Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

15. Kapitola

 

 

Kapitola 15

Šeptání

 

 

 

 

Už to tu bylo znovu.

Zase jeden z těch divných snů, jaké se jí zdály téměř každý den, kdy jí Snape ukradl deník Toma Riddela.

Jak doufala, mělo se vše vrátit k normálu, žádné promarněné dny nad tím zpropadeným kusem papíru a imaginárním přítelem, ale co když nastane chvíle, kdy vás bude pronásledovat i ve snu?

Lily se vždy probouzela zpocená a rozechvělá z náhlé paniky, jež záhadný návštěvník způsoboval v její poklidné snící mysli.

Možná to byl způsob, jak ji dohnat znovu k psaní. Skutečně dívku podvědomě deník nutil ho mít u sebe? A když neuposlechla, vetřel se sám majitel do kdysi nerušených snů mladé ženy, aby ji tam lákal a pokoušel?

Tyto každonoční návštěvy, jakmile zavřela čarodějka víčka, se ze začátku stávaly milé, jemné, dokonce vzrušující, jen kdyby ji alespoň jednou nechal bezesně se vyspat.

Osm dlouhých nocí a stále to nepřestávalo, jenže komu se svěřit?

Minerva by se smála a na její culící zardělou tvář neměla náladu a Snape? Před očima viděla tu jeho posměšnou jízlivou tvář, kdyby mu řekla, že ji Voldemort navštěvuje v noci.

I dnes, hned jak se Lily ve své ložnici uložila ke spánku a uhladila pokrývku prsty, těžce vydechla a po chvilce upadla do spánku.

Vždy se v nich vyskytoval on.

Neměl tvář, jen jméno. Přesto jeho přítomnost cítila v místnosti velice zřetelně, naskakovala jí z toho husí kůže na zátylku. Dnes stál ve stínu v tom nejtemnějším rohu místnosti a samotná existence toho provokativního fantoma se zdála téměř nepostřehnutelná, dokud nepřišel k jejímu loži.

Neuvěřitelné, jak jsou některé sny reálné, naříkala dívka v pasti.

Silueta vysokého mladíka se ocitla přímo nad ní.

Nevydala jediný zvuk. Dokonce nemělo smysl předstírat spánek se zavřenýma očima. Věděl, že nespí, nyní byla v jeho království, on řídil tuto noční můru.

Nebylo úniku.

Cítila jeho vůni, jeho tvrdost, jeho odhodlání vzít si, co chtěl, téměř ji to rozechvívalo obavami tak mocně, až slyšela Tomovy tiché, přibližující se kroky jako ty nejhlasitější africké bubny.

Neměl oči, přesto Lily cítila, jako by ji propaloval tím nekrutějším pohledem, a jindy jen na pár sekund mohla zahlédnout jakési červené záblesky tam, kde měly být oční důlky připomínající hadí oční štěrbiny.

Děsivé a přitom tajemné.

Opravdu se čím dál více obávala jeho proměny ve svého mazlíčka Naginyho, díky bohu se tak nikdy nestalo.

Celou noc vydržel čarodějku mučit svými slovy, aniž by se jí dotkl. Stačila jen Pánova přítomnost, přemlouval ji a sliboval všechno možné i nemožné, jako když před týdnem po večerech jen psala perem na papír do jeho prokletého deníku a on odpovídal. Tohle však bylo něco jiného. To byla přímá konfrontace, i když jen s jeho stínem, byla daleko reálnější.

Děsivé zjištění přišlo o dva dny později, kdy překročil tenkou hranici svých sladkých slov a usedal k ní na postel. Nejdřív tam jen tak seděl a vyprávěl. Později přišly drzejší a drzejší otázky.

„Ani netušíš, co všechno ti mohu nabídnout, drahá Lily,“ sliboval medovým hlasem Riddlův stín, zatímco se snažila zavrtat do podušek co nejhlouběji jako malá holčička bojící se tmy. Bohužel, nemohla nikam uniknout. Celý ten zatracený pokoj byla past.

Jeho past.

„Nechci od tebe nic, odejdi,“ prosila postavu sedící jen několik centimetrů od ní.

Dívka s rozprostřenými rudými kadeřemi na bělostném polštáři pokusila odtáhnout se na druhou stranu postele, ale stín mrštně natáhl ruce a uvěznil ji na místě mezi nimi.

Nedotýkal se čarodějky, ale Lily bylo jasné, že by toho byl schopen.

Obklopila ji jeho zvláštní omamná vůně, přitahovala, lákala, mátla mysl.

„Ty nechceš bohatství? Nechceš moc vědění? Já ti mohu dát všechno, na co jen pomyslíš, má síla je neomezená. Mí smrtijedi se ti budou plazit u nohou, můžeš mít i mě,“ pronášel mladík vychytralým tónem a zkoušel všemožné, aby poznal, co na dívku platí.

Mladý Voldemort byl jako démon, děsivá stvůra nemilosrdně sbírající do pekla jednu duši za druhou.

Lily vypadala zmateně, nejspíše to očekával, tím jak ženě zabránil se kamkoliv hnout, se nejspíše domníval, jak mu bude po vůli.

„Nechci tebe, nechci nic, jen se v klidu vyspat, přízraku, jdi z mé hlavy!“ mračila se rozrušeně v té nepříjemné pozici uvězněna mezi jím a postelí. 

Chvíli si pohrávala s myšlenkou udeřit ho, zda se černý obrys tvořící Riddlovo tělo rozestoupí, jakmile by se jej dotknula.

Vůbec netušila, že na svou nevyřčenou otázku dostane zanedlouho odpověď.

„Nelži mi, sladká Lily, toužíš po doteku, po lásce, chtíči,“ šeptal jemně a zůstával stále na svém místě, zatímco mu oběť vzdorovala pohledem do temné tváře podobající se černočerné díře hrozící ji vtáhnout dovnitř.

„Tolik jsme si toho napsali, nepopírej, že jsem ten, kdo ti rozumí, kdo tě vyslyšel, když sis stěžovala, kdo tě může milovat.“

Slova toho zrádného zlého stínu zněla lákavě jako to nejsilnější afrodiziakum, a přesto slečně Evansové krčící se pod peřinou připadala falešná a proradná.

Čím více mu odporovala, tím byl odvážnější a vtíravější.

„Lord Voldemort neumí milovat!“ vyhrkla podrážděně, vmetla čaroději pravdu do tváře.

Jak se zdálo, hloupé hádat se s vlastním snem, nadávala si. Výplodem své fantasie, následkem té černé magie, jaké byla vystavena.

Bohužel, když už byl deník pryč, naivně si myslela, že sny zmizí, nebo alespoň poleví, ale ne, oni stále sílily!

Jako by už tak nebylo hrozné pomyslet, že je tu s ní mladší verze Temného pána.

Celý pokoj se naplnil houstnoucím tichem, přemýšlel nad tím? Za to ji jistě udeří, pokud dokázal vztáhnout ruku na své nejvěrnější, tak cizí žena mu nebude dělat potíže.

Noční host se k Lilyině překvapení rozesmál téměř nakažlivým smíchem, jako by ho její výrok pobavil.

Výhrůžně se nad dívkou sklonil, až se nalézal jen několik centimetrů od její tváře, do které zašeptal: „Máš pravdu, sladká Lily, ale přeci jen…“ Tom se teatrálně odmlčel, aby ženě tak napjal nervy k prasknutí. „… bys mě mohla přesvědčit o opaku.“ Zkřivily se pobaveně mladíkovy černé rty.

Bála se, skutečně se bála, políbí ji? Nechybělo málo.

Bavil se jejími rozpaky, tím čarodějčiným uhýbavým pohledem, když se sehnul a přejel těmi temnými rty přes její tvář na znamení, že to myslí opravdu vážně.

Až nyní našla Lily odvahu a odstrčila jej od sebe, nebo spíše sáhla do prázdna. V tu krátkou chvíli se během vteřiny přemístil a stál nyní u dřevěného sloupku ženiny postele jako němá stráž.

„Neopovažuj se ke mně přiblížit!“ vykřikla. Při tom se prudce posadila a zírala na svého nevítaného trýznitele, který začal postel obcházet kolem dokola jako dravec.

Dlouho tam stín mladého Voldemorta jen tak obcházel a o podlahu klapaly jen podpatky jeho bot, než záhadně promluvil.

„Chceš se mě zbavit?“

Dívčino mlčení přešel se souhlasem a pokračoval: „Získej můj deník a odnes ho do tajemné komnaty, má drahá, tam bude v bezpečí, to ti přísahám, pak už o mně neuslyšíš.“ Téměř syčel s hadí jedovatostí. Nejspíše usoudil, že těch několik dní jeho návštěv k jeho nelibosti nemají takový účinek, jaký předpokládal, a proto změnil své plány.

S nadějí se čarodějce zalesklo v očích a kousla se do rtu. Ten nápad vítala s otevřenou náručí, ale nechtěla vyhlížet tak svolně.

Přemýšlela.

Pokud to udělá, opravdu bude tomuto nehoráznému blouznění konec? Nebude ji navštěvovat? Dotýkat se jí, obtěžovat? Tak lákavě to znělo.

Byla to lež, nebo ne? Proč jí to radil? Rychle uvažovala a otázky se hrnuly jedna za druhou jako nekonečný vodopád.

Proč by mu ale sakra měla věřit? Je to Lord Voldemort neboli Tom Riddle, nejděsivější čaroděj na světě. Každému už jen při tom jméně vstávaly vlasy na hlavě v pomyšlení na okamžitou smrt, jakmile vysloví byť jen ty dvě prostá slova. Ona je dnes jednou vyslovila, vysmál se jí, jenže ten smích ženu dostával do kolen a chladnul na dívčiných rtech jako polibek samotné smrti.

Tomův stín nepřestával ve své činnosti kráčet kolem Lilyiny postele. Prohlížel si ji. Musela mu připadat zranitelná, jak tam jen tak seděla s přikrývkou přitisknutou k sobě žmoulajíc její konec prsty.

Nebyla pro něho soupeřem s hůlkou nebo bez ní.

Musela ukázat, že se ho nebojí a bojovně pozvedla tvář vstříc svému strachu.

„Nevěřím ti,“ odsekla.

„Jaká škoda.“ Riddlova předstíraná lítost byla ohavná, pak jako by chtěl zaútočit na její niternější pocity, pokračoval: „Víš, co si asi pomyslí Severus, můj věrný služebník, až otevře můj deník?“ Nechal dívku v napětí a zastavil se na místě. „Přečte si, co všechno jsi tam tvou svou pilnou ručkou o něm napsala, drahá Lily, a představ si, co všechno bych mu o tobě ještě mohl nalhat.“ Voldemort zněl pobaveně zastírajíc tak nenucenou potřebu svých vyděračských slov.

Slečna Evansová zaváhala.

Čarodějčin výraz napovídal o zděšení a celý výjev dokončila skloněním hlavy a provinilým stisknutím spodního rtu.

Měsíční světlo zářilo do tiché ložnice, ale ani to neprostoupilo Riddlovým stínem.

„To neuděláš…“ pípla. „Nazýváš se mým přítelem a jsi schopen takové podlosti, ale proč mě to vůbec u někoho tak zkaženého nepřekvapuje?“ jízlivě jím opovrhla hned, jak se oklepala z jeho troufalosti.

„Účel světí prostředky, má lásko,“ nadlehčil tón svého hlasu a mávl rukou, jako by mluvili o nějaké všední maličkosti.

Tak ji oslovoval vždy, získával si tím čarodějčinu pozornost a navíc se tím krutě bavil, nebylo to upřímné a rozhodně to nebylo nic, co by chtěla slyšet.

„Jdi k čertu!“ vykřikla zoufale. „Nenávidím tě!“

Temný stín se znovu zasmál zlým smíchem, těžce odrážejícím se od stěn nepříjemným kovovým zvukem.

Opravdu ho nenáviděla, byl chladný, odměřený, snažil se ji vydírat a používal všechny špinavé triky k dosažení svého cíle.

Jako mladý byl hrozný a jako dospělý v současnosti… brr, na to nechtěla myslet, ani se s ním setkat.

„Jsi tak vzrušující, když se hněváš,“ kroutil hlavou a neslyšně se přiblížil.

Čarodějce se chtělo křičet ze všech sil, jenže kdo by ji slyšel?

Věděl to.

Cítil ženinu bezmoc a ta ho lákala ještě víc, jako můru vábí světlo.

Zachvěla se nad tím zjištěním.

Najednou se celý tento děsivý sen rozplynul, než stačil cokoliv dalšího udělat. Nastalo ráno a Lily se s výkřikem na rtech probudila do dalšího obyčejného dne.

Již nyní se čarodějka děsila následujícího večera. Dnes si na ni dovolil sáhnout, u Merlina, co udělá příště?

 

 

 

 

Oběd, hmm…

S překvapením měl skutečně hlad. Když přihlédl ke svému dnešnímu znechucení nad jedním bláhovým idiotem, jehož kotlík mu málem vybuchl do tváře, jak se nad chlapcem sklonil a on do vroucí směsi vyděšeně upustil chlupy z hřímala, málem by je oba zabil.

Nemělo cenu se uklidňovat. Snapova popudlivost by ho stejně dříve nebo později dohnala, s ještě větším účinkem na jeho psychiku.    

Jeho rozzuření po tomto incidentu si zchladil tím, že druháka doslova seřval, div se nesesypal na zem jako domeček z karet.

Ani to, bohužel, nezlepšilo ten těžký pocit uvnitř.

Přemýšlel nad Temným pánem.

V jeho velitelství se neustále něco dělo, ale pokud byl Severus tady, byl doslova odříznut od informací, to mu ztěžovalo situaci. Rád by věděl, jestli Lord Voldemort cítí, že jeho viteál má Brumbál a on deník. Pokud ano, už by byl dávno u jeho nohou na koberečku a jen poslední okamžiky by ho dělily od svého hrobu. Tedy pokud by z něho ještě vůbec něco zbylo, co by do něho šlo dát.

Skrze všechny nepříjemné myšlenky si uvědomil, jak se mračí na své jídlo před sebou a jaksi se v něm šťourá vidličkou.

„Nechutná vám, kolego? Osobně si myslím, že ty žabí stehýnka jsou vynikající,“ podíval se jeho směrem malý profesor Kratiknot o dvě židle dál.

Otočil tím směrem hlavu a připadalo mu to nějak divné.

Filius, učitel kouzelných formulí, se zdál tak nepatrný, že pod ním musela být pěkná řádka knih, aby vůbec mohl sedět u stolu. To však nebylo to, co shledal zvláštním.

Místo vedle Snapa zelo prázdnotou.

Žádné štěbetavé hovory, žádné uštěpačné bojovné poznámky na jeho adresu a nechuť slečny Evansové, kdykoliv si myslí, jak si jí nevšímá.

„Myslím, že dnes oběd vynechám,“ odsekl trochu přísněji, než měl v úmyslu a vstal.

„Snad jsem zas tak moc neřekl, Severusi,“ zavolal za ním malý mužík s vzezřením dirigenta, ale to už obávaný profesor lektvarů pevným krokem vypochodoval mezi stoly z jídelny a černý plášť za ním mocně vlál jako hejno netopýrů.

Na chodbách nikdo nebyl, všichni si užívali svých jídel vytvořených domácími skřítky, takže tu nebylo nikoho, kdo by zahlédl, jak se přehnal chodbou a sestoupil dolů do sklepení po úzkých schodech.

Momentálně neměl na nic chuť. Potřeboval trochu té věrné milenky samoty, která by ho uklidnila. Ano, to potřebovala Severusova rozrušená mysl. Nemohl zapomenout na to, jak ho Lily políbila. Nebo on ji?

Znovu mu ta mučivá myšlenka vytanula na povrch.

Ať tak jako tak, to udělala dobrovolně, přesto, že od samého začátku věděl, jak moc se musí přemáhat. Udělala to. Natáhla se k němu a on jí neudělal tu radost, aby se sklonil.

Ještě teď cítil její prsty chytající ho za hábit, aby na něho dosáhla.

Doslova si každým pórem svého těla vychutnával příval touhy a radosti.

Pak škodolibě zamítl její přání.

Nezavřel oči, chtěl se dívat, hledět na ty zelené oči barvy mechu se třpytem hvězd, i ty malé červené skvrny na jejích tvářích, které se po jeho zamítnutí zvětšily a pohltily téměř celou její tvář v zardělém červenání.

Tak moc si to užíval.

Věděl, co Lily udělá.

To fascinující odhodlání, připomínala mu jeho samotného, kdy dychtivě plnil každý svůj úkol s nasazením vlastního života ve jménu Temného pána.

Přiblížila se. Vnímal její dech vonící po skořici, téměř skutečně zavřel oči, jen aby si mohl zapamatovat ten skvělý pocit a pak dostal, co chtěl.

Tedy né tak docela. Byla to vteřina, co se rty otřela o ty jeho, jako by se bála, že se spálí, to ho rozčílilo a zažehlo v něm daleko větší plamen zadostiučinění, když ženě zabránil se odtáhnout.

Políbil ji. Dravě, vášnivě, jako by to mělo být to poslední, co v životě udělá. Cítil tu spalující touhu uvnitř sebe i jí, nebránila se a on plenil ty sladká skořicová ústa jako dobyvatel nějaké neznámé země rozhodnutý si ji přivlastnit.

Musel se v duchu usmát s ohledem na to, jak na ni jeho přítomnost působila.

Na tu krátkou chvíli se smazala všechna ta léta strádání a zapřísahání.

Severus se oprostil od těch vtíravých nepatřičných myšlenek a soustředil se na cestu.

Jakmile chyběly ještě dva poslední schody, zastavil se.

Nedůvěřivě sjel celou chodbu pohledem a ty dvě černé perly se zarazily u otevřených dveří jeho kabinetu.

Strnul s potlačovaným vztekem, někdo se mu vloupal do kabinetu, nějaký hloupý student mu přišel odcizit nějaké potřebné přísady?

Jak hloupé.

Nejen, že ho vyloučí, ale dá mu co proto. Pevně stiskl pěsti.

Cosi mu však bránilo se ke dveřím přiblížit. Nějaký divný pocit.

Tiše, jak to umí jen smrtijedi, došlápl na podlahu chodby.

Přemýšlel rychle, nechtěl tam hned napochodovat a toho hlupáka zvednou za límec a odvést ho do ředitelny.

Uchýlil se do temného výklenku nedaleko.

Nevšimne si ho, až půjde kolem a on se pak za ním objeví a vyděsí ho smrti, ušklíbl se nad svým dokonalým plánem.

Celou svou postavu přitiskl k chladným kamenům výklenku zakrytého těžkým závěsem, zatímco šero dokonale zahalilo Severusův hábit i tvář.

Vyčkával.

Otevřeným kabinetem se ozývaly spěšné kroky.

Po několika minutách zloděj vyšel ven a zavřel za sebou neslyšně dveře.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:24 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.