štěbetající hlasy kolem sebe a připadala si jako by nastoupila na rozjetou loď.

„Říkala jsi, že míříš do Švýcarska?“

„Ano, matka jela jako první a já jsem řekla, že se tu na pár dní stavím, než vyrazím za ní, je to taková naše každoroční cesta,“vyprávěla Elis vzrušeně.

Náhle k překvapení všech Alric vstal.

„Stalo se něco?“dvojice žen po něm střelila očkem.

„Pokud mne omluvíte, doprovodím Daisy do pokoje, vypadá ospale, a nerad bych jí upíral spánek,“omluvil je a i když Verona chtěla prodloužit Daisyno utrpení, nakonec nemohla nic dělat, protože chlapec pomohl opilé taktně vstát a podepřel ji tak, že ji vzal za paži těsně pod ramenem a doprovodil ke dveřím, aby si jejího stavu nikdo nevšiml.

„Klidně můžu jít sama,“zlobila se Daisy na mladého upíra, jakmile se za nimi zavřely dveře, ale místo, aby se od něho separovala, se k němu ještě více přitiskla kvůli své zpropadené hlavě, která věrně napodobovala mořský příboj.

Přenesla na chlapce téměř všechnu svou váhu a loudala se vedle něho, ani nevěděla, co přesně říká, prostě se chvíli smála nebo vyšilovala a blábolila všechno dohromady, jako řečník, který neví, kdy přestat. Dokonce i škytla.

Upír neprotestoval, snášel to povinné břímě, co měl právě na starost jako úkol té nejvyšší důležitosti, kdo jiný ji totiž měl zachránit, když ne on.

„To vidím,“ utrousil chladně a neomylně pomohl dívce do schodů a dokonce vydržel i nástrahu vedle jejích dveří v podobě česneku než vešli dovnitř.

Daisy kladla jednu nohu před druhou, cítila se dobře, uvolněně, unaveně a přitom energicky. Ke všemu chlapcova přítomnost probouzela zcela jiné instinkty a touhy, které na opilou doslova vybafly z temného kouta.

Celou dobu si to nechtěla připustit, přitahovalo ji to nebezpečí, jaké mladý upír představoval, toužila se mu dostat pod kůži a možná i pod vestu.

Co pod vestu, pod košili!

Alkohol Daisy zatemňoval mysl a našeptával nehoráznosti, aby se řídila jeho rozkazy. Tak snadné by bylo podlehnout. Tak příjemné by bylo být v jeho objetí, cítit jeho pátravé studené ruce. Dechberoucí polibky stahující její duši do pekla.

„Asi bych ti měla poděkovat…za záchranu,“ usmála se v přítmí a nyní, z něho necítila žádný strach, to všechno díky sladkému moku provokující každou buňku v jejím těle.

„Poděkovat?“ Alric pozvedl obočí jako by opravdu nechápal co tím myslí a najednou cítil na své hrudi její dlaně hřející i přes bílé plátno košile.

Aniž si to dívka uvědomovala, řídila se tím, co vyhodnotila jako správné a nanejvýše lákavé. Když už je tak blízko, nemusela by ho nechat odejít. Mohla by ho využít, jako on využil tenkrát ji.

„Ano poděkovat…“ zamumlala roztomile a počala rozepínat jeden knoflíček za druhým upírovi precizně ušité vesty.

Sám se zdál zaskočen tímto náhlým zvratem situace, to co cítil ve svém nitru, začalo popichovat tu neukojitelnou bestii, co cítil uvnitř. Alric měl v úmyslu ihned odejít, za žádnou cenu nepodlehnout pokušení, jenže zůstal stát nehybně na místě, uhranut rozesmátými blankytnými kukadly své společnice, jejíž šikovné prsty se jako hadi rozhodly ho obnažit na těle i na duchu bylo sakra těžké.

To nemohl připustit. Žádné právo té ženě nedávalo si ho podmanit a rozhodovat za něho. Stavěla se proti odvěkému kodexu.                          

Měl sice plné právo využít tohoto pozvání jako Chestr ale sám s tím nesouhlasil, i když po tom toužil, jenže tělesným slabostem se dá vzdorovat a rozkázat, bohužel s tím měl za záhadných okolností právě problém. 

Zavřel proto oči a nutil se k navrácení svého posvátného klidu, místo toho, se mu však za víčky vlnily stíny až moc zdárně podobající se Daisynu nahému tělu.

Nestačí, že ji všude vidí a raději se skrývá všude možně na kilometry daleko, aby neudělal něco, čeho by litoval a teď se zdá, že je jeho rovnováha sil nehezky nakloněna ke zmaru.

Málem nad svou bestií ztratil kontrolu. Stačilo malé vykolejení a jeho nosferatu instinkt by mu velel to, co je pro upíry nejpřirozenější. Vzít si to co chce. Teď hned. Naštěstí se už nasytil, pořád to však nestačilo. Ne, vedle mladé hezké dívky je životodárná krev ve sklenici jen chabou náhražkou. Tomu neodolá ani ten nejsilnější, za které se pyšně považoval.

„To stačí,“zformulovaly Alricovy rty jasnou odpověď. Pokušitelka však nepřestávala, dokud nebyla vesta zcela rozepnuta od shora dolů.

Každý sebemenší pohyb cítil jako bodnutí jehlou, jež naznačovalo, že má ihned vyklidit pole, než se přestane ovládat.

Otázkou bylo, proč tu pořád zůstává?

PROČ?

„Řekl jsem dost!“zvýšil svůj hlas, který na opilou bytost před sebou neměl sebemenší účinek, proto mrštně chytil Daisy za levé zápěstí a stiskl.

Trhla sebou, překvapena pevným uchopením hodným zápasníka. Mohl jí lehce zlomit ruku, ale to nechtěl. Věnovala mu proto zoufalý pohled a našpulila rty.

„Co když nechci přestat?“zapředla.

Zkusila své štěstí a přistoupila ještě o něco blíže, téměř se jej dotýkala ňadry, natáhla volnou ruku a položila ji zlehka na upírovo rameno, pak s ní vklouzla nenápadně za límeček jeho košile na krku. Dotkla se ho na holé kůži. Rádoby zkušený trik barové tanečnice slavil triumf. Alespoň něco se z televize naučila.

Snad očekávala nějakou odezvu, dokonce i to, že jí zkroutí a zlomí ruku, až z ní budou koukat holé kosti. Dobře si pamatovala chlapcovu neochotu vůči cizím dotekům, nic však z toho dnes večer nebylo na programu.

Alric stál nehnutě na svém místě napospas té ženské pošetilé existenci, která se ho rozhodla ulovit.

Pomyšlení být lovnou zvěří mu byla cizí a nehodlal si na to zvykat.

To on tu byl šelma, lovec v noční krajině, zkušený predátor, který když jde na lov i ptáci přestávají zpívat své písně. Nevěděla, s čím si zahrává.

Náhle v sobě cítil nutkání nechat proniknout ven všechno to odříkání, všechny zákazy a přísahy i samotnou zuřivou bestii s úmyslem pokořit vše čeho se dotkne.Daisy si sama říkala o sražení na kolena. Co když to ale bude on, kdo zaboří kolena do země? Tato náhlé připomenutí jej opět tvrdě srazilo na zeď reality.

Mohl by jí to dopřát, ale toho by ničeho nedocílil. Daisy nepatřila k těm, kteří svěsí hlavu před bičem a odplazí se před ním pryč.

Alric v sobě přemáhal vztek i chtíč, zatímco jí zpříma hleděl do alkoholem zastřených očí a snažil se proniknout do spletité lidské povahy.

Dívka se dotkla nedotknutelného, pod bříšky prstů cítila sametovou kůži svého chladného milence a rozhodla se zajít ještě dál. Prstíky sklouzla po upírově hrdle, až tam, kde se jeho sněhobílá košile spojovala k sobě a tak zahákla jeden prstík zespoda za první knoflík a se škodolibou radostí trhla.

Laškovně se usmála na své povedené dílo. Dělalo jí dobře pozorovat, jak se košile mírně rozhalila, konečně mohla vidět kousek Alricova křehkého těla.

Jindy k tomu nebyla možnost, nyní si to vynahradí, vychutná si tuhle noc do dna.

Chlapcovo váhání ji usvědčovalo v tom, že si to možná rozmyslel, že souhlasí, přeci jen v jeho rudých lesknoucích očích zahlédla jiskru vzrušení.

„Ještě jeden…“ prosila. Úsměv se dívce ještě prohloubil, když zopakovala svůj úspěšný tah s dalším nezbedným knoflíčkem chlapcova oblečení.

Náhle se ten arogantní ničema probudil ze svých úvah a odmrštil její snaživou ruku odmítavě stranou jako by si dovolila příliš. Poprvé na něm viděla nejistotu a podráždění prosakující skrze masku lhostejnosti,„v knihovně mám ještě práci, nemohu se zabývat podřadnými věcmi a ztrácet čas,“procedil skrze zuby a obrátil se k odchodu.

Daisy na moment zahlédla jeho prodloužené špičáky při pronesení každého slova přesto, jak moc se to snažil skrývat.

Zastoupila mu rozhodně cestu.

„Vypadá to jako by ses mě bál Alricu,“vyčetla upírovi jeho prchlivost, možná pokud bude hrát na jeho slabost, udělá, co chci, napadlo růžovlásku.

„Mají snad knihy něco, co já nemám? Že by hezkou vazbu, vlídnou tvář, zajímavý příběh?“ženský zvonivý smích na pár vteřin zaplnil celou místnost, s ním to však nehnulo.

Upír se zahleděl na svého o málo vyššího protivníka, „chceš snad, abych z tebe strhal oblečení?“přivřel tvrdě oči, až nebyly přes jeho dlouhé řasy vidět, to ji přilákalo znovu blíž.

„Zajímavý nápad,“nepatrně se sklonila a rty se otřela o jeho stále jemně dětskou tvář, něžně ale důrazně. To přeci muselo zafungovat, jenže on se zdál být skrze takovou péči zcela imunní, alespoň navenek. Uvnitř se odehrával zcela jiný boj.

„Když budeš pokračovat, hrozí ti něco horšího. Nepokoušej mě, rozhodl jsem se tě nechat naživu, tak mě nenuť znovu přemýšlet o opaku,“ snažil se svého lidského soupeře zastrašit, což mělo opět opačný účinek. Hold noc plná protikladů.

Daisy ten nepřístupný ledovec objala pažemi kolem krku, aby mu tak zabránila v odchodu. Rty sklouzla po jeho dokonale bledé tváři přes ostře řezanou čelist, až na linii krku, kde nemrtvému dýchala na kůži s jediným úmyslem, „jaký byl ten důvod?“

Nastalo dlouhé napjaté ticho doplňované drobnými polibky, které té bestii posévala citlivou pokožku pod uchem a sjížděla ještě níž. Dokonce si dovolila prsty odhrnout košili, aby vtiskla svůj sladký polibek do prohlubně mezi krkem a ramenem, poté se vydala zpátky nahoru. 

Alric se snížil k varovnému zavrčení, jež by kteréhokoliv smrtelníka zahnalo na ústup, ona to ale nevnímala, byla odhodlaná dostat, co chce. Jeho.

Podrobit si upíra, bude to sice obtížné, ale touha byla silnější nemluvě o chtíči.

Bohužel odpověď na svou otázku nedostala, zkusila tedy něco jiného.

„Je to něco osobního? Že by žárlivost? Ukaž mi, že jsi lepší než Chestr,“provokovala opilá pokušitelka a vnímala, jak sebou nepatrně trhl, snad tady narazila na slabé místo. Pokud ti dva soupeřili mezi sebou, dalo se toho ve vhodnou chvíli využít, gratulovala si, jak dobrá dokáže být intrikánka.

„Vím, jak ses na mě díval, když si mě Chestr bral na stole, můžeš mi to teď vynahradit. Nenech se přemlouvat Alricu. Mám snad prosit? Mám klečet? Nebo o mě vůbec nestojíš? Dotkni se mě, polib mě.Nebo řekni, že mě nechceš a odejdi.“

Slova zněla jasně, zůstat nebo vypadnout.

Upír stiskl čelisti pevně k sobě, jak těžké se zdálo odolat a jak lehké podlehnout takovéto zvláštní situaci. Ještě se mu nestalo, aby ho někdo prosil o něco tak primitivního. Pokaždé si musel ženu podrobit ale, aby se mu sama nabízela?

To bylo něco, na co nebyl připravený.

Jenže i takový zatvrzelý samotář jako on měl své limity a upíři většinou neodmítají dobrovolnou kořist.

„Svlékni se. Hned,“rozkázal pevně. Břehy jeho trpělivosti začaly přetékat přes okraj číše únosnosti, věděl, že dnes už nejspíše z tohoto pokoje neodejde a to všechno kvůli ní a tomu, že jí nedokáže odolat. Znovu ji v duchu proklel.

Zasloužila by si trest, ale ona sama pro něho byla tím největším trestem, jaký mohldostat.

Aby si zachoval většinu své důstojnosti a sebejistoty, musel ji od sebe dostat, jinak hrozilo, že se na ni vrhne jako neukojené zvíře.

Naštěstí jeho autorita na Daisy zafungovala okamžitě, odtáhla se od jeho těla a odstoupila jen proto, aby si rychle ze sebe stáhla tuniku přes hlavu a nechala Alricův dravčí pohled putovat po svém poloobnaženém božsky tvarovaném těle.

Teď už věděla, že neodejde určitě. Napovídal jí to ženský instinkt, který kluk či muž by odešel, když před sebou vidí svolnou nahou ženu?

Svůdně se usmála, aniž věděla, co ji čeká.

Darovaná tunika se ztratila na zemi. Uchvácena rudým leskem v očích svého společníka se počala s novou energií překotně rozepínat zbytek Alricovi košile, dokud ji nerozhalila do stran.

Měl mladé chlapecky štíhlé tělo bez jediného chloupku. Alric ji nezastavil a tak si mohla vychutnat měsíc sytící se na upírově hrudi i břiše dodávající jeho kůži nadpřirozeně bledého odstínu. Bylo to jako hostina všech smyslů.

„Věděla jsem, že zůstaneš, ani nevíš, jak moc tě chci…“ vydechla omámeně a nenechavými prsty sklouzla po predátorově břiše níž k těžké tepané sponě jeho pásku, se kterým si víc než rychle poradila.

„Nemáš tušení, co všechno to obnáší Daisy, budeš toho litovat,“zavrčel odevzdaně, smířen se svým osudem dnešního pekelného milence.

V tom hlase nacházela cosi nebezpečného, neodolatelného. Chtěla ho každou částečkou svého těla volající po přízni svého pána.

„Uvidíme,“zapředla růžovláska a nenechavě přitiskla dvou dlaň k jeho tvrdému mužství rýsujícím se pod tenkou látkou tmavých kalhot.

To nejspíš neměla dělat, protože upír tu drzounku nemilosrdně chytil pod krkem a stiskl v nevyřčeném varování. Na chvíli zapřemýšlela, zda to opravdu nebyl špatný nápad, protože sevření jeho drápů zesílilo natolik, že se musela zklidnit, aby vůbec mohla dýchat.

„Alricu…“zanaříkala v panice. On se k ní však pomalu přitiskl, či si ji přitáhl blíž, až na ňadrech ucítila jeho holou kůži, z čehož ještě víc zčervenala.

Tady platila jeho pravidla, jak by se smrtelník mohl rovnat síle všemocného stvoření.„Lidé dělají velkou chybu, když si chtějí přivlastnit něco, co vypadá křehce a zranitelně a vůbec si neuvědomují, kam je to může dostat,“ztišil hlas do sotva slyšitelného šepotu.

Daisy popadla nejistota, možná má v úmyslu mě jen vystrašit, napadlo ji.

Takhle si to ale nepředstavovala.

Probudila v něm něco temného, co už nešlo zastavit? Měla to být další výchovná lekce?

„Už máš strach?“zašeptal nebožačce zcela vážným hlasem do ucha, přeběhl jí z toho mráz po zádech směřující přímo do klína.

„Poprvé jsem k tobě byl ohleduplný, ale dnes sis řekla o víc a tvoje provokace nezůstane bez trestu. Ukážu ti, co to znamená být mojí milenkou a buď ráda, že dnešní večer jsem se již nasytil.“

Bezmocná Daisy se začala chvět, na paniku však nebyl čas, nebo bylo už moc pozdě?

Hned potom, co stvoření noci dopovědělo svůj verdikt, ji od sebe nečekaně prudce odhodilo.

Dívka s výkřikem dopadla do své postele o čtyři metry dál.

Při dopadu málem vypustila duši strachem, že narazí o stěnu a ta jí zlomí vaz. Tak krutý však Alric nebyl, aby ji poslal přímou čarou k Hádovi do podsvětí, to mělo teprve přijít.

„Počkej…“vysoukala se otřeseně na lokty a hlava začala protestovat nepříjemným kolotočem, přesto zaregistrovala cosi podivného kolem sebe.

Musela být asi hodně opilá.

Postel se skládala ze čtyř samostatných sloupků, to nebylo nic neobvyklého, jen kdyby se od nich neoddělily jakési dřevěné šlahouny, neomotaly se dívce kolem zápěstí a nepřitáhly tak nebožačce všetečné ruce do stran.

„A…Alricu co…“zmateně sledovala další dva, které se ve vzduchu vlnily jako hadi a najednou vklouzly do jejích nohavic!

Nepříjemný pocit mravenčení ji téměř připravil o rozum, málem vyletěla z kůže.

Vystrašeně vykřikla. Cítila, jak se chladné tvrdé dřevo smýkavě sune vzhůru po jejím lýtku, koleni i stehně a najednou měla obavu, co bude dál.

„Prosím zastav to…“ naříkala v obavách, že se ta věc omotá kolem jejích nohou a pak na jeho rozkaz trhne, aby ji zbavila všech údů.

„Stále mě chceš?“přistoupil upír blíže, aby popatřil na své dílo, které mistrně rozehrál. Oči se mu ve tmě krvavě blýskaly jako rubíny.

Daisy skoro nedýchala, naneštěstí se ty dřevěné výhonky zahákly za okraje jejích kalhot a stáhly jí je jen dolů.

Nijak neubližovaly, to nebyla jejich práce, jen Daisy obnažily a vrátily se zpátky na své místo, kde se omotaly okolo sloupků, nechávaje její nohy volně. Tam znovu ztuhly do své původní podoby.

Už tak k smrti vystrašená Američanka sledovala svého věznitele, jak se pomalým rozhodným krokem přiblížil k čekající uvězněné dámě na lůžku.

Alricův temně chladný výraz naznačoval, že rozhodně nepůjde o romantickou vyhlídku.

Daisy již nemohla couvnout. Vybrala si.

Ani teď se obavy nerozplynuly, naopak se kupily jedna na druhou. Dával si načas, když se svlékal i když většinu práce už odvedla ona sama.

Ta chladná bestie jí hleděla upřeně do očí a stačil mírný pohyb, než z ramen nechal sklouznout jak košili, tak vestu. Pak na řadu přišly kalhoty.

Nestyděl se.

Daisy byla přivázaná za ruce ale ani to nezabránilo záchvěvu mocné ryzý touhy uvnitř těla. Nyní dostane to, co od něho žádala a to plnou měrou.

Dívka nedočkavě vzhlížela ke svému pánovi, jež se pružně vyhoupnul na postel s lehkostí akrobata. Toužila sice po něžném pohlazení, ale dobře věděla, že se ho od něho nedočká.

„S upíry by sis neměla hrát Daisy, natož se mnou,“šeptal a jeho studený dech ji příjemně ochladil na bradě a pomalu se přemístil o několik centimetrů dolů. Celou cestu, však své rty k pokožce nepřitiskl, byl sobecký a rozněcoval v ní jen mocnou touhu stejně jako svojí. Jen oddaloval nevyhnutelné.

„Nebo ano? Máš odvahu zahrávat si se životem?“ šeptal trýznitel svá slova do dívčina kyprého ňadra.

„Možná dostávám hlad, což pro tebe jako mazlíčka nebude nic příjemného,“ konstatoval bez emocí a bez varování se zakousl do tepny těsně nad bradavkou. Ta lehce vystoupla a otřela se Alricovi žádostivě o tvář, prozatím jí nevěnoval pozornost.

Daisy zasténala, těžko říci, zda bolestí nebo prožitkem, tak jako tak se prohnula v zádech jako luk, ale on ji tvrdě silou přitlačil zpátky k posteli.

Stvoření noci se nepřestávalo sytit, nijak ho to nevyvedlo z míry, zabořil své tesáky do jemné kůže a vychutnával si proud té lahodné tekutiny v ústech smíchanou s opojnou chutí rumunského vína. Sladší kombinace se opravdu naskytnout nemohla. Cítil, že za těch několik dní bratrova hračka nabrala hodně síly a tak se nemusel držet jinak zpátky.

Provokovala bestii a teď za to zaplatí každou kapkou své krve.

Alric se dlaněmi opíral vedle své společnice a přitom vklínil svou nohu mezi její a doslova si obkročmo lehl na jedno její stehno, chtěl, ať pocítí jeho touhu, která se jen tak neukojí.

Ať pozná, jak náročného nenasytného milence si pozvala do postele.

Alric nenáviděl, co v něm dokáže tato jedinečná bytost probouzet, nenáviděl a přitom jí byl přitahován nezměrnou silou.

U upírů se tak dalo mluvit jen o fyzické přitažlivosti. Přeci jen každý jedinec této rasy měl jakési kouzlo, které mu pomáhalo si smrtelníky omotat kolem prstu a nyní poprvé za svůj život poznával jaké to je být na druhé straně zrcadla. Hrdost mu však nedovolila si něco takového přiznat. Láska bývala jen v knihách, co četl jako malý, od té doby uběhlo mnoho času, aby věděl, že tak zvaný „lidský cit“ je jen pomíjivá záležitost, kterou upíři naštěstí netrpí, on sám to považoval za obtížnou nemoc a zdá se, že tuto skutečnost lehce podcenil.

Upíří princ neuměl opětovat city, uměl dávat jen bolest a utrpení. Rychlá smrt znamenala v mnoha případech pro jeho oběti vysvobození, nyní se měl smířit s vetřelcem narušující jeho klid?

Nemohl se hnout, aby ji v Branu necítil, aby neodkláněla jeho myšlenky jiným nežádoucím směrem.

Cosi uvnitř mu bránilo zbavit se té otravné holky, pryč s tím, co probouzí neklid, avšak na druhou stranu ji toužil vidět, sledovat, dotknout se…

Byl v pasti, chycen mezi dvěma světy a ani jeden nechtěl opustit, cítil se jako zavřený džin v láhvi.

Zatemněná mysl toho už moc vydržet nemohla a do jeho těžce zkoušených myšlenek pronikl zmučený Daisyn sten.

Odtrhl se od dvou bodných ranek a nechal pramínek rudé krve stékat po ňadru dolů jako tenký vodopád a odkapávat na bříško.

Fascinovaně se díval na své zničující dílo jako provinilec, snažíc si zapamatovat každý detail svého zločinu.

Cosi se v něm v tu chvíli zlomilo. Aniž o tom přemýšlel se sklonil, zachytil ten potůček jazykem a olízl dívčino prso od zdola, až k bradavce, tu pak vsál lačně do úst a labužnicky zavřel oči, vychutnávajíc si ten božský pocit.

Alricovi dělalo dobře otírat se svým mužstvím o hebkou Daisynu kůži na stehně. Chtěl znovu cítit to horko uvnitř, jako had proklouznout do vlhké svatyně a znesvětit ji jen pro sebe. Hromadily se v něm majetnické pudy propletené s nebezpečným chtíčem.

„Daisy…“vydechl zhrubělým nepodobným hlasem, v dlani sevřel druhé opuštěné prsíčko a pevně ho stiskl. Bylo velké a tvárné, dokonalé. Bořil do něho své drápy, které za sebou zanechávaly zkázu menších svislích škrábanců.

Dívka slastně vzdychla.

Chtěla víc.

Pranic jí nevadil sadismus, prýštící z chlapcovi přirozenosti.

Povzbuzen touto reakcí vsál bradavku mezi rty a vytáhl ji i s prsem vzhůru, kde ji pak pustil a ta nádhera spadla zpátky na její hruď, kde se svůdně zavlnila jako želatina.

Stačil jediný pohled na červenající rozpálené tváře své společnice a následně na celý obrázek, aby mu začalo v penisu vzrušeně pulsovat.

Chtěl ji potrestat za drzost, ale trestal tím jen sebe, jak se připoutával k této zranitelné bytosti.

Přes to všechno ji chtěl, toužil po ní, nevěděl, kdy se to stalo, kdy mu na ní začalo záležet, ale pořád to tu bylo. Jeho svět se náhle smrštil do chaotického balíčku s názvem Daisy.

Ten uhlazený neempatický chlapec se najednou kamsi ztratil a místo něho tam byl roztoužený tvor, který vzrušením kousal a škrábal jako divoké zvíře.

Dál už to nemohl vydržet.

Sklouzl mezi její svolně rozevřené nohy čekající na svého dobyvatele a otřel se o známou neodolatelnou vlhkost vznášející se ve vzduchu jako ta nejlahodnější voňavá květina.

Chlapce to překvapilo, čekal, že se bude vzpouzet. Ona však jen pozvedla boky a dožadovala se spojení. Otírala se o jeho ztopořený úd horkými závojíčky, vábila svého milovaného do doupěte neřesti.

Téměř se nad tím pousmál.

Věřil, že dává přednost bratrovi, mýlil se snad?

„Prosím, nenechávej mě čekat, prosím!“žadonila zoufale cítíc tu tvrdou věc tak blízko a přitom pořád daleko.

Neznámí pocit nadřazenosti Alrica obstoupil kolem dokola, zamotal mu hlavu víc, než to nejsilnější víno.

Lehce se nadzvedl a povytáhl, až k jejímu krku, kde cítil ten největší proud krve jen kousek od svých hladových rtů. Dával si načas, líbilo se mu, jak jeho oběť prosí, žadoní a škemrá.

„Jen pokud za mnou zítra přijdeš,“vyslovil to, aniž nad tím přemýšlel.

Co to dělal? Okřikl se. Tohle nebyl on! Neprosil se o ničí přízeň, o společnost, tím spíše nežádal někoho, kdo je mu podřízený. Znovu nad ním převládla posedlost.

„Ano…přijdu…!“slibovala Daisy uvězněná v područí toho dravčího pohledu.

„Prosím!“

Princ se sklonil k jejímu krku, tepně, hučela a proudila jako řeka, horká a uklidňující.

Neukojil sice svůj hlad, ale něco jiného musel přinést na oltář té zvířecí bestii v sobě.

Stačil jediný dravý pohyb, aby špičkou svého mužství sklouzl do čekající vlhkosti.

Daisy ho v sobě nadšeně uvítala, svírala ho, dokud se nezačal pohybovat v odvěkém přirozeném divokém tanci.

Nečekala pomalé mazlivé otírání a on ji také nezklamal, bral si svou hračku tvrdě, zarážel své kopí hluboko pro ještě větší prožitek, zatímco ho stehny tiskla k sobě.

Měl rád ten pocit nadvlády a i teď, kdy měla uvězněné ruce, si ho užíval o to víc.

Stáhl své paže z vlnících se ňader, vklouzl jimi na Daisyno pozadí a lehce ho nadzvedl, přitom do něho zaryl své drápy.

Celou dobu nepronesla jediný protest, dokonce si to užívala, vrtěla se a zavírala oči blahem. To se upírovi zamlouvalo, pro jednou vítaná změna slyšet steny místo bolestného křiku a pláče.

Alric se nechal zcela pohltit ženinou léčkou, ač tu on měl stále převahu, přilákala ho, a teď se bude jen těžce stranit, když ji znovu ochutnal. Sám si to zavinil.

Ten pach mladého roztouženého těla ho nikdy neopustí.

V posledním koutku své zdravé mysli proklel všechny lidské ženy na světě a hlavně tu pod sebou.

Dravě se zakousl do krku své pokušitelky a během chvíle posel její tělo rádoby láskyplnými kousanci všude, kde se bezohledně sytil.

Oči mu plály jako dva rubíny krvelačného boha hodujícím na nevinné oběti.

Vtiskával své bolestivé znamení všude, krk, ruce ani prsa nezůstala ušetřena. Doslova si Daisy vychutnával jako třešničku na dlouho očekávaném dortu, který už neměl ochutnat.

Každý energický pohyb zvyšoval jeho chuť ukojit se na tom mladém těle, proto ho o to více překvapil zvláštní pocit uvnitř, značící jen jediné.

Vypěstoval si na tu holku závislost.

K čertu s ní!

Příraz za přírazem dobýval, co bylo jeho, ona není víc než jen hračka v jeho rukách. Bezduchá loutka odkázaná na svého loutkaře.

Po celou dobu nevydal ani hlásku, zato Daisy vydechovala, každé naplnění, každý stisk i škrábanec dohánějící ji na vrchol rozkoše.

Upír se choval zcela přirozeně, divoce se pohyboval tam a zpátky, dokud neukojil jak svůj hlad, tak chtíč a než odešel, propustil unavenou smrtelnici ze svého magického vězení.

„Daisy…“tichý šepot podobný třepotu motýlích křídel se jako jediné upřímné slovo celého večera sneslo na spící ženinu tvář.

Poslední palčivý pohled, poslední nádech té vlhké sladké vůně vznášející se ve vzduchu, poslední pohlazení pohledem a Alric beze slova odešel se zmatkem v sobě samém.

 


 

Trocha dlouho očekávané erotiky :-)

Tak, jak vás dnešní kapitola, překvapila? Čekal vůbec někdo, že to takhle dopadne? A jaké z toho budou následky? No bude to ještě zajímavé, věřte mi :-)

 

Teď držme palce Daisy, aby to ustála. Ale zajímalo by mě, kdo je u vás oblíbenější, Alric nebo Chestr? Přiznejte se :-)

 

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 17. 09. 2016 - 23:11 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Nori | 11. 10. 2016 - 22:11:31 | Reagovat

Prosiiim, napíš pokračovanie. Neviem sa dočkať


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.