Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

33. Kapitola (2.část)

 

 

         

 

Ryšavý vlk čarodějce stiskl rameno, jako by si sám od ní bral morální sílu, kterou tak nutně potřeboval, a už jen ten dotek ho uklidňoval, že se přestal třást.

„Jsem rád. Rád, že už je to venku, že nemusím nic skrývat. Je to úleva a na druhou stranu se toho křiku ve svých snech stejně nezbavím, možná léty vyblednou, ale budou mě pronásledovat napořád. Stejně jako po mně půjde Šedohřbet, aby mě zabil. On neodpouští. Ani já sám sobě nedokážu odpustit. Nechci se ale schováva, a taky nebudu, jsem člen řádu, mám své povinnosti a budu všechny zde chránit, ať to stojí, co to stojí.“

Profesorka chtěla muži nabídnout útěchu, ale nestál o ni, na to byl příliš hrdý, raději jen přikývla na znamení, že rozumí, a byla ráda. Pomohla mu. Alespoň trochu.

Chvíli oba dva  mlčeli, než se Lily rozhodla změnit téma, protože tohle považovala za uzavřené. Nechtěla tím Lupina dále mučit.

„Teď mi ale musíš říct, o čem jsi to předtím mluvil. Kdo byla ta žena? Co se stalo? A hlavně neříkej, že mi do toho nic není, to jako odpověď nepřijmu,“ naléhala s pozvednutým obočím a on změnu konverzace vděčně přijmul, tentokrát z ní Remus svou ruku sejmul a nechal ji spočinout podél svého těla, dobrá zpráva byla, že se od incidentu v Sonesborou a jeho obyvatel oprostil, ale nevypadalo to, že by se chtěl o své skvělé zážitky z Kruvalu podělit.

Tentokrát mu však na vybranou nedala.

„Remusi?“ zopakovala a prstem ho zatahala zepředu za bambuli jeho pyžama, jež představovala zapínání místo kulatého knoflíku. „Já se neptám, já ti to přikazuji,“ lehce se sklonila, aby mu pohlédla do očí, protože těmi svými až úprosně zkoumal zaschlý flek na Snapeově podlaze jako viník, který něco ošklivého provedlo. Vlk konečně navázal oční kontakt, ale byl v něm smutek a ještě něco, co nedokázala identifikovat. Tohle také asi nebude zrovna příjemné, uvědomila si sklesle.

Chtěla mu poskytnout čas na utřídění myšlenek, a tak se začala věnovat lektvaru, který musel za tu dobu dostatečně vychladnout, tudíž odebrala ze starého šuplíku několik prázdných lahviček a začala do nich dávkovat Bezesný spánek. Remus se mezitím posadil do křesla, které stálo u krbu, aby na něho raději neviděla. To, co se odhodlával říci, nebylo lehké pro něho ani pro ni, která toho zatím z toho špatného světa viděla málo, i on, jenž zažil větší příkoří a mučení, tohle stále viděl před očima, protože se to týkalo jeho kamaráda.

„Dobře, Lily, ale nebude to moc příjemné,“ zaposlouchal se do cinkotu skla, jak se o sebe flakónky třely, jakmile je skládala jednu vedle druhé na desku stolu. Vlkodlak se trochu zhroutil do nečekaně tvrdého polstrování a položil si ruce na opěrky, než začal. „James ti určitě říkal o výpravě do Kruvalu v Maďarsku, je to asi pět měsíců zpátky, pokud si to pamatuji dobře,“ začal.

„Asi tak,“ přitakala žena a dál špicovala uši, „a dál?“

„Měli jsme zjistit o Karkarovi, co se dá, jelikož na něho padla vážná obvinění. Bohuže,l při pobytu tam nejen že jsme odhalili pár nehezkých věcí, ale také že, tamní ředitel i Karkarov spolupracují s Voldemortem, i když sami smrtijedi nejsou. Věznili ve škole bezmocné mudly, které mučili pro zábavu a dělali si z nich pokusné králíky pro ty studenty, jež se hodili na učení černé magie, nebylo jich zrovna málo. V Maďarsku jsou velice ctižádostiví. Kam se hrabou Zmijozelští,“ vydechl těžce a více podrobností raději vynechal, dával jí jen holá fakta. Tak to bylo pro oba snesitelnější. Nemusela se dozvědět všechno.

„Cože? Ale proč jste mi to neřekli? Nikdy se nic nedozvím, držíte mě od všech informací, co se nedočtu z Denního věštce, to nevím,“ vyhrkla zamračeně Lily, tři kapky bleděmodré tekutiny dívce přitom ulpěly na jejích šatech, což ohodnotila pohoršeným zamlaskáním, ale Remus, který o tom nevěděl, jelikož k němu stála zády, si to vyložil, jako by ho za to kárala.

„Nemohli jsme, Albus si to nepřál, pochop, prosím, že vše, co děláme, je přísně tajné, nesmí se o tom nikdo dozvědět. Čím méně lidí o tom ví, tím méně informací z dotyčného, pak pokud ho, nedej bože, smrtijedi chytí, můžou vytáhnout, a sama víš, co je to za zrůdy,“ hájil se Lupin, pročesávajíc si nervózně vlasy svými prsty, až z nich udělal docela solidní vrabčí hnízdo.

„To chápu, přesto mě to mrzí, nikdy mi nedovolujete se k vám přidat, nepřiberete mě do žádné akce, jak se pak mám cítit, jsem ještě vůbec ve Fénixově řádu? Pro mě už je to snad jen slovo,“ položila jednu lahvičku prudce na desku stolu, až se rozkývala ze strany na stranu.

„Buď ráda, Lily,“ vydechl těžce hlas kdesi za ní, „ty se svým samaritánstvím bys na bitevním poli dlouho nepřežila, uměla bys snad někoho zabít?“ zeptal se náhle.

Nastala dlouhá odmlka potvrzující jeho podezření.

„Ne,“ odpověděl za ženu.

Neobrátila se ani nehájila, a přesto chtěla vykřiknout, že ano, že by se bránila, bránila by i ostatní, ale ta slova čarodějce prostě nešla přes rty, protože si vzpomněla na toho upíra, kterému se nedokázala ani ubránit. Nebýt Severusova včasného příchodu, asi by tu nestála a nepolemizovala nad svými schopnostmi.

Sevřela prsty pevně kolem malého flakonku, div ho nerozdrtila v dlani.

Tohle bolelo. Řekl to zcela záměrně a přesně, musela, ač nerada, souhlasit.

„A to je to, co přesně děláme, abychom přežili,“ trpká slova obletěla celý kabinet a dostala se k jejím uším, „bojujeme, bráníme, a pokud je to nezbytné v záchraně vlastního života, jsme nuceni ho někomu vzít, to bys chtěla? Přidat se do našich řad? Někdy si myslím, že jsme jako smrtijedi, že bojujeme za naše zájmy stejnými zbraněmi, stejnými argumenty, ale přesto jsme jiní. Nečiníme bolest z potěšení nebo radosti,“ náhle ztichnul, jako by si uvědomil, že takový upřímný výčet svých zkušeností na nezkaženou profesorčinu mysl více než stačí, a měl pravdu.

Lily se cítila hloupě, chtěla bojovat, vykřikovat proti nepříteli své kletby, ale to riziko zůstat sama s netečným pohledem mezi padlými nechtěla. Nikdo to nechtěl. Uvědomila si trpce, že má Lupin pravdu. Nehodila se pro to. Ona do války mezi vojáky nepatřila.

Spolkla své protesty a zmohla se jen na přikývnutí. „Pokračuj, Remusi.“

Vlkodlak vzal do ruky jednu ze svých bambulí a laxně si s ní pohrával a zkoušel její měkkost, nejspíše se tím uklidňoval a snažil si vzpomenout, kde končila nit jeho vyprávění.

„Nu, ocitli jsme se uprostřed nepřátelské potyčky, když jsme se dostali do nehlídaného sklepení a chtěli vězně tajně osvobodit. Věděli jsme, že o našem tajném poslání dávno vědí a nejspíše jen čekali, kdy bude v hodný okamžik a zbaví se nás, nebo nás prostě jen spoutají a předají Pánovi zla. Začali jsme tedy jednat. Bohužel trochu pozdě. Někdo nás v Kruvalu zahlédl a my jsme nestačili všechny vyvést ven a dostat za hranice pozemků, abychom se přemístili. Několik lidí uteklo, zranění kouzelníci měli sice štěstí, ale mudlové, jež se nemohli přemístit, ty dohnali a zabili. Při útěku jsme s sebou vzali zraněnou mudlovskou dívku, žádala nás o pomoc, nemohli jsme ji tam nechat, měla před sebou celý život. James ji vzal na ramena a já nás kryl proti jejich kletbám, co po nás neustále házeli. Ta dívka nás dost zdržovala a oni nás doháněli, mohli jsme to stihnout, jenže James tu nebožačku hodil do trávy, a i když ho prosila, na místě ji zabil bez kousku svědomí. Stalo se to tak rychle, já… nedokázal jsem tomu zabránit,“ ukončil své vyprávění Remus.

Lily mu byla vděčná, že ji nechal chvíli na to se vzpamatovat z celého příběhu. Musela vstřebat fakt, co James provedl. To se mu nepodobalo. Co kdyby takhle nesl ji? Udělal by to znovu? Zahodil by ten těžký náklad a klidně odepsal? Hodil na zem a jen proto, že byla malá šance dostat do bezpečí, ji tam zabil? Na to se bála vůbec pomyslet.

Takhle panikařit mu nebylo podobné.

„Neměl jsem ti to říkat, ale od té doby se hodně změnil, nejspíše se nedokázal vyrovnat s tím, co udělal, jinak si to nedokážu vysvětlit.“

„Ani já si to nedokážu vysvětlit, Remusi, mrzí mě to, jak se chová, třeba později najdeme nějaké vysvětlení, ale děkuji za tvoje svědectví,“ stále zůstávala otočena a přilepovala na lektvary patřičné štítky s názvy, přestože chvějící ruce dělaly tu práci dost mizerně. Zajímavé bylo, že každý lektvarista měl jiné, byly to sice detaily, ale tak jste mohli vypozorovat, od koho lektvar pochází. Například její učitel Křiklan míval žluté, Snape měl černé, ale na jednom se shodli všichni, čarodějové zabývající se tímto křehkým uměním měli sklony k puntičkářství, takže až Snape uvidí ten bordel, co tu nadělala, asi ji vlastnoručně uškrtí.

Hlasitě si povzdechla a konečně se otočila.

V ruce měla pět flakonků a podala je sedícímu Lupinovi. „Vím, že je hodně pozdě, ale nedonesl bys to, prosím, na ošetřovnu Poppy? Já tu musím ještě poklidit a dřív jak ve tři to rozhodně nestihnu, byla bych ti moc vděčná, Remusi,“ sice trochu přeháněla, ale pochopil její záměr a zvedl se z tvrdého křesla.

„Dobře, pro tebe vše,“ smutně se usmál a Lily věděla, že to bude dobré, musí. Vše se jistě jednou obrátí. Zapomene se na válku i na hříchy. Jednou.

Pomalu se došoural ke dveřím, ale ještě se otočil.

„Ehm, je to pravda? Co říkal James. Ty a Snape, no, však víš, co myslím.“  

Jistě se chtěl zeptat už předtím, ale nebyla k tomu ta správná příležitost, když tedy už byli sami bez toho nejmenovaného žárlivce, nemohl odejít a nezeptat se.

Profesorku to na malou chviličku zaskočilo, nečekala tak přímou otázku.
 
Co teď, naskákali čarodějce rudé skvrny ve tvářích.
 
„Nechci ti nic vyčítat, je to čistě tvoje věc a moje zvědavost, protože se mi nechce věřit, že by zrovna on o někoho stál,“ rýpnul si na Smrtijedovu adresu.
 
„Remusi Lupine,“ napřímila se profesorka v zádech naoko hrozivě, „jsi hrozný šťoural, proto s tebou žádná holka z našeho ročníku nechtěla chodit, co si pamatuji, vážně ti do toho nic není,“ pozvedla rty do mírného úsměvu a atmosféra už se najednou nezdála tak ponurá jako předtím.
 
„Chceš tím snad říci, že roznáším klepy?“ vykulil oči a i on se pousmál.
 
„Ne, protože ty jsi ta největší drbna ze všech, co o ostatních nevíš, tak se dozvíš a pak se divíš, že ti nechtějí věřit. Já už tě naštěstí znám, mě už nepřekvapíš.“
 
„Je dobré být připraven, proto jsem v řádu, tam si mých schopností cení. Na tom není nic pokoutního, navíc jsem tě tenkrát zachránil, když jsem zjistil, kdo ti poslal ten milostný dopis a asi bys dost zaraženě koukala, kdybys šla na rande Ke Třem košťatům a posadila se ke stolu s Howlem Samuelsonem,“ odvětil vítězně Remus. Docela se nad tím tenkrát pobavili, protože dotyčný Zmijozel byl stejně nepříjemný a arogantní jako všichni ostatní s hroznými ulízlými vlasy, vyčnívající bradou a lehce šišlavým hlasem, docela mu vytřeli zrak, jakmile mu oznámili, že Lily není čistokrevná a on od dalšího rádoby láskyplného otravování dal ruce pryč. Nevěděl, že holka co si vybral, pochází z mudlovské rodiny, tak po pár dalších urážkách, jež ze sebe vysypal, mu Sirius on a James daly co proto. Ještě týden poté chodil po Bradavicích s modřinami na obličeji.
 
„Vůbec mi to nepřipomínej, kde bych teď byla, kdybych s ním začala chodit, dej pokoj,“ mávla rukou profesorka a rozesmála se na celé kolo, až měla strach, že se tohle místo nepolíbené humorem rozsype.
 
Pokud by si ho snad nedej bože vzala, asi by teď skákala kolem svých dětí, zatímco on se věnoval službě u Voldemorta. Vyšívala by přitom nějaké bezduché abstrakce na taburetku v nějakém tichém děsivém sídle, starala by se o chod domácnosti, vybírala výzdobu květin do salonku a nějaká válka by jí byla ukradená. Jaký by to asi byl život? Byl by tak moc jiný než ten co vede? Tady se také jen doslýchala o činech svých kolegů a sama se do jednání řádu moc neangažovala.
 
„Ale zamluvila si to hlavní, tak?“ nedal se odbýt Remus a tím ženu probral z přemýšlení. Evidentně neodejde, odkud nedostane alespoň nějakou odpověď. „To ti řeknu jindy, už se mi zavírají oči a tohle rozebírat je opravdu na dlouho, někdy ti to povím třeba v Medovém ráji,“ přiznala. U Merlina, spokojil se s tím! Zajásala v duchu a s mírným mrknutím se vlkodlak ztratil na chodbě. 

 

 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 12. 10. 2015 - 20:58 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.