Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

32. Kapitola

 

 

Kapitola 32

Šílenství

 

 

 

 

„Madam Prýtová!“

Dveře se rozlétly dokořán a stanul v nich Severus Snape s břemenem, které vlekl po pravé straně. Na první pohled to byl bědující pohled, vidět ředitele Brumbála téměř polomrtvého, jak visí na profesorových pažích. Tělo měl předkloněné, jednu ruku omotanou kolem smrtijedova krku a druhá visela bezvládně podél těla, nohy doslova zvedal s tou největší námahou, a když už nemohl, klidně je za sebou táhl.

„MADAM PRÝTOVÁ, ihned mi pomozte!“ zahřměl na celé kolo a bylo zcela jedno, zda tam leží nějací poranění studenti, nebo ne. Tohle byla kritická chvíle dožadující se okamžité pomoci.

Baculatá ošetřovatelka se ihned vyřítila z malé místnosti, kde rovnala potřebné medikamenty, a když je zahlédla, doslova se zhrozila tak, že jí ruce vyletěly ke rtům.

„Co se stalo, profesore?!“ vyhrkla a směrovala oba muže k první posteli, na kterou Severus starce těžce položil.

„Máte tu zahřívací lektvar?“ vyštěkl ihned, jakmile měl volnost pohybu, začal jednat. Musel pro svého zaměstnavatele udělat maximum, a nejdřív přemoci zimnici stravující mu celé tělo takovou třesavkou, že by ani neudržel hrníček s kávou, aniž by nevybryndal jeho obsah.

„Jistě, ale proč…“ snažila se žena dozvědět něco víc, co by jí v léčení mohlo pomoci k určení diagnózy, byla však striktně přerušena.

„Neptejte se tak hloupě a ihned přineste pokrývky, zahřívací lektvar a  rujovníkový lektvar, ten jsem vám ve středu přinesl, a smíchejte ho s oživovacím odvarem z mandragory, potřebujeme, aby zůstal v klidu, a zvýšit jeho teplotu, hned, než se podchladí ještě víc!“

Madam Prýtová zmateně těkala z muže před sebou k lůžku, kde se Brumbál začal zmítat. Nebyl čas ptát se, co se stalo, a rychle odspěchala, jelikož nestála o další uštěpačné poznámky.

Severus se mračil a pozvedl hůlku. Pohotově přivázal starcovo tělo k matraci, aby si neublížil. Ať sebou však mrskal, jakkoliv mu to staré kosti dovolily, nevěděl o sobě. Byl to stav podobný choré mysli, kdy se vám mozek zavaří a odporoučí do jiných krajin, Snape doufal, že jen dočasně.

Se svraštělým čelem pohotově využil nepřítomnosti bradavické sestry a vytáhl z pláště malou skleněnou ampulku tmavě modré tekutiny ze svých soukromých zásob, jež měl vždy při sobě, když se musel přemístit k Pánovi zla, nikdy jste totiž nevěděli, kdy jej budete potřebovat. A někdo v jeho postavení prostě musel být připraven. Ani on se nevyhnul občasným Voldemortovým výbuchům vzteku, kdy navrch ke kletbě Crutiatus přidal i nějakou jinou, mnohdy rafinovanější, a v ten moment děkoval Salazarovi za svou prozíravost a připravenost, bez určitých lektvarů raději vůbec nevycházel ven. Vždy se hodily nějaké protijedy a základní dryjáky.

Nakonec celý obsah skleněné zkumavky nalil nevybíravě řediteli školy do krku. Chudák těžce zachroptěl a lektvar mu tím pádem vytekl z úst, jakmile odvrátil hlavu na stranu. To se dalo čekat.

„Ty starý blázne! Chceš snad umřít?“ rozčiloval se Snape a musel to udělat znovu s novou lahvičkou bezesného spánku, držíc muži hlavu pod krkem na místě.

Tentokrát byl Severus opravdu naštvaný. Málem tomu hlupákovi asistoval při své vlastní smrti.

V hlavě se mu znovu odehrál celý incident, kdy ho Albus Brumbál zavolal do ředitelny se záminkou ukázat mu tajnou místnost, o které sám ředitel věděl teprve měsíc a držel to v tajnosti, protože se vždy hodilo mít v někde prostor, o kterém nikdo nevěděl. Brumbál byl sice velice obezřetný muž, ale z nějakých svých záhadných důvodů Severusovi důvěřoval. Snape to nikdy nepochopil, čím si zasloužil takové privilegium, ale za ten půl roku to zjistil dostatečně.

Albus ho donutil svými tvrdými argumenty, aby na něho dohlížel, když se bude pokoušet zničit Voldemortův medailonek.

Tento tajný, abnormálně velký prostor čítající čtyři bílé stěny byl ideálním místem pro definitivní zničení viteálu. Pokoj byl opatřen ochrannými kouzly, jaké ten večer spolu vytvořili, aby se nic, co se tu stane, nedostalo za dveře a neohrozilo samotnou školu, chytré a předvídatelné, ale ani on si nepomyslel, že to dopadne tak katastrofálně.

Severus, nijak nadšený ochránce, byl opravdu udiven magií, jaká se v tom malém předmětu skrývala. Musel obdivovat mazanost rafinovaného kouzla Pána zla. Jakmile se Brumbál rozmáchl svou hůlkou a udeřil svým ohnivým kouzlem do medailonku, ten všechen plamen doslova spolkl, a jakoby se kouzlo odrazilo od hladiny zrcadla, udeřilo opačně a ještě rychleji.

Stařec něco takového předvídal a vytvořil kolem sebe ochranný štít, a plameny se do neviditelné bariéry vstřebaly. Opatrnosti nebylo nazbyt.

Poté proběhl úchvatný výčet ukázkových kouzel a Brumbál se dokonce uchýlil i těm temným, což Severuse překvapilo. Vždy viděl nynějšího ředitele Bradavické školy jako zářivé světlo dávající smrtelníkům užitečné rady s tím svým vševidoucím úsměvem, ale černou magii? To k sobě opravdu nešlo dohromady, a i tentokrát se smrtijed poučil, že tento, ač starý, muž nevyniká jen svým talentem lézt každému do života pro jeho vlastní dobro, ale má i kvality, které by nikdy nečekal, to ho dovedlo k myšlence dne: zlo se dá porazit jen zlem. V tuto chvíli opravdu trefné.

Albus se snažil nejdříve opatrně přetrhat všechny magické nitky a najít to správné zaklínadlo, které by odemklo pouzdro Voldemortova díla, a nakonec ho také našel. Bohužel, zničení viteálu si také vzalo svou daň.

Proto teď byl tady na ošetřovně, proto se teď za bezpečí všech sám velký čaroděj pomateně svíjel na lůžku a bojoval o vlastní život za budoucnost zdejších dětí.

Snape ho za to nenáviděl, mohl přeci pověřit kohokoliv jiného tímto úkolem, ale to by nebyl Albus Brumbál, aby si na svá bedra nepřebral ty nejtěžší hlavolamy, které by mohly být nad jeho síly. To si vážně neuvědomoval, co se může stát?

Jistěže věděl, tak lehkomyslný nebyl, pokud se o něho nepokoušela demence, a proto tam tento večer Severus byl, kdyby stařec pochybil, jak se právě stalo, nejspíše by v té místnosti bez pomoci zemřel. Snad to byla i pro jeho chráněnce zkouška víry.

Víra.

Mohl ho tam nechat, stačilo jen zavřít dveře a odejít, nikdo by ho nikdy nenašel, lehce by jej zradil, jako každý jiný stoupenec zla. On se však zachoval jinak. Až teď ho napadla vtíravá myšlenka, že by to mohl být Brumbálův další trik, kdy mu jeho život na vlásku leží doslova u nohou a je jen na něm, jak se zachová.

Další jeho hloupá zkouška.

Možná mu stále nevěřil, pochyboval o sobě Severus.

Tak to se spletl, ať se v lektvaristovi nacházela sebevětší zášť, vztek a nenávist, nedovolí mu umřít, stále je tu mnoho práce, kterou musí udělat, a bez něho si svět představit nedokáže. Nikdo si svět bez jediného čaroděje, co by se postavil Voldemortovi, nedokáže představit. Právě on držel Pána zla v určitých mezích, za které se neodvažoval.

Bez Albuse Brumbála by tu zavládl chaos. Nepředstavitelné šílenství. Lord Voldemort by toho dozajisté využil, protože by tu nebyl nikdo, kdo by se mu postavil, a Anglie by padla do jeho rukou a čarodějové k jeho nohám. Zavládla by tyranie, každodenně by v tisku stála jména zavražděných nečistokrevných čarodějek i mudlů, tohle všechno Severus věděl, uměl si to představit a jedno věděl jistě, tohle nechtěl, nemohl dopustit, proto se přidal k druhé straně za lepší budoucnost.

Nyní tu stál nad mužem, jež jako jediný ho přijal pod svá ochranná křídla, věřil mu a dal mu prostředky, jak se svému osudu vzepřít.

Ne, to bylo něco, co si nemohl dovolit, zklamat. Zamračil se sám nad sebou a rozhlédl se po zvuku cupitající ošetřovatelky kdesi za sebou. V tu chvíli mu to připadalo jako věčnost, než se konečně objevila po jeho boku.

„Dal jsem mu uspávací lektvar, máte patnáct minut, než zcela usne, madam Prýtová, být vámi, pospíšil bych si, po uspání by hrozilo udušení,“ konstatoval odměřeně a pokoušel se uklidnit, ale nějak se mu to nedařilo a jen sledoval, jak žena na muže dává tři deky a vlévá mu do krku oranžovou tekutinu, jakou on sám poručil. Dál to byla její práce, a přesto se nemohl donutit odejít.
Nikdy nebyl sentimentální, ale tentokrát, pokud selže, bude to mít nedozírné následky nejen pro něho, ale pro všechny.

Uvědomoval si to každou vteřinou, vyvolávající nepříjemný pocit uvnitř hrudi. Bylo to jeho srdce. To okoralé něco, o čem si dávno myslel, že už nemá.

Situace byla vážná a oba to věděli. To ředitele možná dovedlo k takovému kroku.

„Nikdo se nesmí dozvědět, že ředitel Brumbál je oslabený, rozumíme si?“

Madam Prýtová věnovala učiteli soucitný pohled, ač mu stále moc nevěřila jako všichni učitelé, přikývla, na víc se nezmohla a vzala Albusovu podivně skvrnitou ruku do své, počala ji pomalu hladit.

„Postarám se o něho, pane profesore, nemějte strach,“ zašeptala Pomona velice tiše, jako by nechtěla nikoho probudit, naštěstí zde nebyl žádný student, který by tuto informaci zítra trousil po celé škole. A dobře víme, jak se takové zprávy šíří, pokud by to proklouzlo ven, zítra tu mohli mít novináře a šťouraly z Denního věštce.  

„Já nemám strach…“ zatvrdil se Severus tvrdě jako nezlomná skála a otočil se tak, až mu jeho černý hábit zavlál ve vzduchu, když odcházel z ošetřovny.

 

 

 

 

Poslední měsíc do prázdnin.

Lily Evansová seděla stočená v křesle s knihou na klíně a četla si. Blížila se desátá hodina večerní, venku byl klid doprovázený vytím vlků na měsíc od Zapovězeného lesa. Poslední dva týdny se raději stranila svým přátelům a užívala si samoty se svými trýznivými myšlenkami. Často nemohla spát a ještě častěji myslela na všechny Severusovy drzé polibky, které si od ní vzal. Na jednu stranu ho za to nenáviděla, protože ji doslova donutil ho chtít. A na té druhé straně ji lákalo jeho tajemství, jeho sebejisté chování a ta nedostupnost hrdého muže.

I tentokrát se Lily od dějin kouzel myšlenky zabloudily k němu a rychle zatřepala hlavou. Musela se toho zbavit.

Nejraději by na sebe použila zapomínající kouzlo, jež by vymazalo všechny vzpomínky na toho darebáka, ale neodhodlala se k tomu. Ne po tom, co vše už se stalo. Byl součástí jejího života stejně jako James, Sirius nebo Remus, to nemůžete jen tak odsunout na vedlejší kolej a zapomenout.

Znovu civěla do země před sebe a musela se přinutit obrátit pohled k nažloutlým stránkám, ale ani po půl hodině nemohla říci, že by si něco o dějinách čarodějnic pamatovala.

Naštvaně zaklapla knihu a málem jí mrštila na stolek vedle křesla, když neočekávaně zapraskalo v krbu, což přilákalo ženinu pozornost.

Slečna Evansová vzhlédla k tmavému prostoru plného černých sazí, jež nyní vyplňoval zelený plamen a známý obličej s orlím nosem.

Než se stačila zeptat, co vlastně chce v tuto pozdní hodinu, ihned spustil svým osobitým tόnem, jaký profesor Snape uplatňoval na své studenty, od nichž očekával okamžitou spolupráci s maximální aktivitou.

„Slečno Evansová, ihned se dostavte do mého kabinetu, na vysvětlování nemám čas.“

Jak se ten povýšený obličej olizovaný plameny objevil, tak rychle i zmizel.

Nestačila protestovat.

Už se nadechovala k odseknutí, ale prostě to nestihla.

Jediné, na co se zmohla, byl rychlý pohyb.

„Tak ty nemáš čas?!“ Historie čar a kouzel ze života Roweny z Havraspáru  proletěla vzduchem a poslední plamínky ji doslova spolkly.

Se zadostičiněním doufala, že našla svůj cíl na druhé straně, přímo ve Snapově obličeji.

„To tě naučí slušnému chování, ty netopýre!“ ulevila si ke znovu tichému krbu.

Lily ten pocit rozčarování však neopouštěl, nejenže ji využívá, měla dokonce dojem, že k tomu hledá záminky! To má skákat, jak pán tvorstva píská? Pokud je na to zvyklý, ať si najme nějakého poskoka, motáka, který mu bude neustále po ruce a bude líbat cestu, po které chodí. Ta představa se Lily hnusila, a nejen to, cítila se jako zpráskaný otrok bez svých práv. Vždyť on se opravdu chová jako tyran! Pak se ale profesorka zamyslela.

Do popředí celého toho červeného guláše se protlačila otázka, proč?

Proč mě vlastně volá? Má k tomu nějaký důvod? No, nějaký mít musí, pokud to tedy není něco, co předtím slíbila.

Ihned vyskočila ze zahřátého křesla, jako by ji píchla včela. Celá zčervenala.

Ne, určitě to nebude tohle. Kroutila hlavou, toto sdělení znělo naléhavě, nikoliv nestoudně. Otázkou bylo: odolala by vůbec?

Lily obstoupila zvědavost, jediná vlastnost, kterou na sobě sama nenáviděla, protože ji vedla jedině přímou čarou do problémů, ale jestli po ní zase bude chtít, aby se přeměnila v tu děsivou smrtijedku, nacpe mu tu knihu, kterou po něm hodila, tam, odkud ji už nevyndá!

Spokojeně přikývla na svůj návrh a přistoupila ke krbu, zkontrolovala svou novou hůlku, kterou si musela opatřit u Olivandera, a ta teď spočívala v jejím rukávu.

Připravena.

Nakonec nabrala hrst zeleného prášku z oválné nádobky na krbu a energicky jím mrštila do díry před sebou.

„Kabinet Severuse Snapa,“ zahlásila monotόně.

Jistě, bylo to drzé takhle se tam přemístit, ale on na ni také nebral ohledy, tak proč mu to neoplatit.

Řekl přeci okamžitě, a než by se pěšky dostala do sklepení, trvalo by to nejméně sedm minut nebo déle.

S čistým svědomím a pevným krokem vstoupila do smaragdové záře a vystoupila na druhé straně plné zaprášených lahviček v policích, bublajících kotlíků s lektvary a mračícím se profesorem uprostřed toho všeho.

Nevypadal potěšeně, to ani ona.

„Jsem tu, profesore, jak jste si přál,“ zahlásila podivuhodně klidně, načež pozvedl jedno obočí. Asi čekal něco jiného, například řev, evidentně ho překvapila.

„Přál jste si kávu nebo sušenky, či někoho, kdo bude plnit vaše přání?“ zeptala se ještě mileji, jistá si, že tentokrát má svou zbraň po ruce. „To jste si měl koupit džina v Kratochvílích pana Mrkvičky.“

„Kdybych chtěl kávu, jistě bych vás nerušil v tuto hodinu, takovouto potřebu si dokážu obstarat sám,“ zpražil ji tvrdým pohledem, až měla chuť couvnout. Dnes byl nevraživější víc než vzbuzený jezevec.

Na jeho strohý sarkasmus byla připravena a pohled jí sklouzl na knihu, kterou svíral ve svých rukách, nemohla si nevšimnout, jak do její vazby zatíná prsty, až mu zbělaly klouby.

To ho tak rozčílila? Nedělá mu dobře, když mu takhle vpadla do soukromí? Dobře mu tak, ať vidí, jaké to je.

„Ah, našel jste mou knihu? Nějak mi vyklouzla z ruky,“ přisadila si se sladkým úsměvem, než však stačila vykročit, aby si ji vzala, udělal to on. 

Dvěma kroky zkrátil vzdálenost, jež je oddělovala, doslova jí knihu vrazil do náruče.

Jakmile se rázně otočil, poznamenal: „Pochybuji, že jste si spletla krb s knihovnou, slečno Evansová, ale k věci, to, proč jsem si vás dovolil zavolat v tuto nekřesťanskou hodinu, se týká velmi vážné věci,“ touto větou přitáhl její pozornost k prázdnému kotlíku, ke kterému se postavil.

Tentokrát lehce znejistěla, Snape Lily tento večer připadal jiný, ne že by tomu takhle nebylo vždycky, ale dnes byl opravdu zachmuřený, naznačující, že má starosti, vypovídala o tom znatelná rýha mezi jeho obočím, zarážela ji i značná strnulost ve tváři, a rázné pohyby napovídaly o roztržitosti, jež u něho nikdy neviděla. Co se stalo?

„O jak vážnou věc jde?“

Něco Lily napovídalo, že v sobě ten hrdý muž svádí krutý boj. Stále k ní stál jen pootočený, a tak mu viděla převážně napřímená záda a část tváře zacloněnou tmavými vlasy, chvíli přemýšlel. Urovnával si myšlenky, jistě nechtěl říci něco navíc, jen holá fakta. Jako vždy, opatrnost na prvním místě, uvědomila si, pokud jste se z něho snažili dostat něco navíc, v žádném případě byste neuspěli.

„Ředitel Brumbál se minulého večera ocitl na ošetřovně…“

„Co se mu stalo? Jak k tomu došlo?“ přerušila ho rychle, strachujíc se o život toho dobrotivého starce, jež jí byl skoro otcem, pokud se to tak dalo říci.

„Slečno Evansová,“ prudce se otočil a upřel na ni své pronikavé oči, doslova ženu hypnotizovaly na místě, skutečně ji umlčel, což měl v úmyslu, „nemám tolik času, jak bych si býval přál, tak mě dobře poslouchejte. Ředitel Brumbál se zotavuje u madam Pomfreyové a všechnu jeho práci ve škole nyní přebírám já, ač mě to pranic netěší. Víc vědět nepotřebujete. Nakládejte tedy s touto informací velice opatrně a držte jazyk za zuby. Je vám to jasné? Bohužel mám i jiné neodkladné záležitosti, které nemohu jen tak nechat osudu,“ aniž si to uvědomil, položil si prsty na své pravé předloktí, kde se pod látkou ukrývalo hadí tetování naznačující nepříjemnou bolestí naléhavé poslání.

Rusovlásku píchlo u srdce, byla to pravda? Nežertoval? Ne, Severus Snape nikdy nežertuje. Ať se to snažila vstřebat jakkoliv, nešlo to, na to moc soucítila s druhými.

Tentokrát ona zaryla své nehty do tvrdé vazby té ubohé knihy, která byla nucena snášet její neomluvitelné zacházení.

Lily s ním poprvé soucítila, bylo těžké ocitnout se na dvou stranách propasti, kde se nabízelo jediné – skočit dolů. On se však držel obou stěn příliš pevně, než aby to vzdal. Viděla, jak se Severus snaží za každou cenu předstírat klid a vyváženost, ale pod povrchem…

Kdyby mu položila ruku na rameno, jistě by ji odstrčil, nebo hůř, obořil by se na ni. Neučinila tak se strachem, že by to skutečně udělal. Nebyla ta vhodná chvíle nabídnout mu útěchu.

„Rozumím,“ zašeptala se skloněnou hlavou, na víc se nezmohla, všechen vztek, co předtím cítila, než vešla do té smaragdové záře, zcela vyprchal jako šumivé bublinky ve zvětralém víně. 

„Po vás nyní chci, abyste v době mé nepřítomnosti uvařila bezesnou noc, jistě chápete, o jak naléhavý úkol se jedná.“

„Cože? Já?“ Tak tohle už bylo příliš. Informace o nehodě byla jedna věc, ale tohle? Tohle bylo něco, o čem si myslela, že od něho nikdy neuslyší. On že jí přenechá práci? Za jiných okolností by byla poctěna takovou důvěrou, ale jak by se měla vyrovnat velmistrovi v lektvarech? To je jako srovnávat holuba domácího s orlem mořským.

„Je to rozkaz?“ vyklouzlo jí ze rtů, jako by se zalekla. Moc se jí do toho nechtělo.

To Severuse trochu pobavilo, ale tlačil ho čas, než aby si ženu před sebou déle dobíral.

Zcela ignoroval čarodějčinu poslední otázku a ukázal prstem na soukromý pracovní stůl, u kterého stál, v kotlíku už byla napuštěna voda. „Všechny ingredience jsem vám připravil a je u nich i podrobný návod, jistě ho neznáte zpaměti jako já, věrně doufám, že se nespletete, nerad bych uklízel svůj kabinet, až se vrátím,“ popíchl ji.

Tato ironická poznámka slečnu Evansovou znovu postavila na nohy. „Ale …“

„Žádné ale, spoléhám na vás, nechcete mi snad říci, že jste v lektvarech propadala? Věrně doufám, že když vás profesor Křiklan vychvaloval, nepřeháněl, nebo snad ano?“ ušklíbl se.

Profesorčin pohled sklouzl z vážného Snapea na stůl s nejméně dvaceti přísadami precizně vyskládanými vedle sebe, po pravé straně v koženém pouzdru ležely pomůcky k přípravě. Měla z toho trochu strach. Lektvary jí nedělaly potíže, ale pokud ji on nechá samotnou bez dozoru připravit tak složitý nápoj, musel jí věřit. To Lily potěšilo. Možná v celé té situaci našla něco pozitivního, ač si to on neuvědomoval.

Severuse náhle ochromila prudká bodavá bolet a musel se přemáhat, aby to na svém zevnějšku nedal znát.

„Musím jít, slečno Evansová, až budete hotová, doneste lektvar na ošetřovnu, nic jiného po vás dnes nežádám,“ udal rázně pokyny a prošel těsně kolem ní ke dveřím.

To, co už neviděla, byl záchvěv nepříjemné pálivé bolesti vystřelující mu do paže, Pán ho volal a evidentně nebyl v dobré náladě.   

Už bral za kliku, když ho nečekaně rudovláska chytila za rukáv. Možná na něho mluvila, ale on, zabrán do svých úvah, nevnímal. Netrpělivě se tedy pootočil, ale jen tak, aby neviděla, co se mu zrcadlí v očích, bál se, co by tam zahlédla.

Lily na muže před sebou hleděla se směsicí obav a strachu. Ne o Brumbála, ne o lektvar, ale o něho.

Zaskočil ho ten hřejivý lidský dotek, ale nedal to na sobě znát.

„Já…“ vydechla a kousla se do rtu, vždy tak výmluvná profesorka obrany proti černé magii neměla co říct.

Zasloužila si nějaké hřejivé slovo, povzbuzení, ale nic z toho jí nedal.

„Vrať se, Severusi,“ vydechla a pustila jeho šat, plaše odstoupila. Na to jediné se zmohla, prosbu do nebes za jeho zdárný návrat.

Smrtijedovy rty se ještě více sevřely v tenkou rovnou čáru, pohnul pravou rukou, ve které se mu zhmotnila známá stříbrná maska smrti, jež si beze slova nasadil na obličej, a pak konečně odešel.

 

 

 

 

Severus rychlými kroky překročil bradavické pozemky chráněné obranými kouzly a stanul u ohrady oddělující louku a Zapovězený les. Zde bariéra končila. Muž otevřel branku a s jediným prásknutím se přemístil k sídlu Riddlů.

Jakmile se ocitl několik set metrů před domem, který budil dojem opuštěného letoviska bez života, kde se neudržované stromy v zahradě okolo míhaly ve větru a šuměly smutnou osamělou píseň, vykročil. Střecha, na kterou dopadal svit stříbrného měsíce, vypadala rozbořeně, stěny prýskané, jen iluze pro kouzelníky ministerstva, nikoliv pro něho. Byl tu už tolikrát, že věděl, co se uvnitř skrývá. Zlo.

Severus se mohl přemístit přímo do domu, ale při chůzi si potřeboval vyčistit hlavu od všech zbytečností a starostí posledních dní, musel být připraven, a v těchto chvílích i malé zaváhání stačilo k tomu, aby vás začal někdo podezřívat.

Krok za krokem scházel z nevelkého kopce jako posel špatných zpráv, kde pod podrážkami bot drtil zelenou trávu zanechávaje za sebou své stopy v šeru.

Jak se blížil, Snapea napadla ho zvláštní ironie.

Voldemort si vybral toto místo jako svou základnu, která poslouží jeho účelům, dům byl velký, skýtající mnoho pokojů, a dokonce i sklepení pro nezvané hosty. To bylo v pořádku. Pán zla si však mohl dovolit najít jiný velký opuštěný dům na okraji Anglie, a ne ten, ve kterém kdysi dávno vyrůstal. S přihlédnutím na své hrozné dětství, kdy svého otce přímo nenáviděl kvůli jeho původu, se rozhodl zůstat v jeho rodinném sídle.  

Pohrdal jím, a přesto zde byl.

I Severus neměl zrovna ukázkové dětství, kdy se jeho rodiče každodenně hádali, a do domu po jejich smrti by se nenastěhoval ani za kotlík plný zlata, stále mu patřil, pravda, ale vzpomínky byly v jeho mysli dosud velmi živé, sváděl zde i Voldemort každodenní střet se svou minulostí?

Vždy ho považoval za silného vůdce bez kousku citu, ale pokud by tomu tak bylo, věřil, že by si tohle místo nevybral, jistě to mělo nějaký důvod jako vše, co ve svém životě dělal a plánoval.

Jediným světlým bodem, který jedinému Riddlovi mohlo sídlo nabídnout, byla jeho matka, hrdá čarodějka, která se zakoukala do namyšleného mudlovského šlechtice a hodila za hlavu svůj vznešený původ a odkaz Salazara Zmijozela, kterého si Tom nejvíce cenil. Nikdy nepochopil, co je to láska nebo že by ji měl cítit. Snape dobře věděl, jako jeden z mála, že jí to nikdy neodpustil, a přesto obraz v hale, který jste vždy míjeli, pokud jste se rozhodli jít po schodech nahoru, tam stál jako jediný v celém domě.

Snape se pokaždé na podobiznu mladé ženy musel zahledět, nepatřila sem, ale nelitoval ji, vybrala si tak jako každý, a možná proto přitahovala jeho pozornost.

Mezi vším tím šedým pozadím, tichem a prázdnotou vyzařovala cosi pozitivního, jako světlý bod v nicotě, který by tu nikdo nečekal. Obraz nebyl kouzelný, nemohla s vámi mluvit, nabídnout radu a útěchu, ani vypovědět, jak moc šťastná za svého života byla, protože svého muže milovala nadevšechno na světě i přesto, jak ohavně se k ní choval. 

Severus obdivoval ženin úsměv a ptal se sám sebe, zda je i Pán zla tak sentimentální a chodí k portrétu přemýšlet o svém vlastním životě.

Lektvarista si stiskl paži, volání bylo naléhavé, bolest vystřelovala do celého předloktí až do ramene. Nyní už musel spěchat.

Prošel hlavními dveřmi, nikdo nikde nebyl, pak po schodech, a nakonec zabočil do chodby vedoucí k přijímacímu sálu, kde se konaly všechny důležité schůzky. Jen doufal, že nejde poslední, na těch nebožácích si Voldemort vyléval svůj vztek nejvíce.

Tohle štěstí ho díky Morganě nečekalo i přes to malé zpoždění, jež potřeboval k nastolení svého klidu. Během dalších deseti minut se sem přemístili další z přívrženců temna a posadili se na svá místa k dlouhému naleštěnému stolu.

Severus zaujal druhé místo po levé straně, to mu po právu patřilo, židle v čele byla zatím prázdná, Pán zla vždy přicházel poslední, aby tak v každém vyvolal pocit strachu a méněcennosti.

Dnes však lektvarista cítil problémy už jen z toho, jak intenzivně ho znamení zla tepalo.

Naštěstí neměl nikdo zpoždění, a když se konečně rozletěly dveře a kroky se rozezněly po tmavé dlažbě, všichni do jednoho strnuli, mnozí zadrželi dech.

Nikdo neodpověděl na pozdrav, jen ti odvážnější se zmohli na pokývnutí hlavy a čekali, co se od nich bude čekat.

Atmosféra kolem stolu byla jako sama smrt, obcházející jednotlivé členy v kruhu, vybírající si toho, komu položí ruku na rameno a odvede si ho s sebou.

Poslední dobou to tak i končilo, Voldemort měl dost dosavadních neúspěchů ve svých vlastních řadách, a častokrát se na konci sezení stávalo, že přítomní měli o dva až tři členy méně. Šlo to z kopce.

Severus se dokonce divil většině smrtijedů, že se na volání dostavili, jeho se to netýkalo, on byl Mistrův chráněnec a plnil pro něho důležitý úkol, nemusel se tedy ničeho obávat, ale krutost, kterou tu vždy vídával, se mu hnusila a nikdy by sem dobrovolně nešel. Bohužel, neuposlechnout se rovnalo trestu, a kdo by riskoval dobrovolný Crusiatus?

„Jste tu všichni, to rád vidím,“ pronesl Pán pomalu svým typickým syčivým šepotem, který vám sjel po páteři až do žaludku, sebemenší počáteční vřelost byla ta tam. „Včera jste mě velice zklamali, zvláště vy, Wilkesi, jak je to možné?“ dožadoval se odpovědi, zabodávaje do otylého muže své rudé oči, čaroděj rázně pokynul hůlkou, aby si smrtijed předevšemi stoupl, šlo mu to ztuha, jak se mu třásly nohy.

„Můj pane, bylo jich tam na nás příliš, ti zatracení psi se museli dozvědět, že budeme chtít skupinku našich lidí osvobodit na cestě z Azkabanu k soudu. Neměli jsme šanci… a bystrozorové… byli všude… my…“ blekotal baculatý muž s tvářemi červenými námahou jako prasátko.

Najednou všichni málem nadskočili, když Voldemort udeřil dlaní do desky stolu a přerušil koktavého následníka jednou ranou. „Nezajímají mě žádné výmluvy, pane Wilkesi! Ptám se, jak je možné, že jste nesplnil můj rozkaz, víte, že nemám v oblibě neschopné lidi, jsem ochoten váš zjevný nedostatek tolerovat jednou, nanejvýše dvakrát, ale zkuste počítat, po kolikáté je to dnes?“ docházela Pánovi zla trpělivost s každým proneseným slovem, ale znovu se uklidnil, jako by si nechtěl pocuchat nervy.

Stojící muž raději potupně upíral pohled na svůj vlastní vyděšený odraz v naleštěné desce stolu.

„Třikrát,“ odpověděl do ticha.

Všechny pohledy se na něj upíraly jako supi. Každý ocenil, když se zloba jejich pána obrátila na někoho jiného, než na ně. Připomínalo to trochu sázku do loterie, na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven.

„Správně.“

Postarší Wilkes se již neodvažoval cokoliv namítnout ve svůj prospěch, jako by to byla zbytečná práce, raději mlčel, snažil se nezhoršovat Pánův vztek ze zpackané akce. Právě on to měl celé na starost a zklamal.

„Co to je?“ nakrčil Voldemort čelo. „Vy se potíte? Máte strach? Podle vašich roztřesených rukou soudím, že ano. Jistě máte obavu o svůj život, a máte pravdu, PROTOŽE PRO ZBABĚLCE TU NENÍ MÍSTO! AVADA KEDAVRA!“

Nepříjemný šepot pána Zla rychle nabíral na síle uragánu, až vyústil v ohlušující záblesk zeleného světla, který z vystrašeného smrtijeda vysál tu poslední živou vzpomínku, a ten pak padl mrtev na svou židli, jako by z ní nikdy nevstal, jen skloněná hlava a nevidomé oči napovídaly o tom, že je skutečně po něm.

Nikdo se nepohnul.

„Avery…“ otočil se Voldemort prudce k jinému muži opačného vzezření, než byl sedící nebožtík, tentokrát už se ani nesnažil své rozladění skrývat.

„Pane?“

„Není mi po chuti, že jsme kvůli vaší hlouposti přišli v Ministerstvu o dobrého špeha, nechám vás žít, protentokrát, ale varuji vás, má přízeň má své meze, teď jste právě viděl ukázku, když je někdo překročí, pro příště takové selhání netoleruji. Ať jsou pro vás má slova výstrahou.“

Avery sklonil hlavu a nejspíše si i oddechl, že z toho právě vyšel se zdravou kůží.

„Ano, pane, vynasnažím se, vícekrát vás nezklamu.“ Náhle ho zasáhla prudká bolest, kterou nečekal, ta ho vyhodila ze židle a on se v křečích zhroutil na zem v pevném objetí šťavnatého Cruciatu. Chudák těžce chroptěl a z úst mu začaly téct sliny, tentokrát nebylo od stolu slyšet posměch jako vždy, když někoho Pán mučil.

„CRUCIO!“ zahřměl znovu Voldemort a Avery sebou před krbem zazmítal, takhle se vydržel bavit dalších pět minut, zvyšujíc tak napětí v každém členovi své temné armády, evidentně mu to dělalo dobře, udržoval tak morálku ve svých řadách, bylo to kruté, ale účinné. „To by stačilo, nechte ho tam,“ mávnul rukou, jako by snad chtěl ležícímu chudákovi někdo pomoci, a během vteřiny se Mistr zla přemístil na své místo v čele. „Takhle to dopadne, když někdo neposlouchá a myslí si, že se jeho počiny nedozvím, ať je to pro vás všechny varováním,“ rozhlédl se Voldemort kolem sebe a pohledem se na chvíli zastavil na každém přísedícím, každý by přísahal, že jím ten rudý pohled sjel až na dno vlastní duše.

Všichni do jednoho ignorovali mrtvolu sedící ve svých řadách, to už patřilo k obvyklosti každého sezení, a aby to nestačilo, začal Voldemort obcházet stůl s rukama založenýma za zády jako někdo, kdo dohlíží na své stádečko.

„Kdo z vás mi řekne, co se stalo minulý týden, Luciusi?“

„Přijali jsme několik nových členů do našich řad, můj pane,“ podotkl hrdě vyhlížející muž s aristokratickou tváří, nedávaje na sobě znát žádné znepokojení.

„Tohle nemyslím,“ obořil se na něho mistr, když odpovídal, tak se zastavil, a poté zase pokračoval v chůzi.

Lucius Malfoy poprvé znejistěl, nejspíše přemýšlel, co po něm jeho pán asi žádá, než mu konečně svitlo. „Pak to musí být incident v oddělení záhad.“

To slovo Severuse zaujalo, neměl sice všechny informace, co se zde odehrávalo, ale tento čin musel být jistě v novinách, ale nepamatoval si nic, na co by ministersto upozorňovalo, navíc by něco takového muselo být na titulní stránce. Jistě to ututlali, aby nevznikla panika, usoudil. Vůbec ho netěšilo, že tentokrát vědí jeho kolegové víc než on.

„Správně,“ přikývla hadí tvář a za tu dobu pomalu obešel celý stůl zpátky ke svému místu, stále si však nesedl, rád se díval na své čaroděje z výšky a získával si tak potřebnou autoritu. „Mnozí z vás už jistě slyšeli o věštbě, kterou předpověděla před necelým měsícem jakási věštkyně ve Velkém Měšci. Zvěsti se šíří rychle a i já jsem byl zvědavý na přesné znění, jelikož se týkalo mého pádu,“ okolo stolu to lehce zašumělo. „Vím, že vás to rozrušuje, mí věrní služebníci, není se však čeho obávat,“ Voldemort rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout celou místnost, „opravdu nehoráznost. Tedy jsem osobně, s několika z vás, vnikl na ministerstvo a věštbu odtamtud vzal. To, co mě ale zaráží, je malý detail, jaký nemohu ignorovat, nehledě na selhání pana Wilkese, kde jsme ztratili nejméně dvacet našich věrných druhů,“ napínal všechny kolem a spokojeně popatřil po vážných tvářích. Všichni napjatě čekali, co z toho vzejde, Mistr by je přeci všechny nevolal pro nic za nic, i když potrestání neúspěchů patřilo mezi jeho časté kratochvíle. „Slečna Petrželková,“ zasyčel, „která už není mezi námi, si dovolila vyslovit, že na vzestupu mé moci mě jeden z mých nejvěrnějších zradí a já zemřu jeho rukou, a toho bych se rád vyvaroval,“ slova pronášel nadlehčeným tónem, a možná z téhle přetvářky šel největší strach. „Neumím si však představit, že by proti mně Lucius pozvedl hůlku,“ obrátil svou smrt ve vtip, nikdo se však nezasmál, naopak plavovlasý muž sebou nepatrně cuknul, jako by čekal přesný opak a on měl padnout k zemi v druhém pořadí hned po Wilkesovi.

„Můj pane, toho bych se nikdy neodvážil,“ pronesl s tou nějvětší pokorou, jaké byl momentálně schopen.

Voldemort jej ignoroval a pohlédl stranou. „Nebo můj věrný Severus, má pravá ruka,“ pokynul k muži po své levici.

„Pane…“ zatvrdil se Snape, předstírajíc ledový klid, ač mu kapička potu stekla po zádech. Kráčel vskutku po tenkém ledě, nyní je bude Voldemort podezřívat, naštěstí všechny, co tu sedí, nejen jeho. To mu bralo trumfy z rukou, pokud ho objeví, bude ho mučit celé měsíce, dokud sám nebude žadonit o smrt u jeho nohou a on mu ji s úsměvem nedopřeje, vyždíme z něho tu poslední kapičku naděje.

Smrt pomalu obcházela kolem, na kterého člena padne štěstí, nyní se uvidí. Téměř jako ruská ruleta.

Muži se začali pohledem probodávat navzájem, jen tmavovlasá žena v černém s hřívou tmavých vlasů vypadala sebejistě, tolik svému milovanému Mistrovi věřila, že mu byla oddaná za každé situace a věřila, že jí by neublížil. Bellatrix na Loda Voldemorta upírala toužebný pohled plný dychtivosti, přestože ji odmítl ve svém loži, tak daleko sahala její oddanost.

„Kdo je to, můj pane? Ihned jej pro vás zabiju!“ vyskočila čarodějka na nohy, hůlku připravenou v ruce. Chtěla zabíjet.

„Klid, Bello, nechceme tu přeci žádné zbytečné nehody,“ ukázal ženě mírně rukou, aby se znovu posadila, což bez odmlouvání ihned učinila, přesto si každého kolem sebe měřila dravčím pohledem plným šílenství, jako by všichni byli zrádci kromě ní.

Když se to tak vzalo, všichni byli sobě nepřáteli.

„Je tu i jiný způsob, jak si získat vaší poslušnost, že Severusi?“

Lektvaristovi se ta otázka zavrtala do mozku, ano, několik způsobů zde bylo, a jeden horší než druhý, patřilo mezi ně bezbolestné veritasérum, po kterém by každý mluvil bez obtíží pravdu, další se nabízela oblíbená kletba Cruciatus, kdy pod agónií bolesti prozradíte absolutně všechno, nitrozpyt, pravdomluvný driják, další a další způsoby, proto vydedukoval ten, o kterém si sám myslel, že je správný, a nemýlil se. „Neporušitelný slib.“

Voldemort se usmál. „Výborně. Alespoň někdo je mezi vámi dnes vnímavý, snad jste si nemysleli, že vás tu dnes sprovodím ze světa všechny, to by se mi nevyplatilo, na to máte pro mě všichni svou cenu,“ hrál si s jejich psychikou a natahoval ji jako strunu od houslí, u něho jste totiž nikdy nevěděli, na čem jste. O to bylo horší předvídat Pánovy budoucí kroky.

Pokud Severus chtěl vyvrátit své podezření na přeběhlíka, musel souhlasit, jako ostatně všichni, jinak už nemusel z tohoto sídla odejít vůbec. Nyní vážně litoval, že nedostal to šílenství místo Brumbála.

Dal by všechno, aby si to s ním vyměnil. Mohl by se mu také někdy pomstít, aby si sem šel jednou sednout místo něho, aby docenil, co pro něho dělá.

„Bello, pohár,“ poklepal koncem své hůlky na stůl před sebou, ze kterého se doslova přede všemi z mlhy stvořila obyčejná číše.

Potěšená smrtijedka trhla svou hůlkou a pohár jí přiletěl do ruky.

„Naplň ho svou krví, stačí pět kapek,“ pokynul.

Bellatrix s rozkoší přiložila konec hůlky ke své dlani a popotáhla, jako by se řízla nožem, několik kapek se ztratilo v hrdle číše, poté to samé udělali všichni přítomní.

„Opakujte po mně…“ pronesl Voldemort důležitě, smíchaná krev devatenácti lidí se najednou vznesla do vzduchu a utvořila kruh.

Následovalo hromadné odříkání zaklínadla. Tohle nebyl jen pouhý neporušitelný slib, toto bylo navíc spojené s krví, která začala v kruhu před Voldemortem vířit a otáčet se, nakonec se proměnila v načervenalou energii, jež se doslova vsákla do Mistrova těla, nyní už nikdo neměl pochyb, že by svého Pána napadl a ublížil mu. Tak si ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit pojistil loajalitu každého zde. Nyní si musel Severus připustit, že opravdu nastávají velké potíže, jelikož on nebude moci být ten, kdo černokněžníka sprovodí ze světa, ač by k tomu měl největší příležitost.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 10. 2015 - 10:50 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.