Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

12. KAPITOLA

 

 

Kapitola 12

Nový přítel či nepřítel?

 

 Nebe se zachmuřilo a propustilo na vyprahlou zem nový příval očišťujícího deště, dopadající na prázdné nádvoří tajemného hradu Bran.

Alric zanechal Daisy samotnou v kapli jejímu osudu. Sám se tajně schoval v jednom z tmavých výklenků, kde jeho tmavá postava splývala s okolními stíny.

Čekal.

Samotného ho z nějakého nepochopitelného důvodu zajímalo, jak se dívka rozhodne. Hranice mezi životem a smrtí se častokrát dělila jediným okamžikem, jediným rozhodnutím, jediným nadechnutím.

To mu zcela nelogicky připomnělo malou pětiletou Crinu.

Ten incident se stal před třemi stoletími přímo na tomto nádvoří, kdy došlo k politováníhodné nehodě s malým děvčátkem, za což nesl odpovědnost právě on.

Alric pevně sevřel pěsti a potlačil v sobě nepříjemné vzpomínky deroucí se na povrch jako rozbouřená řeka. Kdysi si myslel, že když tuto svou chybu vytlačí ze své mysli, už se neobjeví a může sám sebe přesvědčit, že se nic takového nikdy nestalo.

Mělo ale smysl lhát sám sobě?

Jenže ty dlouhé noci co jako malý probrečel ve své posteli, stejně nikdy plně smazat nedokázal a nedokáže, stejně jako tehdy, kdy v sobě objevil hořký pocit viny.

Zakousl se do něho jako do černého jablka zlé královny.

Upír se více přitiskl ke kamenné zdi jako by se do ní chtěl vsáknout a tvrdě potlačil neodbytnou vzpomínku na Crininu usměvavou tvářičku, která mu připomínala sluncem zalité obilné pole a vůni pečených koláčů z kuchyně, které mu občas ta dušička láskyplně nosila.

Trvalo několik nekonečných minut, než své nitro upokojil a zahnal duchy minulosti do svého vězení, nemělo smysl o tom přemítat. Přinutil se raději soustředit na nejnovější událost.

Ukončí Daisy svůj život nebo je tak zbabělá, že to neudělá? Přemýšlel, zatímco kapky vody padaly z nebe v dlouhých provazcích.

Možná to od něho bylo podlé, dal jí však na vybranou, takové právo zde měl každý.

Těžko říci, zda by jejího odchodu litoval.

Co ji znal, probouzela v něm nepříjemné pocity, jaké se snažil všemožně potlačovat a dělat ze sebe takového, jakého ho chtěli rodiče mít, bezcitnou skálu svázanou zákony dávající všem chladnokrevným upírům ten jedinečný příklad, jak se má takový vládce noci chovat.

Nutno říci, že se jim to povedlo. Neměl vlastně na vybranou.

Jak si zvykl, už mu to nevadilo a díval se na to z jiné stránky.

Matka na něho kladla vysoké požadavky, protože právě on měl předpoklad inteligentního vůdce schopného vést rod Malkavianů do nového milénia, jenže ovládat se v přítomnosti tohoto jednoho slabého smrtelníka se kdo ví proč, zdálo nanejvýše obtížné.

Proč? Tu otázku si položil nesčetněkrát a nikdy nenalezl tu správnou odpověď, jež by ho uspokojila, což se mu nijak nelíbilo a byl z toho nervózní.

Bez odmlouvání s vrozenou povinností přijímal úkoly, rady, diplomatické záležitosti v zahraničí i učení Karamili. Verona mu neustále opakovala, že dokonalost dělá upíra nepřemožitelným. Netrvalo dlouho, aby ty slova prohlédl a uvědomil si, že elegance a tajemné vystupování z vás dokonalého jedince neudělá. Je k tomu potřeba notná dívka sebejistoty, sebekontroly, tvrdého přístupu a cviku, jak si ostatní získat, aniž by použil svou magii.

I kouzelník nebo kapsář se musel naučit obratnosti, aby dokázal ve světě přežít.

Za ta staletí se mu všechny své vlastnosti podařilo vybrousit k dokonalosti, byl však na něho otec hrdý? Ne.

Jako každý syn toužil po otcově uznání, zatímco Radu Dracul věnoval všechnu svou přízeň svému prvnímu horkokrevnému synovi.

Jemu nestál ani za pohled.

Častokrát Alric Chestrovi záviděl otcovu výjimečnou přízeň, ale nakonec touhu po uznání pohřbil hluboko v sobě. 

Chlapec si rychle uvědomil, jak je bláhové se o to stále dokola pokoušet a uzavřel se raději do svého nitra, věnoval se proto učení ještě usilovněji a tentokrát pro svůj vlastní úspěch.

Mezi upíry zvláštně v aristokratických rodinách na vrcholku prestižního žebříčku se ocitl kdesi nahoře a to znamenalo, že jakýkoliv cit ze strany svých rodičů bude na bodu nezájmu. Tak to chodilo všude, tak si zvykl a pochopil jaké to je jít přes mrtvoly v tomto krutém světě a jediné pravidlo jaké našel, bylo: buď ještě silnější než ostatní. Zabij nebo budeš zabit.

Tak se tím ze všech sil řídil a spoléhal se jen na sebe.

Je zajímavé, jak vás svět začne od mala formovat k obrazu svému.

Jak totiž rostete, ostatní upíři ve vás začnou vidět hrozbu a častokrát se stane, že z přítele v dětství se v dospělosti může stát váš úhlavní nepřítel. I z tohoto důvodu se Alric nehodlal s nikým vázat. I jeho děd Vladislavus důvěřoval jen sám sobě a všechny pobočníky kolem sebe bral spíše jako nutnou přítěž než podporu, od které čekal dýku do zad.

A pak se stane něco tak nepochopitelného.

Souhlasil s vlastněním té drzé holky, a co dostal? Jen další zodpovědnost.

Naprosto proti všemu rozumu.

Nejprve to byl jakýsi žert na ukrácení dlouhé chvíle, sám jí nedával víc než pár dní stejně, jak to chodilo s ostatními. A pak, se v něm cosi zlomilo a podkopalo to celý jeho pevný řád, na kterém si zakládal.

Proč?

Stačila totiž jediná kapka její lahodné krve a on by se přestal ovládat jako nerozvážné dítě, kterému přislíbili horu sladkostí, a vrhnul by se na ni.

Kde je všechno jeho léty bičované sebezapření? Zlobil se sám na sebe Alric.

Ušel snad tu celou věčnost, kdy se musel drát v před svými drápy jen proto, aby ho vykolejil takový lidský červ?

Bez té holky bylo vše, jak má být a teď je tady, přesto jak se jí snaží vyhýbat a dávat jí najevo, že jí pohrdá, ho něco nutí tu hlupačku sledovat jako vědec krásného motýla.

Alric se začal poprvé skutečně nenávidět. Pokud by teď vypila ten zákeřně nastražený jed jeho matky, byl by všem těm zbytečným pocitům konec, navíc to jednou svou částí chtěl, zato ta druhá mu odporovala…

Chlapec stál tiše ve své skrýši, pohled upíral k okovaným pootevřeným dveřím kaple, zda se v nich neobjeví Daisyna dobře tvarovaná postava.

Možná v to i doufal.

Alric si uvědomil celou tu absurditu. On Daisy nesnášel, za to jak ho láká, svádí a mohl si za to sám.

Už podruhé se nechal svým druhým já přemluvit a zbaběle utekl.

Utekl!

On, který nikdy nic nevzdal, on, jež si vždy našel cestu i tam kde žádná nebyla. Tady však byla jen jediná. Buď se Daisy zbaví a jeho mysl bude mít klid, nebo se bude každý den i noc potýkat s myšlenkami na ni jako na něco co si musel odepřít.

Na její hrdé měkké rty, bezmocné modré oči plné nevinnosti, jemný krk, do kterého by se mohl zakousnout, velká kyprá ňadra, jež by stiskl, ladná rozevřená stehna a žhavý klín, v němž by utopil své neodbytné vzrušení.

Tvrdě potlačil svou touhu rezonující mu v celém těle, když si vzpomněl, jak se mu poprvé oddala. Tehdy to bral jako samozřejmost.

Upír v hloubi duše mocně zařval, ale nic však z toho, jak se cítil rozpolcen, se neobjevilo na jeho dokonalém zevnějšku.

Alric měl pevnou vůli, neudělá žádný ústupek, nepodlehne tomu andělskému stvoření, které před pár minutami lačně ochutnával a sliboval si, že je to naposled.

Nemůže si to jednoduše dovolit, on není jako bezstarostný Chestr. On bere věci vážně, v komunitě Karamili nebylo místo na bezduché laškování se svou večeří.

Od tohoto klanu se očekávalo úctyhodné chování, pevné rozhodování a pohled do budoucna.

Tok Alricových myšlenek náhle narušil skřípavý zvuk.

Daisy proklouzla škvírou ve dveřích a pospíchala na druhou stranu nádvoří. Proběhla těsně kolem něho, aniž ho mohla zahlédnout, zasypávána ledovými kapkami stékajícími jí po vlasech a ramenou, vsakujících se do látky jejích ztěžklých šatů.

Alric přivřel oči do přemýšlivých škvírek. Vybrala si tedy život, budiž. Pro něho to bude sice těžší, pro ni to však bude ještě více.   

Nevěděla, jak to zde chodí, zato on věděl, že jeho matka podnikne všemožné triky, aby se jí zbavila, na to ji znal příliš dobře a věděl, jak přemýšlí. Tak ho to učila. Odhadnout svého nepřítele, zaměřit se na slabé místo a využít toho, pak tvrdě zaseknout své drápy. Tato strategie se mu častokrát osvědčila, jenže tohle na Daisy nestačilo.

Nemohl tu ubožačku odhadnout, co chtěla, po čem toužila? Čeho se bála?

Mohl by tuhle celou hloupou záležitost nechat náhodě, nebude do ničeho zasahovat, už takhle ho matka zpovídala kvůli Chestrově připitomnělému nápadu přivést si domů mazlíčka, a že to nebyl příjemný výslech.

Pomalu se mu ta ženská postavička ztratila z očí.

Jak dlouho tu asi ještě bude pobíhat?

Alric potlačil svou touhu ji následovat.

Kdo ví, co by se pak stalo, zabil by ji i přes zjevnou dohodu se svým bratrem nebo by se na ni vrhnul a znásilnil by tu nevinnou holubici míru, dokud by nevykrvácela pod jeho neukojeným hladem, až by do ní zabořil své tesáky?

 

 

 

Daisy vyskákala jako horská koza, po všech těch nekonečných schodech až se liduprázdnou chodbou prohnala jako stádo bizonů přímo do svého pokoje, kde ji čekalo nepříjemné překvapení.

„Co tady děláš?“obořila se na svého druhého trapitele, jež se pohodlně rozvaloval v křesle na pravé straně pokoje a jakmile stanula ve dveřích, obrátil k ní svou usměvavou tvář.

„Čekám tu na tebe, co jiného,“luskl prsty a dveře se za Daisy s klapnutím sami zavřely jako mříže velmi malé klece.

„Jak ses sem vůbec dostal? Tobě nevadí česnek?“našpulila dívka podrážděně rty a snažila se ignorovat svůj politováníhodný stav, kdy se utápěla v nepřívětivém mokru, z copu jí podél tváře splývaly vlhké prameny vlasů a pohled se rovnal uštvanému zvířeti zahnanému do kouta.

Chestr natáhl pohodlně nohy před sebe jako by ji snad naznačoval: já jsem tu doma, opovaž se mě vyhodit a uvidíš.

„Vadí,“nakrčil odporem nos,“ale tím, že ho dáš před dveře, docílíš jen toho, že se objevím tady a nebudu klepat,“věnoval upír Daisy vychytralý pohled plný lstivosti.

„Jak ohleduplné, co kdybys sem nechodil vůbec?“nadhodila a kopla pod postel vypůjčené boty, jež ji nesnesitelně tlačily.

Už to snad nemohlo být horší, zatímco jeden ji nutil spáchat sebevraždu, druhý si na ní přišel smlsnout.

„A ochudit se o tvojí roztomilou přítomnost? Za koho mě máš? Asi si mě pleteš s někým, kdo je opravdu nevšímavý,“zálibně protahoval svá slova. Jeho dobrá nálada Daisy ještě víc rozdráždila ale i přes ten něžný polibek na tvář včera večer mu stále nedůvěřovala. Viděla v něm hada schopného se jí pokaždé omotat kolem těla.

Daisy mlčky přešla kolem postele až k oknu, chtěla tak získat trochu času na promyšlení vhodné odpovědi a zklidnění svého dechu.

„Neměl bys náhodou spát, Chestre? Je přeci den.“

„My nepotřebujeme příliš mnoho spánku, pokud máme co jíst,“mrknul na svého mazlíčka škodolibě okem,„nemusíme spát přibližně několik měsíců,“použil poučovací tón.

Daisy spadla brada, tím se všechny ozubená kolečka jejího dosavadního smýšlení zastavila. Tohle nebylo vůbec dobré. O tomhle se nikde nepsalo!

A je to v prdeli.

To ji bude otravovat každou chvíli? Ve dne v noci? Bude se plížit po jejím pokoji a dívat se jak spí? Vysávat ji jako komár?

Viditelně se nad tím otřásla.

„Je ti zima? Nebo jsi tak překvapená, lásko?“ozval se náhle Chestrův hlas přímo za jejími zády,„vždyť jsi celá promočená,“ předstíral starost o dívčino zdraví a možná by se v jeho pronikavých očích našel i kousek toho kýženého soucitu, jenže nic nepřevážilo viditelné uličnictví.

„Ani jedno,“ prskla a co nejrychleji obešla postel na druhou stranu. Připomínalo to hon na kočku a myš. Nejlepší strategie znamenala být všude jinde, než byl on.

„Spíš jsem překvapená tím, co jsi mi to prve navlékl. Teď mě Verona nenávidí a to kvůli tobě! Dneska ráno ji ten česnek odradil ale co až ji potkám na chodbě? Možná je ti to k smíchu ale mě tedy rozhodně ne a za to vděčím tobě!“ vyčetla mu tu malou událost, nad kterou se výsostně bavil, zatímco ona minulého dne málem polykala andělíčky a tak po něm prudce hodila ty nevkusné béžové šaty jeho macechy.

„Budu ráda, když jí je sám doneseš, alespoň si na tobě vylije vztek,“ nakrčila podrážděně nosík. Teď se ho možná zbaví, zadoufala.

Chestr si z hlavy stáhnul tu krajkovou hrůzu, která byla přeci jen o něco tmavší než jeho bledý obličej a jeho nedbalý účes vypadal jako něco mezi ježkem a neodolatelným dikobrazem,„to je vedlejší záležitost, dnes mám v plánu něco jiného než se nechat podrápat,“sarkasticky pozvedl jeden koutek úst. Nyní mohla jen hádat, zda s ní má ta zmíněná činnost co dělat.

„A co asi? Proměnit se v netopýra a tyranizovat nejbližší vesnici?“utahovala si z něho.

„Máš ke mně velkou důvěru že? Ne, ani tohle, staré časy dávno minuly a není potřeba děsit okolní vesničany a štvát je proti nám, ať tomu chceš věřit nebo ne, žijeme v prospěšném společenství,“prohrábl si jednou rukou vlasy, „alespoň s lidmi. Prozatím,“ dodal spěšně.

„Tomu se mi ani nechce věřit,“ kroutila Daisy nechápavě hlavou. Představit si lidi a upíry vedle sebe prostě nějak moc nešlo, ať jste měli sebevětší fantasii.

A co vůbec myslel tím, alespoň s lidmi?

Chtěla se ho na to zeptat, ale otočil a na oplátku po ní hodil něco on.

Poměrně velký, avšak lehký balíček, jež byl doposud opřený z druhé strany křesla, takže ho nemohla vidět.

Polekaně vykřikla, rozhodně to nečekala.

„Chceš mě vyděsit k smrti?“ s povzdechem si uvědomila, že o to už se postaral Alric.

„To mohu i bez toho drahá, pokud chceš,“mezi upírovými růžovými rty vykoukl špičatý zoubek a spolu s tím křivým úsměvem to tvořilo neodolatelnou kombinaci roztomilosti, proto raději rychle počala zkoumat balíček ve svých rukách.

„Co je to?“nedůvěřivě přeměřovala pohledem tmavý provázek.

Chestr využil dívčina zaujetí a neslyšně, jak to jejich druh umí nejlépe, se znovu přemístil za její záda a rukou proklouzl pod Daisynou paží s jediným úmyslem.

Chlapcův prst se elegantně vtěsnal pod provázek a lehkým zatáhnutím ho rozřízl svým drápem. Opravdu ostrým drápem, uvědomila si a ten bídák se přitom nijak nestyděl se zezadu přitisknout k jejím bokům.

Vážně využil každé situace.

Daisy znehybněla. Mokrá látka se jí spolu s jeho tělem přilepila drze ke kůži, ba co víc, dokonce cítila na páteřních obratlech knoflíky Chesterova kabátu, tak moc byl blízko.

Balíček náhle povolil a rozbalil se jako květ lilie, musela tedy dát pozor, aby jeho obsah nespadl na podlahu.

„Něco z tvého šatníku nebo si to zase vzal Veroně?“rýpla si a nechtěla si připustit, že ji má téměř v náručí, stačilo natáhnout ještě druhou ruku, aby dívku sevřel v natažených pažích.

Jak to jen dělá? Vždy ji jeho blízkost trochu vyděsí a ten neodbytný pocit přejede po zádech jako vodopád a rozlije se jí v klíně. Zastyděla se, ještě že jí nevidí do tváře, oddechla si.

„Koupil jsem to,“ ohradil se dotčeně upír a i když na něho dozadu neviděla, mohla jen cítit, jak něžně chytil ten růžový cop a lehce zatáhl, tím donutil její hlavu se lehce zaklonit.

Odolala polekanému výdechu, který by jinak prozradil, jak moc si je jeho počínáním nejistá.

„Říkal jsem, že se o tebe budu starat, je to má povinnost.“

Chudák holka nemohla nic dělat, opírala se zády o upírův hrudník, aby neztratila rovnováhu a v pažích svírala jeho dárek, nešlo se tedy nijak bránit.

„T…tak mě prosím nech, abych si to oblékla, nebo se nachladím, je mi hrozná zima,“zachvěla se po pravdě.

„To s tím budeme muset něco udělat,“než se nadála, chytnul dvěma prsty kovový zip začínající mezi jejími lopatkami a sjel s ním, až do půli zad, pak zpomalil a pomaličku s ním sjížděl po milimetrech níž a níž, dokud se nezastavil těsně nad obloučkami Daisyna obnaženého pozadí.

„Dokážu se převlíknout sama, děkuju,“snažila se zabránit nevyhnutelnému a on si to podle jejího názoru vychutnával, perverzák jeden.

„Proč když ti nabízím svoji pomoc, mám šikovné ruce,“zašeptal, poté své chladné dlaně položil na dívčina holá ramena a tentokrát se nezachvěla chladem ale spíše studem, když krásce mezi rty proklouzl nepatrný vzdech.

Chestr to zřejmě považoval za svolení a systematicky odhrnoval látku od sebe, až sklouzla z jejich paží k loktům, kde se naštěstí zastavila, protože stále držela balíček v rukou.

Než však mohla začít zasypávat svého společníka kousavými urážkami, náhle poodstoupil a otočil se k obnažené ženě zády jako gentleman, poskytující své dámě patřičné soukromí.

Tolik to Daisy překvapilo, že se nezmohla nic podotknout.

Rychle ze sebe tedy strhla Ioniny mokré šaty a patřičně je politovala, bude je muset trochu zašít díky Alricovi, který do nich udělal nepatrné dírky svými drápy. V duchu mu vynadala.

„Pospěš si, chci ti ukázat okolí,“nedočkavě ten modrooký ďábel poťukával špičkou boty o podlahu a Daisy se soukala do volných dlouhých kalhot, které si musela prozatím trochu ohrnout a jakési příjemně teplé zelené tuniky, jejíž okraje, se honosili malými zlatými vyšívanými stříškami, oblečení jako stvořené do horského podnebí.

„Ty mě vezmeš ven?“ zadoufala nadšeně.

„To sis myslela, že tě tu nechám doživotně hnít? Chci, abys poznala mou zemi, ne jen starý hrad,“rozhodil rukama, ale neohlédl se.

Znovu mu byla neskonale vděčná.

Podívá se ven!

Alespoň chvíle vytoužené svobody, i když za skly uzavřeného auta.  Alespoň přežije dnešek, než ji někde Verona najde a zakroutí krkem.

Všechny starosti najednou opadly a ztratily se v dálce.

Po tom co dokončila úpravu své garderoby, se vydali společně ven branou před Bran.

Chestr měl klíče od brány, to byla pozitivní informace.

Studený, avšak jarní vítr Daisy dodával pocit volnosti a tak se zhluboka nadechla okouzlena nádherně drsnou krajinou. 

„Počkej tady, hned jsem zpátky,“poručil Chestr a nasadil si černou kapuci, která skryla jeho stříbrné vlasy i oči jako by se proměnil v přízrak a zmizel.

Daisy už pochopila výhodu toho tmavého obleku, co neustále nosil, jenže to, jak si kápi nasadil, jí opět připomnělo Alrica, kterého před několika dny svedla.

Přesně tak vypadal.

Ta vzpomínka skutečně pálila jako by polykala rozžhavené uhlí, kéž by ji mohla vymazat nebo změnit. Dala by za to nevím co, jen aby se do něho tenkrát nezakoukala a neodhodlala se udělat takovou blbost, dráždit tu nejmocnější bytost na světě.

Daisy se zahleděla do nebe. Stále tam převládaly nepředvídatelná mračna, zakrývající blahodárné slunce.

Proč si to předtím neuvědomila? To se ho nebála? Ne, jistě že věděla jaký je to parchant a přesto chtěla udělat něco bláhového, na co nikdy nezapomene. Její život postrádat nějaké vítané vzrušení, tak si jedno dopřála.

Když zavřela oči a poslouchala vítr prohánějící se ve větvích, viděla jeho rudé oči, hleděly zpod těch podmanivých řas s opovržením a nezájmem, stejně jako v té kapli.

Z obavy, aby ho tím náhodou nepřivolala, je raději prudce otevřela a snažila se ten chvilkový zážitek rozdýchat.

Chestr byl už nějakou dobu pryč, co se děje? Auto se rozbilo? To měla takovou smůlu? Mají přeci nějaké, jak jinak by se dostávali do nejbližšího města?

Jak tak čekala na příjezdové cestě, Daisy zprvu neupoutaly rozsvícené reflektory starého automobilu, nýbrž hlasité zaržání.

V růžovlásce se probudil divný pocit blížící se nepříjemné předtuchy.

Za pár vteřin už před ní stál obrovský hnědý hřebec přešlapující svými kopyty ze strany na stranu a hledíc na ni velkýma černýma očima.

Vyděšeně pozvedla hlavu k jeho jezdci.

„T…to nemyslíš vážně, Chestre…“vykoktala a šly na ni mdloby.

Upír zkušeně třímal ve svých pažích kožené otěže a ona mohla vidět jen jeho vidoucí úsměv, který kápě nezakrývala.

„Já neumím jezdit!“bránila se a raději nemávala na svou obranu ani rukama, aby to impozantní zvíře nevyplašila a to ji pak nezadupalo svými kopyty do země.

„Nemusíš umět jezdit, to obstarám já,“zaznělo ze shora. Daisy si měřila koně i upíra, nepochybovala o tom, že je to dobrý jezdec, jenže ona a zvířata nebývali moc velkými přáteli, proto měla z hřebce patřičný respekt.Zvláště když vypadal tak mohutně.

„Já nevím…“ váhala, tak to vyřešil za ni. Pobídl koně mírným zamlaskáním a stiskem stehen, otočil ho k dívce bokem, poté vyňal nohu ze třmenu.

„Nohu,“ poručil a ona ji musela opravdu hodně zvednout, náhle ji chytila Chestrova ruka v pevném sevření a než se nadála, seděla přímo za ním.

Z té výšky se jí dělalo špatně. Pokud spadne, bude to trvat dlouho? No pořád to bude rychlejší, než když ji pomalu vysaje všechnu krev z těla.

„Možná to zas nebyl tak dobrý nápad,“prosilajezdce, zda nemohou raději jít pěšky,z čehož rázně zavrtěl hlavou a vysmál se jejím obavám.

„Pokud se mě budeš pevně držet, nic se ti nestane.“

Upír s potěšením zabořil hnědákovi paty do slabin a ten se rozeběhl cestou směrem z kopce dolů.

Daisy hned pochopila, co tím vlastně myslel a rychle provlékla ruce kolem Chestrových boků a sepjala je na jeho břiše.

Teď se možná bála víc než s ním zůstat někde o samotě a to bylo co říct. Bezmocně se schoulila k chlapcovým zádům a tiskla si ho rukama vehementně k sobě, div mu nezlomila všechna žebra. Tak cesta ubíhala dál přes kopce a lesy…

 

 

 

 Téměř celé odpoledne vydrželi v sedle, vyjma jedné zastávky v nejbližším městečku Simon, kde jí dal Chestr trochu volnosti si protáhnout ztuhlé nohy.

Nikdo však na ně divně nekoukal s přihlédnutím na Gastona, jak svému hřebci říkal.

Vše tu žilo svým životem a lidé ač moderní se více přikláněli ke starým zvykům, kdy bylo běžnou vidinou buď koně s povozem, nebo ti chudší vesničané vlastnily osly.

V Simonu se moc dlouho nezdrželi, protože Chestr neustále naléhal, dobře víme jak je neodbytný, že musejí pokračovat, pokud se chtějí dostat ještě za světla do vnitřní hranice Karpatské kotliny.

„Jsem hrozně unavená, nezastavíme chviličku,“opřela chlapci tvář o záda a vnímala každý bolestivý sval na svých stehnech. Pokud se na ni dneska vrhne, asi bude opravdu křičet bolestí, uvědomila si kysele.

Trochu Daisy zarážel fakt, že neslyšela upírovo srdce. Měl vůbec nějaké?

Nic však nemohl zkazit tento nádherný zážitek v drsné přírodě obklopené hustými lesy a nádherně zelenou trávou jako stvořenou do ní zabořit prsty.

Míjely říčky, prastaré roubenky a chaty, stáda ovcí i krav a dokonce měla možnost zahlédnout malého rysa v houští.

Tohle nebylo jako v Zoo, kdy jsou zvířata uzavřena v klecích a smutně koukají na příchozí turisty. Tohle byl skutečný život.

Daisy nadšeně pozorovala okolní měnící se krajinu. Čím více stoupali do pohoří, tím byl vzduch svěžejší.

Gaston namáhavou cestu snášel bez jediného protestu, stejně jako ona, dokud to vážně nešlo vydržet.

Nikdy na koni nejezdila a teď toho i trochu litovala, nejen, že už si za ty hodiny trochu zvykla a kochala se pohledem na jednu i druhou stranu, navíc si i to vybíralo svou daň na jejím těle.

Bolela ji každá kostička i sval, toužila po nutném odpočinku.

„Ještě chvíli,“rozhodl upír a pobídl zkušeně svými patami koně rychleji vpřed. Musela se tedy Chestra znovu pevněji držet, jistě mu to dělalo dobře, pomyslela si, jak se tak svými ňadry tiskla k jeho tělu.

To byla totiž jediná činnost, kterou dělala dobrovolně, protože nechtěla skončit na zemi se zlomeným vazem.

Když konečně dorazili na určené místo na malé mýtince s krásným výhledem, kde se i obrovský majestátní Bran zdál malý jako špendlíková hlavička, úlevou vydechla.

Chtěla si však nechat alespoň část své důstojnosti a odmítla pomoc se sesednutím, raději sklouzla po Gastonově boku dolů.

„Hodnej kluk,“pochválila ho a kůň zafrkal.

„Je to tu opravdu nádherné,“podotkla dívka a hned se unaveně rozvalila do voňavé trávy lákající ji jako napřažené ruce k odpočinku.

Pomalu zavřela oči a zalitovala, že tu ještě chybí hřejivé paprsky, i když její společník by na to měl jistě jiný názor.

Šedivé mraky se honily na nebi jako nezbední beránci a šumění listů s ptačím zpěvem a vůně jehličí na stromech ukolébávalo ke spánku.

Chestr využil této klidné chvilky a také se natáhl do čekající trávy hned vedle ní. Svého koně nechal volně pást nedaleko jistý si tím, že nikam neuteče.

„Tohle je zajisté ta nádherná stránka celého Rumunska. Od mala jsem raději trávil čas venku v lesích, než dny zbytečně ubíjel listováním ve starých dokumentech,“ušklíbl se, bylo jasné, na koho přitom pomyslel.

Daisy toho chtěla trochu využít a dozvědět se něco víc, když už měl náladu se svěřovat, byla by hloupá, kdyby to neudělala.

„Opravdu je to tak nudné? Historie je přeci plná zajímavých věcí,“namítla na bratrovu obranu, za víčky viděla Alrica sedícího nad objemnou knihou se zamyšleným výrazem.

„Ano to je, Boris dohlížel na to, abych byl patřičně v mém postavení vzdělaný, či spíše mě prosil na kolenou,“ušklíbl se Chestr ztracen ve vzpomínkách,„jenže když už znáš všechny světová fakta nazpaměť lépe než tvůj učitel, přestane tě bavit se snažit. Alric je ale knihomol, jemu nestačí přesný popis věci, hledá v knihách něco víc, nikdy jsem to nechápal, ale domnívám se, že hledá smysl každé události, co se stala a snaží se ji rozebrat do všech důsledků.“

Boris, Boris...to jméno znělo povědomě, „Borisje tvůj učitel?“

„Býval to náš učitel, už dávno zemřel, byl to otcův přítel. Ve své době osvícený chytrý muž zajímající se o vědy a nabídl se z přátelství zastat post našeho lektora. Jenže kvůli své smrtelnosti se dožil pouhých osmdesáti let, což je podle měřítek nás nesmrtelných jako setina našeho dlouhého života.“

Daisy překvapeně otevřela oči a zahleděla se na černě oděnou postavu vedle sebe, která si podepřela hlavu rukama.

„Boris byl člověk?“vyhrkla, nemohla uvěřit, že přítel jeho otce byl člověk, oni přeci smrtelníky pohrdali, nebo ne?

„Ano. Byla to jedna z mála věcí, které Verona na hradě snesla,“ stiskl pevně rty jako by myslel na nějakou nepříjemnou událost.

Daisy do očí Chestrovy bohužel neviděla, měl do čela staženou kápi, trochu ji to mátlo, nemohla odhadnout, jak se tváří, či na co myslí, to ji stavělo do nelehké situace.

Nemohla si dovolit říci něco nepatřičného, přesto jaký Chestr byl, mu stále byla vděčná za tento příjemný výlet, navíc cestou se ani jednou nepohádali a ona doufala, že to ještě dlouho to vydrží. To byl přeci pokrok.

Raději tedy měla držet jazyk za zuby, pokud si to tak zpětně vybavila, než bez rozmyslu řekla: „proč vlastně s Veronou nevycházíte? Je to jen proto, že ty a Alric nemáte stejnou matku?“

Možná právě teď čekala nějakou reakci, zavrčení, odseknutí nebo nadávku, jenže on se ani nehnul a dál klidně ležel na zádech.

Uběhla minuta a pak druhá, možná vůbec neodpoví, přemýšlela smutně.

Nakonec si to chlapec přeci jen rozmyslel a odpověděl: „tomu nemůžeš rozumět. Vampýrské rodiny se velmi liší od těch lidských, jak sis všimla, nějaký cit tu vůbec nehraje roli, zde jde hlavně o hierarchii,“odmlčel se a růžovlásce se najednou zdál chladně odměřený téměř stejně jako jeho bratr.

„Hierarchii, jenom to?“podivila se.

„Ano. Zde platí právo silnějšího. V upírských rodech nejde o nic jiného než o moc, čím jsi silnější, tím větší právo máš postoupit směrem vzhůru a stát se dalším nástupcem, kterého by ostatní respektovali. Verona je třetí ženou mého otce, a i když byla třetí, dokázala se prvních dvou zbavit,“vyprávěl bez emocí. Zřejmě to pro něho nebylo nijak lehké vysvětlovat své zažité útrapy někomu nezasvěcenému. Přesto že nic z toho nedal na sobě znát, cítil hluboko v sobě bolest odstrčeného ptáčete, které muselo předčasně vypadnout z hnízda a starat se sám o sebe, aby vůbec přežilo.

„Třetí?“přerušila ho.

Slabě přikývl,„Verona byla odjakživa impulsivní, nepřejícná a za každou cenu upřednostňovala právo svého jediného syna nad všechno ostatní. Vždy byla na Alrica moc upnutá, proto myslím, že mě začala nenávidět. Já totiž stojím mezi její touhou vidět ho jako dalšího následovníka,“těžce vydechl a nic víc již prozradit nehodlal jako by ho to samotného zraňovalo i unavovalo zároveň. Možná mu to opravdu leželo na srdci a není tak bezcitný, jak se pro okolí snaží vypadat, napadlo Daisy.

Dívka sedící hned vedle něj nemohla uvěřit těm nechutným machinacím jako na dvoře Borgiů, který sledovala v televizi.

Jak tak hleděla na Chestrova přísně sevřená ústa, měla chuť mu stáhnout tu zatracenou kapuci z hlavy, takhle to bylo jako mluvit do zdi. Chtěla zhlédnout v jeho pronikavých očích trochu toho potřebného citu, aby věřila, že doopravdy žije.

Natáhla paži směrem ke svému společníkovi v trávě, když jí na ruku náhle dopadly zářivě hřející paprsky a Daisy polil studený pot.

Skrze nepřístupná tmavá mračna se prodralo životodárné slunce, které zalilo celou mýtinu svým božím světlem. Najednou by se v Daisy krve nedořezal. Zareagovala zcela impulsivně a zakryla Chestrovo tělo tím svým.

Netušila, jak moc ho ten černý oblek dokáže ochránit před smrtícími účinky té rudé koule na obloze, ale měla opravdový strach.

Strach o něho!

Vetřel se jí pod kůži a ochromoval ji.

Nedokázala to pochopit, musela však něco udělat. Nebude přeci přihlížet tomu, jak se smaží v božím ohni.

Přitiskla se k němu a sama cítila palčivé horko na svých zádech.

Chestr sebou cuknul, těžko říci co to v tu danou chvíli znamenalo, reagoval tak na její tělo?

Nečekaný projev náklonnosti nebo to bylo tím že, ho paprsky spálily na ruce, kterou rychle zatáhl do rukávu?

Daisy se dál tiskla k chlapcově hrudi svými ňadry a nedokázala ze sebe vypravit ani jediné slovo. Moc si přála, aby ta chvilka nepozornosti neměla nějaké větší následky. Samotnou ji překvapilo, jak jí na něm záleží.

Netušila, jak dlouho to potrvá a ona bude muset zůstat v této částečně milenecké pozici, kdy to vypadá jako by se nad svým milým skláněla k polibku.

Věrně doufala, že přes tu látku staženou do tváře nemůže vidět, jak je celá červená a nervózní.

Naštěstí se Úranos, bůh nebes slitoval a nechal mraky znovu obklopit sluneční kotouč svého bratra Apollóna.

Daisy si oddechla, jakmile krajinu pohltil tmavý stín a znovu se znatelně ochladilo.

To co nečekala, byl náhlý zvrat událostí.

V jednu chvíli se skláněla nad svým doprovodem a v druhou chvíli se on skláněl nad ní tisknoucí to něžné ženské stvoření pod sebe.

„Chestre…není to, jak to vypadá,“vydechla zmateně a nevěděla, jak mu vysvětlit, že hochtěla jen zachránit a nic víc. Bral to snad jako výzvu? Polilo ji horko.

To snad neučiní!

Ona ho jednou zachrání a on z toho udělá něco úplně jiného?

Začala se chvět a jejími pootevřenými ústy unikaly jen tiché hluboké nádechy. Vůbec nevnímala šumění větru, vůni jehličí ani varovné vrčení kdesi na kraji mýtiny.

Bylo však už pozdě si to uvědomit.

Těsně za upírovými zády viděla jako ve zpomaleném filmu chlupaté tělo mohutného šedého vlka obyvatele zdejších nemilosrdných hor.

Ladné pružné torzo psovité šelmy cenilo zuby s úmyslem dvojici roztrhat na malé kousíčky. Pomalu opatrně se přiblížil a pak skočil.

V tu chvíli raději vypětím ztratila vědomí, než aby se dívala na vlastní smrt…

 

 


 

Mysleli jste si že Daisy jen tak zhebne? Ale kde že, je dost silná a rozumná, aby to nevypila nebo jste někdo z vás věřil, že to vážně udělá a na poslední chvíli ji Alric zachrání? 

Věřte, to by neudělal, tedy zatím ne :-) O jeho citovém vývoji, který je stále složitější a ten chudák se s tím neumí poprat, si popovídáme zase jindy.

Nyní se Daisyn vztah trochu prohlubuje s Chestrem, kterého pomalu začíná brát jako kamaráda, nebo někoho, kdo ji bude tahat z malérů. Jakpak ale dopadne jejich malý výlet ven z hradu a kdo je ten šedý vlk, který na ně zaútočil.

Nechte se překvapit a to vážně v další kapitole budete :-) A možná se taky kácet smíchy:-) 

Pokud máte co říct šup s tím do komentáře, díky všem !

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 18. 07. 2016 - 22:48 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Klára | 3. 08. 2016 - 20:18:25 | Reagovat

Nahodou sem narazila na tuhle povídku a je opravdu boží a nemůžu se dočkat dalších zvratů a jak se vybarvi postavy


Martina | 19. 07. 2016 - 12:34:34 | Reagovat

Moc super kapitolka , už se těším na další dílek


Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.