Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 2

 

Kapitola 2

Rozhodnutí

 

 

„Stráže, požaduji vysvětlení!“ promluvil sultán překvapen takovým vpádem.

„Na vezírův rozkaz jsme zadrželi tuto ženu,“ prohlásil Ahmed a hrdě se nasupil v očekávání pochvaly.

Sultán si dívku v rudém kožichu prohlédl od hlavy k patě. Pod svými vousy vypadal ustaraně.

Rose nevěděla co dělat, tak se rozhodla raději jen poslouchat, aby se zorientovala. Sultán pozvedl obočí.

„Co ta žena provedla?“ otázal se a obchodníka postávajícího stranou nebral vůbec v potaz.

„Ehm...“ zatvářil se rozpačitě Ahmed, jelikož vlastně nevěděl, z čeho je obviněna.

„Ukradla mi cennou vázu. Je to nebezpečná zlodějka,“ vmísil se do rozhovoru Jafar a postoupil dopředu, aby dodal svým slovům důraz.

Rose vykulila oči a na vezíra se zamračila.

„Tak já kradu? A kde asi tu vázu mám? V kalhotách?“ rozhodila rozhněvaně rukama.

Všichni ji ignorovali, vypadalo to, že sultán věří vezírovi, což pro ni nevypadalo nijak dobře. Spíše zatraceně blbě.

„Umí čarovat?“ zeptal se sultán a svou baculatou tvář obrátil ke svému věrnému rádci.

„To ne, pokud vím,“ ujistil ho Jafar.

Jo, kdybych uměla, byl by z tebe topinkovač! křičela v duchu.

„V tom případě ji zavřete do vězení a hned po audiencích ji osobně vyslechnu!“ rozkázal sultán tak energicky, až přitom nadskočil.

Stráže popadly Rose za ruce a odvlekly ji pryč.

„Ale můj pane...“ promluvil vezír. Pokoušel se o podbízivý vlídný tón, což při jeho strašidelném hlubokém hlase znělo trochu nevěrohodně. Ale snaha se cení.

„Vaše veličenstvo se nemusí zatěžovat takovou maličkostí. Rád se o to postarám sám...“

„Jó, vezírrr všechno zvlááádne,“ dodal ara na jeho rameni.

Sultán se díval na vzdalující se rudou kouli a zamyšleně podotkl: „Všiml sis těch vlasů, Jafare? Jako by je políbilo slunce, téměř jako tekuté zlato.“

„Spíše písečná bouře, veličenstvo,“ dodal Jafar a sultánův zájem o tu holku ho nijak netěšil.

„Je na ní něco velmi zvláštního a zajímavého. Vyslechneme ji později. Ty si vezmi na starost ty obyčejné zloděje. Třeba toho mladíka s opicí, který nám neustále utíká. Kde teď vlastně je?“

 

********************************************************************************

 

Zatímco stráže vlekly Rose do vězení, začala uvažovat nad tím, co viděla. Připadalo jí, že ten stařec ve světlých šatech s ní nemá zlé úmysly a že má možná ještě větší moc než ten muž v černé róbě. Přeci jen seděl na trůně jako velké prasátko. Musela ho sice ještě přesvědčit, že nic neukradla, což snad zvládne. V životě neměla nikdy nic zadarmo, všechno si musela vydobýt, tak si teď vydobude i svou svobodu.

Stráže s ní sestoupily kamsi dolů pod palác, kde bylo více tmy než světla. Jediné, co zde bylo kromě prapodivného pištění, které se ozývalo od země, byly pochodně a mnoho mříží po obou stranách.

Ahmed odemkl velkým klíčem a speciálně pro ni otevřel těžké dubové dveře a společně s Ramulem vhodili Rose do temné vězeňské cely.

Jediné světlo sem přicházelo malým oknem dost vysoko, aby tam nikdo nedosáhl.

„Au, trochu opatrnosti by neškodilo!“ ozvala se Rose popudlivě. Rychle se snažila vstát ze špinavé země, ale jeden ze strážných jí kolem kotníku přicvakl řetěz vedoucí k těžké železné kouli.

Rose to nenechala bez nadávky, bohužel musela kapitulovat, a tak si začala oprašovat svůj jediný majetek, který měla na sobě.

Ten písek byl všude! Začala ho nesnášet.

Ahmed na ni ukázal svým prstem a začal se i s Ramulem pochechtávat, ale nakonec zabouchl dveře a nechali ji o samotě.

Rose na ně ukázala vztyčený prostředníček, ale to už slyšela jen jejich vzdalující se kroky.

Když si povzdechla, uslyšela kromě svých nádechů ještě jiný.

Myslela si, že tu je sama… nebo ne?

Pootočila se, aby očima prohledala neútulnou kobku.

„Kdo je tam?“

Celou dobu ji pozoroval mladý muž s obnaženou hrudí, tedy, měl na sobě jen tmavou vestu, ale i tak z jeho prsou viděla víc než dost. Na hustých černých vlasech měl připlácnutý červený fez a dolní část těla mu zahalovaly rozevláté kdysi bílé kalhoty plné záplat s rozkrokem kdesi u kolen. Ah, neměl boty, sem asi dávají ty, kteří je ztratili. Alespoň to měli společné.

„Ahoj,“ řekl mladý muž s nohou stejně připoutanou jako ona.

Rose si odhrnula z tváře své neposlušné vlasy a prohlédla si ho tak dobře, jak to v tom šeru šlo.

Byl docela hezký, ale nebyl to její typ. A stejně, o nějakého zločince by přece nestála...

Chtěla ale zjistit, kde vlastně je, a tak se s ním rozhodla alespoň na oko sblížit. „Zdravím,“ odpověděla nejistě.

„Ty jsi... žena?“ podivil se.

Rose si samu sebe prohlédla a nakonec se štípla do tváře,. „Jo, vypadám snad jako chlap?“ Rosin skeptismus se na tohle místo opravdu hodil.

„Ne, to ne, já jen, že do vězení ženy nezavírají,“ dodal na vysvětlení cizinec.

„Aha, to tu mají asi jinou péči,“ obrátila v duchu oči v sloup, „ale vlastně ani nevím, jak to tu chodí, jsem tu poprvé,“ řekla. „A ty?“

„Já už jsem tu asi posté,“ odpověděl, což ji donutilo se usmát. „Dokonce už vyrobili speciální pouta pro Abua.“

Slabé zakňourání ze stínu odhalilo malou opičku, která tam visela na zdi, pevně upoutána za všechny čtyři ruce. Jinak by se velice lehce prosmýkla mřížemi a přinesla klíče.

„Jsou na míru. Ty peníze, co to stálo, by nám vystačily alespoň na deset let života.“

„Za co tě vlastně zavřeli?“ zeptala se Rose. Nezajímalo ji to, ale chtěla získat jeho důvěru, a tak předstírala zájem.

„Za krádež jídla na trhu. Ale kradu jenom proto, že musím. Jinak se tu totiž neuživím...“ vysvětlil.

Další zkrachovalec, kterému jdou ruce dozadu, pomyslela si ironicky Rose.

„Aha,“ zamumlala Rose.

„Jak ti říkají?“

„Aladdin,“ řekl, a jak seděl opírajíc se o kamennou zeď za sebou, přitáhl si nohy k sobě a položil si ruce na kolena.

„A tobě?“

„Rose.“

„To nezní moc arabsky...“ řekl Aladdin, „a taky tak nevypadáš.“

„Jsem z daleka. Vlastně ani nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostala,“ odpověděla Rose po pravdě.

„Jsi z Indie, že?“ řekl Aladdin.

„Proč myslíš?“

„Jeden kupec mi nabízel sošku ženy, která měla šest rukou, aby lépe ukojila mužův chtíč. Říkal, že v Indii takové žijí. Co to skrýváš pod tou exotickou róbou? Nemáš tam další čtyři ruce?“ vyzvídal Aladdin, jako by si snad přál, aby měla.

Rose nechápavě zakoulela očima. To nebylo proto, aby ukojily chtíč, ty blbče! Ale nahlas mu to neřekla.

„Kdepak nemám, musíš hledat jinde.“

„Ukaž, když neuvidím, neuvěřím ti,“ naléhal zvědavě Aladdin.

Rose pokrčila rameny a vstala, odešla kousek dál od něj, načež si rozepnula kabát. Stejně už to chtěla udělat dávno, protože byla šíleně upocená.

„Tak, kde to vlastně jsem?“ zeptala se, když odhalila svůj bílý kabátek a tmavé šaty po kolena. Odpovědi se už však nedočkala. Aladdin na ni zíral s otevřenými ústy, jako by v životě nespatřil ani náznak ženství. Tohle bylo asi víc, než očekával.

Rose napadlo, že by tu ten kabát už raději svlékat neměla. Tedy... alespoň ne před mladými neukojenými muži.

„Tvé oblečení,“ poukázal Aladdin a hltal každý kousek jejího těla, „ty jsi otrokyně?“

„Proč bych měla být?“ podivila se, co je na jejím oblečení tak divného?

V kobce bylo sice šero, ale rozhodně si nešlo nevšimnout mladíkova rudého obličeje.

„No… eh… to… nemáš žádné harémové kalhoty a tvoje oblečení spíše více odhaluje, než skrývá,“ koktal.

„Jsem prostě odjinud,“ pokrčila rameny a sledovala Aladdinův pohled, který hypnotizoval konec jejích šatů, jako by doufal, že si je sama nadzvedne, aby mohl vidět, co je pod nimi.

Díky bohu byl příliš stydlivý, než aby to řekl nahlas.

„Nejsem žádná kurtizána, abys věděl,“ ohradila se Rose.

Aladdin ještě více zrudl, asi právě na to myslel. Kurtizána, která utekla svému pánovi, a ten ji nechal uvěznit.

„Nezlob se,“ natáhl ruce před sebe a zakroutil rychle hlavou, „nic takového jsem si nemyslel,“ zalhal.

To určitě, pomyslela si ironicky.

Vtom se ozvalo chrastění klíčů v zámku, tak na sebe Rose raději opět nahodila rudou kožešinu, i když tušila, že se v ní asi brzy upeče.

Dovnitř vtrhli Ahmed s Ramulem. Ahmed ji bez jediného slova popadl, Ramul odvázal z řetězu a odnášeli ji pryč.

„Ne!“ zakřičel Aladdin a vrhl se na ně. Ale řetěz se napjal a mladý zloděj se rozplácl obličejem o podlahu asi půl metru od nich.

Ramul se mu zasmál a hlasitě zabouchl dveře.

 

********************************************************************************

 

„Ale, tatínku, slíbil jsi mi, že hned po audiencích budeš se mnou v zahradě!“ vyčítala princezna Jasmína velkému sultánovi a dělala na něho psí oči.

„Ach, mé dítě, to bych vážně rád, pochop ale, že mám jako vládce této země mnoho povinností,“ vysvětloval jí trpělivě nešťastný sultán. Měl svoji dceru opravdu rád a mrzelo ho, že se musí věnovat nějaké cizí zlodějce místo ní.

„Hraj si raději s Rajou,“ navrhl.

„To dělám už dva dny a dvě noci,“ vysvětlila princezna tvrdohlavě. „A jestli to tak půjde dál, stane se ze mě tygr. A když nebudeš plnit sliby, budu také neposlušná!“ prohlásila princezna a výhrůžně dala ruce v bok.

„Dobře, tak můžeš zůstat tady se mnou, než se celá ta záležitost vyřeší a hned pak se ti budu věnovat, drahoušku, slibuji,“ dodal spěšně vládce Agrabah sultán.

Princezna si svého otce ještě jednou podezřívavě prohlédla, ale když viděla, že to myslí upřímně, přiběhla k němu a objala ho.

„Ach, tati, mám tě tak ráda.“

Jafar stojící jako ctihodný rádce vedle nich obrátil oči v sloup.

Tohle srdceryvné vydírání poslouchal téměř denně a se stejně nudným výsledkem.

V těchto chvílích se opravdu modlil, aby ho nestihl takový osud jako hloupého sultána.

Sám totiž Azzam měl jen jednu dceru, což bylo při velikosti svého početného harému, který ani nenavštěvoval, nezvyklé. Neměl žádného mužského potomka, který by nastoupil na jeho místo a stal se dalším nástupcem v arabské dynastii, jen jednoho rozmazleného spratka, který mu přidělával stále víc starostí.

Mlčky tedy strpěl další z Jasmíniných nepříjemných pohledů na svou osobu a pak lísání do přízně svému otci, pro kterého představovala celý svět.

Nechutné.

Když se konečně otevřely dveře a vešla stráž, v jejímž středu vlekla plavovlasou krásku, pevně stáhl své štíhlé možná až kostnaté prsty kolem zlaté hole, jako by to byl její krček. Naštěstí od princezny tahle záležitost bude vyřízena rychle.

Jafar čekal, až přijdou blíž a dívka se na něho podívá. A měl pravdu. Jako první skutečně zvedla hlavu a vzhlédla k němu.

Vezír jí věnoval potměšilý úsměv s lehce přivřenýma očima. Připomínalo to kobru připravenou se jí zakousnout do krku a vpustit jed do těla.

Rose se zamračila, ale její výraz se změnil na maličko útrpný, když si představila, že ji bude soudit právě ten chlap v černém. Pokud ho nechají, bude po ní.

Musela něco vymyslet a to rychle.

Odvrátila tedy pohled k trůnu, kde seděl ten kulatý človíček s vousy jako děda mráz.

A k jejímu překvapení i krásná dívka v modrém oblečení připomínající sluncem rozzářené nebe.

Byla jedním slovem nádherná. A to ani v nejmenším nepřeháněla.

Každý muž, když prošla kolem, musel slintat.

Všichni v sále si ale prohlíželi Rose, na nic nečekala a odvážně se jako první ujala slova, „výsosti, nejsem zlodějka, přísahám!“ vyhrkla na svoji nevinu.

Upírala k sultánovi tak prosebný pohled, že by ji snad i beze slova odpustil nebýt Jafarovi zákeřnosti.

„Opravdu dítě?“ pronesl vezír svým zastrašujícím hlasem, který se však nyní nesl kolem jako sladký včelí med.

Pomalu sestoupil z několika schodů a přišel blíž k Rose.

Nejméně o hlavu a půl ji převyšoval a ona se cítila proti němu malá.

Stráže ustoupili o několik kroků dozadu a nechali ji stát na místě.

Rose po vezírovi šlehla pohledem plným nepřátelství, varovala ho tak, aby se k ní nepřibližoval…

„Ano, to z čeho mě obviňujete, není pravda!“ vyhrkla a zatnula ruce v pěsti.

Jafar měl ale své metody, jak někoho vyvést z míry a vždy věděl, kam přesně zatnout své drápy.

Postava se k ní přiblížila jako půlnoční stín, cítila z něho cosi temného, zvláštního spolu s těžkou kořeněnou arabskou vůní, ze které se jí málem podlomila kolena. Takhle na ni žádný muž ještě nepůsobil, ale ona to ustojí, nenechá se vyvést z míry jeho blízkostí ani se zastrašit jeho slovy.

„Skutečně? Neukradla jsi vázu mému vezírovi? Co jsi tedy pohledávala v paláci?“ zeptal se sultán ze svého trůnu a ona se na něho zaměřila a přestala vnímat tu číhající postavu, která ji pomalu obcházela jako sama smrt a snažila se ji tím znervóznit.

Zatím ještě neukázal čeho je schopný, ale to se měla teprve dozvědět.

„Výsosti…já…“ vydechla a v hlavě měla najednou prázdno.

Co teď sakra vymyslet?

Když řekne svou pravdivou verzi, pošlou ji rovnou do vězení za Aladdinem a nebudou se jí na víc ptát.

„Ona nevííí…“ přisadil si Yago za jejími zády, až sebou trhla a nejraději vy toho ptáka oškubala. Blbej pták.

„Jistě že vím, já…hledala jsem pomoc,“ rozhodila bezradně rukama a vlastně ani nelhala.

Náhle se k ní Jafar zezadu naklonil a jeho hlas Rose slyšela těsně u svého ucha, z čehož jí přeběhl mráz po zádech.

„Pomoc?“ zašeptal a doslova si její nerozhodnost vychutnával, „jakou pomoc by někdo jako ty sháněl,“ jeho rty se roztáhly do ještě většího úšklebku.

Pohrdal jí a v Rose se pěnila krev. Co by se stalo, kdyby mu vrazila facku?

Prudce se otočila, aby mu stanula tváří v tvář, ale svůj neuvážený čin si raději rozmyslela.

Nečekala ale, že bude Jafar tak blízko, bože málem se ho dotkla svými rty! Eh!

Spěšně ustoupila o krok dozadu a Jafarovi zajiskřilo vítězně v očích. Bála se ho a to mu dělalo dobře. Každý se ho bál, byl stejný jako ten neostřejší meč a tak to mělo být, takového vladaře Agrabah potřeboval, ne obtloustlého troubu, který nepozná lež od pravdy.

Rose se nadechla a znovu se obrátila k trůnu a dvěma postavám čekajícím na vysvětlení.

Pokud on může lhát, tak ona taky!

„Cestovala jsem se svou karavanou, mou rodnou zemí je Uhersko, daleko od Osmanské říše na severu. Ale byli jsme přepadeni nedaleko odtud v poušti, vše nám vzaly, koně, zásoby, peníze, jediné co jsem mohla, bylo jít žádat o pomoc a spravedlnost do paláce,“ snažila se hrát přesvědčivě na city, aby její pohádka zněla věrohodně a dokonce popotáhla nosem jako by se chystala brečet.    

Mezi tím ji Jafar obešel v kruhu a postavil se zády k trůnu a k Rose čelem.

„O tom pochybuji,“ jeho černé oči se zaměřily do jejích a Rose mu pohled opětovala.

„Myslíte si, že lžu? Podívejte se na mé šaty, nosí zde někdo něco takového?“ zeptala se a rozhalila svůj kožich.

Jasmína byla zvědavá a přišla blíže, aby se mohla podívat.

Rose vytáhla velkou kartu, tohle bylo očividné, nesměla prohrát.

„Já ji věřím, otče,“ pootočila Jasmína svou tvářičku na sultána a přikývla. Poté Rose vzala i za ruku a přejela jí prsty po dlani, jako by se chtěla ujistit, že jsou jemné a nedotkly se těžké práce.

„Ano vypadá jako cizinka,“ zamumlal sultán a přejel si přemýšlivě rukou po tváři.

„Všichni z mé skupiny jsou mrtví a já nemám kam jít, nemám žádné peníze,“ přidala se Rose a ukázala prázdné dlaně, jako dítě, které prosí o sladkost.

„Otče, je tu sama, vidíš? Ta chudinka nemá kam jít a já mám tak málo možností si s někým z venčí promluvit,“ zamrkala prosebně Jasmína.

Rose už cítila vítězství. Bylo nadosah!

„Výsosti to ji chcete opravdu věřit? Té absurdní pohádce? Takových jsem od zlodějů slyšel tisíce,“ bouchl Jafar koncem své hole popuzeně o podlahu, aby si získal pozornost.

„Nebuď slepý Jafare, jak by se tu asi sama ocitla, pokud nemáš jiné vysvětlení, není důvod, abychom ji nevěřili,“ vložila se do toho princezna i když podle muslimské kultury by vůbec do takové záležitosti zasahovat neměla.

Sultán byl však ke své jediné dceři velice benevolentní.

„Prosííím otče, může být mojí společnicí, rozeběhla se Jasmína k trůnu a pohladila otce po rameni jako by škemrala.

„V zájmu vašeho bezpečí princezno, si dovoluji poznamenat, že je to velice odvážný čin, neměla byste důvěřovat někomu koho ani neznáte,“ snažil se ji vezír varovat a ještě vše strhnout ve svůj prospěch ale Jasmína byla rozhodnutá.

Chtěla ji za každou cenu.

„Nevypadá jako zlodějka ani vražedkyně, otče, je zoufalá a sama, nemůžeš ji přeci poslat do vězení, vždyť je stejně stará jako já. Nesmíš jí ublížit.“

„Dobrá dcero, chápu tvou samotu, od chvíle, kdy zemřela má milovaná žena, jsi tak osamělá dítě…“ poplácal ji po ruce a souhlasně přikývl.     

„Děkuji, tatínku, mám tě tak moc ráda!“

„Dobře, pojďme nyní do zahrady, slíbil jsem ti to a ty Jafare, postarej se o to děvče a její pohodlí, jistě se potřebuje umýt, najíst i převléknout po té strašné události,“ odvětil odcházející sultán přes rameno k postávající dvojici... 

  


 Tak koukala jsem, že vás docela dost zkouknulo začátek povídky, tak tedy je tedy další díl.

 Rose se dostala do vězení a potkala tam někoho, s kým bude ještě legrace :-)

 Aladdin si tam ještě nějakou chvilku pobude, zatímco se budeme věnovat hlavní hrdince z jiného světa.

 Rose bojuje, musí vynaložit všechny své zbraně a dovednosti, aby přežila a nebude to jednoduché. Bude muset lhát, ale zde vidíme, že i lež má své ovoce, kdyby to neudělala, asi by ji čekala smrt. Teď se stala společnicí Jasmíny. Rozmazlené princezny žijící v přepychu.

 Zatím je tedy v bezpečí ale ne na dlouho, což se dozvíte v další kapitole, kde bude mít Rose a Jafar malé vystoupení. Připravte si nervy, on je bude rozhodně potřebovat, jedeme z kopce.

 

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 8. 09. 2016 - 16:37 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.