Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

3. KAPITOLA

 

 

Kapitola 3

Probuzení

 

 

Taková tma, všude kolem, byl to sen? Musel být.

Daisy stála v nicotě obklopená tou nejčernější tmou v životě, propastí v jejích nejhroznějších nočních můrách.

Neopovažovala se volat o pomoc, bylo to stejně zbytečné, kromě ní tu nikdo nebyl.

Podívala se na své bledé ruce, mrtvolně bledé!

Děsivé, až jí poskočilo srdce. Počkat. Ona své srdce necítila, ani neslyšela!

Tentokrát opravdu vykřikla.

Ona sama zářila v té temnotě jako zapomenutá svíčka naděje.

Smrt, přijde si pro ni? Měla zpoždění.

To čekání se zdálo nekonečné.

Možná není mrtvá, je to skutečně jen sen. Rozhlížela se okolo.

Najednou pod bosými chodidly ucítila něco teplého a odporně lepkavého.

Odvážila se ohnout hlavu, to neměla dělat.

Stála v kaluži krve, co kaluži, ta nevzhledná rudá tekutina se zvětšovala do většího a většího kruhu, až ji byla zem doslova pokryta a ona stála uprostřed toho oceánu jako nějaká zvrácená bohyně.

Začala se třást odporem i zoufalstvím, nebylo kam utéct.

Krev se dívce přelévala po prstech u nohou jako řeka. Zvláštní nechutný pocit.

„Daisy proboha, probuď se!“ křičela dívka sama na sebe v duté ozvěně.

Štípala se do rukou i do tváří.

K ještě většímu zděšení to celé budilo dojem, až moc živé skutečnosti!

Odmítla tomu věřit.

Najednou to dusivé ticho prořízl jako ostrá čepel nože, smích.

Vkrádal se do každého dívčina nervu, každého atomu z jakých se skládala, dokonce se zachvělo i nekonečné moře vší té krvavé louže.

Marně doufala, že by ji ten jízlivý hlas zachránil.

„Prosím, pomozte mi!“

Kdosi dívku zezadu chytil kolem pasu, nečekaně, majetnicky, až znovu vykřikla.

„Pomoc ti?“ zazněl hlas.

Daisy se ani nepohnula.

„Vypadáš, tak úchvatně,“ zašeptal neznámí cizinec za jejími zády a ona cítila jeho dech ve vlasech.

„J…jsi nějaké moje svědomí? Nějaká má část?“ ptala se zmateně.

Co jiného by ten stín byl, než její představa, utkvělá entita v její mysli co si s ní pohrávala, chycena v nekonečné smyčce.

„I tak by se to dalo říci,“ promluvil fantom a nepříjemně jí přejížděl prsty po tenké látce její bílé košilky na břichu.

„Jsem mrtvá?“ vydechla a zavřela oči. Daisy se moc modlila, aby to nebyla pravda. Tak moc chtěla žít.

„Mrtvá?“ znovu ten zlý smích.

Podlamovala se jí kolena, nemohla se však hnout. Kam taky jít? Nejen, že v životě za dne neměla klid, ona ho nemá ani ve snu! Zatraceně!

Zlobila se na něho, nebo spíše na sebe, byl přeci její součástí.

„Kdepak, nejsi mrtvá, Daisy,“ stiskl stín nebožačku tentokrát k sobě, necítila však nic.

Žádnou vůni, žádné city, dokonce ani strach.

„Co tedy…“ začala dívka, když ji najednou ten někdo od sebe prudce odstrčil a ona padala.

Propadla krvavou hladinou a klesala níž jako těžký kámen.

Zpanikařila, mávala rukama, kopala nohama, zatímco se malé bublinky ztrácely od úst v marné snaze si ponechat co možná nejdéle vzduch v sobě. 

Proč to udělal!?

Nenáviděla ho.

Zápasila o svůj holý život ale ať se snažila, jak chtěla, stále klesala na dno, pokud tady vůbec nějaké bylo.

Proč ji chtěl utopit a tak krutě se jí zbavit?

Už to nešlo vydržet, dusila se.

Do úst Daisy pronikla ta železitá horká tekutina.

Počítala vteřiny, než s ní bude ámen, když se náhle probudila.

Právě v čas.

 

 

 

Prudce se na posteli posadila, na rtech zděšený výkřik.

Očima těkala po prázdném tichém pokoji.

Stejné místnosti v jaké byla předtím, tedy, alespoň si to myslela a to nejdůležitější, pomalu si začala uvědomovat, že ještě stále žije.

Jak dlouho asi spala?

Dlaň jí okamžitě vyletěla k bolavému místečku na krku a zčervenala. Trhla sebou.

Počkat, to co se stalo…

Až hodně, hodně později se Daisy vloudila myšlenka prozření.

Upíři. Ti dva chlapci.

Rozbušilo se jí srdce, ta myšlenka na takovou absurdní blbost a přeci tu na ní byly hned dva neoblomné důkazy jejich existence.

Dvě ranky na krku a dva vpichy ve stehně.

Okamžitě vyletěla z postele jako střelená šípem.

Tentokrát, dívku nic nepoutalo. Žádné okovy, žádné provazy, ani vězeňská železná koule na noze. 

Byla volná.

Proč ji nechali žít? Možná si ji nechávají ještě jako záložní svačinku!

Musí zmizet, než se stane hlavním chodem v téhle zvrácené hostině.

Jakmile Daisy sklouzla z velkého lůžka, zamotala se jí hlava. Nejspíše důsledek nedostatku krve, usoudila. Přidržela se dřevěného sloupku konstrukce nebes nad postelí. Čekala, dokud závrať nepřejde a hlava se nepřestane zbaběle motat jako na kolotoči spolu s nevolností.

„Zatraceně,“ ulevila si při pohledu na sebe samou.

Měla na sobě jen vykasané tričko.

Její osobní věci spolu s oblečením bylo rozházené po pokoji. Její věci. Pocítila vztek ke svým děsivým útočníkům.

Oblékla se tak rychle, jak to jen zubožené tělo dovolovalo.

Koutkem oka vyhledala dveře.

Daisy to celé připadalo jako film Saw, hra o přežití, únosci nechali své oběti volnost, mohla utéct? Možná nepředpokládali, že se probudí tak brzy.

Vydala se tiše ke dveřím.

Rozrazila je, skutečně se otevřely a to docela lehce!

Ano! Vytoužená svoboda!

Všechny myšlenky se upíraly k tomu toužebnému místu, když…

Nemohla projít.

Na cosi narazila, vypadalo to jako neviditelné sklo. Nic tam ale nebylo.

Začala do toho bušit pěstmi, hladit dlaněmi, aby našla nějaké místečko, kudy proniknout, nic, jen se zraňovala sama. Nemohla projít skrz, ale neviděla nic, co by jí v odchodu bránilo.

Prostě jen dveře, futra, podlaha a dvě místnosti. Tak kde je sakra problém!

Past!

Škrábala, bušila a vztekala se nad svou naivitou.

„Co to má znamenat! Hned mě odtud pusťte, slyšíte! Kde jste! Prosím!“ Daisy křičela a ječela ze všech sil, dokud si nebyla jistá tím, že si vykřičela hlasivky. Krk ji bolel a ona ho ledovými neprokrvenými prsty promnula.

Neozývali se.

Hajzlíci! Třeba tu nejsou?

Byli tu vůbec? Pokud to byli upíři, možná přes den spali. Pak si vynadala, nic jako upíři neexistují! Taková kravina.

Daisy se dívala okolo, nebyl tu kromě postele žádný nábytek, nic co by nasvědčovalo tomu, jak tu někdo pobývá déle, než jeden den. Žádná skříň s obnošenými věcmi, kromě stolu zela místnost prázdnotou.

Tam. Okno!

Mohla by ho otevřít a křičet na ulici o pomoc!

Rozeběhla se tam a málem zakopla o své nohy. Roztáhla dlouhé závěsy z těžkého sametu, nejspíše pohlcovaly co nejvíce slunečních paprsků. Těžké a zaprášené. Prudce trhla do stran.

Okolo se rozvířil prach, kašlala. Dráždilo to v nose i v plicích.

Dívka natáhla ruku k zavírání uprostřed.

Venku byla skutečně ulice, spíše nějaká postranní ulička.

„Co?“ nešlo otevřít.

Tolik s kličkou vrtěla, až se bála, že ji vytrhne a zůstane jí v ruce. Musela něco udělat, jenže bušit do skla, to si akorát koledovala o rozbití a ona netoužila si z ruky vytahovat střepy.

Třeba by z toho ještě měli ti dva radost.

„Prosím bože, dostaň mě odtud nebo už nikdy nepůjdu do kostela,“ vyhrožovala s prstem namířeným ke stropu a čekala nějaké znamení.

Nic, možná čekala, že rouhačku za tu opovážlivost sežehne blesk ale ani takový zázrak se nekonal.

Asi na ni všichni zapomněli.

Takže okno ani dveře nepřicházely v úvahu, buldozer neměla, čím by se probourala do dalšího bytu přes stěnu a spáchat sebevraždu…řekněme upřímně, která mladá hezká dívka by to udělala dobrovolně.

Byla tu zavřena bez možnosti útěku.

Navíc Daisy strašil ten podivně děsivý sen.

Dala se tedy zkoumat pokoj podrobněji.

Po pěti minutách věděla to co na začátku s tím rozdílem, že se na druhé straně nacházely ještě jedny dveře!

Lačně po nich sáhla.

Překvapeně zamrkala. Koupelna.

Natáhla prsty vpřed, prošly skrz!

Vstoupila tedy dovnitř. Neměla co ztratit. Vykoupala se a poprvé v životě musela uznat, jak je nevýslovně ráda alespoň za takový blahobyt. Věznitelé nejspíše mysleli na všechno. Tedy, až na jídlo.

Znovu se po koupeli oblékla a musela čekat.

Slunce už se za jedním velikým domem přímo před oknem sklánělo dolů a obloha se zaplnila rudými mraky ustupujícími nadcházejícímu večeru a další noční můře.

Měla takový hlad.

Snědla by i krávu s rohama! Instalatéra nebo i starou důchodkyni.

Možná více jak na záchranu nyní myslela na zmrzlinu, nějakou sladkou sušenku co by jí dodala energii.

Daisy těch pár hodin kručelo v břiše jako by tam měla žabí koncert, lačně se ohlédla na dřevěnou postel, i ta přicházela v úvahu, tedy kdyby chtěla mít v jazyku zapíchané třísky.

No, možná to ještě zváží, každopádně závěsy půjdou poslední.

Netrpělivě očekávala svou upírskou společnost obou bratrů.

Co po ní ještě mohli chtít?

Každou chvíli růžovlásku přepadal pocit bezmoci a zoufalství ale odmítala propuknout hysterii a pláči. Musí přemýšlet rozumně, neukáže jim svou slabost jako ostatní oběti.

Nevšimla si ani, jak se dveře otevřely a někdo vstoupil dovnitř.

Byla tak zabraná sama do sebe a výhledem z okna, že se nehorázně vylekala, jakmile promluvil.

„Tak už ses probudila,“ konstatoval tichý chladný hlas prost emocí.

Prudce se otočila, až se jí růžové lokny rozprostřely po ramenu jako hedvábný plášť. Necelé tři metry od jejího těla stál ten tmavovlasý kluk, propalující ji těma karmínovýma očima, tolik se podobající krvi, zachvěla se.

Prohlédla si ho, tentokrát k tomu konečně měla dobrou možnost.

Měl na sobě jakýsi dlouhý černý kabát sahající mu až ke kotníkům či spíše hábit s kapucí a tmavými lesklými knoflíky.

Tajemné. Jako by patřil k té odvážnější vrstvě nadšenců metalu nebo nějaké sektě co se vkrádala na hřbitovy. Polkla.

Jakmile Daisy zkončila s prohlídkou jaké se chlapec nijak nebránil, dával jí velkoryse čas na vzpamatování.

Pomalu se po zhlédnutí vrátila očima zpátky k jeho dokonalé tvářičce.

„Už několik hodin,“ zamračila se s rukama vzpurně v bok, „dost dlouhá doba na to, abych zjistila, že se odtud nedá utéct.“

Nijak to s ním nepohnulo. Nejspíše ji měl přečtenou jako knihu, jak by ne, neznal nejspíše žádnou, která by se o to samé už nepokusila.

„Jistě,“ odtušil a mávl ve vzduchu rukou, jaké vídala u dokonalých porcelánových panenek.

„Tohle je malé nezbytné opatření jaké ty ani necítíš ale je velmi, účinné,“ sdělil Alric stručně, evidentně šel hned přímo k věci a s jeho gestem se objevil slabý zlatý řetízek táhnoucí se po podlaze jako had.

Jeden konec končil v železném oku vprostřed pokoje a druhý se táhnul až k Daisy přidělaný k obojku na jejím krku!

Co to zatraceně je?

Vyděšeně zalapala po dechu, jakmile se objevil a zastudil na holé kůži.

Ihned k němu natáhla a zahákla za něho prsty. Snažila se ho servat. Nic platné.

Asi by si dřív vytahala krk jako žirafa, než by ho odpoutala.

„Nesundáš ho, není to v tvých silách, miláčku,“ děsivě mazlivá slova ji zastudila jako ledovec spolu s tím milým oslovením, způsobila v Daisy nával nezměrné hrůzy. 

Alric luskl prsty a obojek spolu s řetízkem zmizely, či prostě zneviditelnily, vůbec je na sobě necítila. Ta výmluvná ukázka magie či co to bylo, byla více než jasná, že bez cizí pomoci není úniku.

Jejich pomoci.

„Nesundáš ho, nezničíš, i když ho nebudeš vidět, stále ho budeš mít na sobě, můžeš vymýšlet cokoliv ale magie služebníků noci je nepřekonatelná,“ slova stínaly jako rozsudek smrti nad provinilým trestancem.

Mladý upír, který se stále nehýbal z místa, se najednou vydal přímo k ní. Jeho boty nevydávaly sebemenší zvuk, zato její srdce, by přehlušilo i ránu z kanónu.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vykřikla v hrůze a začala před ním couvat, přestože byl nejméně o půl hlavy menší a stavbou těla vypadal křehčeji než její.

Uměl ale působit bolest a vzrušení souběžně.

„Bojíš se mě?“ pootevřel své dokonalé rty, ve kterých se zaleskl ostrý zoubek.

„Ne,“ zalhala bojovně celá červená ve tvářích, jak couvala, najednou zjistila, že to dál nejde.

Pozadím se opírala o kraj toho jediného ze dvou kusů nábytku v pokoji.

Alric mezi nimi nenechal ani kousíček prostoru. Doslova svého vězně uvěznil mezi svým tělem a stolem.

Sytil se jejím strachem, zlobou i nechutí. Byl tak blízko, vdechoval tu svěží vůni její kůže, vody spolu se stopami mýdla.

Sklopil pohled k jejímu výstřihu a pár vteřin si vychutnával to privilegium silnějšího dravce, než pozvedl své velké oči olemované podmanivými dlouhými řasami, aby se pohroužil do těch jejích a podmanil si je.

„Já a můj bratr jsme se shodli na jedné věci…“ promluvil coby prostředník a Daisy ucítila upírův mrazivý dech na své bradě. Stál nepřiměřeně blízko, nedotýkal se jí ale i tak to stačilo, aby k němu cítila takový respekt jako kořist ke svému lovci.  

Až teď si všimla, že je tu upír sám.

Kde je asi Chester? Možná je někde venku a bez svědomí napadá jednoho člověka za druhým s požitkem masového vraha, přemýšlela zaujatě.

Odmítla se však zeptat.

Jeden byl víc, než dost a dva…už byli příliš. A to byli jen odrostlé děti, co teprve dospělí.

„N…na čem?“ vykoktala ze sebe a gratulovala si alespoň k těm pár slovům, jaké se vydraly s Daisyna sevřeného hrdla.

Lehce, až roztomile naklonil Alric hlavu na stranu. Vztáhl ruce dopředu a dívka pevně zavřela oči v očekávání nějakého nechtěného doteku, o který neměla zájem. Ani si neuvědomila, že mu tak ukázala svůj strach.

Když se dlouho nic nedělo, znovu oči otevřela, aby zjistila, že upír své dlaně položil vedle ní na desku stolu, o který se zadečkem opírala.

Tentokrát se Alricovy koutky lehce nadzvedly, „ta věc se týká hlavně tebe,“ napínal, „budeš náš mazlíček.“

A bylo to venku.

Takže proto ji nechávali žít. Nevěděla, zda je to nějaká hloupá hra. Dělali to všem, nebo jen některým, které se jim zamlouvali? Být zákuskem na pár dní?

„Č…čím jsem si to zasloužila?“ vydechla s pohledem upřeným do těch kamínových rubínů.

Na malou chviličku v nich viděla záblesk zájmu, hned to však zmizelo.

Možná se mýlila.

Alric se olíznul a pohled mu sjel na jeho památku ze včerejší noci, na tom jemném ženském krku.

Dal by si ještě?

Daisy doufala, že včerejší, protože pocit, jak ji každou noc osahávají a koušou, byl nesnesitelný. Hm jak dlouho tu vlastně byla? Mohla spát i několik dní.

„Řekněme, svým tělem,“ odvětil neurčitě, více indicií dívce nedal.

„Važ si našeho rozhodnutí Daisy, je to poprvé za celá staletí, co jsem s Chestrem souhlasil nad něčím takovým. Nechal jsem se přemluvit,“ odpovídal bez emocí tichým hlasem, nabádajícím k opatrnosti jako by jí to ještě vyčítal.

Začala se modlit, aby si to nerozmysleli. Přeci jen, mohla zkončit někde v kontejneru s odpadky a rybími hlavami a její tělo by našli třeba, až za dlouhé měsíce nebo vůbec nikdy.  

Celé se to zdálo naprosto neuvěřitelné, čím jsem je tak zaujala? Co to říkal, celá staletí? Jak dlouho asi žijí? Kolik se jich asi po světě potuluje?

Nakonec dívku v těch slovech přeci jen něco zarazilo. Vyznělo to tak jako by upír před ní s tím nápadem moc nesouhlasil, přesto je u ní teď tak blízko, mohla by přísahat, že mu vidí do duše nebo on jí?  

Má se ho bát víc, než toho druhého? On chce, aby z něho měla strach!

Nevěděla. Jistě se to brzy dozví.

„Posaď se,“ vyzval Alric svou oběť, až nečekaně přísně a ona nevěděla co tím myslí, respektive, kam si sednout? Židle tu nikde nebyla a ke všemu ji věznitel držel na místě a nevypadalo to, že by se chtěl hnout ze své těsné pozice.

Pochopila to, až ve chvíli, kdy se začal lehce přibližovat a ona naopak odtahovat, až se tím pádem sama posunula a vysadila na stůl.

Shlížela na upíra nechápavým pohledem, mělo by to Daisy dát pocit moci, přeci jen je výš a shlíží na něho, jenže tomu tak nebylo. Cítila se stále stejně bezmocná.

Ani nečekala, že by jí tmavovlasý chlapec chtěl něco vysvětlovat a vyprávět, prostě to byl spíše mlčenlivý typ chladného génia, proto byla tak překvapená, když skutečně začal.

„Já a můj bratr, jsme z velmi starého rodu Malkavianů, pocházíme z Rumunska.  Náš rodokmen sahá až do pátého století, myslím našeho druhu, samozřejmě. Chester a já patříme do přímé linie Vlada Tepeše, toho bys z historie mohla znát,“ vysvětloval pohrdavě Alric směřující k její inteligenci.

Daisy měla pocit, že se jí z toho rozskočí hlava. To zjištění uvězněnou dívku dostávalo do kolen, ještě, že už seděla. Proč musela narazit zrovna na tyhle dva?

Ty jména, místa, vše co vyprávěl, znělo tak cize a věrohodně, každý letopočet, město i to co věděla z dějepisu, souhlasilo.

Najednou za sebou zaslechla nádech.

Trhla sebou a pootočila tvář přes rameno lehce za sebe.

„Já a Alric máme jinou matku, to však neznamená, že máme mezi sebou nějaké předsudky,“ podotkl Chester klečící těsně za ní na tom samém stole.

Jak se tam dostal!

Ani se nepohnula, jen překvapeně pootevřela rty, jakmile se setkala s těma hravýma jízlivýma očima barvy třpytícího safíru ponořeného do mořské vody.

Jak dlouho už tam sakra byl?

Počkat, jak se tam vůbec dostal? Celou dobu měla výhled na dveře!

Je vůbec něco jako přemisťování možné? Proměnil se snad v netopýra a proklouzl tak neviděn přímo za ni? V jiné situaci by se tomu vysmála, nyní sebou jen cukla a lehce se od světlovlasého ďábla odtáhla, ale to zase stehnem narazila na Alricovu ruku přitisknutou vedle jejího boku na stole a raději tedy zůstala na místě.

Nenáviděla, jak si s ní zahrávali. Samá přetvářka, samý klam a iluze.

Zmetci mrňavý!

„Já jeden mám a to ten, že se mi vaše hry vůbec nelíbí!“ zaprotestovala, aby taky do diskuze něčím přispěla.

„To je škoda, ani nevíš, jak mi trvalo tady Alrica přesvědčit, abychom si tě nechali a popřípadě vychovali,“ ušklíbl se chlapec se stříbrnými vlasy a jednou rukou si je rošťácky prohrábl.

„Možná to nebyla tak dobrá volba,“ nechal významně svá slova vyset nebezpečně ve vzduchu, zatímco vycenil své ostré zuby, které zahlédla koutkem oka.

„Ne!“ vykřikla dívka a náhle bez varování ucítila mrazivé dlaně na svých kolenou. Měla nutkání se pootočit zpátky a podívat se o to se to Alric snaží ale Chestrovy prsty zachytily její bradu a zabránily jí v tom.

Vnímala, jak se přisunul blíže a ještě blíže, až měl rty těsně u jejího ucha.

„Byla by tě taková škoda, holčičko, docela jsem si tě oblíbil, nechci o tebe tak snadno přijít,“ zašeptal oběti vzrušeně do ucha, znělo to tak majetnicky a pak ho ke všemu ještě olíznul špičkou svého jazyka.

Daisy přejelo vzrušení po páteři.

Poté dívku s růžovými vlasy pustil ze svého sevření. Daisy vnímala, jak upír klečel stále přímo za jejími zády a co víc, on se k ní přitisknul svým hrudníkem!

Chester klečel, tudíž, měl hlavu výš, než ona, což mu vyhovovalo, miloval ten pocit moci nad někým.

Alric mlčel, jenže nezůstal jen u svého odtažitého pohledu. Položil dívce dlaně na kolena a roztáhl je od sebe.

Bránila se ale i proti jeho drobnému tělu měl neuvěřitelnou sílu, kdo si myslí, jak vyhraje nad upírem, je opravdu blázen.

Bez nějakého zdržování, na rozdíl od minule, zajel prsty pod látku jejích kalhotek a doslova je z ní strhnul.

O jeho úmyslech nepochybovala, bylo to horší než včera. Dnes už třeba nebudou mít takové zábrany. Daisy okamžitě zalitovala, že nemá krev napuštěnou jedem.

Okamžitě si instinktivně zakryla odhalený klín rukama. Červenala se neskutečnou stydlivostí a sotva lapala po dechu.

Prudce se nadechla, ale její obrana netrvala dlouho. Druhý démon Daisy zezadu chytil za paže a přitáhl si je k sobě, jako by jí chtěl nasadit želízka.

Nyní, aby udržela rovnováhu, tak se skutečně musela opřít o Chestrovu hruď, ať chtěla či ne, nedával dívce jinou možnost.

„Přeci by ses nebránila, když se ti to minule tak líbilo,“ vydechl Alric a naklonil se nad dívku. Lehce si stoupl na špičky, tak mohl nejlépe zmatenou nebožačku políbit.

Daisy zalapala po dechu.

Tohle nečekala, pokud ji chtějí osahávat budiž, nic jiného by od těch perverzních stvoření nečekala ale polibek? To bylo něco velice osobního.

Bylo to hříšné, děsivé a přitom sladké a omamné. Jako by jí ústy předal nějaký jed, po kterém rychle zapomínala, co vlastně dělá. Bídák jeden!

Chtěl odvést pozornost svého otroka. Chlapec se zkušeně dostal mezi její odmítavě sevřené rty svým dobyvačným jazykem a prozkoumal její ústa se zkušeností dospělého žádostivého muže.

Daisy bojovala s nutkáním se mu vzepřít, bohužel tomu podlehla, takový polibek se dal hodnotit jedině jako vynikající a za každý takový další byla ochotna prosit.

Opojná situace skončila ihned, jakmile se odtáhl a doslova si klekl před ni na koleno jako princ žádající ji o ruku. Mohla se jen domnívat, proč to udělal, kdyby však ihned nesklonil svou hlavu do dívčina klína!

Tím samým jazýčkem, který Daisy před pár vteřinami laskal v ústech, se nyní začal mazlit s její malou růžovou perlou.

Hlasitě zasténala a bezděky si položila hlavu na Chestrovo rameno. Ten samolibě zamručel.

„Je to úžasný pocit, že? Cítit, jak se o tebe někdo stará. Jak se tě dotýká. Líbí se ti to Daisy, to nepopřeš,“ šeptal jí tu strašnou pravdu do vlasů a ona tomu začínala věřit.

„My se o našeho mazlíčka budeme dobře starat, nemusíš mít strach, budeme v rámci mezí ohleduplní,“ sliboval upír lákavým hlasem a měsíc, jež mu postříbřil vlasy, mu dodal na nevinnosti.

Hladil dívku vzadu po sepjatých pažích, a když se nasytil té jemnosti, proklouzl pod nimi a potěžkal její objemná ňadra přes látku trička, která představovala jen nepatrnou překážku.

„Tohle se mi moc nelíbí,“ zavrčel jako divoké zvíře a Daisy z toho hlasu naskočila husí kůže, jenže ji ukolébal slastný pocit v jejím klíně.

Dokonce ani nevnímala, jak Chester svými drápy natrhl látku a doslova triko od krku až po bříško rozpáral, nyní už mu nebránilo v dalším zkoumání.

„To je lepší co říkáš?“ zasmál se svému úspěchu a jedním rychlým tahem neomylně rozřízl i podprsenku. Daisy pochybovala, že jí koupí novou.

„Moje oblečení,“ zaprotestovala.

„Už ho nebudeš potřebovat, koťátko,“ kousl Daisy Chester škádlivě do ucha, až to štíplo.

Dokonce ani bratr neměl s její sukní slitování a i on se kousku toho chabého šactva celkem úspěšně zbavil.

Bože, nyní tam byla naprosto nahá.

Obnažená v Evině rouše a oni na ní hodovali jako supi.

Alric dívce sedící na stole roztahoval stehna od sebe ještě více a lehce je hnětl a zarýval do nich své prsty jako by se s ní mazlil tygr, zatímco svým sladce hříšným jazykem prozkoumával její klín od shora dolů. Občas se zastavil u množící se vlhkosti dole a pak zase vyjel nahoru a vsál mezi rty ten malý naběhlý knoflíček tolik toužící po vzrušení.

„Ah...!“ zakňučela Daisy nad tou rozkoší rozlévající se jí po těle jako láva a měla neodolatelné nutkání zabořit ruce do jeho hedvábných vlasů, které ji lechtaly na vnitřní straně stehen.

 „Pořád se ti to nelíbí?“ políbil Chester Daisynu citlivou kůži těsně za uchem.

Neodpověděla a tak znovu potěžkal ty božská ňadra ve svých rukou, až sám slastně vzdychl.

Palci přejel přes její bradavky. Už byly ztuhlé, ale přeci jen se jim pár minut věnoval, dokud se oběti ještě více nerozbušilo srdce v hrudi.

„Miluju tvoje prsa,“ pochvaloval si drze a lehce do nich zabořil drápy jako kočka.

Daisy zaklonila hlavu položenou na upírově rameni a lehce se v zádech prohnula. Konečky prstů jedné ruky vyjel nahoru po tom alabastrovém krku a nechal je tam, tím Daisy donutil mít zakloněnou hlavu, nemohla ji vrátit zpátky, jen hledět do stropu nad sebou ale ten ji teď ze všeho zajímal nejméně.

Cosi se nebožačce otřelo o rty. Bylo to chladné, vonělo to jako nějaké lákavé čerstvé ovoce.

Vyhládlí žaludek nařizoval to sníst, ať to bylo cokoliv, měla takový hlad!

 „Otevři ústa, Daisy,“ lákal Chestrův melodický hlas a přitom se jí tím malým kulatým kouskem otíral o rty. Nakonec je pootevřela a on ho dovnitř propašoval, přitom ukazováčkem nezapomněl pohladit její jazyk, kterým si kuličku převzala.

Souhlasně zavrněla, když rozkousla hroznovou kuličku a její sladká chuť naplnila všechny toužebně čekající pohárky uvnitř úst.

„Hmm…“

„Chceš ještě?“ olízl jí vyzývavě ouško.

„Ano,“ zaprosila, bohužel nebylo jasno, k jakému činu dává svůj souhlas.

Upír dívku však netrápil a nabídl jí další sladkou ambrozii a rovnou dvě najednou.

Lačně víno rozkousla a kapička šťávy Daisy labužnicky stekla z koutku úst, až na propnuté hrdlo.

„Tohle mi nedělej,“ zaúpěl zmučeně Chester, kterého ta situace opravdu vzrušila a jak se k němu tiskla, cítila, co to s ním dělá.

Jen, aby se na ní nevrhl jako nějaké divoké zvíře, napadlo vězenkyni.

Místo toho sklonil hlavu a setřel tu lesklou cestičku špičkou jazýčka.

„Ještě,“ vydechla a dívčina milence to překvapilo. Místo dalšího olíznutí jí vtěsnal nový hrozen do úst a sám se jemně zakousl do tepající žilky dívčina krku.

Alric se nemohl odtrhnout od jiné sladké chuti, která měla za příčinu všechnu tu vlhkost kolem. Mazlil se s Daisyným klínem, dováděl ji k šílenství prací svých prstů, které třely její rozkošný hrášek, zatímco on, jazýčkem vnikl dovnitř.

Chtěl víc toho medu, tolik mu chutnal. Daisy byla opojná plná vzrušení.

Potlačoval vlastní žádostivou potřebu ve svém klíně a hlad nutícího se zakousnout kamkoliv do toho roztouženého ženského těla.

Upír jazýčkem pátral po okraji toho tajemného vchodu a zajížděl i dovnitř, pak se odtáhl, jen aby uchvátil do úst ten zduřelý výstupek a začal ho sát. Nejdříve pomalu ale Alricovo dílo nabíralo na síle a intenzitě vichřice až zaslechl spokojený výkřik plný zoufalého uvolnění.

Tolik toužil strčit do ní prsty, aby to cítil na vlastní kůži a mnohem víc, než jen prsty, jenže to neudělal.

Ovládl se.

Ještě pár sekund podporoval Daisyn orgasmus občasným olíznutím, než se napřímil a chmátl po její ruce.

V měsíčním světle se zalekly dvojice ostrých špičáků a rychlostí blesku proklály jemnou kůži zápěstí jejich mazlíčka.

Vychutnával si tu rudou tekutinu prýštící, mu do úst i krku, sytil se a už dlouho mu nechutnalo jako teď.

Možná jen přeci neudělal chybu, když se nechal od bratra přemluvit nad tímto vskutku bizardním úmyslem ochočit si lidskou dívku.

U upírů se to nezdálo nijak neobvyklé, dokonce ve středověku tohoto vzrušujícího privilegia využíval každý druhý.

Přivlastňovali si uvězněné milenky a čerpali tak svou energii. Potěšení, nic víc.

Jak však ubíhaly léta a století, toto nepsané pravidlo se stávalo zapomenutým a opomíjeným.

Až do teď.

Tohle byl teprve začátek, holčička ještě musí poznat jaký je skutečný život ve společenství upírů z rodu Malkavianů.

 

 


 

Třetí kapitola.

Znovu velká dávka erotiky. Dnes Alric jen maličko odkryl část svého rodokmenu, což je jen malým ledovcem na severním pólu. Daisy se toho bude chudák hodně co učit.

Sledujte jak se situace dál vyvíjí. Ono dva kluci a jedna dívka to spěje k jedinému. A oni si ji roztrhnout nemůžou, aby měl každý půlku :-)

Co víc dodat, ten stůl se tam prostě hodil :-)

Více v další kapitolce, kde už půjde lehce do tuhého. Bude akce!

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 5. 04. 2016 - 18:49 | Rubrika: Vampire pet





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.