Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

7. Kapitola

 

 

Kapitola 7

Temná Alessa

 

 

 

 

David Garcia svým sedanem objel celé město křížem krážem, pokaždé však vnější svět dělila nepřekonatelná propast.

Mužovo zoufalství se rychle stupňovalo a vyvrcholilo takovým detailem, jakým byla prázdná nádrž.

Naštvaně zanadával.

Auto se trhavě zastavilo uprostřed mlžné ulice ve starém Silent Hillu.

Šedé budovy a domy v obydlených čtvrtích nenabízeli moc pohostinství.

Vylezl ven a zabouchl nakvašeně dveře, takhle se nikam nedostane.

Musí sehnat benzín, než padne ta prokletá tma.

Rozhlížel se po jiném vozidle, ze kterého by mohl nádrž naplnit, místo toho se mu do zorného pole dostal nápis po pravé straně, kde právě končil živý plot, tam zvolna vystupovali obrysy velké majestátní staré budovy.

„Midwichská základní škola.“

Tady jak se chytře dozvěděl, bývala Christabell ředitelkou.

Zvláštní, něco ho tam doslova táhlo.

Nedalo se to určit, byl to jen pocit nic víc, přesto se nemohl otočit a v klidu odejít.

Bez rozmyslu zamířil k hlavním dvou křídlím dveřím.

Prázdno, jen rozházené učebnice.

Jak vstoupil, do očí ho uhodil plánek školy na stěně po levé straně.

Bedlivě jej sledoval s úmyslem si zapamatovat jednotlivé učebny a trochu se zorientovat, šlo to snadno, měl skvělou fotografickou paměť.

Přešel z chodby do hlavního koridoru.

Celý půdorys, jak věděl, se shlukoval do čtverce, mohl si vybrat, buď jít vpravo, vlevo nebo na dvůr.

Vykročil vpravo.

„Ale sakra,“ nešly otevřít, strčil do nich ramenem, bohužel ani to nepomohlo.

Se špatnou náladou musel tedy vlevo.

Neustále se měl ve střehu, v ruce jako zbraň svíral těžkou golfovou hůl vypůjčenou z nemocnice.

Opačné dveře se, se skřípením daly otevřít docela lehce.

Naproti němu musely podle mapy být chlapecké záchodky, ty by velmi rád využil, bohužel to vypadalo, že je někdo zamkl zevnitř.

Další nepříjemná skutečnost, pokud má vykonat nutkavou potřebu, bude nejspíše muset použít dámské, protože klidně se tu vymočit na zeď se mu zdálo jaksi pobuřující.

Vrazil dovnitř a málem uklouzl po kluzké podlaze.

Hrubě zanadával a chytil se o futra, aby neskončil na zemi.

Nic příjemného, zašlá špinavá umyvadla a pomalovaná zrcadla hanlivými nápisy, na opačné zdi se leskl čerstvý nápis, ZEMŘI!

Obrátil oči v sloup a přešel to beze slova, šok pak přišel až při otevření prvních dveří.

Na záchodku od stropu viselo jakési vysušené tělo, téměř by řekl, jako mumie v roztrhaném oblečení, kterou podpíral ostnatý drát, sama mrtvola pak připomínala umučeného Ježíše krista.

Nechutné.

Fuj! Odporné! Páchlo to hnilobou a rozkladem.

Ještě, že není ženská a nepropadá panice.

Mrtvola měla na prsou omšelou jmenovku COLIN.

Nebožák hrozně zapáchal, až musel David intimní místnůstku opustit a zapomenout tedy na svou potřebu což mu tento nepříjemný okamžik umožnil.

Stejně se to zdálo bezpředmětné, tomu muži už nebylo pomoci, podle stupně rozkladu tu musel trčet velmi dlouho třeba i léta, však i to bylo irelevantní, protože zde čas neubíhal a všechna pravidla se ztrácela ve víru nesmyslnosti.

Zastaven v bodu mrazu na jednom místě.

Garcia ve svém hledání prošel několik tříd, až v jedné se lavice divně kupily jen po stranách místnosti až na jedinou, zvláštní zasedací pořádek, zapřemýšlel.

Přišel blíže a prohlížel si ji, všiml si vyrytého nápisu, nejspíše jakýmsi ostrým předmětem, třeba nožem do tvrdého dřeva. ČARODĚJNICE.

To slovo mu nepříjemně hučelo v uších, v lavici zůstali jen staré učebnice a nepotřebné sešity.

Pokrčil rameny. Nedávalo to smyl.

Pokračoval dál.

Po schodech přešel do druhého patra, kde nakoukl do prázdné knihovny a na jižní straně hudební učebny, pak se ozvalo varování.

Za okny se mlha doslova vypařila a vystřídalo ji šero drásající nervy, zvláště ty jeho.

Ještě tomu chyběla bouřka a vykreslení celé scenérie by bylo perfektní.

Muž opustil hudební salonek, který kdysi jistě přetékal libými tóny, když ho v šeru chodby něco upoutalo.

Cosi se blížilo.

Vydávalo to skřípavý zvuk raněného zvířete, celé pokroucené tělíčko se zdálo být jen metr vysoké, zdánlivě mírumilovný přízrak však v ruce svíral ostrou trojúhelníkovitou zbraň podobnou černému střepu s ostrým hrotem na konci.

David by se mu jistě bez sebemenších výčitek svědomí postavil a srazil ho k zemi, jen kdyby to stvoření nebylo v přesile.

Přicházeli další a další, celý zástup, kdyby ho obsypali, byť tak malý neměl by šanci.

Garcia vyklidil pole dřív, než to mohl zjistit.

Vyběhl spojovacími dveřmi na podélnou delší chodbu a dvoukřídlé dveře zamkl ze své strany, tak si zajistil, že ho nebudou pronásledovat.

Sakra, proč sem vlastně lezl, takhle už mohl být dávno na cestě zpátky do kostela a nezabývat se hledáním nějakého hloupého pocitu.

Spěchal zpátky do přízemí po schodech.

Oh ne, hrnuly se zprava další zakrslá monstra připomínající znetvořené děti, jistě ho slyšely, jak dupe po schodech botama. Rychle prolétl dalšími dveřmi přímo před sebou, konečně si oddechl, když se k němu otočili další páry prázdných velkých očí, tady byly také! Co teď?

Uvěznili bezradného manekýna mezi sebou a stádečko zmutovaných nestvůrek, muže šikovaly k jediným volným dveřím, na školní dvůr.

Neměl na výběr.

Buď jít ven, nebo se nechat zmasakrovat a sežrat.

První možnost se zdála tou správnou, naposledy máchl kolem sebe golfovou holí ve snaze ty pijavice od sebe odehnat a srazil tři ty přízraky úspěšně na zem, pak se dostal na čerstvý vzduch.

Radost ale neměla trvat příliš dlouho, školní dvůr neboli prostranství, v tomto případě chudá čtvercová zahrada s lavičkami podél nebyla jen tak ledajaká.

Všude se jako bílá prostěradla rozpínali lehce průsvitné pavučiny a né zrovna od malého pavoučka.

Kam to sakra přišel?

Lavičky určené k sezení byly omotané tím svinstvem kolem dokola, vyhlížely žalostně, stejně jako u zdi zavěšené jakési kokony, měly lidskou hlavu!

To musely být lidi, chyceni a uvězněni, čekající až si je to něco vybere za hlavní chod.

Na večeři tu rozhodně čekat nechtěl.

Jakmile se však za ním ty velké dřevěné dveře zabouchnuly, pekelně zaskřípaly.

Na chodníku před mužem se zjevil obrovský stín, jež se rapidně zmenšoval, jak se obrovský pavouk slaňoval k zemi v očekávání další nevinné kořisti a lehkého soustíčka.

David Garcia se málem podělal a to bez legrace.

Tohle byl konec.

Mozek se přetahoval o první místo s infarktem o to, kdo z nich se stane hlavním aktérem v poslední minutě jeho krátkého života.

Dvakrát tak větší zrůda se na něho zubila ve snaze upřímného vychytralého úsměvu plného špičatých zubů, stále se však v nelidské zrůdě daly najít ostatky malé Scarlet Fishové, kterou její hodný tatínek, který své holčičce každý den, přinášel novou panenku, nechal obětovat kultem za zdánlivě dobrou věc.

Zde je poznatek, že špatné činy se rozhodně nevyplácí.

Temná Alessa se zřejmě domnívala, jak městu prospěje, když nechá Scarlet žít a nechá jednat ve jménu dětské pomsty.

Pavouk poskládaný z části umělých figurín si měřil svou kořist.

„Přišel jsi mne rozveselit?“ promluvil boss kupodivu jemným hláskem, jenž se svým vzhledem rozhodně neladil a první cenu krásy by nevyhrál, ani kdyby jí dali makeup.

„Můj tatínek, mě vždy rád rozesmíval,“ pravila pavoučice skrze své vyceněné špičaté zuby, „že ano tatínku.“

„A...Ano Scarlet,“ zachrčelo cosi obalené tou lepkavou pavučinou kdesi vzadu.

Zvrácená zrůda nejspíše tak lpěla na svém bývalém životě, že neváhala udržovat při životě toho jediného, kdo ji zbyl, přesto jak se k ní vlastní otec podle zachoval.

Dr. Fishe, visící u zdi, dcera svého otce držela jako rukojmí, aby si uvědomoval, jakého zrůdného činu se dopustil. To musel být strašný trest sledovat svou roztomilou dceru přetvořenou do něčeho tak nelidského mařící všechny životy kromě toho jeho.

Evidentně s tím byl doktor již smířený a činil pokání, bohužel ani tak ho vytoužená smrt nechtěla vzít pod svá křídla.

Tváří v tvář své vlastní smrti se David připravil na útok, stiskl hůl ve svých rukách.

„Čichám, čichám temnotu,“ zahýbala holčička dutou plastikovou hlavou ze strany na stranu, jakoby si chtěla uvědomit, odkud ten pach přichází.

„To ty človíčku. Cítím jí z tebe,“ zaradoval se veselí milý hlásek, jezdící Davidovi po páteři jako motorovou pilou s pořádnými zuby.

„Já se odtud chci jen zatraceně dostat!“ vykřikl nervózně.

Scarlet otevřela svou tlamu a vydala skřek podobný smíchu, „to bys nejdříve musel zabít Alessu, ale předtím jejího ochránce kata, Pyramid Heada,“ smálo se to, až se j tomu chvěly všechny pavoučí nohy.

Zdálo se to skutečně tak nemožné, jak si myslela?

„Co tím myslíš?“ mhouřil oči David proti té bílé hedvábné záplavě vzdouvajících se pavučin, do kterých narážel kvílící vítr jako do plachet.

„Nedostaneš se k Alesse ani na pár metrů, dokud Head bude žít, pokud si poradíš s ním, můžeš se zachránit, můžeš to zkusit,“ lákala ho pavoučice štěbetavým hláskem a pohupovala se na své síti.

„Ty mě necháš jít?“ osopil se překvapeně David stále nechápavě kroutící svou hlavou.

„Mám tu dost masíčka,“ ukázala končetinou k řadě kokonů, „navíc v tobě vidím skrytý potenciál, zabij toho zatracence, nepatří mezi nás ani mezi vás,“ očerňovala mužovu duši. „Prokaž mi takovou laskavost, že otče?“ zvolala hlasitěji, aby to slyšel.

A...Ano, mé dítě,“ přitakal těžce hlas Dr. Fishe který zlomeně rezignoval.

Muž ve špinavém obleku tomu démoni nevěřil ani co by se za nehet vešlo, přes to, že když zavřel oči, viděl v tom jemném hlase tu malou dívenku plnou nadějí a snů které se už nikdy nenaplní.

„Poradím ti...“ začala Scarlet medově, přitom trhavě seskočila na školní trávník, až se David zbaběle přikrčil.

„Nejdříve...“

 

 

 

Kdesi ze shora se ozýval křik.

Netřeba se ptát co to znamenalo.

Amanda ve svých starých nevkusných šatech upírala pohled ke dveřím vpředu, pak se dala znovu do práce.

Skákala kolem toho obrovského kusu ostrého železa, co její věznitel zabodl do země.

První plán moc dobře nevycházel a to, rozříznout okovy třením o ostrou stranu, nejen že to nešlo, navíc z otírání kovu o kov odskakovali jiskry.

Druhý nápad sestával z toho, použít sekáček proti nepříteli, nejdřív ho však musela vytáhnout ven.

Pověsila se oběma rukama na jílec a pomocí svého těla neboli těžké páky se ho pokusila převážit, nic.

Ani se nehnul.

Jak je tohle sakra možné?

Musí to přeci nějak jít! Rozčilovala se. Opřela se o tupou stranu svými zády a zatlačila.

Ani nyní se zázrak nekonal, zřejmě jí bůh opravdu nenáviděl jak Head naznačoval nebo se do hotelu neodvážil strčit ani špičku nosu. Kde sakra je když ho člověk nejvíce potřebuje!

Siréna ohlásila příchod tmy.

Každou chvílí se musel vrátit, to nebylo dobré.

Musí si pospíšit.

Ať se však dívka snažila, jak chtěla, všechny minulé i budoucí pokusy se staly zákeřným omylem.

Kroky.

Nikoly ta těžká ozvěna bosých mužských nohou.

Amy se zarazila.

Ke všeobecnému překvapení po schůdcích kotelny poskakovalo dolů cosi metr dvacet vysokého se směsicí černé a modré barvy.

Dívka se skryla za plochou stranu obří mačety, aby mezi nimi stálo alespoň něco hmotného, když jinou zbraň proti vetřelci neměla, jedině že by ji v případě ohrožení umlátila konstrukcí židle opodál.

Ta podivná holčička se právničce nelíbila, připomínala ji Samaru z už tak známého filmu. Nikdy by nečekala, že něco tak podobného potká zrovna tady, nejspíše se tu uskutečňovaly všechny zlé noční můry.

„Co tu chceš?“ zeptala se Amanda na přicházející temnotu.

„Přišla jsi do Silent Hillu, jsi tu nová, zajímáš mě…“ pravila Alessa a upírala na ní své černé oko skryté mezi dlouhými mokrými vlasy bránící ji ve výhledu.

„Přijela jsi do mého města za nějakým účelem?“ vyzvídalo to podlé nepříjemné stvoření.

„Utíkala jsem pryč….od minulosti,“ tajemně oznámila dívka.

„Každý před něčím utíká, někdo před zodpovědností, někdo před sebou samým…“ zaskřehotal přízrak.

Proč měla Amanda pocit jako by ji holčička něco vyčítala? Nic o ní přeci nevěděla. Měla z té bytosti dost špatný pocit, dokonce koutkem oka postřehla, že okolní zdivo se v její přítomnosti samo oloupávalo od zdi a padalo dolů, jakoby se snažilo sbalit a co nejrychleji někam zmizet z dosahu.

„Tvoje sestra smýšlí stejným způsobem, také utíká před temnotou, jenž by ji ráda přivítala…“ škodolibě se to zlo usmálo a neinteligentně to kopalo do hromádky sutin.

„Kde je Simon?“ vyhrkla pohledná tmavovláska, ale už když tu větu vyslovila, věděla, že odpověď nedostane.

„Hezky jsme si spolu hráli,“ napínala Alessa připomínající oživlou zombie, „pak se mě začala bát a utekla,“ pokrčení ramen naznačovalo, že se více nedozví, ani kdyby se na tu malou zrůdu vrhla a začala s jejím škrcením.

Amy vyhrkli slzy do očí. Nešlo to zadržet, chtěla vidět svojí malou sestřičku, jediného človíčka na světě co ji zbyl.

„Neublížila jsi jí?“

„Proč bych to dělala? Je s vámi tolik legrace…“ taková odpověď mohla znamenat cokoliv.

„Ty…“ málem už se skutečně na tu odpornou zrůdu vrhla, nebýt dalšího příchozího mířícího do kotelny Grand hotelu.

Bez své zbraně se Pyramid Head pohyboval s mrštností mohutného leoparda.

Ihned stanul za zády temné Alessy jako nějaký děsivý rádce.

„Co tu chceš?“ zeptal se nevybíravým hlasem bez emocí rozeznívající celí prostor, jež nenaznačoval, zda se jedná o přátelský či nepřátelský rozhovor.

„Také tě ráda vidím Darille,“ oslovila ho jménem značící Headovu lidskou stránku, snad aby ho popíchla jako nepříjemný hmyz a jízlivě mu připomněla jeho minulost.

Temná zombie na pozdrav pokynula svou kostnatou rukou směrem ke kovové konstrukci spočívající na hlavě bývalého řiditele hotelu.

„Přišla sis popovídat?“ ucedil netrpělivě hřebík na hlavičku, evidentně přízraku města nedůvěřoval, kdo také ano s touhle vizáží.

„Ano i ne…“ Alessa stále upírala ten svůj nepříjemný pohled na Amy krčící se za zaraženým meče do podlahy.

„Hlavní důvod je ten, že ti přináším vzkaz, můj kate,“ nastala teatrální pauza, kdy se pomalu začal odloupávat i strop až hrozilo, že se rozdrolí úplně a přízemí se jim zbortí nemilosrdně na hlavu, však nějakou záhadnou silou zůstával tam, kde byl.

„Nuže?“ pobídl zrůdičku.

Alessa se ohlédla přes rameno na svého ochránce a zabodla do něho své černé pichlavé oči plné čiré nenávisti, „máš tuhle holku odvést zítra k Alesse do nemocnice…“ zabodla prst ve směru skoprnělé dívky, ta sebou cukla, jediný projev, kterého byla momentálně schopna.

„Jak si přeješ,“ zareagoval chladně Head.

Poslední holčiččin pohled patřil právě Amy, než se temnota vypařila, jako pára nad hrncem. Opadaná omítka se okamžitě začala vracet na své původní místo a za chviličku to vypadalo jako by se tu nic nestalo.

Zdivo se přilepovalo k cihlám a vyplňovalo tak mezery do původní podoby.

Divný nepříjemný pocit náhle zmizel i s malým démonem.

„Odvedeš mě tam?“ zašeptala Amy v hlase náznak paniky.

„Ano.“

Amanda nevěděla co si myslet, jak na ní Head pohlíží? Nejspíše bude spokojený, až se jí zbaví, odpověděla si sama.

Samotné zlo si o ní řeklo a Pyramid dívku musí vydat.

Pyramid Head šel přímo ke svému vězni, svaly na tom impozantním těle se ani nepohnuly, kožená látka se mu vlnila kolem kotníků a jemně šustila s každým krokem.

Právnička couvala, to že mlčel, nevěstilo nic dobrého, třeba si to rozmyslel a nikam ji nepřivede, zadoufala, zakroutí ženě hlavou sám, až to křupne a bude mít pokoj.

Jednoduchá verbální dovednost selhala na plné čáře.

Minul svůj meč a pokračoval dlouhými kroky vpřed.

Na levé paži katovi spočívalo několik nových krvavých šrámů, to naznačovalo, že tam nahoře to nebylo jen o přátelském podání rukou.

Napřáhl se mrštně vpřed.

Amy zavřela zbaběle oči.

K překvapení obou, bez důvodu setřel Pyramid Head palcem dívce prolité slzy z vlhké tváře…

  


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 06. 2015 - 12:39 | Rubrika: Pyramid doll





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.