Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

6. Kapitola

 

 

Kapitola 6

Taneček?

 

 
 
 
Prekérní situace.
 
Kdo by si pomyslel, že Severus bude pro školu takovou pohromou, nebo spíše pro ni.
 
Jakmile James a Remus zjistili tu úžasnou novinu Snapova příchodu, nehnuli se od ní na krok.
 
Jeden či druhý vždy bývali na jejích hodinách a měli dokonce i tu drzost dobrovolně strávit ve sklepení na jedné výchovné lekci lektvarů, což se rovnalo sebevraždě.
 
Lily odhadovala, že by ji snad ti dva doprovodili i na záchod, kdyby toho už neměla dost a neokřikla je.
 
Čeho bylo moc, toho bylo příliš.
 
Až na pár menších výstupů u večeře se zdála atmosféra přijatelná a nic záludného se nedělo.
 
Žádné špatné zprávy, ani dobré.
 
Kvapem se blížil desátý prosinec a Lily neměla odvahu říci Potterovi o taneční lekci se svým nepřítelem. Nepochopil by to a ještě by ji odsoudil. Už tak stačilo, jak Severuse hájila.
 
Řekla si zcela smysluplně, že požádá svého přítele o pomoc. S Jamesem by ročníkům pár lekcí hravě předvedla. Snapovi by to jistě nevadilo, už tak na ni hleděl skrze prsty a raději se všem vyhýbal. Jenže nastal zvrat.
Nápad se zhroutil jako domeček z karet.
 
„Je mi líto, Lily, zítra musíme zase pryč,“ odpověděl vážně přítel.
 
„Vážně? Kam?“ vyzvídala.
 
„To ti bohužel nemůžeme říci. Je to tajné,“ evidentně měl James výčitky. Přeci jen pracují v Řádu a navíc jsou si blízcí, bohužel, rozkaz je rozkaz.
 
„Další nějaká sebevražedná mise?“ protočila oči v sloup.
 
„Tak nějak, ale neboj se. Vrátím se ti, mám devět životů,“ políbil svou dívku.
 
Čarodějka rozpačitěla.
 
Zvláštní třepavý pocit se jí usadil hluboko v žaludku, nebylo to však z toho, jak ji políbil. Důvod byl jiný.
 
„Co se jít podívat do Prasinek? Zvu tě na máslový ležák. Co ty na to?“ nabídl poslední rozloučení. Souhlasila.
 
Stejně mohli odcestovat na týdny i měsíce, aniž od nich dostane jedinou zprávu.
 
Ta děsivá představa ji stravovala zevnitř.
 
„Proč čekat, půjdeme hned. Dnes už žádnou hodinu nemám,“ usmívala se sladká Lily na svého přítele. „Co kdybychom pozvali i Minervu a Lupina?“
 
James Potter si něžně svou dívku přivinul k sobě a zašeptal: „Ne, dnes tě chci mít jen pro sebe, a nechci žádné námitky.“
 
Nato se oba od srdce zasmáli.
 
 
 
 
 
 
 
 
Obávaný střet byl tu.
 
Popravdě, slečna Evansová nečekala kladnou odpověď na svou žádost s datem zkoušky. Kupodivu, na zpětném lístečku bylo jen napsáno „Souhlasím“ a dokonalý podpis rozvážného člověka s perfektním sklonem, dokonce se přistihla, jak obdivuje nádherně napsané S.
 
Dobře.
 
Jak se blížilo odpoledne, byla Lily stále více roztržitější.
 
Co když neumí tančit? Udělala jsem dobře? Neměla jsem raději poprosit
učitele Kratiknota?
 
Však pomyšlení na tanec s metr vysokým profesorem se prostě nedal představit ani ve snu.
 
Co horšího může čekat? Urážky? Ponížení? Výsměch?
 
Možná.
 
Na věci to nic nemění, dělá to přeci pro žáky.
 
To je hlavní.
 
Obětuje se.
 
Kolem čtvrté hodiny už byli všichni chlapci a dívky čtvrtých ročníků posazeni na opačné strany a mezi nimi se skvěl naleštěný parket.
 
„Už to bude, pane Filchi?“ zavolala k opačné straně. Tam se muž s tělem vyvrtlého Quasimóda nešikovně přehraboval v krabici se zabalenými gramofonovými deskami.
 
„Ano,“ zachrčel. I když vypadal neškodně, tak se tento nevrlý mužík vyžíval v tělesných trestech a na potkání dával na odiv svou nechuť ke studentům.
 
Typický školník.
 
Kdosi vykouzlil průhlednou kuličku plnou vody velkou přibližně jako lidské oko a s chutí jí trefil školníka přímo do temena hlavy.
 
Argus Filch neudržel rovnováhu a kulička mu zavrtala hlavu do krabice mezi desky.
 
„Zatracený haranti!“ nadával školník a snažil se převážit zpátky, z čehož se zvedla vlna smíchu.
 
Kdyby nebyl moták, tedy kouzelník bez magických schopností, nejspíše by třídu uvařil ve vlastním oleji.
 
„No tak, nejste už dvouleté děti, že, pane Godriku, strhávám Zmijozelu deset bodů,“ napomenula chlapce houpajícího se na stoličce.
 
Lily přešla ke gramofonu v rohu postaveného na dřevěném stolečku. Obrovská zlatavá trouba (zesilovač) v průměru dvou metrů slibovala nezapomenutelný zvuk.
 
Nebylo zrovna lehké vštípit těm děckám trochu kultury. Navíc, Snape nikde.
 
Čarodějka si povzdechla. Tak ji v tom nechal, ať se v tom vykoupe, no budiž, pomyslela si.
 
Už se chystala na krátké zahájení, jaké si nacvičila, když se rozrazily dveře.
 
Tak přeci jen přišel.
 
Vehnal se do sálu se silou ničivého uragánu.
 
„Jdete pozdě,“ potřásla čarodějka hlavou, až se jí rozhoupaly ty rudé jiskrné kadeře.
 
„Lepší pozdě, nežli nikdy,“ utrousil s neutrálním výrazem Severus.
Třída zpozorněla.
 
Okamžitě se rozlehlo naprosté ticho, rušené jen štracháním pana Filche, jež se narovnal se svým zaprášeným úlovkem v ruce.
 
„Tudíž začneme,“ usmála se slečna Evansová, „dnes, třído, máte tu možnost zúčastnit se zkoušky hodiny tance na nadcházející vánoční ples. Pro některé to bude příjemná záležitost,“ pohlédla na dychtivě naladěné dívky, „a pro jiné utrpení,“ kývla na chlapce.
 
„Vskutku,“ připojil se s kyselým obličejem Severus za podpory zmijozelské populace.
 
Snape postával stranou, nechtěl na sebe nijak strhávat nevítanou pozornost, bohužel, neustále musel čelit zkoumavým pohledům.
 
„Pane Filchi, hudbu,“ poručila a postavil se před Severuse, jež svou tanečnici o hlavu převyšoval.
 
Ostrá jehla zaškrábala na černé desce, první tóny pomalého valčíku starého nejméně několik desetiletí naplnila prostor.
 
„Správné držení těla. Chlapci položí partnerce ruku sem.“
 
Bože, to bylo tak ponižující! Čarodějka uchopila Severusovu pravou paži a nasměrovala ji na svá záda.
 
Zřetelně vnímala, jak prsty přejel po její páteři a poté svou dlaň nevtíravě přitiskl k lopatce, a to beze slova.
 
„Dále, mužova levá ruka drží pravou ruku ženy,“ červenala se.
 
Z obou stran i přes jemnou hudbu slyšela chichotání, to dá nový podnět
k nové vlně povídaček.
 
Dále následovalo vysvětlování kroků a pozic.
 
Celou tu dobu Snape mlčel.
 
I tak se na něho nemohla podívat, ne teď, když měla tváře zrůžovělé a srdce se chvělo jako ryba na háčku.
 
„Umíte tančit?“ zeptala se šeptem, jako by na tom záležel jejich život.
Nechtěla svého společníka ani sebe nějak více ztrapnit, jen doufala
v zázrak.
 
„Ani moc ne,“ věnoval dívce chladný pohled, a než se vzpamatovala, začal s ní kroužit po celém sále s ladností tanečního mistra.
 
Bravurně Lily držel u sebe a nedovolil jí se vzdálit. Ohýbal ji a tvaroval jako rozpálenou svíci z vosku.
 
Neměla slov.
 
Severus Snape ji překvapil, to musela uznat.
 
Věnovala nepříteli svůj okouzlující úsměv, zasloužil si ho.
 
I v hledišti to zašumělo obdivným vzdechem.
 
„Nevěděla jsem, že večírky Smrtijedů jsou tak společenskou záležitostí, kde je požadován tanec,“ pošeptala soustředěnému Severusovi. Poprvé za dlouhou chvíli se Lily odvážila pozvednout oči.
 
„Nevíte toho spoustu,“ donesl se k dívčiným uším ten arogantní hlas.
 
„Zato jsem slyšela zvěsti o zhýralostech a přetvářkách. Je to pravda?  Účastníš se těchto nechutných setkání?“ vyzvídala pomalu, aby si doplnila chybějící informace o Severusově tajném životě.
 
Místo nějaké vtipné odpovědi, jaká se dala čekat, čarodějku probodl pohledem: jsi na tenkém ledě. Budiž, tu výzvu přijal.
 
„Co chcete slyšet, slečno Evansová?“ lehce tanečnici při přešlapu otočil a nasměroval jinam. „Chcete slyšet, jak se rozplývám nad nahými těly bezmocných žen? Jak si od nich nechám servírovat jídlo na zlatém podnose, zatímco jsou stiženy kletbou Imperius? Nebo dáte přednost nevtíravému osahávání a obdivování ženské krásy v soukromém pokoji?“
 
Snape se ušklíbl, jakmile viděl zaskočený výraz své svěřenkyně. Tak roztomile šokovaná pootevřela rty jako ryba lapající po vzduchu po sebemenší bublince.
 
„Děláš si legraci, že ano?“
 
Na to mu neskočí? Myslel to vážně? Je to možné? Jsou ty večírky, jež zaslechla Remuse jednou říkat, takové? Nemravné, zhýralé a erotické?
 
FUJ!
 
Na všech frontách FUJ!
 
Duše slečny Evansové se z toho oklepala a obrnila.
 
Snape lehce nakrčil svůj skobovitý nos v náznaku nevole.
 
Má věřit pomyšlení, jak se celých jedenáct let povaloval někde na polštářích jako maharadža a dívky v průsvitných šatech se mu klaněly a krmily ho ovocem?
 
Zasmála se nad tím.
 
„Proč bych měl?“ přivřel ty své černočerné oči rozechvívající každý Lilyin
nerv.
 
Čarodějka zareagovala nanejvýše nečekaně. Přestala tančit a utnula tak klevetící studenty. Přísně žáky vyzvala k tanci.
 
Parket se zaplnil dychtícími dívkami a neochotnými chlapci.
 
Snapovi se to nelíbilo, nikdy si nezvykl na přehlížení, i když většinu času trávil ve stínu a do debat se zapojoval jen s jasným, nepopiratelným návrhem.
 
V momentě se Severus Snape jako fantom zjevil za zády své pokušitelky. Obrátil ji rozhodně k sobě.
 
Znovu trpělivě zaujal požadovanou taneční pozici a donutil ji udělat první kroky.
 
„Utíkáte od hovoru? To není moc výchovné,“ stiskl ženě pevněji ruku, kdyby se snad chtěla vykroutit.
 
Ty třpytící se smaragdové oči vyhlížely ublíženě, nebránila se, nedupla mu na nohu ani nezačala vřískat.
 
Téměř by přísahal, že je jí líto, co prve řekl.
 
Bohužel, nelhal. Temné večírky Smrtijedů pořádané na sídlech svých zámožných členů skutečně nesly značnou dávku nemravnosti, nahých těl a rozdychtěných pohledů. Kdysi je rád navštěvoval, pomáhalo mu to nemyslet a zapomenout na ten nespravedlivý svět špatností, tak se dal všanc nespočet jemným rukám a obětím. Jak příjemné bylo nechat se obletovat, vybrat si dívku na večer, stačilo ukázat prstem a šla. Několik let zpátky to už však Snapa omrzelo. Postrádalo to hlubší smysl.
 
Postrádalo to city.
 
Prázdné bezduché ženy s netečným pohledem Severuse přestaly lákat.
Dokonce je začal vnímat jako živé bytosti, a ne jako hračky.
 
Nakonec jim v očích viděl prosbu, trpěly, přály si to jediné. Osvobozující smrt.
 
Tak končily čarodějky, které se nechtěly podvolit Pánovi zla.
 
Několik párů se již slušně začlenilo do víru tance.
 
„Neutíkám z boje, jen se mu snažím vyhnout,“ opáčila diplomaticky Lily.
 
„V to doufám. Musím říci, že jinak by bylo vaše rozhodnutí jaksi
nerozumné, stejně jako váš vztah s Pottrem,“ pohoršeně odfrkl „jen hlupák opouští milovanou ženu.“
 
Nyní Snapovi skutečně málem hrubě dupla na nohu.
 
Jakmile u něho Lily zjistila alespoň jednu dobrou vlastnost (tanec), tak to ten tupec musel hned v zárodku pokazit svými ohavnými slovy a podělat si tak reputaci.
 
„Není snad hrdinské zachránit pro milovanou ženu svět?“ hájila Jamesovo poslání.
 
„Zeptejte se Brumbála, jak obětoval svou vlastní sestru za postup své kariéry, za lepší svět, nebo Salazara Zmijozela, když zabil Rowenu z Havraspáru, protože odmítla být jeho družkou.“
 
„Kam tím míříš?“ nechápavě zamrkala Lily.
 
Severus si svou partnerku přitáhl blíže, téměř se dotýkali tělem.
 
„Nerad bych vás viděl platit za lásku tak velkou cenu,“ zašeptal odměřeně hlubokým hlasem, ze kterého dívce přejížděl mráz po zádech.
 
Záleželo mu na ní?
 
Pokud však čekáte od Severuse nějaké červenání či zamilovaný výraz, jste na omylu.
 
Ať to znělo jako rada, varování či projev nějakého citu, hned to bylo pryč.
Snape se zamračil a lehce pohodil hlavou, aby se zbavil pramínků svých hedvábných černých vlasů.
 
Tančili mlčky, pohrouženi každý do svých vlastních myšlenek.
 
Přeslazená hudba to nijak neulehčovala.
 
Profesorka to nakonec nevydržela a načala rozhovor na zcela jiné, bezpečné téma. „Sehnal jste si už společenský hábit, profesore?“ pokoušela se o neutrální tón hlasu.
 
„Ne.“
 
„Mohla bych ti doporučit obchod v Prasinkách, pan Ponny se v oblečení opravdu vyzná, sám mi doporučil šaty na večer,“ snažila se rozptýlit napjatou atmosféru.
 
„Děkuji.“
 
„To je ale horko,“ utrousila nervózně.
 
„Ano.“
 
Tak to je zlé. Ať se snažila, jak chtěla, vůbec se jí nedařilo upoutat Snapovu pozornost, natož začít jinou konverzaci. Zatraceně. Ta chvíle, kdy jí odhalil, že mu na ní byť jen nepatrně záleží, se pohroužil sám do sebe. Styděl se za to? Zuřil na sebe? Jaký vnitřní boj se v něm asi odehrával? Mohla za to?
 
Jediné, co ji v tu chvíli napadlo, byla naprosto pošetilá věc, které se neměla dopouštět.
 
Jak spolu rovnocenný pár tančil, krásná čarodějka svého temného partnera pohladila bříškem palce po zápěstí.
 
Pro Severuse to mělo naprosto elektrizující účinek, jako když vás kopne kůň.
 
Z nevinného doteku mohl usuzovat cokoliv.
 
Učitel lektvarů přesunul pohled z poskakujících studentů na dívku před sebou.
 
Byla naivní, růže kvetoucí mezi trním, světlo ve tmě, představil si ji jako bohyni milosrdenství podávající mu ruku, aby se vyhrabal ze všeho toho bahna, ve kterém se topil až po uši.
 
Jak z toho má, sakra, uniknout?
 
To pohlazení trvající jen pár vteřin kéž by trvalo celé století. Chtěl toho tolik, však nyní to bájné stvoření chtěl uchvátit do náruče. Přitisknout pevně k sobě, mučivě ji líbat, dokud by se nepodvolila a nezapomněla na všechny okolo.
 
Jak krutý ten svět je, pomyslel si Severus, maskujíc tak své pravé rozpoložení za maskou lhostejnosti.
 
„Severusi, záleží ti na mně?“
 
Pokud ho pohlazení překvapilo, pak ho slova slečny Evansonové naprosto rozdrtila!
 
Jaký div? Kde našla odvahu ptát se tak přímo?
 
Pozvedl obočí, předstírajíc překvapení.
 
„Příště, až si budete hrát s ohněm, nezapomeňte si zápalky,“ zpražil dívku svým zastrašujícím výrazem, jež děsil i Smrtijedy. „Třeba se vám podaří upálit se na hranici své vlastní domýšlivosti,“ zasmál se ironicky.
 
„Ale…“ Dívce se zachvěly rty.
 
„Ne, jste mi ukradená, slečno Evansnová. Teď mě, prosím, omluvte, mám dnes ještě důležitější věci na práci, než odpovídat na vaše unavující otázky. Příjemné odpoledne.“
 
Jakmile to dořekl, nechal ji tam stát uprostřed pomyslného parketu, obklopenou tančícími páry. Zmatenou, překvapenou, smutnou.
 
Nevyznala se v něm, opět jí dokázal, jak je zranitelná. Potlačila příval lítosti nad těmi slovy, ač se to snažila hrdě nést, tak jej tiše proklela.
 
 
 

Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 23:00 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.