Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

9. Kapitola

 

 

Kapitola 9

Bonboniéra

 

 

 

„Přál jste si se mnou mluvit, Brumbále?“

Nově příchozí se neposadil, místo toho zaujal významný postoj na stupínku před ředitelovým stolem.

„Jistě, Severusi, posaďte se, a vy, Minervo, můžete jít,“ pokývl stařec k přísně vyhlížející profesorce přeměňování.

McGonagallová Snapovi až tak evidentně nedůvěřovala, proto ho obdarovala jen obezřetným očním kontaktem a pak odešla.

Místnost naplnilo ticho a atmosféra se lehce pozměnila.

„O co se jedná?“ nechtěl ztrácet Severus drahocenný čas. Dobře znal tyhle ředitelovy hry, kdy je nutno několik minut čekat, aby na člověka dolehla tíha a vážnost situace.

„Víte, co je tohle?“ Vytáhl Albus ze svého kouzelného rukávu malý omšelý předmět kruhovitého tvaru potažený značnou dávkou opotřebovatelnosti.

Stařec natáhl dlaň a uprostřed té kostnaté zraněné ruky zakryté bandáží ležel drobný zlatý kroužek.

„Prsten?“ hádal Snape skepticky.

„Prohlédněte si ho.“ Bez většího varování ho ředitel muži poslal vzduchem a ten ho chytil.

Jakmile se jej smrtijed dotkl, projela jím zvláštní vlna nervozity.

Zvláštní, zakořenila v něm podivná cizí touha si ho nechat a mít ho neustále u sebe. Snape zkoumal kroužek očima.

Oděrky, škrábance, žádný podpis nebo vodítko na vnitřní straně, bez kamene i ozdobné rytiny, dozajisté je kouzelný, o tom nebylo pochyb.

„Černá magie?“ hádal. „Silné kouzlo,“ potvrdil Severus s vážným výrazem.

„Správně.“ Brumbál svého zaměstnance pozorně sledoval.

Možná čekal nějakou větší reakci, jenže Severus nechal proniknout na svůj zevnějšek jen velmi omezené množství vlastních pocitů.

„Byl jste někdy v knihovně v sekci s omezeným přístupem?“ pokývl ředitel.

„Jednou nebo dvakrát, jako student,“ přiznal se profesor.

„Nyní jste tu učitelem, máte libovolný přístup na taková místa. Chci, abyste si půjčil a přečetl jednu konkrétní knihu.“

Severus vzhlédl. Nedal na sobě znát překvapení, prostě se chmuřil jako vždy a prsten stiskl chamtivě v dlani. „Jakou?“

„Zakázané rituály od samotného Salazara Zmijozela,“ pronesl nevzrušeně Brumbál, ač se jednalo o jednoho ze zakladatelů Bradavic a největšího čaroděje holdujícího černé magii.

„Tento prsten má pro vás nějaký zvláštní význam?“ vyzvídal smrtijed.

Severus mačkal předmět v dlani, nechtěl se ho vzdát. Cosi temného z něho vyzařovalo.

„Ano, ale dejte si pozor. Temná magie je nebezpečná a je nutno s ní zacházet s tou největší možnou opatrností, profesore Snape,“ napomenul jej ředitel, který zřetelně viděl neblahé účinky toho na první pohled obyčejného kousku zlata už v tak rozporuplné Snapově osobnosti. Měnil ho pomalu, ale jistě, sám to pocítil na vlastní kůži.

„Ten prsten, vraťte mi ho.“ Natáhl ruku.

„Mohl bych jej podrobit běžné analýze, Albusi. Mohu vyzkoušet několik lektvarů, zda by účinky kouzla neoslabily,“ zkoušel to Severus ve značné snaze si prsten dále ponechat.

„Není třeba, prozatím ho schovám na bezpečné místo, aby nikoho jeho tajemství nelákalo,“ se stále napřaženou dlaní Severuse varoval.

„Nemyslím, že je to zrovna moudrý nápad,“ oponoval smrtijed v očích hamižný záblesk.

„Nedáte mi ho?“

Snapovy prsty se stáhly ještě pevněji, stejně tak čelisti.

„ACCIO PRSTEN!“ Vytáhl Brumbál svou bezovou hůlku.

Přivolávací kouzlo doslova klenot ze smrtijedovy ruky vyrvalo.

V ten moment se Severusovi ulevilo, ten divný nepříjemný pocit byl v tu ránu pryč. Muž se mohl zase svobodně nadechnout, ač ochromen tou hroznou zničující silou, jakou předmět skrýval před okolním světem.

Škodolibě odrážel pocity člověka jako zrcadlo a měnil je v opak, nechal vyniknout ty nejhorší pocity a přání, ty dobré vlastnosti potlačoval.

„Promiňte mi, Severusi,“ omlouval se ředitel, nyní držíc prsten ve vzduchu co nejdál z dosahu, „je mi líto, že jsem vás musel nechat tuhle zkoušku podstoupit. Vidím, že ani vy nedokážete tomu vábení odolat. Bohužel. Musím ho tedy prozatím někde schovat.“

„Co je to za kouzlo?“ mračil se Severus.

Stařec těžce vydechl, v tu chvíli zestárl o dalších padesát let.

„Je to viteál, Severusi. Produkt té nejčernější magie, tak děsivé, že si to ani nedokážete představit. Přečtěte si tu knihu, pak porozumíte.“

 

 

 

 

ŤUK, ŤUK.

Ajaj, vážně zaklepala? No, teď už vážně nešlo couvnout.

Rázné kroky dívku upozornily na blížící se střet dvou protichůdných sil.

Za malý moment stála v otevřených dveřích celá impozantní Snapova postava shlížející na ni jako na nějaký otravný hmyz.

„Neruším?“ zeptal se anděl s tím nejnevinnějším úsměvem.

Myslel si snad, že k němu jde nějaká studentka? Lily při tom pomyšlení bůhví proč pocítila zvláštní pocit zlosti.

„Z jakého rozmaru jste se opovážila mě vyrušovat?“ spustil.

Nyní zaváhala, možná to vážně nebyl ten nejlepší nápad.

„Pokud dovolíte,“ začala s úsměvem, „ráda bych vám poděkovala za svou záchranu, tak jste to předtím říkal, nebo snad ne, profesore?“

„Hmm, zamručel Snape.

Dívka si všimla, jak jeho pohled zalétl k jejím rukám, ve kterých svírala podélnou pestrobarevnou krabici s překvapením uvnitř.

„Co je to?“ zeptal se nedůvěřivě a hlas se přitom hypnoticky odrážel od zdí vlhkého sklepení.

„Uvidíš,“ zvolala téměř až nadšeně.

Chvíli přemýšlel, zda ji má vyhodit. Nakonec však ustoupil stranou a nechal vetřelce projít dovnitř.

Oddechla si. Povedlo se. Prošla těsně kolem Snapa do jeho kabinetu.

Scénář také mohl skončit zabouchnutím dveří.

Vyšlo to, dostala se do Severusova lektvarového království celkem bez námahy.

Za zády zavrzaly zavírající se kované dveře.

Uvnitř kabinetu panovalo šero, to zabraňovalo příchozím vetřelcům blíže zkoumat roztroušené předměty okolo.

Lily tedy prošla kolem police s jedy a protijedy, zde na stole cosi bublalo a ve vyhasnutém začouzeném kotlíku dřímala tmavě modrá tekutina.

Pod pracovním stolem se leskly v průhledných sklenicích potřebné přísady a olověné váhy měřící s obdivuhodnou přesností.

Po pravé straně dovnitř prosvítalo světlo gotickým oknem, bohužel ani tak to sklepení nijak neprosvětlilo.

Světlo se prostě bálo dovnitř.

Našlo se tu možné i nemožné.

„Tudy,“ nasměroval Severus Lily ke svému stolu úplně vzadu obklopeného policemi s naskládanými lektvary jako pestrobarevnou mozaiku.

Dívka se posadila na polstrovanou židli s vysokým opěradlem. Bývala tu nesčetněkrát. S profesorem Křiklanem tu debatovali hodiny, však nyní se tu zdála jaksi ztracená.

Přelétla pohledem zaplněnou desku stolu z tmavého dřeva, válely se tu knihy, spisy, psací potřeby, zvětšovací sklíčka, nálepky na lahvičky, přesýpací hodiny a našel se tu i rozložen dnešní Denní věštec.

„Jak vidím, máte tu pořádek, najde se tu k tomu někde i pořadník?“ upřímně a zároveň pobaveně se usmívala. V takových chvílích se Lily dělaly ty hezké dolíčky ve tvářích.

„Nemívám tu moc návštěv.“ Posadil se naproti ní jen, aby hned zase vstal.

To slečna Evansová dobře věděla, studenti by si raději ukousli ruku než zaklepat na Snapovy dveře.

A co teprve zvednout ruku při hodině? Nad tou myšlenkou se nešlo neuculit.

„Dala bych si kávu,“ poručila.

Severus cosi neurčitě zamumlal, neznělo to potěšeně.

Nejspíše se domníval, jak mu ten zatracený balíček předá a vypadne, to se však mýlil.

Zatímco zmizel kdesi vzadu, hledajíc konvici s šálky, měla čas přemýšlet.

Lily šla za smrtijedem z jednoho prostého důvodu.

Vyzvídat.

Poslední dobou se hromadilo mnoho nevyřešených otázek a ona by dala ruku do ohně, že téměř ve všem má jejich nový profesor lektvarů prsty.

Severus byl ten tajemný typ člověka, co by tajně ukradl i korunovační klenoty, aniž by to někdo zjistil.

Rozhodla se tedy pro nejméně drastický zákrok.

Učitelka ve svých tmavě červených šatech natáhla ruku a pootočila malým kolečkem na lampě, ta se více rozsvítila. Nyní si mohla přečíst článek v Denním věštci, který hlásal další neštěstí v Příčné ulici. Další smrt, další vypálené domy a lidé ječící strachy na fotografii uprostřed článku.

Nejspíše ho právě vyrušila od sběru dalších informací, ještěže nečte klepy na poslední stráně, kde je společně vyfotila a následně otiskla Rita Holoubková při tanci s pár nelichotivými slovy.

Proč to jen museli rozebírat i po dvou dlouhých týdnech?

Po chvíli se Snape vrátil se dvěma malými hrníčky. Jeden položil před dívku a druhý na opačnou stranu sobě.

„Nuže, proč jste přišla, slečno Evansová, nemyslím, že byste nezbytně chtěla setrvávat v tomto nehostinném chladném kabinetu,“ pokusil se vetřelce nenápadně odradit.

„Jak jsem už řekla, chci ti poděkovat za svůj život, který jsi už dvakrát zachránil, Severusi. Nechci být nijak nevděčná, jak jsi mi předtím ukázal.“

Nyní měla co dělat, aby se při té vzpomínce nečervenala.

Severus se opřel do svého křesla, jak to dělávali úspěšní bankéři. S lokty na stole si přemýšlivě propletl prsty.

„Ano?“

Čekal.

Lily nadšeně odklopila víko z podlouhlé krabice a položila na jediné volné místečko desky stolu před sebou.

„Bonbóny? Snažíte se mě uplatit sladkostmi?“ neubránil se úsměvu.

Vážně ho to pobavilo, i přes dospělé tělo si učitelka zachovávala dětského ducha.

„Ano,“ přikývla a celá jen zářila „s kávovou příchutí.“ Posunula bonboniéru blíže k Severusovi.

Nevzal si.

Stále si ji přeměřoval a odhadoval, co od toho očekává.

„Máte vskutku zajímavě nevšední nápady.“ Muž shlédl na vzorně seřazený obsah čokoládové dobroty rozdělené na nejméně třicet kousků formovaných do tvaru kávového zrnka.

Dívčino očividné snažení o nejlepší dárek nezkritizoval ani nepochválil.

„Ještě nikdo mi nedaroval cukrovinky.“ Překvapen pozvedl jedno husté obočí, ale i tak si dokázal představit něco mnohem sladšího.

Lily se lehce začervenala a raději uchopila do rukou hrneček s horkou kávou, který objala prsty.

O polibku nepadlo ani slovo. Ani o té zvláštně napjaté situaci v Příčné, kdy ji přirazil ke zdi a začal ji líbat, tisknout se, šeptat, teplota varu dosáhla svého nejvyššího stupně. Raději se schovala za šálkem, aby nepoznal, na co myslí.

„Přiznávám, že to není nic nevšedního jako třeba přenašeč času, ale kupovala jsem to s láskou.“ Pak se zarazila a málem se zakuckala.

Co to vlastně řekla? Raději rychle usrkla tu vydatnou hustou tekutinu, která jí hned uvízla v hrdle.

Bože, tak silnou kávu v životě nepila. Pokud to do sebe vsouká, bude mít zástavu srdce. Ani cukr by to nepřehlušil.

„Nechutná vám?“ divil se s lehkým škodolibým tónem.

„Chutná,“ polkla ten hnus, který musely mlít snad v pekle, „jen je trochu silnější, nic víc.“

Jak profesorka Evansová odkládala šálek zpátky na stůl, pohledem opět zavadila o rozložené noviny nedbale položené na stole.

Všiml si toho.

Okamžitě je složil a odložil stranou na stoh neopravených esejí.

„Máš zřejmě hodně práce, začátky nebývají lehké,“ změnila téma hovoru a nervózně položila ruce do klína.

„Nikde to není lehké,“ vydechl kouzelník. O tom by jí mohl vyprávět. Pamatoval začátky, kdy se poprvé dostal ke smrtijedům, spadly mu na hlavu ty nejhorší a nejšpinavější úkoly.

Severusovi nemohl uniknout ten vyhýbavý pohled. Tolik se ta chudinka styděla, a přesto se odvážila vejít do jezevcovy nory. Pohledem obkroužil ty chvějící prsty, tepající žilku na krku i ostýchavý úsměv, kterým se snažila zakrýt svou nesmělost nebo ještě něco jiného?

Dnes je to samé překvapení.

„Před několika dny jsem si všimla něčeho divného,“ svěřila se.

„Ano?“ pobídl dívku k pokračování.

„Brumbál mi dělá starosti, poslední dobou je pořád pryč, a když už se konečně objeví, je hrozně unavený, a ke všemu ta jeho ruka. Určitě sis všiml, to není jen tak,“ mračila se čarodějka.

Tuto otázku nakousla schválně, domnívala se, že to donutí Severuse k hovoru.

Marný pokus, hleděl na ni s pevně stisknutými rty.

Aby zaplašila své chmury, natáhla se k bonboniéře. Chtěla vzít jedno lákavě vypadající kávové zrnko, když se zarazila a rychle sáhla pro to vedlejší.

Doufala, že si toho Severus nevšiml, bohužel jeho orlímu zraku uniklo jen máloco.

Začal cosi tušit.

Na první pohled vypadala jedna cukrovinka vedle druhé naprosto stejně, ale to dívčino zaváhání nebylo samo sebou.

Přivřel podezíravě oči, mělo ho to napadnout. Proč jinak by sem chodila?

Muž se opíral do židle a měřil si svého nepřítele. Přišla ho snad otrávit? Né, to by se neodvážila, co v tom ale mohlo být? Jsou začarované? To je její odplata za ten ukradený polibek tehdy v Příčné ulici?

Když to sní, stane se z něho trpaslík? Nebude se moci hnout od záchodu?

No uvidíme, kdo bude mít poslední slovo, usmál se v duchu.

Natáhl se k odkryté krabici, doslova mu visela pohledem na ruce, pak ji zase pomalu stáhnul zpátky, aniž by kávovou dobrotu uzmul.

„Také bych tu pro vás měl jednu zajímavost, slečno Evansová.“ Vstal a klidným krokem obešel stůl.

„Co by to mělo být?“

Snape se ztratil za Lilynými zády. Zaslechla zvuk přemisťování a šoupání na poličce.

Hledal něco?

„INCARCEROUS,“ zazněl Severusův rozhodný hlas a odvážné laňi se neviditelné vyčarované provazy omotaly kolem zápěstí a kotníků, oboje spoutané končetiny kouzlo omotalo k židli.

„Co to má znamenat?“ zalapala Lily po dechu, to jediné také šlo udělat.

Severus se k ní neslyšně zezadu sklonil a jeho dech dívku nebezpečně polechtal na krku. „Co je v těch bonbónech, slečno Evansová? Přišla jste mne otrávit?“

Ještěže nemohl vidět její překvapený obličej, mlčela.

Náhle se natáhl dopředu a uchopil jeden čokoládový oválek z toho sladkého pokušení a trýznivě pomalu se jím přiblížil k jejím rtům.

„Je v tom nějaký smrtelný jed?“ Snapův hlas vyslovoval každičké písmenko s pečlivostí trapitele, nahánělo to husí kůži, jak by ne, když víte o tom, že vám někdo chtěl úmyslně ublížit.

„N… ne,“ kroutila rychle hlavou, oči upřené na dobrůtku napuštěnou vlastním lektvarem jen kousek od své tváře.

„Co je to tedy?“ naléhal a druhou rukou dívce stiskl rameno, jako by říkal: z tohohle nevyklouzneš.

Ticho.

„Je to… Veritasérum,“ přiznala poraženě.

Jak ji mohl odhalit? Co udělala špatně? Vše tak dokonale připravila, nemohl to poznat!

„A copak jste ode mne chtěla vědět tak důležitého, že se nemůžete zeptat přímo?“ Z hrůzného šepotu se sice vytratil kousavý podtón, ale vystřídalo jej cosi horšího.

Dobíral si ji, vysmíval!

Všechno se obrátilo během pár vteřin!

„Spoustu věcí,“ odsekla vztekle, pak zarytě stiskla rty.

Snapovi se zalesklo v očích, to nemohla vidět. Takže holčička nehraje fér, no co teprve řekne na tohle?

„Mám skvělý nápad,“ ušklíbl se, „budete sama mluvit, nebo vás donutím sníst ten bonbón, o kterém tvrdíte, že obsahuje Veritasérum. Pokud říkáte pravdu, nic moc se vám nestane, pokud však lžete….“ Svá slova nechal výhrůžně viset ve vzduchu.

Lily nechtěla ani jedno, co když se bude ptát na nějaké intimní věci? Jak se z toho dostat?

Lehce, téměř neznatelně se Severus pousmál. Rozptýlení, aspoň něco. Už to začínalo být jednotvárné… 

„Nic ti neřeknu!“ vydechla bojovně a hned znovu rychle stiskla rty k sobě.

Od smrtijeda se dalo čekat cokoliv, kletby, nadávky, kouzla i mučení, jen né polibek.

Severus stál stále za vetřelcovými zády, očividně si vybral rafinovanější lest, než na jakou byla v dané situaci schopná pomyslet.

Ne, neotevře dívce násilím pusu, to by se ani jednomu z nich nelíbilo, jsou i jiné způsoby, jak dosáhnout svého.

Sklonil se.  

Snapovy chladné jemné rty vnikly do citlivé jamky mezi dívčiným krkem a ramenem, aby prodloužil Lilyno utrpení nakreslil špičkou jazyka na obnažené kůži malý kruh.

Z úst profesorky Evansové unikl překvapený vzdech.

Nečekala to.

Než stačila popadnout dech, využil této lsti a skrze rty jí propašoval do úst kávovou cukrovinku. Hned na to přitiskl svou dlaň čarodějce pevně ke rtům, tím zabránil zpětné reakci, aby to vyplivla.

Lily zachvátila panika.

Cítila to uvnitř, čokoládové stěny té dobrůtky se horkostí vlastního jazýčka bortily a kávový krém s Veritasérem vytekl ven.

Tohle mu neodpustí!

Lektvar stékal do žaludku a odtamtud do každého sebemenšího krevního řečiště přímo k mozku.

Snape pomalu stáhl svou ruku, přejel tak prsty po jejím labutím krku.

Co více si mohl přát?

Byla tady v jeho kabinetě, připoutaná, vydaná mu na milost a navíc se sérem pravdy v těle.

Nyní se usmál tím nejvychytralejším způsobem.

„Nyní mi zodpovíte pár jednoduchých otázek, milá slečno Evansová,“ zašeptal tajemně.


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:04 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.