Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

11. Kapitola

 

 

Kapitola 11

Malfoy Manor

 

 

 

Před zahalenou postavou se tyčilo velké rozlehlé sídlo obklopené temnými zahradami s živým plotem. Vše se utápělo v šeru a mlze. To dávalo budově vystavěné ve starém anglickém stylu nádech tajemnosti.

Muž se před pár vteřinami přemístil přesně k nehlídané bráně, dál už pozemek chránila bezpečnostní kouzla.

Povinné vybavení každého domu v této nehostinné době. Nikdo nestál o neočekávanou návštěvu.

Stačilo však ukázat hůlkou a zašeptat heslo. Brána se skřípěním rozevřela a vpustila návštěvníka dovnitř.

Cesta byla volná.

Smrtijed s kápí staženou do čela překonal dvacet metrů, než stanul před rozlehlým sídlem Malfoy Manor.

Snapa nikdy tento pochmurný architektonický skvost nepřestal udivovat, měl svou duši, své kouzlo a své arogantní majitele.

Rozhodně by sem nešel, kdyby nemusel, uvědomil si ironicky.

Plášť se přestal Severusovi otírat o nohy, až když stanul před dveřmi a zaklepal.

Tuk, ťuk, rozlehlo se okolím.

Zanedlouho mu otevřel malý ušatý tvor ve špinavé zástěře.

Domácí skřítek.

„Přejete si?“ zaskřehotal.

„Zaveď mě k pánovi domu, Brenne,“ odvětil chladným rozkazovačným tónem příchozí.

Se skřítky jste tak mluvit museli, pak vás nepovažovali za stejně rovné, potřebovali pevnou ruku a tvrdý přístup, na který byli zvyklí od svého pána.

„Tudy…“ s úklonou ustoupil skřet do pozadí haly.

Snape vstoupil. Pro návštěvu si zvolil svůj nejčernější hábit, schválně si nevzal svou uniformu Smrtijeda, tohle nebylo formální setkání.

Sídlo hosta přivítalo hrobovým tichem a vůní dřeva.

Všechen nábytek byl vyřezávaný a dával tušit, že je nejméně dvě století starý. Ze všeho tu dýchala tradice a strach, doslova každého dusil, protože přijít sem si koledovalo o to už neodejít.

Zvláštní, posvátná strnulost celého domu jej uchvacovala, jindy se zase dům utápěl ve smíchu. Vskutku ale jen výjimečně, a to v době jejich bujných večírků.

Zamyšleně stáhl rty do tenké čárky, musel se soustředit a zapojit všechny své buňky pro to, pro co dnes přišel.

Odpovědi.

„Pán Malfoy je v knihovně,“ sdělil Brenn se stále nepříjemně svraštělým čelem, že by ho Snape nejraději nakopnul.

Ten hajzlík ho doprovodil do prvního patra a otevřel dveře.

„Severusi, to je překvapení, ty a tady? To snad není možné,“ kroutil podezřívavě Lucius svou blonďatou hlavou, když si příchozí sňal kápi.

„Nepřišel jsem na zdvořilostní návštěvu,“ promluvil host a snažil se ignorovat jízlivý hlas svého druha.

Pokud do Malfoy Manor  zavítal Snape, jistě má co říci, to vzbudilo v pánovi domu doslova pekelný zájem.

Oba dva se nacházeli v obrovské knihovně, za okny už vykukoval bílý měsíc, proto se u stropu samovolně vznášel rozměrný lustr s hořícími svícemi. Jemné filigrány na tapetách uklidňovaly svou tmavou zelení mysl každého, kdo vešel dovnitř, a krb svým plamenem zahříval okolí. Přesto odevšad dýchala obezřetnost s chladem hrozící, že vás pohltí. Na tohle prostředí jste si prostě museli zvyknout, nebo vypadnout.

Muži si nepodali ruce.

Ani jeden po tomto kontaktu přátelství obzvlášť netoužil.

„Už jsem dávno přestal doufat, že si přijdeš jen tak popovídat, Severusi,“ odsekl pán domu nevzrušeně, pak rychle obrátil a nasadil svůj nejmilejší úsměv jedovatého hada. „Posaď se, jistě si dáš mou skvělou whisky,“ nabídl příchozímu Lucius a ihned pokynul Brennovi, jenž postával u dveří jako živá, avšak nehybná socha.

Snape si sednul na měkkou, draze vypadající pohovku, se svlékáním pláště se nezatěžoval. Tak dlouho tu stejně nezůstane.

Severus přijal sklenku s nazlátlou tekutinou a podezřívavě přičichl. Mohl v tom být jed nebo nějaké pravdomluvné sérum, na to se už však pojistil a vzal si osobně vytvořený lektvar na podobné případy.

Toto velmi křehké spojenectví mezi ostatními Smrtijedy mělo výhody i nevýhody. Severus se moc s ostatními nestýkal, proto se mu tak dokonale dařilo schovávat své soukromí pod pokličkou, a kupodivu to stále vycházelo, bohužel, na druhou stranu ho ostatní podezřívali o to víc.

Lehce se napil a cítil, jak mu ohnivá tekutina stéká do žaludku a posilňuje odhodlání k nezapočatému rozhovoru.

„Vidím, že ti manželství svědčí, Luciusi, už nevypadáš tak nezdravě,“ polichotil příteli Snape, aby si tak získal Malfoyovu důvěru.

„Nebyl to můj nápad, jak jistě víš,“ narážel na přání jejich Pána zla, „bohužel, čistokrevných čarodějů ubývá a linie musí pokračovat, někdo se obětovat musí, což se o tobě zrovna říci nedá,“ uštědřil Severusovi štiplavou poznámku odkazující ho na jeho mudlovský původ.

Severus si zachoval netečnou tvář, nemělo cenu se nechat vyprovokovat.

Se svým rodokmenem nic udělat nemohl ale jak viděl, ti čistokrevní, jak muž před ním použil toho slovo, byli jen aristokratičtí choulostiví idioti zvyklí lidem rozkazovat. Pokud by byl svět v jejich rukou, dozajisté by každý normální čaroděj spáchal sebevraždu.

„Proč jsi vlastně přišel, příteli, nemyslím, že tě zrovna zajímá můj rodinný život,“ uhlazený Lucius v domácím šarlatovém kabátci si sedl do křesla naproti svému hostovi.

Severus chtěl navodit atmosféru tíživé situace potřebné pro svůj kousek, proto se zahleděl bezradně do sklenky. Pomalým krouživým pohybem donutil tekutinu se přesouvat ze strany na stranu, než promluvil: „Mám takovou zvláštní věc, která mě tíží,“ lhal.

Malfoy s rozpuštěnými vlasy plazících se mu po ramenou obezřetně upil ze své sklenice. Vlastně budil dojem vychytralé lišky čekající na nějaké nepatrné zakopnutí, které by využil ve svůj prospěch.

„Minulý měsíc, mi Pán dal do opatrování prsten. Na první pohled obyčejná věc, jenže jak víš, Lord Voldemort nedělá nic bez rozmyslu.“

Svým výrokem přilákal Luciusovu zvědavost, kterou se pán domu snažil vehementně skrýt za maskou všednosti.

„Opravdu?“ Přes Malfoyovu tvář přelétl stín žárlivosti nad pošetilostí svého Pána, svěřit takový předmět do rukou zrovna Snapovi a ne jemu.

„Prozradil mi své tajemství nesmrtelnosti jako nejvěrnějšímu a poctil mě svou důvěrou v opatrování jeho života,“ přikládal Severus naoko svým slovům na vážnosti. Po očku sledoval, jak to vychloubání bude působit na jeho oponenta.

Lucius se nepatrně ošil, aby svůj narůstající vztek nějak zakryl, přehodil nohu přes nohu. „Pokračuj,“ procedil skrze zuby s falešným úsměvem.


„Jsem zde, protože nevím, jak dál. Jsi můj přítel, přišel jsem k tobě pro radu. Těchto jedinečných předmětů je víc, tobě nejspíše žádný nedal, je to tak?“ pozvedl Snape jedno své husté obočí a zahlédl, jak se Malfoy užírá.

„Ne, ale to neznamená, že to ještě neudělá,“ hájil svou hrdost druhý muž a doufal, že jej Pán poctí stejnou a možná i větší poctou než Snapa. „Brenne!“ zavrčel jízlivě. „Kde je mé pití?!“ snažil si svůj vztek vylít na skřítkovi.

První otázka je zodpovězena, a to, že rodina Malfoyů žádný viteál nevlastní, budiž pokývl Severus v duchu hlavou. Má ho tedy někdo jiný? Ví Smrtijed, kde je, a ví vůbec o viteálech?

„Nevíš, kdo z našich řad ještě takový předmět vlastní? Jsi se všemi v kontaktu, vzhlížejí k tobě,“ otázka proletěla místností a zabodla se přímo do Luciuse jako kousavý brouk útočící na jeho ego.

„Proč se na něco takového ptáš?“ měřili si čaroděje dvě jasně modré podezřívavé oči.

Severus na sobě nedal znát nervozitu, vlastně touhle vlastností nijak netrpěl, všechny záležitosti řešil s chladnou myslí a ledovým klidem, jakožto i nyní. Právě si však uvědomil nepříjemný tón v hlase svého druha. Musel ho nějak ukonejšit.

„Jak jistě víš, schovat takový předmět není lehké, proto hledám radu, jak prsten dostatečně zabezpečit,“ mávl rukou Severus a zabořil se zády více do pohovky. Právě dal svému pří/nepříteli dostatečně výmluvnou odpověď, kterou nemohl zpochybnit.

Uvěřil mu, kdyby ale přišel na nějakou nesrovnalost, neváhal by to spojenci předhodit.

Lucius byl ve skrytu duše hloupý, ale od takového čaroděje se dalo čekat leccos, a on měl jednu důležitou vlastnost, lstivost.

Malfoy přemýšlel, při tom si prsty jedné ruky bubnoval o koleno. Mezi tím návštěvníka pozorovaly jedny nepříjemně pichlavé oči u dveří.

„Není to tak dlouho, co jsem slyšel hovořit Bellatrix s Narcisou o nějakém životu důležitém předmětu, to by mohlo být to, o čem mluvíš,“ připustil pomalu Lucius. „Tuším, že ve spojitosti s tím předmětem vyslovila cosi jako: Gringottova banka, pokud se nemýlím,“ zamyšleně si pohladil stříbrný knoflík svého kabátu.

Jak pokrytecké, takhle zrazovat vlastní rodinu, ušklíbl se v duchu Snape.

Bellatrix tedy, svraštil profesor lektvarů obočí. Takže skutečně některý ze Smrtijedů vlastní další kousek skládanky? Vážně má takové štěstí?

Bellatrix Lestrangeová, naivní krutá žena s vysokými ambicemi. Jistě, udělala by cokoliv pro Lorda Voldemorta, dokonce i položila svůj život.

Tak moc byla jeho vidině oddaná.

Opovrhoval jí už jen proto, jak se před Pánem plazila. Nechutné.

Tak ojediněle hnusný charakter čarodějky jste hledaly těžko, ale v ní se smíchalo tolik špatných vlastností, až to volalo do nebe.

Tu jen tak neobelstí, je impulsivní a kletby vrhá na potkání.

Směšné.

Pán zla si svou následovnici oblíbil, stejně tak jako dítě svého plyšového medvídka, ale podle potřeby by neváhal ji obětovat jako prvního pěšáka.

To si naštěstí neuvědomovala, neustále žila ve sladké nevědomosti a utkvělé lásce, co k ní Voldemort chová. Politováníhodný omyl.

V krutosti se Lordu Voldemortovi nemohl rovnat nikdo.

Tento výjimečný čaroděj neznal lásku ani jiný podobný cit, natož aby ho opětoval, zasmál se v duchu ironicky.

Dozví se snad ještě něco víc?

Snape byl udiven, nečekal přímou odpověď. Natož kdo by další část viteálu vlastnil. Spíše si myslel, že odejde s nějakou hádankou, naznačením nebo malým vodítkem, ale tohle?

Dobrý pocit však rychle ustoupil do pozadí a nahradil ho jiný, nepříjemný dojem, jistě tato informace nebude laciná, ani hipogryf zadarmo nehrabe.

„Něco mi slib, Snape, a to, že přijmeš mé pozvání na příští večírek, nebudeš zklamaný, ručím ti za to,“ Luciusovy rty se zvlnily do okouzlujícího úsměvu, „slibuji, že tentokrát to bude speciální.“

Malfoy tu větu pronesl tak zvláštně tajemným tónem, jako by něco věděl, co on ne, je to možné? Proč ho lákal na ten svůj zatracený večírek? Vážně očekává nějaké speciální překvapení? Proč má teď najednou sevřený žaludek v nějaké hrůzné předtuše? „Ty ale teď nejspíš holduješ pouličním holkám, jak jsem měl možnost vidět,“ dobíral si ho přítel.

Severus se lekl, poznal snad, na co právě myslel? Chtěl odpovědět, ale pán domu ho přerušil.

„Ta děvka byla vážně hezká, máš dobrý vkus, ale ta tvář se mi zdála trochu povědomá,“ zamyslel se Lucius.

Tomu se profesor musel nějak rychle vyhnout.

„Co já vím, viděl jsem ji kdysi pracovat u Děravého kotle, ale asi jí tam dost dobře neplatili, tak jsem jí trochu vypomohl,“ zasmál se svému vtipu v naději, že na to oponent skočí.

I tentokrát se nechal Malfoy zmást a ušklíbl se společně s ním.

Tím, jak se o ní zmínil, Severusovi vyvstal v paměti její obrázek, přitisknutá ke stolu s rozcuchanými vlasy. Mohl ji mít, ale pustil tu holku ze svého dosahu s příslibem varování.

Díky Merlinovi za jeho železné sebeovládání.

Od té doby si každou chvíli nadával, proč to udělal. Něco jiného radil rozum a něco jiného chtíč, dva neslučitelné prvky. To se však nesrovnávalo s vždy chladnou povahou Severuse Snapa. Toho Severuse Snapa se zdravým úsudkem a odhodláním řešit věci přímo logickou cestou. Jenže Lily je od hlavy až k patě nelogické stvoření!

Jednat impulsivně je mu cizí, pohrdal city a naivními blázny. Přesto se v její blízkosti stával někým jiným, kdo ho ovládal. S hrůzou si uvědomil, že je to on sám!

To on po ní toužil, on ji chtěl svléknout, on chtěl cítit každý kousek té jemné kůže, dotýkat se rtů, vlasů, klínu, stehen… Dost! napomenul se.

Přeci je dospělý a ovládá své touhy. Žádná hloupá ženská ho nesrazí na kolena, ne jeho!

Dokonce se mu o ní i zdálo, a aby to nestačilo, v těch vidinách se nacházela nahá, rozkošnicky se rozvalující v jeho posteli.

Ze všech sil se pokusil ovládnout a zachovat si neutrální výraz.

„Já už na tyhle sešlosti nechodím, však to víš, Luciusi,“ mávl nezajímavě rukou Severus a upil z křišťálové sklenky.

„Jaká škoda, pamatuji si, že jsi nevynechal ani jeden večírek za starých dobrých časů,“ úlisně se zasmál.

Snape se zamyslel.

Ano, utápěl tam svou hořkost nad Lily Evansovou, vzpomínal. Věděl, že nikdy nebude jeho, a proto se přidal k nim, doufal v jiný život, kde se ho budou bát, kde ukáže svou sílu. Představoval si ji v každé dívce, se kterou něco měl. Staré časy pití a smilstva se zdály opravdu tak strašně vzdálené, ale pamatoval si každý, jako by se zrovna z jednoho vrátil.

Bohužel z toho vyrostl, nebo spíše bohudík?

„Každý se jednou přejí toho, čeho se mu dostává plnými hrstmi,“ pravil s pokrčením ramen.

„Ty jsi byl vždycky podivín,“ kroutil nechápavě hlavou Malfoy a nepatrně usrkl alkohol. „Jak tě může unavit pohled na nahé ženské tělo, vážně tě omrzela ta rozkoš užívat si svobody plnými doušky?“

Znělo to hezky, moc hezky, s tím jedním jediným rozdílem.

Lež.

Všechny Smrtijedské veselice probíhaly stejně, prodávaly se tam dívky, nahé nosily jídlo, poslouchaly jako psi na vodítku a s přemírou pití to pak končilo mezi jejich stehny.

Ty, které neposlechly, čekala smrt nebo kletba Imperius. Toto kouzlo zcela potlačilo jejich svobodnou vůli, bohužel dlouhodobým užíváním se poškozoval i lidský mozek a velmi lehce jste se pak mohli ocitnout u Svatého Munga, kde vás prohlásili za blázna.

Nesčetněkrát nahlížel do prázdných netečných očí žen pod touto děsivou kletbou, hrůzu nahánějící pohled, hýbaly se, mluvily, dělaly, co se jim řeklo, ale bez života. Oživlé panenky, jak jim říkal.

Dále zapomněl zmínit černé rituály, znásilňování, obchodování se zakázanými předměty i lektvary, mučení a další a další zhýralosti s velkým Z.

Tentokrát ho bude pořádat Lucius zde na Malfoy Manor, jinak by ho tak vehementně nezval s otevřenou náručí.

Může mu to slíbit, proč by ne? Brzy pak zjistí, že ho postrádají, o tuto zkušenost se nechá velmi rád ušetřit.

„Co tvému koníčku říká Narcisa?“ ušklíbl se Snape s pozvednutým obočím a zamával prázdnou sklenkou na Brenna.

Malý hajzlík se přišoural, aby dolil jejich hostu novou dávku výtečné whisky.

Lucius Malfoy, jeden z mála čistokrevných čarodějů, totiž miloval tyhle sešlosti, žádný nevynechal. Rád si platil děvky za zvláštní služby s jeho sklonem k sadismu. Vyžíval se v mučení mladých dívek, kde po dokončení hrůzného aktu následovala milosrdná smrt.

V očích Smrtijeda to nebyl přestupek, spíše pravidlo, a zvláště pro Luciuse potěšení, slyšet bolestný křik své oběti. Vyžíval se v tom.

Takhle by mohl Severus vyprávět hodiny o každém členovi a jeho pohnutkách. 

„Nic o tom neví, samozřejmě,“ zamračil se pán domu, „je příliš hrdá, aby něco takového skousla. Odjíždí na týden pryč, což se náramně hodí,“ potvrdil Lucius Severusovy předpoklady.

„Opravdu by nebylo moudré cokoliv říkat, Narcisa je dáma, a myslím, že by jí vadilo, že má za manžela zvrhlíka,“ přikývl posměšně Snape, vděčný za jiné, bezpečnější téma.

Malfoyovi zacukalo ve tváři, snad na chvilku pomyslel, zda by jí to mohl přítel říct a tím ho vydírat. Přeci jen je všechno jmění její, a pokud by zrušila sňatek, přišel by o všechno.

To se mu nelíbilo.

Vstal, jako by chtěl svému hostu naznačit, že už zde není vítán.

Snape pochopil, stejně už se dozvěděl vše potřebné.

Nebylo nutné zde setrvávat.

Už se těšil, až vypadne z téhle pevnosti, kde ho na obrazech sledují povýšené tváře rodinných předků. Už se viděl u krbu ve svém kabinetu, natáhne si nohy a bude přemýšlet, co podnikne dál.

Z myšlenek ho však vyrušila překvapivá otázka.

„Co kdybys ten prsten svěřil mně? Toto sídlo je jako nedobytný trezor, Severusi, zaručuji ti, že zde by byl v bezpečí,“ úlisně k Snapeovým uším dolehl Luciusův hlas.

Největší potíž však zela v tom, že to celé byla lež, profesor si vše vymyslel, až tedy na prsten, ten jediný je pravý. Nemohl mu ho dát. Nyní se nacházel nejspíš někde v Brumbálově kapse.

Obrátil se ke svému druhovi čelem.

„Je mi líto, Pán zla svěřil ten předmět mně, mám za něho veškerou zodpovědnost. Dobře víš, jak Pán zla zuří, když se jeho rozkazy neplní,“ odsekl vážně Snape s chladným bodavým pohledem, jež by zchladil i chrlící sopku.

Pokud by kývnul a Voldemort to zjistil, svíjel by se na zemi v křečích dost dlouho, aby si Malfoy vychutnal svůj triumf, tomu nedopřeje.

Pán domu už chtěl cosi vztekle zavrčet, když zavrzaly dveře a v nich se objevila ženská postava v hnědých šatech.

„Slyšela jsem hlasy… Severusi…“ rozzářila se mladá žena s aristokratickým držením těla. Okamžitě vešla a zamířila k hostovi.

Manželovi nevěnovala ani pohled.

„Narciso,“ odvětil Snape a políbil ženě ruku. Jeho pohled zabloudil k lehce zakulacenému břichu dmoucímu se pod šaty, Lucius se zřejmě činil, ušklíbl se, když se skláněl k ručce.

Narcisa byla vskutku pohledná dáma, která i přese všechno milovala svého muže a rodinu ctila nadevše, nevadilo jí, že balancuje na okraji propasti.

„Velice ráda tě vidím,“ culila se a celá jen zářila štěstím.

Severus se bál, aby na něho její dobrá nálada nepřeskočila, proto o krok ustoupil. „I já tebe, myslel jsem, že už spíš je dost pozdě, to jistě tvému stavu neprospívá,“ odvětil lehce starostlivě, což ženu jeho náklonnost ještě více potěšila.

Lucius se na to dále nemohl dívat, jak jeho vlastní žena ve vlastním domě dává přednost zrovna Snapeovi před ním, a proto zasáhl.

„Správně, je pozdě a Snape je už na odchodu,“ zdůraznil Malfoy, jež se postavil vedle své těhotné ženy a vzal ji za ruku.

Nejspíše si jeho hrdost nemohla zvyknout, že Narcisa stále dává přednost příteli před ním.

Oči profesora lektvarů se odtrhly od rozzářené Narcisy a rychlým pohybem si přetáhl kápi přes hlavu.

„Dobrou noc, vyprovodím se sám,“ odvětil a zmizel za dveřmi.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:20 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.