Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

Kapitola 1

 

 

Kapitola 1

Slunce, horko a žár

 

Rose.

To jméno věrně připomínalo záhony růží jako vystřižených z románů Oscara Wildea. Čajové růžové květy udržované v panských zahradách něžných jako to nejjemnější hedvábí, vystihovalo i plané rudé růže s trny na okrajích roklin a zákeřných bažin.

Květiny byly krásné i nedotknutelné, zrádné a svou vůní lákali nešťastníky do nebezpečí.

Rose však nebyla ani jedno ani druhé ale stejně jako každá rostlina chtěla vidět slunce a těšit se z maličkostí života. Kdo by ale tušil, že ty maličkosti, které ji čekají, budou tak obřích rozměrů.

Zatímco si Rose přehrabovala šatník, za okny mrzlo a krajinu pomalu pokrýval první letošní sníh, který zdatně odhraboval stroj velikosti bagru, jež město ne právě lacině zaplatilo na údržbu silnic. Ostatně jako každý rok.

Rose se ale o dění venku nestarala, chystala se na rande a docela se těšila.

Kluk, se kterým donedávna chodila, ji podváděl s nějakou tmavovlasou fuchtlí, na kterou stejně nemělo cenu žárlit, jelikož za měsíc si najde jinou oběť a jejího BÝVALÉHO přítele kopne do zadku. Docela se na to i těšila.

Doufala však, že ten, pro kterého se nyní chystá, bude jiný.

Byla už pečlivě nalíčená, plavé vlasy měla vyžehlené volně na ramenou, ale na sobě chtěla mít něco zvláštního, nezvyklého, čím by udělala nezapomenutelný první dojem.

„Hmm.“

Při přebírání narazila na dlouhý starobylý červený kabát s kožešinovým límcem, dvěma kapsami a řadou bohatě zdobených mosazných knoflíků.

Patřil k věcem, které nosila ještě její babička, a věčně odolávaly nájezdům šatních molů, zatímco novější zboží bylo prožrané, jako by je dělníci v Bangladéši vyráběli speciálně na jejich krmení.

Evidentně ho už dávno nikdo nenosil.

Rose si ho chtěla zkusit a tak si ho oblékla přes svoje, moderní šaty.

„Ah sakra,“ neodpustila si a lehce se kousla do rtu, tak proto ho nikdo nenosil, jeden z knoflíků v řadě chyběl a ostatním asi nestálo za to ho přišít. Docela ji to mrzelo, takovým historickým kouskem by na kluka určitě zapůsobila.

Filip totiž studoval historii a předválečné období ho hodně zajímalo.

Kabát totiž vypadal opravdu dobře i elegantně a bylo v něm krásné teplo.

Vůbec by mu netypovala nějakých 40 let.

Rose napadlo, že na půdě, kde se kupily staré opotřebované věci, by mohla mít nějaký ten náhradní knoflík.

Přeci jen babička Beáta nezemřela tak dávno. Rose se sem přestěhovala tak před dvěma roky a na půdu snad ani jednou nevylezla.

Při odchodu ke schodišti ještě mrkla na hodiny.

Bylo deset, ještě měla hodinu čas, než půjde s Filipem na oběd.

Těšila se a byla jako obvykle plná energie, a tak i s těžkým kabátem vyběhla po vrzajícím schodišti jako kamzík a začala poněkud nedbale přehrabovat hromadu veteše na půdě, kam byly už desítky let odhazovány věci, pro které se ve všedním životě nenašlo využití, ale nikdo se neobtěžoval je uklízet.

Bože, byl tu její medvídek, hračky, staré skříně, poličky, gumáky, i tašky s oblečením.

Kdyby to babička Beáta darovala armádě spásy, vyžilo by z toho nejméně pět rodin.

Chvíli prohledávala ponurý prachem opředený prostor a nacházela neuvěřitelné poklady. Prsty pohladila vše, co jí připomínalo minulost.

Vzpomínky, moře těch nejsilnějších vzpomínek se přes ni převalilo jako horké moře až se jí chtělo plakat.

Bylo to neskutečně dojemné.

Kdyby to tak viděla její matka. Museli tu být věci ještě po ní, o tom nepochybovala.

Rose zamávala rukou ve vzduchu, aby se zbavila několika pavučin a dostala se hlouběji, kde z vyřezávaného šuplíku vykukovalo rudé boa, které se nosilo ve třicátých letech k večerním šatům.

Takových kuriozit se tu mohlo najít více, kdyby to věděla, už dávno by starou půdu prozkoumala. Babička byla totiž parádnice, potrpěla si na hezké věci, přesto po ní zbyly jen dluhy, které se snažila Rose pomalu splácet.

Nechtěla přijít o dům, přesto exekutoři mohli přijít každým dnem, i když splácela v přesný čas.

Dívka se protáhla kolem zaprášeného zrcadla k dědečkovu sekretáři, když vtom se dívce udělalo trochu nevolno.

Začala se jí motat a bolet hlava jako by ji tam někdo píchal špendlíkem.

Chytila se za ni oběma rukama, třela si spánky a pevně zavřela oči, tvář zkřivenou bolestí.

Rose ani nepostřehla, že ji obklopila tajuplná fialová mlha, která se začala otírat o její nohy a o kabát jako šupiny nějakého obrovitého hada.

Zcela ji obklopila ze všech stran jako toxický plyn. Rose však udělala tu chybu, že se ho nadechla.

Bolest hlavy i hustá mlha se však začala po chvíli zase rozplývat a vzdalovat od jejího těla.

Zakašlala, ale naštěstí se nedusila, nepadala na kolena ani nepociťovala závrať, to mělo přijít za pár vteřin spolu s děsivým překvapením.

Z fialového oparu se náhle proti ní objevil obličej a postupně i celé tělo.

Raději ještě jednou zavřela své průzračně modré oči a zase je otevřela, ale ty halucinace nepřestávali.

Určitě za to mohl ten plyn, musela něco shodit tím objemným kabátem.

Proboha, co ta babička na té půdě měla za zbraně? Nervový plyn?

To by stálo za úvahu, dokonce jí lehce slzely oči.

Rose se znovu zahleděla na postavu před sebou nacpanou v nějakém černorudém kostýmu. Ten muž nebyl ošklivý, spíše ji odrazovaly jeho přísné rysy.

Co ta její fantasie nedokázala?

Nebo to nebyla halucinace?

Co tu dělal a proč na ni tak zíral, nebylo to právě příjemné.

A co měla znamenat ta divná hůl v jeho ruce?

Vypadal trochu jako terorista, jeho kůže byla bronzová a ta bradka, tmavé oči.

Teď už byla vyloženě nervozní a trochu paranoidní.

Kdo by se sakra nebál?

Chtěla se poohlédnout po nějaké zbrani, ale bála se ho spustit z očí.

„Hej, co děláte na mojí půdě? Tohle je můj dům!“ drze ho okřikla a dodala si odvahy. Přeci jí sem nikdo nebude jen tak lézt jako na nádraží, cítila se pobouřeně.

Opravdu nechtěla, aby někdo cizí viděl, jaký má doma nepořádek a mimo to tu neměl co dělat.

„Mohla bych vás zažalovat za vloupání a napadení! Zavolám policii!“

Muž se zarazil a trochu se zamyslel jako by přemýšlel, co to policie asi znamená. Pak promluvil: „Abych pravdu řekl, hledám určitou kartu. Nemáte u sebe nějakou?“

Cizincův hlas byl hluboký a poutal její pozornost, každá nesmyslná slabika se jí vrývala pod kůži jako malé rampouchy.

Dělá si z ní blázny? To jako fakt? Kartu? Je to blázen!

„Nic vám nedám,“ odsekla Rose bez přemýšlení, „a táhněte, odkud jste přišel.“

Ale najednou si všimla, že je něco špatně. To harampádí, ve kterém se předtím přehrabovala, vypadalo teď úplně jinak. I zdi vypadaly odlišně. Kde byl všechen nábytek? Kde babiččiny věci?

Místo pohupujících se žárovek bez krytu na stropě, zde byly svíčky a jedna orientální lampa, místo dveří na chodbu průchod vzhůru.

Tohle nebyla její půda!

Ale kde tedy…

Když si to Rose uvědomila, pohltil ji mrazivý strach jako by na ni sáhla ruka smrti a zatím to byla jen ta jeho.

Dotkl se jí. Byla nejspíše tak zaskočena, že se ji snažil přivést zpátky do reality.

Rose vykřikla, vytrhla se mu a ještě do něho prudce vrazila, až klopýtl o pár kroků dozadu.

„Dovoluji si vás upozornit,“ promluvil ten muž vážným tónem někoho, kdo je zvyklý rozkazovat, „že mluvíte s váženým vezírem Agrabah. Když to nepůjde po dobrém, může to jít také po zlém. Zřejmě si nejste vědoma mé moci a...majestátu, ano, majestát je to správné slovo…“ Vezír ji probodával pohledem jako by ji chtěl na místě přimrazit boty ke kamenné podlaze.

Rose těkala očima ze strany na stranu, dezorientovaná s bušícím srdcem. Tváře měla v jednom ohni, zatímco po zádech jí stékal studený pot, s kožichem to nemělo nic společného.

Slovo vezír plavovlásce znělo v hlavě jako neutišitelný gong.

Ihned zaregistrovala jeho opětovný krok vpřed směrem k ní.

„Dost!“ natáhla ruce před sebe v ochranném gestu, „nedotýkejte se mě!“

Muž se zastavil a napřímil do celé své zastrašující výšky, jeho turban ho dělal ještě vyšším.

„Máte nějakou kartu?“ zopakoval netrpělivě znovu svůj požadavek.

„Kartu? Co? Jakou kartu? Co to chce? Mám kartu z Tesca, Orseye, Albertu ale všechno v peněžence,“ a peněženku v kabelce a kabelku na židli ve svém pokoji…

Rose rychle sáhla do kožichu a něco nahmatala.

Rychle to muži podala a jemu se zalesklo v očích.

Sám začal zkoumat bílou kartičku a o ni zcela ztratil zájem.

Rose využila té šance, aby se rozeběhla ke dveřím a pak po schodech nahoru.

Za sebou slyšela jen hlasité rozhořčené: „Ne!“

Ta ozvěna se nesla chodbou a opírala se do jejích zad, čímž ji poháněla kupředu k vytoužené svobodě.

Když se Rose vymotala ze sítě okázalých chodeb se zlatým zdobením, v čemž jí pomohlo vybírat si intuitivně ty vedoucí vzhůru, vyběhla na ulici a ztuhla šokem.

Nebyl mráz, ale čtyřicetistupňové vedro. Žádný sníh, vánice ani led.

V rozžhaveném vzduchu byl cítit písek a pot. Kolem chodili lidé v tak exotickém oblečení, že v takovém by si netroufla jít ani na rande a to si chtěla vzít babičin starodávný kabát.

Rose si svlékla svůj kožich, protože jí začínalo být nesnesitelné horko, a než se stihla vydat dál na útěk, přistoupili k ní dva svalnatí muži ozbrojení šavlemi, kteří zřejmě hlídali ten východ, kudy vyšla.

„Co se vám stalo?“ řekl jeden z nich důrazným, autoritativním tónem, z něhož bylo zřejmé, že ji nemá v úmyslu nechat jen tak odejít.

Rose zbrkle a trochu vyděšeně vyhrkla: „Šla jsem na půdu pro chybějící knoflík a najednou jsem vyběhla ze sklepa, protože ten muž...ten muž po mě chtěl nějakou blbou kartu, ale já žádnou nemám. Já chci domů!“ popsala svoji situaci naprosto přesně.

Strážný se otočil na svého kolegu, ukázal si na ucho a zakroužil prstem, ve tváři majíc poťouchlý výraz. Kolega souhlasně přikývnul.

„Takových je tu hodně zlatíčko,“ zasmáli se a ona zuřila.

Oba otočili svůj pohled zpět na Rose, oděnou v moderním oblečení, a víc už s ní nepromluvili.

 

*******************************************************************************************************

 

Jafarova tajná místnost byla tmavá bez oken a s pouhými jedněmi dvěřmi. Člověk by se asi divil, že v ní vůbec něco pořádně mohl vidět a dokonce i číst, podle silných otevřených knih na dřevěném stole postávajícího stranou, který se utápěl pod nažloutlými pergameny a různými věcmi od psacích potřeb, až po lahvičky s neurčitým obsahem.

"To se ti zase povedlo Jafarrre, jak to, že ti každá ženská uteče? To bude asi tvým osobním kouzlem," ozvalo se vyčítavě ze zlatého bidýlka v rohu.

Yago tam přešlapoval ze strany na stranu a koulel svýma očima černýma, "je fuč, a karta taky," papoušek otevíral svůj silný zobák a nebál se říci svému dobrodinci, co si myslí. Co na srdci to na jazyku.

Úctyhodně vysoká postava, na kterou vrhalo světlo svíčky jen matný pohled jako by se bálo přijít blíž, se ještě více napřímila a prudce otočila.

Z čarodějovi zlaté hole vyšlehl paprsek a sežehl zeď těsně za bidýlkem svého opeřeného poskoka, "tvá drzost není na místě Yago. Však ona neuteče daleko," stiskl vezír pevně rty a v dlani zmuchlal bílý papírek který nemohl přečíst, snad jen datum 1936. Jednalo se totiž o vstupenku do varieté, která neměla s jeho kartou nic společného.

Jafar se pohroužil do svých myšlenek o neznámé dívce.

Podle jeho domněnek mělo kouzlo fungovat jinak. Mělo mu přinést kartu, ne osobu. Něco se muselo pokazit.

Ale co? Bude si později muset přečíst znovu celé kouzlo a udělat nějaký logický závěr.

"To pálí!" zavřeštěl Yago, roztáhl křídla a vzlétl do vzduchu, nakonec však přistál na stole, kde začal pochodovat a nakonec si vytrhl několik ohořelých per z ocasu, chytil je a naštvaně ukázal Jafarovi, "to mám z toho, že ti pomáhám, takhle budu zanedlouho oškubanej rovnou na pekáč."    

Jafar ale lamentování svého papouška nevnímal.

Přemýšlivě si hladil svou pěstěnou černou bradku a díval se na své police s tajnými jedy, které pracně nasbíral od tajuplného Egypta až po orientální Indii ale vlastně nekoukal ani tak na ně, jaho kamsi mimo tento prostor.

Dnes se toho událo opravdu hodně a on teď neměl náladu něco řešit a navíc ho čekala ještě audience u sultána.

Přednostně ale musel přivést tu holku.

Bez jediného slova se na patě otočil a rázně začal stoupat po kamenném schodišti nahoru, až jeho dlouhý plášť rozvířil stávající zatuchlý prach.

"Jafarrre, ty mě vůbec neposloucháš!" krákal Yago a rozletěl se za svým pánem. Kdyby mu včas nesedl na rameno, asi by zůstal ve sklepení dost dlouho, aby tam vyhladověl, naštěstí jeho pán tuto místnost navštěvoval dost často.

"Máme důležitější věci na práci než tvoje věčné stěžování, Yago," promluvil čaroděj svým hlubokým autoritativním hlasem, ze kterého šel strach.

"Já ti to ještě připomenu," neodpustil si důležitě poznamenat ara.

Když se vynořili ze svého temného království ve sklepních útrobách paláce, vyhledal vezír královské stráže.

"Ihned mi přiveďte jednu mladou ženu, před chvílí se pohybovala tady v paláci," zavrčel nevraživě a jeho věrná stráž se raději stáhla o krok dozadu, jakmile na ně upřel své obsidiánové oči černější než ta nejtemnější arabská noc.

Jakmile jim dal přesný popis svého uprchlého vězně, zamířil k příjmacímu sálu.

"Nesnáším audience," neodpustil si Yago, vyplázl znechuceně jazyk a zamával křídlem, když ho nikdo neslyšel, "lidi pořád něco chtějí. Žvaní a žvaní, prosí, klečí. Nebaví mě to." 

Pak se na chvíli odmlčel, než se znovu neúnavně rozmluvil: "co budeme s tou holkou dělat Jafarrre? Co když u sebe nic nemá? Je možná hezká ale to je tak všechno, mohli bychom ji prodat, na to, aby shnila ve vězení je jí škoda," zamnul si Yago peří nad svým plánem, jak pro sebe získat víc peněz.

"Hm, to není špatný nápad, přeci jen v té malé hlavičce máš nějaký mozeček Yago," přemýtal Jafar nahlas a sám se v myšlenkách upíral k různým závěrům, jak s ní naloží...

 

 **************************************************************************************************** 

 

Rose se bavila se strážemi paláce oblečených do širokách plátěných kalhot a černých vestiček, přes které byla dobře vidět jejich vypracovaná hruď a svaly na rukou od tvrdého výcviku. Oba měli tmavé vousy a ruce založené na hrudi. Pokyvovali směrem k ní a dělali připitomnělé obličeje.

Rose napadlo dupnout jim na nohu ale pak by na ni asi vytáhli ten neskutečně velký meč u pasu, což se záhy stejně stalo, když se ze dveří vyřítil jiný strážný a jakmile ji uviděl, začal hulákat: "chyťte ji! Nesmí utéct!" 

Rose vykulila oči. Sakra.

Teď už šlo do tuhého. Jak tenhle blázinec přežije? Rychle se dala na útěk s celou skupinou palácovích stráží v závěsu.

Nešlo jí to právě dobře, jelikož měla na nohou boty s podpatkem a tak je musela rychle sundat. Bosa utíkala do ulic Agrabah a pod prsty cítila horký písek a vyhýbala se tmavým nevzhledným hromádkám po tamních zvířatech.  

Fuj.

Moc dobře to právě nevonělo a navíc v tom starém kabátě, jež si rychle zase navlékla, vypadala pro všechny jako přerostlí sup nebo alespoň koule kožešin.

Neměla čas se rozhlížet po krásách arabského města a běžela jako o život, když však zahýbala za roh jednoho z pískovcových domů, tvrdě vrazila do mohutné hrudi strážného, který ji nadběhl, až spadla tvrdě na zadek do prachu. Kabát se trochu poodkryl a odhalil tmavě modré šaty končící nad koleny a přes to jemný bílý krajkový minikabátek.

To už ji ale zvedly dvoje ruce, zatímco se jí ještě točila hlava.

"Máme ji a teď k sultánovi," zavele ten nejsilnější.

"Počkej Ahmede, neříkal Jafar, že ji máme dovést k němu?" zeptal se jiný.

"No a kde si myslíš, že teď vezír asi je ty tupá hlavo?"

"Ahá," konečně to strážnému došlo.

Rose se mezi tím vzpamatovala a snažila se vzepřít.

Nic platné. V rukou svírala svoje boty s jejichž podpadky se snažila na muže zákeřně zaútočit ale po několiak ranách, jí bot rychle zbavili a zahodili je.

"Moje boty, vy barbaři!" zavřeštěla Rose, až se na ni obyvatelé Agrabah začali otáčet.

Neustále ze sebe chrlila moderní urážky, kterým chlapy nerozuměli ale oni měli svůj úkol. A neposlechnout vezíra, zvláště takového jako byl Jafar se nikomu nevyplácelo.

Ahmed s Ramulem táhli vzpouzejícího vězně nahoru do paláce jako pytel pšenice.

Rose bylo neskutečné horko, rychle dýchala a nevěděla co dělat, ty opičáci ji odmítali pustit a ona věděla, že jakmile ji zavřou, bude s ní konec.

Špinavé písčité ulice města pomalu vystřídaly zlatem a hedvábím zdobené chodby velkého paláce.

Zanedlouho se před nimi vynořily obrovské třímetrové dvoukřídlé dveře.

Stráže však nečekali až audience skončí a rovnou vpadli dovnitř.

Rose uviděla místnost, která tvořila jakousi kopuli s vysokými sloupy po stranách odkud bylo vidět celé město jako na dlani a dále majestátní trůn vpředu ve tvaru sloní hlavy, jejíž kly tvořily opěrky pro panovníka.

Ti tupci Rose táhli kupředu po zeleném koberci.

Vpředu někdo klečel, možná obchodník nebo úředník, klanící se před svým sultánem a přednášející mu svou žádost, která byla nyní smetena stranou, když ji Ahmed s Ramulem předhodili vedle překvapeně pokukujícího mužíka, kterému málem spadl turban z hlavy.

Rose vykřikla, jak dopadla na svá kolena, naštěstí si je neodřela, protože ji v tom zabránil babičin teplý kabát, pod kterým se cítila jako bábovka, která se pomalu pekla.

Naštvaně polkla a konečně zvedla hlavu.

Kdyby její pohled mohl zabíjet, už by se tu válala mrtvá těla.

Na trůně přímo před ní seděl muž, jež jí připomínal kypré jablko. Měl na sobě světlé oblečení a tvář mu zdobil bílý vous, i on se na ni díval s poněkud stejným úžasem, pak se Rosin pohled pomalu přesunul na tmavou postavu vedle trůnu, která měla na tváři spokojený povýšený úsměv a dívala se na ni z patra.

Dívka ztuhla a přeběhl jí mráz po zádech.

Zase on?

"Co to má znamenat?" promluvil sultán.

 


Tak, první kapitola mé nové povídky, kterou tvořím jako spoluautor s jednou milou osůbkou, (není zde registrovaná). Pracujeme postupně a pomalu, tak prosím strpení, ale v příběhu nebude nouze o všechno, na co jste v mých povídkách zvyklí, společně s erotikou :-)

Je to vlastně takový přepis Aladdina od Disneyho, vnuklo mi to velký nápad, jelikož jsem četla něco obdobného od americké fanfiction spisovatelky na pohádku Hercules zaměřující se na Háda a dívku ze současnosti.

Rose postupně zamíchá s hodně postavami a zcela změní běh původního děje, tak se těšte. Povídka má být realistická, ne pohádková, bude tam násilí, drama, sex i romantika, a také popis muslimské kultury. Nechte se překvapit :-)

 

Tady je celý obrázek: 

http://www.ourstories.cz/gallery/Rub%C3%ADnov%C3%A1%20lampa.jpg

Tady obrázek Rose: 

http://www.ourstories.cz/gallery/17f26fed086d124ce565714dd4642f50.jpg

Tady obrázek Jafara:

http://www.ourstories.cz/gallery/jafar.jpg 

   


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 4. 09. 2016 - 19:51 | Rubrika: Rubínová lampa





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.