Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

21. Kapitola

 
 
 
Kapitola 21
 
Následky svých činů
 
  
 
 
 
 
Co to má znamenat? proběhlo Severusovi hlavou.
 
Jaký pošetilec se rozhodl zaútočit zrovna tady a teď? Jenže on to tušil.
 
Pevně stiskl svou pěst a zatnul zuby.
 
Za pár vteřin vypukne peklo, pokud se nemýlil, a on se většinou nemýlil.
 
Stále seděl na svém místě U Tří košťat, zatímco se bystrozorové hromadně přemisťovali ven na ulici, aby bránili Prasinky před nepřáteli.
 
Pak to začalo.
 
Jeden výbuch střídal hned ten další za nepříjemného vlezlého smíchu ženského hlasu.
 
Zatraceně, Bellatrix. Ten pekelně nepříjemný hlas by poznal kdekoliv a zrovna nyní mu napínal nervy k prasknutí.
 
Co se to, sakra, dělo? Nevěděl o žádném chystaném útoku. Musel něco udělat, a to hned!
 
Prudce vstal, až překotil židli na zem, a vyběhl ze dveří spolu s dalšími čaroději, kteří chtěli svým druhům pomoci v boji proti Smrtijedům.
 
Snape se zarazil. Nečekal takovou spoušť. Všude okolo slyšel křik nevinných lidí ozývající se ze všech stran, jako byste byli uzavřeni v křišťálové kouli.
 
Několik domů po obou stranách hořelo. Plameny šlehaly vysoko k nebi, jež se barvilo do černa kouřem a zápachem zkázy.
 
„Zatraceně,“ ulevil si nad tou hrůzou.
 
Měl vztek, a i to se zdálo být poněkud v pozadí nad tím, jakou zuřivost pociťoval ke svým temným druhům okolo.
 
Vytáhl hůlku.
 
Skláněl se před kletbami a zaklínadly, před paprsky modrého a červeného světla, dokud se nedostal k jednomu posluhovači do bezprostřední blízkosti a tvrdě jej nepřimáčkl na zeď jednoho z domů.
 
„Co se to tu, sakra, děje Dolohove?“ vyjel na muže a svou paží přímo pod nepřítelovým krkem ho udržoval na svém místě, mířil na Smrtijeda svou hůlkou. Ta se mu výstražně zabodávala do těla. Poznal jeho masku.
 
Každá totiž byla jinak vykrojená, jinak ozdobená, jediné, co měly společné, byl tvar a ta nepřístupná šedá ocel, ze které je jejich Mistr vyrobil.
 
„Nevidíš? Jsme uprostřed útoku, Snape,“ zavrčel tím svým nepříjemným severským přízvukem Antonin a přes štěrbiny toho kovového chrániče na obličeji na Severuse upíral své tmavě modré oči barvy nejhlubšího moře.
 
„To sakra vidím,“ prsknul Severus nepříteli zblízka do tváře a snažil se uklidnit, jednoduše nevnímat ten křik okolo hrozící, že se mu rozskočí hlava. „Proč o tom nic nevím? Neměl mě náhodou někdo informovat?“ ptal se výhrůžně.
 
„Mělo to být překvapení, temný Pán nechtěl, aby ses nějak prozradil a věděl o tom,“ syčel Dolohov a Snape by přísahal, jak se pod maskou šklebí nad učitelovou nevědomostí.
 
Nikdy toho chlapa neměl rád. Nyní si vysloužil jeho jedovatý odpor.
 
Snape se rychle podíval kolem sebe. Nejraději by toho zmetka na místě zabil, ale to by viděli i ostatní a už by si ani neškrtnul. Bohužel ho bude muset nechat jít. Prozatím.
 
Kdysi hezké velmi navštěvované kouzelné městečko se nyní prohýbalo pod náporem neštěstí. Malé náměstí plné obyvatelstva se úspěšně bránilo útokům ze všech sil, avšak několik zraněných a mrtvých se již povalovalo na zemi mezi sněhem na kamenných kostkách.
 
Proč se ta banda zabijáků rozhodla zaútočit zrovna tady? Něco v tom bude. Musí.
 
Snape se znovu otočil k Antoninu Dolohovi s děsivým výrazem ve tváři.
 
„Co tím sledujete? Jen hlupák by napadl Brumbála na oslavě jeho narozenin se všemi jeho přáteli a půlkou ministerstva. Koho jste přišli zabít? Kdo to je?“ snažil se Lektvarista z muže dostat odpověď nátlakem.
 
Dolohov se náhle zasmál tím svým hrdelním hlasem tlumeným železnou maskou. „Nepřišli jsme nikoho zabít.“
 
S tak neurčitou odpovědí nepočítal, ani se s ní nespokojil. Téměř se neovládl a muži zabodl konec hůlky sadisticky hluboko do těla.
 
Na Snapově tváři se objevil nic neříkající zastřený výraz. Nikoho nepřišli zabít?
 
Tak o jaké poslání se jedná? Pokud to Voldemort plánoval, nějaký účel to pro něho musí mít. Přeci sem jen tak nepřišli utrhnout hlavu několika vesničanům a pohrozit oslavenci zdviženým prstem. Snape nebyl hlupák, velmi dlouho sledoval Voldemortovu strategii, a on si byl dobře vědom každého detailu, vše, co plánoval, měl promyšlené, a to ve všech ohledech.
 
Na druhou stranu se mohlo jednat jen o bezprostřední útok na připomínku toho, že jsou stále tady a svět se temné straně pomalu hroutí k nohám.
 
„Jestli chceš vědět víc, zeptej se Bellatrix, Voldemortův oblíbenče,“ rýpl si velikán nalepený na zeď ve svém dlouhém hábitu se stříbrnými výšivkami na lemu. Nebránil se, věděl, že mu druh neublíží.
 
Ztráta času, uvědomil si naštvaně profesor, z něho víc nevymámí. Dolohov měl tvrdou hlavu jako ořech a břitký jazyk, jen by chodil kolem horké kaše a čas ubíhal.
 
„Zmiz,“ zavrčel.
 
Snape povolil svůj stisk a pustil Smrtijeda ze svého pevného sevření, ten se okamžitě přemístil s hlasitým prásknutím.
 
Peklo před jeho očima dokreslil znak na obloze. Lebka, z jejíchž úst vykukoval had. Samo znamení Zla hledělo na všechnu tu spoušť s chladným odleskem svých prázdných očních důlků.
 
Snapova jakž takž dobrá nálada se ztratila v nenávratnu. Nejraději by zavřel oči nebo odešel, protože nemohl nic dělat. Měl svázané ruce. Stál tam a vítr trhající mu plášť pronikal tím drzým chladem hluboko pod oblečení a svíral mu vnitřnosti v děsivé předtuše.
 
Kolik lidí ještě uvidí padnout? Kolik z nich dá všanc svůj obyčejný život pro jiné, jako on? Je vůbec nějaká naděje na záchranu a poražení temného Pána se stále větší, zdrcující silou?
 
Myšlenky muži vířily v hlavě sem a tam, když pozoroval čaroděje, jak beznadějně pozvedají hůlky, v očích strach zakořeněný v každé buňce jejich touhy nevidět své blízké padat bez dechu na tvrdou zem.
 
Zahlédl masku Macnaira, Reguluse Blacka, Carrowa a mnoha dalších, jež se s chutí rozhodli přidat k této nechutné zábavě pohrát si se smrtelníky hru o duši.
 
Kolik jich tu mohlo být? Míhali se z místa na místo. Deset, dvacet?
 
Dost na to, aby svými kletbami udělali z Prasinek kůlničku na dříví. A on, Severus Snape, přeběhlík, na to musel bezradně hledět.
 
V jednotě je síla, slyšel hlas Voldemortových slov v hlavě s tím jeho vražedným úsměvem ovládající každého ve svém dosahu.
 
Snape se musel i přes svou nechuť nad sebou samým ušklíbnout.
 
Sám velký Pán by nepřišel. Nebyl to zbabělec, to ne, jenže Severus si stále myslel, že mezi ním a Brumbálem bylo vždy takové zvláštní pouto, a jeho Mistr by se musel hodně přemáhat, aby ho vyzval na souboj osobně. Dokonce by se mohlo říci, že se ho bojí. Možná jediného člověka na celém světě.
 
Možná tedy přeci jen je nějaká malá naděje, ujišťoval se. Sám v to však nevěřil. Ta myšlenka se zdála tak slabá, tak nepostřehnutelná v celé té náhlé tichosti, kdy lidé smutnili nad mrtvými okolo něho.
 
Boj skončil s jeho přičiněním, i bez něho.
 
Pohledem obkroužil náměstí, mezi všemi těmi přeživšími vyhledal známou postavu a okamžitě se k ní vydal.
 
„Kettleburne? Jsou všichni v pořádku? Kde je…“
 
Statný horal ukazující profesorovi svá široká záda se pomalu otočil, stále ještě s hůlkou v ruce, a když to udělal, probodl Snapa svým pronikavým pohledem těch kdysi radostných modrých duhovek. Nyní v nich nebyl ani náznak vřelosti, chladily jako ledovec.
 
Snape v něm četl všechnu nenávist světa namířenou právě na něho, až se mu téměř zastavilo jeho vlastní okoralé srdce.
 
„Lily… kde je?“ dořekl s obavami.
 
Nastalo dlouhé výmluvné ticho naplňované jen štkaním a pláčem pozůstalých okolo.
 
 
 
 
 
 
 
 
„Sakra, Snape, proč jsi nic neudělal!?“ držel ho Silvanius zuřivě za kopy jeho šatstva.
 
Prudká výměna slov se strhla v něco cosi hrozivějšího. Kdyby učitele kouzelných tvorů nedrželi ostatní profesoři, nejspíše by Severuse jak se patří zadávil.
 
„Seš náš spojenec, a teď je pryč a Babbling se Sinistrovou taky. Chceš snad říct, že jsi o tom nevěděl? To ti fakt nevěřím!“ soptil učitel kouzelných tvorů a z očí se mu vytratila veškerá vřelost, namísto toho plály spravedlivým ohněm.
 
„Tak dost, pane Kettleburne,“ vyzval je ředitel smířlivě, aby se chovali slušně, jenže to moc dobře nepomáhalo, spíše Brumbála v jeho vlastní pracovně nebrali ani v úvahu, jako by byl ten poslední, kdo je smí soudit. 
 
„Pokud mi nechcete věřit, nemusíte, neprosím vás o to,“ vrčel Snape vpíjející se horalovi pevně do očí. Ač vypadal vyrovnaně a držel proti Silvaniově upřímnému rozhořčení držících ho jako v kleštích, uvnitř sváděl zcela stejný boj. Nemohl tomu uvěřit. Lily je pryč. Unesená. Možná mrtvá.
 
Předtím se mu málem zastavilo srdce zděšením, když si pomyslel, že je mrtvá, už jen pomyšlení na to mu obracel žaludek naruby, jenže tato skutečnost tomu byla i tak blízko. Pokud je u Voldemorta, nečeká ji nic jiného než kruté mučení, a pak sama bude prosit o smrt pod kletbou Cruciatus.
 
On nebude mít slitování. Neměl ho s nikým. Proč by se měl pozastavit u ní?
 
Místo toho, jak se tu nechává obviňovat, by měl zakročit a něco udělat, ale co?
 
Jak Lily a ostatní získat zpátky, aniž by se odhalil? To nebylo možné, pomyslel si sklesle. Žádná skulinka.
 
„Lily ti věřila a teď je někde, odkud už se nedostane,“ soptil horal, zatímco od něho ostatní ustupovali do bezpečí v domnění, že by mohl vzteky vybuchnout.
 
„Věřila? Myslím, že o mé osobě neměla to nejlepší mínění,“ zmohl se Snape na prostou odpověď, čímž oponenta doháněl k ještě větší zuřivosti.
 
Silvanius přivřel oči, na čele vystouplou žilku, aby tak vypadal zlověstněji. „Zatracenej Smrtijede, pokud ti na nás nezáleží, tak proč ses k nám vůbec dával. Tady stojíme všichni jeden za druhým. To vy nejspíše neznáte, co? Jsi špína, Snape, nic jinýho než špína na mý botě!“ začal s profesorem lektvarů hrubě třást. Kdyby to dělal ještě několik minut, možná by z něho vyklepal duši.
 
Severus se cítil sám tak špatně, že mu bylo jedno, jak s ním zachází, natož jak mu nadává. Nesnažil se ho setřást, jednoduše si to zasloužil. Pociťoval vlastní zadostiučinění. Únos slečny Evansové považoval za svou prohru, za svou vinu, ale jim by to rozhodně nepřiznal.
 
Jeho Lily, ten nově objevený pocit ho zraňoval, vrážel mu do srdce osten jedu. Pravdou bylo, že se bál, bál se o ni. Měla s ním být v bezpečí, něco se pokazilo.
 
Že by jeho vinou? Co když ji nezachrání?
 
Kolem Snapa kroužily výčitky ve stále těsnějším kruhu, až mu dělalo potíže se i nadechnout, nebo to bylo Silvaniovo škrcení, co ho dusilo?
 
„Tak dost, Kettleburne. Co se stalo, stalo se, já to neovlivním. Nejsem Voldemort, abych rozhodl o jejím osudu a osudu všech. Jediné, co mohu, je vyzvědět, co se s nimi stalo, a pokusit se o nemožné,“ uchopil pevně mužova zápěstí a doslova je ze sebe serval.
 
Zbytek profesorů Silvania chytila za paže a odtáhli ho dál do bezpečí, aby se nepokusil o další napadení.
 
Sám připomínal divoká zvířata, o které se s takovou láskou staral.
 
„Ty hade zmijozelská, nevěřím ti. Pokud se jí něco stane, tak tě zabiju!“ křičel statný muž a máchl pažemi směrem k čaroději před sebou.
 
No, tím nejspíše zničil veškeré křehké přátelství mezi jím a zbytkem učitelů, pomyslel si ještě sklesleji Snape tvářící se jako kuna zahnaná do kouta.
 
Vše to dusil v sobě, jak jen mohl. Pro všechny okolo vyhlížel jako socha neschopná jakýchkoliv citů.
 
Obrátil se k řediteli stále stojícím za svým stolem. Brumbálovy vodnaté oči vyhlížely staře a nové starosti to ještě více umocňovaly, snad ani on si nedokázal odpustit své selhání nad ochranou svých nejbližších.
 
„Je to na vás, Snape, vy jediný můžete nyní něco udělat,“ pokývl svou těžkou hlavou a spojil odevzdaně  ruce. „Pokud říkáte, že jste o ničem nevěděl, věřím vám. Lord Voldemort se jen stěží někomu svěřuje, vlastně máme štěstí, že jste mezi námi jako náš spojenec a můžete věci, o kterých bych mohl jen snít,“ přiznal Albus s téměř otcovskou důvěrou v někoho tak zatraceného, jako je právě bývalý Smrtijed.  
 
Snape žasl. Brumbál mu stále věřil i po tom co se stalo, možná jediný v místnosti.
 
Vážil si ředitelovy upřímnosti. Jeho slova zapůsobila jako balzám na tu jeho zkaženou poraněnou duši a Severuse povzbudila. I on byl jen člověk s lidskými schopnostmi a dokázal se vcítit do srdcí druhých.
 
Dokázal to i u něho? Věděl, co k Lily cítí? Dával mu naději, kterou tolik potřeboval?
 
Černá temná postava v místnosti vděčně přikývla.
 
„Já mu rozhodně nevěřím, je to zrádce!“ prsknul Silvanius směrem ke dvojici. Sveřepý Kettleburn vypadal, jako by nejraději odhodil hůlku a vrhl se do boje pěstmi.
 
„O vás tu teď nejde, Kettleburne, osud těch tří právě závisí na obrovském štěstí a Severusovi,“ utnul Silvaniovy protesty ředitel s mávnutím ruky.
 
Snapovi bylo jedno, jestli mu ten chlap věří, nebo ne, podpora Brumbála mu byla vším, přestože jej ředitel využíval a tlačil na něho, ať zachrání více vězňů nebo obětí, stále mu důvěřoval, a on ho nechtěl zklamat. Nikdo jiný o tom nevěděl. Profesoři v něm viděli stále toho krutého zabijáka bez skrupulí, který je tu později povraždí, až dá Temný pán rozkaz. Nezáleželo mu na nich, ani na jednom, až na Lily. Bože, její rty s příslibem dalších polibků a tělo, které by hladil, sladký hlas změněný ve hlasité sténání, štěbetání u snídaně a hrozby, které by smetl ze stolu jediným přiznáním nad svou slabostí k ní.
 
Ano, Lily Evansová je jeho slabost, jeho šálek čaje, dýňový dort, jeho dávná láska.
 
O to nechtěl přijít. Nechtěl se k ní otočit zády a nazývat se zbabělcem. Vlastní pýcha mu byla protivníkem. Ne. Už mu ji nikdo nevezme, i kdyby ho měli mučit. Ani sám Voldemort mu ženu nevezme ze spárů. Klidně se pro čarodějku obětuje a nasadí vlastní život, jen aby ten svůj mohla prožít.
 
Během svých mučivých myšlenek o svém rozhodnutí k Severusovi doléhala starostlivá slova Minervy McGonagallové.
 
„Myslíte, že ještě není pozdě, Severusi?“ ptala se zkroušeně a poprvé mohl Snape vidět tu hrdou učitelku přeměňování lidsky nejistou. Téměř ho to dojalo.
 
Pootočil svou tvář skrytou za své vlasy padající mu do tváře směrem k ženě. „Myslím, že ne, Minervo. Pokud je unesli, Voldemort všechny Smrtijedy sezve a pak rozhodne o jejich osudu,“ podotkl Snape upřímně s odtažitým tónem nenechávající nikoho na pochybách.
 
Tak to prostě bylo. Pán zla rád nechával nahlédnout své následovníky, jak jedná s vetřelci, mělo to výchovný efekt, dívat se na mučení, v ostatních vyvolávalo jak strach, tak touhu mučit nevinné. Velice kruté a praktické. Geniální.
 
Sám se modlil k Merlinovi o zázrak. Mohli s nimi udělat rychlý konec nebo je dát do vězení.
 
Dvě prosté možnosti, ale jen jedna je ta správná. Navíc tu byla druhá potíž.
 
Lily byla z mudlovské rodiny. Temný pán takové nenáviděl. Severus měl na mysli nejpravděpodobnější verzi, ale tu nechtěl nikomu říci a nechtěl si ji přiznat ani sobě.  
 
„Tss, Albusi,“ ozval se mužský hlas patřící vousatému starci z obrazu po pravé straně.
 
„Ano, Argone?“ Pohledy se stočily k rušivému elementu jejich debaty.
 
„Už je vyvádějí ven a míří s nimi do sálu,“ informoval zaujatě muž, zatímco se s ním střetávaly nechápavé pohledy, poté portrét utichl.
 
„To je můj přítel a právě nás informoval, co se děje v Riddlově sídle. Má tam své dvojče, tudíž víme alespoň něco málo z temné strany.“ Poté se Albus obrátil k Severusovi. „Pamatujte si, Severusi, pokud se stane něco nepředvídatelného, jste tu vždy vítán a Bradavice jsou váš azyl,“ podotkl Brumbál a zpražil svým ledovým pohledem Kettleburna hrozícího, že vypustí ze svých neposlušných úst něco nepřijatelného.
 
„Vážím si toho.“
 
Severus najednou ucítil prudkou bolest vystřelující z jeho pravé paže, což se vlastně dalo očekávat. Nepříjemné jako vždy. Volal je na povinné shromáždění. Druhou rukou si naléhavě stiskl přes látku znamení Zla.
 
„Je čas…“ odpověděl s nečitelným výrazem ve tváři. Brumbál pochopivší přikývnul. „Udělám, co je v mých silách,“ střelil učitel lektvarů pohledem po řediteli a hábit se mu prudce zavlnil, jak se obrátil a spěšně odešel pryč za doprovodu všech přítomných pohledů hledících na jeho záda jako na jedinou naději.   

Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 11. 10. 2015 - 10:31 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.