Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

13. Kapitola

 

 

Kapitola 13

Deník

 

 

 

Lily Evansová otevřela sešit.

Na první pohled se podobal jakémukoliv jinému sešitu, který měl každý zdejší student Bradavic, až na to, že jej zabavila jedné rozjařené dívce ze čtvrtého ročníku.

Jak listovala popsanými listy, na pár minut jej zaklapala. Už předtím několikrát studovala jméno vyryté na konci koženého přebalu. Jak však věděla, žádný chlapec toho jména do Bradavic nechodil.

Rozhodně ne v posledních pěti letech, co zde učila.

Meripen, ona dívka z Mrzimoru, které sešit při výuce zabavila, jí sama sdělila, jak ho našla povalovat se v knihovně. Nejspíše ho tam někdo zapomněl.

Jenže identita toho hocha se jménem Tom Marvolo Riddle nebyl k nalezení. Nechtěla tím otravovat jiné učitele, a tak si sešit nechala.

Neustále však lákal Lilyin pohled.

I nyní ho měla znovu před sebou. Zkoumala ho, obracela, listovala.

Studovala text napsaný na několika stranách. Jen nějaké dívčí zpovědi. Hlouposti.

Netušila, že je to deník, až po přečtení poslední strany. Dozajisté by dala ruku do ohně za to, že při včerejším nahlédnutí tam nic napsaného nebylo…

- Použij mě - stálo tam.

„Hmm… použít?“

Znovu listovala a přejížděla bříšky prstů po nažloutlých stránkách starého papíru.

Připadala si nebetyčně hloupě, když vzala brk a na druhý řádek napsala: „Proč.“

Lily vlastně nečekala odpověď, o to víc ji překvapila.

Jak hloupé věřit, že vám kus papíru odpoví, vynadala si a chtěla sešit zaklapnout.

Náhle se tam rychlostí blesku začaly tvořit krásné tahy uhlazeného písma, jako by se jí někdo nakláněl nad ramenem a psal odpověď místo ní.

- Mohl bych se stát tvým přítelem - odkazoval text.

Překvapená rudovláska opětovně sešit otevřela hypnotizovaná písmeny uvnitř. Rozhlédla se okolo, nikde nikdo, jen její pokoj.

Lily ignorovala návrh přátelství a napsala: - Čí je tento deník -

- Můj -

- Kdo tedy jsi? -

- Jmenuji se Tom, Tom Riddle. Kdo jsi ty? -

Dívka chvíli přemýšlela, nemělo cenu psát nějaké falešné jméno, jak by jí asi tahle věc bez ručiček mohla ublížit?

- Jmenuji se Lily Evansová, Tome -

- Velice mne těší, Lily. Jsem tu, abych tě poslouchal, abych vyslyšel tvá přání, tvé smutky i radosti - pravilo písmo.

Nějaká neznámá síla nutila profesorku mu důvěřovat. Propsala s deníkem Toma Riddla celou noc.

Rozuměl jí, radil, dával odpovědi a dokonce mu prozradila všechno o tom, co se dělo.

Čím dál víc si imaginární Tom získával důvěru své pisatelky.

Ale s jakým záměrem? Jen nevinná hra?

Opravdu se zdál tak nestranný? Neskrývalo se v jeho slovech nebezpečné ostří?

Každý den se Lily těšila na další a další napsané řádky. Její nový neúnavný přítel byl laskavý, ohleduplný, plný energie, kterou v této nehostinné době potřebovala. Někdy měla i pocit, že nespí, jak se nemůže dočkat.

Během jednoho týdnu ji deník naprosto pohltil a dívčiny kruhy pod očima spolu s nevyspáním již začínaly přitahovat pozornost. 

Nemohla vynechat, byla to droga. Tom na ni čekal v jejím pokoji. Nenápadně vyzvídal a dělal si obrázek o dívce na druhé straně, chytře se vlichotil několika dobře mířenými slovy do její přízně, aby jí užíral potřebnou energii.

Lily si tu osudovou chybu nijak neuvědomovala, byla ráda, když si mohla s Tomem popovídat o svých starostech, jaké měla o Jamese, i výčitky k Severusovi.

Nový přítel odpovídal ihned a vždy překvapivě, dokonce to budilo dojem, jako by tu s ní byl, jako by znal prostředí Bradavic a jeho obyvatele. Neuvěřitelné.

Uchvacovalo ji to, slečna Evansová obdivovala to černé uhlazené písmo, jak se postupně objevovalo přímo před jejíma fascinujícíma očima.

Dokonce odmítala všemožné rady od profesorů, aby si odpočinula, lákali ji i na výlet do Prasinek.

Nic s ní nepohnulo.

Dokonce si se zděšením uvědomila, že i kdyby se tu teď ve dveřích objevil James, její snoubenec, třeba i s dýkou v hrudi, bylo by jí to zřejmě jedno.

Všechno štěstí teď představovalo pero, inkoust a deník záhadného Toma Riddela.

 

 

 

 

Osmý den od objevení nového přítele sešla ze své komnaty lehce rozcuchána ke snídani.

Evidentně dobře naladěna, avšak nedostatek spánku ztěžoval každý pohyb, dokonce se nevyspalé nebožačce se zavírala víčka.

Usmála se na přítomné.

Posadila se vedle Snapa, kterého nepřestávala ignorovat, vlastně se to řadilo do kategorie: Jsi mi ukradený.

Mechanickým pohybem si přitáhla těžký džbán s čerstvou kávou, jež by ji mohla probudit na tak dlouho, aby se zas odpoledne přesunula do své komůrky ke stolu.

Lehce roztřesenou rukou nalila do šálku většinu obsahu a nechtěně vylila pár kapek vedle na dřevěný stůl.

„Jste v pořádku?“ zaslechla strachující se hlas maličkého profesora Filiuse Kratiknota.

Lily se ani neohlédla. „Ale jistě, Filiusi, jsem naprosto v pořádku.“ Potlačila zívnutí.

Naopak Severus Snape po dívčině levici jí tentokrát věnoval plnou pozornost.

Za nic na světě učitelce nevěřil.

To, jak se chovala, nebylo samo sebou. Kdysi osoba plná zdravého elánu a dobré nálady, kterou ho doslova ubíjela, se teď kroutila na židli jako mandragora pokoušející si dát do pusy alespoň tu jednu suchou topinku. Sám pochyboval, že by ji dokázala nožem namazat.

Byl by vážně hlupák, kdyby nepoznal, že se tu něco děje. Podle zkoumavých pohledů si toho stále častěji všímali jak učitelé, tak i žáci.

Lily s přivřenými víčky si usrkla horké kávy a pomalu rozžvýkala jedno sousto, než topinku odložila.

Měl sto chutí jí do krku nacpat nejméně celou mísu ovoce. Za těch několik dní toho snědla opravdu velmi málo, dokonce méně než on, a to je co říci.

Dobře si všiml malých oranžových skvrn na hřbetu ruky, důsledek častého používání Životabudiče, ale i přes tak silný lektvar se nějak nemohla vzpamatovat.

To Severuse přivedlo k myšlence, co po večerech dělá? Je v tom něco podezřelého.

Ani Snape se nehodlal vyptávat ostatních, zda něco vědí, ale čarodějčin stav byl politováníhodný i pro něj.

Kdo se na to měl dívat, jak téměř spala nad talířem a vzhůru ji držela jen síla vůle?

„Vzchopte se trochu, kdo se na vás má takhle dívat,“ utrousil jízlivě Snape a přitom si nabodl na vidličku kus vajíčka. „Je na vás hrozný pohled,“ káral ji jako někoho z prvního ročníku svým chladným nepřístupným hlasem s úmyslem ji vyburcovat.

Nic.

„Hmm…“

To je celá odpověď? Snapovi naskočila vražedná žilka na čele.

„Vypadáte nějak přešle, slečno Evansová, máte snad nějaké špatné zprávy o Potterovi?“ ledabyle si rýpnul a stále dívce nevěnoval ani jediný pohled.

Nahlédl do novin. Jen obyčejná kamufláž, aby tak zamaskoval starostlivý pohled na ženskou osobu vedle sebe.

Cože? Ona dokonce dělá, že ho nevnímá! To je příliš. Znechuceně zavřel dnešní výtisk Denního věštce hovořící o vyhraném famfrpálovém poháru. Aby skryl své rozrušení, obtočil svůj štíhlý ukazováček kolem drobného ouška bílého šálku a významně usrkl tmavou tekutinu uvnitř.

„S politováním musím podotknout, že mě ignorujete. Budiž. Jsem tedy nucen…“ Severus se zarazil uprostřed věty, kterou spolkl, a svou hrozbu nedokončil.

Cosi se dotklo jeho ramene.

Mohl hádat tisíckrát, co to je, ale rozhodně by to neuhádl.

Po lehkém pootočení své hlavy náhle zjistil, že mu na něm spočívá těžká hlava jeho kolegyně. Spala.

V ruce stále ještě držela nedojedený suchý toast.

Tohle nečekal. Ani se nepohnul, aby mu náhodou její hlava nesklouzla z ramene kamsi dolů, čemuž by ostatní asi neuvěřili.

Měl najednou strach o její bezpečí, její stav. Na nic nečekal a vstal, podepřel to jemné ženské tělo a vzal Lily do náruče. To už vzbudilo podezření u ostatních.

„Co se stalo, Severusi? Co je s ní?“ vyhrkla s obavami Minerva a též vyskočila od stolu.

„Nevím. Odnesu ji na ošetřovnu k madam Pomfreyové,“ odvětil s kamennou tváří stažené do napjaté grimasy a už kráčel ráznými kroky ven ze síně, následován překvapenými pohledy studentů.

Tento úkol si vzal na starost osobně.

Jak se tak díval do její unavené strhané a lehce pohublé tváře, musel si přiznat, že to jeho neochvějné ledové city zasáhlo žhavým kopím přímo do hrudi. Nemohl se na ni dívat. V tak zbědovaném stavu Lily ještě neviděl, dokonce ani tenkrát ve škole před NKÚ.

„Co mi to sakra provádíš, Evansová,“ zasyčel bezradně k bezvládnému tělu.

Krásná usměvavá Lily, co by za to dal, vidět ji se smát jeho kyselým obličejům, a né hledět, jak chřadne. Dokonce by uvítal i ty uštěpačné otázky u jídla.

Jistě to mělo nějakou příčinu a on tu příčinu najde s ní nebo bez její pomoci, přísahal si, zatímco pospíchal k jižnímu křídlu hradu.

To bylo poprvé, kdy Lily Snapa skutečně překvapila.    

 

 

 

 

Další tři dny na ošetřovně!

Snape společně s Poppy dali učitelce silný uspávací lektvar, i když se bránila zuby nehty.

Křičela, mlela sebou bez jediného vysvětlení nad svým zvláštním počínáním.

Ošetřovatelka ji musela držet, zatímco Severus Lily přiložil svůj palec těsně pod rty a lehce stiskl směrem dolů, tím vzpouzejícího hada donutil pootevřít ústa a šup, deset kapek blankytné tekutiny bylo v krku.

„Ani to nebolelo. že?“ podotknul s úsměškem Severus k pacientce.

„Ty… nechte mě jít, mám hodinu a… a." Najednou se uprostřed zmítání zasekla. O jejím tajemství přeci nemůže nikdo vědět! Neřekne jim ho, i kdyby ji mučili!

„Stačilo by říci děkuji,“ odsekl Snape jízlivě a rozkazovačně pokynul madam Pomfreyové, aby se vzdálila, protože lektvar začal účinkovat.

Muže však fascinovalo divadlo, které tu předvedla. Vskutku se bránila jako dračice bránící svá mláďata. Naštěstí byla tak zesláblá, že nebylo nutné používat svazovací kouzlo.

Snad to nepatřilo k Severusově privilegiu učitele, ale namířil na ni svou hůlkou.

Tohle se prostě nedělalo, ale i tak si umanul dozvědět se, co způsobilo tu náhlou změnu.

Dívka téměř vyděšeně zamrkala, bohužel nešlo ani zvednout ruku, celá ta tíha uspávacího nápoje si teď razila cestičku do každičké buňky v jejím těle a doslova ochromila celou bytost slečny Evansové.

Věděl, že se nebude v tomto stavu bránit a rychle zkontroloval okolí pohledem vzad. Dobře, oddechl si, Poppy odešla.

„Legere!“

Jak očekával, nenarazil na pražádnou obranu či vzdor. Během vteřiny se učitelovo vědomí spojilo s jejím. Hledal nějaké vodítko.

Šťourat se sice v hlavě cizího člověka je proti vší etice, jenže smrtijed v něm si to nepřipouštěl. Nutné zlo, tak by to pojmenoval.

Tisíce vzpomínek a myšlenek se mu hrnuly do cesty a on je odsouval plnými hrstmi, aby našel, co potřeboval.

Musel spěchat, než ji ten uspávací dryják naprosto uspí, pak už nebude mít možnost a bude muset zmizet.

Tady, ano, tato vzpomínka. Obraz se zaostřil a najednou stál na podlaze v nějakém pokoji.

Lily uviděl těsně před sebou na dosah ruky.

Skláněla se nad stolem v ruce svůj brk. Jednostranná činnost opakující se každý večer, každý den.

Na tom přeci není nic divného, sám dlouho do noci opravuje ty nudné eseje plné chyb od těch ignorantských tupohlavců.

Zhmotnil se ve vzpomínce těsně za její rudou hřívou. Dobře věděl, kde se nachází. Lilyina ložnice, místo, kam zřejmě nebude mít nikdy přístup, ušklíbl se nad svou vlastní dedukcí.

Prostor kolem něho byl tak živý, až zatoužil dát dívce ruce na ramena, jenže by jen šáhl do prázdna. Nic hmotného tu opravdu nebylo.

V nitrobraně byl expert, uměl setrvat v jediné vzpomínce i hodiny zatímco nezkušeným se jednotlivé úseky vzpomínek samotného člověka míhaly před očima velkou rychlostí.

Lily seděla s ohnutými zády, nemusel jí vidět do tváře, byla unavená, přesto cítil nutnost tu sedět a donekonečna škrábat hrotem pera po papíře.

Píše snad nějaké dopisy? Očaroval ji někdo?

Díky své výšce se nahnul a pohlédl přes ztuhlé čarodějčino rameno, jak se snaží vtěsnat ještě několik písmenek do nějakého sešitu s hustě popsaným textem.

Najednou se celý obraz zamlžil a doslova Severuse vyplivl ven do reality.

Spala.

Dlouho hleděl do té bezmocné tváře se sivou nezdravě bledou tváří.

Naštěstí díky Snapově všímavosti, než se vzdálil z té stále ještě čerstvé vzpomínky minulého večera, zahlédl úhledně napsané jméno na onom zažloutlém papíře.

Tom.

Kdo to byl? Mračil se nad spící dívkou.

Náhle se vedle něho jako bubák zhmotnila ošetřovatelka a vytrhla profesora z jeho pochmurných myšlenek a domněnek.

„Je všechno v pořádku, profesore Snape?“ optala se uctivě Poppy.

Nechtěl nic vysvětlovat.

Stačil jeden pohled, jež ženu zmrazil na místě.

„Právě tvořím další objednávku s lektvary, zjistěte, co vám zde chybí a pošlete mi seznam.“ Bez dalšího vysvětlování sám vládce sklepení vyšel na chodbu.

 

 

 

 

Lily se probudila po dalších dvou dnech naprosto odpočinutá s hrozným kručením v žaludku.

Vůbec se nepoznávala, co se to s ní jen stalo?

Ten deník. Vážně z ní udělal takovou trosku? Těch několik dní abstinence ji vytrhlo ze spárů Toma Riddla. Stále cítila neviditelné mozoly na prstech otlačených od brku a ztuhlé zápěstí.

Na ošetřovně si opláchla obličej a pořádně si vynadala. Prohlédla.

Dost! Tohle musí zkončit, křičela na sebe.

Stále sice pociťovala nepatrnou touhu vzít do ruky psací potřeby, ale už to dokázala ovládnout.

Jak na tom byla závislá!

Tom se k ní vlísal, nabízel jí nemožné a ona zasněně poslouchala. Proboha není jí patnáct! Vážně tak lehce naletěla sladkým řečičkám, které se jí poslední dobou nedostávaly?

Zastyděla se sama za sebe.

Co si o ní asi Severus myslí? Proč ji to vůbec zajímá?

On je jí přeci ukradený, pohrál si s ní a pak vykopl.

Tak jak to, že jí záleželo na jeho názoru?

Potřebovala sprchu, a to nutně. Po hodině strávené v koupelně sama se svými názory se rozhodla deníku zbavit.

Musí.

Jediné moudré řešení.

Nebo tomu zase propadne.

Bude silná a zničí ho.

Žádný sebechytřejší neviditelný Tom už ji nebude lákat, nebude radit a rozebírat její život.

Rozhodla se.

Během chvíle stála ve svém pokoji nad svým stolem.

Sešit s koženou černou vazbou a zlatým jménem úplně dole musel být stále ještě rozevřený na jejím stole.

Lily zalapala po dechu.

Deník Toma Riddla záhadně zmizel…


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:22 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.