Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

5. KAPITOLA

 

 

 

Kapitola 5

Hádka

 

 

Děsivá atmosféra by se dala krájet jako krajíčky chleba ostrým nožem, to bylo přesně ono.

Nahá Daisy se na posteli ztěžka opřela o lokty, aby se mohla podívat, co se vlastně stalo. Nejprve vnímala nepříjemnou závrať, ale jakmile se pocit obráceného žaludku usadil zase zpátky na svém místě, zřetelně viděla dvě siluety stát proti sobě.

Stále nemohla uvěřit v ten zázrak. Záchranu, která přišla v poslední chvíli o to více nečekaně, byla jako vysvobození.

Měsíc ten stříbrný zloděj, nakukoval jediným oknem dovnitř a zkrášloval Chestrovy mléčné vlasy stále ještě lesklé a zplihlé od vody. V tomto případě by Daisy i věřila, že jsou naježené vztekem.

Třeba se zabijí navzájem a já budu volná!

Zaradovala se Daisy, to však mělo drobný háček. Kdo by odvolal ten řetěz na jejím krku a zrušil tu zatracenou bariéru ve dveřích!

Umřela by tu hladem a to byla přeci strašná smrt!

„Co si myslíš, že děláš?“ vrčel Chestr zatínajíc ruce v pěsti, připravený k první ráně jako nějaké zvíře zahnané lovcem do kouta.

„Co děláš sakra ty?“ mračil se Alric zachovávaje alespoň pomyslný klid, ač v sobě cítil nepotlačitelnou chuť zjednat pořádek.

„Do toho ti nic není, nebyl si tady a já se chtěl pobavit,“ protestoval bratr, jehož modré hlubiny teď připomínaly rozbouřený uragán.

Tmavovlasý Alric sjel pohrdavě oponenta od hlavy k patě ledovým pohledem, nelíbilo se mu bratrovo divoké jednání, nechtěl vyvolat hádku, ale tentokrát to přehnal. Nechtěl mu vítězství jen tak lehce darovat.

„Nebyl jsem tady a ty jsi využil mé pochůzky, abys ji zneužil?“ dával si záležet na každém slově, aby tam vyzněla ta míněná absurdita, ale Chestr viditelnou výtku nebral v potaz. Snad ji ani nezaregistroval.

„Nechtěl jsem ji zneužít,“ vykrucoval se jako malé dítě, které čeká, že ho bude hájit někdo jiný, kdo přebere zodpovědnost. Nikdo jiný tu ale nezbýval.

Alric výmluvně střelil pohledem za bratrova záda na osůbku choulící se v pokrývkách. Viditelně se chvěla, člověk by to nepostřehl, ale upír cítil ty nepatrné vibrace ve vzduchu dosti zřetelně.

„To tedy vidím,“ nezapomněl podotknout Alric momentálně hodnotící absenci bratrova hábitu a výmluvně rozepnutý pásek u kalhot značící něco jiného a to nemluvě o erekci pod látkou.

Chester cosi vztekle prsknul, to Daisy přeslechla a jen tiše vyčkávala, co se bude dít. Se zatajeným dechem pozorovala oba chlapce. Bude mít tento spor nějaké následky? Hádají se často? Možná to byla jen otázka času, co se o ní servou jako psi.

Navíc jejich řeč.

Plynně přecházeli z angličtiny do nějakého cizího jazyka a zase zpátky, tak bylo nesmírně těžké porozumět celému hovoru.

Daisy si přes sebe přetáhla přikrývku, aby zakryla svou nahotu a ani nedutala.

Ti dva stáli proti sobě jako titáni, provokující se pohledem. Stíny kolem nich se prodlužovaly jako by chtěly pohltit celou místnost do jedné velké černé koule.

Ani jeden, se však neodhodlal k útoku, zabořit do toho druhého své drápy jako by to bylo v rozporu s jejich pravidly, to se ale mohlo rychle změnit.

„Souhlasil jsem s tvým sakra divným nápadem jen proto, že tě to přivede na jiné myšlenky a naučí tě to trpělivosti, Chestre,“ Alric záměrně použil bratrovo jméno, aby to na něho mělo větší psychický dopad, bohužel ani zde se nejednalo o nějakou změnu v chování.

Daisy se na posteli lehce pohnula.

Karmínový pohled šelmy se odvrátil do svého oponenta a znovu padl na nahou dívku ležící v poduškách, která evidentně vnímala vše jako obrovský radar, co se tu probíralo.

To Alric nechtěl.

Né, že by jí toho chtěl ušetřit, ale nyní vyplulo na povrch, jak jí coby vězněm opovrhuje a strpí ji tu jen pro svého bratra jako nějaké další maso pověšené na háku.

Stačil už jeden problém a nestál si uvázat na krk další.

„Probereme to raději na jiném příhodnějším místě, bratře, v soukromí,“ rozhodl se radikálně a pronesl to ve své rodné řeči, přitom uchopil upíra za loket v náznaku dveří na opačné straně místnosti.

Nepočítal však se vznětlivou povahou svého soka. Ten se mu prudce vytrhl a chlapce od sebe odstrčil jako by ho popálil posvěceným stříbrem.

„Nemůžeš mi to říct tady?“ vyjel ten démon na druhého rozhněvaně a dostal od bratra náznak varování v podobě lehce svraštělého obočí.

„Takže kvůli mně, Alricu? Myslel jsem, že tě už nebaví noční návštěvy bordelů a našich věčných večírků! To jsi se jako musel přemáhat? Dovolil jsi mi trochu zábavy a teď mi zakazuješ si ji užít? Kdo je tady větší pokrytec?“ soptil vyčítavě Chestr ceníc tesáky jako nebezpečný vlk.

Daisy to poslouchala s vykulenýma očima. Tomuhle už rozuměla.

Nevydala proto ani hlásku. Chtěla se dozvědět co nejvíc o svých únoscích.

Alric nasadil znovu objevenou masku lhostejnosti a pomalu zavřel a otevřel oči, musel získat čas, na promyšlení nelehké odpovědi.

Něco pravdy na tom však bylo, to přiznával, možná se už trochu nudil, tím neustálím pohodlím a hýřením, které mu anonymita neřestí prosáklého velkoměsta poskytovala. Chtěl změnu stejně jako Chestr, vítanou změnu, což Daisy více než splňovala, tak proč teď cítil zlost a pomyslnou křivdu z toho co chtěl Chestr té holce před chvilkou udělat?

Marně v sobě hledal odpověď. Nedala se najít, ač se snažil sebevíc. Když ji však konečně našel, musel ji všemi silami udusit.

Povznesená hrdost Alricovi nedovolovala bratrovi odpovědět a přiznat vlastní chybu.

On chyby nedělal, stavěl se k problému čelem, zatímco Chestr od nich utíkal a touhle malou hrou v podobě lidského mazlíčka ho přivedl na nápad, jak ho naučit tomu co potřeboval.

Sám si však nepřiznal, jak moc ho Daisy okouzlila, jak se pokaždé zaposlouchal do jejího vzrušujícího hrdelního sténání a ty sametové rty svádějící k polibku a jemnému škádlení…

Teď Alric málem dopadl stejně jako oponent, jehož vzrušení se neodbytně dožadovalo uvolnění. Ihned opustil ty pokušitelské myšlenky.

„Chceš mi tu vyčítat všechno, co se stalo? Seš fakt takový parchant, že mi to nemůžeš říct do očí?“ provokoval ho Chestr s neovladatelnou chutí se poprat, stále však nenacházel odvahu vztáhnout na svého příbuzného ruku. Zákeřně chtěl využít toho, že Alrica donutí k tomu, aby začal první on. Chtěl ho tím pokořit, jelikož nevlastní bratr se málo kdy uchyloval k násilí.

Tmavovlasé dítě noci jen lehce stisklo rty k sobě, dodávalo mu to tvrdšího výrazu, jež by každého jiného zastrašil, „dohodli jsme se, že budeme vše dělat společně, či se snad mýlím? Bez toho, aby ses mě zeptal, ses ji rozhodl znásilnit, tohle je tvé myšlení? Dělat rozhodnutí jen sám za sebe?“ založil si ruce nepřístupně na hrudi jako otec co kárá své dítě.

Daisy potlačila touhu přikývnout na souhlas.

„No jistě, to ty jsi vždycky byl otcův oblíbenec Alricu, ten chápavý, ten chytrý a rozhodný, řekni, šlo ti vůbec někdy o někoho jiného než o sebe a o to se zavděčit hlavě našeho rodu? Jistě že ne, jsem ti ukradený, nemysli si, že jsem kolikrát přemýšlel, proč ses mě doteď nezbavil. Je to kvůli němu? Slíbil jsi mu to? Jsem pro tebe jen koule na noze? Nebo si myslíš, že bys to nedokázal?“ stupňoval ten vznětlivý anděl rozzuřeně hlas. Náhle ten impulsivní krvelačný netvor bez varování zaútočil rychlostí vystřelené kulky.

Alric zareagoval okamžitě a přesunul se na opačný konec místnosti, takže Chestr hmátl se smůlou do prázdna a drápy jen proletěly vzduchem.

Daisy zalapala po dechu, ale nikdo ji nevnímal. To bylo jen mezi nimi.

„Jsi můj bratr, tak to je a vždy bude, nemíním si ušpinit ruce krví svého pokrevního příbuzného,“ pokusil se Alric o zdánlivě smířlivý tón, bohužel to zas až tak přesvědčivě nevyznělo.

Dívka ze svého místa pozorovala tu rodinou rozmíšku jako dvě nepřátelská koťata ze sousedství. Hašteřili se a vyčítali si své nedostatky. To ona nezažila, její pěstouni měli sice dceru, ale nikdy se nesblížily a tudíž nemohla pochopit škádlení obou dospívajících dravců.

Oba se přesouvali vzduchem tiše po pokoji jako duchové a jeden na druhého štěkal obvinění, které si nestačila ani zapamatovat. Co chvíli se přikrčila a schovala tvář do dlaní, když se Chesterovi drápy zuřivě zasekly do staré omítky a oddělily ji nemilosrdně od zdi, z čehož se zvedl oblak pískového prachu.

Nyní viděla tu ničivou sílu, kterou mohla pocítit na vlastní kůži, a že to byl dost blbý pocit. Nyní byla ráda, že se Chestr ve sprše ovládl a neprořízl jí hrdlo jako králíkovi.

Daisy začala prudce kašlat, až tento zvuk donutil oba dva kupodivu přestat a uvědomit si dívčinu přítomnost, na kterou během boje zcela zapomněli.

„Dost!“ zanaříkala Daisy mezi nádechy a kryla si ústa i oči peřinou, ve kterých ji štípalo usazující zdivo, snažila se ho proto samovolně odplavit slzami.

„Vidíš, co děláš, ty idiote? Teď se ji ještě snažíš udusit,“ nechal se strhnout Alric její reakcí, aby to doplnil na dlouhý seznam svých výčitek na bratrovu adresu a začal si s puntičkářskou přesností ze sebe oprašovat smítka ulpících nečistot.

„Já? Kdybys zůstal stát na místě, nemusel jsem ničit zeď a jenom tě rozpůlit,“ vyčítal mu bělovlasý upír prchlivost. Oběma se z hlasu vytrácel rezonující vztek, ale špatná nálada se nedala tak snadno odehnat.

„Nikdy jsi mě nedokázal pořádně ani seknout, natož mi vážně ublížit,“ vyslal Alric pohled plný nezájmu a pochyb ke svému nepříteli.

Konečně se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno. V místnosti zavládlo křehké příměří. Chestr se zdál čím dál více nezvladatelný.

Alric se nejspíše slepě domníval, že použít Daisy jako panenku na hraní, kterou si nevlastní bratr oblíbí, bude se o ni starat a naučí ho trpělivosti, bude jen přínosem, ale vůbec se to nedařilo a plán nevycházel.

Alric na sobě nedal nic znát a chytře mlčel, pro dnešek toho bylo dost.

Dnes oba porušili další pravidlo a to nechat smrtelníka nahlédnout do svého nitra. Lidé v nich měli vidět všemocné dokonalé bohy a né hádající nevyrovnané zrůdy.

„Jdu ven!“ otočil se uraženě Chestr na podpadku a zamračil se na dvojici přes rameno.

Tmavovlasý upír nic nenamítal, bude lepší, když si svůj vztek vylije na nějakého nevinného chodce ve městě, přemýšlel Alric, proto ho nezadržel.

Přijde, až se uklidní.

„Pokud ti tak vadí, že jsem naší panenku využil, dávám ti možnost, udělat to samé,“ utrousil Chestr tvrdě s lehce žárlivým podtónem, nechávaje dvojici v tichosti samotnou. Nic víc k tomu neřekl.

Sám jen ze země popadl svůj dlouhý kabát a uraženě jim bez dalších řečí zmizel z očí.

Daisy dlouho hleděla na Alricova záda se směsicí obdivu nad jeho chladným vzezřením jaké si dokázal zachovat a dokonce i lítostí nad celou hádkou, která se vlastně strhla jen kvůli ní. Dává jí to za vinu?

Lítostí? Tak počkat. Zarazila se.

Proč by jí to mělo být sakra líto? Nic jí do nich není, jsou to vrazi, vyděrači a jejich božský vzhled v tom nehraje žádnou roli.

Líto! Copak měla ona lítost s pavouky, které házela do záchodu? A měli oni lítost s ní?

Co to vlastně ten tmavovlasý chladný ničema říkal? Že souhlasil s tímhle otroctvím jen kvůli tomu druhému? Tak proč se sakra k ní prve Alric tak tisknul? Líbal a olizoval? Chtěl si prozkoumat nové zboží, než ji nechá s nezájmem bratrovi, až se nabaží? Daisy pocítila osten opovržení. Z jeho pohledu bylo jasně cítit, že pro něho nic neznamená, byla mu ukradená.

Nemělo cenu si nic namlouvat.

Nezaslouží si od ní už ani jeden pohled, umanula si, přesto nemohla své oči od jeho napřímených zad odtrhnout.

Upírova ramena se zdála napjatá a rovná v přímé lince, dýchal jen slabě, vlastně to ani nepotřeboval, ale naučil se to, když musel v tomhle velkoměstě pobývat mezi tolika lidmi, aby nevzbudil podezření, hrozný zlozvyk.

Alricovo obočí se jen nepatrně svraštilo na důkaz pobouření, jak tak hleděl na prázdný průchod dveří, ve kterých stín zmizel. Celou dobu zatínal prsty jedné ruky v pěst. Tohle měli s bratrem společné, jen on to dusil v sobě, zatímco impulsivní Chestr neváhal zasadit první ránu.

Tak odlišní a přitom stejní.

Ani spřízněná krev stejného otce je nemohla sblížit natolik, aby mezi sebou neměli spory.

Zahloubaný temný anděl doufal, jak jim tento výlet do NewYorku pomůže, jenže se trochu přepočítal, Chestra nedokáže nic napravit.

Alrica ze zamyšlení probralo až nejspíše nechtěné kýchnutí kdesi za ním z postele a to ho vrátilo z úvah nemilosrdně do reality.

Pomalu se neslyšně otočil a probodl to mladé krásné ženské tělo pohledem svých krutých krvavých očí. Daisy sebou trhla, zafungovalo to, jakoby se jí dotknul a zastudil prsty na holé kůži.

To on pokaždé přebíral zodpovědnost, tak ho to učili, zachovával klid a řešil i těžké situace a teď najednou nevěděl co dělat, ani co říct jako by byl bezmocný.

Daisy sáhla po přikrývce, která jí předtím vyklouzla z ochablých prstů a přitáhla ji na sebe jako by se bála, že se na ní druhý z bratrů s požehnáním Chestra okamžitě vrhne. Měl k tomu přeci jeho vážené svolení. Nechtěla to tedy pokoušet.

Alric to té lidské panence viděl vepsané ve tváři, myslela si jaká je zrůda, bestie sápající se na nevinnou oběť. Přesně takový obrázek nabízeli knihy. Byl to až téměř nesnesitelný pohled chycené laně.

Upír však udělal krok směrem vpřed, možná chtěl, možná nechtěl, něco ho však zastavilo.

Žádná skutečná paže, žádná kouzla ale něco uvnitř. Tělo měl náhle jako svázané řetězy. Nemohl využít této snadně získané situace a převahy.

Zaťal pevně zuby.

Daisy tázavě k chlapci zvedla svůj vystrašený obličej, na kterém se stále leskly stopy prolitých slz.

Alric si svého mazlíčka prohlížel jako světici snášející všechny boží rány, vcítil se do její osoby a nebyl to moc hezký náhled.

Marně pátral po něčem, co tam nebylo. Neměla je ráda, necítila k nim náklonnost ani přátelství, to se prostě nedalo. Věděl to, tak se tvářily všechny jejich oběti. Využívali ji jako paraziti, kdyby nebyl upír ale jen únosce, zastyděl by se za to. On však necítil emoce jako smrtelníci, proto byli upíři tak úspěšný druh.

Přesto v tuto chvíli se nechal stáhnout zrníčkem soucitu, nemohl na Daisy dál hledět. Měl by tu holku zakousnout a zbavit se jí, to mu radil instinkt lovce.

Napravit chybu.

Ano, lákala ho její sladká krev okořeněná strachem a neposkvrněností, na druhé straně pořídit si mazlíčka, jak mu našeptával Chestr, se teď stalo přítěží.

Nestál o to znovu kvůli ní otevírat nějaké staré hádky, jako byla ta před chvílí.

Musel si přiznat, jeho plán zklamal.

Alric potlačil výčitky své upírské cti a otočil se. Odcházel.

Nezastavila ho.

„Najez se,“ jen cestou ke dveřím pokynul rukou ke stolu, na kterém celou dobu spočíval tác s čímsi chutným, který předtím nepozorovaně přinesl, než ji zachránil před znásilněním.

Upír se už ani neohlédl a beze slova zmizel jako pára nad hrncem.

 

 

 

Tu noc se Daisy nemusela bát nechtěné společnosti, i když v tom nejzazším koutku své duše po tom zatoužila. Být samotná mělo také své nevýhody, zvlášť pokud jste se báli za prvé tmy a za druhé o svůj život.

Naše hrdinka usínala s plným spokojeným břichem a zvláštní předtuchou.

Dnes, pokud pomineme ten nepatrný incident o pokusu znásilnění, mohla očkem nahlédnout pod povrch dokonalosti obou bratrů a jejich přetvářky.

Né nadarmo se říká: navrch huj a vespod fuj.

Nejsou tak dokonalí a sehraní, jak se jí zprvu zdáli, upíři mají mnoho přetvářek mnoho obličejů ale který je ten praví?

Je to jako nekonečná skládanka, kde chybí poslední dílek k celému obrazu.

Celé si to Daisy zachumlaná v zašlých pokrývkách přehrávala dokola a jedinou společnost jí dělal měsíc sahající svými paprsky na polštář a hladící ji po vlasech barvy cukrové vaty.

Měla sama k sobě výčitky, znovu.

Dnes překročila jinou hranici a dovolila si vztáhnout na Chestra ruku. Nevěděla, jak zareaguje, ale v tu chvíli na tom nezáleželo, potřebovala si vybít svou zlost a jediný způsob, jak toho dosáhnout bylo buď ho umlátit hubicí sprchy a poté mu omotat hadici kolem krku nebo ho praštit, aby si to setsakra pamatoval.

Bohužel, místo aby uraženě odešel, se na ni vrhnul. Tohle už zkoušet rozhodně vícekrát nebude, hubovala si, a už vůbec ne na klidnějším Alricovi.

S tím by mohla dopadnout ještě hůř. Tichá voda břehy mele že? Zvláště když teď ví, že u něho zastání rozhodně nemůže čekat.

Avšak s tím by se alespoň dalo trochu diskutovat skrze jeho klidnější povahu, znovu to přehodnotila.

Ale i tak kdyby na něho moc naléhala, mohlo to dopadnout stejně blbě, protože ten se nedal odhadnout vůbec. Sakra tohle byla situace!

I pro ni byla tato inteligentní tichá šelma záhadou. Měla z něho zvláštní stísněný pocit v žaludku, jelikož se nedalo odhadnout co má v úmyslu, taková šedá eminence.

Dnes v obou stvořeních zla viděla nenávist namířenou proti sobě kvůli ní, stejně jako každý jiný predátor si majetnicky hlídal svou kořist a nebyl rád, když mu ji někdo chtěl vzít.

Jenže háček se zdál v tom, že dívku vlastnili oba dva dohromady stejným dílem!

Blbá situace.

Daisy se převalila neklidně na bok a ukázala úplňku nahá záda.

Připadala si jako podřadná hračka, plyšové zvířátko, upíří mazlíček. Mohli se s ní mazlit nebo si o ní bolestivě brousit drápy.

Nenáviděla je oba, kousali, trápili, vysmívali se, mučili, přesto dívce nijak zvlášť neubližovali. Pokud šlo o zcela jiné mučení…být otrokem sexu se nezdálo až tak špatné, jak by si zprvu myslela.

Nemohla v sobě popřít, že ji vzrušovali. Že vycházela vstříc jejím dotekům a hlazením, odpovídala steny na slastné tělesné dráždění a vykřikovala při úlevě, jež jí poskytli při spontánním vyvrcholení.

Dívka v polospánku zčervenala a zavrtala tvář hloub do polštáře jako malé dítě, potřebovala tváře ochladit a schovat před světem, aby neviděl, jakým pokrytcem se stala.

Cítila, že ji dříve nebo později Chestr znovu vyhledá a co bude pak, to nechtěla ani vědět.

Dokončí, co začal? Otřásla se.

Bylo jen otázkou času, než si jeden z nich lehne mezi její bělostná stehna.

Tahle trýznivá myšlenka nebožačku nechávala v děsivé kousavé nejistotě štípající jako blechy do každé buňky jejího těla.

Jak se to mohlo vlastně stát?

Chestrovy nádherné tyrkysové oči, zlomyslná ústa a jízlivý posměšný hlas ji vábil a dostával do kolen, nebude to dlouho trvat a sama před ním padne na kolena a podlehne jeho arogantní vůli…

Nejraději by dala pořádnou facku i sama sobě.

Jenže nebyl to Chestr, kdo Daisy dnešního večera nejvíce zmátl.

Od něho se dalo napadení čekat ale…

Alric byl bratrův úplný opak, co se týče vzhledu i chování. Při hádce viděla jeho strnulou postavu a jeho mlčení napovídalo o překotném rozmýšlení a zvládnutí nepříjemné situace s grácií jemu vlastní.

Odpovídal klidně, což působilo pro oponenta jako rozbuška od dynamitu.

Když se celé hašteření uklidnilo a polonahý upír nakvašeně odcházel, loupl po ní záměrně okem. Daisy myslela, že se propadne do pekla.

Nejspíše očekával, že Alric dokončí jeho dílo. On to ale neudělal.

V tu chvíli by nejraději sama vyskočila z okna a spáchala sebevraždu. Ještě, že okno otevřít nemohla.

Alric, jak prve vyrozuměla, o ni nejevil sebemenší zájem, doslova tu Daisy jen trpěl. Jen se snad přikláněl k nějaké představě ústupku, ale sám na tom nechtěl mít podíl, takže od něho nebezpečí nehrozilo.

Tedy si to zprvu hádky myslela.

Přesvědčila se až později, kdy se v tichosti otočil jako nějaký záhadný stín a věnoval nahé bohyni za sebou svůj pichlavý démonický pohled, těch magických kukadel jaké Daisy nenechávaly v klidu. Píchlo ji u srdce.

Tak hezký a přitom tak děsivě krutý. Dokonce měla chuť ho obejmout a rozmluvit mu všechno na co právě pomýšlel, tím spíš, že to měla být její smrt.

Jeden krok, druhý, přiblížil se ladně krokem číhající šelmy.

Dívka už pomalu začala myslet na všechny andělíčky ale Alric z ničeho nic zůstal stát.

Daisy neproniknula jeho dokonalou grimasou lhostejnosti, ale kdyby snad jen mohla, uviděla by nerozhodnost.

Tohle zažil možná jen párkrát za život a většinou se jednalo o horší situace, než se zbavit jedné obyčejné holky. Sám se tím překvapil. Jak to, že se jeho vražedný instinkt neprokousal na povrch jako vyhladovělé dítě na konec koláče?

Tmavovlasý upír na oběť hleděl z výšky skrze své podmanivé dlouhé řasy, představoval si své špičáky zabořené hluboko v tom alabastrovém krku, vždyť mu k tomu dal bratr i požehnání, tak proč najednou váhal?

Co mu bránilo si ji vzít, roztáhnout ji nohy od sebe, položit se na to měkké poddajné tělo a dělat z ní ženu, aby z ní co nevidět vyprchal život v návalu prožité extáze.

Neměl snad právo dokončit, co Chestr začal? Do sytosti se nakrmit, užít si a pak vězně zabít ostatně jako vždy?

Co mu bránilo vzít si, co chtěl?

Upřeně bez hnutí shlížel na Daisyno zakryté chvějící tělo, obhlížel krásně lákavé ženské křivky a dmoucí se ňadra, pod nimiž bilo silné srdce sevřené strachem jako ptáček v malé klícce.

Daisy poznala na co myslí. Každá oběť to pozná, taková ta předtucha své blízké smrti v několika okamžicích a přesto tam jen stál neschopen se pohnout a udělat to.

Alric pevně stiskl rty.

Na té božsky dokonalé tváři nevyvstala jediná vráska, nestál o žádné pocity ani výčitky. Za celý život se s tímhle odpadem jako vysoce postavený upír nemusel potýkat a teď se na něho doslova nalepily jako několikakilometrová pevná pavučina a táhla ho zpátky od ní.

Alric věděl, že pokud teď odejde a nechá tu chudinku žít, prohraje se svou vlastní hrdostí. Prohraje s člověkem, se slabým červem, který mu nesahá ani po kotníky. Ukáže jí soucit a to neměl v úmyslu.

Zplozenec temna, který nedokáže zabít je ubohý a nezaslouží si čestné místo ve své rodině.

Rozhodoval se. Na jedné straně cítil povinnost a na druhé to udělat nechtěl.

Zvláštní, nic pro něho neznamenala, i když…

Zakládal si na svém vyrovnaném zevnějšku a všechny rozhodnutí a pravidla měl zaškatulkované podle abecedy tvrdou výchovou, nebyl jako jeho věčně nespolečenský, vznětlivý a lehkomyslný bratr.

Alric měl tuhle nepatrnou chybu napravit. Dopředu věděl, že mít mazlíčka je špatný nápad ale on se nechal přemluvit, nechtěl si přiznat, že se nudil, že toužil po nějaké stálosti, nějakém novém vzrušení.

Měl tu holku zabít a Chestrovi už něco namluvit, jenže to nešlo.

Dohadoval se sám se sebou a přetahoval o pomyslné lano se svým svědomím.

Dokonce si dovolil se nepatrně zamračit, což u něho samo o sobě znamenalo velké pobouření.

Nedokázal to.

Selhal.

Poprvé v životě se dal zbaběle na ústup.

Musel co nejrychleji pryč.

Než se nadál ztratil se z pokoje za doprovodu dvou vyděšených fialkových očí.

Smrt odešla i se svou kosou a otočila přesýpací hodiny Daisyna života, ve kterém už zbývalo posledních pár zrnek písku.

Daisy nechápala.

Právě už se několik vteřin měla válet jako hadr na podlahu v kaluži vlastní krve. Stal se však zázrak.

Nevěděla, čím to dokázala, ale oddechla si.

Možná se skutečně něco v jejich vztahu změnilo a Alric si to rozmyslel. Mimoděk se otřásla, vnímala z jeho strany ryzý nepřátelství. Ona je jen maso, tak ji viděl, chutný drink, několik litrů tekuté potravy, to aby si k ní za pár dní vypěstoval náklonnost, byla prostě nehorázná blbost.

Přesto jeho náhlý nečekaný odchod a to nepatrné zaváhání, které přidalo písek na její stranu šťastných misek vah, se zdálo neuvěřitelné.

 

 

 

V pokoji zavládlo ticho.

Daisy nemohla spát. Znovu se přetočila a snažila se na to přestat myslet.

Venku začal prudký déšť nepříjemně ťukat na okno a parapet jako by odměřoval dobu strávenou v tomto vězení. Tíživou atmosféru ještě umocňovalo všudypřítomné neodmyslitelné šero plížící se kolem postele jako škodolibý duchové.

Dnes nebude žádné svádění, žádné šeptání a vzdechy doprovázené studenými doteky šikovných prstů po jejím smyslném dychtícím těle.

Zatoužila po tom. Zvláštní.

Samota ji náhle ubíjela.

Nenáviděla oba své trapitele a přitom jimi byla přitahována mocnou silou.

Upíří magie? Ptala se sama sebe. Ne, to ona sama se svými vězniteli nechala polapit a podlehla. Nechala se přivábit nepoznaným.

Co jen teď bude dělat?

Daisyna budoucnost se viklala jako špatně zkonstruovaná židle bez jedné nohy.

Po celou dobu co pracovala v knihkupectví, četla tolik románů, ale nikdy žádný nezažila, posmutněla a znovu se převalila na druhý bok.

Tolik toho chtěla ještě zažít, najít si jinou práci, přítele, později děti a koníčky…

Sakra tohle nebyl román, kde vás bohatý vévoda v bujných dívčích snech zachrání a vezme si vás za ženu. Tohle se stávalo v povídkách a nanejvýše ve filmech, kde je realita značně překroucena škodolibými scénáristy.

Upíři do této romantické kategorie nezapadali, nebyli hodní, obětaví ani přátelští. Lovili, zabíjeli a nežili se smrtelníky v láskyplném soužití. Jak milá představa, když teď vidí, jak to doopravdy chodí, posmutněla ještě víc. 

Pokud chce přežít, musí se snažit, tady jde opravdu o život.

Není to dětská hra končící jen malými škádlivými kousanci.

Daisy chtěla žít, proto bude muset lecos obětovat, ale pokud obětuje sama sebe, zbude vůbec něco, co lze ještě zachránit?

Další otázka vyvstala za tou první: pokud se dobrovolně dám do jejich rukou, neomrzím je?

Daisy usínala s hlavou plnou trýznivých myšlenek za zvuků padajícího deště bubnujícího až na dno ženské duše. Přinese tento truchlivý vodopád stékající po skle okna uvolnění a očišťující účinky? Dokáže z ní smýt všechny nahromaděné pochyby?

A dokáže vůbec zapomenout na drzé doteky obou bratrů a oprostit se od nich?

 


 

Tak co? Hádka překvapila?

Kdo z vás čekal, že Chestr naštvaně odejde a nechá tam Alrica, aby si s Daisy užil podle libosti? 

A co se Alrica týče, tak měl skutečně Daisy zabít, jelikož představuje nnově vzniklý problém a také vyšlo najevo, že ji tam strpí jen pro svého nevlastního bratra ale sám na tom také profitoval, ale od určité hranice.

Nezapomínejme, že upíři jsou lovci a svůj majetek si brání.

Jak se s tímale Alric coby ten rozhodnější a inteligentní nadále vyrovná? Přesto, že odešel, se stále nad Daisynou hlavou vznáší hrozba smrti. Třeba si to rozmyslí a najde k tomu odvahu. 

Co ale způsobilo, že to nemohl udělat? 

Snad vás ten konec moc nezmátl, vracela jsem se znovu ke konci oné hádky, na kterou Daisy vzpomínala, tak jen pro vysvětlení.

Jen takové úryvky k zamyšlení, budu ráda za vaše postřehy a těšte se na další kapitolku :-)


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 17. 04. 2016 - 15:48 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.