Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

13. KAPITOLA (1.část)

 

Kapitola 13

Odvaha nebo bláhovost

 

„Podívej se, Spiku, co jsi udělal! Vyděsil jsi ji k smrti, to ti vážně děkuju, budu rád, když vůbec přijde k sobě,“ rozčiloval se známý popudlivý hlas, ke kterému se hned přidal další.

„Omlouvám se, neměl jsem tušení, že sem někoho přivedeš, jsi větší samotář než já, jak jsem měl tušit, že tu s někým budeš? Natož s ženskou?“

„Hele, na to ti neskočím, tys to věděl, udělal jsi to schválně, musel jsi nás cítit na kilometry daleko, v tomhle máš lepší čich nežli upíři, tak se nevykrucuj,“ lamentoval horlivě Chestr na neznámého cizince.

„Možná v tom byl úmysl, ale... docela maličký, přísahám, jen jsem chtěl vidět, jak se budeš tvářit,“ snažil se to ten druhý lehkovážně vyrovnat a udobřit si svého kamaráda, který právě přecházel kolem Daisy, jež chudák ležela na zádech, a to hlavní, v bezvědomí.

„Tak to se ti vážně povedlo, to jsi nemohl chvíli počkat, až tě představím? Ne, ty se sem přihrneš v tom svým zablešeným kožichu a skočíš mi na záda, vážně skvělej nápad, ty troubo,“ kroutil upír rozzlobeně hlavou ze strany na stranu a tmavovlasý kluk v horské kostkované bundě se přes svou značnou velikost lehce provinile hrbil v zádech.

„A jak bys mě asi tak představil? Hele, zdar, jsem vlkodlak, těší mě, koušu jenom občas a blechy nemívám,“ začal se Spike drbat za uchem, což právě popíralo to, co řekl, on si s tím však hlavu nelámal.

„Rozhodně ne takhle,“ věnoval Chestr svému příteli výmluvný pohled a zastrčil si ruce hluboko do kapes, stále cítil nepříjemné pálení na hřbetu ruky, kde ho sežehl paprsek toho prokletého slunečního světla. Jakmile na to pomyslel, nejraději by se neviděl. Zachoval se opravdu lehkovážně, nechal se pohltit Daisynou vůní i blízkostí a při tom nedával pozor, nebýt svého kabátu ze silné látky, našla by už jen popel, který by rychle rozfoukal vítr po údolí.

Jak se zabral do uvažování, tak sledoval Spika. Dřepl si na nohy hned vedle jeho svěřenkyně a nejprve po vlčím začichal a pak se jí na tváři dotkl jedním prstem.

„No jo, je úplně mimo, asi ta nevinná hra s ní celkem zamávala,“ dodal znalecky, „nevěděl jsem, že vypadám až tak děsivě,“ ušklíbl se.

Chestr pod kapucí obrátil oči v sloup, některé výroky zmíněného vlkodlaka ho vážně dostávaly do kolen, ač by to nepřiznal.

„Co kdybych ji zkusil probudit polibkem, co ty na to?“ uculil se vesele a začal se nad dívčiným nehybným tělem sklánět s našpulenými rty jako žabák.

To už mu však za zády stál Daisyn temný ochránce a chytil Spika za kožešinou vycpanou kapuci, čímž mu zabránil v dalším pohybu.

„To ať tě ani nenapadne,“ zasáhl rázně, „ještě by se ti to povedlo a ona by znovu omdlela, takže na to rychle zapomeň. Pokud máš potřebu něco líbat, olizuj kameny, těch je tu dost a ty jistě tvoji péči odmítat nebudou,“ rozmluvil mu to mladší chlapec.

„No dobře, dobře,“ mávl rukou druhý a pozvedl jedno husté obočí, „ale stejně mě překvapuje, že je tu s tebou, jaktěživ jsi do hor nikoho sebou nevzal, proč ta změna? Já už ti nestačím?“ mrknul na Chestra spiklenecky okem.

„Bojíš se snad, aby Daisy nezabrala tvoje místo, Spiku?“

Do upírova hlasu se vracel známý hravý tón. Nebylo třeba příteli to malé nedopatření vyčítat, ostatně takhle to dělali vždy od doby, co se znali. Ve vzájemně prospěšném tréninku se nečekaně napadali ze zálohy, kdykoliv to bylo možné, ale vždy jen v přátelském klání. Nebylo tedy žádných výčitek. 

„Phe, to se nebojím, nikdy nebude tak dobrá jako já,“ vychválil se vlkodlak až do nebe, div se mu nekouřilo z uší.

„Tak o to se vážně nebojím,“ rozesmál se Chestr svým typicky zvonivým smíchem a pustil Spikovu kapuci.

Tento zvuk připomínající zlaté zvony v kostele probudil nešťastnici na zemi. Pomalu se zamračila a nakrčila čelo námahou.

„Co se to stalo?“ zamumlala neurčitě hlasem někoho, koho v hospodě dvakrát přetáhnete vypitou lahví od vína po hlavě.

„No konečně se probudila, myslel jsem, že bude mimo sebe až do zítra,“ někdo ji prstem dloubl do tváře a ona mu ho div neukousla.

„Dej si pozor, kouše, není tak bezmocná, jak vypadá,“ rýpl si upír, který přišel trochu blíž, aby zkontroloval stav právě probuzené pacientky.

„To já taky,“ zazubil se Spike a pokoušel své štěstí s prstem znovu, „rád ochutnávám křehké masíčko.“

Očividně ho tahle dětská hra s trpělivostí vážně bavila.

Daisy pomalu otevřela oči podobné barvě zamračeného nebe nad sebou a střelila vyčítavým pohledem po mladíkovi dřepícímu hned vedle sebe, ten do ní nelogicky šťouchal prstem, jako by ji chtěl vyprovokovat, a tím si koledoval o malér.

Po dvou vteřinách to opravdu nevydržela a zakousla se do toho drzého prstu svého soupeře. Neměl šanci.

„Áuuuu!“ zavyl vlkodlak, a jakmile ho jeho oběť pustila ze svých úst ven, vyskočil a raději se dobrovolně vzdálil, chovajíc si v náručí pokousaný prst, na kterém byl patrný otisk jejího chrupu. „Počkej, až tě pokoušu já, tak už se tolik smát nebudeš!“ prskal a skákal okolo jako čertík vypuštěný z hrací krabičky v záchvatu předstírané dechberoucí bolesti.

Daisy se pomalu podepřela rukama a posadila, dívala se na to hrané divadlo se stále větším pobavením, protože to tak skutečně vypadalo. V tom mladíkovi byl kus zakořeněného herce. Mohl být tak v jejím věku, po krk delší vlasy s fialovým odleskem se mu všemožně kroutily na různé světové strany, takže jste nemohli uhádnout, zda se česal dnes, nebo před týdnem, stejně tak mohl před minutou proběhnout křovím, ale jinak nevypadal jako nějaký takzvaný frajer bez skrupulí rozhodnutý udělat na holku dojem za jakýchkoliv okolností, i kdyby to mělo znamenat vyskočit nohama napřed z desátého patra panelového domu.

Ne, na ni působil uvolněně, trochu divoce s nezdolnou jiskrou v těch jeho hravých tmavých očích. Kostkovanou teplou bundu měl rozepnutou a kalhoty na straně lehce natržené.

Přes to všechno nevypadal jako ten typický venkovan ze srubu zakotvený v horách. Byl tak trochu záhadou. Nevěděla, kam ho přesně zařadit, navíc zjištění, že to byl Chestrův přítel, tak to už mělo svou váhu. Cizinec v sobě musel mít nějaké temné kouzlo, že si dokázal omotat upíra kolem prstu.

Marně doufala, že se jí to podaří také, ale zatím si kolem prstu omotával on ji. Opačná strategie nebyla to, co chtěla, natož že se jí dostane pod kůži a nepůjde odtamtud vyrvat.

„Neříkali ti někdy, že dráždit zmiji bosou nohou se nevyplácí?“ dusila v sobě smích, který hrozil výbuchem obřích rozměrů. Zatím se Daisy dařilo jen pozvednout koutky. „Navíc, kdo vlastně jsi?“

„To bych se mohl zeptat i já ale proto, že jsem gentleman,“ čtverácky mladík zamrkal, „se raději představím první. Jmenuji se Spike.“

„Spike… hmm, a dál?“

„Dál? Co dál? Dál už nic, prostě jen Spike,“ pokrčil vlk rameny a založil si paže na hrudi.

Chestr, jež se zatím do celé debaty nijak nevměšoval, jen tak ledabyle dodal: „A je to vlkodlak.“

Daisy vykulila oči, měl to být další vtip? Na to jim neskočí.

„Eh! Počkej, nemůžeš to jen tak říct, co když se mě teď bude bát? Víš, jak tohle na lidi působí,“ obořil se s výčitkami Spike na svého přítele, který šel ihned k věci a rozhodně si servítky nebral.

„Tak počkat,“ zastavil je nechápavý dívčí hlas, „a tomu mám jako věřit? Co tu okolo ještě žije? Trollové pod mosty? Démoni a draci chrlící oheň?“ začala se Daisy smát na celé kolo. No jen pomyslete, co ještě bizarnějšího by se vám mohlo přihodit, než potkat upíra a ještě vlkodlaka. To samo o sobě znělo bláhově, jako by vám tvrdili, že gilotina vám hlavu neusekne, jen oholí zátylek. 

Oba souputníci stojící opodál se na ni podívali a pak se zahleděli jeden na druhého, jako by oční kontakt vypověděl cosi víc než samotná slova.

„Tak v trolly nevěřím, ne,“ prohlásil ten starší z obou mladíků rozhodně, „tak hloupej nejsem, a draky jsem viděl akorát tak v Pánu Prstenů,“ smetl to rozhodně Spike ze stolu, avšak ve svou nadpřirozenou existenci dozajisté věřil. 

„Eh, moment, co se vlastně stalo?“ začala se růžovláska rozhlížet okolo. „Kde je ta obluda, co na nás zaútočila, je mrtvá? Protože pořád ještě dýchám, tak předpokládám že... jo,“ začal Daisy docházet slet minulých událostí, jež ji zaskočily nepřipravenou, a opravdu tu neležela s roztrženým hrdlem v kaluži vlastní krve, pokud tedy nebyla duch.

„To ti tedy děkuju,“ ohradil se Spike dotčeně a prohrábl si své neposlušné vlasy, „pokud to chceš napravit, rád ti vyhovím,“ ušklíbl se a začal se přibližovat, ale cestu mu zastoupil třetí člen diskusní skupiny.

„Tak klid, dnes nemám chuť vidět stříkat krev,“ prohlásil Chestr rozhodně a oba se nad tím podivili, to aby neměl nosferatu chuť na krev bylo vážně neobvyklé, protože upíři měli hlad vždycky, a kdysi mnozí jedinci dokonce dokázali vyvraždit i celou vesnici a stále to bylo málo. Jedna holka znamenala takovou drobnou jednohubku na stole života.

„Odpoví mi někdo na otázku?“ vzhlédla Daisy k oběma zároveň.

„Řekněme, že ta chlupatá obluda je ON,“ kývl Chestr hlavou schovanou v kapuci ke Spikovi a vysloužil si za to skeptický pohled.

„Náhodou jsem na tu obludu hrdý, už mě to dostalo z hodně problémů.“

„A taky tě to do hodně problémů dostalo,“ obrátil vlkův sarkasmus Chestr.

„Jak to?“ pípla zvědavě Daisy, která dělala, jako by tu vlastně ani nebyla, tedy raději nechala mluvit ostatní.

Spike pokrčil rameny a posadil se těžce do zelené trávy kus od ní.

„Já si moc vybírat nemohl, tak jsem se narodil. Zdědil jsem svůj dar po matce. Je to spíše jako prokletí, abych byl přesný. Být vlkodlakem znamená mít velkou výhodu, co se týče síly a smyslů, ale také se stáváš mnohdy lovnou zvěří,“ dívka pobídla mladíka k vyprávění. „Co říct, pocházím ze Skotska, velké kopce, pár hradů a chlapi v sukních, hmm?“ušklíbl se Spike. „Bohužel, i v tak zapomenuté zemi jsou lidé dosti pověrčiví, nejsou moc shovívaví k obživlým legendám. Když jsem byl mladší, rád jsem si zašel na lov a většinou to odskákalo jen pár ovcí, ale farmáři to moc dobře nenesli a jednoho dne mne vystopovali. Omdlelo pár ženskejch, ale jinak se mi s několika modřinami podařilo utéct.“

„Zapomněl jsi, že tě bodli vidlemi, nebo jsi mi tu svou příhodu chtěl trochu zpestřit, když jsi ji vyprávěl mně?“ rýpnul si Chestr postávající nenuceně nad ním.

„Zmlkni,“ utrousil vlkodlak s úsměvem přes rameno a pak se věnoval znovu své posluchačce, „dva roky jsem se toulal po Francii a Německu, jenže i tam se našli stejní vidláci, možná ještě horší. Lovci. Víš, kolik je někdo ochotný zaplatit za vlkodlačí kůži?“ odplivl si s opovržením.

„Že by hodně?“ nadzvedla zúčastněně Daisy obočí.

Vážně s mladíkem soucítila, zatímco ona byla nedobrovolně vyvlečena z domova sem, on musel vědomě prchnout a opustit svou milovanou rodnou zem a nechat tam všechny co znal.

„Dost na to, abych nevydržel víc než půl roku na jednom místě. To mě dohnalo až sem do Rumunska. To ti tedy řeknu. Tady jsou zcela jiné poměry. Neřekl bych, že tu jsou lidé přátelští, to ani omylem, opak je pravdou, ale starají se sami o sebe a nevšímají si mě. Ani ostatních. Zde je to zcela jiný svět, tady se cítím volný a v jisté míře bezpečný. Pro vesničany je tento hornatý kraj hodně mstivý, ale co se týče mě, mám jen jednoho nepřítele.“

„Vážně? Koho?“ usmívala se dívka a stále vše brala s velkou rezervou, mohli ji oba tahat za nos.

Vlkodlak, vždyť ten docela příjemný mladík nevypadá vůbec hrozivě, necení zuby, nechová se jako Tarzan z divočiny a nechce jí rvát maso z končetin. Jak ho má brát vážně s tím hravým úsměvem?

Možná na tom však bude trocha pravdy, svůj příběh vypráví vážně zaujatě, jako by to prožil, ale stejně to mohl vyčíst z nějaké knihy a improvizovat.

„Je,“ ukázal palcem za svá záda, „upíři jsou naši nepřátele. Dá se říci, že já a Chestr jsme takové drobné výjimky. Ostatní tak ohleduplní nejsou a věř mi, že bys při takovém střetu nechtěla být. Ne že bych se s nimi nějak kamarádil, jsem tu docela nový, do žádné smečky nespadám a nemusím se nikomu zodpovídat, také jsem byl jinak vychován a zdejší zvyky jsou mi cizí, což je někdy trochu problém…“

Spike se tak rozmluvil a vcítil do svého vyprávění, že ani neslyšel, jak se Chestr přiblížil a položil mu seshora ruku na rameno.

„To stačí, Spiku,“ přerušil mladíka upír, jako by nechtěl, aby neprozradil víc, než mohl. „Myslím, že jí to pro dnešek stačilo, nemusíš ji víc děsit.“

„Nevypadá vyděšeně, tedy až na to, jak kulí oči,“ namítl lišácky a oba dva se zahleděli na lidské stvoření naslouchající jako malá holčička otcovu vyprávění.

„Tak počkat, jak mám tomu všemu věřit,“ Daisy významně zvedla ukazováček do vzduchu, „chci nějakou ukázku, důkaz, hned teď, jinak budu věřit, že mě taháte za nos.“

Vlkodlak se lehce ošil, zřejmě mu to moc příjemné nebylo, a také nebylo mnoho těch, kdo by toužil něco takového spatřit. Daisy si myslela, jak ho zahnala do úzkých, teď už musel s pravdou ven, že tohle je jen pouhá lež pro pobavení, jak se udělat zajímavým.

K jejímu překvapení se jí Spike podíval zpříma do očí, bylo v nich cosi vážného a neústupného. „To nejde jen tak, tohle není pohádka bratří Grimmů, mladá dámo. Vlkodlak se za bílého dne dokáže proměnit ve vlka, ale teprve v noci, kdy zapadne slunce, je schopen takové proměny ve velké zvíře. Kupříkladu počátkem úplňku, kdy měsíc svítí jasně na zemskou krajinu, lykantropové nabývají vrcholu své síly, jak se poté měsíc ztrácí, tak i naše síla se oslabuje, a v době novoluní, zhruba během sedmi dní, nejsme schopni transformace vůbec. Když tato doba uplyne a měsíc se začne znovu objevovat na obloze, cítím nový příchod moci a opojení. Chápeš tedy, že svou pravou podobu ukázat nemůžu? Vlastně to není nic, co bys jistě chtěla vidět,“ zasmál se Spike svému vtipu, ale zůstával jaksi nesvůj.   

„To je od tebe sice hezké, ale říkal jsi, že se můžeš proměnit ve vlka, ukaž mi to tedy,“ naléhala Daisy a docela ji bavilo uvádět mladíka do rozpaků, tentokrát se však nevykrucoval.

„Jak chceš, ale nebudu se svlékat,“ ohrnul nos a ona nevěděla, o čem to vlastně mluví.

Najednou se stalo něco neuvěřitelného, Spikovo tělo se začalo měnit, zmenšovat a smršťovat. Končetiny se protáhly do štíhlých jemných tlap, zakončených tupými drápy, naopak zuby se mu v tlamě prodloužily a zašpičatily. Jen oči zůstaly stejně tmavé a známé.

Najednou tu byl mohutný šedý vlk navlečený do lidského oblečení s ocasem strčeným v pánských kalhotách, které na něm doslova visely, vypadalo to opravdu legračně a nedůstojně vůči tak vznešenému zvířeti.

Daisy schovala smích za svou dlaní a dokonce Chestr se začal za vlkem pochechtávat.

Teď už dívka pochopila, co myslel tím svlékáním. Úplně jí to odvedlo myšlenky od celého rozhovoru a od otázek, které chtěla ještě vlkodlakovi dát, si ani nevzpomněla.

„Dobře, věřím ti, to už stačí, nebudu tě dál týrat, určitě je to pro tebe dost nepohodlné,“ usmála se smířlivě a tak ukončila Spikovo potupné utrpení.

Ve vteřině tu byl v lidské podobě zase zpátky a nepříjemně se ošíval.

„Tak vidím, že tě to moc nevyděsilo, protože jsi neutekla. Po tom, co jsi určitě poznala jeho, tohle bylo asi jako jít do kina na laciný horor, co?“ utahoval si ze svého přítele a ten si za jeho zády významně odkašlal.

„Tak nějak,“ ušklíbla se Daisy.

„No, je načase vyrazit zpět, než bude tma a Spike nám ukáže svou horší stránku,“ zasáhl Chestr, který se rázně otočil na podpatku a zamířil k pasoucímu se Gastonovi.

„Snad jsem ho nějak neurazila,“ zašeptala dívka k vlkodlakovi, opravdu to tak ale vypadalo.

„Ten se nedá urazit,“ usmál se Spike, načež si urovnával po své proměně kožešinovou bundu.

„V to doufám, nechci skončit někde se zlomeným krkem,“ vyskočila na nohy a udělala několik kroků za svým nemrtvým pánem jako poslušný psík, Spike ji však chytil za ruku, jak procházela okolo něj.

„Dávej si pozor na všechny uvnitř hradu i mimo něj, tento kraj je drsný a vše, co se v něm ztratí, spolkne beze stopy,“ znovu ten upřímný pohled dvou hlubokých očí s kapkou starostlivosti.

„Na tebe si snad dávat pozor nemusím,“ usmála se na rozloučenou.

„Na mě ne, protože já si lidských bytostí umím vážit, jen si dej pozor na ostatní, to je vše. Být tebou, tak se držím blízko Chestra, umí se o sebe postarat,“ přikývl pomalu a Daisy v tu chvíli připomínal hloubajícího filosofa ochotného poskytnout jakoukoliv radu. Jenže držet se blízko svého věznitele byl opravdu tak dobrý nápad, jak tvrdí?

„Jedeme!“ přerušil oba spiklence rázný mladistvý hlas, který nestrpěl odporu, natož čekání.

Gaston se přihnal ke dvojici jako horský vítr.

„Víš, že auto je pohodlnější? Tak počkat, tobě by vlastně řidičák nedali, vypadáš sotva na čtrnáct,“ vtipkoval Spike a jeho maska vážnosti byla ta tam.

„Ani jsem si nevšiml,“ ozvalo se zpod kapuce poněkud kysele.

„Já tedy ano,“ zanaříkala Daisy, jakmile její bolavý zadek začal znovu protestovat, když se s upírovou pomocí vyhoupla za něho na mohutného hnědáka. 

„Měj se, Spiku, a vrať se k Lukrécii, určitě už tě bude hledat,“ pokynul rukou Chestr.

„Stejně jako tebe Verona,“ neodpustil si svou pichlavou poznámku vlkodlak, ale to už viděl mizející záda své nové kamarádky, která se k upírovi tiskla.

„Kdo je Lukrécie?“ zbystřila pohotově Daisy, dychtící se dozvědět něco víc o tom novém podivínovi, jakmile se zdáli dostatečně daleko. Tedy doufala, že i on ji považuje za příjemné zpestření odpoledne a ne za hrozbu. 

Opravdu netoužila, aby se stal jejím nepřítelem.

„Spikova družka,“ volil Chestr svá slova nanejvýše pečlivě, což dívku za jeho zády trochu udivilo.

Když upír neslyšel žádné otázky ani připomínky, dovtípil se, že o tom ta zvídavá hlavička přemýšlí, proto dodal: „Ona je také werevolf, jak vy Američané rádi říkáte, a ještě než se zeptáš,“ předvídal její myšlenky, „tak ano, i takoví netvoři mají své protějšky. Stejně jako my.“

„Hmm…“ozvala se táhlá písmena, načež Chestr pobídl patami Gastona tryskem vpřed, čímž si zaručil, že se k němu Daisy znovu přitiskne svým tělem a bude mlčet, aby si neukousla jazyk.

Musel se nad tím pousmát, každý jiný člověk, žena či muž, by měli alespoň trochu respektu, kdyby vám někdo s vážným výrazem ve tváři oznámil, že je vlkodlak, ale Daisy se místo útěku rozesmála a vmetla Spikovi do tváře, jak velký je lhář.

Vskutku obdivuhodné, uvědomil si.

Samozřejmě by ji nevystavil nějakému vědomému nebezpečí. Představit ji nějakému divokému stvoření lesa mohlo být nebezpečné, ale u něho měl jistotu, ale místo aby sledoval Daisy jako ustrašenou hromádku neštěstí choulící se bezradně na zemi, se opravdu bavil a nemusel utrousit ani slovo, stačilo celou situaci jen pozorovat.

Sluneční kotouč, schovaný za ztěžklými, vodou nasáklými mraky, se klonil k vrcholkům hor na obzoru.

Upír se nebál jezdit ve tmě, jako predátor měl tu výhodu šelmy vidící v temnotě, a navíc, znal tu každý výmol, každý kámen i překážku v údolí.

Zatímco chlapci šlehal studený nehostinný vítr do popelavě bílých tváří, jeho mysl zdobil ten nejpyšnější úsměv.

Daisy se jen tak ničeho nelekne a je odhodlaná vysmát se i smrti do tváře, jak mu právě ukázala, nic lepšího si nemohl přát. Kdo by tušil, že v takové mláděti, které našel zcela náhodou, se snoubí krása s odvahou.

„Počkej, vždyť spadnu!“ křičela Daisy protestující na nepříjemné zacházení.

„Tak to se budeš muset víc držet, miláčku,“ utrousil přes rameno a donutil tím svou společnici se co nejvíce přimáčknout svými ňadry k jeho zádům.

Spokojeně se zazubil. Pokud ji nepřinutí sám, jsou i jiné způsoby, jak dosáhnout svého.

„Příště si raději půjčím kolo!“

„Určitě si jízdu časem zamiluješ, jako já tebe…“ stupňoval jezdec dívčino nadávání a dál už jen cítil pevný stisk páru rukou kolem svého pasu a tlumené nadávky, jež odnášel studený vítr spolu s jeho smíchem.

 

 

Vskutku NAMÁHAVÝ den!

Daisy by to sice popsala jinak, ale jádro věci zůstávalo stejné, napovídalo o tom bolení zad, stehen, zadku a každé natřásané kostičky v těle. Gaston nebyl moc ohleduplný k jejím prvním okamžikům jízdy začátečníka, ale nakonec byla ráda, když sklouzla v cíli na pevnou zem, jež se díkybohu nehoupala nahoru a dolů.

Do svého pokoje dorazila sama, zatímco Chestr odvedl svého hřebce do stájí ho odstrojit a postarat se o něho.

Pokoj zel prázdnotou, pokud jste nepočítali nábytek. Naštěstí se tu ve stínech neskrýval Alric ani Verona čekající na to, jakmile usne, aby jí záludně vyškrábali oči.

Dívka se ztěžka dopotácela ke svému lůžku, únavou sotva mžourala na okenní tabulky přímo před sebou, kde se už hvězdy rozhodly ukázat svou zářivou tvář.

Bylo vážně pozdě, cesta z údolí trvala déle, než by čekala.

Daisy se zavřelo jedno oko, znovu ho silou vůle otevřela a ihned zavrhla nápad přivolat Ionu, aby nanosila ohřátou vodu do vany, to by trvalo příliš dlouho a během té doby by jistě usnula a v tom nejhorším i utopila. Využila tedy vždy přítomný džbán s vodou a porcelánové umyvadlo.

„Studená!“ zanaříkala, jakmile namočeným hadříkem pohladila své tělo, jenže ani to ji nijak neprobudilo. Ihned ze sebe všechno shodila na zem, bylo jedno kam, hlavně že už padne do peřin.

S posledním výdechem dopadla zcela nahá na lůžko, prsty si přitáhla pokrývku ke krku a ihned se tichým pokojem ozvalo první zachrápání.

Trvalo to několik minut, než černý stín vyšel z rohu místnosti a nadále pozoroval unavenou rozcuchanou ženu zachumlanou v teple.

Temný obrys postavy shlížel na toho cizího živého tvora se směsicí nezájmu, a přesto tu z nějakého důvodu stál, přemýšlel jako už tolikrát předtím nad křehkostí a zranitelností lidské schránky odpočívající před jeho očima. Nedobral se však k žádné určité odpovědi, jakou hledal, jen se chtěl přesvědčit, že spícímu vetřelci nehrozí žádné vnější nebezpečí a pomalu se rozplynul jako kouř bez ohně, nemohl si dovolit tu stát celou noc ve svých neurčitých myšlenkách a pokušeních.

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 8. 09. 2016 - 16:44 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.