Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

33. Kapitola

 

 

Kapitola 33

Děsivé zpovědi

 

 

 

„Jamesi, tohle není zrovna dobrý nápad, je dost pozdě, měj rozum,“ nabádal svého přítele Remus a následoval jeho rychlé kroky prázdnou chodbou.

„Ty mě vůbec neposloucháš, je tam, s ním, to vím jistě, a pokud mě chceš brzdit, tak můžeš klidně jít zpátky,“ odbyl ho stroze Potter, v rukou rozložitý starý list papíru, který představoval mapu celého objektu, s tím rozdílem, že zde se ukazovali všichni, kdo tu přebývali, a to hlavní, kde se nacházejí. To byl důvod, proč se oba dva potmě v jednu hodinu trmáceli liduprázdnými chodbami jako dva špioni.

„Nedal jsem ti tu mapu, abys mě tahal z postele pro své hloupé domněnky,“ mrmlal vlkodlak ospale a šel se svým pomateným kamarádem jen proto, aby ho nejen chránil, ale hlavně, aby neudělal nějakou nerozvážnost, ke kterým se poslední dobou uchyloval víc než dost často.

Onen plánek, co teď James křečovitě svíral v prstech, mu měl sto chutí vytrhnout a okamžitě spálit na popel.

Že jsem mu to vůbec dal, litoval sám sebe Lupin. V jejich studentských letech ho používali ke stopování prefektů a hlavně učitelů, když chtěli nějakou tu klukovinu večer připravit na ráno a nestáli o žádné nečekané překvapení. Šikovná věcička, se kterou Remus přišel, ale teď mu to připadalo jako dost špatný nápad.

Před dvěma týdny ho náhodou našel na dně své cestovní tašky a dal ho svému nejlepšímu kamarádovi v domnění, aby ulehčil jeho svědomí. Bohužel to mělo zcela jiné následky, než v jaké doufal.

Vážně mu tím chtěl pomoci.

James se blahosklonně domníval, že se mu Lily, jeho snoubenka, odcizuje. Měl o ni strach, a on vlastně také. Proto byl Pobertův plánek dobrou věcí, jak Pottera uchlácholit, když bude sledovat, kde se Lily Evansová právě nachází. To ale nevěděl, že tím začne být posedlý, jako si drak hlídá své zlato.

Dokonce to došlo tak daleko, že ho nyní vytáhl z nějakého nepochopitelného důvodu z postele a trmácel se s ním kdoví kam. Ještě štěstí, že si ze stolku stačil vzít svou hůlku. Tak ho dnešní zlá doba více než vycvičila, slovo zapomenout často znamenalo přijít o krk.

„Domněnky, Remusi?!“ zvýšil Potter hlas rovnající se lodní siréně, která klidně mohla probudit celý hrad. Naštěstí se tak nestalo. Mladý muž na místě prudce zastavil, až do něho ryšavý vlkodlak narazil a třel si pohmožděný nos. Lupin mu věnoval mu vyčítavý pohled.

„No tak, Jamesi, uklidni se, pojď, vrátíme se do postele, nechme to na ráno, chováš se jako hysterická ženská, Snape je taky jenom člověk, a i když se mi nelíbí stejně jako tobě a nevěřím mu, nemám chuť ho dnes vyzvat na souboj a tahat ho v pyžamu ven do mrazu,“ pokoušel se Remus smířlivě, ale stejně dopředu věděl, že to nezabere, jeho horlivý přítel byl neoblomný stejně jako Sirius, když mu o něco šlo. Vysloužil si za to od něho plamenný pohled, jež nezjemnily ani skla jeho kulatých brýlí.

„Nevymýšlím si, podívej se,“ doslova vlkovi přistrčil plánek až pod nos a Lupin si posvítil hůlkou, při tom zamžoural na hrubý náčrt Bradavických zdí a jeho místností. Chvíli marně pátral, než se zorientoval, až konečně našel Snapův kabinet, kde se pohyboval štít s přesným jménem.

Už věděl, co Jamese tak vytočilo, a tentokrát musel dát jeho žárlivosti za pravdu.

„No dobře, ale to se dá určitě nějak vysvětlit,“ vydechl zrzek mrzutě, „třeba ji k němu poslal Brumbál nebo…“ Nestačil to ani doříct, protože se od něho Potter začal rychle vzdalovat, a čím více se blížil ke sklepení, tím přidával do kroku v touze chytit viníky při činu.

Dnes to bude dlouhá noc, povzdechl si těžce Lupin s trpitelským výrazem a pospíšil si za svým druhem. 

 

 

 

 

Lily se musela opravdu ohánět, a to ve všech ohledech, pokud si chtěla jít brzy lehnout a nestrávit tu celou noc.

Na chvíli zauvažovala, zda to vážně neudělá, protože měla o Snapea strach. Přeci jen se mohlo stát cokoliv, co když mu nikdo nepomůže a on se vrátí zbitý? Nedej bože polomrtvý. Při té představě ženu bodlo u srdce. Jistě, je zvyklý se o sebe postarat sám a jistě má u sebe všechny známé ampulky protijedů proti různým kletbám, které by ho měly postavit na nohy, ale co kdyby?

Celou dobu to profesorce létalo hlavou pořád dokola jako meluzína, jedním uchem tam a druhým zpátky.

Donutila se však krájet, drtit a míchat to, co měla napsané škrobeným písmem svého dobrodince na papíru.

Právě vhazovala tři kapky rulíku zlomocného a třikrát zamíchala po směru hodinových ručiček, dokud se tekutina nezbarvila z jemně oranžové na černou, něco bylo špatně, s hrůzou si všimla malé poznámky dopsané k postupu.

Přehlédla to!

„Zamíchat PROTI směru hodinových ručiček!“ zaúpěla nad svou zbrklostí a musela celý lektvar, který připravovala tři čtvrtě hodiny, nechat zmizet a začít znovu od začátku. „To mi dělá schválně,“ vyfoukla vzduch ze vzteky červených tváří. „Vrrrr.“

Čarodějce to pocuchalo nervy, a aby to nestačilo, byla nervózní jako na své první hodině létání. Musela si otřít zpocené ruce do svých šatů.

Mávla otráveně hůlkou nad zkaženým dílem a celý obsah kotlíku zmizel.

„Aquamenti,“ poručila a do kulaté nádoby se napustila nová voda zahřívaná rudým plamenem vespod.

Měla na sebe vztek, neuměla nic udělat správně? Neuměla dávat pozor? Věděl, že to zkazí, a chtěl ji tím jen ponížit? Ne, věřil jí, že to dokáže, spoléhal na ni. Ředitel také. Věřila tomu celou svou duší. Nesmí ho zklamat, ale to, že tu první dávku zkazila, mu rozhodně neřekne, aby se tak přes velmistrem lektvarů ztrapnila nadobro.

Stejně připisovala svou roztržitost vypjaté situaci a druhou část vyplňovala únava.

Alespoň čarodějce kotlík nevybouchl do obličeje, což se mohlo lehce stát, jakmile jste přimíchali špatnou přísadu či jste vařili tekutinu moc dlouho.

To by se jistě tomu netopýrovi nikdy nestalo, nakrčila nos.

Povzdechla si sama nad sebou a snažila se oprostit od těch trýznivých myšlenek, co se teď asi u Voldemorta děje a proč svolal další schůzku. Důvodů mohly být desítky, jen si vybrat.

Vážně se tím užírala teď, když k tomu panovačnýmu chlapovi něco cítila, trnula, jako by seděla na růžích s centimetrovými trny.

Všechno tu na ni tak nějak doléhalo, možná to bylo tou ponurostí, která se tu rozprostírala, a jediné světlo v temnotě vydával plamen na stole pod kotlíkem, pak tu byly silně omamné byliny a přísady, kterými voněl i Severusův plášť pokaždé, když k němu byla dostatečně blízko.

Rychle zavrtěla hlavou ze strany na stranu, musela zahnat jak vtíravý spánek, únavu, tak ty vtíravé vzpomínky, ale jak, když byla v JEHO laboratoři! Pracovala s JEHO nástroji a surovinami.

Stále měla tak trochu pocit, jako by tu někde stál, pozoroval ji, a co chvíli očekávala peprnou poznámku na svou nešikovnost.

Prudce kopla do stolu, aby ji alespoň bolest přivedla zpátky do reality.

Lily vzala ostrý nožík a nakrájela červenou dračí fazolku.

„No tak, nevrť se, ty potvoro,“ procedila žena skrze zuby a po půl minutě konečně tu vrtící se věc rozkrojila, a dokonce bez zranění, to se považovalo za úspěch, nemít z palce v takových chvílích jehelníček.

Mrkla na pergamen, tentokrát si raději přečetla celý postup ještě jednou a důkladněji.

Následovala rozdrcená mandragora, tři kapky čtvrtníčku, kapka olivového oleje, tři šupiny hřivnatce a konečně rulík zlomocný, a teď nezapomenout desetkrát zamíchat PROTI směru hodinových ručiček a nechat odstát dvacet minut na mírném ohni, než se do něho dá 10g hvězdného prachu v podobě stříbrného prášku, což je nadrcený měsíční kámen z Afriky.

Lily lektvarem pomalu zamíchala, pak ho odstavila na mírnější plamen, kde pomalu pobublával.

Ještěže stačila ustoupit stranou, když se Snapeovy dveře doslova rozletěly, jako by na ně někdo namířil hůlkou a křikl BOMBARDA!

Tak se lekla, že strčila bokem do stolu a tekutina v kotlíku mírně vyšplíchla na pracovní desku s nepříjemným zasyčením.

Ospalost byla najednou zcela zapomenuta.

Dost se obávala, že sem právě vpadl maďarský trnoocasý drak, nebo že nějací studenti si chtěli ze svého učitele vystřelit za ty nekonečné tresty, na které si jí ten půlrok stěžovali.

Jenže místo velkého šupinatého těla nebo vysmátých tváří školních výrostků do místnosti vpadl James a v rukou držel pozůstatky něčeho, co připomínalo mapu, a hned za ním v závěsu Remus s chlupatými papučemi na nohou, kde se pohupovaly plyšové bambule.

Lily vykulila oči. Co tu dělali?

Jindy by se té hašteřící dvojici od srdce zasmála, ale tohle ten případ nebyl.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš? Jestli Snape zjistí, že jsi mu vyrval dveře z pantů, rozmázne tě na zdi,“ tahal Jamese vlkodlak za rukáv a jeho přítel vypadal, že ho tento výrok o navrácení zdravého úsudku ještě více rozběsnil.

„Rozmáznu ho prvního,“ vrčel Potter.

Prudce sebou trhl, až ten kus pergamenu nechtěně rozpůlil od shora dolů, a jeden kus zůstal jemu a druhý vlkovi, ten jen zničeně zakoulel očima.

Najednou si oba uvědomili, že už jsou vlastně uvnitř, a upřeli pohled na jedinou živou osobu široko daleko, postávající kousek od nich.

Rozhněvaný vůdce ztratil zájem o zničený plánek, jež právě skončil zapomenutý na zemi spolu se svou soudností, a přikročil k překvapené rudovlásce tak, až se nad ní hrozivě tyčil jako vzrostlý topol.

Lily toho milého studenta, který vyrostl v citlivého muže, vůbec nepoznávala, dokonce o krok ustoupila dozadu, jako by očekávala, že ji každou chvíli uhodí.

Vážně se modlila za to, aby se toho neodvážil.

„Jamesi?“ začala zmateně, hrubě však na ženu vyjel, aniž se mohla jakkoliv bránit.

„Co tu děláš, Lily? Není na návštěvy svých starých známých dost pozdě?“ Mělo to vyznít jako vtip, ale z toho, jak se právě tvářil, by zmrznul úsměv i yettimu na rtech. Mimoděk se otřásla. „Spolkla jsi snad jazyk?“ osočil se ještě hněvivěji, jakmile neslyšel požadovanou odpověď, jež by jeho ego uspokojila, a chytil ji mrštně za ruku, přitáhl si to ženské tělo raději blíž k sobě. Šel z něho nepopsatelný strach, že zprvu nedokázala vydolovat z krku ani hlásku.

„Jamesi, nech ji, vždyť vidíš, že je tu sama,“ objevila se po jeho levé ruce zrzavá rozcuchaná kštice s logickým vysvětlením poukazující na její jedinou přítomnost a že tu nedělá žádné nepravosti, což byla vlastně pravda. Lily prosila Remuse pohledem o pomoc, pokud neuvěří jí, jemu snad ano.

Vlkodlak v pyžamu se čarodějku snažil chránit, ale i když měl zájem bránit jak svého kamaráda, tak svou kamarádku, nehodlal do toho příliš zasahovat a vynaložit k tomu svou ničivou vlkodlačí sílu. Raději hrál roli pasivního prostředníka s diplomacií.

„Nepleť se do toho, Remusi!“ křikl popudlivý čaroděj, který Lily právě v tuto chvíli připomínal smrtijeda daleko víc, než sám Voldemort v té nejhorší náladě, ve které si s ním laškovat znamenalo doslova vypařit se na místě.

Teď toho měla Lily právě akorát. Křičet na ni chtěl? Obviňovat? To tedy ne.

„Tak dost!“ ohradila se žena, jejíž trpělivost právě vybublala na povrch. Byl nejvyšší čas vzít situaci do svých rukou, jelikož se od Lupina ničeho více nedočká.

Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo, možná za to mohla její skleslá nálada, únava nebo tohle ponuré místo jako hodné pro jezevce, ale tohle osočování už dál snášet nehodlala. Každému občas přeteče pohár trpělivosti a ona, i když Jamese měla ráda, ho nechtěla mít neustále za zadkem, kamkoliv se hne. Tohle byl vrchol. Měl by vědět, kde končí soudnost a začíná posedlost.

„Jak sem můžete takhle vtrhnout jako nějací devianti? Chováte se hůř než naši studenti! Oba byste zasloužili školní trest. A když chcete vědět, co tu dělám, tak to není žádné tajemství,“ zvýšila hlas a vytrhla svou ruku uzurpátorovi, obě si pak dala odhodlaně v bok a prudce se nadechla k další salvě spravedlivého hněvu. „Profesor Snape mě sem před nějakou dobou zavolal, abych za něho připravila léčivý lektvar, který dá Poppy Albusovi na ošetřovně,“ přešla rychle do protiútoku a najednou to vypadalo, jako když se o sebe třou dvě výbušné třaskaviny a soutěží o to, která vybuchne jako první a vše spálí na prach. Ti dva souputníci se měřili pohledy, jenže v tom jeho zahlédla notnou dávku nedůvěry. Jak mu měla ukázat, že mluví pravdu? Vždyť on si to nenechal ani vysvětlit.

„A to ti mám věřit?“ nevesele se zasmál, nedal se tak snadno odbýt, a ten vražedný třpyt v očích také nevěstil nic dobrého, spíše mraky na obzoru.

„To bys měl, protože jak vidno, Albus Brumbál je vážně zraněný, a pochybuji, že i přes tvé velké sympatie by tě Snape požádal o pomoc s přípravou, když jsi měl z lektvarů dost mizerné známky,“ oplatila mu sarkasticky, aby nebylo pochyb, jak si jeho léčivých schopností cení. Bylo to sice trochu pod pás, ale nelhala, dobře si pamatovala, kdy se vracel z hodin s ohořelými prsty, vlasy nebo natrženým hábitem, a to nepočítala případy, kdy se všichni v posledních vteřinách vrhali na zem před jeho vybuchujícím kotlíkem. V tomhle se Snapeovi nemohl ani zdaleka rovnat, zatímco on exceloval v lektvarech a bylinářství, Potter vynikal v obraně proti černé magii a létání.

„Tak počkej, Brumbál je kde?“ přihlásil se zmateně Remus o slovo. Nejspíše zvědavost ho přesvědčila, že už by také mohl trochu vystrčit růžky, a rychle zjistil, že prostě některé informace mu zásadně chybí, ale ihned byl umlčen, jako by v načatém rozhovoru neměl žádné místo, navíc jeho přítele tato znepokojivá otázka o stavu jejich milovaného ředitele a dobrodince nijak neznepokojila. Ba ji nevzal vůbec na vědomí.

„A kde je teď? Proč tu Snape není?“ spustil vyčítavě, okatě se rozhlížel po místnosti a na pár vteřin popatřil na dveře Severusova bytu na druhé straně kabinetu, jako by mu strašně vadilo, že se tu kolem jeho dívky ten netopýr nemotá a on ho nemůže spravedlivě srazit svou hůlkou k zemi.

Kde se v něm brala všechna ta zášť? ptala se sama sebe Lily, takový nikdy nebyl. Ve škole si moc blízcí nebyli, pravda, ale tohle už hraničilo s veškerými konvencemi, to už po sobě při večeři mohli házet ovoce!

„Odešel na další schůzku smrtijedů, Voldemort ho k sobě povolal, jinak bych tu vůbec nebyla a netrávila bych celou noc s vařením téhle věci,“ pohnula na vysvětlenou prstem kousek vedle na vroucí tekutinu na stole v začouzeném kotlíku od firmy Křápol a.s.

Co to do něho jen vjelo? Proč se tak chová? Ten nedůvěřivý pohled. Vůbec ho nepoznávala, čišel z něho vztek a viděla mu v očích, že kdyby tu nebyl Remus, odtáhl by ji zpátky do pokoje snad i násilím. Choval se jako uřknutý a bezohledný tyran. Tohle chování ale už omluvit nehodlala, a on z toho také jen tak nevyklouzne, zcela stačil ten incident předtím na chodbě před její učebnou. Pokud se blahosklonně domníval, jak ji tu nachytá se Snapem v pozici roznožmo, tak se hluboce mýlil, to však v Lily vyvolalo vlnu spravedlivého ohně, jenž už nešel uhasit, a on měl hlavně mlčet, protože svým nadcházejícím proslovem tomu akorát nasadil korunu.

„Tak na schůzku k té své smečce vrahů? Měl tam raději zůstat, být totiž přeběhlíkem znamená být odepsaný na obou stranách. A ty by sis měla uvědomit, kde chceš stát, mám za tebe zodpovědnost, Lily, jsi moje, a tak to zůstane, nenechám si tě vzít, natož někým takovým. Zrádcem. Nebo pochybuješ o tom, že nás všechny zradí?“ ušklíbl se pohrdavě, rozhodně nepůsobil, že by si to měl nechat vymluvit, a to profesorku mrzelo. Paličák jeden. 

Měla sto chutí začít křičet, začít Severuse obhajovat, ale pravdou bylo, že si tím stále nebyla tak úplně jistá. Srdce křičelo ano, rozum však ne, a pro co se tedy měla rozhodnout? Musela přiznat, že Snape odstupem času měl mnoho příležitostí je zradit, ale neudělal to, a teď, stejně jako předtím, se snaží svou duši u Voldemorta vykoupit, a za tu odvahu ho obdivovala, a James ho hanobil, těžko říci, co by dělala ona sama v jeho kůži.

Litovala by se? Odcestovala do zahraničí? Změnila identitu? On to neudělal a ke všemu se přidal k Fénixově řádu, a Brumbál mu věří, tím si byla více než jistá. Proto nesnesla, aby na něho James házel špínu, když oba dva měli na rukou nespočet životů v těch dlouholetých potyčkách mezi přisluhovači Pána zla a nevinnými lidmi. Tím Lily došla k jedinému závěru. Pokud ho tu někdo má za jeho nepřítomnosti hájit, tak jedině ona, dlužila mu to a nikdy by si to neodpustila, ať byl jakýkoliv, a dost možná toho bude později třebas litovat.

„Asi by ti prospělo trochu empatie, co kdyby tě příště vzal s sebou, ať na vlastní kůži vidíš, co všechno musí podstupovat, pak by sis to třeba příště rozmyslel,“ zamračila se na něho jako hejno čertů a dál pokračovala v rychlém sledu. „Zradí? Jak si tohle vůbec můžeš myslet? On teď nastavuje vlastní krk za svoji i naši budoucnost, potřebujeme ho. To bez Snapea bychom nevěděli, kde smrtijedi příště zaútočí, to bez něho bychom neposlali bystrozory na tato tajná místa a nezachránili bychom tolik mudlů a čarodějů, a to je podle tebe nic? Pokud o něm pochybuješ, tak pochybuješ i o Albusovi Brumbálovi. Já mu věřím a ty bys měl také,“ zabodla svůj horlivý pohled do jeho tvrdých očí podobající se dvěma rozžhaveným uhlíkům, rozhodnuta i za cenu, co si o ní bude myslet, stát za svým a momentálně za tím správným. Za Severusem.

„Ty mu věříš ze zcela jiných důvodů! Přiznej to,“ vykřikl rozhněvaně James, až se rozechvěli sklenice na policích. „Vím, jak se na něj díváš, jen hlupák by to neviděl, a jak se mám pak cítit? Mám stát stranou? Nechat ho, aby na tebe pokládal ty svý špinavý pracky? Zkus popřít, že se o něho nezajímáš, Lily, zkus popřít, že ti na tom parchantovi nezáleží víc, než by mělo,“ vrčel jako vzteklý pes, kterého jste právě nakopli do oněch míst, a on vám právě šel po noze.

Měl pravdu, to uznávala. Záleželo jí na Snapovi, ale přiznat to, tak by se stejně necítila lépe, a navíc se o své niterní pocity a představy se svým snoubencem nechtěla dělit, snad proto, že pro ni tolik znamenal. Zčervenala a děkovala všem dobrým duchům za takové šero, tak poznat tu zákeřnou červeň na jejích líčkách bylo mnohem těžší, než za bílého dne.

Styděla se snad za to, že se do Severuse zamilovala? Ne. Uvědomovala si to pokaždé víc a víc, jakmile se na něho podívala nebo ho zahlédla jít po chodbě. Musela za ním stát, protože nikdo jiný to neudělá. Nikdo v něm nevidí spasitele, učitelé se mu vyhýbají, čarodějové bojí a ministerstvo se drží stranou jen kvůli Brumbálovi, jenž ho vzal pod ochranné křídlo, jen ona mu bezmezně věří. Ne proto, že by to tak udělal každý Nebelvír, ale proto, že je žena, že k němu něco cítí, a to je mnohem víc než všechna nenávist okolo. Nikdo nevidí, jak se obětuje, jak přichází z každé schůzky morálně zničený se šrámy na duši a zotavuje se z následků cruciátů, kterými ho jeho Pán zasypává.

„Křivdíš mu, Jamesi,“ vydechla zničeně, kroutíc při tom hlavou, „věřím mu, protože mi zachránil život víckrát než ty nebo Remus, a to je co říct. Mohl mě kdykoliv zabít, nebo někoho jiného, ale neudělal to, nemyslíš, že to něco znamená? Vím, že ho nesnášíš, ale studentská léta už jsou dávno pryč,“ bohužel ani tímto výrokem svého oponenta nijak neuchlácholila, možná se ještě více zatvrdil, proč nemůže být tak vnímavý jako ředitel, zaúpěla v duchu.

Kdyby jen slyšel Severus, jak ho chrání, jistě by se jí postavil po boku, zalitovala mužovy respekt nahánějící nepřítomnosti. On však plní daleko horší poslání, než je nějaká bezduchá citová hádka.

Lily se sama snažila uklidnit, nesměl to na ní poznat, nesměl vědět, co k tomu černému pavoukovi cítí, ale ona tušila, že to dávno ví, podezíral ji, a ten dnešní vpád sem to jen potvrdil. Neměla mu to za zlé, ale styděla se sama za sebe, že mu nedokáže říci pravdu, že jí na Snapeovi záleží, a mnohem víc než to. Byla ochotna za něho dýchat. Nebyla na to připravena, ale evidentně ta situace už nastala, snažila se však zapírat do poslední chvíle, snad proto, že nechtěla ztratit dobrého přítele, kterého si vážila, ač ho tím velice raní. Takový ale už osud bývá. Někoho získáte a někoho ztratíte. Pokud to tak má být, musela se s tím smířit, nadechla se k odpovědi, ale vlkodlak, jež zůstával potichu, čarodějku předběhl.

„Jamesi, tohle je pádný argument, ten, kdo ti zachrání život, si zaslouží tvoji úctu,“ snažil se Lupin urovnat nepříjemnou situaci dvou milenců, ale marně. Zřejmě celou potyčku vůbec nepochopil, což u něho nehrozilo, jelikož by urazil svou inteligenci, nebo se do toho prostě nechtěl míchat a cítil se jako páté kolo u vozu, a svým výrokem to vážně nevyžehlil.

„O úctě bych ve tvém případě pomlčel, Remusi,“ otočil se k němu prudce jeho druh, útočící podobně jako kobra na všechny strany, nejspíše mu tím chtěl naznačit, aby se klidil pryč a nechal je tu o samotě, ale ten se nehodlal hnout z místa, a tak pokračoval: „To, co jsi provedl v Sonesborou, nijak neospravedlníš, oni ti věřili a ty jsi je poslal na smrt bez kousku svědomí, nejdříve si to uvědom a až pak mě poučuj,“ odsekl Potter.

Lily ihned pocítila změnu nálady v celém prostoru kolem sebe, jež se náhle vyhrotila na okraj srázu, i v tom příšeří, jež tu panovalo, Lupin celý zbledl.

Co jen vyvolalo takovou reakci u jinak usměvavého mladíka, který se snažil každého bránit a jít na problémy s přátelským udobřováním? Co se stalo v tom místě, o kterém se James zmínil? Měli před ní nějaká tajemství? Vrtalo jí to hlavou a na chvíli pozapomněla na svůj nynější problém a zaposlouchala se do hovoru.

„Co se stalo v Sonesborou?“ zeptala se zvědavě. Ženina popudlivost pomalu opadla, možná to neměla zmiňovat a šťourat do toho, ale už tak do všeho strkala nos až příliš. Strašně Lily mrzelo, jak před ní posledních pár měsíců všechno tají, teď se třeba dozví malý kousek chybějící skládačky.

„On se ti nepochlubil?“ dobíral si čarodějku Potter a založil si ruce na hrudi, možná si pohrával s myšlenkou, zda to Lily říci, či nikoliv, nebo prostě jen napínal situaci do krajnosti. Vzduch kolem houstl s každou prodlenou vteřinou.

„Nevím, jak ses to dozvěděl, ale neříkej jí to, prosím,“ ozval se Remus tichým, zdrceným hláskem. Nebylo v tom žádné varování, spíše lítost, styděl se za sebe, a dost možná myšlenky na to pro ni neznámé místo ho dlouhou dobu nesmírně mučily, ač to na sobě nedával znát. To v rudovlásce vyvolalo další a další řetězce otázek, na které kdyby nedostala odpověď, udělala by rozhodně lépe.

„Proč by to neměla vědět? Vy dva jste dost velcí důvěrníci už od školy, nebo ne? Neříkáte si snad všechno? Proč ses tedy Lily nepochlubil? Máš strach, že tě odsoudí? Že v tobě uvidí zrůdu?“ zpražil mladík vlkodlaka svou mluvou a ona slova ho ťala přímo do těla, jako by vám někdo nasypal sůl do otevřené rány. Profesorka chtěla svá zvědavá slova vzít zpátky, ale už bylo pozdě. Co jen ten chudák udělal tak strašného? Kousla se do rtu. „Remus,“ pomalu se ten tmavovlasý kouzelník obrátil čelem zpátky k ní, „jak víš, je vlkodlak. Před časem se vydal do tajné vesnice obývané stejnými nešťastníky. Žili tam jen muži a ženy s tímto postižením mimo dosah Ministerstva kouzel. Žádné zákony, žádná pravidla, byla to pro ně taková malá utopie, stany a sruby mimo civilizaci, obklopeni lesem. Přežívali poblíž mudlů jako ostatní, jelikož jim nezbývalo nic jiného, než chodit do jejich světa pracovat a vydělat si nějaké peníze na přežití, jelikož by je nikde jinde nezaměstnali. Přesto nepodléhali žádným prohlídkám, vstoupit tam nějaký čaroděj, se zlou by se potázal. Samozřejmě byl celý tábor obehnán magickými opatřeními s matoucími kouzly těmi, kdož měli hůlku a znali několik dobrých kouzel. Remus tam jednoho dne přišel, protože si myslel, že se tam bude cítit mezi svými. Čekal ho ale velký omyl,“ mávl rukou do prostoru James.

Slečna Evansová pozorně poslouchala se srdcem až v krku a pokradmu pokukovala po chvějícím se příteli, kterého znovu dohnali démoni minulosti k nehorázným mukám a jen z obtížemi snášel ta pravdivá slova, za které se nenáviděl.

Zarytě mlčel se skloněnou hlavou.

„Nejenže se v celé jejich žebříčkové hierarchii pohyboval někde úplně dole, a tak se to snažil vynahradit svou hůlkou a vědomostmi, ale také se dopustil několika chyb. Jenže když všichni okolo zjistili, že měl tu protekční možnost studovat v Bradavicích, což oni nemohli, zcela nepokrytě ho vyhnali ze své smečky. Pochop, nebyl jako oni a považovali ho za zrádce, protože se tak vymezoval, nepatřil k nim ani k nám.“

Ano, tohle profesorka věděla, vlkodlaci měli zakázáno studovat, protože rodiče zdejších žáků byli jednoznačně proti, nechtěli, aby jejich dítka musela být vedle těch nebezpečných zvířat v ohrožení, a dokonce to schválil i Ministr kouzel Nobby Leach. Doteď vlastně nechápala, jak se Lupinovi podařilo v Bradavicích studovat? Přesto s ostatními soucítila, nejenže měli na svých bedrech tohle strašné prokletí, ale také stáli na okraji společnosti, odepsaní, bez domova. Nikam nepatřili, a i když o těchto tajných táborech dosud neslyšela, neuměla si ani představit, jaké to musí být, jaké příkoří musejí snášet.

Lilyiny myšlenky upoutal Potterův krutý hlas, jako by se v Remusově utrpení doslova vyžíval.

„Urazili ho, vystrnadili a zakázali mu se vracet. A víš, co náš milý Remus udělal za to, že pokořili jeho ego?“

Žena zakroutila hlavou v očekávání něčeho hrozného.

„Jamesi…ne,“ ozval se Lupin ale zmohl se jen na zoufalé napomenutí, snad ani on nevěřil, že tento úsek jeho života nehodlá nikomu říci, v tom se však mýlil.

„Postěžoval sis Moodymu, viď, Remusi? Tomu jednookému tupohlavci hrajícího si na bystrozora se smyslem pro pořádek, který si nedal pozor na pusu, a tak to za několik hodin vědělo celé ministerstvo. A co si myslíš, že se stalo potom?“ napínal celou situaci k prasknutí, jako by vyprávěl nějaký dobrý vtip na pobavení všech přítomných, nikdo se však nesmál.

Lily viděla, jak Lupin zatíná pěsti do dlaně, pokud ho někdy vůbec viděla rozčileného, tak to bylo právě teď, uvědomoval si ale svou sílu a raději se držel stranou, jinak by to dopadlo hodně zle.

„Co se stalo?“ pípla se zatajeným dechem.

„Zmasakrovali je, bystrozoři celé Sonesborou vypálili a pozabíjeli živou duši, děti, muže i ženy, nechtěli je zatknout a předvést před Starostolec, prostě je na rozkaz Moodyho pobili jako zvěř, jen pár se jich zachránilo. Tedy spíše ti nejsilnější vlkodlaci, to je asi důvod, proč ho Šedohřbet nemůže ani cítit. Věřím, že má na Remuse spadeno od té doby, co se dal k Voldemortovi a té jeho sebrance,“přisadil si a všechny tím zarazil. Nejen jak neurvale se choval, ale fakt, že by tohle nikdy jindy neřekl. Oba dva byli šokováni Jamesovým jednáním.

Slečna Evansová neskrývala svůj údiv a pokusila se ho schovat za svou dlaní, jež si přitiskla na ústa. Tohle znělo neuvěřitelně a ještě více děsivě, že by Remus udělal něco takového! Bohužel už jeho vlastní provinilý výraz ho usvědčoval nade vší pochybnost. Bylo jí ho líto, očividně svého omylu litoval. Soucítila s ním, také měla nějakých pár strašáků ve skříni, ale se každý za svůj život za něco styděl.

„Remusi, to… já tomu nevěřím,“ špitla, viník se na ženu nepodíval, byl tím sám zdrcen a dozajista se přemáhal, aby po svém příteli nevyletěl, a uklidňoval se raději pohledem na chladnou kamennou zem pod sebou.

„Nemusel jsi to vytahovat, Jamesi, tohle ti nikdy neodpustím, možná jsem udělal věci, za které vždy budu nést vinu, ale to, co jsi ty udělal té ženě v Kruvalu, bylo daleko horší, a já jsem o tom před Brumbálem a ostatními pomlčel, protože jsem tě chtěl chránit, jsi můj přítel, ale teď o tom začínám pochybovat,“ procedil skrze zaťaté zuby Lupin a myslel to sakra vážně podle toho napjatého výrazu ve tváři a svalů vystupujících na krku.

Lily nechápavě hleděla z jednoho na druhého, co se to, sakra, děje? Kruval? To je chlapecká škola z Evropy, co by tam dělala nějaká žena? A co jí provedl? Proč hážou na sebe jedno obvinění za druhým, o kterých neměla ani tušení? Sypali to z rukávu jako nějaká zvrácená esa v přesvědčení, které bude lepší? Tohle jsou nejlepší kamarádi? Co se to s nimi za ta léta stalo? Kde jsou ty časy, když si kryli záda, když vyváděli různé vylomeniny a hrdě se k nim hlásili, aby dostali stejný trest? Kdy se poplácali po rameni a mávli rukou nad vším, co by je mohlo rozdělit. Vůbec je nepoznávala, ale věděla, odkud to plyne.

Válka.

Válka mění každého k horšímu, ti, co si prošli peklem, jsou vděční za to, co mají. Boje rozdělují manžele i přátele. Nechává na vás nezhojené jizvy, které vám do smrti budou připomínat, co se stalo.

Potter se proti tomu agresivně postavil. „Kdybys byl můj přítel, choval by ses jinak a pomohl bys mi, co je pro Lily nejlepší, když to sama neví, tak tu teď Snapea neobhajuj jako nějakého světce, kterým není, a rozhodně nezachrání celý svět jedním zaříkadlem, za chvíli třeba budeš stejný vrah jako on, nebo už jím jsi?“ vyštěkl rozezleně.

Lily zalapala po dechu.

To už ale ani Lupin nevydržel se netečně nechat obviňovat jako strašák na poli a tasil svou hůlku k útoku, dobře si byl vědom, co udělal, ale aby ho za to osočoval James, jemuž věřil jako svému bratrovi, tak na to neměl právo. Pohár vlkodlakovy trpělivosti přetekl a pomyslná hradba mezi těmi dvěma rozdílnými muži vzrostla o několik metrů výš.

„Nemáš právo mě tu nazývat vrahem, příteli, ohlédni se sám na sebe a zkus popřít, že jím nejsi ty!“ mrštil po něm Remus tvrdě svá slova a tentokrát si servítky nebral, až se mu chtěla ruka, jak v ní pevně svíral to tenké dřevo mířící příteli na prsa z necelých dvou metrů. Teď to bylo na ostří nože. Nechal se vyprovokovat. Lilyin snoubenec to přehnal na plné čáře, neviděl však nic, čím by se provinil, jako by už tu svou kousavou vlastnost měl odjakživa. V duchu ho proklela. Měla chuť vypláchnout mu ústa mýdlem, což by si nepochybně zasloužil.

„Skutečně? Říkáš o mně tak nechutnou věc, a přitom jsem jen ukončil její utrpení, té ženské jsem vlastně pomohl,“ zvednul v obraně ruce Potter, ale ten křivý úšklebek Lupina jen více vyprovokoval.

„Čí trápení?“ upozornila na sebe zmatená Lily, ale oni ji neposlouchali.

„Ta žena neumírala, ty bastarde, žádala nás o pomoc, klidně jsi ji zabil před mýma očima bez kousku slitování, a tomu ty říkáš trápení? Jsi vůbec ještě ten, koho znám, nebo ten je už pryč? Vzpamatuj se, prosím, Jamesi, tohle nejsi ty.“

Tmavovlasý čaroděj se ani neobtěžoval vytahovat svou vlastní hůlku, zcela věřil, že proti němu Remus nezaútočí, tak si byl jistý, jen se uchechtl a pohodil hlavou jako někdo, koho to vůbec nezajímá. „Tak jako tak by ta mudla zemřela dřív nebo později, na tom nic nezměním, není čas nad někým takovým ronit slzy, v tu chvíli jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl, abychom dokázali Karkarovi utéct, a dál už se o tom nehodlám bavit. Kdybychom ji vzali s sebou, zdržela by nás daleko víc, chytili by nás všechny a já tam vážně chcípnout nechtěl. A myslím, že ty taky ne. A teď tu mám jiné naléhavé záležitosti k probírání, než se tu s tebou hádat o nepodstatných věcech,“ odbyl ho rázně a zcela ignoroval napřaženou hůlku v jeho ruce.

Dál už se odmítl vlkovi věnovat, a jak se otáčel zpátky k ženě před sebou, smazala mu ten zlý úšklebek z tváře pořádnou fackou. Nelitovala toho, vždyť on se choval jako ten arogantní hezoun Lucius Malfoy, který se domníval, že všechno musí být po jeho, a nějaký život v tom vůbec nehrál roli, když tím zachrání svůj vlastní zadek.

Už to dál prostě poslouchat nemohla. Pokud doteď Remus v sobě nenalezl odhodlání uštědřit příteli lekci a zaútočit na něho, udělala to sama. Ta krutost v Jamesově  hlase ji dohnala k tomuto vyhrocenému činu a dala do toho vážně všechnu svou sílu posilněnou vztekem a opovržení nad jeho politováníhodným chováním.

Než se Potter vzpamatoval, už měla svou hůlku pevně v ruce. Popravdě nevěděla, co udělat, nechtěla mu ublížit, ale trest si zasloužil, jediné, co Lily ale napadlo pro tuto chvíli, bylo: „Osm hodin, zapomeň!“

Muž na místě znehybněl, zcela paralyzován kouzlem, vypadal najednou netečně a zmateně jako pacienti od Svatého Munga pro kouzelné choroby. Jednou, když se tam byla podívat za svým kamarádem Bilym, jenž tam skončil po nevydařeném útoku na ministerstvo smrtijedy. Byl to hrozný pohled, pacienti se loudali tiše po chodbách a nejvíce připomínali průsvitné duchy se svýma prázdnýma očima, či co více, mozkomory, jež vám vysají všechny dobré pocity a vzpomínky a pak zůstane jen stesk, smutek a výčitky. Při té vzpomínce se otřásla.

Kouzelník se mezitím ani nehnul.

Tento asi půlhodinový stav podobný kouzlu Imperius, kdy někomu pozměníte paměť jedním ze složitých neverbálních kouzel, funguje spolehlivě, až se z toho vzpamatuje, nebude si tento rozhovor pamatovat, bohužel, oni ano, a ty svoje nové vlastnosti, které by mu nejraději vymlátila hlavy, mu taktéž zůstanou, s tím nemohla nic dělat.

Lupin sklonil v úžasu vlastní hůlku, tohle zřejmě nečekal, sice chtěl něco poznamenat, ale raději pomlčel.

Lily zmateného Jamese dostrkala k vyvráceným dveřím a bez výčitek ho z nich vyhodila na chodbu se slovy: „BĚŽ SI HNED LEHNOUT!“

Nejradši by mu pověsila na krk cedulku „hádej, kdo ti zničil dveře“ a posadila ho provokativně do křesla za Snapeův stůl, aby, až se vrátí, si na něm shladil žáhu, ale tak krutá na rozdíl od něho, co tu dnes předvedl, nebyla.

Třeba dojde úplně jinam, třeba k Filchovi, a ten si ho v tomhle stavu náležitě podá, ušklíbla se nad tím v duchu.

Jakmile se ta oživlá zombie rozešla pryč, vrátila se zpátky k postávajícímu Lupinovi, kterému se celý tento rozhovor zaryl do mysli a ani paměťové kouzlo by mu tuto událost nevymazalo.

Zastavila se jen kousek od něho, co teď měla dělat? Rozhovor by mu mohl pomoci, ale co když ne? Co když na ni bude naštvaný, že se dozvěděla, co neměla? Jistě by teď odtud co nejrychleji rád zmizel, jenže ani to neudělal. Ať to bude jakkoliv, musí to zkusit, slíbila si Lily a povzbudivě se na něho pousmála.

„Mrzí mě to,“ položila mu ruku na paži, ve které dosud třímal magické dřevo, jako by se bál, že ze skříně vylétne celá kavalerie černokněžníků, „vážně nevím, co se to s ním děje, nepoznávám ho, je z něho úplně někdo jiný, dokonce se ho začínám i bát, neměl s tebou takhle mluvit, Remusi,“ přiznala popravdě a vlk lehce svěsil ramena, až jí připomínal schlíplé ramínko na šaty. Naprosto k uzoufání.

Lupinovi mohla říci všechno, byl to ten typ člověka, jež vám ve všech citových záležitostech rád poradí a nikdy vás sám neodsoudí, ale teď mu samotnému došla slova a bylo na ní, aby mu nabídla svou podporu.

„Nedívej se na mě, prosím, nejraději bych se neviděl, Lily,“ promluvil tiše a přesunul pohled jinam, kamkoliv, jen ne na ni, jako by ženu před sebou svým činem mohl nějak pošpinit.

Lily ničilo ho takhle vidět, za všechna ta léta mu dlužila hodně a teď chtěla pomoci ona jemu, dlužila mu to a nehodlala se vzdát jen proto, že ji o to žádal.

„Remusi, chápu, co se stalo, a musí to pro tebe být těžké, já tě však neodsuzuji, jsem tvoje kamarádka a ty ses ke mně vždy choval s láskou jako bratr,“ zvedla pomalu ruku a dotkla se konečků prstů jeho svěšené ruky, neodtáhl se. Tím drobným dotekem ho donutila podívat se do čarodějčiny milé, chápavé tváře.

Vlkovy jiskřivé oříškové oči nyní vypadaly, jako by přes ně někdo přehodil smuteční závoj, nebyly tak třpytivé a plné energie jako jindy, a ona je tak zase chtěla vidět.

Ani po tom, co právě vyslechla, to, co provedl, nepřestal být jejím blízkým přítelem, nepřestala se s ním bavit ani tehdy, kdy se jí svěřil, co je zač, jak je nebezpečný. Jen nad tím tenkrát mávla rukou, stejně tak jako se ona svěřila jemu, že je napůl mudla.

I když se ho ostatní právem báli, jí by nikdy neublížil. Věděla to. Cítila.

Na to měl moc obětavou duši, raději by ublížil sám sobě, než někomu jinému, přesto ho Moody takhle zradil, a on si tu vinu přivlastnil.

„Víš, že jsi mi to mohl říci,“ pomalu se natáhla a její ruka stoupala výš, až skončila na jeho zádech, konejšivě ho objala jako matka plačící dítě, jež si právě rozbilo kolena. Lehce se napjal, snad tomu sám na chvíli ani nevěřil, ale pak rezignoval a přijmul to, viditelně se mu ulevilo.

Dovolil jí to však jen na několik vteřin, než Lily jednou rukou chytil pomalu za rameno a tím přinutil se odtáhnout na délku své paže.

Nestál o soucit, uznával svou vinu a chtěl za ni trpět jako mučedník i po těch několika dlouhých letech, kdy v sobě tohle všechno dusil. Kdy byl ještě moc mladý, hloupý a neuvědomil si, co svými slovy natropil, kdy se snažil předstírat, že se nic nestalo, a přesto si ho ty záludné vzpomínky na Sonesborou znovu našly. Bylo to venku. Remus pocítil velkou úlevu ve svém nitru, přesto zakroutil odmítavě hlavou, až se mu ty třapaté vlasy rozletěly vzduchem.

„Nechtěl jsem. Stydím se sám za sebe. Za zradu nad svým druhem. Přes to všechno v Sonesborou těch několik měsíců jsem byl mezi svými, nemusel jsem se přetvařovat, rozuměli mi, byl jsem jedním z nich. Nemusel jsem se strachovat, že někoho roztrhám, když budu pobíhat venku ve své vlčí podobě. Těch několik set lidí byly má rodina. Neumíš si ani představit, jak trpím, kdykoliv si na to vzpomenu. Tolik životů tam kvůli mně zbytečně zahynulo. Tohle byla pro mě tvrdá lekce, Lily, nechtěl jsem, aby to někdo věděl, nechtěl jsem, abyste se na mě dívali skrze prsty jako na odpadlíka, jako na zrádce,“ promlouval pomalu jako raněné zvíře chycené za nohu do pasti, vybírající si, jestli v ní zůstane, nebo si nohu raději ukousne.

Lupinova upřímná slova slečnu Evansovou dojala.

„Co to říkáš? Remusi, nesoudím tě, vím, že jsi dobrý člověk, každý dělá chyby. Ty, já i Brumbál, stejně jako Snape. Je ale na každém z nás, jak se s tím vyrovnáme,“ pokusila se žena usmát, ale on se stejně znovu díval jinam, kamsi mezi ty zaprášené nádobky seřazené v řadě toho ponurého sklepení.

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 10. 2015 - 10:54 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.