Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

13. KAPITOLA (2.část)

 

 

Tentokrát neměla Daisy moc dobrou noc, ve snech ji honili vlci a ona bosá utíkala černým lesem, dokud neměla do krve o ostré kameny rozedřená chodidla, to pronásledovatelům více než vyhovovalo, pach krve je přitahoval a vábil, neomylně se hnali za svou kořistí.

Dívka utíkala jako splašená, seč jí síly stačily.

Dlouhé větve ji švihaly do rukou i tváří, pichlavé keře řezaly jako nože, nejhorší však bylo vytí, ozývalo se odevšad noční krajinou a ozvěnou ještě sílilo.

Cítila se jako Karkulka pronásledovaná stovkami vlků připravených rozsápat to šťavnaté křehké maso a rozkousat kosti, co měla v sobě, aby si naplnili svá břicha.

Mezi stromy se míhaly divoké stíny chlupatých pronásledovatelů, jenže byli to skutečně vlci, nebo něco horšího?

To, co koutkem oka zahlédla, se horským stvořením žijícím ve smečce moc nepodobalo, vlčí vzezření nabralo částečně lidskou podobu, o to strašnější zjištění se stalo skutečností.

Víc nemohla zpozorovat, nesměla klopýtnout a upadnout, to by znamenalo konec.

Čím víc se Daisy snažila klestit si cestu vpřed hustým křovím, tím více ji neúnavně doháněli, dokud neuklouzla po mokrém mechu a neskutálela se pod mohutný dub trčící do výšky jako její pomník.

Vrčení se blížilo, tlapy krvelačných monster neslyšně vtiskávaly svou stopu do poddajného podrostu a hlíny, zatímco čichem šli přímo ke své kořisti.

Stíny obklopily urostlý strom i bezmocnou dívku tisknoucí se ke kmeni.

Vlci měli drápy připravené a zuby vyceněné.

Stahovali se ve stále užším kruhu, nebylo kam uniknout, ani volání o pomoc nepomáhalo, nebylo tu nikoho, kdo by nebohou Daisy ochránil před vlkodlaky.

Pak se vrhli neomylně s vrčením vpřed…

„Ááááá…!“

Naše hrdinka se probudila se srdcem až v krku a výkřikem na rtech.

Chvíli těkala očima kolem sebe v marné snaze se vzpamatovat, než se jí dech začal uklidňovat, vyletěla z postele a chrstla si do tváře studenou vodu.

Pomohlo to. Díkybohu!

Hustý les se začal rozplývat před jejíma očima jako mlha a pozvolna začala poznávat svůj pokoj.

Palčivým pohledem probodla rozházenou postel a nějak se do ní nechtěla vrátit.

Určitě by neusnula, stále však cítila únavu. Jenže co teď večer?

Kdyby byla doma, šla by si udělat horké kakao.

Stále třesoucí ruka nahé ženě vyletěla ke krku, kde ještě zcela živě cítila, jak se jí jedna z těch stvůr zakousla přesně do těch míst, nic tam ale nebylo. Žádná prokousnutá kůže ani krev.

„Hlavně klid,“ ubezpečovala se, „byl to jen sen.“

Vše tomu nasvědčovalo.

Další minuty ve tmě ubíhaly. Stála tam tiše, jen její rychlý dech naznačoval, že není zcela v pořádku, pak dostala nápad.

Mohla by si něco přečíst a dostat do hlavy jiné myšlenky, snad se tu najde nějaká kniha v angličtině.

Rychle si oblékla darovanou tuniku a kalhoty, které dostala od svého dobrodince, a vyklouzla na chodbu, stejně jako za dne tu plápolaly lucerny rozmístěné na stěnách.

Daisy zapřemýšlela, trochu se tu už orientovala a její malá procházka a seznámení s Branem by potřebovala ještě minimálně jeden okruh na zapamatování, ale možná věděla, kde knihovna je.

Růžovláska tichounce našlapovala jako kočka, dobře věděla, že je tu živo stejně jako za bílého světla s přihlédnutím k nemrtvým obyvatelům.

V duchu se nad tím zasmála, jak je celá ta věc vlastně absurdní.

Nižší patro poskytovalo stejný liduprázdný prostor jako v tom druhém, zde se vydala kolem nepříliš hezkého portrétu zamračeného vousatého muže a stanula na konci úzké chodby.

Než však vzala za kliku, všimla si matného světla pode dveřmi, na chvíli zaváhala.

Někdo tam byl.

To nezapadalo do pohodlného plánu vzít si, co potřebuje, a vypadnout. Třeba je tam jen služebná a oprašuje stohy knih, spíše se za tu vidinu modlila.

Nakonec přeci jen stiskla mosaznou kliku a nejdříve obezřetně nakoukla škvírkou trochu dovnitř. Nikde nikdo, jen lampa na stole stále bezedně hořela nehybným plamínkem dodávající dřevěnému interiéru uvnitř zlatavý nádech, někdo zapomněl zhasnout, než odešel, oddechla si.

Vážně mám takové štěstí? ptala se sama sebe. Potěšeně se usmála jako liška nad chyceným ptákem.

Těžké masivní dveře se otevíraly, a jak se škvírka rozšiřovala, odhalila čtvercovou místnost obklopenou ze všech stran policemi s knihami od stropu až dolů, seřazených dost možná podle žánrů či abecedy, čekající na své zbloudilé čtenáře.

Jako dekorace tu byly ve výklencích nad zemí cínové miniatury váziček. Světlo olejové lampy se od jejich matného povrchu lesklo, jenže byly tak opotřebované, že je Daisy spíše politovala. Těžko říci, zda byly cenné, nebo měly případné návštěvníky jen zaujmout. Snad patřily k rumunské historii jako vše tady, nechané napospas času.

Vetřelec za sebou důkladně tiše zavřel, poté se rozhlédl ze strany na stranu.

Odkud začít? Nejspíše tam, kde jsou anglicky napsané názvy, to dá rozum, přemýšlela strategicky a přistoupila k jedné polici tak, aby si nestínila, a očima začala zkoumat hřbety výtisků.

Co vlastně hledala, netušila, až ji něco zaujme, vezme si to.

Ponechá to prostě náhodě.

Oči obkreslovaly arabské ozdobné nápisy, kostrbatou azbuku i pár knih natištěných čínskými znaky, ale nic v jejím rodném jazyce.

Dopáleně přešlápla a nevzdávala se. Pokud je tu něco v té cizí hatmatilce, musí tu být něco jazykem, kterým mluví přes půl světa, utěšovala se Daisy.

„Hledáš něco konkrétního?“ rozezněl se místností klidný vyrovnaný hlas.

Daisy se prudce otočila, ale nic a nikoho neviděla, pokud k ní tedy nepromlouval vzduch, či dost možná vlastní vědomí, asi se zbláznila.

„Něco, co bych si alespoň mohla přečíst,“ podala ironickou odpověď prostoru kolem sebe.

V tu chvíli zaznamenala pohyb v křesle za sebou vedle lampy, to, které k ní bylo celou dobu zády, proto si nikoho zprvu nevšimla, a ten drzoun dělal, že tu není. Dozajisté schválně, nebo předpokládal, že ihned odejde, jenže jakmile tu zůstala déle, než několik minut v marném hledání, nabídl svou pomoc. Kdo jiný by totiž znal knihovnu lépe než ten, jenž v ní tráví nejvíce času.

Chlapec jen pozvedl ruku vyčnívající vedle křesla, aniž by se namáhal se vstáváním, a jen ukázal na protější stěnu prstem. „Tam jsou anglické výtisky,“ a ruka zase zmizela, aby otočila novou stránku knihy, kterou měl Alric rozečtenou. Pranic mu vetřelec nevadil a nenechal se vyvést z koncentrace, jen poslouchal, jak se Daisy několika kroky přesunula ke straně, kam ukazoval.

Dále mlčel.

„Děkuji,“ utrousila lehce ospalým hlasem. Byla ve střehu, ale její postřeh se pomalu únavou vytrácel.

Neměla moc dobrý pocit, že je tu s ní její trýznitel, jenže ten se na ni ani nenamáhal podívat, zdálo se, že je čímsi zaneprázdněn, bude lepší, když si něco vybere a rychle vypadne, než si jí začne všímat víc.

Jak se tak dívala ve správném kousku knihovny do polic, zaujaly ji tmavé silné vazby starých knih, neváhala jednu vytáhnout z police ven. Už v knihkupectví, kde pracovala, znamenaly staré knihy to nejzajímavější, co mohl obchod nabídnout.

Co teprve tady v Drákulově sídle.

Zvědavě koženou vazbu vzala do rukou a otevřela.

Zažloutlé stránky ohmataných listů napovídaly o jejím letitém stáří a zajímavosti, hemžila se podivnými obrázky a názvy. Nechutné výjevy plné pentagramů a prazvláštních bytostí, kterým se nevyrovnaly ani příšery z pohádek.

Snad tohle vážně nežije, prohlížela si podobiznu jakéhosi skřeta zkříženého s netopýrem.

„Proboha, co to je za obludu…“ vydechla spíše sama pro sebe a vlastně ani nečekala odpověď.

Alricova ruka se znovu objevila vedle křesla a lehce proťala vzduch mírným švihem, „Tyto knihy popisují černou magii, satanismus a jiné okultní praktiky, nejsou určené lidským očím, měla bys ji vrátit,“ pronesl varovně, nabádajíc dívku o navrácení vazby na své původní místo.

Daisy jej s nechutí nad ilustracemi zaklapla a nešikovným způsobem jí ke všemu vypadla z rukou. Nestačila ji však včas zachytit, nadávajíc si za svou nemotornost.

Kniha vazbou bouchla o zem a ozvěna toho činu se rovnala vystřelení z pistole. Knihovnu naplnilo nepříjemné plesknutí.

V tu chvíli byl strážce knihovny na nohou.

Než se nebožačka stačila sklonit a zvednout ji, udělal to za ni.

Téměř něžně uchopil svazek do dlaní, sevřel kolem něj své štíhlé dokonalé prsty a vrátil ho na své původní místo, až pak se na provinilce otočil a věnoval mu lehké zamračení vystihující situaci, v jakém rozpoložení se právě nacházel.

„Neříkal jsem už předtím, ať si dáváš pozor?“ plísnil Daisy chladným hlasem naznačujícím, že mu na věcech zde opravdu záleží, jako by to byly jeho jediní přátelé.

Na to neměla odpověď, nehodlala však mírně svěsit hlavu a odejít. Vždyť to byla nehoda, to se mohlo stát komukoliv!

„Příště na to budu myslet,“ dodala se špetkou pokory a spěšně se obrátila zpátky ke svému hledání a ignorovala Alricův upřený pohled do jejích zad.

Ten ale směřoval na její nové oblečení. Vypadalo spíše jako pro muže, jenže její ženská postava se v tunice jaksi utápěla, nemluvě o kalhotách. Těžko říci, na co právě myslel, když očima sjížděl odspoda nahoru, dokud se nezarazil na jejím krku částečně zakrytým za závojem temně růžových vlasů, které v přítmí světla nabíraly krvavý až rubínový odstín, což mu opravdu moc k představivosti nepomáhalo.

Nakonec se přeci jen vzpamatoval z chvilkového poblouznění a nasadil svůj obvyklý neutrální výraz zúčastněného člověka, který nemá sebemenší zájem o nějaké sbližování s okolním světem, protože to nemá zapotřebí. 

Ani ji to nezajímalo, na rozdíl od upíra ho zcela ignorovala, jak nejlépe mohla, čekala, že se vrátí zpátky do svého polstrovaného křesla, ale on si pánovitě založil paže na hrudi, jako by se nechtěl hnout z místa, a tak ji beze slova celou dobu pozoroval.

Čeho tím chtěl docílit?

Znervózňovalo ji to, hypnotizovalo, a proto se o to víc musela soustředit na své prsty, aby nepodlehly třesavce.

Rozhodl se ji takto týrat, či v tom snad byl nějaký záměr, nebo jen zvědavost?

„Ty kruhy pod očima napovídají, že špatně spíš,“ konstatoval náhle zcela zjevný fakt.

Mělo cenu vůbec odpovídat? Navíc, odkdy toužil po rozhovoru? A ještě ke všemu s ní?

„Kvůli komu asi?“ pokrčila prostě rameny s pohledem upřeným na jednu knihu, jejíž název četla už nejméně po desáté, nemohla se soustředit. Kvůli němu!

Alrica kousavá odpověď nijak nepřekvapila, stále si však udržoval patřičný odstup jednoho metru, což je pro upíra opravdu maličká vzdálenost.

„V tom případě bych ti doporučil pohádky, pak snad budeš dobře spát.“

To si z ní ještě utahoval? Bože, dokáže být vážně tak netaktní? Nebo se jí tak moc snažil zbavit, aby se urazila a odešla?

Daisy se odtrhla od knihy a pohlédla stranou na černovlasého despotu, který ji naháněl husí kůži už jen svou přítomností a démonickýma očima.

Vážně to měl být pokus o vtip? Aha, asi ne, on se nesměje, myslel to vážně.

„Na pohádky už jsem dospělá, zajímá mě něco jiného,“ až nyní si dovolila jeden dlouhý pohled na toho ochranitele knih a s překvapením zjistila, že na sobě nemá ten zatracený černý hábit, jaký tak věrně znala z dřívějška.

Ten kus tmavého oblečení vyměnil za kupodivu bílou košili s precizně zapnutou vestou, naštěstí bez puritánsky přikázané vázanky, kterou by ho mohla začít škrtit v případě ohrožení. Zcela to jeho vzhled proměnilo k neuvěřitelnému, ale výraz stále napovídal, že je to ten samý trapitel, co předtím, a nějaká změna ošacení na tom nic nemění.

Vlk v rouše beránčím.

Může klidně vypadat zranitelně, uhlazeně a křehce, pořád to však pro ni bude nepřítel, a ani on to jistě nehodlá nijak měnit.

Jediné, k čemu mohli dospět, byla tolerance toho druhého.

Měla na něho vážně zlost, proč musel vypadat pořád jako ze škatulky a ona jako strašák v zelí?

„Co by tebe tak mohlo zajímat…“

Možná to znělo jako urážka, Daisy to ale spolkla se vší grácií, jakou našla, a nenechala se vyprovokovat k hádce.

Rychle zapátrala v paměti, pak jí na mysl padl stín toho dnešního zlého snu.

„Ehm… vlk…odlaci,“navrhla s úsměvem a gratulovala si k pohotovému myšlení v tak napjaté situaci, kde se i vzduch zpomaluje a houstne tak, že téměř nemůže sama dýchat v jeho zastrašující přítomnosti.

„Neměla by ses vměšovat do něčeho, o čem nic nevíš…“ nechal upír svá velmi tichá slova viset ve vzduchu jako oprátku pro odsouzence. Něco se na tom dívce nelíbilo, vnímala mírnou zášť a dokonce se mu nevydržela dívat ani do tváře.

„Proto se to chci dozvědět, pokud dovolíš. Chestr říkal, že něco takového existuje, tak jsem zvědavá,“ pohodila hlavou jako člověk, který ví, co je pro něho nejlepší. A vlastně ani nelhala.

Nepatrný pohyb v Alricově obličeji Daisy napověděl, že je skutečně na tenkém ledě, ač neznala poměry mezi těmito dvěma druhy, nebylo to asi nic hezkého, s přihlédnutím na hodného Spika, kterého jí Chestr představil.

Upír jen přemýšlivě přivřel oči. Nemělo smysl přesvědčovat někoho o něčem, o čem zřejmě neví vůbec nic. Možná bude lepší nechat ji se něco dozvědět, zapřemýšlel Alric.

Pokud se někdo zajímal o informace, to nejlepší bylo si něco přečíst, a to on znal dobře. Navíc dnes neměl zrovna náladu na nějaké dlouhé rozhovory a vysvětlování na toto téma.

Budiž.

Nastala dlouhá trapná odmlka.

„Třetí police, poslední kniha,“ náhlá slova Daisy překvapila, než se vzpamatovala z nečekané pomoci, byl Alric několika kroky zpátky ve svém oblíbeném křesle, za kterým nebyl ani vidět.

Konečně se volně nadechla a vytáhla poměrně slabý svazek, docela nový a neopotřebovaný, nejspíše nějaký přepis původního díla.

Nestačila ani dočíst nadpis, když se rázně otevřely dveře a dovnitř vplula jako černá labuť Verona. Jakmile si ji všimla, ihned lidského vetřelce zpražila nevítaným pohledem, než se hraně usmála na své dítě. 

„Matko?“ vzhlédl Alric k příchozímu lehce nevraživě jako někdo, koho rušíte od důležité činnosti.

Tedy, dnes vážně neměl dobrou náladu, pomyslela si růžovláska.

„Přišla jsem jen zkontrolovat svého syna při učení, zda se tu nezabývá nějakými zbytečnými pošetilostmi,“ samozřejmě záštiplná slova s vražedným pohledem směřovala zpátky na Daisy, jak jinak, tak jasný dvojsmysl se rozhodně nedal jen tak přeslechnout a Verona ráda využila její přítomnosti k upevnění své moci.

Dívka si to nechtěla nechat líbit a nadechovala se k odpovědi, jenže ji Alric pohotově předešel a odvrátil katastrofu. „Jistěže ne, to bych si nedovolil, a teď, pokud dovolíš, rád bych pokračoval ve své snaze,“ snažil se trpělivě upír své matce taktně sdělit, aby odešla, ta však chtěla dál čeřit vodu, dokud se na ní dělaly malé vlnky.

„Poslední dobou mne zanedbáváš, Alricu, odpočiň si trochu, nechala jsem v pokoji připravit občerstvení, možná…“ opovržlivě nakrčila nos, „by se tam našlo i místečko pro tvého otroka.“

To Daisy nadzvedlo jako kousnutí zmije.

Ty mrcho, toho otroka ti vrátím, našpulila Daisy rty.

Verona to dělala schválně, věděla, že tím ji dopálí a bude to jen horší, a teď ještě předstírala pozvání, aby ji tak mohla více ponižovat v soukromí. To bylo určitě za ten česnek.

Příště ti ho narvu do krku!

Jaké utrpení ještě musí, proboha, na tomhle místě snést!

„Pokud ale nechceš, ráda si vypiji čaj jen s tvým mazlíčkem,“ předla medově s vystrčenými drápy a vizáží nevinné Marie.

Daisy zatrnulo, jako by na ni sáhla smrt. Odvleče ji pod takovou chabou záminkou pryč a tam ji nemilosrdně rozsápe! To ne! Ta stvůra pomstychtivá! Alricu, to nedovolíš! Zoufale se zadívala k mlčícímu křeslu.

ZABIJE MĚ! No tak udělej něco!

COKOLIV!

Nastalo dlouhé ticho, kdy upírka s úsměvem mávla na podřadnou dívku rukou, aby ji následovala, nebylo to přání, ale rozkaz. Jistě by ji donutila i jinak.

Daisy ztuhly nohy, jako by byly zalité do cementu, odejít znamenalo smrt.

Pomalu, krok za krokem šla ke dveřím jako na vlastní popravu.

„Dobrá, matko, myslím, že jsem dostal trochu hlad,“ ozvalo se spásně za Daisynými zády.

Spadl jí kámen ze srdce, co kámen, celá hora šutrů.

Kdyby se na něho teď otočila, jistě by ho probodla zuřivým pohledem, že ji nechal v takové nejistotě a zasáhl na poslední chvíli.

Mladý upír se ladně zvedl ze svého místa a následoval svou vystrašenou svěřenkyni na malý čajový dýchánek o půlnoci.

Slitoval se nad ní, ale jakou šanci má jedna bezmocná malá myš před dvěma zkušenými tygry?   

Daisy potlačila zoufalé zasténání, jež by vyjádřilo všechny její emoce, a následovala tu zmiji do salonku. 


Tak Daisy má nového kamaráda Spika, když už má tolik jiných nepřátel. Já bych v její kůži být nechtěla, asi bych spala s nabitou pistolí a nožem pod polštářem, nebo nespala vůbec :-)

Tak máme za sebou malý výlet do přírody a obhlídku okolí s Chestrem a jeden zlý sen, který Daisy stále trápí.

Teď ji čeká další zkouška odvahy s upírovou matkou. Zmije jedovatá. No uvidíme, zda se na sebe budou dívat přes stůl nebo dojde i k něčemu drastickému. Uvidíte v další kapitole s názvem: Půlnoční sušenka

Těšte se!


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 8. 09. 2016 - 16:53 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.