Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

10 KAPITOLA

 

Kapitola 10

Matčino vřelé přivítání

 

 

„Vystup si.“

Počasí se naneštěstí umírnilo a přestalo pršet, přesto se kolem rozprostíralo nepříjemné vlezlé sychravo jako stvořené pro nepříjemnou návštěvu.

Daisy vykulila oči na obrovský hrad, tady auto ukončilo svou dlouhou cestu.

Nic většího nikdy dříve neviděla a nebylo to tím, že USA postrádalo jakékoliv takovéto architektonické památky středověku.

Mohutné zdi drákulova sídla se tyčily do ohromné víšky zakončené buď zubatými hradbami připomínající starcova pahýlovitá ústa, nebo oranžovými střechami, na nichž byl stále ještě patrný sněhový poprašek.

Celá gotická stavba se tyčila na největším kopci v okolí proti ostrým vrcholkům Karpatských hor, vypadajících jako kopečky zmrzliny, odkud se dalo dohlédnout opravdu daleko. Co teprve z některého okna, napadlo dívku, jež zakláněla omámeně hlavu, aby viděla na ten kamenný objekt.

Bran budil v lidech dojem obrovitosti, že vyrostl jako houba po dešti přímo ze skály na které stál, tvrdý a nepřístupný po celá ta staletí chránící tajemství svých pánů.

Daisy dokonce usoudila, že pokud se dostane dovnitř, ven už to půjde velmi ztuha a jen na propustku svých dvou věznitelů pod přísným dozorem.

Celému stavení dominovala malá vestavěná okénka jako by se majitelé stále báli nepřátelského útoku z venčí. Ta nepropouštěla do pokojů příliš neslušného světla, ale alespoň se tam člověk neudusil.

I teď na přelomu jara majestátní sídlo budilo dojem opuštěnosti a nepřístupnosti. Což se od něho vlastně očekávalo.

Rozhlédla se zvědavě okolo.

Jak zima postupně odcházela, stromy nejspíše usoudily, že nemá cenu se vůbec začít šatit do svého zeleného hávu a tak ukazovaly světu jen své čnící holé větve. Daisy nikde však nenalezla dřevěné kůly odstrašující smrtelníky od vstupu, žádné cedule pozor upír ani zdi pomalované ďábelskými pentagrami. Děsivý hrad žil svým vlastním životem. Trochu jako z hororu od Stephana Kinga Dům v růžích.

Však tohle posvátné místo mělo ve filmovém žánru své čestné místo, hned vedle pana Frankensteina a Dr.Jackyla s Hydem.

Stála by tam ochromená strachy i zvědavostí ještě hodně dlouho nebýt ruky, jež ji postrčila rázně vpřed. Kéž by se do ní mohla zakousnout.

„Hey, nechci uklouznout a zlomit si vaz,“ zanaříkala nevrle.

„Jen dál madam do svého nového domova,“ poškleboval se Chestr, který po cestě autem našel svůj ztracený humor. Moc odvahy jí to nedodalo, spíše naopak.

Daisy byla tak zabraná do zkoumání nového neznámého místa, že si vůbec nepovšimla taxikáře, který se svým šedým autem mizel za první zatáčkou.

Kufry stojící dosud na zemi se sami zvedly a následovaly vzduchem své pány cestou po schodech k vysoké bráně.

Nemuseli vlastně nijak klepat, někdo uvnitř okamžitě otevřel a první co viděl, byla růžovlasá překvapená dívka přešlapující zimou ze strany na stranu v nedostačujícím oblečení. 

Úctyhodně vysoký muž v livreji si neznámou změřil nepříjemným orlím pohledem od hlavy až k patě. Začala pomalu rudnout.

Nejspíše se mu nijak nelíbila a on jí taky ne.

Nepřátelství bylo u Rumunů asi něco obvyklého asi jako čokoláda k snídani pro Belgičany.

„Bine ai revenit acasă Domnilor, (Vítejte zpět doma pánové)“ oslovil uctivě oba chlapce s pokývnutím hlavy, na které se muži nepohnul ani vlas, prosto že venku dosti foukalo. Dívku, ač stála vpředu, dělal, že bezostyšně přehlíží.

„Ohlas nás otci Silviu,“ nařídil Alric zcela bez emocí, pak položil na několik prchavých vteřin svou dlaň dívce zezadu na rameno, až sebou polekaně cukla, „to je náš majordomus Silviu, zapamatuj si to,“ jak se paže objevila tak rychle i zmizela.

„Již se stalo, mladý pane,“ přešel sluha plynně do Angličtiny bez větších potíží, nejspíše tu měl nejvyšší postavení, co se poskoků týče a svou povinnost bral velmi vážně, proto Daisy ani nepřekvapilo, jak důvtipně vyplnil několik rozkazů ještě předtím, než je dostal.

Dívka se nejistě obrátila na Chestra postávajícího za svými zády, ten jen pokynul rukou, aby šla první. Vzala tedy poztrácenou odvahu do hrsti a vykročila na kamennou dlažbu pokrývající malé náměstí.

Jakmile Daisy neznámého vousatce míjela, ten se na ni nezapomněl na přivítanou patřičně zamračit, z čehož jí přejel nepříjemný mráz po zádech.

Zřejmě tu je za vetřelce. Skvělí začátek, povzdechla si v duchu.

Majordom za nimi zavřel bránu a stanul celé skupince jako průvodce vpředu.

Beze slova prošli do hradu skrze docela hezké nádvoří, po jehož celém obvodu se tyčila dvě patra dlouhého balkónu podepřeného dřevěnými trámy a zastřešených stříškou, aby tak majitelům nehrozila nějaká nehoda v podobě přírodních předpovědí počasí, tady zřejmě řízených malou zelenou rosničkou na pomyslném žebříčku.

Ač měla pocit jako by tu číhalo nespočet očí schovaných ve zdech a tmavých koutech, neviděla ani jedny.

Pusto a prázdno. Dokonce, se nádvořím rozléhaly jen dvoje kroky napovídající tak, že majordomus je člověk, ač nepříjemný.

Oba dva upíři dívku doprovázeli jako stráž Anglickou královnu k jedněm z mnoha dveří v prvním patře starého sídla.

První vstoupil Silviu a znovu se uctivě uklonil osobám v pokoji, nakonec pokynul trojici na chodbě, aby vstoupila.

Daisy se tam nechtělo, tušila něco nepříjemného a to se vznášelo nad její hlavou jako rozkaz k popravě, musela však k té gilotině přistoupit.

S bušícím srdcem se zasekla uprostřed prvního kroku a ten bělovlasí zrádce ji lehce štípl do pozadí.

Proč sakra musí jít první napospas těm dalším bestiím!?

Má to co dělat s nějakou hloupou etiketou? Sotva.

Potlačila tedy zaúpění nad svým osudem a s hrdě vztyčenou bradou překročila práh dočista bílé místnosti honosící se kachličkovými kamny v rohu pokoje. Jako dekorací se zde na zemi nalézali hnědé chlupaté kůže stáhnutých zvířat s prázdnýma očima, dívající se na ni jako by říkali: za chvíli tu budeš ležet s námi.

To však nebylo to jediné, co tu chudinku upoutalo.

Jako první si povšimla muže v tmavém kabátu stojícího hrdě u okna. To co mohla zatím soudit z té napůl odvrácené tváře ukryté ve stínu, bylo, že je podobný Chestrovi co se týče rysů v obličeji.

Měl rovné dlouhé černé vlasy stažené na temeni hlavy koženou sponou, takže mu celkové vzezření dodávalo uhlazený vzhled. Nic víc zatím soudit nemohla.

Zatím to vypadalo na to, že ho jejich příchod nijak nezaujal, protože nadále sledoval jakési dění za tabulkami skla jako by se tam právě odehrávalo něco velmi zajímavého.

Dobře, tomu nestojí ani za pohled. Alespoň tak.

Na rozdíl od pána domu si hned na to všimla ženy se stejně havraními kadeřemi, sedící na secesní pohovce u nízkého stolku uprostřed místnosti.

Nejspíše čekali jejich příchod už několik minut.

Pokud by se napětí dalo přetvořit do podoby schodů, vedly by až k horizontu událostí.

Upírka sledovala cizinku jako jestřáb malou myš v trávě a její tvář měla popelavou barvu s výrazně rudými rty a stejně rubínovýma očima. Nebylo pochyb, čí matka to asi tak může být.

Daisy odolala pokušení se ohlédnout a ty tváře porovnat, strach jí to však nedovolil.

„Přijeli jste brzy,“ zazněl pokojem jízlivý hlas dámy v tmavě modrých šatech zvýrazňující její štíhlí pas. Natáhla elegantně ruce a uchopila porcelánový hrneček za ouško. Přitáhla si ho pomalu ke rtům a decentně upila, aniž spustila trojici ze svých pichlavých očí.

Daisy z ní neměla vůbec dobrý pocit a to byl teprve začátek.

Tohle asi nebude kamarádka pro mě, soudila.

Oba mladí chlapci udělali dva kroky vpřed a stanuli tak po bocích svého nového mazlíčka, kterého si přivezli z cest jako nějaký drahý suvenýr.

„Nemělo cenu více v Americe zůstávat, matko, vše je vyřešeno ke vší spokojenosti, nebyl tedy důvod ostávat v cizí zemi,“ ujal se slova Alric, který čelil svým rodičům s chladnou odevzdaností jemu vlastní.

Žena odložila svůj jemný hrneček opět na stůl a konečně si přestala tím hodnotícím rentgenovým pohledem prohlížet neznámou smrtelnici v doprovodu svého syna a zaměřila se přímo na něho.

„Skutečně?“ stiskla upírka přísně rty a přesunula oči na nevlastního syna značně pohrdavě pohledem někoho, kdo vám chce za každou cenu ukázat, kde je vaše místo a ublížit vám tím nejohavnějším způsobem.

„Jistě, matko,“ předběhl Chestr svého bratra s odpovědí a troufale se usmál, napodobujíc tak Alrica svými slovy, až mu vykoukl mezi rty jeden špičatý tesák. Věděl, co bude následovat a nijak mu to nevadilo, naopak.

Byl prvorozený a na urážky i vzteklé výstupy své nevlastní matky více než zvyklí. Kdysi mu možná vadilo, jak ho upírka odstrkovala a upírala právo na rodinu, ale jen do té doby, než povyrostl a ona se musela začít ovládat, jinak by skončila s podříznutým krkem. Opravdu ji mrzelo, že se nedokázala přebytečného dítěte zbavit v čas a teď již nemohla.

Přesto jak bych Chestr mladý, mohl se silou Veroně vyrovnat a ona nechtěla skončit s utrhanými kusy těla. Uchýlila se proto jen k hádkám a intrikám, dosadit svého milovaného syna na křeslo budoucího vládce hradu. V rozepřích se doslova vyžívala jako zmyje na slunci a protože oba měli sklon k cholerickému jednání, nedopadalo to zas tak dobře.

„Neříkej mi matko, kolikrát ti to mám říkat! Dobře to víš.“ Rozhořčila se doposud klidná dáma a prudce vstala, krásné modré šaty, jejichž hedvábné rukávy sahaly, až k zemi jako sloní uši se zavlnily ve vzduchu a převrhly porcelánoví šálek na stůl. Rudý obsah se rozlil po celé ploše, až z něho stekl na podlahu, kde se shlukl do velké louže.

Daisy zalapala po dechu, k jinému projevu se neodhodlala.

Dokonalá jemná pleť Alricovy matky potemněla hněvem jako by byla alergická na každé Chestrovo provokativní slovo.

Tmavovlasý princ se na svého společníka skutečně zamračil. Tohle Chestr neměl dělat, matka ho nesnášela a dávala mu to patřičně najevo. Tohle divadlo jí jen nahrávalo do karet a Alrica to po ta staletí dost unavovalo. Jindy by odešel a nechal je, si vjet do vlasů, dnes to však nešlo.

„Jsi drzý, Chestre, možná by sis rád zopakoval to co drahá Marishka,“ zasyčela královna nemrtvých jedovatě a udělala krok vpřed s tím nejhorším úmyslem.

V tom se doposud netečný Drákulův syn stojící u okna probudil k životu.

„VERONO!“ zahřměl a upírka náhle strnula.

Tady končila legrace i pošťuchování.

Nejspíše právě překročila pomyslnou mez únosnosti svého pána a bleskla po něm pohledem prosícím o svolení.

Toho se jí nedostalo.

Stačilo, aby jen lehce pohnul očima směrem k pohovce a ona zlostně zasyčela a jako přízrak se znovu usadila na své místo. Chestr si stále zachovával lehce usměvavou tvář. Otec stál při něm a on to věděl, proto mu procházely všechny velké i malé průšvihy.

Daisy to celé sledovala se zaťatými pěstmi a srdcem někde v oblasti krku. Téměř ani nedýchala, jako by jí někdo plíce propíchl ostrou jehlou a ony praskly jako balónek.

Zatím si myslela, že ti dva zvrhlíci vedle ní jsou krutí, ale Verona právě předčila všechny možné i nemožné příčky nesnesitelnosti.

Jak nějaký muž může takovou fúrii vystát!? Ptala se sama sebe a nedokázala to pochopit. Takhle tu nepřežije ani jeden den. Jakmile na upírku narazí někde na chodbě, určitě se na ni vrhne jako na lákavě vypadající kus chodící uzeniny.

Neměla šanci.

Jakmile se Verona elegantně usadila, s již dokonale vyrovnanou tváří, arogantně se na příchozí usmála, žádné místo vedle sebe jim však nenabídla.

Daisy by ho ani nepřijala.

Pohled nyní přesunula k hraběti se zvláštně neodolatelným charismem.

Nyní mu dívka viděla přímo do tváře. Odhadovala jeho věk na čtyřicet let podle nepatrných vrásek kolem očí a úst ale ani tento malý projev stárnutí mu neubíral na přitažlivosti.

Několik pramínků tmavých vlasů mu frivolně vyklouzlo z pracně sčesaného uzlu a zdobilo jeho chladnou bledou tvář s přísně sevřenými rty.

„Jsem rád, že jste se vrátili mí synové zpátky domů,“ popatřil na jednoho a pak zase na druhého, poslední dlouhý pohled patřil stvoření bojácně přikrčenému uprostřed.

Daisy se marně domnívala, co se odehrává v jeho nitru, zda ji okamžitě vykáže, zabije nebo přivítá s otevřenou náručí, ale ty dvě první možnosti se zdály nejpravděpodobnější.

Hlas měl však kultivovaný a melodický přitahující pozornost, Daisy se přese všechno zamlouval ale nejspíše tak působil na všechny ženy ve své blízkosti, to je neodolatelné kouzlo upírů, na které sama hloupě naletěla.

„Pan Denesti byl potěšen, tvou nabídkou otče a slibuje zde na Branu návštěvu během nejbližších deseti let,“ reportoval zprávu Alric se svou bezchybnou artikulací posla dobrých zpráv.

„Skvělé, jak jsem očekával,“ přikývl syn Vlada Drákuly s mírným úsměvem, který proměnil jeho tvář na téměř přátelskou.

„Mě by spíše zajímalo, kdo je ona dragul meu, (má lásko) a proč má na sobě mé šaty,“ přerušila upírka svého manžela a žárlivě namířila prst přímo na Daisy. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal.

Teď by udělala nejlépe, kdyby se rozpustila jako máslo nebo se propadla do podlahy, snad nebylo zas tak pozdě nabodnout se sama na nějaký špičatý kůl.

Proč ji dal Chestr její šaty? Proboha! Co horšího se ještě může stát než tohle?

Ten idiot se nejspíše dobře bavil tím, jak ukradl své maceše oblíbený kus šactva a teď ho navlékl na ni jako na cvičnou figurínu, aby ji víc rozzuřil. To se mu tedy povedlo. Skvělé, teď ho vážně nenáviděla a odolala pokušení mu dupnout vzteky na nohu vší silou.

V dívce opravdu hrklo, všechna přebytečná krev se jí nahrnula do tváří, až ji začaly brnět prsty a žaludek udělal kotrmelec.

Pokud je tu pozvracím, zabijí mě rychle? Ptala se sama sebe a upírala raději pohled dolů před sebe na tu krvavou rozlitou skvrnu odkapávající ze stolečku rovnou na podlahu.

Oba chlapci si vyměnily pohledy, nejspíše kdo se ujme žádaného vysvětlení.

„Nuže?“ nedala se macecha odbýt, a aniž by věděla, o koho se jedná, vraždila cizinku přivřenýma očima.

„Kdo je ta smrtelnice?“ dokonce ani pán hradu nemohl potlačit svou zvědavost nad opovážlivcem, který se odvážil překročit práh jeho strašidelného domu.

Hlavně klid Daisy! Nenech se vyprovokovat! Nabádala se dívka a zatínala prsty do dlaně tak silně až jí zbělaly klouby.

„Tato dívka je náš mazlíček, matko. Poskytovala nám potravu a za těch pár dní se nám začala zamlouvat. Rozhodli jsme se tak spolu si ji přivlastnit, je to upírské právo,“ zdůraznil Alric jež měl všechna pravidla a poučky dokonale naučené nazpaměť.

Verona si přitiskla prsty ke tváři a málem do ní zaryla své dlouhé nehty, nepříjemně zasyčela jako had rozhodnutý zaútočit.

V jednu chvíli seděla pohodlně na pohovce a v druhé už stála těsně u Daisy, až chudinka o krok polekaně ucouvla.

„Mazlíček? Hmm?“ vymrštila ta harpye ukazováček a nevybíravě ho přiložila osobě před sebou pod bradu. S nechutí si toho červa s nevkusně růžovými vlasy prohlížela milimetr po milimetru jako by se snažila najít sebemenší nedostatek.

Daisy raději nedýchala, jak se jí její nehet zavrtával bolestivě do krku pod bradou. Omezila každý nádech po tu dobu, dokud nezačala fialovět.

„Není moc hezká, je moc tlustá a ty vlasy…“ s odporem odtáhla svůj kostnatý prst, „ne, nepřichází v úvahu, nechci ji tady,“ zamítla okamžitě tuhle frašku s kroucením hlavy podepisujíc její rozsudek smrti.

Cizince se málem podlomila kolena, co teď bude dělat? Odtud už se nedostane.

„Tady nezáleží na tvém svolení, matko,“ ušklíbl se Chestr a upírce zajiskřilo bojovně v očích potlačovanou zuřivostí nad další výzvou. Zřejmě se nedokázala moc ovládat.

„To byl určitě tvůj nápad, ty vierme lipicios (slizký červe). Kdo jiný by se sem odvážil přitáhnout něco tak slabého a bezmocného. Za to poneseš následky,“ rozohnila se Verona na chlapce se safírovýma očima, který jí dělal jen samé naschvály.

Mladík jen povytáhl obočí rozhodnutý oplácet stejnou měrou.

„Asi stejně jako když jsi zabila mou matku,“ začal vrčet i Chestr, což nevěstilo nic dobrého.

Teď se tu roztrhají navzájem, napadlo bezmocnou Daisy krčící se uprostřed těch dvou šelem a instinktivně se odtáhla od hádající dvojice směrem k Alricovi.

Modlila se, aby to přežila do zítra, bylo to tu jako v pavilonu tygrů.

„Dost matko, rozhodnutí jsem učinil jak já tak Chestr, oba máme na věci stejný podíl, pokud chceš trestat tak nás oba, neseme stejnou vinu,“ vložil se do toho Alric s úmyslem zachránit celou špatně nakloněnou situaci. Dobře věděl, že matka na něho nikdy nevztáhne ruku a na to sázel.

Dívka tohle rozhodně nečekala, byla mu vděčná za tento spěšný zásah, přesto očekávala něco víc, ale žádný náznak citu, ten se bohužel do jeho genofondu prostě nedostal nebo nevešel?

 „Můj syn za nic nemůže,“ věnovala upírka tmavovlasému chlapci téměř láskyplný pohled, „to ty, ty jsi ho přesvědčil, že je to tak? Je to tvoje vina. Ale všechno se dá rychle vyřešit a napravit,“ přistoupila náhle ke smrtelnici s tím nejsladším úsměvem vychytralé kurtizány.

Celá věc měla až děsivě rychlý spád.

Verona ji od pohledu nenáviděla a neváhala to dát jasně najevo, přeci jen, měla tu vyšší postavení než oba chlapci, alespoň na první pohled.

Přesto, že Alric Daisy hájil a bral na sebe stejnou zodpovědnost, jako jeho bratr, ničemu to nepomohlo.

Nyní došlo na ostří nože, či spíše drápy.

Daisy téměř již cítila ty monstrózní pařáty zkušené harpye drásající jí hrdlo tak, že krev potřísní bílé stěny okolo jako nějaká novodobá tapisérie, když tu náhle…

„To stačí, Verono! Znáš zákony,“ zasáhl pán domu rázně, „ať se ti to líbí nebo ne, mí synové učinili rozhodnutí, se kterým ty nemůžeš nic udělat.“

Daisy spadlo srdce z krku do žaludku a odrazilo se zpátky jako hopík, ten chlap si vážně uměl vybrat k zásahu tu poslední dramatickou chvíli.

„Ale Radu…“ nechtěla se paní domu nechat tak lehce odbít jako předtím, bylo na ni jasně vidět, jak chce do toho nevítaného hosta zanořit své drápy i kdyby tím měla potřísnit své oblíbené šaty, co měla na sobě a zničit ty co druhé, které měla Daisy.

„Verono!“ zvýšil varovně hrabě hlas mající celou situaci pod kontrolou, „ pokud Alric s Chestrem zatoužili po lidském otrokovi, je to jejich věc. Stejně si nemyslím, že je tohle dítě uspokojí na dlouho, tak jim dopřej, trochu zábavy má lásko.“

„Da domnule, (ano můj pane)“ po tváři se upírce rozlil škodolibý úsměv. Sálalo z ní takové nepřátelství, až se vyděšená Daisy málem začala dusit.

K ještě větší hrůze se žena v modrých šatech lehce sklonila těsně k jejímu uchu.

„Nezůstaneš tu na návštěvě moc dlouho živá, to ti slibuji, raději se začni modlit k peklu, aby tě ušetřilo, ale prozatím si to tu užij, la nevedere, (nashledanou)“ slova plná té lepkavé záště ji ovanula hrdlo a sjela po páteři jako kyselina.

Vlastně ani pomalu nevěděla, jak se vypotácela ven na chodbu, pokud přihlédneme na maximálně rozechvělé nohy pod nekonečnými metry té béžové látky, na kterou si málem šlapala.

Jakmile se zabouchly dveře, Chestr samolibě prohlásil: „no, nebylo to tak hrozné.“

Za to si zasloužil pořádné rýpnutí do žeber, idiot.

„Co tím sakra myslíš, nebylo to tak hrozné?“ vyjela stále roztřesená Daisy, byla rozladěna na nejvyšší míru a on ji řekne: NEBYLO TO TAK ŠPATNÉ.

Co to bylo zase za nesmysl, měla ji snad roztrhat? Podrápat?

Tentokrát se chlapec jejímu úderu pohotově vyhnul a úšklebek na jeho tváři prozrazoval mnohé.

„Mohla ti utrhnout hlavu, u mě už se o to pokusila,“ vtipkoval ale Daisy tomu i věřila, něco pravdy na tom být muselo.

Ta cholerická zrůda by dokázala oddělovat části těla od sebe tak spolehlivě jako motorová pila zapnutá na nejvyšší výkon.

„Taky by mne urazilo, kdybys mě nazval živou mrtvolou, což je vlastně pravda,“ připustil chladně Alric.

V jiný čas a na jiném místě, by se tomu mnohdy někdo i zasmál, jenže teď do smíchu Daisy rozhodně nebylo. Naopak, na svůj seznam nepřátel si musela připsat další osobu a to než tyto dva potkala, neměla vůbec žádné protivníky.

Život je hold změna.

Její dva páni, bože, znělo to tak divně, nemohla považovat za přátele ani nepřátele, jednu chvíli se o ni starali a ve druhé z ní nehumánním způsobem čepovali krev jako pivo do pet lahve.

Těžce si povzdechla.

Teď je do tohohle divného světa hozena jako Alenka do říše divů.

„Kam mě vlastně vedete teď? Do lednice, kde bych zůstala čerstvá, nebo mě pověsíte z hradeb za palce dolů?“ rýpla si a uvědomila, že tady je možné prakticky všechno. Měla raději mlčet, mohli by ji brát vážně. Poraženecky svěsila ramena, až vyhlížela jako ptáček po dešti.

„A nechceš rovnou strčit k Veroně do pokoje?“ vtipkoval, pro Chestra kterému se z nějakého zázraku při hádce nevytrácela dobrá nálada, nepřestával ztěžovat její nepříjemnou situaci.

Nemůže zastavit a vrhnout se na něho se svícnem, který právě míjeli? Třeba by se mu ta mosazná konstrukce vešla do krku. To stálo za úvahu.

Představa jeho hezké modřinami poseté tvářičky se jí nezdála zas až tak špatná.

Daisy dupala naštvaně chodbou. Nikoho nepotkávali jako by jí všichni, kdo slyšeli dračici přicházet, klidili z cesty. Měla pravdu. Házela doslova vražedné záblesky na všechno okolo, jen škoda, že si nemůže vybít na někom zlost. Tak nějak typovala, že oni dva jí hrubé útoky trpět nebudou, chce to rafinovanější plán.

Ano!

Musíš myslet dopředu Daisy! Ty jim ukážeš!

Něco se tu přeci jen nabízelo a rozhodla se to vyzkoušet jen, až někoho najde, kdo jí pomůže, přemýšlela.

„Kde to jsme? Ztrácím se v tom množství schodů, chodeb a zimy, brr.“

„Tohle je západní křídlo hradu, tady máme naštěstí pokoje jen my. Ehm a samozřejmě s tebou,“ doplnil ten drzý ďábel se stejnou nevinností.

„To jako chceš říct, že budu bydlet s vámi v jednom pokoji? Jednu noc u tebe a druhou u tebe?“ viditelně se vyděsila, „tak to ani náhodou. Na to rychle zapomeňte.“

Daisy vstávaly vlasy na hlavě. Bude bezmocně přihlížet, jak si ji berou, rozkazují a koušou jako psi gumovou hračku a ona bude vždy po ruce uvázaná na řetězu?

No, tě bůh, naskočila vězni po celém těle husí kůže.

Vlastně ani nezaregistrovala, že se její nohy sami zastavily a odmítaly pokračovat v cestě, než ji jeden z bratrů přiložil svou ledovou ruku mezi lopatky a přinutil ji taktně k pohybu, teď se vážně cítila jako odsouzenec na plantáži přistižený na útěku.

Co v téhle díře bude dělat?

„Jistě že ne, za koho nás máš, každý máme svůj pokoj, stejně jako od teď ty Daisy. Nebo tě tak těší vyhlídka spát u mě?“ nadzvedl Chestr laškovně obočí, pro něho to celé byla jen hra. Naštěstí si na to dobře přivykla. Na rozdíl od Alrica byl tak dobře čitelný jako otevřená kniha, jeho nálady se daly skvěle rozpoznat podle výrazů jeho tváře, což se o druhém bratrovi rozhodně říci nedalo. Ten měl snad jen jeden neutrální výraz pro všechny příležitosti.

I nyní je doprovázel v posvátné tichosti jako mnich, který se obává hněvu svého boha za jedinou pronesenou hlásku.

Ať si klidně mlčí.

Nenápadně po něm hodila očkem. O čem asi celou dobu přemýšlel, zatímco ti dva se špičkovali? O předchozí hádce? Věděl dopředu, jak bude jeho matka reagovat na nového neznámého vetřelce? Jistě. Všichni tu spolu strávili více jak několik staletí, museli se znát velmi dobře, jen ona se musela naučit každého nejdříve odhadnout.

„Cože?“ zakroutila Daisy hlavou, protože na nějakou chvíli zcela bezostyšně pro vlastní myšlenky ignorovala upírova slova a nevěděla o čem je vlastně řeč. 

„Tak tu moc dlouho nepřežiješ. Musíš se naučit poslouchat. Tohle je tvůj pokoj,“ zopakoval ten ničema ještě jednou svou připomínku a o to důrazněji.

„Skvělé,“ zaradovala se kysele, konečně soukromí!

Teď se jich zbavím!

„Děkuji a sbohem,“ zašveholila co nejrychleji a sáhla ihned po klice s úmyslem protáhnout se dovnitř a tím oběma zmizet z očí.

Pokud si však bláhově myslela, jak se tento malý manévr povede, byla na omylu. Anděl s azurovýma očima měl jiný názor. Zastavil Daisynu paži na mosazné klice a držel ji tam přitisknutou svou vlastní.

Daisy se opravdu obávala, jak s ní budou chtít jít dovnitř a pak…to snad ne. Sodoma gomora.

Celá okamžitě zrudla až po kořínky vlasů. Na co to zase myslí! Jako by nestačilo to, co se stalo v taxíku.

Ať si jdou pro jednou parazitovat na někom jiném! Já už jsem vyždímaná! Několik hodin v letadle, noční můry a ještě osahávání, ne byla vyřízená. Teď by jim snad sama nastavila zápěstí, aby měla pokoj.

Daisy trpitelsky pootočila tvář a nadechla se k odpovědi, ale zase vzduch pomalu vyfoukla, jakmile se k ní Chestr nebezpečně z boku přiklonil. Očekávala prakticky cokoliv, jen ne letmý polibek na tvář se slovy: „dobře se vyspi a pamatuj si, že to co se ti poprvé zdá na novém místě se vždy vyplní.“

„Teď jsi mně fakt uklidnil, děkuji,“ zadrmolila zaskočená tím něžným vyjádřením.

Srdce růžovlásce vynechalo několik úderů, než se nově rozeběhlo do původního kroku. Dívku pálila tvář v místě, kde se jí chlapec dotkl, ač byly jeho rty chladné, kůže byla v jednom ohni. Neodvážila se v tuto chvíli na něho ani podívat. Styděla se víc, než když se s ní tak neosobně miloval na tom zatraceném stole. Tenkrát jí nevěnoval ani sebemenší pohlazení jako toto, ani jediný polibek. Chtěl to snad napravit nebo se zase před bratrem předváděl? 

Tento malý projev náklonnosti Daisy doslova zmátl a vykolejil všechny vozíčky jejích přesvědčení, že Chestr dokáže být jen krutý, zákeřný, tvrdý a něžnost jakou nyní projevil, byste v něm hledali asi tak jako vodu ve vyprahlé poušti. 

Po jemném polibku ponechal její paži vytouženou volnost. Jako v mlze dál upírala pohled na dveře před sebou, stiskla kliku a vešla dovnitř.

Udělala rychlou otočku, a aniž se podívala po pokoji, začala za sebou zavírat dveře. V ten poslední moment, pozvedla oči vzhůru a setkala se s Alricovíma.

Ta rudá jiskra projela celím jejím tělem až do morku kostí, kde ji zamrazilo. Byl to jen okamžik, přesto se kromě jeho zakořeněného nezájmu v těch karmínových drahokamech zablesklo něco víc. Něco děsivého čemu nerozuměla.

Ten pohled patřil dravci, číhající na správný okamžik, tak věrně připomínal svou matku, připomněla si, ač nepropadal záchvatům hysterie jako ona, bylo v něm cosi stejně děsivého, co by neměla podceňovat.

Rychle přibouchla dveře, aby tak ukončila ten nepříjemný oční kontakt. Mrazení v zádech rázem ustalo. Oddechla si.

Pomalu se otočila a přitiskla se zády o tvrdé dřevo. Cizinku, jakou se v této zemi stala, zamrzela myšlenka, že Alric stále usiluje o její smrt. Co když to ale jen předstírá? Jak těžké je se v něm vyznat! Ale co jiného by to znamenalo?

Položila si dlaně na rozpálené tváře. Skvělé, jedna drobná pusa ji naplno rozhodí. To vážně sama nečekala po tom, co s ní všechno ti zvrhlíci prováděli.

Cožpak ten idiot neví, že v každé mladé dívce taková něžnost vyvolá opačné pocity než nenávist? Je to Chestrův záměr? Změnil strategii svého počínání, aby mu dobrovolně ležela i nohou? Tak to se mu nepodaří! Zatvrdila se.

Ať ji nosí třeba kytky, toho se nedočká.

Nepřetáhne ji na svou stranu, aby jí pak zabodl brčko do tepny a vysál ji jako krabičkové pitíčko, ještě by mu ruku sama nabízela, to zrovna.

To nikdy! Bouřila se Daisyna bojovná mysl.

Měla pro něho vymyšlených hned několik peprných jmen a hodlala je vyřknout nahlas, když si někdo náhle odkašlal.

Daisy nadskočila leknutím.

U okna stále mladá dívenka nejméně o tři roky mladší, ve tmavých plátěných šatech s bílým lemováním. Služebná. Tak já budu mít služebnou? Vykulila oči.

Tak to byl vážně postup, neměla ani mámu a teď se o ni budou starat jiní?

Na každou nešťastnou holku nejspíše někde čeká princ a ona měla hned dva.

Dívenka postávala hned vedle jakési dřevěné kádě s kouřící vodou připravenou nejspíše pro ni.

Blondýnka se bála, Daisy v ní viděla samu sebe. Nejspíše ji považovala také za upírku a podle toho, jak vypadala, si to vyložila jako dost rozčilenou ve špatné náladě.

Služebná, jejíž vlasy byly spletené do dlouhého kukuřičného copu, se obloukem přiblížila ke dveřím, nejspíše chtěla rychle zmizet.

Tak to tedy ne!

„Neboj se, já ti neublížím,“ začala cizinka s rozechvělým hlasem plným důvěry. Konečně tu najde někoho, kdo se na ní nemračí a nechá si ji utéct? Ani náhodou!

„Nemusíš se mě bát, já nejsem jako oni,“ přesvědčovala dívku a záměrně blokovala jediné dveře vedoucí na chodbu.

Rozuměla jí vůbec? Nevypadala tak. Daisy si zoufala, musela s ní přeci nějak komunikovat, takže první co udělala, bylo, že na sebe ukázala prstem a řekla Rumunce své jméno.

„Daisy?“ zopakovala holčina se zvláštně hlubším přízvukem, pak to samé zopakovala i na sobě: „Iona.“

No skvěle už se někam dostáváme, to je pokrok, zakoulela v duchu očima.

Poté co se představili, to podpořila úsměvem, další gesto zamířilo k horké koupeli a zase zpátky, „to je pro mne?“ otázala se přátelsky a mladičká služebná bojácná jako ztracený koloušek horečně přikyvovala.

„Asi neumíš anglicky viď?“ zeptala se marně a doufala, že když to umí ten svraštělý majordomus tady na konci světa, budou to umět i druzí.

Nastala dlouhá pomlka, kdy se v Ioně mísilo úsilí se zoufalostí. Daisy si povzdechla.

K jejímu údivu se nakonec pokojem ozval její rodný lámaný jazyk.

„T…Trochu, já…jen…rozumět…ne…mluvit,“ přikývla s prvním úsměvem služtička a měla očividně radost nad svým úspěchem.

Daisy svitla naděje a úleva. Nyní měla chuť padnout na kolena a děkovat všem svatým.

Možná její plán skutečně vyjde!

Nejednalo se o nic moc závratného, ale musela to vyzkoušet, neuteče odtud, to se zdálo vskutku nemožné jako vloupat se do nejstřeženější Newyorské banky a pak beztrestně utéct, ale něco na svou obranu udělat mohla.

Upínala se k té myšlence, pokud se to povede, mohla by návštěvy těch dravců omezit na minimum.

Daisyna vynalézavost neznala hranic, vyzraje na ně, pokud oni dovedou hrát hry, ona jim taky předvede pěkný kousek.

Už se těšila, jak se budou tvářit.

„Dobře Iono,“ začala pomalu artikulovat, “potřebuji, abys mi něco donesla ano?“

Odpoutala se ode dveří a věřila, že nyní už blondýnka nebude chtít utéct.

Předpoklad byl správný.

Ta drobná osůbka se přestala třást a dokonce jí v očích svítilo cosi povzbudivého, jaký div najít v tomhle hradě někoho normálního, kdo se neplíží za ostatními jako duch a neklepe jim na rameno nebo hůř nerozsekává je halapartnou.

„Iono, musíš mi prosím donést…“

 


 

No, příjezd nebyl nic moc, já bych asi vyskočila z okna a nečekala, kdy a kdo mě zabije. Daisy si bude muset dát pozor ale snad se ubrání.

Navíc se jí dnes Alric zastal, uvidíme, zda tím něco sleduje nebo je to jen jeho promyšlený plán, jak se smrtelnice zbavit.

Postupně se nám v příštích kapitolách bude odkrývat nelehká historie a traumata našich dvou upírů. A že těch křížků mají dostatečně.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 24. 06. 2016 - 22:33 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.