Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

2. Kapitola

 

 

 
Kapitola 2
 
První  lekce
 
 
 
 
 
„Jaké je vaše přání, můj pane?“ odměřený hlas se rozlehl po celé síni a vpil se do naleštěných stěn odrážejících pět postav v dlouhých hábitech. Nebylo pochyb, stříbrně prošívané kabátce pod rozevlátými plášti patřily Smrtijedům, a zrovna těm nezarytějším.
 
Postavy postrádaly své strašlivé masky dokazující svou oddanost muži sedícímu na svém trůnu.
 
Jednalo se především o neformální svolání jen některých členů, aby se s nimi pán zla podělil o své pokyny.
 
„Ty, můj věrný Luciusi, pro mě na ministerstvu zjistíš drobnou věc. Chci vědět, kde se skrývá Barty Skrk, už není v Azkabanu a někde se ukrývá. Najdeš ho a přivedeš.“
 
Lord Voldemort si měřil své nohsledy svýma hadíma očima a potutelně se usmíval, mezi rty vykukovaly ostré do špiček zbroušené žraločí zuby, jazykem si v zamyšlení přejel přes své tenké rty a pak trhl hůlkou přímo do středu postávající skupinky jako namířeným prstem.
 
„Bellatrix!“
 
Žena se na svého pána blaženě usmála.
 
„Pojď blíž.“
 
Štíhlá mladá žena s vosím pasem a hřívou tmavých vlnitých vlasů zbožně poklekla u nohou svého božstva. V očekávání pozvedla svou hrdou tvář.
 
Obávaný čaroděj, nejmocnější na celém světě, pohladil lícní kosti krásné následovnice svými vyhublými prsty až téměř láskyplně. Všichni však dobře věděli, že je to jen jakési avantgardní gesto.
 
Hadí tvář neznala slitování, ba dokonce i jakýkoliv cit mu byl naprosto vzdálený na kilometry daleko. Bellatrix to však nevadilo, nechala se laskat mrtvolně chladnými bříšky prstů a nastavovala tvář jako mazlivá kočka.
 
„Naše řady narůstají díky vám,“ pronesl. Pán zla svůj hrozivý zjev obrátil zpátky k Bellatrix. „Přemístíš se k obrům na hranicích a donutíš je, aby se přidaly na naši stranu,“ zadal ženě nelehký úkol. Rozkaz se nesetkal s odporem, naopak, slečně Lestrangové se chtivě zalesklo v očích, byla více než ochotna položit svůj život za přání svého vládce. Ihned se postavila a nato přemístila pryč.
 
Nikdo se ani nepohnul. Členové neporušili ticho, přerušované jen praskajícími plameny z krbu kdesi vzadu.
 
Nebylo to tím, že by se posluhovači temné strany cítily nepohodlně, spíše se báli. Ano, i tak zarputilý zlosynové se klepali před Lordem Voldemortem, naštěstí si zachovávali netečný výraz.
 
Pán zla ještě více než mudly nenáviděl slabost, o to víc ve vlastních řadách.
 
„Tak.“
 
Plášť zavlál, jak se bývalý Tom Riddle prudce postavil a přistoupil ke zbylým dvěma příchozím.
 
„CRUCIO!“ jeden rychlý pohyb a muž jménem Anycus Carrow se válel v hrozných bolestech na zemi. Bez špetky slitování se Voldemort usmál nad červem kroutícím se mu u nohou. „Kolikrát ti to mám opakovat, mé úkoly se plní!“ rozkřičel se pán zla nad Smrtijedem. Z toho vyplývalo jediné.
 
Nitrozpyt.
 
Tento chytrý způsob čtení mysli, Voldemort stejně jako Snape v tomto oboru exceloval. Tak mohl zkušený černokněžník nahlédnout do cizího vědomí a prohrabat se vzpomínkami. Jak jinak byste poznali, zdali vám váš vlastní stoupenec lže nebo ne?   
 
„Jsi pro mě velkým zklamáním, Anycusi“ kroutil hlavou s předstíranou lítostí a odklonil hůlku po několika dlouhých minutách.
 
Chroptící hromádka na zemi stěží dýchala.  
 
„Já stavím nový svět na silných pilířích, ne na vrtkavých dřevěných nohách,“ převracel pán zla svou kostěnou hůlku v prstech. Žádné slitování, žádné pochopení.
 
„Pane, to…“ lapal po dechu zakrvácený Smrtijed, jemuž zakázaná kletba přinesla nejen ponížení, ale i hroznou bolest, kdy vám teče krev z úst, nosu, uší, a nakonec si přejete to jediné.
 
Smrt.
 
Tak si pán zla svou oblíbenou kletbou vyžadoval poslušnost.
 
„Kdo ti dovolil mluvit bez vyzvání, CRUCIO!“ Carrow se prohnul do oblouku, až zapraskala nejméně dvě žebra, jak se s hlasitým křup zlomila.
 
Stojící osoba vedle se ani nepohnula, aby se pánův vztek neprojevil i na ní.
 
Lord Voldemort nechal svého stoupence pěknou dobu v křečích a sám se na to zálibně díval, dokud se nepřesunul zpátky ke svému koženému křeslu, až pak hůlku odvrátil.
 
Nezabil jej, to by znamenalo moc lehký trest.
 
Ne, ještě mu poslouží.
 
„Zmizte!“ zasyčel ke dvojici.
 
Alecta jako jediná zadržující svůj jazyk za zuby se sklonila ke svému bratrovi na zemi. Podepřela ho.
 
Polomrtvý zanaříkal, sám nemohl stát, natož mluvit v tak zbědovaném stavu.
 
Oba se s prásknutím přemístili pryč.   
 
 
 
 
 
 
 
 
Snídaně proběhla bez větších potíží, tedy s tím ale.
 
Obrovská hodovní síň se naplnila desítkami hlasů zdejších studentů, jež se usadily ke stolu a začaly si vychutnávat ovocné koláčky, voňavé pečivo a dýňový džus.
 
Lily dorazila ke stolu opět jako jedna z posledních, k její smůle.
 
Hádejte, jaké místo na ni zbylo?
 
No správně.
 
Nedala na sobě nic znát, jen ostatní zpražila vyčítavým pohledem.
 
Tudíž, abyste pochopili, všechna místa byla obsazená, jen ne to vedle Severuse na konci stolu. Ostatní učitelé se jistě snažili být v co největším odstupu od časované bomby.
 
Dívka projevila notnou dávku duchapřítomnosti a se zářivým úsměvem popřála dobrého rána.
 
Severus cosi neslyšně zavrčel.
 
Povzdechla si. „Po ránu nebýváte moc přátelský.“
 
Žádná odpověď.
 
Slečna Evansová si nalila sytě oranžový džus a z proutěného košíku vyňala malou žemličku.
 
Při tom se po očku zahleděla na Snapův talíř.
 
Černou ovci stolu tipovala na suchý, nicneříkající rohlík nebo suchar, podle toho jak byl hubený.
 
To by slušelo učitelově nepříjemné náladě, kterou odrazoval každý začínající hovor.
 
Místo toho si vzal z podnosu malý kousek mrkvového koláče a zabodl do něho ještě menší lžičku.
 
Na sladké by ho netipovala, přesto se šibalsky uculila, neodpustila si žertovně rýpnout: „Držíte dietu, profesore?“
 
Mužovo husté tmavé obočí se jen zvlnilo do rozbouřené vlnky, když pronášel: „Hleďte si svého talíře, ne mého,“ utrousil, aniž zvedl zrak od jídla.
 
Lily pokrčila rameny a se stále dobrou náladou upila ze sklenice.
 
Budiž, nebude píchat do vosího hnízda.
 
Pečlivě si namazala žemličku máslem a vychutnala ji v ústech. Židle byly dál od sebe, přesto měla pocit, jako by se svou pravou rukou dotýkala svého souseda.
 
Měla vážně hlad, snědla toho třikrát více jak Severus, až se zastyděla.
 
Nemohla moc v noci spát, ten zatracený chlap se zjevoval všude, dokonce i ve snu, kdykoliv zavřela oči.
 
„Málem bych zapomněla,“ promluvila ležérním tónem, „jak jste si jistě stihl všimnout, blíží se prosinec a tedy i ples čtvrtých ročníků. Dovoluji si vás tedy poprosit, zda byste spolu se mnou žákům nepředvedl menší ukázku společenského tance. Potrvá to krátkou hodinku. Ještě než odpovíte,“ zarazila jej, „musím zdůraznit, že nikdo ze zdejších členů mužského pokolení v učitelském sboru není schopen tuto oběť absolvovat. Tudíž zbýváte jedině vy,“ nedala mu na vybranou.
 
Prostě musel souhlasit.
 
Teď mu alespoň trochu osladí život za ten včerejší den, věnovala muži svůj nejkouzelnější, nevinně vypadající úsměv.
 
Nebudeš to mít lehké, to ti garantuji.
 
Pokud Snapea zaskočila, nedal to na sobě nijak znát.
 
S rozmyslem odsunul prázdný talíř a až pak k dívce v rudém hábitu pootočil svou impozantní postavu vyznačující se širokými rameny a útlým pasem.
 
„Pokud tak moc toužíte po mé přítomnosti, slečno Evansová,“ pokývl se zcela vyrovnaným tónem, jež nenesl ani náznak vzdoru.
 
Podřídil se tak snadno? To Lily nesedělo.
 
Nečekala souhlas, sklopené uši, podřízené gesto.
 
„Včas mi sdělte datum zkoušky pro vyčlenění mého drahocenného času.“ S těmito slovy odešel.
 
Dívka dál seděla a pozorovala, jak prchá. Dlouhý tmavý plášť přehozený přes saténový kabátec mu šustil kolem kotníků, zatímco neposlušné prameny černých vlasů rámovaly bledý obličej jako klubko neposlušných hadů.
 
Šel na svou první hodinu, žáci budou překvapení.
 
Ona už je teď.  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Dveře se prudce rozrazily.
 
Všichni žáci prvního ročníku zmrzli na místě a urputně otáčeli hlavu na nově příchozího profesora své hodiny lektvarů.
 
Severus Snape prošel třídou jako tornádo.
 
Postavil se vedle katedry a sepjal prsty. Zachmuřená grimasa a zjev pochmurné smrtky ho předešel a zapříčinil tak váznoucí strnulost u budoucích čarodějů.
 
„Jmenuji se Severus Snape a jsem novým lektorem lektvarů.“ (Z představy, že tuto větu dnes bude opakovat nejméně sedmkrát, se mu dělalo zle.)
 
Jakmile se někdo pokusil byť jen pousmát, zabodl do nebožáka pohled rovnající se zkáze, pokračoval: „V mých hodinách budete sedět v lavicích, nebudete poskakovat a omílat bezduchá zaklínadla. Pokud vás sám nevyzvu, budete mlčet, a poslední varování. Netoleruji neposlušnost, na rozdíl od jiných učitelů.“
 
Všichni se zmohli jen na těžký nádech a výdech.
 
To Severusovi hrálo do karet. Nepozornost si mohli dovolit jen hlupáci, svět neseděl u nohou blbcům, nepsala za ně úkoly ani nevydělávala peníze.
 
„Dnes, si probereme teorii,“ založil si ruce na hrudi a zapátral v lavicích. Netřeba říkat, jak rychle slabší povahy a zvláště dívky uhýbaly pohledem.
 
„V učebnici před vámi najdete návod, jak připravit smrtící jedy, účinné protijedy, elixíry života i séra dlouhověkosti. Doufám, že alespoň někteří z vás budou při mých hodinách věnovat dostatečný pozor,“ Snapův hluboký hlas se odrážel od klenutého kamenného stropu a stovek zaprášených lahviček a flakónů v policích kolem dokola. Nemohlo se tedy stát, aby ho jeho svěřenci neslyšeli. „Z čeho se skládá uspávací dryják?“ vypálil otázku na chlapce sedícího ve čtvrté řadě, jehož hlava se klonila ke kamarádovi. Cosi velmi důležitého se mu snažil sdělit, bohužel marně.
 
„Eh…“ Světlovlasý sinavý kluk s pihami na nose se zatvářil téměř vystrašeně. V tu chvíli stál Snape u něho, tyčil se nad dítětem jako maják, bohužel ne naděje.
 
„Nevíte?“
 
Prvák kroutil hlavou.
 
„Člověk by věřil, že se na svou první hodinu alespoň trochu připravíte, pane…“
 
Jedno husté obočí vylétlo vzhůru.
 
„Thomas Gray!“ vypískl žák na povel a vypadal, jako by mu na hlavu spadla celá babylonská věž.
 
„Vezměte si z pana Graye příklad, třído, neví evidentně nic, ale rozumu na tlachání se mu hojně dostává.“
 
Nikdo se nezasmál.
 
Dítě se znakem Mrzimoru na svém hábitu nasucho polklo.
 
„Dávejte si pro příště pozor, nerad bych učil samé ignoranty,“ sdělil Snape všem svým povýšeným hlasem, prudce se otočil k ústupu.
 
„Uspávací dryják se skládá z jednoho gramu slizu rosolovitého červa, jedné snítky drcené levandule, snítky kozlíku lékařského a standardních ingrediencí. Otevře si učebnici na straně 35 a nastudujte si přípravu, poté si jej zapište,“ jednotlivá slova sekal s patřičným švihem francouzské gilotiny. Jakmile by kdokoliv zvedl hlavu, mohl se stoprocentní účinností těšit na trest.
 
Severus Snape usedl ke svému stolu.
 
Třídou se ihned ozvalo poslušné škrábání brků po pergamenu.
 
Muže zaplavil dobrý pocit z toho, jaký respekt si vydobyl.
 
Toho brzy docílí, i co se týče učitelského sboru, už teď se mnozí klepali strachem nad mužem plným otazníků ve svém středu. To tu byl teprve den.
 
I on se rozhodl načmárat na papír několik poznámek.
 
Nešlo to.
 
Utkvělou vzpomínkou na dnešní ráno mu brk málem neohrabaně vyklouzl z prstů.
 
Zatracená ženská.
 
Nezkrotná Lily.
 
Ten anděl s tělem ženy ho chce odtud vystrnadit. Nevzdala to, ani když vše patřičně odsouhlasil Brumbál.
 
To se jí však nepovede. Snape neutéká z boje, nikdy se nevyhýbal spravedlnosti, navíc si k němu ta vrtkavá štěstěna vždy našla cestu.
 
Náhlý vyschlý pocit v krku zapříčinila představa, jak svými prsty pročesává změť těch ohnivých vlasů samotného fénixe a pak drze hladí bříšky palců ty krásně růžové tváře s malými dolíčky, zatímco…
 
Prchavá vidina dávno ztracené lásky se rozplynula v nicotu.
 
Spíše ji Severus zahnal silou vůle.
 
Vše skončilo pár nepatřičnými slovy kdysi dávno.
 
Neměl šanci. Nikdy ji neměl, nehodil se k ní, stejně jako ona k němu. Celé to pomyšlení hořklo na patře jako žaludeční kapky Pittyho Klapavky.
 
Noc a den, světlo a tma.
 
Nyní mu přišla na mysl ta bláhovost. Všechny naděje dal všanc novému životu odpadlíka společnosti, toho, koho se všichni bojí a skrývají se před jeho kroky na ulici. Stal se Smrtijedem.
 
Vstoupil s požehnáním mezi vyvolené kruté zabijáky.
 
Jaký respekt, v duchu se ušklíbl.
 
Jak by se jí takový život asi zamlouval? Nemusel ani hádat, vyčetl jí na očích, jak moc jím pohrdá, nenávidí.
 
Bojí se ho a má proč.
 
Zabil tolik lidí, aniž by toho jedinkrát zalitoval.
 
To přesně chce, strach, nefalšovaný pravý strach, jaký zažívali mudlové před jeho smrtící hůlkou.
 
A nejen mudlové.
 
Proti tomu bude slečna profesorka jen malým oříškem, který dříve či později tvrdě rozlouskne. 
 
 

Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 10. 10. 2015 - 22:48 | Rubrika: Death potion





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.