Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

14. Kapitola

 

 

Kapitola 14

Chceš tu věc zpátky? 

 

 

 

Následující den se Lily rozhodla jít tam, kde si myslí, že deník může být. Kde jinde než ve sklepení. Byl to on, určitě. Proradný Snape štrachal v jejích komnatách.

Neměla sice důkaz, ale někde začít musela.

Proč nezačít zrovna u něho?

Mohl by Tom promlouvat i k němu? Mohl by mu říci, co všechno mu prozradila! Vážně dívce zatrnulo do morku kostí.

Nebo hůře, pohltí další duši stejně jako ji.

To nemohla připustit.

Těsně po vyučování si to nakráčela přímo dolů pod hrad.

Pod šaty Lily zastudil chlad plížící se od klenutých zdí. To tiché nehostinné prostředí bylo jako stvořené pro netopýry, hady, škorpiony a jinou podobnou havěť. Severus si v tom nejspíše liboval, povzdechla si trpce.

S utříděnými myšlenkami rozrazila bez zaklepání okované dveře nejméně oblíbeného kabinetu učitele lektvarů, kterému se vyhýbala každá zdejší noha.

Přistihla ho právě u stolu, jak cosi zapisoval.

V tu chvíli by se v dívce krve nedořezal. Vyrazila kupředu ráznými kroky zabránit hrozící katastrofě.

Než se však stačila přiblížit, stál před ní a rozhodně se nedalo říci, že jeho výraz je přátelský.

Zarazila se v půli kroku. Pohled upřený dopředu, pomalu jej zvedla vzhůru, čelit jeho očím barvy těch nejčernějších perel.

„Kde je můj deník?“ vyhrkla a zabodla do Severusovy hrudi svůj ukazováček.

Pomalu shlédl na ten drobný prstík a opětovně ji sjel pohledem, jakou drzost si to dovolila tentokrát, vyrušit ho a ještě na něho ječet.

„Váš deník, slečno Evansová?“ zdůraznil tuto nepopiratelnou lež. „Myslím, že to jméno, které je na něm napsáno, není vaše,“ upozornil čarodějku na tento droboučký omyl.

„Takže nepopíráte, že ho máte tady.“ Rozhlédla se po místnosti, až se jí ty rudé kadeře rozlétly vzduchem. „A že jste zloděj,“ vychrlila rychle.

To neměla říkat, své pochybení si uvědomila až pozdě.

„Dávejte si pozor na svá slova, abyste jich později nelitovala,“ docházela Severusovi náhle trpělivost. Žádné ženě, ani téhle, nedovolil ho nařknout tak ohavným přízviskem a pevně ji chytil za zápěstí té drzé ruky, jejíž prst ho píchal do hrudi.

„Jiné pojmenování nemám, pro toho, kdo mi bere neprávem věci a plíží se po mém pokoji,“ zavrčela na oplátku.

Ty obsidiánové oči se varovně zaleskly, situace se přehoupla na ostří nože.

Ten ocelový stisk s chladnou odtažitostí byl nesnesitelný a ke všemu ta jeho majestátní výška tyčící se nad jejím tělem. Nemohla se už jen tak lehce otočit zpátky a odejít.

Přiznat porážku? Přiznat, jak moc nahání strach celé její existenci?

Rozhodně ne.

„Jen vás chráním pro dobro celé školy, je to má povinnost coby profesora,“ zle se osopil a ignoroval ty marné pokusy se z jeho sevření vyprostit.

Mohl ženu vyhodit za dveře. Tím by nejspíše docílil jen opětovného jojo efektu.

„Nečekal bych od vás tolik zbytečné neopatrnosti se zacházením s černou magií.“ Severus se mračil tak moc, až se jeho obočí spojilo do písmene V. Šel z něho strach. Každý jiný smrtelník by už dávno utekl nebo přinejmenším sklopil pohled. To mu nedopřála, oplácela mu ten kontakt s odhodláním harpie a nehodlala ustoupit. I v takové chvíli musel složit poklonu té tvrdohlavosti, jakou v sobě našla se mu postavit na odpor.

„No jistě, zato vy jste hotový expert v tomto umění, že? To byste mi mohl poradit, jak se zbavit jednoho nafoukaného muže se sklony k agresi, jízlivosti či nesnášenlivosti, jež si myslí, že je ten nejdůležitější čaroděj na světě. Má tak černou duši jako dehet a srdce naprosto okoralé,“ útočila jako krysa zahnaná do kouta.

Vědomě přikládala další polínko do rozžhavené pece Severusovy trpělivosti.

Pokud to předtím bylo špatné, nyní tento rozhovor postoupil na čestné místo naprosté bláhovosti.

Probodával ji očima. Pevně stisknuté rty naznačovaly, co si o ní nejspíše myslí, a nebylo to zrovna nic hezkého. Naopak, dívka očekávala rychlý konec, každou sekundou se musí volnou rukou natáhnout pro svou hůlku a pak...

„Slečno Evansová, přišla jste mě urážet? Dovoluji si podotknout, že je to od vás velmi nemoudré, mohl bych nad sebou ztratit kontrolu a ukázat vám, jak jednají Smrtijedi s drzými čarodějkami, které nevědí kdy přestat provokovat,“ sklonil tvář. Stačilo málo, aby se dotkli svými nosy, poslední slova Lily zasyčel přímo do obličeje.

Zachvěla se, cítil to.

Ta slova v dívce zapůsobila jako jed.

Profesor zůstal klidný, ano, Severus Snape udusil veškerý hněv a odpovídal zcela chladným vyrovnaným hlasem, čímž tě hlupačce ukázal, že jen tak neztrácí hlavu jako ona pro nic za nic. Zůstal tedy nad věcí.

„Přišla jsem si pro deník,“ našpulila bojovně rty a pohodila hlavou za Snapova záda k otevřenému sešitu na jeho stole, do kterého před chvilkou cosi škrábal.

Nedal na sobě nic znát a k dívčině překvapení přikývl. „Dobrá, dám vám ho na vaši zodpovědnost, slečno Evansová, ale nic není zadarmo,“ tajemně se ušklíbl jen kousek od jejích rtů, pak se narovnal.

Na Lilyině tváři se mihl stín oddechu a štěstí, který se v zápětí změnil v úžas i znechucení.

„Vy jste sprostý lichvář! Prodáváte mi mou vlastní věc?“ vykulila oči.

„Jen využívám příležitosti“ Stiskl ženě varovně zápěstí.

Je nesnesitelný! Tohle nečekala! Ať jde k čertu!

Zatracený Snape, může si tohle vůbec dovolit? křičela sama na sebe. Podle stisku a toho mocného pohledu zřejmě ano. Kdyby řekla, ať si ten deník nechá, pustil by ji?

Měla chviličku na rozmyšlenou. Musí tu pitomou věc získat, jinak se mu stane to samé co jí. Sice je to lákavé, ale proti dívčině dobré povaze. Proč si nechce nechat vymluvit to nebezpečí. Jeho domýšlivost, že té síle odolá, je asi tak úměrná jeho egu. Chlapská ješitnost je nezměrná zvláště ve Zmijozelu.

S tím nic nenadělá. Nadávat také nemá cenu.

Má tedy přistoupit na ten špinavý obchod? Co jen bude chtít?

„Co chcete?“ pípla bez špetky vlídnosti.

Nepokrytě si Severus rudovlásku prohlédl, jako když mistr cukrář hodnotí nějaký velmi lákavý dort.

Znovu ten příval tepla do všech částí čarodějčina těla, zpropadeně, zarděla se v očekávání těch nestoudných slov, co uslyší.

„Za ten kus papíru chci polibek, váš polibek, slečno Evansová, jako náhradu za všechny vaše ohavné urážky na mou osobu.“

Lily poklesla čelist.

Měla to tušit, ale i když jste připravení, stejně vás to zaskočí.

„Jedna pusa mě nezabije.“ Zvedla opovržlivě ten svůj špičatý nosík.

„Neřekl jsem pusa,“ mračil se opět Severus. „Musíte mě políbit na rty a procítěně, prosím,“ diktoval si nehorázné podmínky za zvuku praskajícího ohně v krbu.

Lily to však stejně připadalo, že je tu zima jako v zatuchlé hrobce.

Hlasitě vydechla snažíc se zastavit bubnování v uších a zběsilý tlukot srdce.

„Jenom to, nic víc,“ ujistila se.

Nejraději by toho zpropadeného chlapa kopla do holeně. Nestačí už to ponížení s bonboniérou? Ten hloupý nápad ji pálil na patře ještě teď. Jak chutná Veritasérum také nikdy nezapomene.

Snape němě přikývl téměř s nevinným výrazem.

Chtěl to té holce ztížit za to, jak s ním jedná jako s onucí. S ním si rozhodně zahrávat nebude.

Zkoumal dívčiny pocity, byla tak čitelná, nenáviděla ho, proklínala, ten uhýbavý rozpačitý pohled, když se rozmýšlela a lehký třes v ruce, kterou držel.

Hodil jí rukavici a čekal, zda ji zvedne.

Severus tam stál a potutelně se v duchu culil, nemohla vidět, co je to za sešit za jeho zády, ale uvidíme, bude překvapená, až to zjistí, pousmál se v duchu.

Tmavovlasý muž se za všech okolností snažil tvářit nepřístupně, aniž dal nahlédnout do svého nitra. Záměrně držel svou oběť ve svém stínu, jen tak vnímal všechny negativní částečky Lilyiny aury.

Nechal ženu přemýšlet, nemělo smysl zbytečně tlačit, dá mu odpověď tak jako tak a pak se rozhodne. Ničím tak neoplýval jako právě trpělivostí.

„Dobře, souhlasím,“ polkla.

Kupodivu jí muž pustil ruku. O krok přistoupila blíže.

„Nemůžete zavřít oči?“ styděla se.

„Proč bych se měl nechat ochudit o ten pohled, slečno Evansová?“ odvětil přísně.

Vůbec jí to neulehčoval!

Co když se to nějak zvrtne? Co když někdo zaklepe a uvidí je tam? Může se něco takového stát? Co James, takhle ho obelstít.

Severus Snape byl proti dívce o hlavu a půl vyšší, musela se tedy vyhoupnout na špičky jenže, aby udržela rovnováhu, přidržela se ho za hábit.

S hrůzou zjišťovala, jak ji nepokrytě pozoruje, proto zavřela oči ona sama.

To neměla dělat, nejen, že nic neviděla, navíc ještě mocněji cítila jeho temnou vůni po bylinách a výpadech z lektvarů, jež ji dostávala do kolen. Severus byl pro ni cosi neodolatelného, vždy to tak bylo, ale nechtěla si to přiznat!

Teď tu stojí a chytá se ho políbit, chladného bezcitného profesora lektvarů ze sklepení.

Každý by se nad tím zasmál, jen né ona a rozhodně ne v tuto chvíli.

Tolikrát o tom snila, kdysi před pár lety.

Poslepu přitiskla své rty k jeho, ihned dívku zachvátila vlna horka stoupající do tváří a dělající bordel v hlavě. Nechtěla nic víc, než se ho cudně dotknout a na pár vteřin setrvat svými ústy na jeho, pak se odtáhnout.

Ten letmý dotek byl jaksi suchý, nic neříkající stejně jako jejich sprostý obchod.

Když Lily usoudila, že to stačí, pomalu se začala odtahovat.

„Vy jste mě asi dostatečně neslyšela, slečno Evansová,“ zaslechla až příliš pozdě Severusův nespokojený hlas. „Nestojím o váš soucit,“ zavrčel, než stačila otevřít oči, vjel jí prsty do vlasů a přitiskl opětovně její rty ke svým.

Tentokrát to bylo jiné.

Najednou cítila učitelovu druhou ruku pevně obtočenou kolem pasu. Tiskl si ženu k sobě jako nějakou trofej. Nebožačka zalapala po dechu, bohužel to nestačilo ani jako protest, ani jako prosba.

Tak vášnivý polibek nezažila, líbal ji a nevypadalo to, že by chtěl někdy přestat. Podvědomě souhlasila, chtěla, roztávala v jeho náručí jako máslo a musela sama sobě přiznat jediné.

Ten ničema s mastnými vlasy, děsivýma černýma očima a ocelovým stiskem ji přitahoval víc než cokoliv na světě, víc než James.

Za zavřenými víčky ochutnávala svěží chuť Snapových podmanivých úst a plnými doušky vychutnávala privilegium se ho dotýkat. Stále totiž svírala jeho hábit, až se jí zarýval do kůže.

Za tím mrazivým nepříjemným zevnějškem číhal muž činu.

Doslova nebylo možné se odtrhnout.

Ten spalující žár v čarodějce vyvolával protichůdné pocity slasti i strachu zároveň, chtěla brečet i se smát. Co se to jen dělo?

Hlava se dívce točila jako na kolotoči, a kdyby se Severuse tak nedržela, věřila by, že upadne do zapomnění.

Zažíval stejný pocit? Nebo je střelena amorovým šípem jen ona?

S jak ďábelským umem dokáže Severus líbat, rozplývala se a opětovala mu polibek. Nedává na sobě žádné city znát, ale teď je jimi naprosto zahrnuta.

Nemohla to být přetvářka, prostě nemohla, to by neudělal.

Lily najednou v hlavě cosi sepnulo a prudce se odtrhla a modlila se k Merlinovi za sílu se k profesorovi znovu nepřitisknout.

„T… ten deník,“ rozrušeně lapala po dechu neschopna se ovládnout.

Alespoň viděl, jak na ni jeho smrtící blízkost zlého hocha působí.

„Je jen váš.“ S úsměvem o krok ustoupil, aby se mohla natáhnout přes stůl. Jakmile shrábla sešit, rychle se stáhla do bezpečné vzdálenosti.

Co to? Ten přebal je jiný!

Obelstil ji! Ničema!

Zběžně prolistovala pár stránek s nechápavým výrazem.

„Vy… vy jste mě obalamutil! To není ten deník!“ nechala promluvit spravedlivě rozhořčený hlas, stále se ještě chvějící od láskyplného polibku, jenž mu tak vehementně a zbytečně darovala.

„Chtěla jste ho, je váš. I když si myslím, že vás mé záznamy o objednání přísad moc zajímat nebudou.“ Opřený o stůl se viditelně bavil tím roztomilým omylem.

Druhá strana to však tak neviděla.

„Chci ho zpátky,“ naléhala.

Severus se ušklíbl. „Když na tom trváte.“ Udělal krok k ní.

Nebylo totiž jasné, co tím Lily myslí, a on si podvědomě vybral, že chce zpátky svůj polibek, proč by jí ho tedy nedal?

„Stůjte…“ Natáhla ruce před sebe v obraném gestu.

Snape se tedy stáhl zpátky na své původní místo vedle svého stolu a pokynul na židli před sebou.

Zde končila zábava.

„Posaďte se,“ vyzval Lily přísným hlasem, kterému nešlo odporovat, i Longbottomův kotlík by vzal kufry a odešel do bezpečí.

„Raději postojím,“ kroutila hlavou, když se tam posadila minule, stala se pro ni ta dřevěná věc vězením. Ještě by mu hrála do karet, to tak!

Na několik nekonečných vteřin kabinet pohltilo ticho.

„Víte vůbec, komu patří to jméno, slečno Evansová? Víte, kdo je Tom Marvolo Riddle?“ Snapův obvyklý jízlivý tón vystřídal smrtelně vážný.

„Měla bych ho snad znát?“ šlehla po lektvaristovi otázkou.

„Možná ano, možná ne.“

Muž pokrčil rameny a pozoroval, jak zardělá žena k sobě tiskne jeho zápisník.

Mlčela.

„Kdybyste se nejdříve zeptala mě, odpověděl bych vám, že dávat všechny své osobní informace Pánovi zla, je to nejhorší, co může hlupák udělat.“

Slova pohltila slabá ozvěna odrážející se od lahviček a ampulí naskládaných v policích.

Snape v dívce četl zmatek, bylo jedno, zda mu věří. Fakt je fakt, ať jste ho řekli jakýmkoliv způsobem a on doufal, že v ní zanechá alespoň malou jizvu.

On už takovou zkušenost měl a dost se z ní poučil. Říci někomu něco osobního znamená vystavit se riziku, a sledovat, jak to ten druhý obrátí proti vám. Proto si Severus ze všeho nejvíc cenil svého střeženého soukromí.

Nikdo nevěděl, kde bydlí, kde se nachází, co má rád ani kam chodí.

„Chceš tím snad říct...“

„Ano.“ Dramaticky pomalu přikývl. „Tom Riddle je Lord Voldemort za svých školních let,“ sdělil profesorce tvrdou pravdu.

Takový šok!

Věřila mu a právě teď si nadávala.

Opravdu hrůzný objev.

Roztřásly se jí ruce. Najednou se cítila jako slaměná panenka, které někdo utrhl ruce i nohy.

Po chvilce sebemrskačských myšlenek Severusovi hodila jeho zápisník a zbaběle utekla pryč, doprovázena vítězným pohledem dvou černých očí.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:23 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.