Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

30. Kapitola

 

 

Kapitola 30

To je tvá pravá podoba, Severusi? 

 

 

 

„Sakra, kde jsi byla, Lily? Nikde jsem tě nemohl najít!“ rozčiloval se James, jakmile svou snoubenku našel v severním křídle spěchat do své třídy.

„Ve sborovně, tam ses asi nedíval, viď?“ lhala a snažila se neovívat rukou.

Zatracené rudé tváře, zatracený Severus!

„Ne, tam jsem se vážně nedíval,“ přitakal, nevypadlo to, že dívce věří, už podle toho, jak vypadala.

Zdála se mu rozcuchanější než obvykle a ty její roztěkané oči, ani jednou se na něho nepodívala.

„Nejsi nějaká rozrušená?“ sjel ženu kritickým pohledem od hlavy k patě, nebylo moc pochyb, na co zřejmě myslel, či spíše jaké obvinění se mu odráželo ve strnulé tváři, přesto to neřekl nahlas. Zatím.

Profesorka obrany proti černé magii přidala do kroku. Následoval ji.

Trochu ji svou otázkou, která se dala očekávat, překvapil. Však ona byla připravená.

„Právě jsem se dozvěděla, že Holyheadské harpyje vyhrály nad Ballycastelštými netopýry, což je skvělé, řekl mi to Quirrell. Víš, jak ho famfrpál baví, i když se, chudák, na koštěti téměř neudrží, k jeho smůle,“ mávla výmluvně rukou do prostoru.

Pevně doufala, že jí ten žárlivec uvěří, nestála o žádné hádky.

Skvělé, zatvářil se ještě více nevraživě, teď bude ještě podezřívat chudáka koktavého Quizinuse, další na seznam příštích obětí pro čest své dívky.

Nepochybovala o tom, že si pravdivost jejích slov bude zjišťovat, a byla z toho otrávená. Tolik se změnil, proč měl v neposlední době tendenci ji hlídat na každém rohu, co se změnilo?

„Pochybuji, že se zrovna ty zajímáš o to, jak se odráží potlouk,“ povytáhl vzhůru své husté obočí.

Lily byla ráda, že to nemusí dál rozvádět, protože právě před ní už byla její vytoužená učebna, oáza klidu, tam s ní nepůjde a nebude dívku hypnotizovat tím svým pátravým pohledem. Už tam chtěla být.

„Když už jsme u toho, mohl by sis zahrát s Remusem, určitě uvítá trochu pohybu a nevtíravé zábavy,“ navrhla s milým zastíracím úsměvem, na který se musela při zmatku sama v sobě přemáhat.

James přijal radu bez komentáře.

„Budu muset jít, už tak jsem se zdržela až dost, třída vypadá nedočkavě,“ za dveřmi Bradavické učebny se ozýval jásot a smích. Vzala rychle za kliku. Nějak od Pottera musela být co nejdál, jako by nemohla v jeho společnosti dýchat. 

Otevřela dveře jen na malou centimetrovou škvírku, když je Jamesova pravá ruka pevně přirazila zpátky.

Něco takového neočekávala.

„Jamesi, co…“ pomalu se začal otáčet, vtom ji chytila druhá, zatím volná ruka jejího milence a přítele. Prudce Lily pootočil čelem k sobě s tím, že ji přitiskl zády ke dveřím učebny.

Výraz Potterovy tváře byl nečitelný a přesto plný záště, dříve ty jeho kulaté brýle jeho vzhled zjemňovaly, nyní v nich ty modré azurové oči měly zlověstný zastřený lesk.

„Jamesi…“ zopakovala.

„Miluji tě, Lily, nechci, aby mezi námi byla nějaká, i sebemenší propast,“ promlouval smrtelně vážně ženě do duše, miloval ji, říkal pravdu. Věděla to. „Nesmířil bych se s tvou ztrátou.“ Hnědé vlasy, nyní trochu delší než obvykle, mu spadaly varovně do očí, připomínal divoké zvíře hlídající si svou smečku.

Poprvé za ty dlouhé roky přátelství z něho měla vážně strach.

„Pokud je mezi tebou a…“ nestihl svou hrozbu dokončit, protože ho dívka hned přerušila.

„Nic mezi námi není, nebuď hloupý,“ kroutila hlavu a sama si tu myšlenku snažila nalhat.

Cítila přítelův pohled. Muž pátral v ženině tváři po nějaké známce lži a přetvářky. Zpotili se jí z toho dlaně.

Takhle se nikdy nechoval. Jako by tam před ní stál naprosto cizí člověk. Zachvěla se. Ta změna dívku děsila do morku kostí. Vždy usměvavý, přátelský James byl den ode dne podezřívavější a nejistý, jako by čekal, že ho každou chvílí do zad udeří smrtící kletba Pána Zla. Nemohla ho nijak soudit, on byl většinu času tam venku, na bitevním poli, nasazoval vlastní život za ně všechny, viděl umírat lidi, viděl je mučit, a byla si více než jistá, že sám ve vlastním zájmu musel ukončit život několika smrtijedů, ač o tom nikdy nemluvil. Zatímco ona se schovávala ve škole, nejspíše nejbezpečnějšího místa v Anglii, stranou od hrůz války a pletich ministerstva.

Měla by mu děkovat. Proč to tedy tak necítila?

Neuměla si to donedávna představit, až když byla unesena a musela prožít tři dny v područí tyranského Luciuse Malfoye, snad už ho nebude muset nikdy vidět, doufala.

Stačilo vídávat ten jeho aristokratický ksicht v novinách.

Dívčin pohled na svého děsivého snoubence se změnil, změna byla okamžitá, lehce vyděšený se proměnil v provinilý a nakonec do litujícího.

To Jamese probralo ze zamyšlení a najednou se odtáhl, jako by si až nyní uvědomil své netypické chování, a otočil se k odchodu.

Zmizel. Beze slova. Odkráčel s pevně narovnanými ztuhlými zády a zlověstným krokem.

O minutu později Lily vstoupila do třídy s úlevným nádechem.

Očima pohladila přítomné žáky pátých ročníků, kteří se jednou také budou muset rozhodnout o vlastním životě.

„Dnes budeme probírat řeckou mytologii, to znamená Minotaura, Hydru, Gorgonu a Pegase,“ usadila se za katedru.

Tak to šlo několik hodin. Raději ani neopouštěla třídu z obavy, aby Potter nebloumal jako duch po chodbách.

O přestávce listovala esejemi, či spíše je opravovala, ale nesoustředila se, až po několika málo minutách vzhlédla k hezké malé sovičce držící se drápy okraje stolu.

Nijak na sebe neupozorňovala, asi patřila k těm trpělivým.

Malý hnědý sýček na profesorku upřel své zvídavé velké oči.

„Copak tu děláš?“ usmála se, zastrkujíc si tak neposlušný pramen vlasů za ucho, náhle zachytila okem malý vzkaz, připevněný k nožce toho opeřeného listonoše.

Převzala ho a rozložila.

S neschopným výrazem krátký, stručný vzkaz přečetla, a to nejméně třikrát.

Elegantní písmo profesora Snapa se nedalo zaměnit s ničím jiným. Zakládal si na bezchybné dokonalosti, to se odráželo jak v jeho úsilí být pro okolí nečitelným fantomem, tak i ve psaní.

Když Lily zavřela oči, a pokud pominula ten vztek a nervozitu, viděla, jak lektvarista přesně na gram odvažuje všemožné přísady a s precizností umělce je vkládá podle přesně napsaného postupu do kotlíku s vodou. Stejné to bylo s perem a jednotlivými písmeny.

Na malém lístku pergamenu stálo: 

 

 

 

Slečno Evansová,

nutně vám musím sdělit jistou skutečnost, týkající se vašeho nového úkolu, jakým mě pověřil Albus Brumbál, tudíž se dostavte zítra kolem osmé hodiny ranní do mého kabinetu.

Prosil bych bez vašeho věrného psíka.

Severus Snape

 

 

 

Pokud tam musí, tak musí, s tím se nedá nic dělat. Neměla by si dělat nějaké starosti, tu dnešní facku za závěsem si zasloužil nade vší pochybnost. Co když je to ale léčka a on si vymýšlí, a až přijde, nechá ji vypít nějaký hnusný lektvar, aby se jí pomstil? Tu ránu si ale zapříčinil sám.

Oprávněně mu uštědřila políček za takové nestoudné chování. Tohle si zvykat nebude. Není žádná jeho děvka z Obrtlé na zavolání. Přesto po Severusovi toužila, přitahovala ji jeho maska nebezpečného smrtijeda, či spíše, co se skrývalo za ní, pod povrchem, toužila objevit tu malou dobrou část, pokud tam nějaká byla. Měla od něho ráda sarkastické poznámky na její účet a nejvíce Lily lákaly ty tvrdé, jiskřivé oči plné vzdoru zatvrzelého muže s hořkou, pošramocenou minulostí.

Ten zmetek! Už je jím naprosto poblázněná.

Zmačkala dopis nevyžadující žádnou prosbu, ale jednoznačný rozkaz. Očekával, že ho splní, schválně použil ředitelovo jméno, aby si získat dívčinu pozornost.

Nezklame Albuse, nemohla, tolik pro ni udělal. Nemohla.

Nemohla odmítnout, stále tu byla jen zaměstnancem, a zklamat Brumbála vážně nechtěla, už jen proto, jak pro ni riskoval svůj život v tom doupěti neřesti, kdy se vydával za Snapa. Pokud si přeje její pomoc, udělá to, i kdyby to mělo znamenat spolupráci s obávaným povýšeným Severusem Snapem, kterému už obětovala svoji duši.

  

Úzkoprsá slečna Evansová se vyplížila ze své ložnice jako nějaká studentka s nekalými úmysly. Brouzdala směrem ke sklepením v tuto ranní hodinu, kde se teprve hrad probouzel do nadcházejícího dne.

Včera vynechala večeři, nechtěla sedět vedle toho zarputilce, a ani neměla chuť, zato teď hlady přímo umírala.

Přemýšlela, zda se nemá vzbudit dříve a skočit do kuchyně ke skřítkům pro něco malého. Odradila ji však vzpomínka na svou maminku, která nerada viděla, jak ta malá roztomilá holčička z kuchyně bere sladkosti před jídlem.

Bohužel, lenost a požitkářský pocit teplých přikrývek dívku donutil zůstat a ještě si chvilku přispat.

Chodbou zněly jen čarodějčiny osamělé plaché kroky a metr za metrem si zkracovala koridor k nevyhnutelnému podsvětí.

Vlastně ani nevěděla, o co se jedná a proč ji tedy tahá tak brzy z postele.

Jaký důvod nesnese odklad? Co to bylo za úkol? Celý večer se tou myšlenkou mučila.

Pomalu sestoupila k řece Styx po kamenných schodech a doufala, že tam uvidí přinejmenším Kerberose.

Nikdo tam nebyl, takže dnes sežrána nebude. Skvěle. Škoda.

Zlobila se sama na sebe, jak se stále nemohla probudit, svou nespavostí si koledovala o malér. Být totiž v polospánku vedle stoupence zla mohla přijít o víc, než o svou hrdost. Stejně je to kvůli němu! Kdyby jí tím vzkazem nenasadil brouka do hlavy, nemusela by teď vypadat jako náměsíčný tichošlápek.

Než vstoupila, protřela si oči a lehce štípla do tváří.

Zarazila se. Zírala na ty nepřátelské dveře. Nebude klepat. On to také nedělal, řekla si potichu.

Klidně vzala za mosaznou ohmatanou kliku a vstoupila do kabinetu.

Šok, jaký ženu čekal, by se dal srovnávat s jedním zákeřným infarktem. Pokud by náhodou měla hůlku v ruce, což neměla, asi by jí leknutím vypadla z ruky. 

Muž stojící zády k ní rozhodně Severus nebyl. Bála se ho vůbec pojmenovat. Ten dlouhý tmavý hábit sahající až k zemi, štíhlé, mrtvolně bílé ruce vykukující z rukávů a…

„Čekal jsem tě,“ promluvil podivným zlověstným šepotem a pomalu se otočil.

Proboha!

Nikdy by neočekávala, že najde Lorda Voldemorta v Bradavicích. To zjištění dívku naplno probudilo, spánek se zdál rázem ten tam. Široce rozevřenýma očima klouzala po plášti až k těm nepřátelsky rudým očím v hadí tváři.

Nemohla se hnout z místa. Doslova zamrzla.

Je to vážně skutečné? Možná pořád ještě spí v posteli! Ano, to bude ono!

„Vypadáš trochu překvapeně, nepoznáváš mě?“ Ty tenké bezkrevné rty se stočily do pobaveného úsměvu.

Aniž udělala jediný pohyb, dveře za jejími zády se zabouchly a uvěznily dvojici v kabinetu učitele lektvarů.

Možná čekal, že bude křičet, bohužel vyschlým hrdlem nepronikla ani hláska.

Co měla asi tak odpovědět? Dobré ráno? Nečekala jsem vás tady, pokud však vydržíte, hned vám zavolám Snapa? Kde ten vlastně, sakra, byl? Byla tohle jen nějaká léčka, kdy ji chtěl předat přímo do rukou Lorda Voldemorta, kterému už jednou unikla?

Olízla si suché rty, než promluvila: „Poznávám,“ zmohla se jen na jediné prosté slovo.

„Ale, ale, včera jste v sobě měla více energie než dnes, slečno Evansová, čím to jen může být, vidět vás tak ztracenou a v koncích?“ podotkl Voldemort a pohrával si v prstech se svou hůlkou jako tenkrát, kdy jej viděla poprvé, a doufala, že také naposled.

Vůbec nechápala, o čem to mluví.

Ač se nehýbal z místa, šero kolem umocňoval nepříjemný pocit dokreslený stíny v té záhadné znetvořené tváři, měl ji v hrsti, odtud nemohla utéct, ne nejmocnějšímu černokněžníkovi světa.

Temný Pán si povzdech. „Pokud jste to neprokoukla, je krytí vskutku dokonalé,“ prohodil. Stále nechápala a zírala před sebe. „To jsem já, Severus Snape,“ nyní se musel vskutku přemáhat, aby nevybuchl smíchy. Skutečně reagovala, jak očekával. Věřila tomu. Svou roli hrál dokonale.

Nedůvěřivě ho sjela rozzlobeným pohledem, možná uvažovala, zda nelže. Byl by to od Voldemorta vskutku ďábelský žert.

„A co ten hlas?“ dívčino obočí vylétlo nedůvěřivě vzhůru. „Mnoholičný lektvar sice nedokáže proměnit hlas napodobeného, jen vizáž daného člověka, a to nemluvím o… kde jsi vlastně vzal přísadu?“ zahrnovala muže před sebou otázkami a stále si nemohla zvyknout, jak právě vypadá. Nahánělo to husí kůži.

„To vám nemusím vysvětlovat,“ zasyčel jízlivě, „a pokud jde o hlas, to je můj výtvor, zcela nové kouzlo, očividně se hodí, nemyslíte?“

Lily žasla nad tím, jak dokázal Voldemorta napodobit. Pohyby, hlas, jednání, prostě neuvěřitelné, úplně jako by tu stál sám Pán zla osobně. Snape byl jako chameleon, dokonalý obrázek člověka, který se dokáže přizpůsobit čemukoliv. To byl asi dobrý důvod, proč pořád žil a nikdo ho ještě neprokoukl, jelikož hrát na obě strany nebylo nic lehkého.

Velmi znepokojující.

Lily stále divoce bušilo srdce a naráželo do hrudního koše tak silně, že si musela přitisknout ruku na to samé místo, aby se uklidnila.

Tenhle děsivý vtípek mu jen tak neodpustí! Vlastně už měl na účtu několik takových prohřešků a seznam se dál rozšiřoval.

Měla chuť ho chytit za ten zatracený hábit a pořádně s ním zatřást.

„Nyní, profesore Snape, byste mi, pardon, Lorde Voldemorte, mohl vysvětlit následující situaci,“ pronesla čarodějka lehce posměšným tónem člověka, jenž se snaží zachránit situaci a neztrapnit se, ač už se stalo.

„Je to prosté. Ředitel mě, k mé smůle, poctil dalším z jeho úžasných úkolů, jak vidno.“

Náhle ho Lily znovu přerušila: „Co to má společného se mnou?“

Snape se na ni zamračil, jistě těžce nesl, když ho někdo přerušoval, ke všemu tak často.

„Pokud byste alespoň chvíli držela jazyk za zuby, hned bych se k tomu dostal,“ protáhl slova protkaná sarkasmem a lehce mlaskl jazykem o patro. „Tedy, čeká nás nesnadný počin, který díky mému postavení a odvaze je nyní o něco lehčí,“ při tom ukázal hůlkou na sebe samého. Stále chodil kolem horké kaše, napínal ji.

„K věci,“ založila si rudovláska netrpělivě ruce pod ňadry.

„Musíme se dostat do trezoru Gringottovy banky pro jistý magický předmět, to je celé.“ Snape ve Voldemortově těle se obrátil a odešel k vitríně vpravo, hábit se mu otíral o bosé nohy, takže nebylo slyšet, že se pohybuje.

Poté se vrátil se sklenicí, v níž zela šedivá nevábná tekutina podivuhodné chuti.

Neměla pochyb, o co se jedná.

„V koho se mám proměnit?“ hypnotizovala jeho štíhlé bledé prsty omotané kolem skla.

„Nechte se překvapit,“ utrousil syčivým šepotem a čarodějce se z toho postavily chloupky na krku. Na tohle si nezvykne.

„Co když odmítnu?“ tvářila se nanejvýše zhnuseně a ani jeho blízkost tomu moc nepomáhala, naopak, měla chuť odskočit a zvracet.

„Pak budu muset použít hůlku,“ lehce tu dřevěnou věc pozvedl v druhé ruce, „dáváte přednost tomu, abych vám to nalil do krku osobně? Či z úst do úst?“ Hadí tvář se zkřivila do zlého úsměvu, jaký uměl jen Lord Voldemort, a o pár odstínů víc zlověstně potemněla.

Vytrhla mu sklenici z ruky a odtáhla se ze Snapovy bezprostřední blízkosti na druhou stranu kabinetu. Potřebovala byť nepatrné soukromí se s tou skutečností vyrovnat.

Severus Lily bedlivě pozoroval, jistě na ni jeho nové tělo udělalo dojem.

Stačilo, aby se tu prošel po škole, a nejméně polovina ze studentů by omdlela hrůzou.

„Do dna,“ rýpnul si.

Vnímal dívčin strach, nedivil se, u většiny lidí vyvolávalo už jen jméno Pána zla smrtelnou bledost, natož vidět jej osobně, to znamenalo většinou nevyhnutelnou smrt.   

Severus se Lily přiznal, kdo se skrývá uvnitř, měl však dojem, jako by tomu stejně moc nevěřila a neustále se přesvědčovala, zda to není skutečný Voldemort. Kdyby ano, nejspíše by tu už asi nestála.

Jeho pán pohrdal mudly, což Lily Evansová byla a on také, je vlastně zázrak, že ho přijal pod svou ochranu, jiní takové štěstí neměli.

Severusovy myšlenky se vrátily zpátky do kabinetu.

Během pár vteřin se žena na druhé straně proměnila v černovlasou čarodějku a vypadalo to, že se opravdu každou chvílí pozvrací, naštěstí ten pocit ihned přešel a ona přešla k jeho stolu, kde ležel stříbrný tác. Vzala ho do ruky, aby na sebe popatřila jako v zrcadle.

Po necelé vteřině po Voldemortovi tím podnosem vztekle mrštila.

„To nemyslíš vážně,“ vyděsila se a on se jen krutě ušklíbl.

„Myslím.“ 

 


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 10. 2015 - 10:46 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.