Přihlásit seRozcestník blogůChci také blog      
záhlaví

6. Kapitola

 

 

Kapitola 6

Holčička

 

 

 

 

Bosé mužské nohy pod sebou drtily vše, co jim přišlo do cesty, teď to byli zrovna střepy vyskleného okénka recepce.

Vše kolem mělo buď černou, šedou nebo tmavě zelnou barvu, nejspíše to tak viděl jen on, či to spíše chtěl vidět.

Byl prokletý, ale nikdy mu to tak divné nepřipadalo, jako právě nyní.

Pokud do toho někdo chtěl šťourat, mohl by říci, že je to jeho práce v jiném podání, někdo se stal bankéřem, někdo pekařem, on byl zabiják, do životopisu by si to jistě nenapsal, bohužel těch několik let se prostě jen tak odpárat nedá.

A to nemluvím o následcích.

Darill Chambers, jak se kdysi jmenoval, teď bezcílně bloudil po svém zchátralém Grand hotelu.

Klidně šlapal po utržených závěsech a zašlých papírech bývalých přijatých hostů. Dokonce i taneční sál připomínal pochmurné vzpomínky, jež dávno minuly.

Bývalo to tu tak plné života, dveře se za lidmy zavírali a pro nové otevírali, taneční i karetní večery, večírky, dobročinné akce, rauty. Přijížděly sem i krásné herečky nebo kongresmeni a teď?

Běhoun na zemi už dávno nepřipomínal svou původní rudou barvu se zlatým lemováním a všechen humor se odtud vytratil nadobro, prostředí halil jen rubáš ticha.

Nepříjemné hrobové ticho.

Jen škvírkou rozbitého okna se čtvercovými vitrážemi pronikal vítr s truchlivým zpěvem.

Opuštěné pokoje a uschlé květiny ve vázách, tedy ty, jež ještě nikdo neshodil ze svého místa a prach, ten byl odvěkou součástí interiéru, již nejméně deset let. Nedal se odmyslet, protože pak by to vedlo k domněnce, že se hotel stále snaží získat svojí ztracenou slávu a to Alessa jistě nechtěla.

Chyběli tu snad už jen duchové, ale to bychom byli asi velcí fantasti, místo nich tu bohatě stačili stvoření, jako byl Pyramid Head osobně.

Vždy měl špatnou náladu, však teď to hraničilo s výbuchem několika tun trhaviny.

Je to kvůli té holce.

Palčivě si to uvědomoval, dráždila ho, rozčilovala svými věčnými neodbytnými otázkami, jak? A proč? Měl ji raději nechat v tom zatraceném kostele a teď se mohl zabývat jinými věcmi, třeba komu useknout hlavu.

Proč mu tedy něco nepříjemného ťukalo do hlavy jako datel s otázkou, jež nechce ani slyšet?

Mohl by ji zabít, uškrtit, rozčtvrtit nebo alespoň stáhnout z kůže, pak jeho opatrovnictví skončí a bude mít pokoj.

Proč si musel usmyslet zrovna nechat tu holku při životě.

Nešlo to, chtěl to před pár minutami udělat, bohužel ta jeho zatracená lidská část, která v něm stále přežívala, jako žába živořící z nevyhnutelných okolností v maličké louži mu to nedovolila.

Přes den tu žádná monstra nebyla, to že se mohl pohybovat i ve dne a nemizel ze snu, jako noční můra, byla výhoda těch nejsilnějších bossů.

V Silent Hillu tu měli hned tři.

Byla tu Scarlet obývající starou část města a pak Siam skrývající se ve vězení v nové části města a on měl na starosti centrum.

Tři části velkého města rozdělené kolem jezera Toluca.

Vzájemně se nijak nevídají, jak Scarlet, tak Siam neopouštějí své místo spíše číhají na kořist podobně jako predátoři až se chytí do sítě, jedině Pyramid Head chodí po ulicích a svým mečem koná pořádek.

Každý se tu staral jen sám o sebe.

Tak to je a vždy bude.

Sice mezi prokletými přízraky vládlo jakési křehké spojenectví nicméně, pokud šlo o kořist, jednali všichni jen sobecky za sebe.

Darillova kancelář skýtala palčivou připomínku zlatých časů prosperity, často sedával v koženém křesle, jaké viděl právě před sebou a třídil dokumenty zaručující plynulý chod podniku.

Pyramid se zastavil mezi dveřmi, pohledem propaloval celou místnost, dlouho tu nebyl, kdysi sem chodil často, aby si připomínal svoje člověčenství a odmítal se temnotě poklonit, pak to silné odhodlání ochablo, zdivočel, mysl se vzpírala lidským myšlenkám a on lovil. Těžko říci zda ho ten věčný boj mezi dobrem a zlem neunavoval, po několika dlouhých letech ovlivněn zlou stránkou své mysli se věnoval zabíjení a přestal navštěvovat tento pokoj, i nyní vyhlížel stejně jako by ho opustil před pár minutami, kdy musel něco důležitého jít zařídit.

Stoupl si k oknu, do křesla se posadit neodvážil, snad za to mohl primitivní předsudek.

Venku se povalovala bílá mlha jako mléčný opar, nikdo nikde.

Hluboce dýchal a snažil se ovládnout svou primitivní touhu se rozčtvrtit.

Jedna jeho říct chtěla zemřít, jistě by si to zasloužil, o tom nepochyboval, potíž ale zela v tom, že to nešlo, či nevěděl jak. Další neodmyslitelná část stále doufala v odpuštění a útěk, jenž i ten se zdál nemožný a třetí část Darillovi osobnosti chtěla zbíjet. Rozčtvrťovat lidská těla na kusy a řezat, dokud z nich nezbyla jen krvavá kaše.

Nyní se odkudsi zezadu vynořila zcela nová maličká část Headovy potlačované lidskosti.

Pozvedl pěst a se vší vynaloženou zuřivostí rozbil vytrážované okno své kanceláře.

Snad čekal, že se mu tím uleví, nic. Střepy se mu nepříjemně zabodli do ruky jako ty nejostřejší tygří zuby.

Měl vztek sám na sebe.

Z pořezané paže odkapávala krev v malých potůčkách na podlahu, nic na plat, sami se bez mrknutí oka začali zacelovat a sklo mizet.

Za chviličku se zdála neporušená.

Prokletý. Skutečně. Nemohl si ublížit, jinak už by se dávno zahrabal pod zem.

Co ale bude sakra dělat s tou holkou? Zapřemýšlel.

Stále více se přikláněl k rozhodnutí ji nechat živou a to nebylo dobré.

To vůbec nebylo dobré.

Pyramid Head se prudce otočil, cosi ho vytrhlo ze zamyšlení.

Jakýsi zvuk se nesl chodbou, kroky, poskakování a chvílemi popoběhnutí.

Co to mohlo být?

Moc možností zde nebylo, buď ta holka, o tom však pochyboval, další možnost, přízraky ale byl den, takže ani ty nepřicházeli v úvahu. Jedině tedy někdo z kostela, kdo byl tak hloupý, že přišel hledat potraviny pro vlastní přežití přímo sem.

To se chudák přepočítal.

Head sice neměl svůj obří sekáček po ruce, to však nevadilo, sílu jaká spočívala v těch silných sveřepých rukou, nepředčilo ani ostří jeho hrozivé zbraně.

Vykročil.

 

 

 

 

Simon tam nemohla zůstat, ostatní věřící na ní hleděly se záští jako by snad měla na hlavě rohy. Jakmile se otevřeli dveře svatostánku, většina lidí vyběhla ven.

Neměla tušení, kam se mohou tak rychle hnát a pak to pochopila, nepříjemné kručení v žaludku ji též nutilo najít něco dobrého nebo alespoň poživatelného k snědku.

Prohledala pár obchůdků, nic, všechno bylo již vybrané.

Teď ještě místo strachem, umře hlady.

Simon se stále více vzdalovala od Luteránských katolíků a bořila se do vlhké nepříjemné mlhy.

Míjela odpadkové koše, ty však zely prázdnotou, prohledala i otevřená auta.

Nic.

Žádná sušenka ani konzerva.

Odtáhla se od prázdné dodávky a zabouchla dveře.

Dívenka se neuvěřitelně lekla mladší holčičky stydlivě postávající kousek od ní.

„Kdo jsi?“

„Já jsem Aless, budeš si se mnou hrát?“ zeptala se holčička s mírným úsměvem.

Simon přišlo divné, že tu pobíhá sama a navíc si v tomhle podivném městě chce navíc ještě hrát, „víš, hledám jídlo, mám hrozný hlad nemám čas na hry,“ pohladila si bříško a snažila se to Alesse trpělivě vysvětlit.

„Já vím, kde něco takového najdeme!“ vyhrkla nadšeně, „pojď!“ lákalo malé stvoření s bílím límečkem u krku a chytilo Simon za ruku.

Simon Johnsonová neměla na vybranou, hlad ji přemluvil k důvěryhodnosti, raději bude mít plné bříško a zvláštní kamarádku, jež se tu potuluje sama, než trpět hlady a nikoho nemít.

„Mě můžeš říkat Simon,“ odvětila.

Šli spolu ulicemi, až se dostali blízko přístavu, kde šuměla voda, jak se přelévala z jedné strany na druhou, pak už Aless vedla dívenku rovně ven z města. Celou dobu švitořila jako by snad byla na nějakém kouzelném výletě.

Od obřího jezera Toluca se chvíli co chvíli něco zalesklo, „co je to?“

„Maják,“ usmála se holčička s dlouhými černými vlasy.

„Nesvítí náhodou majáky v noci?“ oponovala Simon, bohužel nedostala odpověď.

Přešli konstrukci mostu, město nechali za zády.

„Jak je to ještě daleko? Kam mě to vedeš?“

„Už jen kousek, támhle podívej!“ ukázala holčička v modré školní uniformně prvního stupně kamsi dopředu, skutečně se tam cosi tyčilo do výšky.

Co to jen mohlo být? V Simon převládla zvědavost.

Se svou malou přítelkyní se držely za ruce a kráčely po silnici neznámo kam.   

To je zábavní park Aless?“ zamrkala překvapeně ta starší ze dvojice.

„Ano, přesně tak, je tam cukrová vata, bonbóny, sladkosti všeho druhu, uvidíš! Chodím tam moc ráda,“ švitořilo stvoření o půl hlavy menší než Simon, člověk ji prostě musel mít rád, jedním slovem byla roztomilá a nutila nevědomky lidi důvěřovat, s ní se cesta zdála příjemná a dokonce i ten jemný hlásek napovídal o nepopiratelném kamarádství.

Z nepříjemné mlhy se vynořila pokladna a turnikety, nebyl tu nikdo, kdo by jim dal lístek tak se protáhly dovnitř mříží.

Před nimi se začali zhmotňovat kolotoče, horská dráha, ruské kolo a hlavně stánky s plyšáky, suvenýry a jídlem.

„Co si dáš hmm?“ vběhla Aless dveřmi do prodejního stánku a hned přinesla nějaké sladkosti, ty se za celá léta nemohli nijak zkazit.

Vzala si nabízenou dobrotu a kousla.

„Mňam to je výborné!“ radovala se a hned zhltla, co se Simon dostalo pod ruku, pár cukrovinek, žužu, lízátko a na to hrst oříšků, málem se až přejedla.

„Co se jít podívat do strašidelného domu?“ tahala Aless Simon za rukáv směrem k né zrovna důvěryhodné atrakci v takovémto už samo o sobě děsivém prostředí.

„Né děkuji, za tu chvíli jsem se vyděsila víc, než dost na zbytek života,“ rezolutně zakroutila blondýnka hlavou.

„No dobře, tak ne, a co třeba střelnice?“ navrhla rozzářeně školačka.

Krámeček s odloženými puškami ležel jen kousek od nich, holčička to tu nejspíše dobře znala.

„Co je tohle?“ podivila se Simon, když cosi růžového a chlupatého odpočívalo na lavičce.

Přišli k tomu.

„To je Robbie,“ vzala Aless velkého plyšového králíčka kolem pasu a stiskla.

„Je tu vždy se mnou, to je můj další kamarád.“

Simon zarazil plyšákův zvláštní výraz, ano byl růžový, chlupatý s velkýma očima, jenže většinu tváře mu pokrývala krev jako nějaké tiché varování.

Celé to působilo děsivě. Nemohla se na tu divnou věc dívat.

Aby se ho Simon zbavila, prohlásila: „jen ho nech, teď si přeci hraješ se mnou ne?“ odtáhla holčičku pryč ke střelnici, celou dobu však měla pocit, že na ní z lavičky ta chlupatá koule kouká.

Spolu ty dvě rošťandy prolezly kde co, zhouply se na houpačkách ve tvaru lodiček, poseděly na kolotoči vyobrazené do podoby bílých vyřezávaných koní a pro všechny případy díky špatnému stavu vynechali horskou dráhu.

Jediné, co zde bylo nepříjemné, bylo kromě Robbiho to ticho, chyběli tu bavící se páry, křičící teenageři a povykující děti, zvuky atrakcí a hlavně hudba.

Simon z toho naskočila husí kůže.

Na druhou stranu se mohli povozit, kolikrát chtěly, vzít si cukrovinky nebo hračky, papírové růže nebo stříkací pistole.

Právě se na kolotoči bavili, kolikrát se ještě svezou, když se najednou setmělo, ochladil se vzduch.

Obě úplně zapomněli na večer!

Tentokrát je žádná siréna neupozornila, nacházeli se z jejího dosahu.

Bílí krásní koně připevnění do kolotoče začali z ničeho nic řehtat jako živý, z očí jim teklo cosi tmavého a nevzhledného.

Simon zděšeně sklouznula z vraníkova hřbetu.

Kolem dokola se atrakce zábavního parku rozsvěcovaly a ožívali svým nočním divokým životem.

Skřípání a hlasitá hudba se šířila jako vojáci ze všech strategických stran.

„Musíme hned jít Aless!“ obrátila se dívenka v lacláčích na svou mladší svěřenkyni, to co se ale k ní otočilo, nebylo to roztomilé stvoření, s jakým se celý den bavila.

Zplihlé mokré vlasy se školačce v ušpiněné uniformě kroutili po tváři jako nervózní hadi a oči měla nepříjemně černé plné zloby a závisti.

Proměnila se k nepoznání a budila dojem, že se utopila v nějaké hluboké studni a pak proti vší logice znovu vylezla ven.

„Co je to s tebou!“ Simon couvala, až upadla.

Blížilo se to k ní.

Napřahovalo ruce, chtělo to vystrašenou blondýnku vyděsit, tím si byla jistá.

Krok co krok za sebou temná Alessa nechávala louži tmavé vody a černý sliz.

Pokud chtěla dvanáctiletá Simon přežít, musela jednat.

Vymrštila se a přeskočila zábradlí točícího se kolotoče. Kam ale teď?

Běžela tmou okolo zrádných atrakcí k východu.

Tady je horská dráha, jejíž vozíky sami bezcílně jezdili nahoru a dolů, tam střelnice. Snažila se orientovat.

Simon se zarazila před známou lavičkou.

Prázdnou lavičkou!

To snad nemůže být pravda, ten hloupý plyšový králík ožil?

Srdce dívence bušilo opravdu silně strachem smíchaným s panikou.

Rozeběhla se vpřed.

Skvělé železné turnikety!

Lomcovala s nimi, nešlo s nimi pohnout. Nepustili ji ven. Byla tu uvězněná jako v nějaké noční můře!

Co teď?

Za sebou slyšela velmi zvláštní zvuk podobný nastartované motorové pile.

Byla v pasti.

Nohy ji sotva poslouchali a dětská vynalézavost se scvrkla do milimetrové kuličky.

Pootevřené dveře!

Vpadla do nich a klíčem se zamknula v místnůstce.

Na zábavní park ji navždy přešla chuť.

Vystrašeně se skrčila opřena zády o stěnu.

Kde to vlastně byla?

Vedle ní odpočívala polohovací prázdná židle a pult, nahoře malé okénko a rozházené lístky.

Výdejna lístků.

Najednou se za špinavým sklem pohnulo cosi růžového.

Králičí ucho a zvuk motorové pily, slyšela Simon těsně za dveřmi.

Byl tady, Robbie ožil a spyknul se proti všem malým dětem, jež ho tahaly za končetiny a kousaly ho do jemné plyšové kůže.

Simon se pohotově schovala pod pult, aby ji náhodou neviděl.

Nedýchala.

Kdyby dívku nedej bože objevil, lehce by svou zbraní rozřízl dveře a pak…

Postava před turnikety chvíli přešlapovala se a tam jako by doufala, že se někde oběť sama ukáže a pak se zvuk pily vytrácel.

Vzdal to a šel hledat někam jinam.

Simon musela čekat až do rána, zrazena svojí milou kamarádkou se dala do tichého usedavého pláče za zvuků hlasité hudby.  


Autor: kralovstvifantasie | Datum zveřejnění: 16. 06. 2015 - 12:37 | Rubrika: Pyramid doll





Komentáře

Přidat komentář

Zbývá 1000 znaků.