Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

7. Kapitola

 

 

Kapitola 7

Důvěra

 

 
 
 
„Co po mně ještě chcete, Brumbále? Nepřinesl jsem snad včera tu holku živou? A co tu před dvěma týdny, co jsem ji zachránil před jistou smrtí? Nemůžu to dělat tak často, jak si myslíte. Mohli by mě odhalit, což je nepřípustné jak pro mě, tak pro vás,“ zuřil Snape, jež většinu svého vzteku dusil v sobě. 
 
„Uklidněte se, Severusi!“ snažil se ředitel o smířlivé gesto se zvednutýma rukama. „Víte, jak si vážím vaší pomoci.“ 
 
„Riskuji svůj života a teď tohle, musel jste se zbláznit,“ čaroděj uhodil dlaněmi o desku Albusova pracovního stolu. 
 
„Pokud se nám snažíte pomoci, jistě podstoupíte tuto nepatrnou maličkost,“ přešel Brumbál k oknu hledíce na zasněženou louku pod hradem, dávajíc tak čas na spojencovo zklidnění a nabytí zdravého rozumu. 
 
„Co když to neudělám?“ 
 
Ticho, doprovázené pípnutím fénixe na svém bidélku, dohánělo Severuse k šílenství. 
 
„Vyhostím vás,“ odpověděl s konečnou platností ředitel a pohladil svůj bílý vous, aniž by věnoval svému hostu jediný pohled. 
 
„To je vydírání!“ opovrhl Snape nečestným chováním mocného čaroděje. 
 
„Doba mne nutí i k takovýmto nečestným praktikám, jež Smrtijedům nejsou nijak cizí,“ prohlásil. 
 
Snapovi teklo do bot. 
 
Pokud se rozhodne nezrušitelnou nabídku přijmout, nebude cesty zpět a on si bude muset vybrat tu dobrou stranu. Nebude tam nebo tady, ani si později nebude moct zvolit, na které straně zůstane podle potřeby a vývoje situace. 
 
To hatilo jeho dosavadní plány. 
 
Brumbál chtěl mít jistotu, že je nezradí. 
 
Zatraceně! 
 
Vyvstávalo tak riziko odhalení Voldemortovi, no, dělat dvojitého agenta se nevyplácí. 
 
„Jaké je vaše rozhodnutí, Severusi?“ tázal se po několika dlouhých minutách ředitel Bradavic. Snape se rozhlédl po celé impozantní kanceláři. Hledal snad nějakou záminku, skulinku, jak z toho ven! Cokoliv. 
 
„Ať je tedy po vašem, Brumbále,“ vrčel s pohledem spráskaného psa. 
 
„Ruku, Severusi,“ požádal starý muž. 
 
Albus vytáhl svou hůlku, jakmile stiskl spojencovu ruku.  
 
„Přísaháš, Severusi Snape, že budeš chránit slabé, pomáhat zraněným a nezradíš naši věc? Též se zavazuješ neporušitelným slibem zničit lorda Voldemorta s pomocí Fénixova Řádu i za cenu vlastního života?“ zvučným hlasem doprovázel každé řečené slovo. 
 
Energie velice staré magie se kroutila a svíjela kolem mužových rukou ve snaze spojit nespojitelné. 
 
„Přísaháš, Severusi, zříci se Temného pána?“ 
 
„Přísahám,“ polkl nasucho Snape. 
 
„Já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, se tímto zavazuji pomoci Severusi Snapovi v jeho úkolu zničit společnými silami číhající zlo, přísahám na svůj vlastní život.“ 
 
Jakmile byl Smrtijedův osud zpečetěn, stáhl ruku jako popálený.
 
Čekal alespoň nějakou změnu, pálení ruky, kde měl znamení zla, nebo dokonce úlevu, ale nic. 
 
„Teď jste spokojený?“ utrhl se. 
 
Ředitel přikývl. 
 
„Nyní mě omluvte, Severusi, na pár dní musím odcestovat, je to neodkladná záležitost a možná se několik dní protáhne na víc,“ pokýval rozvážně hlavou Albus. 
 
„Týká se to…“ 
 
„Ano, mé pátrání je veskrze soukromé, nic zásadního v mé nepřítomnosti nepodnikejte, spoléhám zásadně na vás,“ poctil Snapa svou důvěrou Brumbál. „Nechci vás déle zdržovat. Jistě musíte opravit mnoho esejí, profesore. Čas je drahý, zvláště pro kmety jako jsem já,“ nenápadně jej ředitel vyhazoval. 
 
Ani Snapovi neunikl prchavý pohled těch modrých unavených očí, ve kterých se lesklo snad celé tisíciletí. 
 
Ředitel je tajnůstkař, aby se mu to jednou nevymstilo. 
 
„Mohu vás ještě o něco poprosit?“ 
 
Snape se na odchodu otočil. 
 
„Nedělejte nic, čeho byste později litoval.“ Albus mu věnoval jeden z těch nevyzpytatelných pohledů do duše. 
 
Učitel odešel. 
 
Celou dobu hloubal nad tou zatracenou prostou větou, vše, co Albus říkal, mělo nějaký smysl, takže se ta slova vztahovala k budoucímu rozhodnutí, či jej chtěl upozornit na věci, kterých se už dopustil a měl si je snad vyčítat? 
 
Spíše tipoval tu první možnost. 
 
Jenže s tou zatracenou přísahou se Severusův život velmi nepříjemně zkomplikoval.
 
 
 
 
 
 
 
 
„Vítám vás, všichni, kdo jste se rozhodli zúčastnit tohoto společenského klání, které patří k dlouholeté tradici naší školy, milý studenti. Zvláště čtvrté ročníky, pro které je zdejší ples první zkušeností začlenit se mezi téměř dospělé,“ usmál se ředitel Brumbál, jež jako každý rok uváděl plesovou sezónu, a tudíž na jeden večer nechal zapomenout všechny starosti a povinnosti. „Pevně doufám ve vaše nadšené zapojení, a proto vás vyzívám. Užijte si večer!“ popřál všem přítomným dobrou zábavu a pokynul kapele. Hudebníci zaujali místo ve velkém sále, tam kde býval učitelský stůl. 
 
Zazněly první tóny příjemného valčíku a sám vousatý Albus ve svém blankytném rouchu vyzval profesorku McGonagallovou k tanci. Odvedl kolegyni na naleštěný parket uprostřed místnosti. 
 
Po chvilce se osmělilo několik párů. Studenti v masce tučňáka (fraku), kde převládala sněhově bílá s černou, vyzvali své partnerky k zahajujícímu valčíku. 
 
Lily postávala stranou v hloučku s baculatou profesorkou Prýtovou a přísnou učitelkou astronomie Sinistrovou. 
 
„Miluji tyhle večery, jen je škoda, že se odehrávají jen jednou do roka,“ postěžovala si Aurora a uhladila si své tmavě modré šaty barvy noční oblohy. 
 
„Já bych to zase tak moc nevítala. Neumíte si představit chudinku Poppy, jak zítra bude mít na ošetřovně plné ruce práce,“ politovala Pomona školní ošetřovatelku, jež se dobrovolně vzdala tohoto veselí a raději zůstala ve východním křídle. 
 
Všechny tři čarodějky přikývly a hleděly na poletující rozevláté šaty tančících hostů. 
 
„Je škoda, že tu nemůže být James,“ vzdychla Lily, udržujíc si na rtech příjemný úsměv. Navzdory smutné náladě jí to dnes obzvláště slušelo.
 
Pan Ponny z Elegance nadevše jí vnutil krásné dlouhé zlaté šaty v řeckém stylu přidržované černou sponou na pravém rameni. Cítila se v nich jako víla s vlasy vyčesanými do dech beroucího drdolu, jenže i taková krása bledla s pomyšlením, že jsou její dva přátelé v nebezpečí. 
 
Třeba právě teď. 
 
„To nic, drahoušku,“ pohladila ji rodičovsky po ruce Pomona Prýtová, „jistě se brzy vrátí, nemějte strach. Dostali se z horších věcí, a co si pamatuji, takových jste dělali spoustu.“ 
 
Lily upřímná slova zvedla náladu. 
 
„Dokážete se bavit i bez něho, máte tu přeci nás, dnes si alespoň jednou zatančíte, slibte nám to, drahoušku,“ přidala se profesorka Sinistrová, jež pomalu hledala nějakého partnera v dosahu. 
 
Aniž to dořekly, připlížil se k nim koktavý učitel Quirrell. 
 
„S…směl… bych… p.p.p…prosit o…tanec… sl..ečno…. E..e..evansnová?“
 
Než těžce vyprodukoval celou větu, Lily muži s kaštanovými kučerami podala ruku. 
 
Rychle se začlenili do víru tance a dívka odpovídala jen na opravdu nutné otázky. Naštěstí, jak se obávala, profesor Quizinus tancoval lépe a rychleji, než mluvil. 
 
Severus Snape se stranil všech bez výjimky. 
 
Vybral si očividně postranní místo dál od kapely Bum a Prásk, odkud mohl vidět celý sál. 
 
Celá místnost nesla známky zimy. Kouzelné zdi na sobě vytvořily mozaiku vánočních stromů a od stropu se spouštěly ledové rampouchy, zatímco seshora mezi vznášejícími svícemi poletoval sníh. 
 
Na všechny v dohledu doléhala vánoční štědrá nálada, kromě Severuse, jeho obcházela mílovými kroky.         
 
Ten rej pestrobarevných papoušků točících se dokola mu připadal směšný a povrchní. 
 
I Severus Snape měl mít nezvaného hosta, jež se nezalekl odrazujícího postoje o který, se tak očividně snažil. 
 
„Vidím, že vás něco zaujalo, profesore Snape,“ vloudila se už tak známá žena do Severusova zorného pole. Snapův odmítavý pohled Ritu Holoubkovou nijak neodrazil, spíše naopak. 
 
Tato schopná, až vlezlá redaktorka Denního věštce nevynechala jedinou příležitost k vyzpovídání kohokoliv významného či zajímavého, a co teprve Smrtijeda! 
 
Jak Snape dobře odhadl při pohledu skrze Ritiny úzké kočičí brýle, zítra o něm vyjde ne moc lichotivý článek, ať s ní promluví, nebo ne. 
 
„Vy to očividně nejste,“ utrousil stroze. 
 
Blonďatá hlava se zaměřila jeho směrem k tančícím párům a přehodnotila situaci. 
 
„Oh, slečna Evansonová, nemýlím-li se. Neříkejte, to ona si získala vaši pozornost?“ 
 
Žena předstírala lítost, zatímco Smrtijed se snažil o kamennou tvář.
 
„V sále není nic tak zajímavého, co by si dokázalo získat mou pozornost,“ upřel na reportérku svůj nepříjemný pohled. 
 
Severus rychle přelétl pohledem to supí stvoření schopné z člověka vyrvat poslední zbytky svého sebeovládání i s masem, a ještě více se zachmuřil. 
 
„Jaká škoda. Slyšel jste už, že je slečna Eavnsová zasnoubená s Jamesem Potterem?“ šveholila Ryta s úmyslem Snapa vyprovokovat. „Právě jsem to zaslechla od Sibyly Trelawneyové,“ rozkošnicky se usmála, bohužel se nedočkala takové reakce, jakou považovala za přijatelnou.
 
Severus v duchu politoval Sibylu a doslova si uměl představit, jakému výslechu tu bezduchou ženu musela Rita donutit. 
 
„Je vskutku kouzelná, naprosto jí závidím, pan Potter je skvělá partie, nemyslíte?“ 
 
Učitel lektvarů by nejraději zavrčel a poslal tu drbnu ke všem čertům, to si ale jako učitel nemohl dovolit. 
 
„No, je na čase, abyste si i vy našla nějakého toho starce hodného vašeho věku, jinak bude pozdě. Máte nejvyšší čas, slečno Holoubková, a vězte, čas se neptá a k takovým tvářičkám, jakou máte vy, je opravdu neúprosný.“ 
 
Ritin úsměv se obrátil. 
 
Těžko povědět, co se té blonďaté fifleně v upnutém zeleném kostýmku honilo hlavou, ale očividně ji přešla chuť na další rozhovor. Sebrala Snapovu urážku spolu se svým bleskobrkem a nasupeně odtáhla pryč vyhledat jinou, snazší oběť. 
 
Severusovi se ulevilo. 
 
Nesnášel klepy. 
 
Nesnášel lži a nesnášel Jamese Pottera. Nyní mu ta nesnesitelná ženská naservírovala hned tři nejhorší věci, o něž nestál. 
 
Ponořen do svých vlastních myšlenek si neuvědomil, jak vůbec hudba přestala hrát. 
 
„Severusi, doprovodil byste mě k občerstvení?“  
 
Někdo na muže mluvil, no určitě. 
 
Severusovo vědomí se pomalu vracelo na své obvyklé místo uprostřed hlavy. Hlas jej vytrhl z přemítání o svém vlastním životě. 
 
Přikývl. 
 
Jen dva lidé se ho zde odvažovali tak familiérně oslovit, a ten první to nebyl. 
 
„Vezměte si tyhle dračí koule, hmm… jsou skvělé“ rozplýval se Albus a nabral si celý talířek u kulatého stolu. 
 
Severus ohrnul nos, nic co se jmenovalo Dračí koule, by nevzal do úst už jen z toho důvodu, kde se to předtím nacházelo. 
 
„Ne, děkuji, večeřel jsem.“ 
 
„Tak si alespoň nalijte jablečný punč, dá vám to alespoň trochu barvy do obličeje,“ přemlouval ředitel očividně v dobré náladě. Po zuřivém rozhovoru před pár dny nebylo ani stopy, přestože si ho oba pamatovali.
 
Severusův mozek se zrovna zaobíral dalším odmítnutím, když jeho pohled padl na zavázanou profesorovu ruku. Bílý obvaz se obtáčel kolem prstů, zápěstí a končil kdesi pod rukávem, to se zdálo na opatrného Brumbála podivné. 
 
„Zranil jste se?“ optal se vážně, ale diskrétně učitel lektvarů. 
 
„Lehce, dá se říci,“ přitakal stařík. 
 
„Opravdu? Mně se to nezdá tak zanedbatelné,“ nedal se odbýt Severus, zvědavý, oč se jedná, protože poslední články čarodějových prstů zcela kopírovaly povrch kostí, a celé to vyhlíželo, jako když strčil ruku do kyseliny. 
 
„Zítra vám vše objasním, Severusi, ale dnes si nebudeme kazit večer takovými zprávami,“ vložil si do úst kroutící se dortík.  
 
Nemělo cenu na čaroděje nijak tlačit, pokud mu to nechtěl říci, tak mu to neřekne, tečka. 
 
Ke stolu dorazil hlouček žen dávajících na odiv, jak moc se dobře baví. 
 
„Měl byste se také zapojit do veselí, pro své vlastní dobro. Považuji za neslušné schovávat se v přítmí. Co vy víte, třeba vám to zvedne náladu?“ dloubl stařec učitele do žeber. „Ah, Lily, Minervo, Sibylo,“ přivítal vřele členky učitelského sboru Brumbál a objal je otcovsky všechny svými pažemi, „tady Severus mi zrovna říkal, jak moc rád by si zatančil, je trochu nesmělý. Mohu vás za něho požádat o tanec, Lily?“ vyhrkl Albus se Snapovým mručivým nesouhlasem za svými zády.  
 
Nebylo úniku. 
 
„Pane…“ vydechla slečna Evansnová zmateně a už se z toho chtěla jaksi chytře vykroutit, když vtom ji Brumbál vzal za ruku a postrčil k učiteli oblečeného do vkusného černého obleku ze saténové černé látky.
 
Ani jednomu se to nelíbilo, ale etiketa je etiketa i ve světě kouzel. 
 
Měl jsem si raději vzít ten punč, říkal si Snape, odvádějíc Lily na parket mezi ostatní hýřící páry. 
 
Evidentně slečně Evansové neušlo, jakou lež právě od ředitele vyslechla. 
 
„Čemu vděčím za takovou přehnanou ochotu, profesore Snape?“ položila vysokému muži dlaň na rameno. Satén pod bříšky jejích prstů lehce zašustil. 
 
„Mně evidentně ne,“ přísně na čarodějku shlédl s vlasy ulíznutými nebezpečně dozadu. 
 
Vypadal tak jinak, a přitom stejně, bohužel se rozhodl nedělat na nikoho dobrý dojem, no, tak alespoň neutrpí jeho věčně zastíněná pověst špatného hocha, uvědomila si ironicky. 
 
„Už jsem se bála, že se hodláte vzdát svých samotářských zvyků,“ usmála se Lily s rozhodnutím, že tímhle malým rozhovorem si nenechá celý večer zkazit. 
 
„To bych neudělal ani kvůli vám, slečno Evansonová. Nemám v úmyslu vyměnit své milované soukromí za upovídanou ženskou,“ opovrhl tou vidinou, a jak shlížel na dívku, která se v těch zlatých šatech obmotaných kolem těla tančila jako bohyně, pohled se Severusovi nevědomky zatoulal do plného výstřihu. 
 
„Můžete se věnovat mně a ne jiným částem mého těla?“ napomenula Snapa lépe, než kdyby ho nakopla přímo mezi nohy. 
 
Muž rychle zvedl pohled a ta neproniknutelná černá hladina hrozila, že ji utopí. 
 
K Lilyně překvapení nezčervenal, ani se neobořil, přesto v něm cítila trpkou zášť. 
 
„Nedovolil bych si znevažovat vaši nejlepší část těla, na kterou se alespoň dá dívat,“ utrousil s úšklebkem, až se musela začervenat ona. 
 
Nyní byla řada na Lily. 
 
„Proč ale vám alespoň ta jedna část vašeho těla neřekne, jak jste drzý? Možná vám ani ta nejpodstatnější část nefunguje, jinak by vám stud něco takového nedovolil vůbec vyslovit,“ přisadila si s triumfálním úsměvem. 
 
Žádná reakce. 
 
Zašla moc daleko? Má poslední slovo? 
 
„Říkám jen to, co si myslím, ne to, co se ostatním líbí, kdyby mě to zajímalo, zeptal bych se na jejich názor. Navíc každá část mé anatomie funguje naprosto přesně, chcete se snad přesvědčit?“ Severus se začínal bavit, líbilo se mu svou tanečnici uvádět do rozpaků i přes ty štiplavé poznámky. 
 
Říkala si o to. 
 
Právě teď by ji rád zatáhl někam za závěs nebo přicházela v úvahu komnata nejvyšší potřeby, kam by Lily zatáhl a strhl z ní ty jemné šaty. Tam by jí lehce dokázal, o čem mluví, a dala by mu tak za pravdu. 
 
Proč by se tedy měl držet zpátky? 
 
„Ne, děkuji, dávám přednost četbě, a stejně si myslím, že nemáte nic, co bych už neviděla,“ nekrčila uraženě nosík, ve dvou zelených očkách se blýsklo vzdorem. 
 
Lily měla sama na sebe vztek, proč s ním vlastně flirtuje? 
 
Je to tak odporně zvrhlé, nadávala si. 
 
Severusova naděje ochabla. 
 
„Možná byste byla překvapená, profesorko Evansová, ne všichni muži jsou stejní, a pochybuji, že na Potterovi je co obdivovat.“ 
 
Dvojice neúnavně kroužila po sále a ostatní jim uhýbali z cesty. Dokonce se zdáli zpozorováni i Ritou Holoubkovou, která se už třese na další šťavnatý článek. 
 
Tentokrát měl Severus pocit, že přestřelil. Dívka jej zpražila vyčítavým pohledem, kterému čelil s ledovou tváří lhostejného člověka. 
 
Teď se dozajisté urazí a odejde, říkal si spokojeně. 
 
Nikoliv. Lily není osoba, co jednoduše utíká z boje, jak mu předtím sdělila. I tentokrát dostála svému slovu. 
 
Tváří se rozhodně, každé sebemenší zamračení, zatřepání řas či stisknutí rtů prozrazovaly lehký zmatek ve svých myšlenkách a rozhodnutích.   
 
„No tak, Lily, vážně jsem tě tak urazil, že se nevzmůžeš na obranu?“ poprvé za kolik let řekl její jméno. 
 
Severus chtěl bohyni s rudým drdolem vyprovokovat, třeba se promění ve dračici a sežehne ho ohněm, pak by tu alespoň nemusel poskakovat jako kašpar. 
 
„Proč musíš být tak nepříjemný, Severusi? Je snad tak těžké mi říct, jak mě nenávidíš?“ 
 
Něco tak racionálního nečekal. 
 
Stiskla mu ruku, ne pevně, ale tak, aby dostala odpověď na svou otázku.
 
„Od lásky je kousek k nenávisti a od nenávisti kousek k lásce. Oboje vás může lehce zahubit, proto se Smrtijedi učí oprostit se od veškerých citů,“ pravil zcela vážně Severus. 
 
Viděl, jak se lehce kousla do rtu a očima bloudila kdesi mezi tímto a jiným světem. 
 
„Nemáš žádné city? Tím ses zabýval celá ta léta?“ v jejím hlase zaslechl lítost. 
 
Lily ho litovala? 
 
Ne, to nesnesl, všechno možné, jen ne lítost! Když už, tak jí dá důvod jej nenávidět, ale lítost? 
 
„To není všechno, co jsem dělal, zabíjel jsem, mučil nevinné a porušoval všechny práva, jaká se dají porušit. Už dávno nejsem ten tichý kluk, který se nechal ponižovat od spolužáků.“ Snape kroutil rozhodně hlavou.
 
Lily udělala něco nepředstavitelného. Sjela rukou dolů a dotkla se Smrtijedova pravého předloktí, kde se pod společenským hábitem skrývalo znamení zla. 
 
Severus sebou udiveně trhnul, jako by ho píchla jehlou. 
 
„Myslíš si, že teď jsi silný? To, že jsi občas byl předmětem smíchu a pošťuchování, nebyl snad důvod přidat se k temné straně, nebo ano?“ promlouvala dívka s nasazením opatrnosti. 
 
„Ne, to nebyl ten důvod,“ shlédl do těch krásných očí v barvě mechu.
 
Ten oční kontakt trval velice dlouho. 
 
„Jaký tedy?“ vyzvídala a sjela na Snapovy rty dychtící po tom jediném slově pravdy.
 
Zaváhal.
 
Náhle přestal tančit. „Nejsem povinen vám sdělovat své pohnutky, a nyní, pokud mě omluvíte,“ políbil jí ruku, „užijte si příjemný večer, slečno Evansnová.“ Severus věnoval své tanečnici povýšený odměřený pohled s nepatrným úšklebkem a ztratil se v davu.
 
Až nyní si dívka uvědomila, že hudba přestala hrát a partner ji opustil.
 
Stačilo tak málo, jenže ten úhoř jí znovu vyklouzl ze sítě bez odpovědi.
 
Co vlastně chtěla slyšet? Co čekala? Cítila tíseň.
 
Že to všechno udělal jen kvůli ní?  
 

Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:02 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.