Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 4

 

Kapitola 4

Skarabeus

 

 Velkými okny prostorné komnaty nakukoval bílý měsíc a vrhal na podlahu své mdlé světlo.

Yago se právě rozvalovat v Jafarově pokoji na hromadě měkkých polštářů jako by byl sám maháradžou místo sultána. Ještě by se mu líbilo, aby se předním všichni klaněli a pak by byl obrázek dokonalý.

Jako papoušek velkého vezíra měl sám také nějaké to privilegium a hojně ho využíval.

Ara se svalil požitkářsky do měkké zlatou nití obšité tkaniny svého nového pelíšku a své krátké nožičky s drápky obrátil ke stropu.

Tohle bylo to nejlepší, co ho za celý den potkalo.

Konečně odpočinek.

Zasloužená pauzička potom co na něho Jafar řval, bezdůvodně nadával jako by snad on mohl za to, že se kouzlo nepovedlo a vyplivlo jim tu drzou holku, která se dopustila toho největšího zločinu, že se vetřela se do přízně princezny jako úhoř.

Ale sáhnout na jeho peří? Na jeho barevnou chloubu!

Za to by jí usekl ruce, hezky prstík po prstíku.

„Jááá ti ještě ukážu, že na velkééého Yaga se nesahá,“ zamumlal si pro sebe. Ale to, že sám zbaběle uletěl, už raději nezveličoval.

„Já jsem hostem princezny,“ napodobil výsměšně její hlas a arogantně mávl křídlem.

„Za to ti dám do vody opium a pak uvidíme, kdo se bude bavit víc,“ začal se škodolibě smát nad svými záludnými plány.

On si totiž na svém nádherném peří více než zakládal. Kdyby byl člověk, jeho šaty by obdivoval celý palác. Patřily by k těm nejdražším a nejpestřejším.

Každý den je čechral, poléval vodou, aby se pírka leskla a rovnal je zobákem. Byl na ně více než pyšný, vlastně to bylo jediné, co měl.

Nikdo mu je nebude rvát!

Jak se tak opřel do polštáře, Yagovy myšlenky zabloudily do nepříliš hezké minulosti, něž se jeho maličkost dostala k Jafarovi.

Už to bylo skoro sedm let, kdy se setkal s vysokým ambiciózním mužem jménem Jeff.

Tehdy coby obyčejný papoušek patřil brunátnému barbarskému otrokáři z východu. Celý den musel sedět na bidýlku a čuchat aromatické opium v nevěstinci.

Nožku měl přivázanou za malý železný kroužek k řetězu, aby neuletěl ale ani to sadistickému muži nestačilo a tak mu zkrátil i křídla!

Do teď si pamatoval, jak dlouho trvalo, než mu dorostla.

Pro Yaga to byla ta největší potupa, nejen, že neměl svobodu, ale odebral mu to, co bylo pro každého opeřence to nejcennější, bolelo a rozhodně to nebyla jeho pýcha.

Byly to pro aru smutné vzpomínky ale na druhou stranu začátek nového plnohodnotného života.

Tehdy byl vezírův cizokrajný papoušek pouhým tupým zvířetem, které umělo jen pár slov, dokud se na tržišti v Agrabah neobjevil on.

Mladík se s otrokářem vsadil a lstí Yaga vyhrál v hodu v kostky. Nebylo to příliš čestné ale ani otrokář nehrál podle pravidel a než se nadál, Jeff měl plný počet teček na obou kostkách.

Ara se mu líbil, nebyl podobný žádnému orientálnímu ptactvu, které kdy viděl a to bylo Yagovo štěstí. Jeff měl vždy vybraný vkus a líbily se mu jedinečné věci pro svou nedostupnost.

Papoušek však ani v nejmenším netušil, u koho skončil a už vůbec by si nepomyslel, že šikovné ruce temného čaroděje z něho udělají vlastní osobnost, za kterou mu vděčil vším, co měl, tedy svou oddaností.

Yago si raději nikdy nechtěl domýšlet co by se stalo, kdyby si svůj dar vzal zpátky.

Za to, že mu sundal okovy, mu slíbil svou loajalitu, kterou nikdy neporušil, proto mezi nimi bylo zvláštní pouto.

Yago se vrátil ze vzpomínek zpátky do přítomnosti večera. Vždy si pokládal otázku, proč to Jafar udělal. Proč právě jemu dal takový dar. Tato otázka mohla mít mnoho odpovědí, mohl za to obdiv nad Arou a jeho barvami, to že nikdo jiný takové zvíře nevlastnil, či prostě měl vezír jen rád hezké věci. Ale po letech, která spolu strávili, se stali něčím víc než pánem a služebníkem.

Nebylo to přátelství, i když jeden druhému se občas svěřoval se svými nápady, kuly pikle, nebo se navzájem radili, ne bylo to spíše prospěchářství.

Jeden těžil z rad toho druhého a naopak. Jiný pohled na tutéž věc. Dvě strany mince a přitom každá jiná. Jafar díky Yagovi viděl trhliny ve svých plánech, nedostatky v myšlení ale také jakousi jistotu.

Naopak ara využíval luxusu a ochrany, kterou mu Jafar mohl poskytnout a naopak Yago mu donášel, co se v paláci, či městě dozvěděl.

To papouška a jeho bystrou mysl vrátilo zpátky k oné otázce.

Usoudil však, že jediným důvodem, proč mu daroval vlastní úsudek, byla osamělost.

Ano, Jafar byl zaneprázdněný muž, který se nikomu, kromě něho nesvěřoval a nikomu nevěřil. Jeho samotářská ctižádostivá povaha byla až děsivá.

Ani Yago nevěděl nic o jeho záhadné minulosti.

Přesto si vybral právě jeho jako by to byla ruka osudu, která vedla jeho kroky. Ara se nafoukl svou důležitostí.

Pestrobarevný papoušek, na jehož těle převládala krásně červená barva, se líně převalil, aby si mohl zobnout sladké kuličky oroseného vína z velkého zlatého podnosu.

Téměř labužnicky si ji přitáhl svým tvrdým zobákem, kterým by mohl přeštípnout i silnější kost a růžovým jazýčkem si ji přitáhl do papulky.

Vychutnával si čerstvé ovoce, když se rozletěly dveře a dovnitř vpadl vezír jako hrozivý démon pouště.

Yagovi zaskočil hrozen v krku a celá hora polštářů, na které ležel, se zřítila k zemi jako jeho sen o příjemném nerušeném večeru plného odpočinku.

Vezír neřekl ani slovo a přehnal se přímo ke zdi, kde stisknutím toho správného výstupku otevřel stěnu své tajné místnosti v podzemí.

„Safrááá Jafarééé děsíš mě k smrti!“ hrabal se zpod polštářů naštvaný ara a vyplivl hrozen vína na podlahu, to už ale viděl jen mihnout se plášť v otvoru ve zdi.

Raději si pospíšil za svým pánem.

Yago se vznesl a proletěl do dlouhé chodby, jejíž schody vedly kamsi dolů.

Moc světla tam nebylo, až úplně dole, rozevřenými mahagonovými dveřmi svítilo mdlé žluté světlo.

Yago vlétl do kamenné místnosti a usadil se na své bidýlko v rohu a zakoulel očima.

„Co v té knize hledáááš?“ zeptal se zvědavě.

Jafar stál u svého pracovního stolu a lehce se skláněl nad tlustou starou knihou plnou rad, rituálů a té nejčernější magie. Jednou rukou se opíral o desku stolu a druhou listoval stránkami, ze kterých se vznášel nepříjemný prach a zatuchlina jako by byla předtím pohřbená v hrobce nějakého mrtvého faraona.

Jafarova zlatá hůl ve tvaru kobry stála vzpřímeně vedle něho jako by ji stále držel.

„Zmlkni Yago a nech mě se soustředit,“ vezír varovně zavrčel na půl úst a vypadal opravdu zaujatě. Jeho černé oči skákaly ze slova na odstavce, z obrázku na názvy kapitol.

„No skvělééé zase máš špatnou nááákladu. Hááádej, že vím proč?“ povykoval Yago a znovu vzlétl, tentokrát si však za bidýlko vybral přímo čarodějovu kouzelnou hůl, aby mohl nahlížet zvědavě muži přes rameno.

Jafar po chvíli vztekle zavrčel a prsty své pravé ruky zaryl do dřeva jako by tak dokázal uzemnit svou frustraci z toho, co našel.

Nic.

„To je ta blbost, o kterou ses pokoušel?“ zazněl tichem Yagův vysoký hlásek směrem k dvojstránce s arabskými písmeny.

Jafar se ještě více nad knihou sklonil, div se jeho pero na turbanu nesežehlo o plamen svíce v kalíšku před ním.

„Kouzlo bylo správné,“ nadechl se a stále přemýšlel o špatném výsledku.

„Pheee, tak proč jsme dostali tu nesnesitelnou holku?“ odfrkl si ara, „co teď s ní budeme dělat? Bude jen na obtíž a plést se do našich věcí.“

Yago měl i neměl pravdu.

Jafar se zamyslel a napřímil se do své celé hrozivé výšky, aby si mohl prsty protřít spánky krouživým pohybem.

Teď už nemohl dělat nic, neměl si tu šanci nechat vyrvat z rukou. Ta holka byla teď pod sultánovou ochranou. Kdyby se jí zbavil, vyvolalo by to zbytečné pátrání a otázky, to nebylo jako zbavit se nějakého bezcenného otroka, který věděl příliš mnoho.

Navíc z ní měl zvláštní pocit v žaludku, jako by mu tam byť jen pouhá myšlenka vypálila díru. Pocit, který už dlouho neměl, protože znamenal potíže, které nemohl potřebovat. Ženy vždy znamenaly komplikace. Samotná jejich osobnost byla chaotická a velice složitá jako sama magie a porozumět jim? Ztráta času.

Navíc ta bojovnost v jejích očích byla jako písečná bouře, která se zdejšími mírnými dívkami, jež klopily pohled k zemi, nedala srovnat.

Ta bouře se vždy náhle objevila a vzala svou ničivou silou všechno sebou, musel si dát pozor, aby nebyl příliš blízko a nedal se strhnout jejím klamem. Její lži byly výmluvné a téměř tak dobré jako jeho.

Takovou konkurenci nemohl akceptovat.

Žádný vetřelec mu nebude narušovat plány a klidný spánek.

Už teď Jafar věděl, že to nebude lehké a ona znamenala mnoho nepříjemných otázek, proto ji bude muset tvarovat podle toho, co chtěl on sám, směřovat ji směrem, kterým chtěl a Aláh mu pomoz, aby měl dost trpělivosti.

Ale on dobře věděl, jak docílit toho, aby lidé dělali, co chtěl a ona nebude výjimkou, o to se postará, po dobrém nebo po zlém.

Světlo, které ozařovalo jeho bronzovou tvář, lehce pohaslo a to vykouzlilo na jeho tváři chladný děsivý úsměv.

„Proč ses jí nezbavil v té chodbě? Měl jsi možnost Jafarééé,“ ptal se ho Yago a neustálé cvakání jeho zobáku bylo pro vezíra v tu chvíli víc než dost. Někdy vážně téměř litoval, že mu dal takový dar, ze kterého ho občas bolela hlava.

„Magie Yago ji sem přivedla z nějakého dobrého důvodu, není to sice karta, kterou jsme očekávali, ale mohla by být vodítkem k jejich získání, a pak také k rubínové lampě,“ promluvil vezír stále zahleděný do své knihy jako by se ze zažloutlých stránek snažil získat potřebné odpovědi.

„Jo tááák, teď budu ještě muset poslouchat ji? Klanět se k zemi, poskakovat jak píííská? To ti tedy děkuju!“ odfrknul si uraženě papoušek a uraženě zatnul své drápky do zlaté hlavy kobry, na které seděl.

„Nebudeš můj opeřený příteli, nebudeš. Jen jsem jí dal možnost volby, buď ji přijme a pomůže nám nebo jsou i jiné možnosti, jak někoho přinutit.“

V čarodějově hlase zazníval domýšlivý tón prosycený ironií a čímsi zlým. Ano bylo mnoho cest, jak se dostat k vytouženému cíly a ta neznámá dívka byla jen kapkou v moři.

Yago několikrát zamrkal a načepýřil se. Na Jafara bylo spoleh, raději jednal v rukavičkách, ale nebál se umazat si i ruce sám, to se mu líbilo.

„To není špatný nááápad, mám ji sledovat?“ zeptal se v naději nad nějakou škodolibou lumpárnou.

Jafar se k němu prudce otočil a chytil ho pod krkem.

„Ne! To nebude potřeba Yago, pro tebe mám dnes jiný úkol. Rose necháme jejímu rozhodnutí, ať si myslí, že její volba bude dobrovolná, Nebudeš se do ničeho vměšovat. Rozumíš? Teď zaletíš na okraj města k jižní hradbě, ty víš kam a tohle doneseš našemu společnému příteli Shalimarovi,“ povolil svůj stisk, a jak odtahoval ruku, pohladil aru zezadu jemně po krku, až se papoušek otřásl.

Jafarovy způsoby a změny nálad byly něco, nad čím by si nejraději odplivl, ale byl to jeho živitel.

Ten dotek byl neosobní, jako když se o vás otře jedovatý had a běda zda neposlechnete. Ve vzduchu se vznášela výhrůžka.

Yago zakašlal, tohle vážně nesnášel a hodil po svém pánovi vražedný pohled, ale nedovolil si odmítnout.

„Dalššší práce, ten den snad nikdy neskončííí,“ blblal.

Vzal do svých drápů malé psaní a za šustění svých křídel odletěl z místnosti, mumlajíc něco o tom, že příště si bude drby shánět sám…

 

*****************************************************************

 

Když vezírův pomocník zmizel a v jeho starověké laboratoři zavládl klid, vrátil se sám ke stolu, který minul a postavil se k poličce, ze které vyňal malou obdélníkovou skříňku. Byla zcela obyčejná, ale to co bylo uvnitř, už tak všední nebylo.

Svými dokonalými prsty ji celou objal jako by se jednalo o ten největší poklad a pak oběma palci odklopil víko.

Uvnitř na malém semišovém lůžku ležela polovina čehosi, co kdysi bývalo přívěškem ve tvaru skarabea, bájného brouka, kterého se Egypťané obávali, jelikož požíral lidské maso.

Jafar usoudil, že byl zhotoven z lesklého zeleného nefritu, jež se ve světle svíce krásně leskl.

Jakmile skříňku otevřel, kámen vydal jemnou zelenou záři jako by se tak snažil přivolat svou druhou polovinu, kterou teď Jafar urputně hledal a zpráva, kterou Yago přinese od překupníka, buď bude slavit úspěch, nebo zmar.

Pomalu zase skříňku zavřel a záře pohasla ukryta uvnitř, čekající na své využití.

Vezír vrátil věc na své místo a jeho myšlenky se znovu stočily k té drzé holce jako by ona držela jeho mysl ve svých dlaních.

Proč ho ale její přítomnost tak dráždila? Věděla snad něco co on ne?

Zatajovala něco? Nemyslel si. Možná byl jen zvědavý, přeci jen pochází ze zcela jiné doby.

To on i za cenu zničení sama sebe podstoupil kouzlo, aby ohnul čas i prostor a co dostal?

Čaroděj zatnul ruce v pěsti a nadechl se dlouze nosem.

Rozrušení, které bublalo v jeho těle jako nepovedený elixír, mu nedalo odpočinku.

Její vůně se ho stále držela jako by byla tady s ním. Musel se jí nějak zbavit a jediný způsob, jak mohl tento večer na vše zapomenout, bylo dobré jídlo, víno a společnost žen.

To příjemné vnuknutí mu vytanulo na mysli jako ten nejlepší nápad a lék na jeho starosti.

Jafar udělal pár kroků, cestou ke dveřím popadl svou zlatou hůl a vyrazil po schodech nahoru ke svému harému...

 

 ***************************************************************

 

Když se Rose ráno probudila, její první myšlenka byla, že to všechno s vezírem, eunuchem a tureckým záchodem byl jen děsný sen. Když však otevřela oči, její naděje vyprchala. Spatřila nad sebou vysoký klenutý strop, ucítila čerstvý hřejivý pouštní vzduch a i zbytek její komnaty vypadal tak, jako když včera ulehla.

Zprvu si nad tím zjištěním rozčarovaně vzdychla. Tohle nebyl dům babičky Beáty.

To je zas ta noční můra!

Jakmile Rose vstala, uvědomila si, že včera ani pořádně nevečeřela. Měla hlad obřích rozměrů.

Zatáhla za stuhu s chocholem a vychutnala si vzdálený zvuk zvonku.

Vstoupil Bark.

„Překrásné jitro, velectěná paní Rose,“ uvítal ji do nového dne.

„Hezký den i tobě, Barku,“ řekla rozespale Rose.

„Myslíš, že bys mi zařídil něco k jídlu?“

„Už jsem vám připravil snídani, hned vám ji donesu,“ řekl Bark.

„Děkuji. Co bych si bez tebe počala...“ řekla plavovláska mile a otrok odešel. To ano, rozmazlovat hosty tu umí, pomyslela si Rose.

Bark přinesl stříbrný podnos, na kterém ležel libanonský chléb potřený jakousi neznámou pomazánkou, dva pomeranče, banán, další ovoce, miska s vodou, číše s mrkvovým džusem, vidlička a nůž. Položil ho na lůžko vedle Rose a vysvětlil jí, že voda je na opláchnutí rukou, zatímco mrkvový džus je k pití. Nožem se krájí a drží se v pravé ruce, zatímco vidličkou se nabodává a drží se v levé.

Rose Barkovi dovolila odejít. Opláchla si ruce a pustila se do jídla. Bylo překvapivě chutné.

Asi v polovině snídaně vstoupila do komnaty princezna.

Měla na sobě tytéž překrásné blankytně modré šaty, v jakých ji Rose již viděla.

„Dobré jitro,“ pozdravila s úsměvem.

Právě jí vděčila Rose za svobodu, takže měla všechny důvody být k ní milá, přesto jí skrytě záviděla její krásu. Rose zalitovala, že si ještě ani nestihla upravit vlasy. „Dobré jitro. Jmenuji se Rose a jsem vám velmi vděčná za pohostinnost, která mi byla poskytnuta.“

„Já jsem princezna Jasmína,“ řekla tmavovláska, přišla k volné posteli a posadila se k Rose do tureckého sedu.

„Nedáte si?“ nabídla Rose princezně banán.

„Děkuji, už jsem snídala,“ odmítla ho zdvořile princezna.

„Spalo se vám u nás v paláci dobře?“

„Celkem to šlo, i když postel byla trochu tvrdá,“ řekla Rose.

Princezna se rozesmála, Rose nechápala proč.

„Hned jsem věděla, že musíte pocházet z hodně zvláštní země. Něco takového mi ještě žádný host neřekl. Vždy si vychvalují, že v pohodlnějším loži ještě neleželi, i když vím, že to není pravda.“

„Promiňte, nechtěla jsem vás urazit,“ omlouvala se Rose.

„Vůbec mě to neurazilo,“ řekla pobaveně princezna. „Spíš mě potěšilo, že jsou i lidé, kteří říkají, co si myslí, to tady u nás dělá tak jedině Yago.“

„Kdo je Yago?“ zeptala se Rose.

„Jafarův papoušek. Má hrozně drzý zobák,“ řekla princezna.

„Aha, ten,“ zamumlala Rose a vzpomněla si, jak po něm včera hmátla. Uculila se při té vzpomínce a přikývla.

„Toho už jsem poznala ale…řekněte mi prosím více o tom chlápkovi v černém, co vypadá tak důležitě,“ Rose totiž napadlo dozvědět se o vezírovi víc, než s ním bude muset jednat. I když právě to se jí moc nechtělo, ale i kdyby se tomu chtěla vyhnout, jistě by si ji našel sám. Takže tomu tak jako tak neuteče.

Princezna se lehce zachmuřila jako by ve své hlavě probírala nehezké vzpomínky, což dívku naproti zaujalo.

Asi z něho měla stejný pocit jako ona, pochybovala však, že na někoho působí jinak než jako dravý jaguár. Ještě teď měla pocit, že je tady s nimi. Jeho vůně jako by se na ni doslova přilepila.

Celý palác byl jako nasáklý jeho smrtonosnou aurou.

„Dej si na otcova vezíra pozor, Rose,“ to byla Jasmínina první věta a Rose chtěla sprásknout ruce a říct: Už je to tady, já to věděla.

„No, nevypadá právě jako dobrodinec ale snad to tak hrozné není nebo ano?“ snažila se princeznu rozpovídat a ta se nenechala dlouho pobízet, zatímco druhá dívka pokračovala ve své snídani.

„Nedej se jeho vzhledem oklamat, je…kluzký jako kobra a hlavy stíná jako by házel zlaťáky. Poprvé jsem ho viděla před hmm…sedmi lety,“ zamyslela se kráska a poklepala si ukazováčkem po dokonalých červených rtech.

„A co dělal předtím?“ zamrkala zvědavě Rose.

Jasmínu tato otázka zaskočila a znovu se zamyslela.

„Tuším, že byl léčitel, alespoň tak to tvrdil.“

„Léčitel?“ rozesmála se Rose a spíše si ho představila ne jako někoho, kdo míchá medicínu ale jedy.

Ten chlap, od kterého by utekla i ztuhlá mrtvola, byl léčitel??

 


Konec 4. Kapitoly. Překvapující že?

Jafar byl léčitel nebo spíše lékař. U někoho tak nepříjemného je to až zarážející. Já bych k němu vážně nešla. Nevím jak vy, ale raději umřít v poušti než jeho jedem. Ale více o jeho záhadné historii v další kapitole.

Jenže i Jasmína o něm ví jen skutečně málo stejně tak Yago. Co a čím vlastně byl, než se setkal s papouškem a stal se vezírem, se během příběhu ještě dozvíte. Zatím můžete jen spekulovat.

 I Yago má svou minulost, i když je to JEN papoušek, je všímavý a lecos ví, jak by také ne, když byl sedm let vedle čaroděje.

 Rose zatím necháme nasnídat a pak se vrhneme na další dobrodružství. Už brzy bude akce, slibuji J Zatím je to takové otrkávání a poznávání okolí a členů domácnosti.

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 09. 2016 - 10:25 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.