Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 3

 

Kapitola 3

Jaký luxus

 

Velký sál naplnilo dusivé prázdno.

Vezír upadl do tichého zamyšlení. Opět se mu nepodařilo domyslet vývoj situace, takže musel upravit a znovu promyslet svůj bezchybný plán, který se už tak bezchybný nejevil.

I přitom ale stihl Rose provrtávat zlověstným pohledem, který ji ale v této chvíli už netrápil tolik jako předtím a za daných okolností mohla být vysmátá.

Svlékla si proto kabát, přehodila si ho přes ruku jako dáma a smutně vzdychla nad svými krásnými šaty, nyní úplně prosáklými potem.

Jakmile se princezna a sultán dostatečně vzdálili, Yago se zakuckal a vyplivl si na křídlo zbytky sušenky. 

„Safrrra... jak mám tohle vydrrržet? Jafarrre, nauč konečně sultána, čím se krrrmí Arrra arrrakanga!“

Vezír se nakonec energicky otočil a zamířil ke dveřím, neprozrazujíc nic ze svých emocí.

„Pojďte. Ukážu vám vaši komnatu,“ řekl.

„Umírám žízní! Nemáte něco k pití, prosím?“ dožadovala se Rose s mírným potměšilým úsměvem.

„Taky bych se napil. Po tom pečivu mám strrrašně sucho v krrrku,“ přidal se papoušek a Jafar netrpělivě stiskl rty.

„Po cestě vám dám napít,“ prohlásil vezír a zamířil k obrovským třímetrovým dveřím, kterými sem přišli. Rose ho následovala jako stín.

Na chodbě Jafar zavolal otroka a nechal si přinést karafu nejlepší vody, dvě sklenice a misku. Napil se jako první, po něm smočil zobák v misce Yago a tetelil se blahem, jak na něj Jafar myslí, když se mu ve správnou chvíli připomene.

Rose se voda na pohled nezdála, tak ji jen opatrně zkusila. Chutnala asi jako čtrnáct dnů starý čaj.

„Ble!“ Vyplivla doušek na podlahu. „To že je nejlepší voda?“

„Nechutná vám?“ podivil se Jafar hrozivě.

„Vždyť je hnusná,“ namítla Rose po pravdě. No jo, chemicky upravená nebyla a na takový luxus jako doma si bude muset zvyknout. Mohlo to být horší.

„Ale lepší než sušenky,“ pochvaloval si Yago a zapískal si pár tónů nějaké své melodie.

„V tom případě vás čeká brzká smrt žízní,“ prohlásil pobaveně Jafar, jako by si právě to s největší chutí přál, „nebo chcete ochutnat tu, kterou dáváme otrokům?“

Tak tohle si vážně odpustit nemohl a Rose rychle zakroutila hlavou, poté se zahleděla na obsah své sklenice. Voda sice byla nechutná, ale naštěstí ne odporná a blondýnka už měla opravdu hroznou žízeň, tak vypila sklenici a řekla si o další.

Jafar neměl na vybranou, dostal nepříjemný úkol, ale byl trpělivý a trpělivost přináší růže.

Postával vedle v zamyšlení. Sultán občas jednal neuváženě a možná si ho nevědomě spletl s otrokem, jak už se několikrát stalo, na což by vezír háklivý a neskutečně ho to dopalovalo, nedal však na sobě nic znát, navenek stále působil důstojně a nad věcí, jak se očekávalo.

Trpělivě čekal, než se ti dva posilní, a tak měl čas dívku chvíli tiše studovat.

Pohled mu padl na její kabát přehozený přes ruku. Když ho měla na sobě, musela pocházet ze země, kde byla velká zima, a přesto pod ním na sobě měla až neslušně krátké šaty, které by si ženy nevzaly ani v harému .

Jeho pohled sklouzl na ty dobře tvarované nohy, jež se mu tím pádem odhalily na odiv. Byly jemné a bílé, jako vybroušený diamant. Kůži, kterou by rád laskal nejeden muž, a v nevěstincích by se taková kuriozita cenila zlatem.

Rose si všimla Jafarova pohledu a přestala pít, jeho zírání jí právě příjemné nebylo. „Co je?“

Jafar taktně zvedl pohled k její tváři a nadzvedl jedno své tmavé obočí. Nebyl zvyklý, aby s ním jednal někdo bez úcty, a tak jen lehce stiskl rty k sobě, aby se uklidnil. „Přemýšlím, jak dlouho budeš zdržovat.“ Než ale stačila odpovědět, vydal se chodbou vpřed.

To jeho chování ji vytáčelo!

Rose jen tak tak stačila položit sklenici na tác a popoběhnout, aby vezírovi stačila.

„Počkejte, zpomalte přeci trochu,“ vyhrkla, jakmile vysokého muže s vlajícím pláštěm dohnala. Ten namyšlenec jí nevěnoval ani pohled. Fajn.

„Měla by ses naučit držet krok,“ procedil skrze zuby a chodbou se ozvalo známé ťukání jeho hole o dlažbu.

„Dej si pozorrr, Jafarrr nemá rád drzééé otrokyně,“ přisadil si Yago důležitě a mávl křídly.

Rose po něm hodila podmračený pohled a odolala ho chytit za ocas a škubnout.

„To sedí od užvaněného papoucha a navíc nejsem otrok, ale host princezny,“ spustila povýšeně.

„Phe, sprrratku,“ zakrákal Yago hádavě, ale to už po něm Rose opravdu chmátla, naštěstí si toho včas všiml, vzlétl z Jafarova ramene a odplachtil chodbou pryč.

Rose se potutelně usmála. Zbabělec.

Hned ale svého činu zalitovala, protože mezi ní a vezírem zavládlo tíživé, téměř dusivé ticho. Opět.

Jafar ji vedl palácem jako průvodce opájející se svou důležitostí a stejně jako on přemýšlel o ní, ona přemýšlela, co se mu asi odehrává v hlavě, a právě proto ho chtěla vyprovokovat, jako by jí nestačilo, že v sále musel sklopit uši a přijmout sultánův rozkaz.

„Jak vaše žena může tu ochmýřenou obludu snést,“ snažila se zapříst rozhovor.

„Nemám ženu,“ zněla strohá chladná odpověď.

„Hm, to mě vážně nepřekvapuje,“ rýpla si Rose a pokračovala, „je tu opravdu horko, to je tu často? Prší tady vůbec někdy? Zima tu asi nebývá, že? A sníh?“

„Ne,“ další chabá odpověď, tentokrát už jednoslovná. To ji mělo varovat.

Kéž by dala na své instinkty.

Zřetelně viděla, jak se Jafarovy prsty více stáhly kolem jeho hole, a to ji donutilo ještě více zkoušet jeho trpělivost.

„No a i v tomhle horku nosíte tolik oblečení? Nepotíte se? A… máte vůbec pod tím hadrem na hlavě nějaké vlasy?“ snažila se o konverzační nevinný tón a uvnitř jí jaksi hřálo zadostiučiněním.

Blondýnce dělalo dobře ho popichovat, ale neznala hranici, před kterou by se měla zastavit, což byla chyba.

Ne, určitě je plešatý, říkala si v duchu. Ušatý a plešatý. Jo, nic víc než naleštěná pleška, od které se odráží slunce, pomyslela si a sama se tomu vnitřně zasmála.

„No stejně…“ nestačila to ani doříct, když se muž prudce zastavil na místě a ona do něho málem vrazila.

Jafar se k ní výhrůžně otočil a Rose měla pocit, že všechno světlo v chodbě se najednou kamsi vytratilo, stejně jako všudypřítomné teplo.

Vezír k ní udělal několik rychlých kroků, až před ním musela ustoupit, jinak by ji asi zadupal do země.

Sakra, kde jsou nějaké stráže, když je člověk potřebuje!

„Dost!“ zasyčel, až se jí naježily všechny chloupky na krku.

Nevypadal právě nadšeně.

Ajaj, asi to trochu přehnala. No ale co, ten bastard si to zasloužil.

„Je mi líto, že si nerad povídáte, jestli to na vás bylo trochu moc, ale jsem odmalička moc zvědavá,“ pokrčila prostě rameny, „a…“ Jak ustupovala, narazila do zdi a doslova se na ni zády přimáčkla, jako by se chtěla do těch ozdobných rýh a mozaiky vsáknout.

„Tvůj jazyk je jako jedovatý had, holčičko, ale i ten se dá o svůj jed připravit, možná jsi princeznin host, ale o zbičování nikdo nic neříkal,“ přiblížil se k ní a stál tak blízko, že se bála i nadechnout, aby se ho náhodou nedotkla, „nevíš, co je to úcta a pokora.“

„To byste si nedovolil,“ vydechla, ale jistá si tím moc nebyla, zvláště, když se tvářil tak nepřístupně.

„Nebyl bych si tebou tak jistý.“ Jeho pevně stisknuté rty se z tvrdé přímky pomalu zakulatily ve zlý úsměv. Takový, který ji nenechával na pochybách, že by to skutečně udělal.

Zachvěla se při tom pomyšlení.

Rose věděla, že má raději mlčet, ale ona nebyla ten typ, který jen provinile přikyvoval.

Ne, pozvedla tvář, umíněně našpulila ústa a zadívala se mu přímo do očí.

Byly tmavé, děsivé a čišela z nich moc, moc, jakou mu snad i trochu záviděla.

Nebyly v nich žádná malá světýlka, ve kterých by zahlédla slitování, a to ji děsilo i přitahovalo zároveň.

Měla strach. Ale jakmile mu ukáže pokoru, bude to ještě horší a on po ní bude šlapat.

„Možná byste to opravdu udělal, ale stále mi dlužíte vysvětlení. Dostal jste mě sem, tak mě tedy koukejte hned vrátit a já nebudu dělat žádné problémy, ano?“ Zabodla mu svůj ukazováček do hrudi a Jafar přivřel své mandlové černé oči, což ho dělalo ještě děsivějším, jako by už tak jeho široká ramena nestínila světlu a neutápěla jeho ďábelskou tvář ve stínech.

„Myslíš si, že je to tak snadné? Že magie je jen nějaký levný kouzelnický trik?“ urazil se a z jeho výstražného hlubokého hlasu jí vstávaly vlasy na hlavě.

Pohoršeně si odfrknul.

„A co když je? Dostal jste mě sem, tak mě můžete i vrátit,“ trvala na svém Rose a vdechovala vezírovu silnou arabskou vůni, jež ji s jeho blízkostí obklopovala jako nějaký magický opar.

Svůj prst tiskla vezírovi znatelně do hrudi, jako by mu tam chtěla svůj otisk vypálit, a on ji bleskově chytil za zápěstí a odtáhl. Nejspíše nesnesl, aby se ho dotýkala.

„To není tak jednoduché, ale mohl bych udělat prospěšnou výjimku,“ připustil a zamyslel se.

To, jak přivřel oči, ji nijak neuklidnilo.

Rose nejistě sledovala, jak se jeho rysy pomalu mění ze zamračení na něco, co připomínalo vychytralou kočku, která se mlsně olizuje nad chycenou myší.

„Co tím myslíte?“ vydechla a pokusila se mu svou ruku vytrhnout. Marně, svíral ji příliš pevně, musel cítit, jak jí pod zápěstím tluče srdce.

„Obchod. Vrátím tě zpátky pod jednou podmínkou, pomůžeš mi najít to, co chci.“

Jeho stisk byl téměř nesnesitelný.

Rose cítila, jak ji žene do kouta, dával jí dvě možnosti a přitom měla jen jednu. Podvodník.

„To jako vážně? Vy jste mě sem dostal a ještě si kladete podmínky? To je vydírání." Prudce sebou cukla, až mu ruku vytrhla, jinak by měla snad rozdrcené zápěstí.

Kde se v té jeho vyzáblé ruce vzalo tolik síly?

Rose pohlédla na své zápěstí, zda na něm nemá náhodou jeho otisky prstů, a třela si pohmožděné místo rukou, aby rozproudila krev, ale to neměla dělat. Jafarovy prsty si totiž našly její bradu.

Chytil ji mezi palec a ukazováček a zcela bez dovolení jí lehce pozvedl vzhůru, aby se mu podívala do tváře.

Bylo to dominantní gesto a ona jen zmateně vydechla a kousla se do rtu.

Ten dotek donutil Rose se začervenat.

„Je mi úplně jedno, co si myslíš,“ zasyčel jako had, „na rozmyšlení máš jeden den,“ temně artikuloval svá slova a pak dívku náhle pustil a ustoupil.

Rose se konečně mohla volně nadechnout, uvědomila si totiž, že celou dobu zadržovala dech.

Jafar však na nic nečekal, otočil se, až mu kolem nohou zavířil plášť, a vydal se ve svém předchozím směru, a pokud ho nechtěla Rose ztratit, musela si pospíšit.

Dále už šli jen mlčky, každý pohroužen ve svém světě…

 

*******************************************************************************************************

 

Jafar dovedl Rose do prostorné, bohatě zdobené ložnice.

„Toto je nyní tvoje komnata,“ řekl ve spěchu vezír a zcela zapomněl na zdvořilosti, asi mu za tu námahu nestála. Tak moc jí pohrdal a neváhal jí to dát najevo.

Černý stín vešel dovnitř a zatáhl za jakousi stuhu zakončenou žlutým huňatým chocholem, která visela vedle rozměrného dvoulůžka se saténovými bílými prostěradly.

Kdesi v dálce se rozezněl zvon.

„Když budeš něco potřebovat, zatáhni za tohle. Přijde někdo z našich otroků,“ vysvětlil Jafar a jeho hlas už postrádal cokoliv příjemného.

Rose odložila kabát na židli a fascinovaně se rozhlížela po vybavení pokoje.

Na skříňkách tu stály zdobené vázy, na zdi visel tkaný nástěnný koberec se složitým mozaikovým ornamentem, dále se ze stropu snášely nařasené bílé závěsy a za postelí se skrýval průchod na balkón.

Jen co obletěla pohledem místnost, vstoupil štíhlý snědý muž v příjemně zelené róbě a s turbanem na hlavě. Rose na něm překvapilo, že měl tvář takřka chlapeckou, bez náznaku vousů, ačkoliv jeho kůže jinak svědčila spíše o středním věku. 

„Přejete si, vážený pane?“ vyřkl hlasem tak vysokým, jako by byl ženský, ale mohutným jako mužský.

Rose při svých znalostech snadno vytušila, že je eunuch, jeden z otroků-mužů, který byl jako malý kastrován, aby mohl být oddaný jen sultánovi a patřit k jeho nejspolehlivějším důvěrníkům. Pro otrokovy rodiče to byla obrovská čest a jeho se na to stejně nikdo neptal.

„Tato žena je od této chvíle hostem princezny,“ řekl Jafar.

Rose se zamračila. Tahle žena? Tak pro něho jsem jen „tahle žena?“ Děkuji pěkně.

„Jednejte s ní s úctou a poskytněte jí tu nejvyšší pohostinnost paláce,“ stihl ještě dodat vezír.

„Jmenuju se Rose!“ zdůraznila, ale Jafar se na ni ani neotočil. Věnoval jí asi tolik pozornosti jako před chvílí svému papouškovi. Na druhou stranu byla alespoň ráda, že ji nenazval třeba „tato zlodějka.“

Vzhledem k tomu, že to nebylo tak dávno, kdy uvažoval o jejím zbičování, svědčilo označení: „tahle žena,“ přece jen o jistém pokroku.

„Vaše přání je mi rozkazem,“ prohlásil eunuch uctivě.

„Když mě teď omluvíte, mám ještě práci,“ pronesl neurvale Jafar a odkráčel na chodbu jako vznešený sup.

„Velectěná paní Rose, dovolte mi vás uvítat v paláci,“ řekl eunuch zdvořile a uklonil se, až ji málem uvedl do rozpaků. Potěšilo ji, že hned zaregistroval její jméno.

„Takže vy mi teď budete sloužit?“ zeptala se Rose.

„Bude mi velikou ctí,“ řekl eunuch svým sladce vysokým hlasem.

„Potřebovala bych nové šaty. Šlo by to?“ řekla.

„Jistě, hned vám nějaké seženu.“

„A pak... chtěla bych se trochu opláchnout. Kde tu máte toaletu a bidet?“ zeptala se zcela nevinně Rose.

Eunuch se zatvářil rozpačitě.

„Nevím, zda tu něco takového máme, ale určitě seženu. Jak to vypadá?“

Teď se zase rozpačitě tvářila Rose. Nakonec pomohlo, když mu vysvětlila, že si vlastně potřebuje odskočit, a to nutně.

Eunuch ji dovedl na nedaleký turecký záchod.

Byla to malá komůrka s bílými stěnami a černo-měděnou podlahou, z níž uprostřed vystupovalo cosi, co připomínalo horní třetinu kovové vázy zapuštěné do země. Kousek vedle stál dřevěný kbelík s vodou.

To myslíte vážně?! MŮJ BOŽE!

„Do téhle díry močíte?“ zděsila se Rose.

„Proboha to ne,“ uklidňoval ji eunuch.

„Tohle je luxusní toaleta pro sultána, princeznu, jejich hosty, vysoce postavené úředníky a podobně. Mnohem lepší, než jaký máme my otroci. Ujišťuji vás, že tady neběhají žádné krysy!“

Rose to příliš neuklidnilo, jen vykulila oči a dál mlčela, ale smířila se s tím, že asi nemá na výběr. Nechtěla čekat tisíc let, než jí otrok sežene bidet.

„A vysvětlil byste mi, jak se to používá?“

Další trapná chvíle.

„Ovšem,“ řekl eunuch a začal si svlékat róbu.

„Ehm, nemusíte si to sundávat, stačí, když mi to jen vysvětlíte!“ vyhrkla stydlivě Rose.

„Dobře,“ řekl eunuch. Kleknul si nad díru do dřepu a vysvětlil Rose, co a jak. Zmínil se i o možnosti opláchnout si rozkrok vodou z kbelíku, která ale Rose příliš nelákala.

Takový luxus nepotřebovala.

„Určitě jste unavená po daleké cestě. Mohu vám připravit teplou lázeň, pokud budete chtít,“ nabídl jí eunuch.

„Ano, to by bylo skvělé. A ty nové šaty mi nechte tam, abych si je mohla vzít, až budu vykoupaná.“

„Jistě. Mohu nyní odejít ohřát vodu, prosím?“ dotázal se uctivě eunuch.

„Ještě jednu věc,“ řekla Rose. „Prozradil byste mi, jak vám říkají?“

„Moje jméno je Bark,“ odpověděl.

„Děkuji, Barku, můžeš mi jít připravit lázeň,“ řekla Rose a Bark odešel.

Zatímco eunuch ohříval vodu, Rose si vyzkoušela podle jeho vysvětlení místní záchod. Docela to šlo, jen jí chyběl osvěžovač vzduchu. A studená, zakalená voda prostě nemůže nahradit dvouvrstvý toaletní papír s motivem jahůdek...

Rose chvíli počkala ve své komnatě. Přemýšlela, proč ji vezír zavedl do pokoje s dvoulůžkem. Byl to snad nějaký skrytý záměr, nebo tu prostě jiné pokoje nemají? Nebo jsou obsazeny jinými hosty...

Vrtalo jí to hlavou.

Nakonec přišel Bark a sdělil jí, že její lázeň je připravena. Zavedl dívku do místnosti s bazénem. Nabídl, že jí pomůže se svlékáním a třeba i vydrhne záda. Přestože to říkal bez jakéhokoliv náznaku chtíče, Rose se styděla takovou nabídku přijmout. Byla v tom jistě i dávka přirozené xenofobie.

Vysvětlila, že tam, odkud pochází, se ženy myjí samy a ona je tak zvyklá a Bark to bez zaváhání přijal a nechal ji o samotě. Zanechal tam však příruční zvonek pro případ, že by ho přece jen potřebovala přivolat.

Rose si konečně svlékla kabátek i zpocené šaty a nakonec i kalhotky a podprsenku. Ponořila se do příjemně teplé vody a snažila se nemyslet na ty miliardy bakterií v ní, které právě hledaly nějakou příležitost, jak se jí dostat do těla.

Jestli dostane nějakou střevní virózu, s tím záchodem se bude muset skamarádit.

Co jí ale zbývalo?

Uvolnila se, rozvalila a přemýšlela, jak asi vypadá Barkova genitální oblast.

Dráždila ji jeho sexuální nedostupnost v kombinaci s naprostou podřízeností. Čistě teoreticky, ovšem. Probudila se v ní zvědavost malé holky, která si chce hrát „na doktora.“

Uřízli mu úplně všechno, nebo mu tam nějaký kousek nechali?  A navíc byla vůči němu v takovém postavení, že kdyby mu řekla, aby se svlékl, on by to nepochybně udělal.

Ne, byla příliš stydlivá, aby mu to přikázala, přeci jen to už bylo opravdu moc a o další překvapení dnes nemá náladu.

Raději si užívala krásně horké vody v hlubokém bazénku. Možná nevrátit se domů a žít tady v takovém přepychu by nebylo špatné, uvažovala, když jí pára stoupala do tváří. Pak si za to vynadala.

Ona sem přeci nepatří! Co by tu tak dělala?

Vždyť tu jsou sto let za opicema.

Když později vylezla z bazénu, usušila se jemným hedvábným ručníkem a oblékla do připravených čerstvých šatů určených asi ke spánku.

Šla si lehnout na dvojlůžko ve své komnatě. Byla unavená po tom všem, co teď prožila, takže nevnímala zvuky cikád a nočního města za hradbami a usnula spánkem spravedlivých.


Třetí dodělaná kapitola, jste zvědavi na další?

To, co se dnes stalo mezi Rose a Jafarem na chodbě, je jen špička ledovce. Ostatně naše hrdinka je příliš temperamentní od muslimských slepiček, a to ještě nevíte, co bude dělat, až jí budou nutit venku nosit tu arabskou hrůzu na obličeji, kdy vám jsou vidět jen oči.

Jafar má rád věci pod kontrolou. Jak se ale Rose rozhodne s jeho nabídkou? Přijme ji, nebo se pokusí do svého světa dostat nějak sama? Co myslíte?

Tou poslední věcí, kterou dnes zmíním, je turecký záchod, což věrně popsala má spoluautorka. Já jsem totiž nikdy nic tak potupného nezkoušela a nevím jak vy, ale já bych tu naši zlatou mísu nevyměnila za nic na světě a tím myslím i toaletní papír. :-)

Člověk má romantické představy o tom, že se dostane do jiného světa a jiné doby, ale mnoho věcí nedomyslí a nic není na druhou stranu tak krásné, jak se zdá.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 14. 09. 2016 - 8:39 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.